Archiv štítku: národní parky

12. února – Yosemity

Vjížděli jsme do Yosemitského národního parku a u silnice stál kojot a v klidu na nás koukal. Brali jsme to jako pozvání do divočiny….

Trasu cesty míváme připravenou před odletem, ale často ji upravujeme a přizpůsobujeme, nejčastěji kvůli chybějícímu času nebo počasí. Tentokrát jsme si nebyli jisti, jestli stihneme poslední naplánovanou zastávku před návratem do San Francisca, a tké jestli má vůbec smysl navštívit Yosemiský národní park v zimě. Celá jedna strana parku je v zimě neprůjezdná, do horského střediska Badger Pass potřebujete sněhové řetězy, všechny vyhlášené treky jsou uzavřené…Nakonec nám čas vyšel, počasí vypadalo příjemně, navíc ve Zdeňkovi převládla touha vidět na vlastní oči slavné lezecké stěny El Capitan a Half Dome, které jsou horolezeckou mekkou. Hlavní součásti parku tvoří jedno údolí, do kterého z obou stran padají dolů vodopády. Největší v celé Severní Americe, který měří přes 700m, je obrovský Yosemite Fall. Z první vyhlídky hned za tunelem (Tunnel View) je ale nejlépe vidět Bridaveil Fall, takže nejspíš bude na fotkách každého návštěvníka Yosemitů.

Pohled od Tunnel View – Yosemitské ůdolí a vodopád Bridaveil Fall

Yosemite Falls
Bridaveil Fall

Dole v ůdolí se nachází veškeré turistické zázemí – informační centra, kempy a lodge, občerstvení. Cedule všude upozorňují, že nelze nechávat jídlo ve stanu nebo v autě přes noc, protože by se na něj mohli dobývat medvědi, je třeba ho zamykat do připravených plechových skříněk. My doufali, že přes zimu budou medvědi v pelechu, ovšem v létě se tu běžně pohybují. Během roku může dojít i k tícísovce pokusů dostat se k jídlu.

Rohodli jsme se, že nám klasická americká autoturistika (parkoviště, kratičká chůze k vyhlídce, focení a zase zpět) nestačí. Počasí bylo příjemné, sluníčko svítilo, přestože i dole v údolí ležel sníh. Vydali jsme se na vycházku k jezeru Mirror, v jehož vodách se opravdu zrcadlily okolní velikány, především pověstný Half Dome. V poslední době se hodně omezuje výstup na jeho vrchol. Je potřeba požádat o permit a 1. března je vylosováno na každý den 225 lidí, kteří se mohou vydat vzhůru po strmé cestě jištěné lany s převýšením 1500 metrů. Sezóna výstupu začíná v půlce dubna a končí v půli října. Všechny informace o parku i žádosti o permity nadete na stránce https://www.nps.gov/yose/index.htm, kde jsou i moc hezká videa.

Původně jsme chtěli jít pouze asi dvě míle k jezeru Mirror lake a stejnou cestou zpět. Nik, který šel vepředu, ovšem hledal, kudy budeme moct jezero obejít, abychom udělali okruh. Takže jsme ho dostihli až na konci jezera a celý výšlap nám prodloužil více než dvojnásobně. Ale nevadilo. Byly tam hezké pohledy na okolní hory a žádní turisté. Neumím si přestavit, jak to tu musí vypadat v plné sezóně, kdy se v parku pohybuje turistů spousta a také mraky horolezců, pro které jsou nyní skály nepřístupné. Naprosto je všechny chápu – je tu nádherně.

Half Dome
Half Dome

Druhý z výjimečných velikánů Yosemit je hora nazvaná El Capitan. Její 900 metrů kolmá stěna byla dlouho horolezci považována ze nezdolatelnou. První, komu se ji podařilo překonat, byl v roce 1958 Warren Harding. Když jsem stála u její paty, přišlo mi naprosto nepochopitelné, že se to někomu mohlo podařit. Úplné šílenství je pak pokus (a navíc ůspěšný) z roku 2017 v podání Alexe Honnolda, jenž ji pokořil bez jištění. Přípravy i celý výstup jsou zachyceny v neuvěřitelném dokumentárním filmu Free Solo. Nezapomenu na dechberoucí záběry krajiny i mrazení v zádech z jeho odvahy. Není divu, že za něj jeho autoři obdrželi Oskara v kategorii dokumentů. Velmi doporučuji, nejen pro horolezecké nadšence. A Yosemity se svojí majestátností taktéž. Pokud se sem budete chtít jen podívat, tak klidně i v zimě, na nějaký trek nebo aspoň delší výlet je ale potřeba vyrazit v teplejší části roku.

