Archiv štítku: národní parky

Kappadokií v zimě???

  • Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????
Vymrzlý Efez bez lidí
Liduprázdné Pamukkale
  • Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací,  jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry. 
Příprava před hlavním chodem
  • Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou. 
Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“
  • Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení. 
  • Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase. 
  • Kolem  Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…
  • V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.
Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))

31. prosince – opět Göreme

Naše plány doznaly po včerejšku změny. Dnes dokončíme prohlídku okolí Göreme, skalní město Derinkuyu a údolí Ihlara musíme odložit. Tentokrát jsme jeli dolmušem jen do prvního městečka od Nevšehiru – Očhisaru. Do nejvyšší skály široko daleko byl vykután hrad, že kterého je rozhled po celém okolí.  Nám v rozhledu bránila slušná mlha, ale i tak to stalo za to se vydrápat po kluzkých schodech vzhůru.

Ještě náročnější byl sestup do údolí pod námi, vyhlášeném Pigeon valley, turecky Güvercinlik vadisi (neboli Holubí údolí). Krásně tvarované skály, zajímavé pohledy a výhledy, občas nahoru a klouzavě dolů. Určitě stojí za návštěvu.

Pigeon valley končí v Göreme, tak je asi jednodušší vzít cestu z této strany, ale my jsme měli v plánu ještě jedno údolí – asi nejfotografovanější místo celé Kappadokie – Love valley neboli Údolí lásky. Nejjednodušší je sem přístup od Göreme, a to autem. Šlapat 2 km po silnici se nám nechtělo (tedy mně 😁), tak jsme vymysleli trochu zacházku po polní cestě. Už z ní bylo Love valley hezky vidět. Dělila nás od něj jen skalní stěna, místy sice pozvolnější, ale stejně pokrytá sněhem. Takže ideální Zdeňkova zkratka (dle rčení Zkratka byla delší, zato méně pohodlná 😁). Zvládli jsme to. Sice jsme do Love valley přistáli po zadku, špinaví a s promáčenýma botama, ale zvládli 😂.

A proč je Love valley tak vyhlášené? Eroze tu vytvořila ze skalních věží útvary podobné penisům… Údolím se dá pokračovat směrem na Učhisar, ale my jsme se raději vrátili zpátky (po silnici 😁).

Blížil se silvestrovský večer museli jsme se přesunout do města Kayseri. Překvapivě to bylo docela jednoduché – z Göreme jezdí přímé autobusy, dokonce i rovnou na letiště. 
Göreme je naprosto zasvěcené turistům. Spousta hotelů, restaurací, ale ještě víc turistických agentur. Dokáží vám zajistit dopravu komkoliv, půjčit kola, motorku nebo teď v zimě častější čtyřkolku. Zajistí vám výlet horkovzdušným balónem nad bizarní krajinou i tančící derviše. Restaurace jsou slušné, ovšem bohužel turistické, a tudíž předražené. Dali jsme si tu oběd i poseděli při čekání na autobus, ovšem není to náš šálek kávy. Ten jsme zažili až v Kayseri, ale to předbíhám. V Kayseri před letištěm jsme hledali dopravu do centra. Taxíky jsou drahé, tady dokonce stály bez řidičů opuštěné. O kousek dál si Zdeněk všimnul městského autobusu o kousek dál. Řidič byl moc ochotný a vysvětlil nám (pochopitelně turecky), že nás tam vezme. Nad placením mávnul rukou, že je to na něj. Cesta měla stát 3 liry, ale pravděpodobně se dalo platit jen místní kartou. Zabookovamý hotel byl ve vedlejší uličce od hlavního náměstí. Bála jsem se, že Silvestrovský večer tady bude divoký, ale celou dobu se nedělo nic. NIC!! Po půlnoci bouchly tři petardy a zazněl jeden delší klakson. Z okna ve 4. patře jsem měla dobrý výhled a NIC – ani jediná rachejte!!Tou dobou už jsme měli v sobě výbornou večeři. Přesně takové podniky máme rádi. Jídelna, kam chodí místní, jídlo autentické chuti (ne zpotvořeniny pro turisty), čerstvé, přímo připravované, za rozumné ceny. Nik to měl nejlepší kebab (a že jich ochutnal 😁), dokonce na ayran měli speciální stroj (podle nás se musí jmenovat ayranovač 😉), který ayran správně napěnil a stáčel se do mosazných kalíšků, žádný plast. Doporučuji! ( jméno dohledám).

