Archiv štítku: příroda

10 důvodů proč navštívit Ulm

Když jsem odjížděla do Ulmu za našimi kamarády Míšou a Michalem, podivovaly se kamarádky, že jim jméno města vůbec nic neříká. Kde leží a co je tam vlastně zajímavé? Mně se Ulm líbil nesmírně, protože má vše, co mám ráda – dávnou historii i nejnovější současnost, město i krásnou přírodu vše spojené dohormady do organického celku v lidských rozměrech. Nestrávila jsem tu tolik času, kolik by si zasloužil a vím, že ses sem budu chtít určitě vrátit.

Rozhodla jsem se proto sepsat důvody, proč určitě Ulm navštívit. A není jich málo…Napočítala jsem jich minimálně deset.

300 kilometrů do Rozvadova…
  1. Historie

Německé město Ulm leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranicích s Bavorskem. První zmínka o městě Ulm pochází z poloviny 9. století, kdy tu byla vybudována (na dnešním náměstí Weinhof) císařská falc, ale místo bylo osídleno už mnohem, MNOHEM dříve. V roce 1181 prohlásil císař Fridrich I. Barbarossa Ulm svobodným říšským městem, to znamená, že byl městským státem spadajícím přímo pod císaře, nikoliv pod menší místní vládce. Znamenalo to velkou nezávislost a prestiž, dokonce spolek svobodných měst, kam patřily třeba i Řezno, Lübeck nebo Hamburk, měl vlastního zástupce na Říšském sněmu Svaté říše římské.

Na západ od radnice můžeme projít kolem knihovny a pak krátkou uličkou a ocitneme se na náměstí, kde v 9. stol. stávala královská falc. Tady stojí budova Schwörhaus na památném místě, kde dřív byla kaple královské falce a později věž.

Schwörhaus

V 15. a 16. století zažil Ulm rozkvět díky rozvoji textilní výroby a významné křižovatky obchodních cest, dokonce razí vlastní měnu. Tyto cesty byly ovšem později přerušeny objevnými cestami a řadou válek, které se prohnaly kolem. Dokonce byl několikrát okupován francouzskými, rakouskými i bavorskými vojsky, než v roce 1810 ho získali Württembergové. V polovině 19. století zde byla vybudována strategická pevnost Wilhelmsburg, která dokázala pojmout až 100tisíc vojáků i s výzbrojí. V této době se město rozrostlo mimo původní středověké hradby o řadu továren a průmyslových podniků. Právě ty se staly terčem spojeneckého náletu v prosinci 1944, který zničil také 80 % historického centra města. Na uvolněných místech pak vznikaly stavby moderní architektury.

2. Ulm Münster

V Ulmu nemůžete minout hlavní dóm Ulm Münster, protože je vidět snad úplně odevšad. Jeho věž je totiž vysoká 161,53 m, což z ní činí nejvyšší kostelní věž na světě. Úzké točité schodiště je ukryté v postranní věžičce. Po zdolání více než 750 schodů se ocitnete na vyhlídkové plošině ve výšce 140 metrů nad zemí a z města i jeho okolí se stane dětská stavebnice. Až úplně na vrcholek otevřené kamenné věže vede ještě jedno schodiště jak z Jména růže, ale to bylo v průběhu naší návštěvy zavřené.