El Capitane

Strávili jsme tu víc času, než jsme si mohli dovolit, takže následoval co nejrychlejšÍ přesun k San Franciscu. Bohužel, byl pátek a silnice byly plné aut, Amíci asi také míří na chaty a chalupy. Skončili jsme v kempu, který nám nabídla navigace v mobilu. Ležel na území regionálního parku Del Valle u jezera, asi 15 km od městečka Livermore. Tam jsme se vrátili na večeři, protože jsme zatoužili po něčem mexickém. Našli jsme ho v úplně plné restauraci Casa Mexico, což nás neodradilo, právě naopak – je známka kvality. Museli jsme se zapsat na čekatelský seznam a zhruba čtvrthodiny počkat, než nás usadí na uvolněná místa. Pak jsme si dali výbornou queasadillu, burito a chilli plate. Zítra už konečně San Francisco…

11. února – Sequoia NP

Pomalu jsme se blížili zpátky k tichomořskému pobřeží Spojených států. V cestě nám stála nejjižnější část pohoří Sierra Nevada a v ní dva z nejvýznamnějších národních parků. Nejstarším národním parkem v USA je Yellowstone, hned po něm, v roce 1890, byl vyhlášen národní park Sequoia. Podle jména se dá odhadnout, že zde rostou sekvoje, správně biologicky sekvojovce obrovské. V parku se ale nachází i nejvyšší hora USA, když nebudeme počítat Aljašku. Hora Mount Whitney je vysoká 4 421 m, aljašská Denali o podstatně vyšší – 6190 m.

Ráno při opuštění Death Valley jsme zamíříli západním směrem a vysoké stěny Sierry Nevady jsme měli přímo před sebou a pak jsme je dlouho objížděli. Přestože národní parku Sequoia jsme měli na dosah, z této strany hor nevedly žádné silnice do nitra parku. Dokonce v parku je velmi málo silnic, více než tři čtvrtiny parku jsou dostupné pouze pěšky nebo na koni. Mount Whitney jsme měli na dohled, všem z této strany nebyla hora k poznání. Pod horami se rozkládá naprostá rovina, která působila opravdu vyschle. Kolem města Bakersfield narušovaly její jednotvárnost jen malé těžební věže, které vypadaly jako ptáčci bez přestání zobající něco ze země.

Krajina se zazelenala, až když začala silnice stoupat a vlnit se podél Kaweah river. Vstoupili jsme do parku jižní branou Ash Mountain Entrance, chystali jsme se projet jedinou silnici a vyjet druhou – severní – branou Big Stump Entrance. A cestou se kochat především monumentálními stromy.

Kdo by nechtěl vidět nejstarší žijící stromy na světě, kterými jsou bezesporu sekvojovce obrovské… Zemi obývají už od druhohor, odhaduje se, že současné žijící exempláře jsou staré až 3 tisíce let. Přezdívá se jim mamutí stromy, protože jsou fascinující i svojí velikostí. Běžně dorůstají přes 80 metrů, ovšem v pozdějším věku jim často odumírá špička, asi ji strom nedokáže v takové výšce zásobovat vodou a živinami. Zajímavé je, že stromům nemůže kvůli tluské kůře ublížit požár, ale k dalšímu šíření požáry dokonce potřebují. Dospělý strom vyprodukuje ročně kolem 2 000 šišek, z nich je asi půl milionu semen – které se rozšíří pouze když jsou šišky otevřeny. K tomu může pomoci právě oheň, který zároveň spálí malé konkurenční rostliny.

Sekvojovce obrovské rostou ve volné přírodě na jediném místě na světě – na západních svaích národního parku Sequoia v nadmořské výšce mezi 1500 a 2000 metrů. V Evropě byli vysazovovány v parcích, několik exemplářů najdeme i u nás, ale nedosahují takové výšky a mohutnosti. Abychom viděli ty největší z největších, vystoupali jsme s autem do nadmořské výšky 2000 metrů silnicí nazvané Generals Highway. Ti největší sekvojovce jsou nazvány podle hrdiných generálů z různých historických období. Než jsme se ocitli pod tím největším z největších, podnikli jsme krátkou pěší výpravu.