Takže:

Šťastný nový rok 2019, ideálně v dobré společnosti a na cestách.

30. prosince – Göreme

Počasí se od včerejška změnilo. Trochu se oteplilo, zatáhlo….a začalo sněžit. Na krásně uklizené chodníky (inu, Turecko 😀), připadlo dalších pár centimetrů.

Pojmenování Kappadokie je prý z perštiny a znamená Země krásných koní. Podle mě by se měla jmenovat Země krásných skal. Ty jsou tu všude a zvláštních tvarů. Kdysi dávno tady byly sopky a vyvržený popel se přeměnil na zvláštní měkkou horninu – sopečný tuf. Ten nakonec zvětral do podoby kuželů a sloupů s pokličkami, tak zajímavých, že se na ně jezdí dívat lidé z celého světa. Nejvíce na jednom místě je jich v okolí městečka Göreme, kam míříme i my.

Kappadokie bývala samostatným královstvím uprostřed Malé Asie, než ji spolkli Římané. Pak patřila dlouho k Byzantské říši, hodně jejích obyvatel tvořili řečtí křesťané. Ti byli vyhnáni během jediného týdne roce 1924 a část území zůstala neobydlená. Právě Řekové využívali od středověku zdejší skály jako útočiště a vybudovali si tu celá města zahloubená do skály. Jedno z těchto měst je zachované vedle Göreme, a tak z něj bylo vytvořeno muzeum pod širým nebem (open air muzeum). V měkké skále tu zůstaly vyhloubené domy i kostely, v některých nádherné byzantské nástěnné malby. Prohlídka byla zajímavá, ale bohužel – byla tu také spousta turistů snad z celého světa. Část se chovala, jako kdyby viděla sníh poprvé v životě (což je klidně možné 😁), a tak podstatě zvýšila počet nafocených selfíček. Navíc nově napadlý sníh nepříjemně klouzal (zvlášť když někteří měli na nohou boty podobné tanečním lakýrkám 🙄), takže všichni se pohybovali velmi pomalu a opatrně. Předpokládám, že teď je období hodně mimo sezónu, a i tak to byl mazec. Pro mě na hranici únosnosti (např. jediný dámský záchod pro celý areál 🙄), v sezóně bych se tomuhle místu určitě vyhnula.

Zdeněk byl davy natolik rozhozený, že hned u areálu opustil chodník a zamířil přímo mezi okolní skály, které jsou protkané spoustou cestiček. Tím jsme se ocitli úplně sami v nádherné krajině. Občas nám sice sníh znesnadňoval pohyb a dokonce nás donutil k sjezdu po zadku dolů, protože ani klouzání po nohách nepřicházelo v úvahu. Ale bylo krásně. Přestalo úplně sněžit a po chviličkách vykouklo i sluníčko. Dokonce byla otevřena i jedna „hospoda na mýtince“. Vedle nádherného kostelíka Cross church fungovalo občerstvení s čerstvými džusy a svařeným vínem.

Většina našeho plánu na dnešek zůstala nesplněná, takže se sem ještě zítra vrátíme a uvidíme…

18.- 20. července – Ala Archa aneb jak jsem nezdolala Učitěľa

Na místo počátku našeho posledního kyrgyzského dobrodružství jsme nejeli z Biškeku daleko, stačil taxík, který jsme zastavili před hostelem. I z centra města je vidět pohoří Ala Archa jako vysoká bílá hradba. Do třiceti kilometrů na jih se rozkládá národní park s několika vrcholy, které šplhají až k pěti tisícům metrů. Krásná divoká příroda, kde se nesmí pást dobytek (a ani koně) je ideálním místem odpočinku pro obyvatele „rušného“ velkoměsta. Všude dobře značené stezky, údolím podél říček i strmě stoupající k zasněženým vrcholkům. Pro místní je to hlavně ráj pro horolezce.

