Archiv štítku: památky

26. října – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita

9. března – Do hor

Kypr postytuje turistům spoustu krás. My jsme se zatím pohybovali pouze po pobřeží, nastal čas vyrazit (jako tradičně) do hor. Pohoří Troodos rozděluje ostrov na dvě poloviny a zasahuje od západu až do středu ostrova. Svahy jsou zde docela prudké a porostlé borovicemi a hustým šáším. Jestli prudké letní slunce promění pobřeží ve vyprahlou poušť, v horách je stále spousta vody i zeleně.

Vnitrozemí se nehodí na zemědělství, leda na pasení dobytka, ale především bylo známým nalezištěm mědi už od starověku. Těžili ho zde i Benátčané, po kterých se zde dochovali nečekané památky – tři kamenné mosty z 15. století. My jsme dojeli k mostům Kelefos (nebo Tzelephos) a Ellia, abychom fascinovaně prohlíželi elegantní křivky mostů i jejich konstrukci.

Kelefos
Ellia

Hory byly vždy útočištěm pro mnichy, kteří zde rozjímali daleko od ruchu civilizace. Pravoslavné byzantské kláštery zde zůstaly a v některých jsou mniši dodnes. Nejznámnější je klášter Kykkos, kde se ukrývá posvátná ikona Bohorodičky, kterou měl namalovat sám evangelista Lukáš. Ta je uchovávána v kostele a je spolu s ostatními ikonami součástí ikonostasu, zvláštní přepážky oddělující prostor kostela od presbytáře. Věřící prochází podlél něj, u každé ikony se pomodlí a ikonu políbí (tady byly před obrazem ještě skla, aby se ikony nepoškodily). Atmosféra v kostele byla protchnutá modlitbami tisíců věřících, kteří zde prošli. Klášter samotný už tak autenticky vypůsobil, blýskavé moziky vznikly až v poslední době. Mají asi dávat najevo obrovské bohatství kláštera.

Na hoře nad klášterem se vidět už z dálky stavba, kterou jsem dlouho mylně považovala za klášter samotný. Ovšem vše je jinak. Téměř na vrchol vede hezká asfaltka a na jejím konci je velké parkoviště. Na jeho plochu hledí velká socha muže v mnišském hábitu. Tento muž pro mne představuje velmi zajímavou osobnost dějin Kypru. Arcibistup Makarios III. se postavil do čela boje za nezávislost Kypru na Británii. Když byl v roce 1959 úspěšný, byl zvolen jako první prezident samostatného Kypru. V čele státu stál do roku 1977 a v průběhu přežil čtyři pokusy o atentát. Protože původně vstoupil jako novic do kláštera Kykkos, sám si vybral kopec Throni nad ním jako místo posledního odpočinku. Od parkoviště vede na vrcholek cesta lemovaná mozaikami svatých se spoustou nádherných výhledů do krajiny. Hrobka je pod dohledem vojáků skrytá v umělé jeskyni. Na samém vrcholku kopce je zajímavý kostel, který byl budován v posledních letech.

Makarios III.

Mimo klášterů jsou v pohoří Troodos zajímavé i horské vesnice rozeseté po svazích v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Těšila jsem se na výhledy, ale bohužel mlha byla silná, takže se žádná pitoreskní panoramata nekonala. Zakotvili jsme v vesnici Pedhoulas ve stařičkém penzionu pod vedením stařičkého majitele. Ve vesnici, kde trvale žije 132 obyvatel, je 12 kostelů a zdarma veřejně přístupná síť wifi. Ještě před soumrakem jsme si stihli prohlédnout kostelík pod ochranou UNESCO zasvěcený archandělu Michaelovi, který se počítá mezi jeden z deseti tzv. horských byzantských kostelíků. Z venku nenápadná stavba se zvláštní střechou až na zem, uvnitř krásný kostelíček plný fresek a starých ikon se skvělou atmosférou.