Zajímavá je i historie chrámu. Jeho prvním architektem byl Heinrich Parler. Pokud by vám to jméno bylo povědomé, tak máte pravdu. Jeho syn, kterého známe jako Petra Parléře, proslul jako architekt Karlova mostu a chrámu sv. Víta na Hradě. A ještě jedna podobnost by tu byla. Ulmský Münster se začal se budovat v 1377 (ten předchozí stánek byl zničen při obléhání města vojsky Karla IV.) jako katolický chrám a vinou náboženských válek i nedostatku peněz byl dokončen až v roce 1890, tedy po 518 letech od položení základního kamene (sv. Vít dokonce po 585 letech). V době reformace se přidala většina ulmských obyvatel k protestantům, takže chrám převzali luteráni, dodnes je největším protestantským kostelem v Německu. Zajímavé je, že byl postaven za peníze bohatých ulmských měšťanů a nebyl tedy stavbou financovanou církví. Kostel je protestantsky jednoduchý, zaujmou vás výrazné sochy podél hlavní lodi a velké varhany, na které hrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Původní oltář byl zničen v období reformace, ale z 15. století zůstala vitrážová okna za ním a také nádherně vyřezávané chórové lavice s bustami.

(kostel vstup zdarma, věž 5 euro na osobu)

3. Stará a nová architektura

Mám pocit, že Ulm je ukázkovým spojením starého s novým, potkávají s opravdu na každém kroku. Spojenecké bombardování v prosinci 1944 bylo zaměřené na průmyslové podniky a vojenské objekty v okolí centra Ulmu, ale některé bomby zasáhly i historické centrum města. Po jediném dni zůstalo zničeno celých 80 % budov v centru. Ulm Münster nebyl vážněji poškozen, ale byly zasaženy historické stavby na hlavním náměstí a v jeho blízkosti. Část z nich bylo vystavěna znovu, na míst byly vybudovány současné stavby, které zajímavě propojují staré a nové. Na začátku 90. let bylo náměstí Münsterplatz uzavřeno stavbou Stadthaus – městského výstavního centra s turistickou kanceláří se zvláštním propojením devíti kostek a kruhové stěny.

Vedle hlavního náměstí, kde se konají každou středu trhy s ovocem, zeleninou, květinami i s masem a rybami, se nachází stará radnice. Nemůžete ji přehlédnout kvůli její malované renesanční fasádě, kterou z východní strany zdobí zajímavé astronomické hodiny se zvěrokruhem ze 16. století. A hned vedle stojí moderní prosklená pyramida Centrální knihovny od architekta Gottfrieda Böhma, která byla otevřena v roce 2004

Silná židovská komunita měla svoji hlavní synagogu kousek od Münsteru na Weinhof, ta byla zničena při pogromu v listopadu 1938. Na stejném místě byla v roce 2012 otevřena nová synagoga a židovské společenské centrum. Jednoduchou „kostku“ ozvášťňují tzv. jeruzalémská okna v podobě stylizované Davidovy hvězdy. Na stejném náměstí najdete i Schwörhaus – Dům přísahy, který byl postaven na místě bývalé falci a připomíná zvýšení postavení řemeslníků při hlasování městské rady nad urozenými občany v roce 1397.

Zajímavé stavby vznikly i v bezprostřední blízkosti centra např. Galerie Kunsthalle Weishaupt ve čtvrti Neue Mitte nebo budova Sparkasse od Stephana Braufelse, který vytvořil i obchodní dům Münstertor vedle staré radnice.

4. Fischerviertel

Asi nejromantičtější místo v Ulmu je čtvrť Fischerviertel. Středověké hrázděné domy na březích říčky Blau, která se zde rozlévá do dvou ramen, obývali rybáři a řemeslníci, dnes ti najdete řadu hospůdek a hotýlků nebo třeba funkční dřevěné mlýnské kolo na hostinci Lochmühle. Na jednom z domů také najdete desku potvrzující jedinečnost této stavby zápisem do Guinessovy knihy rekordů jako nejvíc šikmý hotel na světě. Hrázděný dům tzv. Schiefes Hausse viditelně naklání směrem k říčce, vypadá to roztomile, ale spát bych v něm fakt nechtěla.

