Archiv štítku: Kyrgyzstán

21. – 22. července – Biškek

Kyrgyzské hlavní město se jmenuje Biškek, ale zkušenější generace bude znát ze školy jeho předchozí jméno Frunze, které mělo od roku 1926 až do roku 1991 po blízkém spolupracovníkovi V. I. Lenina. Má skoro milion obyvatel, ale na mě působilo jen jako ošuntělé město balkánského typu. S přirovnáním k Balkánu jsem před třemi týdny začínala a celá cesta mě tento první dojem jen potvrdila. Historické centrum chybí, protože bylo založeno na konci 19. století jako vojenská pevnost. Bylo pro ní vybráno strategické místo na tradiční Hedvábné stezce.

Střed města představuje náměstí Ala-too s budovou národního muzea a obrovskou vlajkou s vojenskou stráží. Vedle ní původně stál na vysokém podstavci obrovský Lenin, dnes ho vystřídala Svoboda….Na rozpáleném náměstí stříkaly fontány a kolem nich stromy obsypané velkými květy. Chvíli jsem si myslela, že mne šálí zrak…všechny listy a květy zaručeně nezvadnou, jsou totiž udělané z látky. Ale příjemně mne zde překvapila socha Čingize Ajtmatova, kterého jsem v mládí ráda četla (a jeho Popraviště mi dodnes nevymizelo z paměti). Ani jsem netušila, že je to Kyrgyz.

Kousek před náměstím nás zaujala ještě jedna budova, na první pohled státní a významná v typickém socialistickém slohu, ale nebyla nijak označená a ani z mapy se nám nepodařilo zjistit, co to je. Až doma jsme dohledali, že se jí říká tzv. Bílý dům a je sídlem partlamentu i prezidenta. 

Pár zajímavostí by se ale v Biškeku našlo. Mezi hlavními tepnami města se rozkládají parky v délce několika kilometrů, někde jsou sochy, jinde dětská hřiště, ale ve všech příjemný stín pod korunami stromů. Druhou zvláštností jsou mělké kanálů vedoucí podél chodníku, v některých z nich teče stružka vody. Může to být klimatizace k ochlazení rozpálených ulic, možná spojená s úklidem odpadků.

Jako vždy jsme navštívili zdejší trh, v Biškeku je největší Osh bazaar. Museli jsme totiž koupit jako suvenýr typické kyrgyzské čepice. Začíná se z toho stávat tradice, ještě pár cest a otevřeme muzeum pokrývek hlavy. Výborně jsme se na trhu také najedli ve vývařovně pro místní, takové podniky bývají vždycky lepší než restaurace určené turistům. Ale tradice už pomalu porážejí nové vymoženosti. V centru vznikají restaurace západního typu, fastfoody, kavárny i nákupní centra. Vypadají skoro stejně jako u nás. Jen si ale představte, když si budete chtít koupit v nákupím centru jako je např. pražské Palladium koupit boty a nabídnou vám jasné padělky, i když za hezkou cenu. Inu, jiný kraj…Celkově pro mne je Biškek zklamáním, prostě jen přestupní stanice před výletem do mnohem zajímavějších částí Kyrgyzstánu. 

18.- 20. července – Ala Archa aneb jak jsem nezdolala Učitěľa

Na místo počátku našeho posledního kyrgyzského dobrodružství jsme nejeli z Biškeku daleko, stačil taxík, který jsme zastavili před hostelem. I z centra města je vidět pohoří Ala Archa jako vysoká bílá hradba. Do třiceti kilometrů na jih se rozkládá národní park s několika vrcholy, které šplhají až k pěti tisícům metrů. Krásná divoká příroda, kde se nesmí pást dobytek (a ani koně) je ideálním místem odpočinku pro obyvatele „rušného“ velkoměsta. Všude dobře značené stezky, údolím podél říček i strmě stoupající k zasněženým vrcholkům. Pro místní je to hlavně ráj pro horolezce.

Stoupáme….

