Archiv autora: Karin Šubrtová

Národními parky Severní Ameriky: Údolí smrti (Death Valley)

Údolí smrti neboli anglicky Death Valley probouzí fantazii už svým jménem. Navíc vůbec nepřehání – je to skutečně VELMI nehostinná krajina, její podcenění může skončit i dnes až smrtí. I když v této oblasti staletí žili domorodí Šošoni, začal se název Death Valley používat až po příchodu evropských osadníků putujících v době zlaté horečky, kteří měli velké problémy tuto oblast překonat směrem na západ. Chtěli si zkrátit cestu k pobřeží Kalifornie a vydali se neznámou cestou, na kterou nebyli připraveni. Dobře to pro ně dopadlo, ale děsivé jméno zůstalo.

Krajina je tu velmi vyprahlá, dokonce představuje nejsušší a nejteplejší místo v celé severní Americe. V roce 1913 zde byla ve stínu naměřena neuvěřitelná teplota 56,7 °C, pouze o 2 stupně nižší, než jsou absolutní rekordy měření. Rekordy ovšem trhá i v poslední době. V červenci 2018 byly naměřeny průměrné denní teploty 108.1⁰ F, což je 42 stupňů Celsia, a to zahrnuje i noční ochlazení. Navíc v tomto období vejvyšší denní teploty dosahovaly k 53⁰ C čtyři dny po sobě. To je důvod, proč bych určitě nedoporučila návštěvu v létě. Včasné jaro i pozdní podzim je nejlepší, my jsme tu byli na jarní prázdniny v únoru a bylo určitě přes 25⁰ ve stínu. Pokud chcete zvládnout i třeba kratší trek, nepokoušela bych se o to v období květen – září. Ale i v chladnějších částech roku, kdy se průměrné teploty pohybují kolem 18 stupňů, je potřeba mít s sebou dostatek pitné vody a vhodný klobouk. Rozpálené skály pocit vedra velmi zhoršují.

Prší tady málo. Průměrné roční srážky jsou 50 mm, což v Česku přestavuje průměr za jeden měsíc. Déšť přijde občas na jaře, ale na tuhle příležitost čekají nachystané květiny, aby najednou rozkvetly do koberce žlutých, růžových nebo bílých květů. My jsme měli štěstí, že i nám pršelo asi 14 dní před naším příjezdem, takže i my jsme se mohli pokochat prvními zlatavými kvítky podobnými kopretinám, kterým se říká desert gold neboli pouštní zlato. V údolí nejčastěji vykvétají od poloviny února do poloviny dubna, správa národního parku dokonce na stránkách uvádí nejlepší období, kdy sem za kytičkami vyrazit podle proběhlého počasí (https://www.nps.gov/deva/learn/nature/wildflower-seasons.htm). Počítejte ovšem s tím, že pokud prší nebo nedávno pršelo, budou silnice vedoucí po dně údolí uzavřeny kvůli nebezpečí povodní.

To všechno by ale nestačilo na to, aby zde byl v roce 1994 vyhlášen národní park Death Valley National Park, který je největší v USA (tedy mimo Aljašky) s rozlohou 8000 kilometrů čtverečních. Počítá se k Mohavské poušti a ze všech stran ho obklopují pohoří, z nichž nejvyšší a nejvýraznější je Sierra Nevada na západě. Tvoří 220 kilometrů dlouhé údolí, jenž se je místy široké 8 kilometrů a místy se rozšiřuje na 25 kilometrů. Přesto všechno je tu příroda velmi rozmanitá a je domovem mnoha druhů zvířat i rostlin. Žije tu nejen 30 druhů plazů a více než 300 druhů ptáků, z velkých zvířat také 30 druhů savců jako je ovce tlustorohá, kojot, rys červený, liška, puma americká.

Park se nachází na území státu Kalifornie u hranic s Nevadou. Je otevřený celý rok a celý den, dokonce při příjezdu do parku nejsou žádné kontroly. Pokud nemáte Annual Pass, vstupné zaplatíte v některém z návštěvnických centrer v Furnace Creek a v Stovepipe Walls, na 7 dní stojí 35 USD za celé auto a všechny pasažéry. Pokud přidete na kole nebo pěšky, za vstup zaplatíte 10 USD. Já bych ovšem doporučila Annual Pass za 85 USD, který vám umožní vstup do všech státních národních parků po dobu jednoho roku, takže už při třetí návštěvě parku vychází levněji. Pokud ho jako my koupíte „z druhé ruky“, ušetřite už v druhém parku. Národní park je velmi rozlehlý a většina turistů jezdí pouze autem, vystoupí, pokochá se a zase pokračuje. Prostě turistika po americku. Ovšem je tu i možnost procházek a treků různých délek a obtížností. Doporučuji si prohlédnout webové stránky Hikersproject, kde najdete popisy i podrobné mapy.

https://www.hikingproject.com/directory/8007347/death-valley-national-park

V návštěvnických centrech můžete nejen získat všechny potřebné informace a domluvit si třeba projížďku na koních, ale také si nakoupit, natankovat nebo se ubytovat. Můžete také navštívit Death Valley Ranch neboli Scotty´s Castle, který je spíše zvláštním muzeem v hradu koloniálního španělského stylu. Ještě jednu zajímavou budovu jsme minuli cestou od městečka Baker, kde je několik motelů, fastfoodů a nejvyšší teploměr na světě. Na křižovatce Death Valley Junction stojí malý, ale výrazný bílý dům – operní divadlo Amargosa…Newyorská zpěvečka a tanečnice Marta Becket se zamilovala do zdejší krajiny, ale nechtěla se vzdát ani divadla. Tak na tomto odlehlém místě vytvořila v 60. létech 20. století divadelní scénu přebudováním původní stodoly, kterou sama vyzdobila nezvyklými freskami. Kousek odsud v Ash Meadows National Wildlife Refuge můžete navštívit i Devils Hole, geotermální bazén, kde ve vodě o teplotě 33 °C žije kriticky ohrožené endomitní ryba Cyprinodon diabolis, česky halančíkovec Ďábelský, anglicky se mu říká pupfish.

Místo, které určitě v Death Valley nesmíte minout, se jmenuje Badwater Basin. Z dálky údolí vypadá, že tudy protéká řeka, ale je to jen optický klam. Na několika místech zde stojí mělká jezírka s vodou, která obsahuje hodně solí. Sůl zde dokonce krystalizovala a po solné krustě, která místy měří až 1,5 metru, můžete i projít. Druhá strana údolí vypadá docela blízko, ale pokud byste tam chtěli dojít, je to 8 kilometrů. Ta největší zajímavost je ale jeho polohatohoto místa. Nachází se totiž skoro 86 metrů pod úrovní hladiny moře, což z něj dělá nejnižší místo v Severní Americe a dokonce druhé nejnižší na západní polokouli. Nerovnováha je o to větší, že pouhých 20 mil odsud se tyčí Telescope Peak s nadmořskou výškou 3368, nejvyšší místo kontinentální Ameriky – Mount Whitney 4421 m.n.m. – jen o 100 kilometrů dál.

