Archiv štítku: příroda

17. července – Wai-O-Tapu

Free kemp na okraji města Taupo, kde jsme strávili neklidnou noc, se nacházel ve svahu nad širokou a divoce tekoucí řekou Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je i nejdelší řekou Zélandu. Řeka má hodně vody a když se ze strometrové šířky snaží vecpat do úzkého kaňonu, vytváří zde malebné peřeje a vodopády Huka Falls. V sezóně je tu určitě pořádný šrumec, včetně projížděk na jet boatu, ale v zimě brzy po ránu za jemného vlezlého mrholení jsme tu byli sami.

Kousek od Huka Falls se rozkládá kráter, ve kterém vše kouří a bublá – Craters of the Moon. Jasná připomínka, že vstupujeme do velmi vulkanické oblasti Nového Zélandu. Po dřevěných chodnících se dá kráter zhruba za hodinku projít, kdysi byl zdarma, dnes se už platí vstupné ( $8 dospělí a $4 děti do 15ti let). Zajímavé to bylo, jen podobné úkazy se dají vidět i jinde a laciněji.

Nakonec se na obloze objevila duha tak dokonalá, že by stálo za to vypravit se těch pár kroků k jejímu konci pro schovaný hrnec zlata.

Další naší zastávkou a velkým magnetem pro cestovatele po Severním ostrově je rezervace Wai-O-Tapu, což v maorštině znamená Svaté vody. Goetermální aktivita se zde projevuje teplými jezírky s neuvěřitelnými barvami rozpuštěných hornin, stružkami vody, které vytváří vápencové krajky i malými bahenními sopkami. Velkým lákadlem je gejzír Lady Knox, který stříká vodu do výšky 20 metrů. Jeho představení začíná vždy v 10:15, když do něj průvodce nalije chemický přípravek, který v něm vyvolá chrlení ( https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_Knox_Geyser). O tento zážitek jsme přišli, ale jinak rezervace určitě stojí za návštěvu (vstupné $32.50 pro dospělého).

Malířská paleta s mnoha barvmi aneb Artist´s Pallette
Champagne Pool
Sirné jezírko s jedovatou barvou
Voda se místy vaří!

Bylo už odpoledne, když jsme si uvědomili, že jsme ještě nepodnikli žádný výšlap, takže jsme zamířili na Rainbow Mountain s nadmořskou výšku 743m, vysílač na jejím vrcholku byl viditelný z velké vzdálenosti. Nahoru mířila trasa pro pěší, která obíhala celý kopec, my zvolili rychlejší trasu po cyklistickém trailu…a v protisměru. Ještě že jsme byli úplně mimo sezónu, ve strmém kopci na úzkých cestičkách bych nechtěla potkat rozjetého cyklistu. Zhora byl výhled na všechny strany, jen vítr foukal opravdu silně, takže jsme se dlouho nezdrželi. Během tří kilometrů klesání se mraky zatáhly a spustil se hustý déšť, takže dole u auta jsem byla skoro „na žmach“. Díkybohu byl v dosahu pověstný Kerosene Creek.

Rainbow Mountain s vysílačem na vrcholu
Pohled zhora

Kerosene Creek je ideální místo, kde si užít všudypřítomné geotermální síly Země. Kousek před městem Rotorua si místní Maoři udělali přírodní teplé koupaliště. Z potoka se kouří, protože je o hodně teplejší než okolní teplota vzduchu, odhadem tak 10 st. Největší problém pro mě představovalo převlečení do plavek na parkovišti a rychlý přesun po zabahněné cestičce těch 100metrů k vodopádu, kde bylo na koupání nejvíc vody. Pak už byla jen krásně teplý potok, jen trochu bublavý (rozuměj pšoukavý) a s lehkým zápachem po zkažených vejcích. Na očistu i prohřátí to stačilo. Místňáci si to opravdu užívají, děti skáčí a potápějí se, já jsem se snažila vystrkovat z teplé vody jen hlavu.

Kiwíci jsou otužilí, já ne…

Už bylo šero když jsme Kerosene Creek opustili a zamířili do města Rotorua u stejnojmenného jezera. Náš plán byl jasný – přenocovat přímo ve městě a druhý den si toto známé lázeňské město prohlédnout. Lázně tu fungují už od roku 1878 a pomocí teplých pramenů se tu léčí především revmatismus a artritida. My přijeli už za tmy, kdy všechna místa k parkování ve městě byla již obsazená, tak po dlouhém bloudění a průzkumu aplikace Camp Mate, pomocí které si tady hledáme místo na spaní jsme zakotvili na břehu dalšího jezera Rotoiti, kde jsme si zaplatili možnost parkování před garáží jednoho malého domku, ale pokud jsme se nehodlali vzdálit od Rotoruy, tak jiná možnost nebyla. Najeli jsme zbytečných 80 kilometrů navíc, ale bydlíme. Zážitků na jeden den víc než dost…

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Kappadokií v zimě???

  • Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????
Vymrzlý Efez bez lidí
Liduprázdné Pamukkale
  • Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací,  jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry. 
Příprava před hlavním chodem
  • Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou. 
Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“
  • Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení. 
  • Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase. 
  • Kolem  Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…
  • V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.
Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))