Ještě před tím, než sluníčko úplně zapadlo, na chvilku se nečekaně prodralo mlhou a osvítilo zasněžené vrcholky okolních kopců. I náš zítřejší cíl….Olymp.

8. března – Pafos

Vůbec nepochybuju, že jsem byla někdy v minulých životech Římanka. V Římě se cítím, jako bych se vracela domů. Kdekoliv po Evropě mám možnost podívat se, co z úžasné anické cililizace přežilo do dnešních dní, udělám to.. I když mé společníky na cestách už to fakt nebaví.

Naše cesta vede po pobřeží dále na západ. Projíždíme územím, které není součástí ani Kyperské republiky, ani Severokyperské turecké republiky, která odtrhla v roce 1983, i když ji do dnešních dní uznalo jenom Turecko. Najednou jsme se ocitli na území, které patří Británii. Po vyhlášení nezávisosti si zde Británie ponechala dvě území, která jsou dodnes britskými koloniemi a sídlí na nich britské vojenské základny. Na mapě je značeno tenkou čárou, ve skutečnosti to k poznání není. Jak bude vypadat realita po brexitu, těžko říct.

Právě na briském území se nachází starověké město Kourion. V dobách své největší slávy za císaře Trajána mělo až 4 tisíce obyvatel. V roce 365 n. l. to silné zemětřesení srovnalo se zemí, tak jeho krásy představují pouze archelogické vykopávky. Jednu raritu se musí Kurionu přiznat – tak fantasticky umístěný amfiteátr jsem ještě neviděla. Je vystavěný ve svahu nad mořem, takže ze sedadel divadla, kam se vejde až dva tisíce hostů, je výhled na okolní zelenou krajinu, i na pláže a mořskou hladinu. Původní město je dnes rozděleno do tří archologických expozic, amfiteátr s okolím je pouze jednou z nich. O kousek dál je volně přístupný antický stadion, ještě dál se pak rozkládá Apolonův chrám, ale k jeho návštěvě jsem už ostatní nepřesvědčila.

dav

Na každém kroku se na Kypru připomíná antická minulost a její mýty. Např. bohyně Afrodita se měla zrodit z mořské pěny na jedé ze zdejších pláží. Toto místo se nazývá Petra tou Romiou a nemohli jsme ho minout. Na oblázkové pláži všichni hledají kamínek, který připomíná tvarem srdce. Ten má zajistit, že poznají osudovou lásku (tedy ve snu, až si kamínek dají pod polštář). Ale dnes se kamínky i popisují jmény a nechávají se na pláži u jedno stromu spolu s bílým kouskem látky. V moři u skály se také stačí vykoupat a člověk omládne o deset let. Na Zdenkovi to moc nezafungovalo a já mám ráda moře tak o deset stupňů teplejší, nějakých deset let jsem oželela.

Nějak takhle vystupovla na tomto místě bohyně Afrodita

Mířili jsme do dalšího města s antickými památkami – do Pafosu. Město bylo původně hlavním městem Kypru a dochovalo se zde spousta památek z různých dob, takže je pod ochranou UNESCO. Pafos je zmiňován dokonce v Bibli, protože ho navštívil svatý Pavel z Tarsu. Ten zde byl zatčen a bičován za to, že zde šířil evangelium. Sloup, u kterého měl být přivázán, je dnes součástí
kostela Panagia Chrisopolitissa (kostel sv. Pavla) ze 13. století. Pozůstatky starověkého města, jež bylo srovnáno zemětřesením, se nacházejí v archeologickém parku. V rozlehlém areálu, kterému vévodí bílý maják, probíhají další vykopávky, ale nejzajímavějšími nálezy jsou mozaikové podlahy v mnoha vilách, podle motivů mozaik jsou pojmenovány Aionova, Dionýsova, Orfeova nebo Théseova. Na několika místech byly zastřešeny, aby cenné mozaiky chránily před nepříznivým vlivem člověka i počasí. Určitě stojí za návštěvu. Pozorovat bílé soupy v zapadajícím slunci je nádherný zážitek

