Archiv štítku: USA

Rok 2017

Už jsem se několikrát přiznala, že nejsme sběratelé co největšího počtu navštívených zemí. Do některých států se vracíme opakovaně, třeba v Itálii jsme byli tolikrát, že to ani nepočítám. Ovšem letos poprvé jsme se podívali do Kanady a do Irska. A ještě jedno překvapení – letos jsme neskončili v Indii 😂.

Na Nový rok jsme se vrátili z Barcelony,  na jarní prázdniny jsme místo na lyže zamířii na jih Itálie, letní dovolenou jsme strávili na cestě po Kanadě a USA a pár podzimních dní jsme prožili v Irsku. Každé místo, které jsme navštívili, mi přišlo zajímavé a všude na nás čekalo překvapení.

Top10 míst bez rozlišení pořadí důležitosti?? Syrakusy (zde),  Agrigento (tady) , Etna (zde) Monreale (zde), Jesper NP, Yellowstone, Seattle, Mohérské útesy, Newgrange, Liverpool. A jako bonus – Dolní oblast Vítkovic 👍.

Syrakusy (IT)
Katedrála Monreale u Palerma (IT)

A abych nezapomněla – jestě jedno poprvé. Já letos poprvé jsem absolvovala výlet do Londýna jako „dozor“ se školní výpravou. Osmnáct hodin v autobuse není nic moc, ale v příjemné společnosti jsem to zvládla v pohodě. Nečekaně jsem okusila tradiční a vynikající britskou kuchyni, slíbené recepty nám ale nedošly, takže se nemohu podělit. Londýn mě nepřestane bavit nikdy, Cambridge je hezké a letecké muzeum v Duxfordu zajímavé. A překvapivě jsem si užila zábavní park, to jsem opravdu nečekala.

V roce 2017 jsem stejně jako vloni 14 vzlétala a přistavala, jen čas strávený v letadle je  poloviční – „jen“ 40 hodin. Za rok jsme nalétali (pouze 😀) 15000 kilometrů. Pozemní doprava také spolykala dost velkou vzdálenost. Zájezd do Londýna asi 3000 km autobusem, v Americe i na Sicílii jsme si půjčili auto. Na východní části Sicílie jsme projeli zhruba 800 kilometrů a Americe jsme přidali více než 3000 mil (tj. 5000 km). Dohromady s dalšími přesuny skoro 10.000 km!  Ještě jedna zajímavost k půjčovnám. Zdeněk spočítal, že se vyplatí pořídit si u Allianz speciální pojištění Car Hire Excess Insurance, které zahrnuje veškeré pojištění, které nemusí být ze zákona, ale je dobré ho mít – ukradení, poškození, skla, pneumatiky… Půjčovna podobné pojištění pochopitelně nabízí také, ovšem je hodně předražené. Nás vyšlo na celý rok a do celého světa na 100 € (podrobnosti na  https://www.icarhireinsurance.com)

Naše Chevy Impala v Americe

Tyto stránky vznikly před půl rokem a já mám pořád pocit, že se spolu seznamujeme a oťukáváme. Mimo vyprav, které právě prožívám, se vracím i k jednotlivým místům, kde jsme kdysi byli,  ale nenapsala jsem o nich nic. Texty, které přibývají nejčastěji a bez plánu, jsou recepty. Teprve při jejich zaznamenávání jsem si uvědomila, jak často konzumujeme cizokrajné speciality 🤔.

Zkouším postupně propojovat různé sociální sítě. Ráda fotím, tak byl Instagram (pohledy_z_cest)  pro mě ideální volbou pro začátek. Je to zhruba měsíc, co jsem se odhodlala pořídit si i Facebook. Oddělila jsem stránku Pohledů (@subrtova.pohledy) od osobní stránky, ale jsem zklamaná. Pochopila jsem, že pokud nebudu platit, stránka se bude zobrazovat výjimečně. Můj plán dávat na fb rychlé aktualitky a na stránky komplexnější texty vzal za své 😕. Zatím nevím, jak je rozumně propojit… Nemůže mi někdo doporučit řešení??? Takže si tenhle úkol poznamenávám do to-do listů pro příští rok…

A co dalšího mám v plánu??? Pár akci se už rýsuje, tak se nechte překvapit 😉.