5. Dunaj

Ulm leží v místě, kde se do Dunaje vlévají řeky Blau a Iller. Dunaj pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, ale pokud znáte jeho velikost ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, budete překvapeni, že jeho šířka v Ulmu dosahuje maximálně 100 metrů. Od pramene sem urazí asi 150 kilometrů, než se do něj z pravé strany připojí alpská řeka Iller a zleva menší tok Blau, který ovšem protéká přímo starým městem a tvoří tak krásné kulisy historickým domům. Ulm je také posledním místem, kam ještě směřuje velká lodní doprava proti proudu. Nad tímto úsekem se setkáte už jen s výletními loďkami, veslicemi, šlapadly a dalšími vodními hýbadly, protože pro místní ve voda všudepřítomný živel. Jako důkaz mohou posloužit četné kašny po městě – Lví, Delfíní, Sádková nebo Jiřího kašna.

Elektrárna před Ulmem – konečná pro lodní dopravu

Ze strany od Dunaje jsou také vybudovány městské hradby z 15. století, které doplňují dvě věže ze staršího opevnění Metzgerturm a Gänsturm, na severní straně centra zůstal zachovaný kus zdi a věž s bránou Seelturm.

6. Einstein

Nejznámějším zdejším rodákem je Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny na fyziku z roku 1921 a autor nejslavnější rovnice, kterou změnil nazírání na fungování světa. Jeho rodný dům v Bahnhofstrasse 20 byl zničen při spojeneckém bombardování v roce 1944. Prožil ve městě pouhý rok svého života, než se rodina židovského obchodníka a elektrotechnika Hermanna Einsteina přestěhovala do Mnichova a pak do Itálie a Švýcarska. Ovšem místní s nadsázku tvrdí, že právě místo narození mělo zásadní vliv na jeho genialitu.

Attribution: Björn S. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Einstein-Brunnen_-_panoramio.jpg

7. Univerzita a vědecké centrum

Ulm se pyšní přízviskem Univerzitní město. Universität Ulm nemá dlouhou tradici, byla založena až v roce 1967, vede si ale výborně, protože podle prestižního hodnocení univerzit jí patří 8. místo na světě mezi mladými univerzitami. Město přiláká každý rok spoustu mladých lidí, takže na čtyřech fakultách poskytuje vzdělání více než 10ti tisícům studentů, což je ve 120tisícovém Ulmu hodně znát. Její moderní budovy ve čtvrti Tübingen doprovází celý rozlehlý kampus a také tzv. Vědecké městečko, kde se zabývají aplikovaným multidisciplinárním výzkumem, což univerzitě přidává na prestiži. Součástí areálu je také významná Univerzitní nemocnice. Univerzita sice nenese jméno slavného rodáka, ale alespoň je po něm pojmenována hlavní ulice – Albert Einstein Allee.

8. Blautopf

Říčka Blau (v němčině Modrá), která prochází Ulmem a vlévá se zde do Dunaje, má svůj počátek ve zvláštním místě nazývaném Blautopf. Nachází se ve městě Blaubeuren asi 15 km od Ulmu a kousek za klášterem najdete jezírko s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nevědělo, kde pramen vzniká, dnes se považuje za potvrzené, že sem křišťálově čistá voda proniká jeskyním systémem z vápencového pohoří Švábská Alba nebo také Švábská Jura. Podzemní voda zde vytvořila několik velikých jeskyní např.  Blauhöhle nebo Apokalypse, které byly prozkoumány až v nedávné době, a napojují se na Blautopf v hloubce asi 20 metrů. Do nedávné doby zde bylo potápění zakázáno, protože tu došlo k několika smrtelným úrazům, dnes je to možné pouze s několika specializovanými agenturami. Kolem jezírka vede jednosměrná cesta od vodního mlýna, kde je možné zhlédnout dokument o objevování jeskyní