Jinak Pafos je hodně turistický, ale působí zároveň lidsky. Klikaté uličky, byzantské chrámy Od benátské pevnosti, která střežila přístav, pokračuje přímořské korzo se spoustou kavárniček a restaurací s řeckou kuchyní, za nimi nebo nad nimi jsou hotýlky různé úrovně. My jsme opět měli apartmán s dokonale vybavenou kuchyní (pravděpodobně je to zdejší standart, protože my jsme ho nevyhledávali), takže jsme odolali a připravili jsme si večeři sami – opečené různé druhy ryb s čerstvým salátem. Lahůdka…

Pokud bych si měla vybrat, kde bych na Kypru chtěla strávit delší dovolenou, volila bych určitě Pafos. Město je krásné a v něm samotném i v okolí je spousta zajímavých památek, na které nám nezbyl čas.

7. března – Do Limassolu

Ještě večer jsem zjistila, že máme před sebou otevřený východní obzor a můžu – nejspíš poprvé v živvotě – sledovat východ slunce nad mořem přímo z balkonu našeho hotelu. I když krátce po páté ranní…Takže jsem vstala, koukla jsem se, udělala pár fotek a zase ulehla. Než jsem se vzbudila podruhé, Zdeněk už měl za sebou koupání moři, které bylo přímo před našimi okny. Pro něj se z toho stala tradice, mně by do vody okolo 15 stupňů nikdo nedostal.

Ubytování jsme měli zajištěné jen na první večer, nebylo jisté, jak se budeme přesouvat a stíhat, nechtěli jsme spěchat jen z povinnosti, že musíme dorazit na objednaný hotel. Pár míst jsme měli vybraných, ovšem na Kypru je toho k vidění opravdu hodně. Larnaku jsme se rozhodli nechat až na konec, ovšem stejně jsme zastavili hned po pár kilometrech od hotelu. Vlastně ještě ve městě se nachází velké jezero se slanou vodou, které na léto vysychá. Od prosince do dubna tady zimují velká hejna plameňáků i dalšího ptactva. Narazili jsme na ně náhodou, když jsme kolem nich projížděli. Bylo jich tu hodně, ale dost daleko od břehu, takže fotit se moc nedali. Ale viděli jsme je! Před pár lety jsem byli v Andalusii moc brzo, tak zahlédli plameňáků jen pár, tady jich bylo spousta.

Zdejší dálnice spojuje tři velká města na jižním pobřeží s hlavním městem Nikósii uprostřed ostrova. Je kvalitní, zadarmo, rychlost omezena na 100 km/hod a ta se většinou dodržuje. My jsme z ní brzo sjeli a pokračovali po okreskách. První postřeh ze silnic: v obcích se moc neřeší parkování, kdekoliv nechají auto u chodníku, udělají tak z dvoupruhové silnice jen jeden a půl pruhu. Někdy docela vzrůšo.  Zvlášť pro mne jako spolujezdce…Na ježdění vlevo jsem si zvykala fakt těžko.

Kolem středověké věž Alaminos Tower jsme minuli malý ženský klášter sv. Minase, který byl tak důkladně zrekonstruován, až vypadal skoro nový. Podobně opravené bylo i horské městečko Pano Lefkara. V zimě poklidné až ospalé městečko, kde ženy sedí před svými krámky a ručně vyšívají krajky, které pak nabízejí zákazníkům, doplňují obchody se stříbrem. Podle kapacity kaváren a hospůdek to tady musí být v sezóně turistický masakr.

Alaminos Tower
Svatý Minas
Pano Lefkara
Krajkářka

Jedna z nejzachovalejších pravěkých památek v celém Středomoří je k vidění na okraji městečka Choirokoitia, dokonce je vidět z dálnice, která tudy prochází. Neolitičtí zemědělci zde vybudovali vesnici už v 7. tisíciletí před naším letopočtem na jednom z kopců. K prohlídce atcheologické vykopávky i rekonstrukce čtyř kulatých obydlí.

