Archiv štítku: Španělsko

2. prosince – Stará Valencie

Přestože mě to velmi mrzelo, objevit se druhý den naší návštěvy Valencie v okolí Města věd a umění by bylo jisté šílenství. Z tohoto místa totiž startovalo přes 30 tisíc běžců na své závody – 22 tisíc na maratonskou trať a 8 tisíc na desetikilometrový městský běh. Vyrazili jsme tedy do ulic starého města, ale i tam jsme je nemohli minout. Jako dlouhý had řada běžců se vinula městem a dostat se přes něj na druhý chodník bylo téměř nemožné. Vydržela jsem hodně dlouho stát podél jeho trasy a fascinovaně sledovala různorodý průvod – čelo závodu za doprovodu motocyklů nebo kol, jednotlivci, dvojice i malé skupinky brzy vystřídal jednolitý dav. A diváci celou dobu vydrželi tleskat, křičet a jinak povzbuzovat. Klobouk dolů!!!

Neděle znamenala ještě jednu nemilou skutečnost – vyhlášená tržnice měla zavřeno. Velká škoda. Ovšem v ulicích probíhal bazar, kde jsme si všimli hlavně knih a odznáčků. A také jsme mohli jsme využít vstup zdarma do jediné památky UNESCO ve městě – La Lonja de la Seda. Tato zajímavá stavba soužila jako burza hedvábí, dá se tedy považovat za zvláštní zakončení Hedvábné stezky, na kterou na svých cestách často narážíme. Původní burza přestala stačit, tak ji na konci 15. století přestavěli v gotickém stohu. Je důkazem, že Valencie v této době byla velmi bohatým obchodním městem. Z půvabného malého vnitřního dvora s fontánkou a pomerančovníky se vstupuje do největší tzv. Smluvního sálu (Sala de Contratación) s krásnými zatočenými sloupy a žebrovaný stropem. V prvním patře se nachází soudní sál s bohatě zdobeným dřevěným stropem. Když budete dobře koukat, určitě si na vnější fasídě všimnete draků a roztodivných chrličů na střechách. Znalci Terryho Pretchetta si určitě uvědomují jejich úkol – strážní policejní služba. Já každopádně dlouho sledovala (při kávě a slaných mandlích), jestli se nepohnou, ale měla jsem málo trpělivosti.

Touláním v ulicích starého města jsme také zjistili, proč je Valencie vyhlášeným městem street-artu. Na různě provedená grafity narazíte skutečně na mnoha zdech, někdy i v neuvěřitelné velikosti, někde souvisle spojené motivy pokrývají zadní stranu řady domů až do výšky třetího patra. My jsme je objevili náhodně, ale je možné si zajímavá díla prohlédnout i s průvodcem. Bohužel – my máme velmi málo času.

Na Plaza de Ayuntamento stojí radnice, z balkónu se dá podívat na celé náměstí s fontánou. Stejně jako v dalších evropských městech je i zde vybudována ledová plocha, ale moc lidí na bruslích jsme neviděli. Přece jen Španělsko není typické pro zimní sporty.

Druhé velké náměstí se jmenuje Plaza de la Reina. Stojí na něm katedrála a končí tu některé z mětských autobusů. Ale nejvíc se mi líbila Plaza de la Virgen s gotickými budovami a krásnou fontánou. Za malým parčíkem stojí další z významných valencijských památek – Palác generality (Palau de la Generalitet) z 15. století, kde sídlila místní vláda. Zvenku monumentální stavba působí uvitř zdobeně až jemně. Dvě křídla budovy jsou spojeny zakrytým vnitřním dvorem – nádherně zdobené dřevěné stropy jsou v každé místnosti jiné, vyřezávané okenice, obrazy… My měli štěstí, že slavil 500 let od jeho postavení, protože bývá normálně pro veřejnost uzavřen. Dnes totiž slouží jako velkolepé reprezentační prostory města, např. zde se setkal papež Benedikt XVI. s královskou rodinou.