Devil’s Golf Course představuje velkou solnou pánev na dně Death Valley pokrytou hrubou strukturou solných krystalů. Na několika místech jsou patrné díry po průzkumnách vrtech, protože zde byla plánovaná těžba boraxu.

Artist´s drive je devítimílový okruh pro auta, který vás zavede k vlnám skal, jejichž barvy jako kdyby kopírovaly malířskou paletu – žluté, bílé, zelené i do modra, vznikly oxidací různých kovů, které obsahují. Cesta odbočuje z hlavní silnice k Badwater a vede jednosměrně. V terénu se klikatí úzká silnička a nabízí pár zastávek k důkladnější prohlídce. Nejzajímavěji vypadají skály nasvícené teplým večerním světlem chvíli před západem slunce. O kousek dál na jih se nachází skalní most v Natural Bridge Canyon, kam se dá dostat za čtvrt hodiny chůzí od parkoviště, kam se dostanete odbočkou z Badwater Rd.

Death Canyon nejsou je holé barevné skály a solí pokryté dno údolí. Vítr obrousil pískovcové skály a odnesený písek nahromadil na několika místech, kde se vytvořily duny skoro jako na Sahaře. Nejvyšší je Eureka Dunes s výškou až 200 metrů. Menší Mesquite Flat Sand Dunes měří 30 metrů vysoká a je mnohem dostupnější, protože se nachází pár kroků do hlavní silnice 190.

My jsme pochopitelně chtěli procourat i něco po svých. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti Zabriskie Point, které se nachází na silnici od východu. Z krásné vyhlídky jsme měli naplánovanou 4kilometrovou procházku okolo nezvykle zabarvených skal. Bohužel jsme se úplně netrefili, ale můžu vám díky tomu doporučit skvělou trasu, která kombinuje Gower Gulch Loop pro sestup a Golden Canyon Trail pro návrat na parkoviště. Dvanáctikilometrový trek není příliš obtížný, ovšem nabídne vám proměnlivou scenérii, spoustu zajímavě tvarovaných barevých skal, sestup na dno údolí korytem vyschlé řeky i krásné vyhlídky. Můžete ho prodloužit o odbočku k Rudé katedrále (Red Cathedral), rudě zabarvenému příkrému skalnímu útvaru, který na vás při stoupání dohlíží.

Image result for golden canyon trail
https://liveandlethike.com/2020/03/07/golden-canyon-badlands-loop-and-gower-gulch-trail-loop-including-red-cathedral-zabriskie-point-death-valley-national-park-ca/

Předchozí místa jsme sami navštívili při naší jednodenní návštěvě, ale Death Valley určitě stojí za to zdržet se tu déle. Pak se tu nabízí spousta dalších velmi zajímavých míst a treků:

  • Jeden z nejzajímavějších treků v národním parku je považován Mosaic Canyon Trail, který jsme bohužel nestihli. Začíná v osadě Stovepipe Wells, kde jsme se zastavili v místním saloonu na večeři a vede kaňonem barevných skal necelých 5 km a zase zpět.
  • Dante´s view je další vyhlášené místo, odkud si nehostinnou krajinu prohlédnout z nadhledu. Dostanete se sem autem po několika mílích podél skalního hřebene a vystoupíte na velmi větrném místě jižněji než je Badwater, který máte pod nohama. Rozdíly teplot mezi údolím a vyhlídkou mohou být až 20 st.
  • Salt Creek Interpretive Trail nabízí krátkou procházku po dřevěných chodnnících podél unikátní krajiny – mělkého potoka, kde žijí dokonc e i ryby.
  • Mosaic Canyon představuje jednu z must-go tras v Death Valley, my ho bohužel kvůli předchozí chybě nestihli. Průchod uzoučkým kaňonem barevných skal vypadá skvěle. Neměl by být obtížný, jen na několika místech je potřeba zdolat větší balvany stojící v cestě. Jedna cesta zabere asi třičtvrtě hodiny.
  • Titus Canyon je méně známé místo v Death Valley doporučované jako skrytý klenot. Dá se projet jednosměrně autem, ovšem pouze s pohonem 4×4. Trasa měří 40 kilometrů, ale bez ohledu na to, kolik kochacích zastávek provedete, počítejte s tím, že průjezd bude velmi pomalý a vyhraďte si 2 – 3 hodiny. Ve střední části se můžete setkat třeba s ovcí tuporohou a také navštívit jedno z „měst duchů“ – Leadfield, které bylo opuštěno ve 20. letech.
  • Ubehebe Crater ukazuje vulkanickou minulost této krajiny. Kráter je zhruba kilometr široký a více než 200 metrů hluboký. Dá se obejít po hraně kaňonu nebo sestoupit na dno. Často zde velmi fouká, takže se doporučuje kvaitní vybavení.
  • Mesquite Spring je místo v nejsevernější části Death Valley, kde se setkáte s řadou kaktusů cholla i dalších druhů. Zajímavostí jsou dochované rytiny do skály (petroglyfy), které domorodí indiáni vytvořili někdy před 2 – 3 tisíci lety.
  • Mimo hlavní údolí směrem na západ se nachází i zvláštní planina, které se říká Racetrack Playa. Na ploše vyschlého jezera se nachází několik pramenů, ale největší zajímavostí jsou tzv. toulající se kameny. Dolomitové kameny různé velikosti se samovolně posouvají a zůstávají po nich stopy v bahnité slupce. Příčiny tohoto jevu nejsou zatím vědecky potvrzené, i když někdo je považuje za důkaz práce mimozemšťanů, časem se určitě najde racionální vysvětlení.
  • Ve The Wildrose Charcoal Kilns se dochovaly nepoužívané zděné milíře, kde se od 19. století pálilo dřevěné uhlí. Jsou velmi fotogenické. O kousek dál po hřebeni jsou dva kampy, díky obtížnějšímu přísupu budou volnější, než kempy v údolí. Na koci silnice začítá trek na vrcholek Telescope Peak, odkud jsou nádherné výhledy na celé údolí.

Na území národního parku se nachází pozůstatky 140 osad z různého období, které dnes rychle chátrají. Krátce se tu těžilo stříbro, těžba boraxu, kterému se přezdívá bílé zlato, pokračovala až do 1. poloviny 20. století. Pozůstatky minulosti najdete v Rhyolite, které kdysi obývalo deset tisíc lidí. Zbytky velké budovy banky nebo věznice si můžete projít pár mil od města Beatty. Po odchodu „zlatokopů“ zůstaly pouze opuštěné vesnice jako Panamint City. Pokud máte dostatek času, můžete se k jejím pozůstatkům dostat pěšky z Chris Wicht’s Camp, protože silnice sem nevedou. Jeden z opuštěných dolů se ovšem nachází nedaleko hlavních památek v údolí. V Keane Wonder Mine, kde se těžilo zlato, si můžete prohlédnout mlýn na rudu a další pozůstatky těžby. Důl fungoval od počátku 20. století a byl nejúspěšnějším v celém údolí. Byl pojmenován po svém objeviteli Jack Keanovi, který zde původně hledal stříbro, ale narazil na výraznou zlatou žílu.