Do roku 2018 přeji hodně zdraví a lásky, spoustu zajímavých zážitků, obohacujících cest a výhledů.

Moudro na závěr:

Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich (citáty.net)

 

Lívance s javorovým sirupem

Když jsme hledali, co je nejvhodnějším dárkem, který přivezeme z Kanady, odpověď byla brzy jasná – javorový sirup! Dá se samozřejmě koupit i u nás v každé prodejně zdravé výživy, protože je zdravější než bílý řepný cukr, ale originál je originál…

Javory, anglicky maple nebo správně acer, jsou symbolem Kanady, listy se dokonce dostaly i na kanadskou vlajku. Nejzajímavější je javorem cukrovým, latinsky Acer saccharum, ale s tím jsme se nesetkali, protože roste jen na východním pobřeží Severní Ameriky. Tři čtvrtiny světové produkce sirupu pochází z kanadské provincie Quebec, ovšem návštěvu Montrealu nám zhatila Air France…(1. července)

 

Sladidlo vyráběné z mízy javoru cukrového znali indiáni dávno před objevem Ameriky Evropany a ti tuto znalost brzy převzali a vylepšili. Stromy se navrtají, vytékající míza se sbírá a pak se z ní různými způsoby odpořuje voda, aby zhoustla. Výsledkem je hustý sirup se spoustou vitamínů a minerálů, např. vápníku a hořčíku, i dalších prospěšných látek.  Podle barvy se rozlišuje několik stupňů podle jemnosti a intenzity chuti, což se odráží v barvě. Tmavší jsou určeny hlavně k vaření a pečení, světlejší jsou vhodnější k přímému použití.

https://en.wikipedia.org/wiki/Maple_syrup?oldid=464946532#/media/File:Syrup_grades_large.JPG

Pro mne patří javorový sirup neoddělitelně k lívancům. V Americe se podávají jako snídaně, ale mohou být také rychlým obědem. A aby byl opravu rychlým, nemůžou lívance kynout, takže jsem je dneska udělala s kypřícím práškem.

Jak na to? Odváženou mouku promchám s polovinou sáčku prášku do pečiva. V druhé misce smíchám jogurt, mléko, vejce a rozpuštěné máslo. Pak se obě části spojím dohromady a můžu smažit. Pokud netoužím po dokonalém tvaru, nepotřebuji lívanečník, ale stačí mi normální pánev, nejlepší je těžká litinová. Na ni dám trošku oleje nebo másla, naliji trochu těsta malou naběračkou a také naběračkou trošku rozmáznu, tak aby lívance měly asi 10 cm. Když těsto viditelně ztuhne a neteče, otočím na druhou stranu. A za chviličku je vše hotovo! Ještě lehce přeliji javorovým sirupem, pro milovníky sladkého mohou lívance v sirupu plavat. Dobrota!

Suroviny:

250 g hladké mouky, 1/2 sáčku práčku do pečiva, 1 kelímek bílého jogurtu, 350 ml mléka, 2 vejce, 1 lžíce rozpuštěného másla, trochu oleje na smažení

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Javor_cukrov%C3%BD

 

Kanada a USA 2017

Konečně jsem dokončila popis naší cesty, tak přichází na řadu stručné shrnutí:

Z více než tisíce pořízených fotek jsem vybrala zhruba dvě stovky, které najdete tady. Nejfotogeničtejší byl určitě Yellowstone, jeho barvy a tvary jsou fantastické.

Cestou jsme projeli více než 5 tisíc kilometrů přes 5 amerických států (Montana, Wyoming, Idaho, Oregon, Washington) a 2 kanadské (Britská Kolumbie a Alberta).