Staré město bývalo uzavřeno hradbami, vstupovalo se do něj městskými branami. Nejzachovalejší je Porta de Serrans, která je považována za největší gotickou bránu v celé Evropě. Dnes místo hradeb vede velká okružní komunikace a za ní původně tekla řeka Turia. Po velké povodni v roce 1957 se místní zastupitelstvo rozhodlo odklonit její tok tak, aby k dalším povodním nemohlo docházet. Ale nezastavili ho – vybudovali tady nádherný park, který v délce osmi kilometrů lemuje staré město. Můžete se v něm procházet ve stínu stromů, běhat (nejspíš proto je Valencie město běhání zaslíbené), posilovat, hrát fotbal, rugby i baseball (nebo softball), ale také posedět při pikniku nebo nacvičovat s pěveckým sborem. Navíc se z parku stala vyhledávaná bezpečná komunikace pro jízdu na kole i s dětmi. Po původní řece zůstaly zachovány staré mosty, takže v celé délce se dá úplně vyhnout automobilové dopravě. Na konci parku kousek od moře je nyní vybudováno Město věd a umění.


Porta de Serrans

A na závěr??? Valencie je fantastická, přátelská, stará i nová, s plážemi i parky. Dva dny byly zatraceně málo, ale dost na to, abych věděla, že se sem chci určitě ještě podívat. A určitě spíš v zimě než v létě, protože teploty na začátku prosince klidně šplhaly nad dvacet stupnů.

1. prosince – Valencie

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery. 

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle).Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce.  Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet.  Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas

Tortilla de patatas

Ten čas tak letí…Ať počítám, jak počítám, tuhle pochoutku jsem poprvé ochutnala už před čtvrt stoletím  . Trávili jsme čas u našich příbuzných ve Španělsku a měli jsme vyrazit na krátký výlet do města Santillana dell Mar. Moje teta Christina začala připravovat občerstvení na piknik a pustila se do tortilli de patatas, bez které se prý nemůže žádný piknik uskutečnit.

Našince trochu mate název, protože si představují, že tortilla je pšeničná nebo kukuřičná placka, jak ji znají z mexické kuchyně.  Ve skutečnosti se jedná o zvláštní typ omelety (tortilla) ze smažených brambor (španělsky papatas) s vejci, která se podává teplá, ale je výborná i za studena.

Tortilla de patatas správného tvaru a velikosti https://www.cocina-familiar.com/tortilla-de-patata-con-cebolla.html

Nejčastěji na ni narazíte ve španělském tapas baru, kde nesmí chybět mezi ostatními tapas k vínu (Co to je vlastně tapas jsem popsala zde) U nás se dá koupit zabalená v rámci Španělského týdne v Lidlu, ale je průměrná. Ostatně jako vše průmyslově vyráběné. Protože její příprava není složitá, doporučila bych, abyste si ji zkusila udělat doma sami. Budete potřebovat jen brambory a vejce, občas se přidává i nějaká další zelenina, ale nejtypičtější je verze, ve které je navíc cibule (con cebolla).

Tortilla v podání Lidlu https://www.eyeonspain.com/blogs/SpainMoneySaving/6093/tortilla-de-patata-%E2%82%AC079-in-lidl.aspx

Jdeme na to?

Zhruba platí poměr –  na 100 g brambor si připravíme 1 vejce. Do pánve nalejeme dostatek olivového oleje a na něm opečeme brambory nakrájené na plátky. Po změknutí můžeme přidat cibuli nakrájenou na půlměsíčky a ještě společně opečeme, až budou brambory měkkě. Slijeme většinu oleje A pak už zbývá jen zalít bramborovou směs rozšlehanými osolenými vejci. Můžeme promíchat, ale věšinou stači protřást, aby se vejce dostala všude, a uhladíme povrch. Když na mírném ohni ztuhne horní vrstva, pomocí mělkého talíře velmi opatrně otočíme na druhou stranu. Pokud bychom se chtěli vyhnout otočení, můžeme nalít směs s vejci do kulaté keramické nádoby a dáme zapéct do trouby. Výsledkem je nízký kulatý dortík, který se stejně jako dort krájí na dílky.

Vyzkoušejte a dejte mi vědět, jak vám chutnalo 

My opět ve velkém…4 kg brambor

K lehce opečeným bramborám jsme přidali půlměsíčky cibule

Bramborová směs se 40 veji na velké pánvi

Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

 
Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli).
Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska.
Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci. 