9. Pravěké jeskyně

Pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu je vápencového původu a skrývá v sobě mnoho jeskyní, některé zdroje uvádějí, že jich je víc než dva tisíce. Staly se výborným útočištěm pro pravěkého člověka, který zde žil už zhruba před 40ti tisíci lety, tedy velice brzo po příchodu pravěkého člověka do Evropy. Pozůstatky jejich života, které se našly v údolích Lonetal a Achtal, byly uznány za natolik významné, že jsou od roku 2017 pod ochranou UNESCO. Mimo jiné se zde našel nejstarší známý hudební nástroj – pravěká flétna, ale také šperky, figurky (např. Venuše, která se našla v jeskyni Hohle Fels, ale také sošky mamutů, lvů nebo koní) vyřezávané z kamene, kosti nebo slonové kosti. Figurka Lvího muže, zobrazeného jako člověka se lví hlavou, je dokonce považována za nejstarší známé umělecké dílo vůbec. Některé z jeskyní, které byly objeveny v roce 1860, jsou veřejně přístupné, umělecká díla se nacházejí ve více muzeích např. v  Landesmuseum Württemberg ve Stuttgartu nebo v Prehistorickém muzeu v Blaubeuren.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A1bsk%C3%A1_Alba
https://www.dw.com/en/caves-and-ice-age-art-in-the-swabian-jura/a-39314348

10. Na kole i pěšky

Ulm má výbornou polohu na poklidnou cyklistiku. Město leží v nadmořské výšce 459 až 646 metry, staré město i bavorský Neu Ulm za Dunajem ovšem leží na rovině, nad kterou se zvedají kopce počínající Švábské Alby. Město je protkáno řadou cyklostezek a i ve městě samém je to možná častější dopravní prostředek než auto a také nejspíš rychlejší. Občas najdete dopravní značky, že ulice je jednosměrná, ale pouze pro auta, kola jezdí oběma směry. Kolem Dunaje vede pochopitelně nádherná cyklostezka.

Jako ideální místo na procházky je stezka pro pěší, která vede přímo vedle historckého centra nebo velký park Friedrichsau na jeho břehu kousek po proudu. Vznikl už v roce 1811 a je nádhernou symbiózou stromů, květin a vodních ploch, které doplńují zajímavá umělecká díla. Můžete tu sportovat, navštívit malou zoologickou zahradu, děti se mohou vyřádit na nápaditých hřištích. Z parku také odjíždějí turistické lodě, aby poskytly pohled na město i na Neu Ulm z druhé strany Dunaje z nezvyklé perspektivy.

A navíc – Blízké okolí

V 1. století našeho letopočtu překročili vojáci Římské říše řek Rýn a Dunaj a posunuli hranice civilizovaného světa dál na sever. Další rozšiřování se zde zastavilo a na severní hranici říše vznikl systém opevnění,  který nazýváme limes romanum. Původní proutěné ploty a dřevěné věže na dohled postupně nahradily palisády a věže z kamene na celkové délce 380 kilometrů. Podél limes vznikaly tábory legionářů, ze kterých se vyvinula středověká města. Na místě největšího římského tábora severně od Alp ve městě Aalen bylo vybudováno muzeum, jenž přibližuje Hornogermánsko-rétský limes a zahrnuje i pozůstatky římské pevnosti a kasáren. Aby zůstaly památky na římské období zachovány, byl systém limes zapsán v roce 1987 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Aalen se nachází 70 km severně od Ulmu, ale pokud byste cestovali do Ulmu po dálnici od Norimberka, bude to vlastně po cestě. https://www.limesmuseum.de/limesmuseum.52501.52497.htm

