Archiv štítku: Indie

Jak na indická víza

Indie je nádherná země plná starých památek, neuvěřitelné přírody všech možných tvarů i vysokánských hor. Je to země plná barev a vůní. Její rozloha představuje trojnásobek plochy celé Evropy! Žije zde více než 1 miliarda obyvatel, na světě je víc jen Číňanů. Je milión důvodů, proč se sem vypravit. Říká se, že kdo do Indie přijede, buď si ji zamiluje a pořád se vrací, a nebo ji nenávidí. Já po prvním putování řekla, že jsem to tady ráda viděla, ale stačilo… A stejně jsem se před nedávnem vrátila z naší čtvrté cesty . Prostě se vám dostane pod kůži…

bdr

 

Pokud byste se sem chtěli podívat, budete potřebovat vízum. Na naše první dvě cesty bylo nutné  vyřídit vízum přímo na konzulátu v Praze a do pasu vám přibyla nalepená stránka. Dnes se vyplňuje pouze elektronický formulář, ale ani tak to není úplně easy, proto žádost neodkládejte a nechte si na vypsání dost času. Vyplňujte pečlivě, speciálně si zkontrolujte číslo pasu. Přehozené číslice  vám sice umožní získat vízum, ale nepustí vás na něj ani do letadla, jak mohou potvrdit naši kamarádi, kteří takto zanechali jednoho borce už na letišti v Praze. Vízum e-Tourist visa je platné 60 dní od příjezdu a je možné na něj vstoupit dvakrát.

Výsledek obrázku pro indie viza

Na stránce indianvisaonline v první záložce e-Visa Application se otevře interaktivní formulář v angličtině. Některé kolonky mohou být zapeklité právě i kvůli angličtině. Vysvětlení pojmů si můžete najít na různých stránkách (např. zde). Je nutné mít digitální fotografii hlavy před bílým pozadím v rozlišení 10 kB až 1 MB a sken stránky pasu, kde je fotka. A znát spoustu rodinných podrobností. Připravte se na to, že budou velmi zvědaví, např. se budou se ptát na jména vašich rodičů i místo jejich narození a zazní i otázka, zda vaši prarodiče nejsou pákistánského původu, což je velmi nežádoucí. Bude potřeba napsat i vaše zaměstání včetně adresy zaměstnavatele. Ještě jedna rada…nepoužívejte háčky a čárky, mohou způsobit problémy.

https://indie.rovnou.cz/vizum.html

Po vyplnění každé stránky kliknete na Continue, na další stránce nahoře se objeví Temporary Application ID. Toto číslo doporučuji si uložit (já vše ukádám do Evernotu), protože pokud stránka spadne nebo potřebujete něco dohledat, pod těmito znaky můžete pokračovat na druhé záložce Complete Partially Filled Form, tj. dokončení částečně dokončeného formuláře. Po skončení zadávaní údajů je potřeba nahrát vaši fotografii a správně ji oříznout do čtverce. Pozor – digitální sken stránky pasu musí být do velikosti 300kB, jinak nelze nahrát, což nám dalo zabrat, než jsme zjistili, v čem je zakopaný pes .

Nakonec je ještě potřeba zaplatit 50 USD. A pak už jen čekat…Ovšem netrvá to dlouho, k vyřízení mají 72 hodin, většinou vám přijde potvrzení první pracovní den po zadání. V mailu najdete schválení – Application Status: Granted nebo nesouhlas Application Status: Rejected. Mail je potřeba vytisknout a mít ho připravený, protože ho budou vyžadovat už při odbavení na letišti, také při nástupu do letadla i při vstupu na pasové kontrole přímo v Indii. Velmi důležitý kus papíru bude vypadat nějak takto:

https://www.ivisa.com/india-blog/india-e-visa-frequently-asked-questions

 

Při vstupu budete vyplňovat ještě jeden kousek papíru, který často rozdávají už v letadle, abyste měli dost času na vypsání. Mimo čísel pasů a čísla letu se tu píše i vaše adresa v Indii. Moc se tím nestresujte! Je potřeba vše vyplnit, ale nikdo nepátrá po tom, zda je to pravda. Doporučuji najít jméno a adresu libovolného hotelu v místě, kam máte v plánu cestovat. Pečlivkám doporučuji si ji někam poznamenat – budete ji vyplňovat znovu při opuštění Indie. My jsme psali při vstupu i odjezdu ten samý, ale od nikoho jsem neslyšela, že by byl problém, pokud napsali něco jiného. Jde spíš o to, aby se vlk nažral…o kozy nejde 

https://www.immihelp.com/travel-to-india/foreigners-arrival-card-india/

 