První den jsme pouze vystoupali k chatě Racek. Obnášelo to zdolání 1000 výškových metrů, ale mně se šlapalo hodně špatně. Své udělala únava z předchozích dní, ale hlavně jsem šla extrémně na těžko. Předchozí treky jsme se vždy vraceli do stejného kempu, takže malý kousek věcí jsme si tam uschovali. Kdo by se chtěl tahat se špinavým prádlem na zádech. Tentokrát jsme ovšem věděli, že se do stejného hostelu vracet v žádném případě nebudeme. Malý pokojíček ve sklepě bez oken, kde rozehřátý vzduch rozhání jen malý větrák na stropě, to už nebudeme opakovat. Takže vše s sebou. Pro mě to mohlo být klidně i dvě kila navíc.Cesta k chatě vedla kolem Rozbitého srdce, přes divoké horské říčky, pod vodopádem i příkře do skalní stěny. Než jsem se vydrápala nahoru, měli kluci postavený stan na začátku úzkého údolí, po hraně kterého tekl malý potůček, tedy spíš stružka, která sváděla vodu z tajícího sněhu do údolí. Dozvěděli jsme se, že se v předešlých dnech vždy večer rozvodnila a zatopila přesně to místo, které jsme si vybrali. Nedalo se nic dělat – postavený stan i všechny vybalené věci jsme pro jistotu přestěhovali o kus nahoru proti proudu.Zbytek dne do setmění jsme se věnovali průzkumu. Tábořiště se ukázalo docela velké, bylo jasné, že je to oblíbená lokalita pro kyrgyzské horolezce, zahraniční turisté byli v menšině. Chatu představovala větší budova z vlnitého plechu, kde bylo možné se najíst, posedět na baru i přespat. Nám stačilo, že měli coca colu a pivo, přestože bylo teplé. Když si představím, že všechno musel někdo vynést zádech… Klobouk dolů.

Chata Racek

Další zvláštností bylo umístění záchodů. V naší části údolí pramenily zdroje pitné vody, tak se plechové kadibudky nacházely na druhé straně ledovcové morény – prudkým kamenitým svahem asi 15 výškových metrů. Zase byla příležitost kochat se v noci nádhernou oblohou s neuvěřitelným množstvím hvězd. Víc hvězd jsem nikdy neviděla.

Kadibudka visící nad údolím

Taky jsme našli místo, kde začíná náš trek, abychom ráno za šera nebloudili. Ráno jsme se zapojili do „vláčku“ ostatních turistů, kteří se vydali zdolat Učitel’a, tedy Pik Učitel’a, horu vysokou 4540 m. n. m.Zatím jsme fungovali tak, že mi chlapi brzy utekli a někde na mě čekali, brzy bylo jasné, že to dnes bude jinak. Nikovi nebylo dobře od žaludku, já se cítila pod psa víc než obvykle a Zdeňkovi byla brzy zima, když na nás čekal. Chvíli (tedy asi tři hodiny) jsme se s tím prali, ale pak jsme se s Nikem otočili zpět do údolí. Zbytek dne jsme prospali… Zdeněk se za nás vyškrábal až na vrchol a mohl se kochat nádhernými výhledy. Počasí přesvádělo svoji nejlepší tvář. V uplynulých dnech často pršelo dokonce nám říkali jiní turisté, že zde zažili jedenáct bouřek ve třech dnech….

Vláček začíná stoupat
Svítá
Nádherné výhledy na ledovec

Druhý den jsme už jen zklesali do údolí. Tedy…Počasí ví, že mě nejvíc zrychlí bouřka (stačí pouze výhružné hřmění), takže si ji na mě přichystalo… Dole jsme ještě složitě řešili přesun pět do Biškeku. Od hotelu Ala Archa je to ke vstupu do národního parku, odkud jezdí maršrutky do měst, necelých 12 km nudné cesty po silnici. Auta kolem nás téměř nejezdila, takže jsme se vlekli v slušném vedru sami. Nkonec nás zachránilo auto, do kterého jsme se vecpali ke dvěma Dubajčnům a jejich řidiči. Byli moc milí a ochotní, prý se sem vydali ochladit se od dubajských teplot…. :-))

17. července – do Biškeku

Předchozí večer jsme se rozhodli opustit Son kol a ráno na nás čekal nelehký úkol – zajistit si dopravu do civilizace. Turisté sem přijíždějí buď mikrobusem cestovnní kanceláře, nebo taxíkem a cestu mají zajištěnou dopředu. Tím, že jsme si nebyli jistí, jak dlouho tady vydržíme, jsme museli tenhle problém vyřešit na místě. Znamenalo to počkat, zda se nenacpeme do některého z odjíždějících turistických drožek (tři dospělí a s nimi tři velké batohy – to bylo bez šance). A nebo si někoho stopnout. Ovšem pravděpodobnost nebyla moc veliká. Poměr projíždějích aut ke koním byl tak 1:20. Po půl hodině Zdeněk zastavil druhé auto, které kolem nás projíždělo po prašené cestě. Po chvíli smlouvání jsme usedli do starého žigulíka, který měl ovšem sportovní sedačky i volant. Bylo vidět, že si ho majitel hodně šlechtí. Jak jsme obšem brzy zjistili pouze uvnitř. Hned po kilometru jízdy jsme zastavili uprostřed brodění malé říčky. Řidič vyběhl, nabíral vodu do petky a chladil motor. Pak jsme stavěli ještě několikrát. Byl schopen zajet i k pasteveckým jurtám a prolívat motor vodou z kbelíku, kterou mu nosil malý chlapec. Naštěstí se cesta brzy překlopila na klesání a to stařičký žigul dával lépe. Mladíka, který si jel k Son kolu neúspěšně zarybařit, celou cestou zajímalo, kolik u nás stojí auta, hlavně za kolik by byl jiný žigulík. Prostě odborník!