Pokud jste milovníky barevných dánských kostiček, necelou půl hodinu cesty od Ulmu na východ se nachází v bavorském městečku Günzburg Legoland Germany. Byl otevřen v roce 2002 a každý rok přiláká více než milion návštěvníků. Vstupné tedy stojí za to – jednodenní stojí 50 euro za dospělého a 45 euro za dítě, ale to nadšence asi neodradí (v současnosti mají vstupenky jen online, ale zase jsou trochu zlevněné). Na ploše 130 000 m2 tu najdete miniaturní legoměstečko LEGO Miniland, kde jsou postaveny z legokostek známé budovy především z Německa, jako je model Berlína s Braiborskou bránou nebo stadion v Mnichově. Mimo to můžete projet v okružním vláčku nebo si pohrát s legoautíčky na dálkové ovládání, dokonce se můžete v legohotelu i ubytovat.  V Adventure landu se nabízí třeba safari za zvířaty z lega nebo dinopark, pouťové atrakce jako je horská dráha v lego hradu nebo rozličná dětská hřiště. Každý rok se expozice inovuje a představuje nejnovější přírůstky do Lego rodiny. Existuje i síť menších Legoland Discovery Centre, nejbližší je nachází v Berlíně. https://www.legoland.de/cs/

Playa Larga

Na projetí Kuby jsme měli pouhý týden, tak jsme se rozhodli, že uděláme jen malý okruh a nebudeme podstupovat dlouhé přesuny. Už při plánování z domu bylo jasné, že doprava na Kubě nebude lehká záležitost, i když podle zkušeností jiných cestovatelů se i tady dalo jezdit místní dopravou, tak jak jsme zvyklí třeba z Asie. Na místě jsme zjistili, že to už neplatí. Do stařičkých a rozhrkaných dopravních prostředky určených pro Kubánce nás vůbec nepustili a zůstaly nám na výběr dvě možnosti – turistické linky Viazul, které ovšem jezdí jen někam, nebo předražené taxíky.

Jako druhou kubánskou zastávku jsme vybrali městečko Playa Larga, kam jsme se dostali právě neskutečně drahým taxíkem. Playa Larga není úplně top turistický cíl, ale pár výhod má. Nachází se na konci zátoky, které se říká zátoka Sviní (španělsky Bahía de Cochinos nebo anglicky Bay of Pigs). Pokud by vám toto jméno bylo povědomé, v roce 1961 se tu odehrál pokus o vylodění několika emigrantů placených Spojenými státy, aby svrhli socialistický režim  Fidela Castra. Do tří dnů byli zničeni a Kuba se ještě více přimkla k SSSR, což skončilo známou Karibskou krizí. Pak už byl jen krůček k rozpoutání jaderné války. Všude kolem pobřeží jsou vybudovány pomníky padlých kubánských vojáků a vystavena vojenská technika. Pro Kubánce je zátoka Sviní důkaz o jejich síle a vítězství nad zhoubným kapitalismem. Tyto události by nás sem nepřivedly.

První koupání v Karibiku
Skoro prázdná obchod na křižovatce
Zavřená pizzerie a jeden z pomníku padlých při obraně socialistické Kuby
Playa Larga – to je krab a …tank
Propagace revoluce na kždém kroku
Tank na památku
Fidel tentokrát v plechu a s batohem

Playa Larga leží na břehu krásného karibského moře a navíc sousedí s poloostrovem Zapata, největší bažinatou oblastí Karibiku. Je tu doma krokodýl kubánský, endemitní druh krokodýla mrštný i na souši. Na toho jsme se šli podívat do chovné stanice Criadero de Cocodrilos v místě Boca de Guamá. Odsud také odjíždějí lodičky na velké jezero Laguna del Tesoro, ale akorát se z jezera vrátila poslední výprava, přestože byly teprve tři hodiny. S množstvím turistů se tu evidentně nepočítá. Krokodýli byli zajímavější. V několika vodních plochách se zde chovají krokodýli od nejmenších drobečků až po pořádné macky. Dostali jsme se až na dosah, i od těch největších nás dělil pouze plot…Zajímavý zážitek. Tolik už ne park okolo, který už měl nejlepší léta za sebou, ani na focení s krokodýlem mě moc neužije. Restaurace asi 10 metrů od ohrady s krokodýly nabízela na jídelním lístku i krokodýlí maso…Krokouši byli super, ale ten cirkus okolo bych si odpustila.