Všechna místa, o kterých tu píšu, jsem zakreslila do google mapy. Najdete tu také několik tras i místa kempovišť, abyste mohli lépe plánovat, co v tomto fascinujícím koutě podniknout.

Kam byste se nejraději vydali? Nebo jste navštívili Death Valley a můžete některá místa doporučit? Poraďte mi, co mám doplnit 😉

Moje překvapení: Skrytý klenot Podkrkonoší – Hostinné

Rok 2020 se nám – díky koroně – zapíše do paměti jako rok hodně netypický. Třeba proto, že spousta lidí se nevypravila na zahraniční dovolenou a vydala se poznávat krásy Česka, které zatím opomíjela. Slyšela jsem někoho rozebírat, jaké místo ho překvapilo, tak i já jsem se zamyslala na svými objevy. Už jsem psala o pražském Karlíně (http://karinsubrtova.cz/karlin-plny-prekvapeni-i/), ale na mém žebříčku by na prvním místě určitě ocitlo podkrkonošské Hostinné.

Navštívili jste někdy město Hostinné? Docela pochybuji, přestože jste jím možná projížděli, pokud jste jeli do Krkonoš. Vždycky mi připadalo nezajímavé a zanedbané, u cedule s jeho jménem navíc začíná veliký a nevzhledný průmyslový areál Krkonošských papíren (KRPA). Mám dokonce vzpomínky zevnitř, protože jsem kdysi jako dítě zavítala na zajímavou exkurzi, jak se vyrábí papír. Ovšem ani by mě nenapadlo v Hostinném zastavit, díkybohu (a delší objížďce) mě při průjezdu městem přepadl obrovský hlad.

Historické domy s podloubím jsou i v okolní náměstí

Zastavila jsem na provizorním parkovišti u kostelní zdi nedaleko hlavní silnice a vydala jsem se na lov něčeho k snědku…O pár ulic dál jsem narazila na jedno z nejkrásnějších náměstí, která jsem v Česku kdy viděla. Čtvercové náměstí se všech stran lemují historické domyz 16. – 18. století s podloubím, které v letním vedru poskytuje příjemný stín. Nejvýraznější dům na náměstí představuje renesační radnice s věží, která vystupuje před ostatní domy a dominují jí téměr pětimetroví obři v římské zbroji. Prý žili kdysi v okolních lesích, kde kradli a přepadávali, neváhali ke krádeži jídla překonat i městské hradby. Tak je jednou místní měšťané pomazali smolou a obři se na ně přilepili, pak už je na památku připevnili na věž zdejší radnice. Jsou tedy opravdu impozantní, i když podle správné historické interpertace jsou symbolem ochrany města, který se vyskytuje často, jen tedy je gigantická a ještě zdvojená. Uprostřed náměstí stojí za povšimnutí i barokní morový sloup se sochami svatých Antonína, Jana Nepomuckého, Rocha, Františka, Šebestiána a Ignáce, ve výklenku se choulí ještě sv. Rozálie. Poté, co jsem hlad zahnala, jsem se rozhodla, že se neodjedu bez dalšího průzkum. Takže co neminout?

Děkanský kostel Nejsvětější trojice, u kterého jsem nechala auto, představuje nejstarší stavbu ve městě s původem ve 13. století, kdy se ještě město jmenovolo Arnau, neboli Orlí hnízdo, přestože leží na rovině v nadmořské výšce pouhých 350metrů. Skoro celé město v roce 1539 vyhořelo, takže do dnešních dní se kostel zachoval v podobě pozdně gotické z konce 16. století, ovšem s některámi prvky rané gotiky. V postranní kapli se skrývají i hroby Valdštejnů, kteří byli také majiteli zdejšího panství, otec nejslavnějšého – Albrechta – se tu dokonce narodil. Kostel se v současnoti rekonstuuje, snad dojde i na zajímavou křížovou cestu podél kostelní zdi. U kostela stojí i smírčí kříž, který ale bohužel změnil místo, našel se ve strži u Prosečného. Určitě by bylo zajímavé vystoupat na 53 metrů vysokou věž a rozhlédnout se po krajině, doufám, že po ukončené rekonstrukce to bude možné. Hned vedle kostela stojí hezká renesanční fara z roku 1525 ozdobená sgrafity, která stojí aspoň za fotku.

Pohled na hlavní novogotický oltář
Zeď kolem kostela s náhrobky a zvláštní křížovou cestu
Smírčí kříž u zdi kostela

Nevzhledný průmyslový areál v centru hned vedle kostela mě docela překvapil. Pak se z něj vyklubal původní zámek. Vyhořel s městem, pak byl sice ještě jednou opraven, ale v roce 1835 byl předělán na papírnu předcházející zdejšímu areálu KRPy.

Původní město leželo na pravém břehu říčky Čistá, která se zde vlévá do Labe. Město se ovšem po třicetilété válce rozrostlo a její předměstí překonalo Čistou. Když projdete na východ Dolní branou, za mostem se nachází největší památka v městě – bývalý františkánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie s nezvyklou dvoulodní prostorou a klášter z konce 17. století v raně barokním slohu. Před pár lety byl rekonstruován a stal se kulturním centrem regionu. Nachází se tu muzeum, galerie i knihovna, navíc je tu sbírka sádrových odlitků antických soch Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejcennější v České republice. Některé sochy jsou dokonce světovými unikáty, protože od vzniku kopií v 19. století byly některé originály zničené nebo poškozené, takže to, jak vypadaly původně, je k vidění pouze zde. Mrzelo mě, že v době mé návštěvy byla galerie uzavřená kvůli rekonstrukci, muzeum zase zavřel kovid. Snad budete mít víc štěstí, za normálních okolností by měly být k vidění celoročně.

Ve městě je k vidění i spousta drobnějších staveb – kapiček, křížů i soch. Zpodobnění císaře Josefa II. se často nevidí, Hostinné dokonce třikrát osobně navštívil. Zato sv. Jan Nepomucký je snad na každém mostě, tady kvůli opravě byl schovaný ve slušivé plstěné pláštěnce. Vedle Františkánského kláštera je hezký Park smíření, na místě, kde se původně nacházel zrušený hřbitov pro chudé a vojáky. Jsou v něm umístěny moderní smírčí kříže od sochaře Vladimíra Preclíka a zajímavá květinová výzdoba.