Jurty v ranním slunci

Náš „taxík“ (Zdeněk domlouvá cenu)

Stojíme uprosřed brodu (a řidič chladí motor)

Pro poslední trek v Kyrgizstánu jsme si vybrali pohoří Ala Archa, které se nachází kousek na jih od hlavního města Bišketu, a tak naše další cesta musela směřovat tam. Přejezd jsme zvládli velmi moderní maršrutkou po dálnici. Na ubytování přes Booking jsme to z konečné měli asi dva kilometry, ale v rozpáleném městě to nebylo moc příjemné. Navíc cesta nás zavedla skrz největší zdejší tržistě – Oš bazar. Tam jsme měli problém promotat se s našimi batohy všemi přístřešky a slunečníky, navíc nic nezbourat. Dali jsme to! Ubytování nebylo, jak jsme si představovali, aspoň že o kus dál byla restaurace s točeným pivem s slušním jídlem, velmi podobná všem moderním podnikům po celém světě. V nabídce měli hamburgery, pizzu, ale také dobré šašliky a šiškebab. Poslední načerpání energie a zítra zase do hor.

16. července – Son kol

Po dvou hodinách stoupání po částečně nezpevněných silnicích jsme se dostali na sedlo se zbytky sněhu a za ním v plochém údolí se ukázalo rozlehlé jezero – Son kol. Kolem něj v nadmořské výšce 3000 metrů byly vidět nizoučké porosty spásané trávy a rozeseté skupinky jurt, ve kterých bydlí přes léto rodiny pastevců, a v dálce za nimi se zvedal horský hřeben.

Problém, jak tady budeme hledat ubytování, za nás vyřešil náš řidič, mladý domácí z Kočkoru. Jurty určené pro turisty jsou v západní části jezera, kam se dá dostat dvěmi vyjetými kolejemi v písčité půdě a přebrodit i jednu horskoku říčku, ale to vše se dá zvládnout i normálním autem a trochou odvahy. Dohodil nám jednu z jurt, kterou provozuje maminka jeho kamaráda, paní Dilbara. Pro turisty také vaří (ono by to ani jinak nešlo) a domlouvá další aktivity, třeba výlety na koních u jezera nebo do hor. Na oběd jsme zůstali i s pěticí Poláků, se kterými jsme se předtím potkali v Tosoru. Ochutnala jsem končeně kumys – zkvašené kobylí mléko, ale nijak mě nezaujalo.  Ovšem splněno – kumys ochutnán. Po jídle měla paní Dilbara chvíli, abychom si popovídali o rodině a tak. Zvláštní bylo, že tato vystudovaná hydroinženýrka během roku prodává oblečení na tržnici a v tři měsíce v roce se stará o turisty u Son kolu, protože stát platí špatně. Prostě peníze vládnou světu…

Vnitřek tradiční jurty

Odpoledne jsme si půjčili jednoho koníka, abych já i Nik vyzkoušeli jezdit sami, ale žádná sláva to nebyla. Jsem asi moc měkká. Koník byl líný, každou chvíli zastavil nebo chodil dokola, takže nás to brzy přestalo bavit. Jediný, kdo ho dokázal bez problémů ovládat, byl Zdeněk. Dostal se ním docela daleko i ho zrychlil z líné chůze. Na výlet na koních to tedy nevypadá. Já jsem šla raději fotit a Nik se přidal k mladíkům, kteří čutali do míče. Po příjezdu našeho domácího se jich tam brzy objevilo snad dvanáct, ale bylo vidět, že ce cítí lépe na koni než s míčem u nohy.