Stoupáme….

První den jsme pouze vystoupali k chatě Racek. Obnášelo to zdolání 1000 výškových metrů, ale mně se šlapalo hodně špatně. Své udělala únava z předchozích dní, ale hlavně jsem šla extrémně na těžko. Předchozí treky jsme se vždy vraceli do stejného kempu, takže malý kousek věcí jsme si tam uschovali. Kdo by se chtěl tahat se špinavým prádlem na zádech. Tentokrát jsme ovšem věděli, že se do stejného hostelu vracet v žádném případě nebudeme. Malý pokojíček ve sklepě bez oken, kde rozehřátý vzduch rozhání jen malý větrák na stropě, to už nebudeme opakovat. Takže vše s sebou. Pro mě to mohlo být klidně i dvě kila navíc.Cesta k chatě vedla kolem Rozbitého srdce, přes divoké horské říčky, pod vodopádem i příkře do skalní stěny. Než jsem se vydrápala nahoru, měli kluci postavený stan na začátku úzkého údolí, po hraně kterého tekl malý potůček, tedy spíš stružka, která sváděla vodu z tajícího sněhu do údolí. Dozvěděli jsme se, že se v předešlých dnech vždy večer rozvodnila a zatopila přesně to místo, které jsme si vybrali. Nedalo se nic dělat – postavený stan i všechny vybalené věci jsme pro jistotu přestěhovali o kus nahoru proti proudu.Zbytek dne do setmění jsme se věnovali průzkumu. Tábořiště se ukázalo docela velké, bylo jasné, že je to oblíbená lokalita pro kyrgyzské horolezce, zahraniční turisté byli v menšině. Chatu představovala větší budova z vlnitého plechu, kde bylo možné se najíst, posedět na baru i přespat. Nám stačilo, že měli coca colu a pivo, přestože bylo teplé. Když si představím, že všechno musel někdo vynést zádech… Klobouk dolů.

Chata Racek

Další zvláštností bylo umístění záchodů. V naší části údolí pramenily zdroje pitné vody, tak se plechové kadibudky nacházely na druhé straně ledovcové morény – prudkým kamenitým svahem asi 15 výškových metrů. Zase byla příležitost kochat se v noci nádhernou oblohou s neuvěřitelným množstvím hvězd. Víc hvězd jsem nikdy neviděla.

Kadibudka visící nad údolím

Taky jsme našli místo, kde začíná náš trek, abychom ráno za šera nebloudili. Ráno jsme se zapojili do „vláčku“ ostatních turistů, kteří se vydali zdolat Učitel’a, tedy Pik Učitel’a, horu vysokou 4540 m. n. m.Zatím jsme fungovali tak, že mi chlapi brzy utekli a někde na mě čekali, brzy bylo jasné, že to dnes bude jinak. Nikovi nebylo dobře od žaludku, já se cítila pod psa víc než obvykle a Zdeňkovi byla brzy zima, když na nás čekal. Chvíli (tedy asi tři hodiny) jsme se s tím prali, ale pak jsme se s Nikem otočili zpět do údolí. Zbytek dne jsme prospali… Zdeněk se za nás vyškrábal až na vrchol a mohl se kochat nádhernými výhledy. Počasí přesvádělo svoji nejlepší tvář. V uplynulých dnech často pršelo dokonce nám říkali jiní turisté, že zde zažili jedenáct bouřek ve třech dnech….