Sekvoje jsou tak obrovské, že v jednom z nich byl vybudován celý srub, v druhém byl vysekaný tunel, kterým mohou projíždět auta, . a to jsme museli vidět. Silnice k Tunnel Log byla bohužel zavřená kvůli sněhu, ale rozhodli jsme se ji zdolat pěšky, což bylo dohromady asi 6 km. Místy se šlo krásně po suché silnici, jinde jsme se bořili do hlubokého sněhu po kolena. Tunel byl zajímavý, ale asi vypadá lépe, když v něm jsou vidět projíždějící auta. Ovšem podél cesty jsme viděli spoustu sekvojí, některé opravdu veliké, takže to bylo super. Jen boty jsme mohli ždímat…

Zdeněk u jednoho z běžných sekvojovců

Naše pěší výprava se trochu protáhla, začal se blížit večer, ale nemohli jsme minout nejmohutnější strom na Zemi – General Sherman. Jeho velikost je neuvěřitelná – výška 83,8 m, obvod kmene měří 31,3 m, odhadovaná váha 2145 tun a objem přes 1500 m³ dřeva, Mnoho turistů tu s námi takhle v zimě a před setměním nebylo, tak si Zdeněk troufl přelézt přes plůtek, kam se normálně nemůže, aby si na tohoto velikána sáhnul.

Náš původné plán se nepodařilo uskutečnost. Bohužel – sníh blokoval další cestu parkem a nám nezbylo nic jiného, než se obrátit a vrátit se zpět stejnou cestou. Hodně jsme si zajeli, ale podařilo se nám dorazit až před hranice dalšího národního parku Yosemite v městečku Oakhurst. Kemp jsme cestou nenašli (díkybohu – vždyť zase teploty byly kolem nuly), tak jsme zakotvili v pěkném motelu. Na večeři jsme si zaběhli na hamburger do občerstvení Carl´s Jn. Přečetli jsme si jímavý příběh o tom, jak tento řetězec vznikl, kdy rodiče dnešního majitele prodávali burgery z pojídného vozíku, než si našetřili na stálý stánek. Burgery byly výborné, už nikdy Mekáč…

10. února – Údolí smrti (Death Valley)

Death Valley neboli Údolí smrti dostalo svoje pojmenování v polovině 19. století od kalifornských hledačů zlata. Je to opravdu zvláštní a nehostinné místo, severní okraj Mohavské pouště mezi horskými pásmy Amargosa a Panamint. Přestože jsme ještě včera zažívali na vlastní kůži teploty pod nulou, tady to bylo jíné kafe. Je to totiž nejteplejší a také nejsušší místo v celé Severní Americe. V roce 1913 tu byla dokonce naměřena teplota 56,7 °C ve stínu, která do dnešních dnů představuje rekordní nejvyšší teplotu na světě. Průměrná denní maxima se v létě šplhají přes čtyřicet stupňů, minima klesají ke třiceti. Teď, začátekm února, bylo ráno krásných 22 stupňů a teplota dál stoupala.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adol%C3%AD_smrti

Nejprve jsme se pokochali pohledem na Death Valley zhora z vyhlídky Zabriskie Point. Už dlouho jsme seděli jen v autě při nekonečných přejezdech a počasí k procházce vysloveně vybízelo, takže jsme si z mapy vybrali krátký, asi 4 kilometrový, okruh v barevných skalách nad samotným údolím. Postupovali jsme dolů korytem vyschlého potoka tak dlouho, až jsme zjistili, že jsme určitě minuli odbočku a nezbývá nám nic jiného, než obejít okruh velký, tj. až do údolí a do kopce zpět, dohromady asi 12 km, a to v pořádném hicu. Mohlo být odhadem tak 27 st. ve stínu, které se mezi rozpálenými skalami jevily mnohem hůře. Ještě že jsem vzala „pro jistotu“ litr a půl vody, stejně z nás teklo. Neumím si představit, že by někdo tuhle vycházku absolvoval v letních teplotách kolem 50 stupňů (tedy ve stínu). Pohledy na údolí a na skály nádherných barev ovšem za to stoprocentně stojí. Od silnice procházející po dnu údolí zpět jsme postupovali vzhůru Gold Canyonem směrem k Rudé katedrále podél skal, různě zabarvených od světle béžové až po tmavě hnědou. Ještě fantastičtější barvy jsou k vidění na místě nazvaném Artist’s Palette, kde soli železa barví skály mimo tradiční žluté, růžové a červené i na nachovou a zelenou barvu.

Artist´s Palette

Na několika místech jsme viděli žluté nebo fialové květiny, důkaz toho, že asi před 14ti dny před naším příjezdem v Death Valley pršelo. Teprve po návratu domů jsme se dočetla, že to byla opravdu MIMOŘÁDNÁ událost. Průměrně za rok naprší 50 mm dešťových srážek, ovšem to znamená pár let ani kapka a pak vydatný déšť, který může přinést i povodně. Na déšť netrpělivě čekají semínka divokých květin a brzy vykvétají. Letos se objevily žluté květy Desert Gold po dlouhých jedenácti letech. My jsme jich viděli jen pár, ovšem do konce února se díky jejich květům zbarvilo do žluta celé Údolí.