Večer se objevili další turisté a plechová bouda sloužící jako jídelna praskala ve švech – prostě správný turistický průmysl. A tedy nic pro nás. Zdeňka navíc začala bolet záda, takže jen s velkými obtížemi prošel dveřmi jurty, které měly na výšku tak 140 cm. Koně ne, jurta ne, moc turistů a bylo rozhodnuto. Je to tady hezké a zajímavé, ale jedna noc nám bude stačit. Zítra se přesuneme do Biškeku…

Já jsme si užila ještě krásného západu slunce ve společnosti koní a brzy na kutě. V jurtě byla postavena i malá kamínka, ale my se raději zachumlali do teplých dek. Když po nějaké chvíli přišla ještě paní Dilbara, aby odstěhovala jednu z našich prázdných postelí do druhé jurty, protože přijeli další turisté, naše rozhodnutí se utvrdilo…Zítra pryč!

15. července – Pohádka a dál

Dnes jsme se konečně měli dostat do pohádky, resp. do Pohádky. Zvláštním pískovcovým útvarům zhruba 10 km od Tosoru se totiž říká rusky Skazka neboli Pohádka. A stejně jako v pohádkách i my jsme museli překonat potíže a zaplatit velkou cenu, aby se nám to podařilo.
Podle mapy kaňon leží 7 km po silnici nebo polními cestičkami 5 km od Tosoru. Nechtělo se nám čekat, kdo nás sveze, a vyrazili jsme pěšky. Stejně jak v pohádkách, dobří lidé nás varovali, že jdeme špatně, ale my slepě věřili mapě v mobilu. Všechen déšť se vypršel včera, nebe bylo bez mráčku a k tomu pochopitelně hic. A my se proplétali kozími stezkami, prolézali šáší a snažili se nezabloudit.
Po hodině a půl se cestička ztratila úplně.
V chvíli nejtěžší se objevil moudrý stařík se svým učedníkem (který uměl trochu anglicky), a přijel se zeptat, co tam děláme a jestli nepotřebujeme pomoct. A převezl nás i s našimi objemnými batohy svým potahem (rozuměj obstarožním náklaďáčkem) do dalšího údolí. Naše zpupnost nás vyšla draho, děda si řekl za odvoz mnohem víc, než si zasloužil. Dobře nám tak….
Kaňon Skazka tvoří bizarně tvarované pískovce především červené barvy, nejzajímavější část vypadá jako cimbuří pohádkového hradu. Hezké to tam bylo, dost podobné islandským Barevným horám, i když jen v miniaturní velikosti.

My se z pohádky potřebovali dostat rychle do reality a to je nejlepší nacpat se do plné maršrutky mířící dále na západ. Při dalším přestupu jsme využili služeb tzv. minibusu, ve skutečnosti šlo o sedmimístné auto používané jako shared taxi. Cena je trochu vyšší než klasická maršrutka, ale zato odjede dříve, protože potřebuje k naplnění jen 7 pasažérů. Po několika přískocích jsme dorazili do místa našeho noclehu – města nebo městečka Kočkor. Odsud se vyráží dalšímu z velkých kyrgyzských jezer Sonkolu, což je v plánu na druhý den. Ubytovali jsme se v soukromém domě a dokonce jsme mohli sledovat i televizi. Trefili jsme se přímo na finále světového fotbalu, tak jsme si mohli i zafandit. Po pravdě – vítěz nám byl jedno… ovšem fotbal byl koukatelný až do konce… A zazvonil zvonec….

Krásný západ slunce v starých kulisách

 

14. července – Jedeme konečně na západ

Nastal čas definitivně opustit Karakol. Přijeli jsme sem po severním břehu Yssyk kulu, dál se vydáme maršrutkou po jižním. Za náš cíl jsme si vybrali Tosor, že kterého by to mělo být kousek do kaňonu Skazka. Jeho prohlídku jsme ovšem museli nechat na další den, protože od rána jemně, ale téměř nepřetržitě pršelo.

Po návratu z druhého treku jsme zjistili, že za těch pár dní stihli vybudovat na hlavní křižovatce Karakolu ideální místo pro focení selfie. Kluci to ovšem odmítli, tak pouze místo….

Představovala jsem si, že Tosor bude malé městečko, protože na mapě zabíralo dost velkou plochu. Byla jsem překvapená, když nás mikrobusek vyložil. Vesnice s  bíle natřenými nízkými domečky a kolem nich velké zahrady s ovocnými stromy, mezi kterými převažovaly meruňky.