Vláček začíná stoupat
Svítá
Nádherné výhledy na ledovec

Druhý den jsme už jen zklesali do údolí. Tedy…Počasí ví, že mě nejvíc zrychlí bouřka (stačí pouze výhružné hřmění), takže si ji na mě přichystalo… Dole jsme ještě složitě řešili přesun pět do Biškeku. Od hotelu Ala Archa je to ke vstupu do národního parku, odkud jezdí maršrutky do měst, necelých 12 km nudné cesty po silnici. Auta kolem nás téměř nejezdila, takže jsme se vlekli v slušném vedru sami. Nkonec nás zachránilo auto, do kterého jsme se vecpali ke dvěma Dubajčnům a jejich řidiči. Byli moc milí a ochotní, prý se sem vydali ochladit se od dubajských teplot…. :-))

27. února – Periyar NP

Dneska jsem byla poprvé zavřená v kleci. Normálně jsou v kleci zvířata, aby se nedostala ven, my jsme byli zavření, aby se zvířata nedostala k nám. Na jedné zastávce v národním parku Periyar byly velmi otravné a nenechavé opice, a tak místní vybudovali občerstvení v kleci. Jen je potřeba důkladně zavírat dveře. I tak měly snahu natahovat ruce skrz pletivo a vzít si něco z talíře. Jednomu neopatrnému turistovi sebrala oprsklá opička flašku s vodou a hned s úlovkem upalovala do větví.

My jsme se sem nepřišli najíst, ale čekali jsme, až na nás přijde řada k nástupu na loď. Velkou část národního parku Periyar totiž tvoří stejnojmenné jezero (správně je to tedy přehrada), ke kterému se chodí divoká zvířata napít, je proto slušná šance nějaké uvidět z paluby lodi.

Krajina kolem jezera byla sice nádherná, na zbytcích stromů hnízdilo mnoho ptáků, ale velká zvířata, kvůli kterým všichni přišli, tu chyběla. V jednom momentu si ode mne vypůjčil foťák s větším objektivem jeden z členů posádky, aby vyfotil trojici slonů kdesi v dálce na vrcholku kopce. Ostatní se pak chodili dívat, že tam fakt sloni jsou. Celkově – propadák.

Na kopci v dálce tři sloni 🤔

Mnohem úspěšnější jsme byli, když jsme se rozhodli nevrátit se do města autobusem, ale jít po svých. Zahlédli jsme opice ve větvích, vyplašili jsme zajíce i takové větší srnky, ovšem nejvíce nás překvapilo, že kousek před námi začaly přecházet silnici divoká prasata se spoustou malých selátek.
Odpoledne jsme si naplánovali ještě jeden výlet do divočiny. Věnoval se nám průvodce Srí, který nás zavedl kousek do džungle a ukázat zvířata, kterých bychom si sami nevšimli. Nakonec jsme opustili běžné cestičky pro turisty a našli tam dva velké slony 🐘, kterým u nohou spalo maličké slůně. Mohlo mu být prý maximálně měsíc 🤗.

O kousek dál se pásli ještě čtyři další sloni. Zahlédli jsme ještě vodní bůvoly, ty velké srnky, dva druhy opic, zvláštní velkou veverku a několik druhů ptáků. Prý jsme měli abnormální štěstí (tedy jestli to neříká všem 🤔). V rezervaci mají žít i tygři, ale ty jsme neočekávali.
Výsledný dojem z Periyar?? Výborný. Velmi doporučuji!

Národní park na konci suchého období

 

Rok 2017

Už jsem se několikrát přiznala, že nejsme sběratelé co největšího počtu navštívených zemí. Do některých států se vracíme opakovaně, třeba v Itálii jsme byli tolikrát, že to ani nepočítám. Ovšem letos poprvé jsme se podívali do Kanady a do Irska. A ještě jedno překvapení – letos jsme neskončili v Indii 😂.

Na Nový rok jsme se vrátili z Barcelony,  na jarní prázdniny jsme místo na lyže zamířii na jih Itálie, letní dovolenou jsme strávili na cestě po Kanadě a USA a pár podzimních dní jsme prožili v Irsku. Každé místo, které jsme navštívili, mi přišlo zajímavé a všude na nás čekalo překvapení.