Ptáček s duší dobrodruha
Je libo fotečku s krokodýlem? Je bezpečný, protože není kubánský krokodýl, ale aligátor
„Sknzen“ pro turisty

Naprostý opak byla naše druhá návštěva. V jednom zapadlém malém domečku žije pán, který má zálibu v kolibřících a ptácích vůbec. Na zahrádce připravil spoustu pítek různých velikostí, do kterých nalévá cukrový roztok.  Kolibříci poletují okolo jako malé zářivé drahokamy. A on chodil nadšeně mezi nimi, naléval jim roztok do pítek, nadšeně upozorňoval návštěvníky, jaký ptáček létá támhle a vůbc bylo vidět, že to dělá s láskou. Velký rozdíl oproti znuděným zaměstnancům státní farmy.

Ptáky a ptáčky jsme si užili i druh den. Ze dvou nabídek výletů v kanceláři rezervace jsme si vybrali procházku s průvodcem po rezervaci Sendero Enigma de la Roca (15 CUC za osobu + doprava na místo). Průvodce Mario se ukázal jako velký znalec zdejších cest a cestiček, takže místo nahlášených 2 kilometrů jsme ušli zhruba 6 km. Po vápenci zvětrých hran se nám nešlo moc dobře, doporučené pevné boty nám nikdo nevyřídil, ale zvládli jsme to i v trekových sandálech a žabkách. Vápenec zde prý vznikl usazováním korálů a dnes tvoří spoustu jeskyní a zatopených děr, ve kterých žijí krokodýli, želvy, krabi i ryby. U jedné z mnoha cenote s nádhernou čistou vodou byla i přestávka na koupání. Voda prý příjemně osvěžila, ale stejně tam vlezlo jen pár lidí. Mario nám velmi slušnou angličtinou popisoval vše kolem nás a odhodlaně lákal ptáky nahranými hlasy z mobilu, abychom si je mohli prohlédnout, takže jsme jich viděli opravdu hodně. Jména ptáčků jsem si nezapamatovala, většina neměla ekvivalent v angličtině a stejně bych ho asi neznala. Na poslední zastávku jsme museli sestoupit po provizorních žebřících do úplné tmy v jeskyni. Rozkoukání nepomohlo, až po nasvětlení baterkou jsme zjisitli, že tu bydlela velká kolonie netopýrů, resp. vrápenců. Probuzení se proplétali mezi námi a létali tiše nad našimi hlavami.

Mario…
…a jeho neodmyslitelné pomůcky pro průvodce po rezervaci.
Pod kameny se schovávalo množství krabů i většíh než dlaň
Koupačka pro otužilé Středoevropany
Strom s ostny
Trogon kubánský

Cestou zpátky jsme vystoupili u Cueva de los Peces (Cave of Fish), 70 metrů hluboké cenote (anglicky sinkhole), kde v křišťálově čisté vodě žijí tropické rybičky, ke který se dá potápět se šnorchlem. Nás ale mnohem víc zaulala možnost potápět se za korálovými rybičkami přímo v moři, stačilo přejít pobřežní silnici. To byla neuvěřitelná paráda. Spousty rybek v různých barvách a velikostech plavaly mezi námi, okusovali rostlinky. Slunce si dneska zrovna vybralo pauzu, ale i tak jsem šnarchlovala, dokud se do mě nedala zima. Dokonce jsem vytáhla i Go Pročko, ale chvíli potrvá, než video s rybičkami sestříhám. Super zážitky po celý den!

Cueva de los Peces
První (nesestříhané) rybičky na ochutnávku

Trek na Ötscher

V jedno horké léto, kterých je v poslední době hodně, jsme hledali ochlazení… v Alpách, kontrétně v Ybbstalerských Alpách, které se rozkládají 150 kilometrů od českých hranic. Jako cíl jsme si vybrali výraznou horu Ötscher s vrcholem v nadmořské výšce 1893 m n. m.  Protože jsme chtěli někde nahoře přenocovat, vyrazili jsme na „na těžko“, s velkým batohem se spacákem, karimatkou a jídlem na dva dny.