Typický tosorský domeček i s typickým plotem

Ještě ráno u snídaně jsme si zarezervovali ubytování v „eko hotelu“ přes Booking. I ten se rozkládal v meruňkovém sadu, mezi nimi byly vysázeny oranžové měsíčky. Na břeh zdejšího moře to bylo tak 150 metrů, ale nikdo se v něm nekoupal, protože bylo asi 15°a déšť neustával. Obešli jsem vesnici, navštívili 4 obchody z šesti zdejších. Všude měli všechno – od triček přes naběračky a pastelky po pytle s moukou. Těžko říct, jak se uživí, když tři stály hned u sebe. Já jsem si konečně nafotila zdejší muslimský hřbitov, protože ostatní jsem viděla jen z okýnka auta. Navečer přestalo pršet, tak už jen pár snímků na pláži. Zapadající slunce se nekonalo, raději zůstalo schované za mraky.
Ovšem splněno: kochat se Yssyk kulem v celé délce.

9. – 13. července – Zakletý trek k ledovci Enylchek

V pondělí jsme vyrazili na druhý trek k ledovci Enylchek. Protože Zdeněk tvrdí, že píšu moc zdlouhavě, tak tohle bude krátké vyprávění:
Odjezd před obědem místo ráno, bez slušné mapy, choďák kolem řeky, do sedla Tuz pass 4001 m.n.m., místo výhledů bouřka, přes morénu ledovce, třikrát za den stavíme stan, brodění řeky, která nejde brodit,  23 km v hicu, na svačině u pastevců a jejich Toyotou zpátky.

 

 

 

Komu by to nestačilo, zde rozsáhlejší verze :
Ledovec Enylchek leží v naprosto odlehlé oblasti u samých hranic s Čínou. Vjezd sem si kontrolují vojáci a je potřeba požádat dopředu o povolení (permit, po rusky позволение). A pak ještě sehnat dopravu…a ne ledajakou. Terén je místy složitý, takže je nutný Gažík nebo velké terénní auto. Po lehkých komunikačních problémech se náš řidič Roman se svým gazem se objevil až v 11, i když se běžně vyráží brzy ráno. Tím se nám zkrátil o půl dne oproti rozpisu, který jsme měli, že to takhle někdo šel. Proto jsme také nedokázali odhadnout, kdy budeme potřebovat odvézt z konce treku. V kyrgystánských (ale stejně i ve všech ostatních) horách není telefonní signál, natož internetový. Od chvíle, kdy do nich vstoupí, musí si každý poradit sám. Nám se hned na začátku objevila ještě jedna komplikace – Zdeňkovi zmizely (možná v rámci čištění mobilu) offline mapy, takže nám na veškerou navigaci zůstaly dvě nekvalitní papírové mapky. Už jsem někde psala, že Zdeněk byl v minulém životě Sicilany, tak ne…Opravuji – Zdeněk byl indián. Jeho schopnost sledovat tu správnou cestičku mezi spoustou vyšlapaných zvířecích stezek je až nepochopítelné.
První část nebyla náročná, prostě choďák kolem řeky. Druhý den jsme tuto řeku přebrodili a začali stoupat k sedlu Tuz pass  ve výšce 4001 m. Tímto sedlem jsme se dostali do druhého údolí k ledovci Enylchek. Po vyběhnutí dalších asi 200 výškových metrů nad sedlo měl být výhled (za hezkého počasí a dobré viditelnosti) na sedmitisícové vrcholy Tian Šanu. Ráno to nevypadalo moc dobře, bylo zataženo po nočním dešti, tak jsme docela dlouho čekali, než jsme se vypravili do sedla. Nahoře chvíli svítilo i sluníčko, tak Zdeněk začal stoupat vzhůru spolu s partičkou pěti mladých Čechů, která nás ráno dohnala. Čekala jsem s Nikem v sedle, když se začala (nejen obrazně) stahovat mračna. Za malý moment už padaly ledové krupičky, foukalo a párkrát zahřmělo. Museli jsme se dostat co nejrychleji dolů. Před námi bylo tisíc výškových metrů ostrého klesání za mlhy, větru a deště. Řekla bych, že jsem udělala světový rekord v sestupu. Dobře, tak ne… ale osobní mám určitě. Dlouho jsem se takhle nebála. Dole v údolí déšť pomalu přestal, ale my po hodině pršení byli úplně „nažmach“. Do bot nám nateklo vrchem, kalhoty se daly ždímat, později jsme zjistili, že Zdeňkovi se namočil i spacák. Sice jsme ještě chvíli pokračovali, ale brzy jsme postavili stan na tábořišti u řeky.