21. července

Celou cestu se pokoušíme porovnat Kanadu a Státy. Ve většině věcí jsou stejné nebo hodně podobné. Příroda je náderná v obou částech. V Kanadě jsme projeli obrovskou téměř neobydlenou oblast , ale i v USA jsme se vyhnuli hustě zalidněné krajině a velkým městům. Města, vesnice i jednotlivé farmy se příliš neliší, lidé bydlí hlavně v nízkých dřevěných domcích. V Kanadě mají žít milejší a pohodovější lidé, ale my jsme si zde vybrali spoustu nepříjemností, tak jsme tuhle jejich stránku neměli šanci tolik poznat. Tak hlavní rozdíl jsmje přece našli – ceny. Kanada je prostě dražší. V cenách ubytování to může být až o polovinu za srovnatelný standart. Od tohoto zjištění je už kousek k rozhodnutí strávit poslední noc ještě v USA a vrátit se do Kanady až ráno těsně před odletem. Přesunuli jsme se víc na sever až ke kanadské hranici do městečka Ferndale. Výborný pozdní oběd jsme si dali v malé restauraci vedené pravou Mexičankou, která nám připravila čerstvé tacos s rybou.
 
Přes hranici vzdálenou kolem 30 km jsme přesto vyrazili, potřebovali jsme nakoupit nějaké kanadské dárky i prozkoumat, jak přechod funguje. Jako prohlídka Vancouveru nám bude muset stačit pouze první večer v Kanadě
Hraniční přechod se oficiálně jmenuje Douglas, ale častěji je známý jako Peace Arch Crossing. Mírový oblouk zde stojí od roku 1921 jako připomínka stoletého míru mezi oběma státy.
Překročení hranice šlo rychle a bez problémů, i když oficiální paní se vyptávala na spoustu věcí, tak budeme doufat, že stejné to bude i zítra po ránu, kdy si zdržení nebudeme moci dovolit. Dál jsme chvílku nakupovali a courali po mořském pobřeží v městě Surrey. Mraky bylo nízko a počasí nic moc, tak nás to k delším procházkám nelákalo. Navíc nás čekalo složité balení. Pokud bydlíte tři týdny v autě, není nic jednoduchého to „přebalit“ zpět do třech batohů, zvlášť když jsme teď měli o odst víc věcí než při příletu. Vše se nakonec povedlo. Zítra vyrazíme s hodně velkou rezervou, ať nemám nervy…

20. července

Už včera jsme se dohodli, že dnešní den začneme prohlídkou továrny Boeingu. A raději jsme si prohlídku objednali přes web hned na ráno na 9. To ale znamenalo, že musíme brzy vstávat, protože areál Boeingu je přes celý Seattle v ranní špičce. Zvládli jsme odjet v 7:15 a dobře jsme udělali. Po pár kilometrech na dálnici se provoz zahustil a postatně zpomalil. Z povolené stovky se stala místy třicítka. Trochu nám pomohlo zdejší opatření k zrychlení provozu. Jeden z mnoha pruhů je určen pro autobusy a také pro auta, ve kterých sedí dva a více lidí. Takovýhle pruh měl někde i vyšší povolenou rychlost. Největší zácpu jsme tedy projeli v poolu, pak se do speciálních pruhů mohly zařadit jen automobily, které si zaplatily rychlejší průjezd, ale to už jsme nepotřebovali tolik. Přijeli jsme k návštěvnické budově natolik včas, že jsme stihli i kafe.
Značka upravující průjezd levým pruhem dálnice
Požadavky před vstupem byly náročné – žádné zbraně (ani Zdeňkův švýcarák), žádný foťák ani mobil, ani žádné kabelky, peněženky apod. Opatření problematické, ale souhlasím, že nutné. Vstoupila jsem do kinosálu jen s papírovými kapesníčky v ruce . Po krátkém propagačním videu nás usadili do autobusů a převezli asi kilometr do střeženého areálu Boeingu. Díly k letadlům se vyrábí v 60ti zemích světa (pro firmu příjmo či nepřímo pracuje 170tisíc lidí) a definitivní podobu letadla dostanou právě zde. Dostali jsme spoustu informací od našeho průvodce, ale neudržela jsem jich v hlavě tolik.
Pohled na halu, ve které se za obrovskými modrými vraty montují nejnovější Boeingy. Bližší záběr už nebyl možný.

