Archiv štítku: problémy

Jak na indická víza

Indie je nádherná země plná starých památek, neuvěřitelné přírody všech možných tvarů i vysokánských hor. Je to země plná barev a vůní. Její rozloha představuje trojnásobek plochy celé Evropy! Žije zde více než 1 miliarda obyvatel, na světě je víc jen Číňanů. Je milión důvodů, proč se sem vypravit. Říká se, že kdo do Indie přijede, buď si ji zamiluje a pořád se vrací, a nebo ji nenávidí. Já po prvním putování řekla, že jsem to tady ráda viděla, ale stačilo… A stejně jsem se před nedávnem vrátila z naší čtvrté cesty . Prostě se vám dostane pod kůži…

bdr

 

Pokud byste se sem chtěli podívat, budete potřebovat vízum. Na naše první dvě cesty bylo nutné  vyřídit vízum přímo na konzulátu v Praze a do pasu vám přibyla nalepená stránka. Dnes se vyplňuje pouze elektronický formulář, ale ani tak to není úplně easy, proto žádost neodkládejte a nechte si na vypsání dost času. Vyplňujte pečlivě, speciálně si zkontrolujte číslo pasu. Přehozené číslice  vám sice umožní získat vízum, ale nepustí vás na něj ani do letadla, jak mohou potvrdit naši kamarádi, kteří takto zanechali jednoho borce už na letišti v Praze. Vízum e-Tourist visa je platné 60 dní od příjezdu a je možné na něj vstoupit dvakrát.

Výsledek obrázku pro indie viza

Na stránce indianvisaonline v první záložce e-Visa Application se otevře interaktivní formulář v angličtině. Některé kolonky mohou být zapeklité právě i kvůli angličtině. Vysvětlení pojmů si můžete najít na různých stránkách (např. zde). Je nutné mít digitální fotografii hlavy před bílým pozadím v rozlišení 10 kB až 1 MB a sken stránky pasu, kde je fotka. A znát spoustu rodinných podrobností. Připravte se na to, že budou velmi zvědaví, např. se budou se ptát na jména vašich rodičů i místo jejich narození a zazní i otázka, zda vaši prarodiče nejsou pákistánského původu, což je velmi nežádoucí. Bude potřeba napsat i vaše zaměstání včetně adresy zaměstnavatele. Ještě jedna rada…nepoužívejte háčky a čárky, mohou způsobit problémy.

https://indie.rovnou.cz/vizum.html

Po vyplnění každé stránky kliknete na Continue, na další stránce nahoře se objeví Temporary Application ID. Toto číslo doporučuji si uložit (já vše ukádám do Evernotu), protože pokud stránka spadne nebo potřebujete něco dohledat, pod těmito znaky můžete pokračovat na druhé záložce Complete Partially Filled Form, tj. dokončení částečně dokončeného formuláře. Po skončení zadávaní údajů je potřeba nahrát vaši fotografii a správně ji oříznout do čtverce. Pozor – digitální sken stránky pasu musí být do velikosti 300kB, jinak nelze nahrát, což nám dalo zabrat, než jsme zjistili, v čem je zakopaný pes .

Nakonec je ještě potřeba zaplatit 50 USD. A pak už jen čekat…Ovšem netrvá to dlouho, k vyřízení mají 72 hodin, většinou vám přijde potvrzení první pracovní den po zadání. V mailu najdete schválení – Application Status: Granted nebo nesouhlas Application Status: Rejected. Mail je potřeba vytisknout a mít ho připravený, protože ho budou vyžadovat už při odbavení na letišti, také při nástupu do letadla i při vstupu na pasové kontrole přímo v Indii. Velmi důležitý kus papíru bude vypadat nějak takto:

https://www.ivisa.com/india-blog/india-e-visa-frequently-asked-questions

 

Při vstupu budete vyplňovat ještě jeden kousek papíru, který často rozdávají už v letadle, abyste měli dost času na vypsání. Mimo čísel pasů a čísla letu se tu píše i vaše adresa v Indii. Moc se tím nestresujte! Je potřeba vše vyplnit, ale nikdo nepátrá po tom, zda je to pravda. Doporučuji najít jméno a adresu libovolného hotelu v místě, kam máte v plánu cestovat. Pečlivkám doporučuji si ji někam poznamenat – budete ji vyplňovat znovu při opuštění Indie. My jsme psali při vstupu i odjezdu ten samý, ale od nikoho jsem neslyšela, že by byl problém, pokud napsali něco jiného. Jde spíš o to, aby se vlk nažral…o kozy nejde 

https://www.immihelp.com/travel-to-india/foreigners-arrival-card-india/

 