Čtvrteční odpoledne jsme dojeli do druhého největšího z kyperských měst – Limassolu, zde nazývaného Lemesos. Břeh moře lemuje příjemná parková promenáda zakončená moderním přístavem pro jachty. Moderní stavby na pobřeží vystřídaly kousek od pobřeží klikaté uličky, staré kostely i byzantský hrad, ale při naší návštěvě se vše chystalo na velké ukončení masopustu s koncertem, na který odkazovaly všude přítomné obrovské papírové sochy.

29. prosince – Konya

Pokud pojedete do Turecka k moři, skončíte nejspíš někde na jižním pobřeží u Antalye. Pokud ovšem cestujete za krásami této obrovské země, musíte vidět Istanbul, Pamukkale a Kappadokii. Nám už z tohoto seznamu zbývá jen to poslední místo – Kappadokie. Většina turistů sem jezdí v létě, nejlepší období je jaro nebo podzim, ale my sem míříme uprostřed zimy. Napsala jsem si Ježíškovi o novou péřovku, tak ji tady otestuji. Protože neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení 😀.

V pátek večer jsme přiletěli do města Konya (s mezipřistáním na Istanbulském letišti Sebiha Gokcen) a přivítalo nás mrazivé počasí – teplota -6°C a sníh. V Praze bylo určitě o 12 stupňů tepleji.  Ještě minulý týden tady byly stejné teploty jak u nás, ale rychle se tu ochladilo. Vypadá to opravdu na zkoušku odolnosti a vybavení. Turecko je tak obrovské, že se vyplatí létat i ve vnitrostátním měřítku. A také to tak hodně lidí dělá. Takže z Istanbulu do Konyi jsme letěli plným airbusem A320, stejným jako při letu z Prahy. Klasické aerolinky Tukish Airlines zde doplňuje nízkonákladovka Pegasus.Přestože název Konya bude znát v Česku málokdo, je to město s 3/4  milionem obyvatel a dlouhou tradicí. Nejznámější je dnes v celém Turecku jako místo působení Rúmího, súfijského mystika z Persie, kterému se zde říká Mevlana. Kolem jeho hrobu vznikl súfijský klášter, kde mniši meditují i prostřednictvím tance, který je známý jako tančící derviši. Dnes je tu velmi navštěvované Muzeum Mevlana, prý bylo v roce 2017 nejnavštěvovanější v celém Turecku, a to je co říct. 

Probudili jsme se do velmi mrazivého rána, v -10°C byly ulice skoro vylidněné, kdo musel vystrčit nos z domu, byl důkladně zachmlán. Postupně se ale oteplovalo, tak v poledne ukazoval teploměr už jen -3°C. Na moc velké procházky po ulicích to nebylo, tak jsme zasedli na pravý turecký čaj i pravou tureckou kávu. Muzeum Mevlana bylo zajímavé, a dokonce se tu objevili i další turisté – skupina z Číny a druhá z Indie. Nevím, co pro ně představoval mystik z 13. století, že sem vedly jejich kroky v tomto mrazivém počasí.Pro nás byla Konya jen vstupním letištěm do Kappadokie, pro jsme museli pokračovat autobusem (skvělé turecké autobusy jsou na samostatné téma, takže někdy jindy 😀)dál na východ. Další dva dny strávíme v okolí města Nevšehir. 

Tentokrát nás okolnosti donutili, abychom si zajistili ubytování už z domu a nesháněli ho až na místě. V Nevšehiru jsme měli problém najít podle navigace objednaný hotel. Opravdu jsme bloudili. Ptala jsem se mladíků, jestli neznají adresu (čekala jsem, že by mohli umět trochu anglicky, protože jinak se tu s angličtinou nechytáme), ale odpovídali stejně – pomalu, jasně a turecky. Ještě že gesta a tón řeči jsou mezinárodní. V místě, kam nás dohnala navigace, jsem oslovila dva muže, kteří vyšli před čajovnu. Po mnoha diskuzích a telefonování nás naložili do stařičkého auta a odvezli nás k jinému hotelu, kde jim konečně poradili. Po dalších deseti minutách jízdy v pomalé koloně nás naši zachránci vyložili před hotelem. Díky bohu za ochotné lidí. Teď bydlíme v krásně vytopeném pokoji, po skvělé večeři a vařící sprše se připravujeme na zítra – celý den budeme v přírodě.