Začátek cesty představovalo stoupání lesem, prudké, ale v pohodě. Pak postupně zmizely stromy a přibyly skalky, které bylo potřeba přelézat a pak i slézat. Později se objevily i skoby a žebříky, což mi velký batoh na zádech příliš neusnadňoval. V jednom místě jsme se zasekla, protože mě cestička nutila zdolat skoby a pod mýma nohama skála spadala příkře dolů několik set metrů. Naštěstí zrovna procházeli kolem dva turisté, kteří nesli v batůžku i krátké lano. Pak už to bylo jednoduché…aspoň jsem nemusela volat vrtulník, aby mě zachránil.

Na vrcholu stojí velký železný kříž, od kterého jsou krásné výhledy do širokého okolí. Běžní turisté se na vrcholek dostávají lanovkou z druhé strany od turistické vesničky Lackenhof, která má pouze 290 obyvatel, ale 1100 lůžek pro turisty, protže v okolí je dostatek lyžařských terénů. Lanovka má horní stanici poblíž horské chaty ve výšce 1410 m.n.m. Samozřejmě se tu dá najíst a také přespat, ale my zamířili ještě asi kilometr dolů a pěkně „na divoko“ jsme přespali.

Druhý den jsme klesali dolů, tudíž teploty začaly rychle stoupat a brzy se blížily k třicítkám. V lese byl stín, ale přechody horských luk nás hodně zavařily. Zachránilo nás ovšem nádherné místo – kaňon říčky Ötscherbach, která se zařezává do vápencového masivu. Tomuto místu se někdy – s velkou nadsázku – říká „Grand Canyon Rakouska“. Do soutěsky Ötschergräben ústí další potůčky, které vytvářejí vodopády Mirafall a Schleierfall. Cesta místy vede po dřevěných chodnících nad řekou, místy po jejím břehu. V letním vedru většina turistů zamířila do nádherně tyrkysové vody, které ideální teplotu na zchlazení, a strávili v ní hodně času.

Celá trasa má 18 kilometrů a k návratu můžete využít i panoramatický vláček Mariazellerbahn z Mitterbachu do Wienerbrücku. Procházku kaňonem Ötschergräben můžu jen doporučit – krásné místo a kousek od hranic.

https://www.horydoly.cz/turiste/turistika-pod-horou-otscher-a-historicka-zeleznice-mariazellerbahn.html

17. července – Wai-O-Tapu

Free kemp na okraji města Taupo, kde jsme strávili neklidnou noc, se nacházel ve svahu nad širokou a divoce tekoucí řekou Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je i nejdelší řekou Zélandu. Řeka má hodně vody a když se ze strometrové šířky snaží vecpat do úzkého kaňonu, vytváří zde malebné peřeje a vodopády Huka Falls. V sezóně je tu určitě pořádný šrumec, včetně projížděk na jet boatu, ale v zimě brzy po ránu za jemného vlezlého mrholení jsme tu byli sami.

Kousek od Huka Falls se rozkládá kráter, ve kterém vše kouří a bublá – Craters of the Moon. Jasná připomínka, že vstupujeme do velmi vulkanické oblasti Nového Zélandu. Po dřevěných chodnících se dá kráter zhruba za hodinku projít, kdysi byl zdarma, dnes se už platí vstupné ( $8 dospělí a $4 děti do 15ti let). Zajímavé to bylo, jen podobné úkazy se dají vidět i jinde a laciněji.

Nakonec se na obloze objevila duha tak dokonalá, že by stálo za to vypravit se těch pár kroků k jejímu konci pro schovaný hrnec zlata.