 

 

 

Balkán tour 2011 aneb strašáci ve vlastní hlavě

Musím přiznat, že mne léta cestování hodně změnila. Jedna věc je tvrdit doma na gauči, že je člověk tolerantní k jiným, druhá věc se dennodenně potkávat s neznámými lidmi, potýkat se s neznámými zvyky, tradicemi, náboženstvím. Stále se učím být otevřená novým situacím, lidem, prostředí. Ověřila jsem si, že paušalizování neplatí, nálepky jsou zbytečné na lidech i na zemích. Prostě bojovat s vlastním strachem z neznáma, s předsudky a zažitými  představami. Myslím si, že právě tím se dost měním i rozvíjím.

Uvědomuji si, že poprvé jsem tenhle boj s vlastním strachem z neznáma prožila docela překvapivě kousek od nás – v Evropě.

Velký kus západní a střední Evropy jsme projeli autem, k opuštění bezpečí Evropy jsem odhodlala až na podzim v roce 2011. Naši poslední delší cestu autem jsme podnikli ten samý rok během prázdnin a zamířili jsme na jih.  Tuhle naši „expedici“ nazývám Balkán tour, protože jsme za 17 dní projeli většinu balkánských zemí od severu k jihu a zase zpět. Rakousko, Slovinsko, Itálii, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Albánii, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Mapy mi změřily, že jsme ujeli minimálně 4 200 kilometrů. Prošli jsme si historická města, muzea i chrámy, koupali se v moři (tedy mořích 😀), podnikli treky ve slovinských Alpách i černohorských horách. Mám na tuhle cestu skvělé vzpomínky, i když jsme si hrábla místy na dno – fyzicky v horách, teplotně v Řecku i psychicky v Albánii.

Cesta probíhá v pohodě až do příjezdu do Albánie. Země byla skoro padesát let v izolaci a ani dodnes tam mnoho lidí necestuje. Neuměla jsem si představit, co mám čekat. Lehce zaostalou a chudou Evropu, nebo pro mne neznámý svět Blízkého Východu?? Civilizaci nebo divočinu?? Ovládly mě velké obavy a nejistota…

Do Albánie jsme se dostali z Černé Hory přes přechod Muriqan. Už příjezd k němu působil spíše jako zapomenutá cestička, na druhé straně hranice to bylo ještě horší. Jedna z nejdůležitějších příjezdových silnic do země je bez asfaltu! Místy se rozšiřuje na možná 20 metrů udusané hlíny s pořádnými dírami, která auta objíždějí v celé šířce „silnice“, klidně do protisměru. Kolem ní rozeseté nuzné špinavé domky i velké haciendy. A desítky myček aut!  Pod velkým nápisem Lavaza sedí kluk pod přístřeškem z vlnitého plechu ochotný ručně omýt auto hadicí. Všechna voda stéká na silnici a vytváří na ní obrovské kaluže. Všude se víří prach a do toho je nesnesitelné vedro, teploměr v autě ukazuje 35 stupňů. Hlavou mi běží jen: Kde jsem se to proboha ocitla??? Je tu bezpečno? Neokradou nás zloději a mafiáni? Domluvíme se tu vůbec? Jak asi můžou vypadat jejich záchody? Kde vyměníme peníze?

http://www.celysvet.cz/galerie/foto-33184-silnice-v-albanii
35
http://x3me.eu/i-cycleast-o-balkanskych-nocich/

Po necelých dvaceti kilometrech se objevuje město Skodar, ve kterém žije přes 100tisíc obyvatel a je čtvrtým největším v Albánii. V sobotu odpoledne jsou jeho ulice prázdné, možná díky tomu vedru. Potřebujeme vyměnit albánské leky, známe směnný kurz, ale nevíme, kolik jich budeme potřebovat, jak je tady draho…Náhodně zastavujeme na hlavní ulici a kousek od nás je funkční bankomat. A hned vedle auta v řadě zavřených obchodů svítí nápis Bar. Vstupujeme. Uvnitř je příjemné chladno díky klimatizaci. Mladík za barem mluví slušnou angličtinou a točí nám docela dobré a studené pivo. Záchod je sice turecký, ale čistý a voňavý. A na velké televizi na stěně běží přímý přenos z fotbalu, anglická Premier League. A najednou je po obavách. Jak málo stačí ke spokojenosti!  Od té doby jsem byla na místech, kam civilizace zasáhla mnohem méně, ale mé největší obavy byly už dávno minulostí – zůstaly na severu Albánie .

http://www.panacomp.net/shkoder/