2. prosince – Stará Valencie

Přestože mě to velmi mrzelo, objevit se druhý den naší návštěvy Valencie v okolí Města věd a umění by bylo jisté šílenství. Z tohoto místa totiž startovalo přes 30 tisíc běžců na své závody – 22 tisíc na maratonskou trať a 8 tisíc na desetikilometrový městský běh. Vyrazili jsme tedy do ulic starého města, ale i tam jsme je nemohli minout. Jako dlouhý had řada běžců se vinula městem a dostat se přes něj na druhý chodník bylo téměř nemožné. Vydržela jsem hodně dlouho stát podél jeho trasy a fascinovaně sledovala různorodý průvod – čelo závodu za doprovodu motocyklů nebo kol, jednotlivci, dvojice i malé skupinky brzy vystřídal jednolitý dav. A diváci celou dobu vydrželi tleskat, křičet a jinak povzbuzovat. Klobouk dolů!!!

Neděle znamenala ještě jednu nemilou skutečnost – vyhlášená tržnice měla zavřeno. Velká škoda. Ovšem v ulicích probíhal bazar, kde jsme si všimli hlavně knih a odznáčků. A také jsme mohli jsme využít vstup zdarma do jediné památky UNESCO ve městě – La Lonja de la Seda. Tato zajímavá stavba soužila jako burza hedvábí, dá se tedy považovat za zvláštní zakončení Hedvábné stezky, na kterou na svých cestách často narážíme. Původní burza přestala stačit, tak ji na konci 15. století přestavěli v gotickém stohu. Je důkazem, že Valencie v této době byla velmi bohatým obchodním městem. Z půvabného malého vnitřního dvora s fontánkou a pomerančovníky se vstupuje do největší tzv. Smluvního sálu (Sala de Contratación) s krásnými zatočenými sloupy a žebrovaný stropem. V prvním patře se nachází soudní sál s bohatě zdobeným dřevěným stropem. Když budete dobře koukat, určitě si na vnější fasídě všimnete draků a roztodivných chrličů na střechách. Znalci Terryho Pretchetta si určitě uvědomují jejich úkol – strážní policejní služba. Já každopádně dlouho sledovala (při kávě a slaných mandlích), jestli se nepohnou, ale měla jsem málo trpělivosti.

Touláním v ulicích starého města jsme také zjistili, proč je Valencie vyhlášeným městem street-artu. Na různě provedená grafity narazíte skutečně na mnoha zdech, někdy i v neuvěřitelné velikosti, někde souvisle spojené motivy pokrývají zadní stranu řady domů až do výšky třetího patra. My jsme je objevili náhodně, ale je možné si zajímavá díla prohlédnout i s průvodcem. Bohužel – my máme velmi málo času.

Na Plaza de Ayuntamento stojí radnice, z balkónu se dá podívat na celé náměstí s fontánou. Stejně jako v dalších evropských městech je i zde vybudována ledová plocha, ale moc lidí na bruslích jsme neviděli. Přece jen Španělsko není typické pro zimní sporty.

Druhé velké náměstí se jmenuje Plaza de la Reina. Stojí na něm katedrála a končí tu některé z mětských autobusů. Ale nejvíc se mi líbila Plaza de la Virgen s gotickými budovami a krásnou fontánou. Za malým parčíkem stojí další z významných valencijských památek – Palác generality (Palau de la Generalitet) z 15. století, kde sídlila místní vláda. Zvenku monumentální stavba působí uvitř zdobeně až jemně. Dvě křídla budovy jsou spojeny zakrytým vnitřním dvorem – nádherně zdobené dřevěné stropy jsou v každé místnosti jiné, vyřezávané okenice, obrazy… My měli štěstí, že slavil 500 let od jeho postavení, protože bývá normálně pro veřejnost uzavřen. Dnes totiž slouží jako velkolepé reprezentační prostory města, např. zde se setkal papež Benedikt XVI. s královskou rodinou.