Pokud vám zdejší památky ještě nestačily, můžete si na výjezdu z města směrem na Vrchlabí prohlédnout ještě Olivetskou kapli, která je hodnocena jako největší architektonický skvost svého druhu ve střední Evropě. Vznikla jako soukromý projekt místního měšťana a uvnitř se nachází pětice polychormovaných plastik v životní velikosti, které zobrazují modlícího se Krista a apoštoly. Všimla jsem si ji ze silnice, ale nenapadlo mě, abych zastavila, takže zase příště…Možná absolvuji i pět kilometrů dlouhou Mravenčí stezku, která představuje zdejší kolonie mravence pospolitého.

A co vy???

Proč navštívit andaluskou Rondu, bílé město přervané kaňonem?

Jsou města, která jsou krásná svými stavbami, a jsou města, která mají nádhernou polohu. Andaluské město Ronda neuvěřitelně spojuje obě tyhle možnosti. Řeka Guadelevin se ostře zařezává do skály a vytváří úzký kaňon zvaný El Tajo o hloubce sto metrů, který rozděluje město na dvě části spojené fantastickým mostem Puente Nuevo. Ronda vlastně znamená obklopená horami, tady je to Sierra de las Nieves, její poloha ji velmi dobře chránila před nepřáteli. Původ města se předpokládá už v římské době, ale největší rozkvět zažilo za Maurů, kdy představovala kulturní centrum Arabů, plné mešit a paláců v tzv. maurském stylu. Po ovládnutí města křesťany pokračoval rozvoj v renesančním a barokním stylu. Staré město je plné křivolakých uliček s kamennými paláci a kostely, bílými domy a malými náměstíčky, se spoustou krámků se suvenýry a skvělými restauracemi s tapas. V sezóně je jistě rozpálené sluncem a přecpané turisty, my jsme si mimo sezónu (začátek února) užívali klidu. Bohužel, památky byly zavřené, takže jsme vše obešli, ale neměli jsme možnost vstoupit. Několik fotek z interiérů je proto stažena z Wikipedie.

Jardines de Cuenca v kaňonu

Co v Rondě neminout:

  • Palacio de Mondragón byl postavený v roce 1314 pro maurského krále Abb al Málika, z venku vypadá nenápadně, uvnitř má krásný, bohatě zdobený vnitřní dvůr. V budově můžeme vidět původní stropy, okna i dveře, keramické obklady a mozaiky. Ze dvora se dá vstoupit do krásné zahrady v arabském stylu s fontánami. Palác dnes slouží jako místní malé muzeum, v zahradě se pořádají svatby nebo výstavy soch pod šiřám nebem.
Elliott Brown from Birmingham, United Kingdom, CC BY-SA 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0, via Wikimedia Commons
froderamone from Oslo, Norway, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
José Luis Filpo Cabana, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Palacio del Rey Moro (Palác arabského krále) se šplhá přímo z údolí řeky, je zasazený přirozeně do skály v celé její výšce. Dlouhá století přestaveb se podepsala na jeho nepravidelném půdorysu a rozdílných výškách, ovšem původ je určitě arabský. Dochovala se i původní veliká zásobárna vody s pumpou ovládanou původně křesťanskými otroky, ke které je přístup z balkonových zahrady z kaňonu. Hlavní místnosti se říká Pokoj tajemství, protože má specifickou akustiku, která umožňuje slyšet šeptání lidí stojících u protilehlých stěn, jež nemůže slyšet člověk stojící uprostřed. Zahrady spolu s fontánami byly vybudovány v roce 1912 jako kombinace francouzského a arabského vzoru…
Palacio de Ray Moro (vlevo)
CASAREYMORO, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Z arabských dob se zachovaly pozůstatky arabského opevnění na jižní straně města, brána Puerta de Almocabar i minaret, který byl později připojen ke kostelu San Sebestian (oboje mi snědl foťák).
  • Arabské lázně z 13. – 14. století jsou nejlépe dochovanými lázněmi na Pyrenejském poloostrově. Nacházejí se mimo původní arabskou medinu. Podle římského vzoru dodržují rozdělení na zónu s chladnou, teplou a horkou vodou, kterou uvádí do pohybu hydraulický pohon.
Původné arabský minaret u kostela San Sabastian
Klaus Graf, CC BY-SA 2.5 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5, via Wikimedia Commonsn
Puerta de Almocabar, za hradbami kostel svatého Ducha
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ronda-Iglesia_del_Espiritu_Santo,_Puertas_de_Carlos_V_y_de_Almocabar.jpg
Arabské lázně
Julia Kostecka, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
  • Kostel Santa María la Mayor se nachází na místě původní hlavní mešity, ze které se dochoval oblouk mirhabu a část zdi pokrytá arabskými rostlinnými ornamenty je skrytá v sakristii. Stavba započala po dobytí města katolickými králi v roce 1485 až do 17. století především v renesančním stylu. Zvláštní je dvoustupňový chór z ořechového a cedrového dřeva.
  • Radnici najdeme na stejném náměstí Duchess of Parcent Square jako kostel Santa Maria la Mayor. Obrovská třípatrová budova byla vystavěna v 18. století na místě kasáren a její fasádě dominují kamenné oblouky kolem oken.
  • Palacio del Marqués de Salvatierra má zajímavou barokní fasádou s korintskými sloupy a balkóny typickými právě pro Rondu. V průčelí jsou velmi nezvyklé sochy čtyř nahých dětí. Erb nad štítem patří rodině Vasca Martína de Salvatierra, zástupci královské moci po dobytí města katolickými králi v roce 1485. Jinak uvnitř je palác strohý.
  • Most Puente Nuevo je dobře rozpoznatelným symbolem města. Jeho oblouk se klene ve výšce 98 metrů nad údolím řeky Guadelevin. Byl postaven v roce 1793. Nový se mu říká proto, že nahradil most postavený o šedesát let dříve, který pod svojí vahou spadl. Určitě stojí za to spustit se po cestičkách na dno rokle El Tajo a podívat se na něj odspodu. Most prý sloužil také jako městské vězení, naposledy v době občanské války, což popisuje Hemingway v knize Komu zvoní hrana.
  • Ještě dříve existoval přes řeku Guadelevin most, kterému se dneska říká Starý, neboli Puento Viejo. Překlenuje tok řeky ve výšce 10 metrů a předpokládá se, že byl vybudován už za Římanů. Pravděpodobnější je ovšem jeho původ z maurských dob. Několikrát byl smaten povodní, jeho současná podoba pochází z roku 1616. O malý kousek dál po toku stojí nejstarší most – římský, který v současnosti prochází rekonstrukcí.
Za mostem veliký klášter Santo Domingo
Starý most a v průhledu most římský
https://en.wikipedia.org/wiki/Puente_Viejo
Oblouk Puerta de los Molinos y Arco del Cristo, původní západní průchod v hradbách
  • Nejvýznamnější památkou na nové, obchodní části města za mostem je Býčí aréna (Plaza de Toros). Pro milovníky býčích zápasů představuje jedno z nejdůležitějších míst už od roku 1785 a je jednou z nejstarších ve Španělsku. Zajímavostí je, že se zde začal využívat k zápasům i kůň. Má průměr arény 66 metrů a zápasy může sledovat 5 tisíc diváků. Součástí arény je i muzeum Museo Taurino, kde si můžete prohlédnout vše, co s tímto fenoménem souvisí – nádherně zdobené oblečení, fotografie i informace o úmrtích toreadorů. Historickou atmosféru si můžete vychutnat v měsíci září, kdy nastupují ve stejných kostýmech, jaké znáte např. z obrazů Goyi.
https://reproarte.com/es/seleccion-de-temas/a-estilo/clasicismo/la-muerte-de-un-torero-detail

Ronda stojí určitě za návštěvu, takže pokud pojedete na jih Španělska za sluncem, určitě zavítejte. Od Malagy, kam lítají nízkonákladovky Ryanair, Wizzair nebo SmartWings, je to 100 kilometrů na západ. My bychom tu určitě strávili víc času a ochutnali i spoustu s skvělého tapas v místních barech (více třeba tady http://karinsubrtova.cz/tapas-a-recept-na-salat-z-chobotnice-navic/).