Top10 míst bez rozlišení pořadí důležitosti?? Syrakusy (zde),  Agrigento (tady) , Etna (zde) Monreale (zde), Jesper NP, Yellowstone, Seattle, Mohérské útesy, Newgrange, Liverpool. A jako bonus – Dolní oblast Vítkovic 👍.

Syrakusy (IT)

Katedrála Monreale u Palerma (IT)

A abych nezapomněla – jestě jedno poprvé. Já letos poprvé jsem absolvovala výlet do Londýna jako „dozor“ se školní výpravou. Osmnáct hodin v autobuse není nic moc, ale v příjemné společnosti jsem to zvládla v pohodě. Nečekaně jsem okusila tradiční a vynikající britskou kuchyni, slíbené recepty nám ale nedošly, takže se nemohu podělit. Londýn mě nepřestane bavit nikdy, Cambridge je hezké a letecké muzeum v Duxfordu zajímavé. A překvapivě jsem si užila zábavní park, to jsem opravdu nečekala.

V roce 2017 jsem stejně jako vloni 14 vzlétala a přistavala, jen čas strávený v letadle je  poloviční – „jen“ 40 hodin. Za rok jsme nalétali (pouze 😀) 15000 kilometrů. Pozemní doprava také spolykala dost velkou vzdálenost. Zájezd do Londýna asi 3000 km autobusem, v Americe i na Sicílii jsme si půjčili auto. Na východní části Sicílie jsme projeli zhruba 800 kilometrů a Americe jsme přidali více než 3000 mil (tj. 5000 km). Dohromady s dalšími přesuny skoro 10.000 km!  Ještě jedna zajímavost k půjčovnám. Zdeněk spočítal, že se vyplatí pořídit si u Allianz speciální pojištění Car Hire Excess Insurance, které zahrnuje veškeré pojištění, které nemusí být ze zákona, ale je dobré ho mít – ukradení, poškození, skla, pneumatiky… Půjčovna podobné pojištění pochopitelně nabízí také, ovšem je hodně předražené. Nás vyšlo na celý rok a do celého světa na 100 € (podrobnosti na  https://www.icarhireinsurance.com)

Naše Chevy Impala v Americe

Tyto stránky vznikly před půl rokem a já mám pořád pocit, že se spolu seznamujeme a oťukáváme. Mimo vyprav, které právě prožívám, se vracím i k jednotlivým místům, kde jsme kdysi byli,  ale nenapsala jsem o nich nic. Texty, které přibývají nejčastěji a bez plánu, jsou recepty. Teprve při jejich zaznamenávání jsem si uvědomila, jak často konzumujeme cizokrajné speciality 🤔.

Zkouším postupně propojovat různé sociální sítě. Ráda fotím, tak byl Instagram (pohledy_z_cest)  pro mě ideální volbou pro začátek. Je to zhruba měsíc, co jsem se odhodlala pořídit si i Facebook. Oddělila jsem stránku Pohledů (@subrtova.pohledy) od osobní stránky, ale jsem zklamaná. Pochopila jsem, že pokud nebudu platit, stránka se bude zobrazovat výjimečně. Můj plán dávat na fb rychlé aktualitky a na stránky komplexnější texty vzal za své 😕. Zatím nevím, jak je rozumně propojit… Nemůže mi někdo doporučit řešení??? Takže si tenhle úkol poznamenávám do to-do listů pro příští rok…

A co dalšího mám v plánu??? Pár akci se už rýsuje, tak se nechte překvapit 😉.

Do roku 2018 přeji hodně zdraví a lásky, spoustu zajímavých zážitků, obohacujících cest a výhledů.