Staré město bývalo uzavřeno hradbami, vstupovalo se do něj městskými branami. Nejzachovalejší je Porta de Serrans, která je považována za největší gotickou bránu v celé Evropě. Dnes místo hradeb vede velká okružní komunikace a za ní původně tekla řeka Turia. Po velké povodni v roce 1957 se místní zastupitelstvo rozhodlo odklonit její tok tak, aby k dalším povodním nemohlo docházet. Ale nezastavili ho – vybudovali tady nádherný park, který v délce osmi kilometrů lemuje staré město. Můžete se v něm procházet ve stínu stromů, běhat (nejspíš proto je Valencie město běhání zaslíbené), posilovat, hrát fotbal, rugby i baseball (nebo softball), ale také posedět při pikniku nebo nacvičovat s pěveckým sborem. Navíc se z parku stala vyhledávaná bezpečná komunikace pro jízdu na kole i s dětmi. Po původní řece zůstaly zachovány staré mosty, takže v celé délce se dá úplně vyhnout automobilové dopravě. Na konci parku kousek od moře je nyní vybudováno Město věd a umění.


Porta de Serrans

A na závěr??? Valencie je fantastická, přátelská, stará i nová, s plážemi i parky. Dva dny byly zatraceně málo, ale dost na to, abych věděla, že se sem chci určitě ještě podívat. A určitě spíš v zimě než v létě, protože teploty na začátku prosince klidně šplhaly nad dvacet stupnů.

3. března – Indie v koloniálním stylu

Zatím jen pár fotek, brzy se objeví další
Dnešní den jsme strávili průzkumem historického města Kochi. Na začátku 16. století ho získali do držení Portugalci, konkrétně známý Vasco da Gamma ho připojil ke koruně a byl za to jmenován indickým místokrálem. Po Portugalcích přišli Holanďané a ti na začátku 19. století směnili oblast s Brity. Většinou procházíme město sami, ale tady nás tlačil čas, navíc teploty se pohybovaly kolem 35°, a to není na courání po městě nic moc. Souhlasili jsme proto s nabídkou tuktukáře, který nás vezl na ubytování, že nám bude dělat celý den průvodce. Co vše jsme zažili?
  • Snídani v místním „hotelu“, kam chodí opravdu jen místní, s takovou výškou, že Nika větrák na stropě téměř trefil do čela.
  • Kostel sv. Františka, který je nejstarší ve městě i v celé Indii.  Původně zde byl pohřben i Vasco da Gamma, který tady zemřel, později bylo jeho tělo převezeno zpět do Portugalska. Zvláštní „závěsy nad lavicemi sloužily jako větrák poháněný lidskou silou.
  • Bývalé tržiště se zázvorem, které možná brzy spadne. Přesto zde ještě milá paní a její muž vyrábějí ručně bedýnky na zázvor.
  • Prádelnu, kde se pere pouze ručně, prádlo se suší na slunci a žehlí ho i v žehličce na dřevěné uhlí
  • Kostel svatého Kříže, kde vyprávění o životě Ježíše je na stropě a nikoliv na zdech a vedle něj stojí zvláštní kaplička z midrých ornamentálních cihel
  • Naprosto čerstvou rybu, kterou jsme si vybrali u pultu a tu nám přinesli k obědu potřenou hodně pálivou omáčkou a opečenou. Mňam
  • Skvělé vystoupení čtyř mladíků se zvláštním indickým bojovým uměním kalaripayattu, které je prý předchůdce kung-fu i karate a možná i nejstarším bojovým uměním na světě.
  • Tradiční Zdeňkovo stříhání a holení od indického mistra lazebníka zahrnující i masáž hlavy.
  • Procházku po přímořském korzu s ochutnávkou na místě dělaných ovocných džusů (z pravého ovoce 😂 – pomerančový pomerančový 🍊 i ananasový 🍍 byly výborné).
  • Palác  Mattancherry, řečený holendský, kde sídlil až do roku 1948 král Kochinu a dnes je zde muzeum se zajímavými nástěnnými malbami (vstupné 5 rupií na osobu, tj. necelé 2 Kč 😀)
  •  Pět prodejen s cetkami pro turisty, kam jsme se „museli“ jít podívat a kam se došel náš průvodce nahlásit, že nás dovedl (a v rámci speciální akce za to dostane tuktukářskou khaki uniformu zdarma 🤔).
  • Zjistění, že jsou v Indii místa, kde domluvený čas přesně platí, ale zase se tu nedá smlouvat.

Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

 
Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli).
Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska.
Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci. 

 

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy .

Tivoli – luxusní letovisko Římanů

Chaty a chalupy nejsou fenoménem jen pro současnost, ale víkendová a letní sídla zakládali už staří Římané, především proto aby mohli opustit rozpálené město. Císař Hadrián si vybral pro své letovisko kopce na východ od Říma, konkrétně vesnici Tibur, kde nakonec strávil většinu svého života. Dnes ji můžeme znát pod názvem Tivoli a z centra města je to necelých 30 km. Používá se pro ní název Hadriánova vila, i když v zahradách o rozloze přes 100 ha se nachází pozůstatky mnoha honosných budov – paláce, knihovny, chrámy, amfiteátr, lázně, tělocvičny, promenády a bazénky s vodotrysky. Císař Hadrián hodně cestoval po své veliké říši a vše, co viděl, ho inspirovalo, takže na ní můžeme vidět řecké i egyptské vlivy. Vila bývá považována za nejluxusnější stavbu Římské říše. Někdejší velkolepost je vidět na mozaikových podlahách, freskách i na více než pětistovce dochovaných soch. Dnes je tato rezidence pod ochranou UNESCO.

Zajímavé je, že v tak malém městečku jako Tivoli, se nachází ještě jedna památka UNESCO. S koncem Římské říše neztratilo toto místo nic ze své atraktivity. Přímo v centru na vrcholku kopce najdeme renesanční Villu d´Esté s nádherně zrekonstruovanými nástěnnými malbami. Villa byla vybudována v 16. století v prudkém kopci. Nejkrásnější jsou ovšem terasovité zahrady s spoustou prýštící vody. Složité umístění zahrad do svahu se nakonec změnilo v přednost. Schodiště spojují jednotlivé terasy a umožňují nezvyklé průhledy. Ale největší zajímavostí je spojení s vodou. V parku najdeme 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, což s něj činí jednu největších vodních zahrad v Evropě. Vodní živel doplňují zajímavé stromy, keře a květiny (tedy pokud zde nejste v únoru jako my ), ale také různé branky, altánky a sochy. Její krása byla oceněna v roce 2007, kdy získala titul Nejkrásnější evropské zahrady.

V městečku se s Tivoli by stálo za návštěvu i tak. Jeho malebné úzké uličky, gotické domy i původní středověké obytné věže. Z kopce je krásný výhled po okolí, např. na velké travertinové lomy. Navíc se zde skrývá ještě park u Villy Gregoriana, který obsahuje starořímské památky, vodopády i umělé jeskyně. Pokud by vám název toho místa byl povědomý, bude to nejspíš díky stejnojmennému zábavnímu parku v dánské Kodani. Ale spojitost tady je. Podle italského Tivoli byl pojmenován pařížský park Jardin de Tivoli, odtud se inspirovalo dánské zábavní centrum.

Takže pokud budete hledat cestu z rozpáleného Říma, zamiřte jako římští patriciové k moři (třeba do Ostie) a nebo do kopců do Tivoli. Obojí stojí za to!

Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.