Pak už na nás čekalo nejnižší místo v Severní Americe – Badwater Basin. Dno tohoto bezodtokového solného jezera je v 86 m pod hladinou moře. Z dálky vypadá, že uprostřed je voda, ale dno pokrývají všude jen krystalky soli. Po slané krustě se dá přejít až na druhou stranu údolí, která je ovšem vzdálená 15 kilometrů, přestože se to nezdá.

Klesáme pod hladinu moře

V údolí se nachází velká duna Mesquite Sand Dunes, podobná jako na Sahaře. Z historií Údolí se můžete seznámit v návštěvnické centrum ve Furnace Creek, kde se nachází také ranč s hotelem, kemp, restaurace a také jediná benzínová pumpa v celém údolí. My jsme ovšem zamířili dál do Slopepipe Wells, kde jsme si místním saloonu dali několik specialit mexického původu a také jsme si pochutnali na pálivých grilovaných křidýlkách. Na noc jsme zakotvili v jednoduchém kempu v Panamint Springs, daleko od civilizace, takže nic nerušilo pohled na oblohu plnou hvězd. To byla taková nádhera, jakou jsem v životě neviděla. Neuvěřitelné a nádherné!!

9. února – Zpátky na západ (přes Hoover Dam až do Vegas)

Grand Canyon je opravdu obrovský, řeka Colorado se zavrtala do hloubky více než 1800 metrů na délce skoro 450 kilometrů . Včera večer jsme se podívali kousek podél jižní hrany kaňonu při zapadajícím slunce. Ráno jsme vstali brzo a vyrazili ještě před snídaní, abychom stihli první paprsky slunce nad kaňonem z druhého konce jižní strany. Přejeli jsme asi 30 km k vyhlídkové věži Desert View. Věž sice byla ještě zavřená, ale i tak je z její plošiny krásný výhled na kaňon i na pláně Navahů. Nejkrásnější vyhled je z Lipan pointu, jsou zde vidět dva úseky řeky Colorado, která je jinak skrytá v údolí. Teploměr v autě ukazuje 29st. F, která mi aplikace překládá na -1,5 st. C. Sluníčko sice už hřálo a barvilo krajinu dozlatova, ale ve stínu ještě zalézal mráz za nehty.

Desert View Watchtower

Rychle jsme proběhli hezké návštěvnické centrum u vjezdu do Grand Canyon Village, obešli malebnou historickou budovu nádraží, pak konečně okolo 11 jsme opustili národní park. Grand Canyon je nejvýchodnější místo, které v America naštívíme, takže přišel čas zamířit zpátky k západnímu pobřeží. Neradi se vracíme stejnou cestou, takže místo dálnice, kterou jsme projeli již včera, jsme zvolili souběžnou silnici, ikonickou Road 66. Její trasa vedla od 20. let 20. století napříč USA a spojovala Chicago na východě s Los Angeles na tichomořském pobřeží. Z původní délky 4000 kilometrů zůstalo zachovaných pár původních úseků, my projeli 90ti mílový kus dochované silnice mezi městečky Seligman a Kingman. Kingmanu se přezídvá Srdce road 66, nechybí tu ani muzeum, ale ty připomínky zašlé slávy jsme nacházeli už podél cesty. Někde nebylo k poznání, jestli to není šroťák nebo sídlo šílence. Ale mělo být ještě hůř.

Směřovali jsem ke stavbě, která byla v době vzniku největší a nejvýkonější na světě. Hooverova přehrada byla postavena ve 30. letech na řece Colorado na hranicích Arizony a Nevady. Slouží k výrobě elektřiny a také schraňuje vodu pro sousední velké město Las Vegas. Všude v okolí je vyschlá krajina, místy přímo poušť. Betonová hráz je 220 metrů vysoká a 380 metrů dlouhá, při jejím budování musely být vytvořeny speciální postupy výstavby. O všech těchto zajímavostech se můžete přesvědčit v moderním muzeu na nevadské straně. Za přehradou se rozlily vody jezera Mead, které slouží především k rekreaci. Po původních stavitelích Hooverovy přehrady zůstalo i město Boulder City a za ním už začínají předměstí Las Vegas.