Jednoduchá ukrajinská lahůdka: tvarohové syrniki

Rádi byste vyzkoušeli něco jednoduchého ke snídani nebo jen něco malého na zub, jehož příprava nezabere příliš času? Ukrajinské syrniki jsou to pravé.

Postup:

  1. Rozdrobíme tvaroh a smícháme s dalšími surovinami, nakonec přidáme 4 vrchovaté lžíce hladké mouky a propojíme. Není potřeba propracovat tvaroh úplně dohladka, zajímavá struktura přidá další chuťovou vrstvu.
  2. Z těsta vytvarujeme menší kuličky, které zploštíme do placičky o průměru asi 5 – 7 cm a 1 cm vysoké.
  3. Placičky obalíme důkladně v hladké mouce, aby hotové syrniki měly křupavou kůrčičku.
  4. Opečeme na oleji do zlatava, vnitřek musí zůstat trochu mazlavý, takže postačí asi 2 minuty. Pro zdravější variantu můžete vyzkušet pečení na lehce namaštěném lívanečníku.
  5. Podáváme se zakysanou smetanou a ovocem, příp. s marmeládou nebo se šlehačkou
  6. Nejlepší jsou syrniki teplé, ale i studené chutnají výborně.

Suroviny:

  • 1kg měkkého tvarohu (např. Olešnický jemný – v trojuhelníkovém obalu)
  • 2 vajíčka
  • 1 sáček vanilkového cukru
  • 4 – 5 lžic cukru (podle chuti)
  • půl lžičky soli
  • 4 vrchovaté lžíce hladké mouky
  • hladká mouka na obalení
  • olej na opečení

Pandžábský AMRITSAR – Posvátné město Sikhů

Amritsar se nachází v indickém svazovém státě Pandžáb asi 30 km od hranic s Pákistánem. Aglomerace má kolem 4 milionu obyvatel, je to klasické indické velkoměsto se všemi přednostmi i nešvary, které může mít.

Jedna mimořádnost ale zaujme na první pohled – zatím co normálně chodí indičtí muži prostovlasí, tady potkáte snad polovinu mužů s barevným turbanem na hlavě. Je to totiž hlavní a posvátné město sikhismu. Zakladatelem tohoto náboženství, sedmého největšího na světě, byl Guru Nánaka v 15. století. Dnes žije ve světě asi 20 milionu sikhů. Poznáte je na první pohled – vždy nosí turban, ve kterém jsou smotány jejich vlasy, které si nikdy nestříhají, stejně jako s neholí vousy. Turban má pomoci snadno poznat sikha mezi lidmi tak, aby se nemohl ztratit v davu a musel dodržovat přísná morální pravidla a být pracovitý. Sikhské ženy na první pohled nepoznáte, protože chodí oblékané po indickém způsobu, odlišuje je pouze malá, nenápadná zdobená dýka pověšená u pasu, stejnou nosí i muži. Příslušníci vyvolené skupiny válečnických světců mají vždy příjmení Singh, jejich ženy přidávají ke svému jménu Kaur ((lvice). Zajímavostí je, že předposlední indický premiér Manmóhan Singh, který stál v čele indické vlády deset let v letech 2004 – 2014, byl sikh. Dnes ho nahradil hinduistický nacionalista a kontroverzní politik Nárendra Módí. Základem sikhského náboženství je poctivá a tvrdá práce a láska ke všem lidem bez ohledu na náboženství, v protikladu k neprostupným hinduistickým kastám. Sikhové své povinnosti vykonávají přesně a pečlivě (na rozdíl od většiny ostatních hinduistů). Díky svým vlastnostem bývali tradičně osobní stráží indických králů a později indických premiérů. Neshody o autonomii Pandžábu vyvrcholily v roce 1984 masakry sikhských poutníků u Zlatého chrámu. Odpovědí byl úspěšný atentát na indickou premiérku Indiru Gaándhiovou, kterou provedla její sikhská osobní stráž.

Hinduistiský a dva sikhští příslušníci armády

Nejposvátnějším místem sikhů je Zlatý chrám. Svatyně Hari Mandir Sáhib je opravdu zlatá, protože ji pokrývá několik tun zlata. V chrámu obklopeném velkou nádrží s rybami je uchovávána posvátná kniha Guru Granth Sahib, ze které je neustále předčítáno. Všichni včetně turistů musí před vstupem odevzdat boty do úschovny (zadarmo), umýt si ruce a nohy, když projdou očistnou nádržkou u vstupu. Všichni musí mít zakryté vlasy, i když stačí malý šáteček většinou oranžové barvy. Po městě je mnoho lidí, kteří oranžový šáteček nabízí (zdánlivě zadarmo), pak ale žádají pár rupií jako dobročinný příspěvek. Přikrývka hlavy se dá vypůjčit u vstupu, pokud vám nevadí představa, že už ji na hlavně měl někdo před vámi. V celém areálu se rozléhá melodické předčítání ze svaté knihy, na velkých obrazovkách se promítá čtený text. Zlatý chrám stojí uprostřed nádrže, ve které se sikhové rituálně koupají, s břehy ho spojuje jen úzký chodníček. Na něm čekají ve dvou frontách všichni, kdo se touží do chrámu podívat. My jsme strávili ve frontě asi půl hodiny, do které fronty patříme, jsme nepochopili. Na námi se nepřetržitě točily větráky. My jsme zde byli navečer, takže v celkem příjemném klimatu, ale pokud je zde větší vedro a více lidí, může být vystání dlouhé fronty bez větráků nesnesitelné. Na chodníčku a v chrámu samotném se nesmí fotit, tak jsem alespoň našla nejlepší video na na youtube, které vám chrám a provoz v něm přiblíží.V areálu chrámu mohou poutníci dostat jídlo zadarmo a dá se zde i přenocovat. Říká se, že je to největsí vývařovna na světě, protože každý den nakrmí na 60 tisíc strávníků…

Hindští turisté

Kousek od Zlatého paláce je místo Amritsarského masakru, kde v zahradách Jallianwala Bagh v roce 1919 britské jednotky střílely do davu především starců, žen a děti, kteří neměli možnost úniku. Potom zůstalo více než 1600 mrtvých. Zachránili se pouze ti, kteří se vrhli do místní studny. Dnes je to park se vzrostlými stromy a mnoha památníky (např. i keři sestříhanými do podoby střílejících vojáků), kam chodí relaxovat hlavně místní, přestože je v samém centru města turistů tady moc nepotkáte.