Moudro na závěr:

Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich (citáty.net)

 

18. července

Ráno jsme si krásně přispali, protože okolo nás byl klid. Měli bychom odjet do 11, ale protože jsme byli daleko od civilizace, nikdo to nekonroloval. Chtěli jsme využít toho, že jsme včera dojeli tak daleko a dát trek někde poblíž. Nabízel se velký okruh v délce 20ti mil (tady přes 32 km), ale na to jsme spali moc dlouho… Tak nám zbyla vycházka k jezeru Irely přírodou deštného lesa mírného pásma. Všude kolem nás rostly obrovské stromy, pod nimi spousta kapradí, mechu a lišejníků. Cesta nebyla těžká, lehounce do kopce, největší překážky představovalo bahno a spadlé kmeny. Jezero bylo schované tak dobře, že ani když jsem byla kousek od něj, neviděla jsem ho. Uprostřed vody stálo několik statných kmenů, jako kdyby jezero vzniklo nedávno. Zkusili jsme se dostat ještě dalších sedm kilometrů k dalším jezerům, ale nepovedlo se. Bolístky v kombinaci s dusnem byly proti. Jinak pro Olympic national park má být typické deštivé počasí, mlhy a teploty do 20°, díky čemuž se tady tvoří třikát víc živé hmoty než v tropickém deštném pralese. Ovšem my máme jasno a kolem 25° – ideálně na trek, ale nedaří se.
Cestou dál jsme se zastavili u největšího smrku na světě, jehož stáří se odhaduje na tisíc let. S výškou přes 60 metrů a obvodem více než 17 metrů je to skutečný obr.
Olympic national park se nedá projet vnitřkem, je nutné se vždy vrátit na okružní stojedničku a pak zase vjet na jiném místě. Další cesta, kterou jsme hodlali prozkoumat, vedla podél jednoho z ramen řeky Duc Lak (ve správném období tudy táhnou proti proudu lososi a přeskakují peřeje) k místu zvanému Hot Springs (ano, opět teplé prameny 😀). Bohužel – kempy byly zase plné, tak jsme se spokojili s projetím tam a zpět. Druhé bohužel – plné byly i další tři kempy, takže už třetí den po sobě to vypadalo, že skončíme pod mostem. Nakonec jsme si docela hodně zajeli do neznáma, pátrali jsme po břehu velkého jezera Crescent. Moc to nevypadalo, ale povedlo se. V naprosto nepravděpodobném místě prázdninového resortu měli plac i pro obytná auta a také pro pár stanů. Shánění ubytování je tady dost náročné a bere hodně sil. Ale dnes večer bydlíme.

17. července

Dnes ráno jsme se ještě jednou zastavili na místě, kde jsme včera večer fotili. Pocourali jsme po prázdné pláži, při teplotě 16°C a větru se nikomu opalovat ani koupat nechtělo. Na úplném konci poloostrova se vlévala do moře obrovská řeka Columbia. Tak obrovská, že vypadala jako velký mořský záliv. V dálce byl vidět most, který řeku překonává ve městě Astoria a přes který později pojedeme. U pláže byla ptačí rezervace i pevnost vybudovaná v roce 1904 jako ochrana proti možnému napadení Japonskem a fungovala po celou dobu 2. světové války.
V Astorii jsme si došli na oběd k Mexičanům na burrito. Složit si svoje vlastní z výběru placek, fazolí, rýže, masa, různé zeleniny a různých omáček nám dalo opravdu zabrat. Ale každý jedl něco jiného, i když pořád to bylo burrito. Most, který jsme pozorovali z dálky, je zajímavé konstrukce. Uprostřed je kousek nad hladinou řeky, protože je tady mělčina, ale oba kraje mostu jsou zvednuté, aby zde mohly proplout i větší lodě. Po překonání mostu s fascinující délkou přes 6,5 kilometru jsme se ocitli v posledním z amerických států – Washingtonu.
K pokračování naší cesty do národního parku Olympic jsme zvolili silnici 101, která ho celý obkrouží. Je vyhlášená jako vedoucí krásnou krajinou a poskytující nádherné výhledy. Chvílemi procházela přírodou připomínající Šumavu, chvílemi  po mořském pobřeží. Škoda jen, že byl zrovna odliv, který z mělkých zátok udělal jen veliké bahnité roviny.
Hodlali jsme strávit další den v okolí jezera Quinault, proto jsem tady hledali kemp. Bohužel – všechna místa v kempech břehu jezera byly zarezervované. V lodgi, kde jsem se byla zeptat, mi poradili, že volný kemp by mohl (opravdu mohl, ne bude) být asi dalších dvacet kilometrů daleko, většinou po nezpevněné cestě. Opět se blížila noc a my se sunuli pomalým tempem dál. Naštěstí, kemp North Fork byl právě takový, jaký jsme chtěli – volný a mimo civilizaci u břehu divoké říčky. Zítra snad dojde i na nějaký trek, celodenní sezení v autě je rozhodně únavné.