Zajížďka do Las Vegas působí spíše jak špatný vtip. Centrum s vysokými stavbami se vypíná ještě na obzoru, ale silnici už lemují spousty levných hotýlků, svatebních kaplí, kde vás za čtvrt hodiny a 40 USD oddají, a také zastaváren. Downtown ovšem na mě působilo ještě hůř. Podél ulice Las Vegas Strip se rozkládají obrovské hotely, prý 17 z 20 největších světových hotelů sídlí právě tady. Las Vegas získalo svoji pověst jako město zasvěcené hazardu, takže můžete navštívit více než 1500 kasín, zahrát si u 200 tisíc herních automatů. Všichni se snaží přitáhnout hráče právě k svým hernám, takže se tu nachází neuvěřitelné množství kýčovitých staveb, s jakými se jen tak někde nepotkáte. A tady navíc kousek od sebe….Eifelovka, Ostrov pokladů i s lodí, Socha svobody, archaický horkovzdušný balón, neuvěřitelné fontány Sfinga…Prostě šílenosti!! Ani nezastavujeme!!! Rádi navštěvujeme vyhlídková místa, ale tady nás nedokázala zlákat ani Stratosphere Tower, odkud z výšky 266 metrů musel být krásný rozhled. S nevěřícným vrcením hlavy rychle opouštíme město zábavy.

Snažili jsme se dojet do nejblíž k naší zítřejší zastávce, ale protože nás už zastihla tma, zakotvili jsme na noc jsme v městečku Baker (tedy spíš větší křižovatce), v motelu indické úrovně a k večeři jsme si dali řecké speciality u Mad Greek. Svět je malý. Dodatečně jsme zjistli, že to, co se nacházelo přes silnici a připomínalo měřič nějaké potrhlé pouťové atrakce, je největší fungující teploměr na světě. Nechci vás o tu zajímavost připravit, tak aspoň fotka z webu.

A zítra….Death Valley!!!

http://thevane.gawker.com/worlds-largest-thermometer-reopens-in-countrys-hottest-1603443813

8. února – Joshua Tree a Grand Canyon

V noci se otočil vítr, takže i když jsme hledali večer místo v zavětří (a našli), stejně nám byla v noci díky větru zima. Vstávali jsme něco po šesté, když se objevily první paprsky sluníčka. O půl sedmé jsme už opouštěli kemp, až to vypadalo, že chceme ujet bez placení. Strážce parku, který ráno kontroluje obálky, zda všichni zaplatili, jsme míjeli právě u schránek.

Hned několikrát jsme zastavovali, protože ranní světlo nad Mohavskou pouští bylo nádherné na focení. Trochu jsme se zamotali mezi skalami u Scull Rock, takže ještě nalačno a rozespalá jsem absolvovala celkem drsný bouldering, nahoru dolů přes skalky, skrz uzounké rozsedliny… Pak jsme zjistili, že je to skála hned vedle parkoviště, stačilo ujít asi pět metrů. Zamířili jsme o pár kilometrů dál k druhé z pouští – Coloradská, kde rostlo neuvěřitelné množství kaktusů rodu Cholla.

Pak už nás čekalo opuštění parku a nejdelší přesun celé výpravy. Měli jsme v plánu se dostat do Grand Canyonu, který je vzdálen 600km a minimálně 7 hodin jízdy. Hned za výjezdem z parku stále u silnice cedule – Next services 100 mil. To by znamenalo, že příštích 100 mil (160 km) nebude kde natankovat benzín. Radši jsme se otočili a vrátili jsme se pár mil zpátky do 29Palms, tentokrát nám stojan vydal benzín sám.

https://www.mccooltravel.com/california-road-trip-signs/

Cedule nelhala (nevyfotila jsem ji, tuhle jsem našla na webu), po pár mílích zmizely domy, auta a civilizace vůbec. Jen rovná silníce a kolem poušť, žádný signál telefonní, ani rádio nehrálo. Asi tak 100 mil rovně na východ, pak jedna zatáčka a 40 mil rovně na sever. Dál jsme se napojili na mezistátní silnici a opustili Kalifornii. Arizona nás přivítala dalšími suchými pláněmi, pak jsme začali stoupat až do 5000 stop (asi 1600 metrů nad mořem), kde rostly cypřiše a borovice a ležel sníh. Dost mě to vylekalo, protože Grand Canyon je ještě výš, kolem 2000 m. n. m. a my měli v plánu spát ve stanu v kempu. Cestou jsme nepotkali vlastně žádné město, jen na několika sjezdech byla zařízení pro kamioňáky – velké benzinky a pár jídelen a několikrát nás křižovala historická silnice 66.

Pozdní oběd jsme si dali až před vjezdem do národního parku, ochutnali jsme místní McDonald. Jídlo stejné, ceny vyšší, zařízení mnohem horší. Využili jsme místní wifi a stáhla jsem si do mobilu aplikaci, o které jsme netušila, že bych ji mohla potřebovat – převodník jednotek. Amerika funguje v mílích, což takový problém nebyl, ale Fahrenheity mi daly zabrat. Víte, například, že 1stupeň Fahrenheita = 5/9 stupně Celsia??