Velmi zajímavé mi přišlo, že montážní hala je největší svého druhu na světě – měří kilometr na délku a půl kilometru na šířku. Je rozdělena na šest samostatných prostor, v každé se kompletuje jiný druh. My nejdřív prošli vlastně kolektorem se všemi rozvody, pak nás průmyslový výtah přenesl na vyhlídkovou terasu, odkud byl výhled na celou halu. Viděli jsme rozpracovaná letadla 737, která jsou po světě nejčastější, novější 777 a nejnovější typ 787. Už jsme s ním letěli, takže můžu říct, že je pěkné i na pohled se spoustou vychytaných detailů jako jsou zatmavovací skla místo roletek, ale je převratný především pro použití kompozitních materiálů, díky čemuž jsou letadla lehčí, proto mohou být větší a také mít větší dolet. Při montáži postupně prochází přes čtyři stanoviště, kde se sestaví trup, přidají elektrické rozvody a doplní vnitřní zařízení, nakonec se připojí motory. Na každém místě se zdrží v průměru 26 dní. Nejvíc mě asi překvapil klid v celé hale. I když v továrně pracuje na 26 tisíc lidí, přímo při práci jsem viděla jenom jednotlivce. Mnohem víc lidí sedělo přímo u montovaného letadla za počítačem a ještě víc jich posedávalo a svačilo.

Po návratu do návštěvnického centra jsme si prohlédli ještě malou expozici. Byly zde vystaveny modely letadel, motory, průřez trupem i vesmírný modul, který pracoval jako součást ISS.
Spousta exponátů se dala vyzkoušet, např. otestovat tuhost jednotlivých materiálů v letadle a zjistit jejich umístění nebo zakusit pocity pilota v kokpitu, příp. nechat na sebe působit letecký trenažér.
Po dostatečně dlouhé době v expozici Flights in Future jsme vyrazili prozkoumat samotný Seattle. A nejlépe se to dělá z výšky. V Seattlu se na to hodí věž Space Needle. Tato pozoruhodná věž, která celkově měří 184 metrů, byla otevřena v roce 1962 u příležitosti konání světové výstavy. Podle navigace to byl docela kousek, jen jsme minuli tu správnou odbočku. Navigace to promptně vyřešila, jen se zapomněla zmínit, že musíme projet přes jediný placený most, který se navíc nedá zaplatit v hotovosti na místě. Tak jsme ho přesvištěli a musíme zjistit, co s tím bude dělat půjčovna, až jí přijde pokuta.
Ani parkování u věže nebylo úplně easy, parkoviště drahá, ale navíc plná. Zaplatili jsme 13 dolarů na parkování na dvě hodiny a doufali, že to bude stačit. Nejbližší možný vstup byl až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme zkusili najít Nikův žádaný kebab, ale nakonec to skončilo v nejbližší občerstvovně, což byl mekáč. Ze všech prodejen hamburgerů (a že jich bylo) je mekáč fakt nejhorší. Jedinou inovací nebylo jídlo, ale možnost objednat si a zaplatit u automatu, takže u pokladen se netvořily fronty, ale hromadili se lidé čekající na jídlo 😐). Ale třeba se to chytne…
Na vyhlídkovou plošinu Space Needle ve výšce 160 metrů jsme se dostali mnohem později, než jsme čekali – pozdější začátku, dlouhá fronta, focení ( jo, opravdu nás všechny u vstupu vyfotili před modrým pozadím; jak dopadly, netuším, ale daly se pod kódem stáhnout a nadšeně sdílet – prostě něco pro nás…😏 ).
Výhled na celý Downtown, i s přístavem, celou aglomeraci i široké okolí byl fantastický, jen hora Mt. Rainiér, která nás provázela na obzoru včera, byla schována v mlžném oparu. Zato jsme v siluetě města našli baseballový stadion Safeco Arena s roztahovací střechou. A od tohoto zjištění už chybělo minimum k odhodlání se k němu vypravit a,. Nebyli jsme si jistí, zda na nás na parkovišti nečeká také pokuta za překročení zaplacené doby, ale bylo to v pohodě. Průjezd městem neubíhal moc rychle, aspoň jsme stihli koukat z okýnka na přístav. Podařilo se nám zaparkovat v ulici blízko stadionu, kde se neplatilo, což byla velká náhoda. Stadion zvenku nevypadal jako architektonický skvost, mnohem zajímavější byl šrumec okolo něj. Za několik hodin se na něm měl představit slavný tým New York Yankees, na který čekal zápas s místními Mariners. A my zatoužili vidět Yenkees v akci. Navíc minulý týden vyhrál jejich hvězda Judge homerun derby, což by mohlo znamenat, že bude dobře pálit. Domluvili jsme se a koupili nejlevnější lístky a doufali, že něco uvidíme. Auto jsme nechali na místě, došli si na kafe, něco k jídlu a pocourali po nejstarší části Downtownu. Sehnat nějakou ze seznamu knih, které by chtěla vlastnit Linda, se nám nepovedlo.
Na stadion se má vejít 48tisíc diváků, ve všední den se tolik lidí nesešlo, ale i tak byl stadion zaplněn tak ze tří čtvrtin. Začátek utkání byl v pro nás nezvyklou dobu – 19:10. Seděli jsme za zadním polem (pro znalce za sedmičkou ), ale na výšku to byla druhá tribuna, takže jsme viděli překvapivě velmi dobře.
Utkání samo nebylo příliš zajímavé (skončilo 4:1 pro Yenkees), viděli jsme ovšem jeden homerun i výborný zákrok polaře, který už vyskočil pro míč, který už plachtil mezi diváky, a povedlo se mu ho ukořistit, i když ho musel téměř vyrvat lidem toužícím po suvenýru. Nás ovšem zaujaly i jiné věci. Poprvé jsem viděla použití videa ve hře, kdy spornou situaci několikrát zpomaleně promítli na obří plátno a rozhodčí si potvrdili svá rozhodnutí. Během přestávek mezi inningy se publikum bavilo hádáním interpreta starší písmičky, vítěze homerun derby v minulosti nebo záběry na diváky, kteří předváděli např. bubnování do puštěné hudby. I když utkání trvalo tři a půl hodiny, nebyl čas se nudit.
Náš výhled na hřiště
Pohled na velkou obrazovku s reklamou i statistikami
Rozhidčí čekají na vyřešení sporné situace porstřednictvím videa 