Hinduistický chrám Durgiana Temple vypadá jako nepovedená kopie Zlatého chrámu. Má být hlavním hinduistickým chrámem v Pandžábu, ale lidí jsme zde potkali minimum, okolo špína a odpadky. Živěji je v jiném z hinduistických chrámů – Mata Lal Devi Mandir. Je zde uctívána světice jménem Lal Dévi, ženy přicházejí k její soše a dotýkají se jejích šatů (pravděpodobně touží po bezproblémovém otěhotnění), v sále ženy a dívky tančí a zpívají. Svatyně má být totožná s vyhlášeným chrámem Mata Vaishno Devi temple v městě Katra ve státě Jammu. Celý chrám působí autenticky a kýčovitě – spousta barev, světýlek, zrcátek a blejskátek. Pokud nepotřebujete překvapení, až přijedete, můžete se podívat na video z oslavy narozenin světice na youtube.

Durgiana Temple
Mata Lal Devi Mandir
Do sálu mohou pouze ženy (a hudebníci), s díky jsem odmítla, dětí mám dostatek

Dalším lákadlem Amritsaru jsou nedaleké hranice s nepřátelským Pákistánem. Asi 30 km od Amritsaru se nachází jediný hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem – Wagha Boarder. Do současnosti této části světa se trpce promítá její koloniální minulost. Po odtržení Indie od Británie v roce 1947 došlo k mnoha konfliktům mezi hinduistickým a muslimským obyvatelstvem. Bylo tedy rozhodnuto o vytvoření samostatného muslimského státu na západě země, který dostal jméno Pákistán. Až 10 milionů lidí obojí víry se daly do pohybu, někdo dobrovolně, někdo z donucení, dokonce se uvádí, že v průběhu nepokojů zemřel asi milion lidí. Někteří muslimové v Indii zůstali, takže s 14% tvoří největší náboženskou menšinu ve většinově hinduistické Indii (80%). Od dob odtržení se vztahy mezi Indií a Pákistánem nedokázaly uklidnit a pohybují se stále mezi bodem mrazu a přípravou na válku, která by mezi zeměmi vybavené jadernými zbraněmi znamenala celosvětovou katastrofu.

Podpora indického patriotismu začíná už od mala
Nápis nás vítá v Indii, ale je tu jen pro pěší návštěvníky, nákladní auta jezdí jinou cestou

Přímo u obrovské hraniční dvoubrány byly vybudovány také dva amfiteátry, jeden pro Indy, druhý pro Pákistánce na opačné straně hranice. Každý den se zde konají velkolepé manévry zavírání hranic s desetitisíci přihlížejícími. Neskutečné divadlo! Nejdřív jsme museli sehnat převoz asi třicet kilometrů k hranici, pak jsme od parkoviště šli kus pěšky a vystáli si několik front u check-pointů, pochopitelně muži zvlášť a ženy zvlášť. Takže mimo času byl největší problém se vzájemně neztratit. Vypustili nás na zvláštní tribunu pro cizince a také okolní tribuny se postupně zaplňovaly. Z amplionů vyhrávala indická hudba a ženy na ní tančily, „moderátor“ nebo spíš vyvolávač rozbouřil davy, aby v nich vzbudil národnostní nadšení a vybraní jedinci se za fandění ostatních poklusem vydávali k zavřené hraniční bráně s indickou vlajkou nad hlavou.

Vlajky mezi branami vlají a tribuny se pozvolna plní.
Na začátku akce ženy tančí a někteří se s vlajkou poklusem za mohutného fandění ostatních vydávají k bráně – asi bobřík odvahy
Není libo suvenýr…

To byla ovšem předehra k faktickému uzavření hranic. Nejdřív je otevřeli, pak se k nim vydalo několik skupin vojáků s tak podivným způsobem chůze, že se skoro kopali špičkou boty do hlavy, velmi mi připomínali švihlou chůzi Monty Pythonů. Vrcholem je současné stažení obou vlajek a jejich „uklizení“ na noc z prostoru mezi oběma branami. Pak teprve frenetismus návštěvníků utichá…

Pohled z turistické tribuny
Pohled do Pákistánu – aréna se plní i na druhé straně zatím zavřených bran, my vidíme na tribunu pro ženy
Nervozita stoupá – brány se otevřely
Festival švihlé chůze
Sevřená pěst proti Pákistánu
Obě vlajky společeně klesají, žádná nesmí být výše, to by byla provokace a
Slunce zapadá a paráda končí. Na stráži zůstávají vojáci…

Treky po Česku – Dvě cesty přes Žďárské vrchy

Pokud v lesích, kam jste byli zvyklí chodit, zařádil kůrovec, nezůstal tam pravděpodobně kámen na kameni, tedy strom u stromu. Kolem nás to tak v posledních letech vypadá…Z lesů zbyly paseky s několika borovicemi nebo břízami, které vítr stejně v dohledné době vyvrátí. Do takových „lesů“ se mně moc nechce, navíc po těžbě těžkou technikou zůstávají z dosavadních cest jen řeky hlubokého bahna, kterými se projít nedá jinak než ve vysokých rybářských holinkách.

Ovšem jsou i místa, kde se stále nacházejí hluboké lesy, třeba ve Žďárských vrších. Tak se tam v současnosti chodíme kochat krásou přírody – lesy, skálami a skalkami, doplněné krásnými výhledy. Můžu doporučit dvě trasy, obě jsou snadné. Pro někoho by mohla být problémem délka, ale Žďárské vrchy jsou protkány spoustou cest (i značených), takže v případě potřeby si můžete cestu zkrátit. Navíc se dá využít i místní autobusová doprava.