Vydali jsem se jako správní američtí turisté autem na Hermit point a vystupovali jsme jen na focení. Byla to paráda. Večerní slunce zostřilo každou hranu skály, kterou opracovala kdesi dole tekoucí řeka Colorado. Světlo zdůraznilo i neuvěřitelné barvy kaňonu. Byli jsme u vytržení, i když toho „Amazing!!!“ a „“Exciting!!!“ nebylo tolik jako od okolních Amíků… Grand Canyon je opravdu úchvatný. Největší zážitek by pro nás byla cesta na dno kaňonu a zpět, ale bohužel jsme na ní neměli čas, navíc mrazivé počasí stezku dolů uzavřelo jako neschůdnou. Takže jsme jen pocourali po hraně jižní strany. Neumím si představit, jak to tu musí vypadat v sezóně, protože mi přišlo, že lidí je tu takhle počátkem února tak akorát.

Poslední paprsky….

V kempu jsem zjistli, že spát tady bude až opravdu poslední možnost, protože tu všude leželo asi 10 cm sněhu, a na tom se nestanuje moc dobře. Těsně před západem slunce jsme se ubytovali v místním lodgi za rozumné peníze a s veškerým komfortem, jen wifi scházela. Aspoň nepřikrmíme naše nachlazení.

7. února – Los Angeles a Joshua

Včera jsme usnuli hodně rychle, takže jsme za 12 hodin dospali, co nám chybělo ze včerejška. Ráno jsme se pokusili vzít poprvé benzín, protože jsme včera vyjeli skoro celou nádrž. Tak jednoduché to nebylo – platí se dopředu u stojanu a kartou. Věděli jsme, že někdy fungují jen kreditní karty (a pak se ptají na ZIP – to je PSČ – které nemáme), občas i debetní (tj. naše běžné). Zkusili jsme různé varianty, ale ani jedna nebyla úspěšná, takže jsme museli k obsluze dovnitř a zadali jsme dopředu, že vyčerpáme 30 USD. Nevěděli jsme, jak je velká nádrž, kolik máme spotřebu atd., takže nás odhad byl špatný. Zdeněk musel znovu dovnitř a paní mu vrátila 8 UDS na kartu. Benzín stál 2,09 USD za galon, což po složitém propočítávání znamená, že jezdíme za zhruba 14 Kč za litr. Potom nás už čekala cesta úrodnými kalifornskými rovinami, občas sady, občas pole. I v únoru je jasné, že se tady musí zavlažovat a místy postřikovače fungovaly i nyní. Pak jsme překonali pár horských hřebínků a objevila se před námi aglomerace Los Angeles. S přechodem hor se změnilo počasí – z chladna a mlhy najednou sluníčko a teplo na tričko a sluneční brýle.

Vjezd do aglomerace Los Angeles – 8 pruhů

Los Angeles nebylo naším cílem, ale když už ho máme cestou, zamířili jsme aspoň na předměstí. Sjeli jsme do centra Hollywoodu a vyfotili si z velké dálky nápis na kopci, který je nejspíš nejfotografovanější na světě. Už jen ulice nás dělila od vyhlášeného chodníku slávy, takže jsme se po něm také prošli. Dali jsme si kafe ve Starbucks, procourali farmářské trhy a nakoupili něco málo na další cestu. Žádná WOW! se nekonalo, ale viděli jsme to.

Zdeněk???
Downtown

A zas se přesouvat dál, tentokrát jsme zamířili na východ. Naším cílem byl národní park Josua Tree. Cestou docela hodně foukalo, takže se ani nedivili, když jsme míjeli stovky stožárů větrných elektráren. Josua tree se nazývá druh juky, prý vypadá jako sepnuté ruce Ježíše. Nacházejí se v národním parku, kde se potkává Mohavská a Coloradská poušť, a celé území je suché a plné skal. Podivuhodná krajina. Juky, skály, kaktusy, krásné slunce a krásné výhledy. Prošli jsme spoustu cestiček a vyhlídek, pozorovali jsme horolezce na zajímavých skalách, protže v tuhle roční dobu je to tady úplný horolezecký ráj. Večer jsme si postavili stan v tábořišti, který tvořila připravená místa podél klikatící se silničky. Voda tady sice neteče, ale záchody jsou hezky udělané, i když suché. U vjezdu na tábořiště jsme předpisově vypsali kartičku s SPZ našeho Jeepu a do malé obálky vložili i 15 USD. Místní rangeři obálky ze schránky někdy vyberou a zkontrolují.

Zapadající slunce nádherně zbarvilo okolní skály, takže jsme se kochali, ale po setmění rychle na kutě.