 

 

 

Indie pod srpem a kladivem (a s křížem)

Zažila jsem dobu, kde štíty domů a továren byly polepeny komunistickýmmi hesly a nápisy o smrti všech imperialistů. Jména jako Marx, Engels a Lenin byla stále přítomna. Rudá komunistická vlajka se srpem a kladivem vlála na každém rohu a při každé příležitosti. Jsem ráda, že je tahle doba za námi…O to víc mě překvapilo, když jsem v indické Kérale objevila stejné vlajky na zastávkách autobusů, na stromech i spolu s rudými fáborky natažené v ulicích městeček. Prostě – Kérala je komunistická. Komunisté zde vyhrávají demokratické volby zhruba od roku 1957.

Jo, a abych nezapomněla – největší hrdina je zde Che Guevara.

Kérala je jedním z 29 indických svazových států. Každý ze států má vlastní autonomní vládu, která vzniká podle výsledků regionálních voleb. A zde v Kérale většinou vítězí Komunistická strana Indie (Marxistická) s často viditelnou zkratkou CPI (M). -komunisté v Kérale se neprojevují zákazem politických svobod ani omezováním soukromého vlastnictví. S hlavní myšlenou rovnosti všech lidí nabourávají tradiční dělení na kasty podle původu, což se ve zbytku Indie dodnes nepodařilo. Prosadili dostupnost vzdělávání pro všechny, proto také dosahují nejvyšší míru gramotnosti v celé Indii, kde průměrně činí 74%. V Kérale umí číst a psát 94% jejích obyvatel. Ve více než miliardové Indii představuje kéralských 30 milionů jen trošku, ale její obyvatelé se navíc dožívají nejvyššího věku a mají nejméně dětí. Kérala tak má nejvyšší index lidského rozvoje z celé Indie,

Rudá vlajka se srpem a kladivem na každém rohu
Průjezd městečkem…a komunistické fáborky

Když jsme projížděli autobusem městečka a vesničky, asi nejvíc mě překvapily části připomínající naše satelitní městečka – obrovské moderní domy, bazény, garáže pro několik aut, udržované záhonky s květinami. Tady?? V Indii…kde většina lidí bydlí v nuzných domcích a spousta z nich nemá přístup k tekoucí vodě (o splachovacím záchodu nemluvě). Pak se vyjasnilo, že jsou to sídla lidí, kteří odešli za prací do zemí Perského zálivu. O levné a zároveň vzdělané pracovníky je velký zájem. Tím se ovšem vysvětlilo, proč jsme na palubě letadla z Dubaje do Kochi byli jediní bílí, ostatní představovali Indové obtěžkáni spoustou zavazadel, takže i palubní zavazadla před vstupem na palubu měřili a vážili. Prostě vozí domů z bohaté ciziny spoustu dárků. Jejich počet se odhaduje na 2 miliony, proto také v tak malém státě jako je Kérala můžete přistát dokonce na třech mezinárodních letištích a uvažuje se o čtvrtém. Mimochodem – letiště v Kochi se chlubí, že je první na světě, které je napájeno pouze z obnovitelných zdrojů, takže na Indii opravudu nezvyklý ekologický přístup.

Vila u cesty – omlouvám se za kvalitu – je to cvakané za jízdy z autobusu.

Další věcí, která mě tady překvapila, bylo množství kostelů. Podle statistik má žít v Kérale 50% hinduistů a asi 20% křesťanů, ale podle letmého pohledu to vypadalo úplně opačně. V každé vesnici stál kostel, kostelík nebo aspoň kaplička, barevné hinduistické chrámy jsme neviděli. Leda tak velký strom ozdobený barevnými vlaječkami a malou soškou. Ale třeba jsem vnímala hlavně křesťanské symboly. Vyznavačů islámu zde žije asi čtvrtina, ale ani jejich typické kopule mešit a věže minaretů jsem moc nezaregistrovala. Původně zde měla žít ještě židovská komunita, ale ta se nedávno přestěhovala do Izraele.