Čtyři palice a Devět skal

První trasu, která začínala v obci Svratka, jsme absolvovali na jaře. Kolem golfového hřiště a lyžařského vleku jsme došli k prvnímu překvapení – lovecký zámeček Karlštejn. Po nedávné rekonstrukci získal zpět svoji původní barokní krásu. Měl by zahrnovat i restauraci a galerii, určitě bude stát za návštěvu v lepších časech. Druhým překvapením byl Zakletý zámek. Představovala jsem si ho jen jako skupinu rulových skal, ale je to zároveň archeologická lokalita, kde je doložené osídlení v neolitu, za raných Slovanů i ve vrcholném středověku. Okolo dalších skal Milovských perniček, které často zdolávají skálolezci, jsme vylezli na Čtyři palice s krásným výhledem do krajiny. V Křižánkách jsme se zastavili ve vyhlášeném hostinci Za Řekou na jídlo a ochutnání místního piva Křižáneckého paličáku. Kolem Bílých skal jsme vylezli na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal. Po žluté jsme se hustými lesy vrátili do Svratky, navíc zapadající slunce hrálo nádhernou podívanou s barvami a stíny…

Kříž u Karlštejna
Lovecký zámeček Karlštejn
Autor: Josef Kreuz (PEPan) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=92488555
Zakletý zámek
Nádherná struktura rulových skal
Čtyři palice
Roztomilé křižanovské chaloupky
Devět skal
  • Okruh
  • Začátek/konec: Svratka
  • Délka: 19 km
  • Stoupání/klesání: 450 metrů

Devět skal a Malinská skála

Devět skal

Tuto trasu jsme prošli před pár dny, když konečně napadl sněhový poprašek a celý den mrzlo. To bylo sice příjemné, ale na některých místech namrzlé skály velmi klouzaly, takže jsem výstup na vrcholek Devíti skal vzdala v polovině, o Malinskou skálu jsme se nepokoušeli vůbec. Ale i tak to stálo za to.

My jsme nechali auto v Herálci na křižovatce turistických cest, ovšem můžete začít kdekoliv, třeba v krásné vesnici Křižánky. Tu jsme prošli po silnici, která spojuje její moravskou a česou část, tedy mimo turistické značení. V normální, tedy nekovidové, době by tady byl slušný provoz, nyní nás minulo jen pár aut. Pokud byste se chtěli silnici vyhnout, můžete pokračovat po zelené na rozcestí Plaňkovka a dál po modré, ale protáhnete si trasu o 1,5 km.

Pod vrcholem Devíti skal
Malebné zimní slunce
Malinská skála
Moravské Křižánky čp.1
Křižánky – Kašperský rybník v posledních paprscích slunce
Modrá hodinka za Křižánkami
  • Okruh
  • Začátek/konec: Herálec u Žďáru nad Sázavou
  • Délka: 18 km
  • Stoupání/klesání: 380m

Ayran, lassi a spol.

Pokud procházíte ulicemi Istanbulu, určitě uvidíte u spousty stánků nádobu s bílou tekutinou, jak ji neustále promíchávají točící se vrtulky, aby byla jemně napěněná. Tímto nápojem je ayran. Ve skutečnosti je to kvalitní bílý jogurt smíchaný s vodou asi v poměru 2:1. Nejčastěji se podává osolený (někdy i docela hodně), občas se do něj přidává česnek, máta nebo kopr, místo vody se dá použít okurková voda. Protože je chlazený, dá se skvěle pít nejen v horkém tureckém létě, ale je osvěžující v každém počasí. Ayran je oblíbený všude na Blízkém východě, ve Střední Asii a na Balkáně. Balený nechybí ani v tureckých prodejnách kebabu, protože napomáhá trávení, takže ho k jídlu bereme už automaticky. V poslední době se v obchodech objevil i ayran vyráběný u nás, firma Moravia Lacto dodává na trh výrobek, který má chuť hodně podobnou originálu. Je balený v kelímku, nezapomeňte ho před nalitím důkladně protřást, aby se napěnil…

Ayran tradičně podávaný v měděných pohárech s opravdu nadýchanou pěnou
Napěňovač ayranu v restauraci

V Indii a na Srí Lance se vyrábí jogurt z bůvolího mléka curd, který je populární také v Pákistánu, Bangladéši, Nepálu. Je tučnější než jogurt z kravského mléka, má zhruba 7,5% tuku. Curd se často podává s medem nebo palmovým sirupem. a používá se jako základ dalších jídel, jako je raita, biryani nebo curd rice.

https://www.indianhealthyrecipes.com/how-to-make-thick-curd-at-home/

Z curdu se vyrábí nápoj podobný ayranu, v Indii je známý pod jménem lassi. Základ je stejný – smíchaný jogurt (tedy curd) s vodou. V Indii do něj přidávají špetku koření – římský kmín, kurkuma, pepř, zázvor nebo kousek chilli papričky, sladké nápoje se koření skořicí, kardamomem, hřebíčkem, muškátovým květem anebo vanilkou. Nejčastěji se ale pije lassi plain (tj. čisté), sweet (slazené cukrem nebo medem) nebo ovocné. Mezi nejoblíbenější patří banana lassi a mango lassi. V indických restauracích ho určitě najdete na jídelním lístku i v Česku nebo můžete zkusit tento zdravý osvěžující nápoj připravit doma, protože podobně jako curd se dá použít i kvalitní řecký jogurt. Jen škoda, že ani mango, ani banány u nás nechutnají jak v Indii…

SLADKÉ LASSI

Do mixéru dáme 100 ml kvalitního bílého jogurtu, 200 ml vody, 1 – 2 lžičky cukru (nejlépe kokosového) nebo medu a špetka mletého kardamomu a soli. Necháme aspoň 1 minutu mixovat a pak nalijeme do sklenice. V horkých dnech můžeme pro osvěžení přidat do hotového lassi led.

Stejným postupem si můžeme připravit jiné varianty:

BANÁNOVÉ LASSI

  • 150 ml kvalitního bílého jogurtu
  • 300 ml vody
  • 2 zralé banány
  • 1 – 2 lžičky medu
  • špetka mletého kardamonu a soli

MANGOVÉ LASSI

  • 150 ml kvalitního bílého jogurtu
  • 300 ml vody
  • 1 mango
  • 1 – 2 lžičky medu
  • špetka mletého kardamomu a soli

JAHODOVÉ LASSI

  • 150 ml kvalitního bílého jogurtu
  • 150 ml vody
  • 200 g očištěných jahod
  • 1 – 2 lžičky medu
  • špetka mletého kardamomu a soli

LASSI NA PODPORU TRÁVENÍ

  • 100 ml jogurtu
  • 300 ml vody
  • špetka mletého zázvoru, kmínu, soli a černého pepře
https://en.wikipedia.org/wiki/Lassi#/media/File:Lassi_shop.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Lassi#/media/File:Lassi_shop.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Lassi#/media/File:Banaras-ki-Lassi.jpg

Curd se používá v raitě, která zase nesmí chybět u žádného indického jídla podávaného v malých stáncích na ulici. Vzhledem by se dala přirovnat k řeckým tzatziki, ale je řidší a také pochopitelně pálivá, přestože výsledek je osvěžující. Používá se jako salát nebo jako dip, do kterého se namáčí kousky masa z tandoori pece nebo indické placky, tradičně se bývá přílohou k rice biryany. Může obsahovat ovoce jako je čerstvý ananas, nebo zeleninu, třeba strouhanou okurku, mrkev, zelí nebo třeba i brokolici, květák nebo dokonce vařené brambory nebo fazolky. Základní je asi mint raita (pudina raita), kde se vyskytují čerstvé lístky máty.