Čtvrtý den začal drsně – broděním ledovcové (a tedy ledové) řeky. Pak už jen překonat kamennou morénu ledovce a už zase choďák pouze zpestřený občasným průchodem vodou nebo bahnem. Kolem poledne se obloha zase hrozivě zatáhla a my na poslední chvíli postavili stan, abychom nedopadli jak předešlý den. Po hodině strávených obědem a pospáváním jsme zase pokračovali. Cesta se najednou nečekaně vydala do prudkého kopce vlastně kolmo. Nastoupali jsme nekonečných asi 150 výškových metrů, když se cesta  obrátila – začala prudce klesat. A do toho se nad námi začaly honit další bouřkové mraky. Včerejší rekord jsem sice nepřekonala, ale moc nechybělo. S prvními kapkami se nám podařilo najít místo na postavení stanu. Po hodině jsme ho zase sbalili a přesunuli se na tábořiště u jednoho z přítoků. Podle zpráv, co jsme měli, je řekla hluboká a špatně se brodí. My ovšem ještě před setměním, kdy mají ledovcové řeky nejvíc vody, jsme viděli přebrodit ji bandou polské mládeže. Sice měli vodu skoro pod zadek, což je na hranici opravdového nebezpečí a určitě si zmáčkli spodek batohu, ale dali to. Druhý den ráno jsme měli vodu pod kolena, i když i tak byl proud silný a nepříjemný. Naivně jsem si myslela, že přebroděním nebroditelné řeky naše starosti skončily. Stačí počkat na auto, které přiveze nové turisty a jedeme do civilizace. Skupinu čínských seniorů jsme potkali hned za řekou, ale autobus už ne. A nic jiného se už neobjevilo. Vlekli jsme se vedrem (mraky se předvedly v uplynulých dnech a teď si zrovna daly pauzu) rozpálenou polní cestou kamsi dolů po řece. Bez map jsme věděli, že „město“ Enylchek leží asi 40 km před námi a někde mezi se nachází pastevecká vesnice, kde by nám mohli půjčit koně, pokud by měli auto, mohli by nás i odvézt. Trvalo nám to nekonečných 23 kilometrů. U prvního sroubeného domku právě stříhali ovce ze svého čtyřsethlavého stáda. Paní nás pozvala na čaj a k němu nabídla i výborný, na kamnech čerstvě pečený chléb, domácí malinovou zavařeninu, zakysanou smetanu. Lahoda. Koně neměli, ale domluvili jsme se, že nás pán odveze zpátky do Karakolu.
Mám pocit, že celý trek by zakletý. Máme pár krásných fotek, viděla jsem nepopsatelnou noční oblohu s miliony hvězd a potvrdili jsmesi, že dokážeme být naprosto soběstační. To je něco, co mě na trekování baví, i když stojí spoustu sil ( a tentokrát i psychických). A ještě moje nohy protestují. Měla bych je jít ukázat na pedikúru, ať mají také nějaké zážitky z Kyrgystánu.
Afakt…text je dlouhý. Díky všem, kdo jste to dočetli až sem 😀.

Dešťové mraky se na nás řítí a my stavíme stan 😶

 

8. července – stále Karakol – takže za zvířaty

Návstěva místního tržiště je pro cestovatele nutnost s nádechem exotiky, běžný i nezvyklý sortiment, všechny ty barvy, vůně, chutě.. Pro cestovatele – fotografa představuje naprostý luxus. Může se pokusit zachytit barvy a tvary všech těch roztodivných ryb i neznámých druhů ovoce, přiblížit atmosféru i dohadování o ceně.

Dozvěděli jsme se, že se každou neděli koná v Karakolu trh se zvířaty. Protože jsem nikdy nic podobného neviděla, museli jsme se tam zajet podívat. Už na první pohled mě překvapilo velké množství aut a dodávek, které stály před tržištěm. Aha, prodejci i kupující musí svůj náklad odvézt.Auta stála i uvnitř trhu. Prodejci seděli na kapotách a rozprávěli se sousedy, v ruce provázky s kozami nebo ovcemi. Ty se mačkaly k sobě a žalostně mekaly. Úspěšný kupec hnal svůj úlovek před sebou, nebo ho raději vzal do náruče a odnesl. A co s nimi dál? Buď na korbu dodávky, a nebo (asi častější) svázat nohy a šup s nimi do kufru svého žigulíku, dokonce i taxík může převážet kozu v kufru. A kolík že se jich tam vejde?? My viděli tři.