 

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy .

Tapas (a recept na salát z chobotnice navíc)

Návštěva španělského baru je vždycky zážitek. Už to sice nevypadá jak na počátku 90tých let, kdy jsme navštívili Španělsko poprvé. Po zemi pod stoly se válely nedopalky cigaret (a to kouřil v baru snad každý), párátka a napichovátka ze špejlí, ubrousky i zmačkané papíry. Každou chvíli vzala obsluha velké koště a uklidila, po  chvíli to mohla zopakovat. Dneska už jsou bary uklizené pořád, zážitek z chuti zůstal.
Tradičně se zde pije víno, ale nebývá problém dát si i točené pivo. Ale ta největší lahůdka je určitě tapas. Na malých talířcích jsou podávány malé porce rozmanitého jídla jako jednohubky. Nejčastěji si můžete vybrat u pultu, kde jsou vystaveny, takže ani nemusíte vědět, jak se správně jmenují, stačí, že se vás zaujmou na pohled.

http://www.newvillasinspain.com/en/news/spanish-food-and-drinks-9.html

https://www.cocoonbarcelona.com/blog/our-favorite-restaurants-barcelona-2015/

Každý bar má své vyhlášené speciality, které nenajdete nikde jinde. Nejčastěji se podává sušená šunka jamón, lomo embuchado (zvláštní šunka z hřbetu sušená v přírodním střívku), nakrájené salámy a klobásy (chorizo, salchichon, fuet…), plátky různých sýrů, pečená nebo naložená zelenina, oříšky, pistácie, slunečnicová nebo piniová semínka, olivy. Na pobřeží samozřejmě nechybí plody moře – malé opečené sarinky, ančovičky, mušle, fritované kalamáry a různé saláty z plodů moře, třeba salát z chobotnice. Nesmím zapomenout ještě na lahůdky z brambor, které si dáváme pravidelně. Tortilla de patatas (recept z pořadu Kluci v akci) je placka z opečených kousků brambor zalitých vejci, dá se jíst teplá i studená. V rámci Španělského týdne ji prodává balenou i Lidl, ale není to ono. Jednou za čas si ji připravujeme i doma, tak pototm přidám recept i fotky. Pokud větší kusy brambor osmaží a přelijí je pálivou omáčkou, říká se tomu papatas bravas (recept na Apetitu). Pro Kanárské ostrovy jsou typické papas arrugadas (recept na Labužníkovi), které se vaří neloupané v extrémně slané vodě, takže je potom slupka pokrytá vrstvičkou soli. Podávají se s lehce pálivou omáčkou mojo rojo. Milovníci pálivých papriček nesmí určitě vynechat pimiento de padron (recept na Prima Fresh), zvláštní galicijské papričky, z nichž pálí jen některá, a ty se grilují nebo smaží. Nejobyčejnější tapas představuje lehce opečená bagetka potřená rajčatovou omáčkou, ty jsou někdy podávány zda k pití zdarma.

Patatas bravas

Pimiento de padron

Bagetky a tortilla de patatas

Papas arrugadas http://blog.elizawashere.nl/recept-papas-arrugadas/

Naši kamarádi Petr s Hankou se vrátili z Kanárů s čerstvými zážitky z vynikající španělské kuchyně, a tak už připravili studený salát z chobotnice. Čerstvou chobotnici těžko seženete, ale mražená je v nabídce Makra. Kdybyste chtěli tento salát také ochutnat, zde je recept. Mraženou chobotnici rozmrazíme a vyčitíme (vyndáme oči, „zobák“ a vnitřní blánu, pokud zůstala uvnitř). Celou dáme uvařit, v papiňáku stačí 15 – 20 minut, aby byla měkká. Po vychlazení ji nakrájíme na malé kousky. Přidáme k ní na jemno nakrájenou červenou cibuli, papriku různé barvy, ať je salát veselejší, a naťovou petrželku. Pak už je zbývá osolit a opepřit, zakápnout vinným octem a oliváčem a promíchat. Před podáváním spolu s pečivem necháme salát aspoň dvě hodiny odležet.