Ze zeměpisného pohledu Kérala představuje 600 kilometrů dlouhou „nudli“ kolem Malabarského pobřeží Arabského moře. V nejširším místě měří jen 120 km. Pohoří Západní Ghát zachycuje spoustu vody, takže zde můžete v období dešťů můžete zažít velmi silné monzuny. Ovšem na druhou stranu je díky nim Kérala neuvěřitelně zelená. Daří se zde čaji i koření, které tradičně vyváží.

Krásná Kérala – zelená, i když rudá.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malabarsk%C3%A9_pob%C5%99e%C5%BE%C3%AD#/media/File:Kerala_topo_deutsch.png

 

Fotky Kérala + Dubaj 2/2018

Docela dost dlouho trvalo, než jsem se probrala všemi fotkami, které jsem udělala na cestě po indické Kérale. Za deset dní se mi podařilo nacvakat neuvěřitelných 1800 fotek všeho možného i nemožného. Objevuje se na nich krajina, lidé, jídlo, zvířata, architektura, prostě všechno, co mne zaujalo a mohlo by případně zajímat i někoho dalšího. Je docela složité zpracovat je do použitelné podoby, ale úplně nejhorší je pro mne udělat zajímavý výběr slušných fotek, který naší cestu reprezentativně představí. Definitivní podobu najdete na Picase. Snažila jsem se, aby jich nebylo moc, ale stejně jsem nedokázala zmenšít jejich počet pod dvě stovky . Tak ať se vám líbí..

3. března – Indie v koloniálním stylu

Zatím jen pár fotek, brzy se objeví další
Dnešní den jsme strávili průzkumem historického města Kochi. Na začátku 16. století ho získali do držení Portugalci, konkrétně známý Vasco da Gamma ho připojil ke koruně a byl za to jmenován indickým místokrálem. Po Portugalcích přišli Holanďané a ti na začátku 19. století směnili oblast s Brity. Většinou procházíme město sami, ale tady nás tlačil čas, navíc teploty se pohybovaly kolem 35°, a to není na courání po městě nic moc. Souhlasili jsme proto s nabídkou tuktukáře, který nás vezl na ubytování, že nám bude dělat celý den průvodce. Co vše jsme zažili?
  • Snídani v místním „hotelu“, kam chodí opravdu jen místní, s takovou výškou, že Nika větrák na stropě téměř trefil do čela.
  • Kostel sv. Františka, který je nejstarší ve městě i v celé Indii.  Původně zde byl pohřben i Vasco da Gamma, který tady zemřel, později bylo jeho tělo převezeno zpět do Portugalska. Zvláštní „závěsy nad lavicemi sloužily jako větrák poháněný lidskou silou.
  • Bývalé tržiště se zázvorem, které možná brzy spadne. Přesto zde ještě milá paní a její muž vyrábějí ručně bedýnky na zázvor.
  • Prádelnu, kde se pere pouze ručně, prádlo se suší na slunci a žehlí ho i v žehličce na dřevěné uhlí
  • Kostel svatého Kříže, kde vyprávění o životě Ježíše je na stropě a nikoliv na zdech a vedle něj stojí zvláštní kaplička z midrých ornamentálních cihel
  • Naprosto čerstvou rybu, kterou jsme si vybrali u pultu a tu nám přinesli k obědu potřenou hodně pálivou omáčkou a opečenou. Mňam
  • Skvělé vystoupení čtyř mladíků se zvláštním indickým bojovým uměním kalaripayattu, které je prý předchůdce kung-fu i karate a možná i nejstarším bojovým uměním na světě.
  • Tradiční Zdeňkovo stříhání a holení od indického mistra lazebníka zahrnující i masáž hlavy.
  • Procházku po přímořském korzu s ochutnávkou na místě dělaných ovocných džusů (z pravého ovoce 😂 – pomerančový pomerančový 🍊 i ananasový 🍍 byly výborné).
  • Palác  Mattancherry, řečený holendský, kde sídlil až do roku 1948 král Kochinu a dnes je zde muzeum se zajímavými nástěnnými malbami (vstupné 5 rupií na osobu, tj. necelé 2 Kč 😀)
  •  Pět prodejen s cetkami pro turisty, kam jsme se „museli“ jít podívat a kam se došel náš průvodce nahlásit, že nás dovedl (a v rámci speciální akce za to dostane tuktukářskou khaki uniformu zdarma 🤔).
  • Zjistění, že jsou v Indii místa, kde domluvený čas přesně platí, ale zase se tu nedá smlouvat.