19. července

Zjistila jsem, že tady víc než jinde potřebujeme připojení k internetu. Ani ne tolik kvůli zprávám z domova, jako spíš kvůli informacím odsud. Potřebujeme zjistit, kam stojí za to jet, objednat atrakci nebo ubytování, příp. stáhnout aktuální mapy. Takže pokud to jenom trochu jde, začínáme den wifi a kafem, ideálně u Starbucks. Dnes jsme byli mimo civilizaci, tak muselo stačit kafe z automatu v lodgi a místní wifi, navrch jsme ale měli nádherný výhled na jezero.
Prvním průjezdným bodem se stalo město Port Angeles. Ocitli jsme se na místě, které leží nejblíže jižní částí kanadského ostrova Vancouver, proto také odsud jezdí trajekty k hlavnímu městu Britské Kolumbie Victorii. Kdyby naším cílem nebyl Seattle, nejspíš bychom se nalodili. Takhle po krátké procházce vyrážíme dál autem, nikoliv lodí. Okružní silnice 101 pokračovala směrem na jih, aby ukončila objezd Olympijského poloostrova a my ji konečně opustili.
V pozadí ostrov Vancouver
Přivítání hned po vystoupení z trajektů přijíždějících z Kanady
Přístaviště trajektů
Další zastávka na naší cestě byla u mostu přes Hood kanál. Hood Canal Bridge je se svojí délkou skoro 2 kilometry třetí nejdelší plovoucí most na světě. Most překonává dlouhý a úzký Hoodův kanál, což není vytvor člověka,  ale vlastně přirozený fjord. Při výhledu na něj nás navíc zaujalo, že se v kanále nachází i ústřice. Cedule informovala, že sezóna ústřic skončila, tak jsme nechali na svém místě i tu jednu, kterou Zdeněk našel.
Dál už nás cesta vedla stále hustěji obydlenou oblastí a končila v aglomeraci, kterou tvoří Tacoma a Seattle spolu s množstvím dalších míst. Ubytování v Motelu 6 se povedlo už napodruhé, po zkušenostech z minulých dní jsme si zaplatili rovnou dvě noci. A vyrazili jsme na nákupy do obřího nákupního centra Westfield Southcenter. Moc jsem toho neulovili, ale aspoň jsme se prošli. Rozhodli jsme se, že se konečně pořádně navečeříme. Chleba se sýrem nebo instantní nudle stačily. Zdeněk toužil po pořádném bifteku, tak jsme skončili v Outback Steakhouse. Jídlo bylo výborné, nám zůstane v paměti i pro zajímavou možnost objednat si přímo jídlo tabletem, který byl připravený na stole.