V druhé části byl umístěn větší dobytek. Mohutní býci byli přivázání k masivnímu zábradlí, o kousek dál se nabízely krávy i roztomilá telátka. Nejkrásnější pohled byl na koně, ale ani ti nebylo v klidu. Ržáli, hrabali kopyty a trhali hlavou v bláhové snaze se odtud dostat pryč. Stres z nich úplně vyzařoval. Trh bylo určitě zajímavé místo, ale nelíbilo se mi tam. Bylo vidět, že Kyrgyzové jsou především pastevci a mají ke zvířatům jiný vztah než my, zvířata slouží k užitku, žádný něžný citový vztah…

Musím přiznat, že mi z toho všeho bylo úplně fyzicky úzko. Několik stovek až tisíc zvířat ve stresu blízko u sebe, to mi nedělalo dobře. Pár fotek jsem udělala a pak rychle pryč 😶. Rozhodně vím, že se nepůjdu podívat do zdejší ZOO….

7. července – Yssyk kul



Po návratu z divočiny je vždy potřeba chvilka klidu. Usušit spacák, přeprat pár svršků, umýt se i pořádně vyspat. Já k tomu ještě zalepit utrženou podrážku….A začít plánovat další trek. Ten následující by měl vést až k hranicím s Čínou. Povolení vstoupit do této oblasti jsme vyřídili z domu, ale větší problém se ukazuje doprava na začátek treku. No, uvidíme.

Teploty v Karakolu stoupaly nad 25°C, takže se nabízelo po tom všem odpočinku ještě schlazení se v jezeře. Město leží u jezera Yssyk kul, i když ne přímo na jeho břehu. Popojeli jsme taxíkem pár kilometrů a najednou jsme se ocitli na pláži jako někde v Bulharsku. Obrovské hranaté slunečníky, lidé povalující se po dekách, děti stavějící z písku, všude se batolící drobotina.
Abych nezapomněla na moře, tedy vlastně na jezero. Ono jezero Yssyk kul moře ve spoustě věcí připomíná – je trochu slané (správně brakchické), je tak velké, že se na něm dělají vlny a na to, že se nachází v nadmořské výšce 1600 metrů nad mořem i slušně teplé. Neodpustím si pár zjištěných zajímavostí: z jezera nevytéká žádná řeka, je druhé největší horské jezero na světě po jezeru Titicaca, průměrnou hloubku má 280 metrů, ale v nejhlubším místě naměřili i 700 m.
Voda mi nepřišla ani zvlášť teplá, ani čistá, ale smočila jsem se.
Odškrtávám: vykoupat se v Yssyk kulu – splněno.

Zpět jsme jeli narvanou maršrutkou s ostatními plážovníky. Cestou jsme míjeli muzeum ruského cestovatele Nikolaje Prževalského (ano, je to ten samý, po kterém je pojmenovaný druh koně chovaného v pražské ZOO 😀😀), který zemřel brzy po založení města coby ruské vojenské základny. Město bylo přejmenováno po něm – Prževalsk a vydrželo mu toto pojmenování až do roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a vznikl samostatný Kyrgystan. Na muzeu nezbyl už čas, i když nám ho pan domácí doporučoval.

Město, kde dnes žije na 70 tisíc lidí, bylo navrženo velmi velkoryse – spousta parků, široké ulice, po kterých by mohla jezdit auta v šesti pruzích, i když dnes bohatě stačí jeden pro každý směr. Na vedlejších ulicích leckde chybí asfalt. Jedinou památkou Karakolu představuje dřevěný pravoslavný kostel Svaté Trojice z konce 19. století.Ve městě žije silná menšina národnostních Rusů, kteří se o kostel starají.

Ostatní obyvatelstvo se hlásí k islámu, nejspíš hodně volnému. Žádné zahalené ženy, vyjímečně jsme potkali ženy s šátky na hlavách. Ve městě je několik nových mešit, nejstarší je dřevěná národa Dunganů, ale zatím jsme ji neobjevili.

 

Hned za městem se zvedá hradba hor

Rudá není rudá – vlajka je kyrgyzstánská a světlo je zapadající slunce

Osvícený (zapadajícím sluncem) soudruh Lenin

Zítra nebo pozítří bychom se měli vydat na druhý trek k ledovci Inylchek, rozplánován je na pět dní.

 

3. – 6. července – Trek k Ala kul

Na úvod jako vždy omluva: píšu aktuálně, tj.  na mobilu, proto se objeví nějaký překlep, a používám fotky, které jsem na mobil pořídila. Po návratu vše opravím a doplním dalšími fotkami. Díky za pochopení.
Včera pozdě večer jsme se vrátili z našeho prvního treku po kyrgyzských horách. Mám v plánu popsat ho podrobněji později.
Tak jen ve zkratce v číslech:
1. den: taxíkem do 2000 metrů nad mořem a dál pěšky do 3000 m.n.m. – 1000 metrů pozvolného stoupání podél řeky (my navíc s mimořádnou podporou 😀 – viz dále)
2. den: stoupání do 3800 m.n.m. a pak sklesání do 2600m – dohromady převýšení 2000 metrů
3. den – celodenní stoupání k jezeru Ala kul do výšky cca 3600 m.n.m.
4. den – nejdříve výstup do sedla nad jezerem do výšky 3900 m.n.m a pak klesání k řece ve výšce 2500 m.n.m.
Nohy dostaly pořádně zabrat…Ale ta nádherná příroda za to určitě stojí 😁.