2. března – Směr Kochi

Kdo někdy jel s indickými železnicemi, potvrdí, že je to zážitek. Indie je obrovská země a lidé se zde přesouvají hlavně po železnici. Mezi vzdálenými městy trvá cesta i několik dní.

Zpoždění je běžné. My jsme dnes použili obyčejný courák a i ten přijel o půl hodiny později. Tento vagón byl nový, takže měl i skla v oknech, častější je kombinace kovová roleta na déšť a otevřené okno s kovovými příčkami v horkých dnech. Při jízdě to krásně větrá, navíc místní stejně sklo v oknech nestahují. Horší situace nastane, když vlak déle stojí, protože větráky na stropě toho moc nesvedou. Vlakem neustále procházejí prodejci s čajem, občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Naše dráhy by se asi zbláznily, vlak normálně jezdí s otevřenými dveřmi, ze kterých vyskakují pasažéři na perón ještě v docela slušné rychlosti. Největší výhodou indické železnice není spolehlivost, ale její cena. Za zhruba 60 kilometrů (celkem to trvalo 1,5hodiny) jsme zaplatili 45 rupií…  V přepočtu to dělá 15 Kč…za všechny tři 😁.

Vlak nás převezl do hlavního města Kéraly Kochi. Tedy respektive do jeho nové části, která se jmenuje Ernakulam. Staré Kochi – Fort Kochi – se totiž nachází na ostrově. Sice na něj vedou mosty, my jeli stylově přívozem, který využívají místní pěší. I tady byla cena překvapivá – 12 rupií za nás tři (tj. 4 Kč 😂). Koukala jsem z otevřených dveří a snažila se fotit město směrem od vody, když jsem uviděla vyskočit na hladinu zvláštní velkou rybu. A za chvíli znovu. Byl to delfín 🐬. Že se mi to nezdálo, mi potvrdili i místní, prý je jich tady hodmě.
Na městě je vidět, že bylo původně holandskou a britskou pevností, domů z koloniální doby se tu nachází spousta a některé vypadají i pěkně. To láká mraky turistů, takové množství jsem už dlouho nepotkala. Ubytovali jsme se v krásném domku s klimatizací a předpokládali jsme, že už nic moc podnikat nebudeme. Venku byly teploty na padnutí, 35° ve stínu je na nás hodně.

Největší ovoce na světě – jackfruit – nám rostlo na zahradě před hotelem.
Nakonec jsme se přeci jenom odhodlali a dobře jsme udělali. Nějak nám unikla informace, že největší indický svátek Hólí připadá právě na 2. března. Jsou města, kde se tento svátek barev, slaví víc. My jsme viděli už jen dozvuky, hlavně lidi posypané pestrými barvami, ale i tak to bylo zajímavé. Barevné prášky představují příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Takže takové naše Velikonoce. V téhle veselé podobě by se mi líbily mnohem víc. Prošli jsme se po přímořském korzu, prostudovali, jak se chytají ryby do tzv. čínských sítí, které se už jinde nevyužívají, a museli jsme si dát zdejší vyhlášené rybí curry.

A zítra poslední den v Indii 😑.

1. března – Backwaters

Je skvělé začít den cachtáním v krásně teplém moři a houpat se na vlnách. A teprve pak se vydat dál.