17. července – Wai-O-Tapu

Free kemp na okraji města Taupo, kde jsme strávili neklidnou noc, se nacházel ve svahu nad širokou a divoce tekoucí řekou Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je i nejdelší řekou Zélandu. Řeka má hodně vody a když se ze strometrové šířky snaží vecpat do úzkého kaňonu, vytváří zde malebné peřeje a vodopády Huka Falls. V sezóně je tu určitě pořádný šrumec, včetně projížděk na jet boatu, ale v zimě brzy po ránu za jemného vlezlého mrholení jsme tu byli sami.

Kousek od Huka Falls se rozkládá kráter, ve kterém vše kouří a bublá – Craters of the Moon. Jasná připomínka, že vstupujeme do velmi vulkanické oblasti Nového Zélandu. Po dřevěných chodnících se dá kráter zhruba za hodinku projít, kdysi byl zdarma, dnes se už platí vstupné ( $8 dospělí a $4 děti do 15ti let). Zajímavé to bylo, jen podobné úkazy se dají vidět i jinde a laciněji.

Nakonec se na obloze objevila duha tak dokonalá, že by stálo za to vypravit se těch pár kroků k jejímu konci pro schovaný hrnec zlata.

Další naší zastávkou a velkým magnetem pro cestovatele po Severním ostrově je rezervace Wai-O-Tapu, což v maorštině znamená Svaté vody. Goetermální aktivita se zde projevuje teplými jezírky s neuvěřitelnými barvami rozpuštěných hornin, stružkami vody, které vytváří vápencové krajky i malými bahenními sopkami. Velkým lákadlem je gejzír Lady Knox, který stříká vodu do výšky 20 metrů. Jeho představení začíná vždy v 10:15, když do něj průvodce nalije chemický přípravek, který v něm vyvolá chrlení ( https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_Knox_Geyser). O tento zážitek jsme přišli, ale jinak rezervace určitě stojí za návštěvu (vstupné $32.50 pro dospělého).

Malířská paleta s mnoha barvmi aneb Artist´s Pallette
Champagne Pool
Sirné jezírko s jedovatou barvou
Voda se místy vaří!

Bylo už odpoledne, když jsme si uvědomili, že jsme ještě nepodnikli žádný výšlap, takže jsme zamířili na Rainbow Mountain s nadmořskou výšku 743m, vysílač na jejím vrcholku byl viditelný z velké vzdálenosti. Nahoru mířila trasa pro pěší, která obíhala celý kopec, my zvolili rychlejší trasu po cyklistickém trailu…a v protisměru. Ještě že jsme byli úplně mimo sezónu, ve strmém kopci na úzkých cestičkách bych nechtěla potkat rozjetého cyklistu. Zhora byl výhled na všechny strany, jen vítr foukal opravdu silně, takže jsme se dlouho nezdrželi. Během tří kilometrů klesání se mraky zatáhly a spustil se hustý déšť, takže dole u auta jsem byla skoro „na žmach“. Díkybohu byl v dosahu pověstný Kerosene Creek.

Rainbow Mountain s vysílačem na vrcholu
Pohled zhora

Kerosene Creek je ideální místo, kde si užít všudypřítomné geotermální síly Země. Kousek před městem Rotorua si místní Maoři udělali přírodní teplé koupaliště. Z potoka se kouří, protože je o hodně teplejší než okolní teplota vzduchu, odhadem tak 10 st. Největší problém pro mě představovalo převlečení do plavek na parkovišti a rychlý přesun po zabahněné cestičce těch 100metrů k vodopádu, kde bylo na koupání nejvíc vody. Pak už byla jen krásně teplý potok, jen trochu bublavý (rozuměj pšoukavý) a s lehkým zápachem po zkažených vejcích. Na očistu i prohřátí to stačilo. Místňáci si to opravdu užívají, děti skáčí a potápějí se, já jsem se snažila vystrkovat z teplé vody jen hlavu.

Kiwíci jsou otužilí, já ne…

Už bylo šero když jsme Kerosene Creek opustili a zamířili do města Rotorua u stejnojmenného jezera. Náš plán byl jasný – přenocovat přímo ve městě a druhý den si toto známé lázeňské město prohlédnout. Lázně tu fungují už od roku 1878 a pomocí teplých pramenů se tu léčí především revmatismus a artritida. My přijeli už za tmy, kdy všechna místa k parkování ve městě byla již obsazená, tak po dlouhém bloudění a průzkumu aplikace Camp Mate, pomocí které si tady hledáme místo na spaní jsme zakotvili na břehu dalšího jezera Rotoiti, kde jsme si zaplatili možnost parkování před garáží jednoho malého domku, ale pokud jsme se nehodlali vzdálit od Rotoruy, tak jiná možnost nebyla. Najeli jsme zbytečných 80 kilometrů navíc, ale bydlíme. Zážitků na jeden den víc než dost…

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Kappadokií v zimě???

  • Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????
Vymrzlý Efez bez lidí
Liduprázdné Pamukkale
  • Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací,  jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry. 
Příprava před hlavním chodem
  • Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou. 
Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“
  • Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení. 
  • Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase. 
  • Kolem  Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…
  • V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.
Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))

31. prosince – opět Göreme

Naše plány doznaly po včerejšku změny. Dnes dokončíme prohlídku okolí Göreme, skalní město Derinkuyu a údolí Ihlara musíme odložit. Tentokrát jsme jeli dolmušem jen do prvního městečka od Nevšehiru – Očhisaru. Do nejvyšší skály široko daleko byl vykután hrad, že kterého je rozhled po celém okolí.  Nám v rozhledu bránila slušná mlha, ale i tak to stalo za to se vydrápat po kluzkých schodech vzhůru.

Ještě náročnější byl sestup do údolí pod námi, vyhlášeném Pigeon valley, turecky Güvercinlik vadisi (neboli Holubí údolí). Krásně tvarované skály, zajímavé pohledy a výhledy, občas nahoru a klouzavě dolů. Určitě stojí za návštěvu.

Pigeon valley končí v Göreme, tak je asi jednodušší vzít cestu z této strany, ale my jsme měli v plánu ještě jedno údolí – asi nejfotografovanější místo celé Kappadokie – Love valley neboli Údolí lásky. Nejjednodušší je sem přístup od Göreme, a to autem. Šlapat 2 km po silnici se nám nechtělo (tedy mně 😁), tak jsme vymysleli trochu zacházku po polní cestě. Už z ní bylo Love valley hezky vidět. Dělila nás od něj jen skalní stěna, místy sice pozvolnější, ale stejně pokrytá sněhem. Takže ideální Zdeňkova zkratka (dle rčení Zkratka byla delší, zato méně pohodlná 😁). Zvládli jsme to. Sice jsme do Love valley přistáli po zadku, špinaví a s promáčenýma botama, ale zvládli 😂.

A proč je Love valley tak vyhlášené? Eroze tu vytvořila ze skalních věží útvary podobné penisům… Údolím se dá pokračovat směrem na Učhisar, ale my jsme se raději vrátili zpátky (po silnici 😁).

Blížil se silvestrovský večer museli jsme se přesunout do města Kayseri. Překvapivě to bylo docela jednoduché – z Göreme jezdí přímé autobusy, dokonce i rovnou na letiště. 
Göreme je naprosto zasvěcené turistům. Spousta hotelů, restaurací, ale ještě víc turistických agentur. Dokáží vám zajistit dopravu komkoliv, půjčit kola, motorku nebo teď v zimě častější čtyřkolku. Zajistí vám výlet horkovzdušným balónem nad bizarní krajinou i tančící derviše. Restaurace jsou slušné, ovšem bohužel turistické, a tudíž předražené. Dali jsme si tu oběd i poseděli při čekání na autobus, ovšem není to náš šálek kávy. Ten jsme zažili až v Kayseri, ale to předbíhám. V Kayseri před letištěm jsme hledali dopravu do centra. Taxíky jsou drahé, tady dokonce stály bez řidičů opuštěné. O kousek dál si Zdeněk všimnul městského autobusu o kousek dál. Řidič byl moc ochotný a vysvětlil nám (pochopitelně turecky), že nás tam vezme. Nad placením mávnul rukou, že je to na něj. Cesta měla stát 3 liry, ale pravděpodobně se dalo platit jen místní kartou. Zabookovamý hotel byl ve vedlejší uličce od hlavního náměstí. Bála jsem se, že Silvestrovský večer tady bude divoký, ale celou dobu se nedělo nic. NIC!! Po půlnoci bouchly tři petardy a zazněl jeden delší klakson. Z okna ve 4. patře jsem měla dobrý výhled a NIC – ani jediná rachejte!!Tou dobou už jsme měli v sobě výbornou večeři. Přesně takové podniky máme rádi. Jídelna, kam chodí místní, jídlo autentické chuti (ne zpotvořeniny pro turisty), čerstvé, přímo připravované, za rozumné ceny. Nik to měl nejlepší kebab (a že jich ochutnal 😁), dokonce na ayran měli speciální stroj (podle nás se musí jmenovat ayranovač 😉), který ayran správně napěnil a stáčel se do mosazných kalíšků, žádný plast. Doporučuji! ( jméno dohledám).

Takže:

Šťastný nový rok 2019, ideálně v dobré společnosti a na cestách.