18. července

Ráno jsme si krásně přispali, protože okolo nás byl klid. Měli bychom odjet do 11, ale protože jsme byli daleko od civilizace, nikdo to nekonroloval. Chtěli jsme využít toho, že jsme včera dojeli tak daleko a dát trek někde poblíž. Nabízel se velký okruh v délce 20ti mil (tady přes 32 km), ale na to jsme spali moc dlouho… Tak nám zbyla vycházka k jezeru Irely přírodou deštného lesa mírného pásma. Všude kolem nás rostly obrovské stromy, pod nimi spousta kapradí, mechu a lišejníků. Cesta nebyla těžká, lehounce do kopce, největší překážky představovalo bahno a spadlé kmeny. Jezero bylo schované tak dobře, že ani když jsem byla kousek od něj, neviděla jsem ho. Uprostřed vody stálo několik statných kmenů, jako kdyby jezero vzniklo nedávno. Zkusili jsme se dostat ještě dalších sedm kilometrů k dalším jezerům, ale nepovedlo se. Bolístky v kombinaci s dusnem byly proti. Jinak pro Olympic national park má být typické deštivé počasí, mlhy a teploty do 20°, díky čemuž se tady tvoří třikát víc živé hmoty než v tropickém deštném pralese. Ovšem my máme jasno a kolem 25° – ideálně na trek, ale nedaří se.
Cestou dál jsme se zastavili u největšího smrku na světě, jehož stáří se odhaduje na tisíc let. S výškou přes 60 metrů a obvodem více než 17 metrů je to skutečný obr.
Olympic national park se nedá projet vnitřkem, je nutné se vždy vrátit na okružní stojedničku a pak zase vjet na jiném místě. Další cesta, kterou jsme hodlali prozkoumat, vedla podél jednoho z ramen řeky Duc Lak (ve správném období tudy táhnou proti proudu lososi a přeskakují peřeje) k místu zvanému Hot Springs (ano, opět teplé prameny 😀). Bohužel – kempy byly zase plné, tak jsme se spokojili s projetím tam a zpět. Druhé bohužel – plné byly i další tři kempy, takže už třetí den po sobě to vypadalo, že skončíme pod mostem. Nakonec jsme si docela hodně zajeli do neznáma, pátrali jsme po břehu velkého jezera Crescent. Moc to nevypadalo, ale povedlo se. V naprosto nepravděpodobném místě prázdninového resortu měli plac i pro obytná auta a také pro pár stanů. Shánění ubytování je tady dost náročné a bere hodně sil. Ale dnes večer bydlíme.