Dneska jsme se vyrazilu do centra Alappuzhy, abychom našli způsob, jak prozkoumat Backwaters. Jedna možnost je ubytovat se na turistickém hausbótu, který projíždí kanály a zastaví, kde si zákazník usmyslí. Pro nás pochopitelně moc drahé a turistické 😀. Druhou možnost představuje vyhlídková lodička pro pár lidí, ale ani to není pro nás to pravé. Tou je třetí varianta – s místními. Do mnoha částí Backwaters se dá dostat jen lodí, proto tady jezdí spousta lodí jako přívoz, který místní doveze, kam potřebují, a třeba děti s ním jezdí do školy. Nakonec jsme našli právě takovou loď, která jela na zhruba čtyř hodinový okruh. Na spodní palubě se střídali místní, my seděli na vrchní palubě spolu s dvěmi většími Indickými rodinkami, které pojaly výlet podobně. Koukali, fotili i točili jsme ten šrumec kolem. Hráze kanálů bývají úzké, takže kolem vody vede vyšlapaná cestička, vedle ní stojí maličký domek a za ním je další kanál nebo pole s rýží. Mezi domky jsou obchůdky, stánky s občerstvením i větší restaurace pro turisty i ayurvédské masáže. Kanály ústí do moře, voda se v nich míchá a je částečně slaná. V době dešťů méně, v době sucha více.
Bylo skvělé, to tu vidět. Nacvakala jsem tu snad pět set fotek a natočila spoustu videí. Uvidíme, kdy se mi je povede probrat. Doufám, že z nich bude jasné, proč je to taková rarita, za kterou míří lidé z celého světa.
Výborný den měl jednu nepříjemnou tečku. Je dry day…. takže nikde není  možnost koupit pivo. Ani studené, ani teplé 😶. Večeři jsme poprvé absolvovali v předražené turistické restauraci, abychom konečně ochutnali rybu a krevety. Oboje bylo dobré, i když kombinace s  rýží působila nezvykle.
Zítra poslední přesun….

28. února – My a na pláži??

Tak si ležím v posteli, nade mnou vrčí větrák, aby aspoň rozpohyboval horký vzduch, a z povzdálí je slyšet hučení mořských vln. Bydlíme hned u pláže a k moři nám stačí překonat 30 metrů bílého písku. Hotel není žádný luxus, ale stačí.
V Indii už jsme poněkolikáté, ale k moři jsme ještě nezavítali. Na polehávání na pláži a sebegrilování nás fakt neužije. Ovšem milovníci plážové exotiky do Indie jezdí – na Goa, což je vyhlášené přímořské letovisko. A zázemí tomu odpovídá. Podle videí na YouTube – diskotéky, kluby, paření až do rána. Takže nic pro nás. Tentokrát máme moře cestou…
Ráno jsme úplně náhodou trefili nejlepší autobus, jaký jsme mohli. Rychlík a bez přestupu. Zeptali jsme se na bus, nastoupili jsme, dali batohy na místo vedle řidiče a hned  vyrazilo.  I když v průběhu cesty bych byla radši, aby byl pomalejší. Jel, jako by nás ukradl. Sjížděli jsme v prudkých serpentýnách z nadmořské výšky kolem 1000 metrů k moři. Kolem nás prudké srázy, čajovníkové a gumovníkové plantáže. A v každé vesničce kostelík, kostel nebo velký kostel. Vypadá to, že většina obyvatel jsou křesťané.

Naším cílem bylo město Alappuzha. Hlavní jeho atrakci nepředstavuje moře, ale obrovská oblast v jeho okolí, která je protkána stovkami kanálů, kterým se říká Backwaters. Ty prozkoumáme zítra.
Dneska jsme se jen ubytovali a vykoupali se v nádherně teplém moři na liduprázdné pláži.  Společnost nám dělali jen krabi 🦀 různych velikostí.
Po zchlazení nastal čas na tzv. generální průzkum. Mimo jiné jsme zjistili, že kousek po pláži je bar se studeným pivem, i když je to jen místní Kingsfisher 😐.
Pláž se zaplnila místními, až když se začalo slunce klonit k západu. Šplouchali si nohy po kotníky a fotili selfíčka se zapadajícím sluncem 🌅. Zapadalo s velkou parádou 😁.
A my brzy taky, i když bez parády.


27. února – Periyar NP

Dneska jsem byla poprvé zavřená v kleci. Normálně jsou v kleci zvířata, aby se nedostala ven, my jsme byli zavření, aby se zvířata nedostala k nám. Na jedné zastávce v národním parku Periyar byly velmi otravné a nenechavé opice, a tak místní vybudovali občerstvení v kleci. Jen je potřeba důkladně zavírat dveře. I tak měly snahu natahovat ruce skrz pletivo a vzít si něco z talíře. Jednomu neopatrnému turistovi sebrala oprsklá opička flašku s vodou a hned s úlovkem upalovala do větví.

My jsme se sem nepřišli najíst, ale čekali jsme, až na nás přijde řada k nástupu na loď. Velkou část národního parku Periyar totiž tvoří stejnojmenné jezero (správně je to tedy přehrada), ke kterému se chodí divoká zvířata napít, je proto slušná šance nějaké uvidět z paluby lodi.