Salát z chobotnice

Tenerife – Pico de Teide za svítání

Naši kamarádi Petr a Hanka se rozhodli nezůstávat na Vánoce doma a vyrazit za teplem. Naše plány byly podobné, ale podařilo se nám najít levné letenky jen na 23. prosince. Takže my budeme trávit Štědrý večer doma (snad se sněhem venku), zatím co naši sousedé si budou místo kapra pochutnávat na čerstvých mořských plodech na pláži na Kanárech! Závidím jim to, ale také přeju…Už jsme zde byli před čtyřmi roky. Počasí bylo velmi příjemné tak na tričko, kolem 20ti stupňů, Zdeněk se dokonce na Nový rok koupal (já si v patrnáctistupňové vodě možná namočím nohy po kotníky ). Pokud si ale představujete Kanárské ostrovy jen jako pláže, chyba lávky. My jsme podnikli třídenní trek divočinou i výstup na nejvyšší horu Španělska Pico de Teide. A právě tomuto vrcholu bych se chtěla ve vzpomínkách vrátit.

V pevninském Španělsku je uváděn nejvyšší vrchol Mulhacén s výškou 3479 m.n.m. Na kanárském ostrově Tenerife se ovšem nachází Pico de Teide, který měří 3718 metrů nad mořem, a je tudíž nejvyšší horou Španělska. Bývalá sopka tvoří dominantu celého ostrova a je viditelná prakticky odkudkoliv. Většina „plážáků“ se sem dostane autem a dvě stě metrů pod vrchol je vyveze lanovka (Teleferico). To jsme samozřejmě nepodnikli.

Do města Puerto de la Cruz jsme se dostali autobusem ze Santa Cruz de Tenerife a dál jsme si stopli auto s mladým německým párem. Dovezli nás do výšky asi 2000 metrů nad mořem silnicí plnou serpentýn. Odtud jsme už stoupali pěšky hezky „natěžko“, tedy s veškerým vybavením. Nechyběl nám stan, karimatky, spacáky ani plynová bomba. Byli jsme tedy úplně soběstační a využili jsme toho při následujím treku vedoucím zpět do Santa Cruz.

Cesta na vrchol vede sopečnou krajinou plnou zajímavých velkých kamenů, kterým se říká Teidské vejce. Všude kolem nás se rozkádá svět fantastickch barev. Závěřečný úsek k chatě Refugio Altavista ve výšce 3200 metrů nad mořem byl hodně ostrý a dal mi zabrat. Všude byl sníh nebo led, cesta hodně klouzala. Chatu jsme neměli zamluvenou dopředu (což doporučuji), protože jsme nedokázali dopředu udělat přesný časový rozpis, ale nakonec se na nás volná postel ve velké ložnici našla. Poprvé v životě jsme nocovala ve výšce přes 3000 metrů a také poprvé v životě jsme pocítila, že mi chybí kyslík. Měla jsem problém se nadechnout a srdce mi bušilo jak o závod, v noci jsem skoro nespala. Kdo to zažil, pochopí. Mne to později potkalo několikrát v Himalájích, ale na Kanárech…Za mne neuvěřitelná skutečnost…

Špatný spánek mi nevylepšilo brzké ranní vstávání. Všichni spolubydlící se totiž budili tak, aby mohli kolem čtvrté ranní vyrazit na posledních pět set výškových metrů. Jen s lehkým batůžkem na zádech a s úzkým kuželem světla z čelovky na hlavě jsme stoupali ve „štrůdlu“ cikcak pěšinkou vzhůru. Největší atrakcí je totiž svítání na vrchlu a stín Teide, který v té chvíli vrhá k sousednímu ostrovu Le Palma. Připomíná to stín Adams peaku na Srí Lance, jen blíž Evropě. Barvy, které doprovázely vycházející slunce nad mlhou, byly skvělé. Teide se změnilo v trojúhelníkový stín směřující přes moře. Fantastické!!!

Na výstup na vrchol  je potřeba permit, který se dá koupit v Puerto de Santa Cruz, ale hlídači přijíždějí až lanovkou, která začíná v 9, do té doby už budete dávno pryč. Pokud budete trávit dovolenou na Kanárech, určitě si tento zážitek nenechte ujít.