14. července

Plán na dnešek byl jasný. Prohlédneme si zbytek okružní silnice a dojedeme co nejdál mimo park. Nakonec to tak úplně nebyli…
Začali jsme tím, že jsme se vrátili na Mud Volcano, na který jsme neměli včera sílu. Další bublíci a čmoudíci, každý jiný a každý zajímavý. Zajímavé bylo, že mezi vyvýšenými chodníčky pro lidi, aby se neprobořili do žhavé půdy, ležel v klidu obrovský bizon.
Další vyhlášenou zastávkou je Fishing Bridge, jak jméno napovídá je to most, že kterého se rybaří. Dneska je tu už zakázáno lovit, ale i tak se tady všichni zastaví a koukají z mostu do jezera, jestli nějaké ryby aspoň neuvidí. Po chvíli pátrání jsme objevili spoustu pstruhů, odhaduji tak 40 cm, kteří se schovávali mezi stejně zbarvenými kameny. Zajímavý je i most sám, protože je postaven pouze z masivního dřeva.
Posledním místem, které nám chybělo na ukončení velkého okruhu, byl West Thumbnail Geyser Basin. Zda se potkává vulkanická činnost s vodami jezera a vytváří v něm zajímavé útvary. A my ve vodě viděli nejen další velké pstruhy, ale také malého vodního hádka.
Z pěti možných výjezdů z parku jsme si vybrali ten stejný, kterým jsme přijeli. To znamenalo, že musíme projet kolem té části spodního loopu, který jsme prošli předevčírem. Opět jsme několikrát překonali kontinentální rozvodí a skončili u gejzíru Old Faithful. I v jeho okolí bylo dost zajímavých gejzírků a bublíků. Vydrápali jsme se i na vyhlídku, odkud měl být velký gejzír a vulkanické pole kolem něj jako na dlani, ale nebyl. Mnohem zajímavější byl Geyser Castle, který vystavěla vroucí voda z rozpoštěného vápence až do výšky takových 10 metrů. Opravdu vypadá jako hrad…
Pak už jen pozdní piknik nad Kepler Cascades, Zdeňkova oblíbená koupel ve studeném potoce, objet okruh Firehole Lake a pryč.
Určitě jsem na něco z krás Yellowstone zapomněla, protože toho tady bylo strašně moc. Abych to shrnula – Yellowstone je naprosto fantastický!
Opustili jsme stát Wayoming, na jehož území se park nachází, a zamířili do Idaha.  Kopce, lesy, rybářské revíry na každém kroku… Určitě by stálo za to tady na chvíli zůstat, ale my museli dát. Bohužel, protože jsme skončili v naprosto nezajímavém městě Idaho Falls (jo, opravdu tu měli na řece Idaho malé peřeje) u dálnice na jih. Motel 6 byl drahý (nejspíš pátek), s placenou wifi, která stejně moc nefungovala, náladu nám vylepšily až slušné hamburgery od Carl’s Jr. V tomto řetězci jsme jedli už vloni a v hlavě nám zůstal příběh, který je vyvěšen v každém podniku. Jímavý příběh o tom, jak Carl senior v třicátých letech vyráběl své hamburgery v pojízdném vozíku, pak si s manželkou pořídili malý stánek a pak se z něho stal velký řetězec, nakonec ho převzal syn. Hamburgery umí, McDonald by se měl jít klouzat…