17. července

Dnes ráno jsme se ještě jednou zastavili na místě, kde jsme včera večer fotili. Pocourali jsme po prázdné pláži, při teplotě 16°C a větru se nikomu opalovat ani koupat nechtělo. Na úplném konci poloostrova se vlévala do moře obrovská řeka Columbia. Tak obrovská, že vypadala jako velký mořský záliv. V dálce byl vidět most, který řeku překonává ve městě Astoria a přes který později pojedeme. U pláže byla ptačí rezervace i pevnost vybudovaná v roce 1904 jako ochrana proti možnému napadení Japonskem a fungovala po celou dobu 2. světové války.
V Astorii jsme si došli na oběd k Mexičanům na burrito. Složit si svoje vlastní z výběru placek, fazolí, rýže, masa, různé zeleniny a různých omáček nám dalo opravdu zabrat. Ale každý jedl něco jiného, i když pořád to bylo burrito. Most, který jsme pozorovali z dálky, je zajímavé konstrukce. Uprostřed je kousek nad hladinou řeky, protože je tady mělčina, ale oba kraje mostu jsou zvednuté, aby zde mohly proplout i větší lodě. Po překonání mostu s fascinující délkou přes 6,5 kilometru jsme se ocitli v posledním z amerických států – Washingtonu.
K pokračování naší cesty do národního parku Olympic jsme zvolili silnici 101, která ho celý obkrouží. Je vyhlášená jako vedoucí krásnou krajinou a poskytující nádherné výhledy. Chvílemi procházela přírodou připomínající Šumavu, chvílemi  po mořském pobřeží. Škoda jen, že byl zrovna odliv, který z mělkých zátok udělal jen veliké bahnité roviny.
Hodlali jsme strávit další den v okolí jezera Quinault, proto jsem tady hledali kemp. Bohužel – všechna místa v kempech břehu jezera byly zarezervované. V lodgi, kde jsem se byla zeptat, mi poradili, že volný kemp by mohl (opravdu mohl, ne bude) být asi dalších dvacet kilometrů daleko, většinou po nezpevněné cestě. Opět se blížila noc a my se sunuli pomalým tempem dál. Naštěstí, kemp North Fork byl právě takový, jaký jsme chtěli – volný a mimo civilizaci u břehu divoké říčky. Zítra snad dojde i na nějaký trek, celodenní sezení v autě je rozhodně únavné.

16. července

Dál táhneme na západ! Dnes jsme pokračovali po dálnici 84 přes Oregon až k jeho hlavnímu městu Portlandu. Společnost nám skoro celou dobu dělala řeka Columbia, přes kterou jsme se dívali do státu Washington.
Zajímavý zvedací železniční most
Portland jsme spíš potkali, než že by byl naším cílem. Nik si chtěl koupit něco na softball, tak nastavil na navigaci největší obchodní středisko v centru Portlandu – Lloyds. Sport v něm sice nebyl, ale stejně jsme tu strávili hodně času ( a Nik si i něco koupil 😀). Před Lloyd centrem se hromadili cyklisté, kteří pravděpodobně právě dokončili amatérský závod, a tak v parku na trávě polehávali, diskutovali, doplňovali ztracenou energii u stánků s jídlem z celého světa, pokud jim energie zůstala, tak tančili na živou country kapelu.
Klužiště v obchodním centru
 Centrum Portlandu představuje náměstí Pioneer Square (tedy pionýrů coby průkopníků dobyvatelů Západu, ne bývalé komunistické dětské organizace 😀), ale to je zrovna přestavováno, tak jsme jen projeli kolem. Nedalo se tady ani rozumně zastavit, tak jsme se jen pomalu propletli ulicemi Downtownu a zamířili pryč.
Podle map jsme na předměstí projížděli kolem velkého sportovního obchodu Sportsmen Warehouse, název byl ale matoucí. Tady měli představu, že mužskými sporty je jen fishing and hunting, tedy rybaření a lov zvěře. V obrovské hale měli všechno, co je potřeba k pobytu v přírodě a lovu, včetně oblečení, spaní a všech možných i nemožných udělátek. Rybáři by byli určitě na vrcholu blaha! Nám to příliš nepomohlo…
V obchodě se rybáři také mohou pochlubit svým úlovkem
Naším dnešním cílem bylo pobřeží Pacifiku. V neděli večer se proti nám posunoval souvislý proud aut, Portlanďanům skončil víkend. Proto jsme předpokládali, že v době mimo víkendu najdeme ubytování bez problémů. Hned v prvním „městečku“ na pobřeží jménem Seaside jsme našli Motel 6, ale připadal za 136$ drahý. Vrátili jsme se ještě kousek zpátky, že raději strávíme noc v kempu a ušetřené peníze utratíme jinak. Ale chyba – už u vstupu byl jasný nápis: No tento (žádné stany). Takže jsme museli jinam. Možností bylo víc, my si vybrali, že popojedeme ještě víc na jih do městečka Beach Canyon. Vypadalo to tu opravdu malebně, všechny domečky ve stejném stylu, spousta kytek, opravdu roztomilé. Už jsem se těšila, jak do dvou hodin budu z korza sledovat západ slunce nad mořem. Ale další chyba – u vjezdu do jediného kempu nápis Tents are not allowed (Stany nejsou dovoleny). Z map jsme našli další kempy, ale všude to samé. Blížila se noc a my stále nebydleli… Kolem tři čtvrtě na devět jsme našli kemp, který bral i stanaře a měl i volné místo. Ale byl drahý…Co se dalo dělat…
Vyplnili jsme veškeré náležitosti a ještě jsme stihli rychlý přesun na pláž, abychom viděli úplně poslední paprsky slunce zapadajícího nad mořem. Všechny problémy zapomenuty. To byla krása!
Stan jsme stavěli už za tmy, K místu pro stan se navíc nedalo dojet, museli jsme věci přenosit asi 50 metrů pod hustou korunou lesa.
Myslela jsem, že zážitkům je pro dnešek konec, ale čekal na mne ještě jeden. Po rychlém jídle se kluci uložili ke spánku a já se snažila s čelovkou na hlavě ještě napsal pár poznámek do mobilu. Po chvíli jsem slyšela, jak něco u houští kolem stanu šustí. Když jsem zvedla hlavu a osvítila zdroj toho zvuku, uviděla jsem před sebou tak na dva metry statného mývala. Chvíli jsme se na sebe dívali a po několika vteřinách se mýval otočil a důstojně odešel. Bohužel, na focení nebyl čas 😐. Po dalších deseti minutách mu to nedalo a přišel ještě jednou. Zase neuspěl. Potřetí jsem ho už jen slyšela ze stanu, jak venku šramotí mezi ešusy.