Krajina kolem jezera byla sice nádherná, na zbytcích stromů hnízdilo mnoho ptáků, ale velká zvířata, kvůli kterým všichni přišli, tu chyběla. V jednom momentu si ode mne vypůjčil foťák s větším objektivem jeden z členů posádky, aby vyfotil trojici slonů kdesi v dálce na vrcholku kopce. Ostatní se pak chodili dívat, že tam fakt sloni jsou. Celkově – propadák.

Na kopci v dálce tři sloni 🤔

Mnohem úspěšnější jsme byli, když jsme se rozhodli nevrátit se do města autobusem, ale jít po svých. Zahlédli jsme opice ve větvích, vyplašili jsme zajíce i takové větší srnky, ovšem nejvíce nás překvapilo, že kousek před námi začaly přecházet silnici divoká prasata se spoustou malých selátek.
Odpoledne jsme si naplánovali ještě jeden výlet do divočiny. Věnoval se nám průvodce Srí, který nás zavedl kousek do džungle a ukázat zvířata, kterých bychom si sami nevšimli. Nakonec jsme opustili běžné cestičky pro turisty a našli tam dva velké slony 🐘, kterým u nohou spalo maličké slůně. Mohlo mu být prý maximálně měsíc 🤗.

O kousek dál se pásli ještě čtyři další sloni. Zahlédli jsme ještě vodní bůvoly, ty velké srnky, dva druhy opic, zvláštní velkou veverku a několik druhů ptáků. Prý jsme měli abnormální štěstí (tedy jestli to neříká všem 🤔). V rezervaci mají žít i tygři, ale ty jsme neočekávali.
Výsledný dojem z Periyar?? Výborný. Velmi doporučuji!

Národní park na konci suchého období

 

26. února – Cestou do Kumily

Jako nezávislí cestovatelé potřebujeme spoustu informací. Před odjezdem musíme prostudovat průvodce, většinou z nakladatelství Lonely Planet nebo i Rough Guide. V poslední době jsme si zvykli podívat na YouTube na dokumenty z míst, kam se hodláme podívat. Někdy čistě pro inspiraci, někdy jsou přínosné postřehy ostatních cestovatelů.
Ale na místě je to něco jiného. Přístup k internetu nemusí být jednoduchý, navíc v takové Asii ani strejda Google neví vše. Tady v Indii mě překvapilo, že existuje elektronický záznam odjezdů autobusů, podobný jednoduché verzi Idosu, i když neplatí.  Ale stejně nejvíc se dá spolehnout na informace místních. Zjistit, kdy odjíždí autobus z Munnaru směr Kumily, byl opravdu oříšek. Na čase 6:30 se nakonec zdroje shodly (internet ne), místo odjezdu tak jednoduché nebylo. Možnosti byly dvě asi 300 metrů od sebe, tak jsme se vyptávali a přebíhali mezi nimi. Trefili jsme se, takže jsme mohli v starém, rozhrkaném autobuse strávit 5 hodin. Moderní busy vypadají jak u nás a jsou navíc klimatizované, staré nemají ani skla, místo nich je pevná plastová roletka. Ráno tedy vyjel autobus zatemněný, s přibývajícím teplem a dalšími cestujícími (hlavně slečnami do školy, pro některé byla vzdálená i hodinu a půl) byly roletky vytažený, aby mohl vzduch volně proudit. Cesta vedla nádhernou přírodou Kardamomových hor, řídkou gžunglí se spoustou kávovníků a gumovníků, se spostou výhledů.

Autobusy mívají zhruba po dvou hodinách přestávku na záchod a na rychlé koupení svačiny v okolních stáncích, takže je to zvládnutelné. Jen záda strašně trpí. Celou cestu totiž sedí člověk nějak zkroucený. Sedačky jsou normované na běžnou indickou váhu a výšku, a ta je mnohem nižší než u nás. Navíc ve snaze nacpat do autobusu co nejvíc lidí, jsou na jedné straně dvojsedačky a na druhé trojsedačky s docela širokou uličkou.