13. července

Noc jsme strávili v kempu v Madisonu na západní straně parku. Celý Yellowstone se dá projet autem po velkém okruhu, který měří 230 km. Uprostřed je propojka, která může okruh rozdělit na horní (upper loop) a dolní (lower loop). Část spodního jsme zvládli včera, tak dnes jsme se vypravili na horní část.
Hned na začátku jsme si prošli pár bublíků a čmoudíků, ale naprosto úchvatná byla oblast Norris Geyser Basin. V  tolika různých podobách se může projevovat žár pod zemí! V této oblasti se nachází i největší gejzír na světě – Steamboat. Bohužel prská velmi nepravidelně, tedy jeho poslední velké erupce byly někdy před čtyřmi lety. To pak vystřikoval vodu až do těžko představitelných 90 metrů.
Pak nás čekal 40 km přesun bez zastavení. Tedy vlastně jsme stavěli dost často, protože se silnice opravovala (mimochodem – uplynulou noc byla zavřená úplně a dělníci pracovali pod silnými světly – u nás to nejde 😏) a tak jsme se kochali krásnou krajinou jen z okýnka. Teplota přelezla třicítku, když jsme vystupovali na jedné z hlavních atrakcí parku Mammoth Hot Springs. Teplá voda ze zdejších termální pramenů rozpustila vápenec, který vytvořil krásné útvary a místy i terasy podobné mnohem profláknutějšímu tureckému Pamukkale.
Obědový piknik jsme si dali přímo na terase informačního centra, protože jsme nikde cestou nenašli stolek ve stínu, a spolu s jídlem zkonzumovali přednášku o vlčí smečce. Pak přišel na řadu vodopád Tower.
V dalším centru Canyon Village jsme se neúspěšně pokusili sehnat místo v kempu stejným způsobem jako včera. Paní byla důležitá a nekompromisní – v celém parku místo v kempu neexistuje a nejlepší bude hledat ubytování mimo park. Což mohlo být tak zhruba 100 km! Zatím jsme to odložili…
Vedle Canyon Village se rozkládá skutečný kaňon řeky Yellowstone river. A stojí za to! Řeka se valí úzkou kaňonem a vytváří zde dva vodopády. Horní –  Upper a dolní – Lower Falls, které měří na výšku 94 m. Seběhli jsme (a vyběhli ) dvě stě výškových metrů, abychom si se mohli pokochat jejich silou.
V celém parku neustále řeší medvědy. Na každém stole na piknikovišti, na záchodě v kempu, na dopravních značkách, na všech informačních materiálech jsou pravidla, jak zacházet s potravinami, aby nepřilákaly medvěda a co dělat, když ho potkáte. Pro nás se vžilo rčení, že nesmíme fídovat béry 😂. Tady se poprvé objevilo i varování, že může být nebezpečný i bizon, především protože váží až 2 tuny. Včera jsme zahlédli několik menších zvířat, ale kolem Mud Volcano se páslo celé veliké stádo. Skutečně jsou to velká zvířata! Mnohem nebezpečnější než bizoni mi ale přišli řidiči, kteří neváhali zastavit přímo na silnici, aby pořídili pár fotek.
Ubytování v kempu jsme pochopitelně našli. Skončili jsme na břehu obrovského jezera Yellowstone Lake, které leží v nadmořské výšce 2400 metrů, což z něj činí nejvýše položené jezero v Severní Americe. Zdeněk se v něm samozřejmě vykoupal, ale mě připadalo studené.
Poslední zážitek dnešní dne si odnesl Nik, když byl vyslán s odpadky. Po kempu se poflakoval dospělý bizon a dokonce si na louce mezi stany lehl na záda a několikrát se převalil. Prý vypadal docela spokojeně, na rozdíl od vyplašených obyvatel okolních stanů 😀.