15. července

Po obligátní zastávce u Starbucks na dobré kafe a fungující wifi jsme pokračovali po dálnici Hw86, která vede na Salt Lake City. Uvažovali jsme, jestli stojí za návštěvu, nakonec jsme se rozhodli, že hlavní město mormonů vynacháme. Tak jsem změnili dálnici na 84 a zamířili jsme na západ. Dálnice částečně kopíruje trasu slavného Oregon trailu, kudy odcházeli od roku 1843 noví osadníci z Missouri do Oregonu, jak popisovaly informační tabule na odpočívadlech. Teploměr včera večer v 8 ukazoval 32°C, dnes se teplota postupně vyšplhala na nepředstavitelných 43°C a nad čtyřicítkou vydržela dlouho. Kolem dálnice se ukazovalo zelené a žluté Idaho. Vysušená rovina ve výšce kolem 1600 metrů nad mořem, kde se pěstují vyhlášené brambory. Všechno, na co nepadaly kapky vody z postřikovačů, bylo spálené sluncem na troud, takže zelená pole a žlutá tráva. Dokonce se zalévaly i pastviny pro dobytek.
Celou cestu nás doprovázela řeka Snake River, která se hluboce zařezává do zdejší krajiny. Vytváří i veliké vodopády Shoshone Falls ve městě Twin Falls, které mají být vyšší než známé Niagarské vodopády. Byly skvělé, jen to vedro bylo k nevydržení. I když jsem překročili hranici do Oregonu a řeka Snake River nás opustila, změnila se rovina za kopečky, ale teplota zůstala kolem 35°C.
Varování před ledem v teplotě přes 40 st. :-)))
Projeli jsme historické město Baker City, ale ani se nám nechtělo vystupovat, což byla asi škoda, protože podle průvodce je výjimečné. Strávili jsme v autě celý den a bylo nám s klimatizací nejlíp.
Jako bydliště na tuto noc jsme zvolili kemp u jezera Hot Lake, kudy opravdu protékal potůček s teplou vodou a napájel místní bazén.