Další naší zastávkou a velkým magnetem pro cestovatele po Severním ostrově je rezervace Wai-O-Tapu, což v maorštině znamená Svaté vody. Goetermální aktivita se zde projevuje teplými jezírky s neuvěřitelnými barvami rozpuštěných hornin, stružkami vody, které vytváří vápencové krajky i malými bahenními sopkami. Velkým lákadlem je gejzír Lady Knox, který stříká vodu do výšky 20 metrů. Jeho představení začíná vždy v 10:15, když do něj průvodce nalije chemický přípravek, který v něm vyvolá chrlení ( https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_Knox_Geyser). O tento zážitek jsme přišli, ale jinak rezervace určitě stojí za návštěvu (vstupné $32.50 pro dospělého).

Malířská paleta s mnoha barvmi aneb Artist´s Pallette
Champagne Pool
Sirné jezírko s jedovatou barvou
Voda se místy vaří!

Bylo už odpoledne, když jsme si uvědomili, že jsme ještě nepodnikli žádný výšlap, takže jsme zamířili na Rainbow Mountain s nadmořskou výšku 743m, vysílač na jejím vrcholku byl viditelný z velké vzdálenosti. Nahoru mířila trasa pro pěší, která obíhala celý kopec, my zvolili rychlejší trasu po cyklistickém trailu…a v protisměru. Ještě že jsme byli úplně mimo sezónu, ve strmém kopci na úzkých cestičkách bych nechtěla potkat rozjetého cyklistu. Zhora byl výhled na všechny strany, jen vítr foukal opravdu silně, takže jsme se dlouho nezdrželi. Během tří kilometrů klesání se mraky zatáhly a spustil se hustý déšť, takže dole u auta jsem byla skoro „na žmach“. Díkybohu byl v dosahu pověstný Kerosene Creek.

Rainbow Mountain s vysílačem na vrcholu
Pohled zhora

Kerosene Creek je ideální místo, kde si užít všudypřítomné geotermální síly Země. Kousek před městem Rotorua si místní Maoři udělali přírodní teplé koupaliště. Z potoka se kouří, protože je o hodně teplejší než okolní teplota vzduchu, odhadem tak 10 st. Největší problém pro mě představovalo převlečení do plavek na parkovišti a rychlý přesun po zabahněné cestičce těch 100metrů k vodopádu, kde bylo na koupání nejvíc vody. Pak už byla jen krásně teplý potok, jen trochu bublavý (rozuměj pšoukavý) a s lehkým zápachem po zkažených vejcích. Na očistu i prohřátí to stačilo. Místňáci si to opravdu užívají, děti skáčí a potápějí se, já jsem se snažila vystrkovat z teplé vody jen hlavu.

Kiwíci jsou otužilí, já ne…

Už bylo šero když jsme Kerosene Creek opustili a zamířili do města Rotorua u stejnojmenného jezera. Náš plán byl jasný – přenocovat přímo ve městě a druhý den si toto známé lázeňské město prohlédnout. Lázně tu fungují už od roku 1878 a pomocí teplých pramenů se tu léčí především revmatismus a artritida. My přijeli už za tmy, kdy všechna místa k parkování ve městě byla již obsazená, tak po dlouhém bloudění a průzkumu aplikace Camp Mate, pomocí které si tady hledáme místo na spaní jsme zakotvili na břehu dalšího jezera Rotoiti, kde jsme si zaplatili možnost parkování před garáží jednoho malého domku, ale pokud jsme se nehodlali vzdálit od Rotoruy, tak jiná možnost nebyla. Najeli jsme zbytečných 80 kilometrů navíc, ale bydlíme. Zážitků na jeden den víc než dost…

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Kappadokií v zimě???

  • Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????
Vymrzlý Efez bez lidí
Liduprázdné Pamukkale
  • Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací,  jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry. 
Příprava před hlavním chodem
  • Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou. 
Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“
  • Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení. 
  • Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase. 
  • Kolem  Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…
  • V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.
Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))