Krásná jsou také setkání s lidmi. V poměti mi zůstanou třeba tato:
  • taxikář Borja, který nostalgicky vzpomínal, že byl v 70. letech jako sovětský voják nasazen ve východním Německu a konstatoval, že je dobře, že existuje Společenství nezávislých států, které sem posílá peníze, když bohužel rozpadl Sovětský svaz
  • Dan z Brna, který neváhal nosit celý trek velký stativ, sférickou kouli a dokonce drona, aby měl co nejlepší záběry. Uvedl se sice pro nás téžko pochopitelnou otázkou „Proč jste nepřijeli s cestovkou?“ 🤔, ale jinak se jeho partička ukázala jako skvělí společníci, stráviku jsme s nimi jeden večer a mysleli jsme si, že není poslední. Bohužel jsme je setřásli už před prvním sedlem.
  • kyrgyzská dívčina, která měla i 3000 metrů nad mořem slušně zásobený stánek i studené pivo, přestože jediný způsob, jak sem vše dostat, znamená koňmi.  Především ji zajímalo, v kolika letech se u nás lidé žení a vdávají.
  • dvojice veganů z Holandska, kteří chtěli udělat útratu v vysokohorském kempu, i když měli problém s vejcem ve vegetariánském jídle. Vegetariánství, natož veganství, je prostě řehole 🤔. Velmi nám doporučovali Gruzii. Třeba náš další plán 😂?
  • pán a paní našeho věku že Španělska, co neuměli moc anglicky, takže se drželi stranou, přestože s námi šli celou cestu. Navíc je doprovázeli celou dobu dva kyrgyzstánští kluci jako nosiči a ti uměli jen rusky. Španělka úplně rozkvetla, když na posledním sedle náhodou zjistila, že jeden mladík z mezinárodní partičky pochází ze Španělska, a po vřelém rozhovoru setkání končilo tradičním rozloučením se třemi polibky na tvář.
  • rodina pastevců, která postavila most přes horskou říčku, aby turisté nemuseli brodit studenou vodou. Příchozí navigují na most a zvou do svého dočasného obydlí na tradičně připravovaný čaj a výborný domácí jogurt s malinovou zavařeninou. Škoda, že si potom řeknou o peníze.

Už před odjezdem jsme si naplánovali, co bychom zde rádi zažili. Část plánu už máme splněno po prvním treku.
  1. Svezli jsme se na koni. Předesílám, že koně se mi moc líbí a považuji je za ušlechtilá zvířata, ale nikdy jsem na ně nesedla a tvrdím, že mě volně žijící koně chtějí sežrat (mimo jiné po zkušenostech z Islandu 😁). Tak tady jsem na koně sedla a víc než hodinu na něm jela, i když za mnou seděla dvanáctiletá slečna, která koníka řídila. Zdeněk jel samozřejmě skoro celou dobu sám, Nik aspoň část. Přes moje obavy se mi to fakt líbilo, takže akce kůň bude mít nejspíš pokračování.
  2. Věděli jsme dopředu, že jsou zde místo s teplými prameny, dokonce trek končil v místě zvaném Hot springs (tedy horké prameny). Ale na koupání tedy nedošlo 😀, to si musíme schovat na později. Ovšem cestou se Zdeněk domluvil s další skupinou, že by pro nás, po celodenním pochodu unavené poutníky, mohlo přijet „taxi“, které by nám ušetřilo z následujícho dne posledních 15 km do „civilizace“. Místní se o vše postarali a  tak po hodině a půl přijel náš tank. Vozidlo ruské (a nejspíš už sovětské) výroby nám na cestě, která se dá nejspíš připodobnit k tankodromu, udělalo opravdový lunapark. Prudce s námi smýkalo všemi směry, pokud bychom se nedrželi podivného madla na stropě, vyhodilo by nás to mnohokrát ze sedačky. Těch patnáct kilometrů trvalo víc než hodinu, ale nečekaný zážitek máme na celý život ( a video možná i bude 😁).
A těšíme se na další….😁