Opravdu se vám to nezdá – rudé vlajky se srpem a kladivem jsou tu běžné. Kérale už docela dlouho vládnou komunisté.
Kumily je turistické městečko u bran národního parku Periyar. Turistů jsme tu sice mnoho nepotkali, ale infrastruktura je připravena na velký nápor. Snad v životě se mi v Indii nestalo, abychom se ubytovali na první pokus. Hezký, moderní hotel s čistým pokojem, skvělou terasou, wifinou i teplou vodou…za velmi příznivou cenu. Nevídané.
Odpoledne jsme si prošli město, nakoupili koření (prodejci z nás měli opravdu velký zážitek) a snažili jsme se zjistit, jak si co nejvíc užít zdejší národní park. S odstupem můžu říct, že jsme to pochopili trochu jinak, než jak vypadala dnešní realita. Takže pro zájemce o návštěvu (kterou velmi doporučuji) co nejdřív sepíšu návod. Pro ostatní se aspoň brzy objeví naše zážitky na vlastní kůži.
Na ulici smažené zelené banány

25. února – Čaj, čaj a zase čaj

Město Munnar se nachází v horách a kolem něj se mají rozkládat nejvyšší čajové plantáže na světě. A pro nás má ještě jednu přitažlivost – díky vyšší nadmořské výšce se zde teploty pohybují kolem 25° a v noci klesají na 14°. Zatím nás tedy nedostihlo zběsilé indické vedro.
Včera při příjezdu nám pomáhal hledat ubytování jeden tuktukář, který mluvil slušně anglicky. Protože to tady není úplně samozřejmostí, souhlasili jsme, že s ním vyrázíme druhý den na místa, která jsme toužili navštívit. Ráno na nás čekala dvě překvapení. I snídani v restauraci, která byla od našeho hotelu (a dodatečně jsme zjistili, že je doporučována i v LP), podávali také na banánovém listu, takže to včera nebyla rarita, ale spíše standard. A druhé – celý den nás bude doprovázet jiný taxikář, jehož angličtina je hodně bídná a a výslovnost hodně indiánská. Mohli jsme ho sice odmítnout, ale stejně bychom museli sehnat jiného…

Nejdříve jsme dojeli na nejvzdálenější bod  naší cesty, 35 km vzdálený Top Station View point. Nachází se už v sousedním státu  Tamilnád  a je odsud krásný výhled na okolní hory. Cestou zjišťujeme, že stejný nápad na výlet měly i stovky Indiánů, kteří si přijeli užít neděli. Úzká silničkase se při návrhu změnila spíše na parkoviště. Byla tak zacpaná, že bylo mnohem rychlejší jít pěšky. Autobusy proti sobě se míjely o centimetry a potřebovaly velmi šikovné řidiče, navigátory i pomoc kolemjdoucích.

Lidé nakupovali u mnoha stánků občerstvení, Masala čaj i tradiční pouťové zbytečnosti. Prochazeli se po břehu dvou přehrad, které nechaly vybudovat Britové, aby zásobovali Tamilnád i Kéralu vodou. Ti nejodvážnější nás přišli požádat o selfie s námi. Pořád mi přijde vtipný, že já sama selfíčka nefotím, ale vyskytuji se na řadě fotek s Indiány 😂 .
Cestou jsme ochutnali čerstvý ananas, mladý kokos i něco, co vypadalo jako žluté kiwi a  chutnalo jako angrešt.
Navštívili jsme „botanickou“ zahradu, kde měly rostliny ještě menší péči, než moje kytky doma, květinovou zahradu s květinami podobnými evropským i vstup do Elephant Parku, kde se turisté mohou svézt na slonovi kousek do džungle. Po tom jsme netoužili, ale stát na metr od slona byl stejně zážitek.

Nejkrásnější byl  ale pohled na pravidelně tvarované keříky čajovníku, které rostly všude kolem a vytvářely nádhernou zelenou mozaiku. Nakonec jsme zamířili i do továrny na čaj Lockhart. Jak budova, tak skoro všechny stroje vypadaly, že pamatují ještě Brity. A také informační cedule. Provázela nás slečna s mikrofonem, která vypadala velmi profesionálně. Ovšem musím přiznat, že jsem si prvních minutách myslela, že mluví indiánsky, ale ve skutečnosti to  byla angličtina. S tak strašným přízvukem, že nebyla k poznání.

Celý výlet proběhl tak „po indickou“, ale výsledný dojem… super 😁