Postup:

  • Curd nebo kvalitní řecký jogurt promícháme, aby získal krémovou konzistenci.
  • V elektrickém sekáčku nebo mixéru rozmělními lístky máty s pár lžícemi vody, aby vytvořily hrubší pastu.
  • Nasucho lehce opražíme římský kmín a roztlučeme v hmoždíři, nebo použijeme rovnou namletý. Přidáme koření masala a mleté chilli.
  • Nasekáme zelenou chilli papričku s pálivostí podle vaší chuti.
  • Smícháme s jogurtem a dochutíme solí, podle chuti případně i cukrem nebo citronovou šťávou
  • Promícháme a necháme odležet v lednici nejlépe přes noc, před podáváním ozdobíme lístky máty.

Suroviny:

  • 1 šálek bílého řeckého jogurtu
  • 1 zelená chilli paprička
  • půl šátku mátových listů + pár lístků na ozdobu
  • 3 lžíce vody
  • 1/4 lžičky chilli
  • 1/4 lžičky římského kmínu
  • 1/2 lžičky koření masala
  • podle potřeby sůl, cukr, citronová šťáva
https://www.vegrecipesofindia.com/mint-raita-recipe-pudina-raita/

Kubánské pláže jako z prospektů: Cayo Coco

Cayo Coco je asi nejméně pravděpodobné místo na Kubě, kde bych si samá sebe uměla představit. Plážové resorty s all inclusive, kde  plastový náramek na ruce je vstupenkou všude, to není můj šálek kávy. A přes to sedím na bělostné pláži na břehu nejkrásnějšího moře, které hraje všemi barvami modré a užívám si kousek pravého karibského ráje.  

Korálové ostrovy na severu, ke kterým patří i Cayo Coco, se souhrnně nazývají Královské zahrady a bývaly od pevniny odděleny mořem. Dnes se sem návštěvníci mohou dostat přes asi dvacet kilometrů dlouhý umělý násep po silnici. Návštěvníci znamená zahraniční turisté, protože pro místní Kubánce je sem přístup povolen, jen pokud tu pracují. Na ostrovech nebylo nikdy trvalé osídlení, neboť tu chybí zdroj pitné vody, ovšem dnes je voda dopravována z pevniny dlouhým potrubím, aby mohlo Cayo Coco pohostit turisty s žádanou zahraniční měnou.

Jižní strana ostrova patří mangrovům a divokým ptákům, sever zabraly hotelové komplexy se slunícími se turisty. Pláže ovšem stály za to. Kdyby někdo toužil fotit reklamu na Karibik, Cayo Coco je to pravé místo. Dlouhé pláže s bělostným pískem, neskutečné barvy azurového moře, které se lehce svažuje. I vlny byly jen lehké houpání. Teplota vody byla příjemná okolo 24C, tudíž osvěžující, protože i ve stínu panovaly teploty okolo 30 st. Vůbec se nedivím, že hlavní část osazenstva představují Kanaďané, kteří se sem jezdí ohřát z mrazivých severských zim. Pro ně tady vzniklo malé letiště, díky kterému jsme sem také přijeli – odsud budeme za dva dny odlétat.

Všechny hotely počítají s minimálně týdenní dovolenou, my potřebujeme jen dvě noci. Jediné cenově dostupné přenocování jsme našli pár kilometrů od pobřeží, v replice domorodé vesnice Sitio la Guira s dřevěnými chatkami a malou restaurací s barem, mezi kterými je umístěna expozice domorodé zvířeny – slepice, perličky, holubi i králík. Abych úplně nekřivdila, ukazují i trochu něco exotického – vodní želvy, malého krokodýla a jednoho dravého ptáka, asi supa. Já byla ovšem unesena z nádherného zeleného kolibříka, který tu žil přirozeně a poletoval kolem jak malý jiskřivý drahokam. Důvodem, proč se ve vesničce zastavují plážoví turisté s průvodcem při cestě kolem ostrova není zvířena, ale hovorná Maria a její vyhlášené koktejly. Nejvíc času tu ovšem trávili místní řidiči turistických autobusů, protože to bylo jediné místo široko daleko, kde nebyly ceny předražené.

Široké silnice jsou stavěné pro velký turistický ruch, který možná někdy přijde, ale vše se postupně rozpadá, jako kdyby všechny peníze nestačily na údržbu. Ve zbytku se rozrůstá divoká tropická vegetace. Doprava po Cayo Coco je složitá, protože se jaksi přirozeně předpokládá, že turisté přijedou z letiště společným autobusem a na případné cesty po ostrově si vezmou taxi, které stojí u hotelu. To my jsme se pohybovali po velmi velkorysých silnicích navržených asi tak pro sto násobnou dopravu, jak jsme zvyklí – takže po svých. Ovšem vypadali jsme nejspíš zvláště, bílí turisté pěšky prostě nechodí. Tak nám dokonce zastavil projíždějící autobus, který nás povovezl, aniž bysme na něj mávli.

Taxi pro turisty – naleštěná amerika
Tropická gžungle zabírající si kždé volné místečko

Na letiště jsme si domluvili taxi, které ovšem nepřijelo. takže jsme vyrazili pěšky a stopovali všechno, co jelo okolo, s obavou, jestli stihneme být na letišti včas. Na Kubě je zvykem stopovat, dokonce prý je v nějakém zákoně, že pokud má auto volné místo, musí místní, kteří čekají u silnic na výjezdu z města, nabrat. Tudíž všichni zastavují téměř automaticky. Díky tomu nás popovezl autobus plný místních zaměstnanců mířících z práce na pevninu. Nějak jsme jim nabourali představu bohatých západních turistů. Druhý stop byl ještě zajímavější…Zastavil autobus vojáků a pracovníků letiště, kteří nás měli za chvíli kontrolovat. Nakonec jsme všechno s rezervou stihli, jen příslušnému úředníkovi na vstupu vrtalo hlavou, proč jsme přistáli na jiném letišti než teď odlétáme…S open-jaw turismem se evidentně nesetkal.

Malé letiště pro chartrové lety

Tou dobou jsem ještě netušili, že stopování na letiště nebylo to nejdobružnější, co nás na cestě potkalo…Čekal nás Montreal a covid rychle zavírající hranice evropských zemí.

TENERIFE: KAM SE VYDAT NA TREK?

Tenerife ráj…

  • …pro milovníky cachtání a opékání na pláži
  • …pro milovníky cyklistiky, kteří zde polykají kilometry v mnoha seprentínách nebo v náročném terénu
  • …pro milovníky kaktusů a sukulentů, kterých zde roste neskutečné množství druhů
  • …pro milovníky skálolezení, protože je tu mnoho zajímavých skal
  • …pro milovníky jakýchkoliv treků, výšlapů i procházek, ke kterým se počítáme i my.

Při našich dvou návštěvách jsme zvládli mimo kratších procházek i následující trasy, které můžu doporučit k vyzkoušení. Takže kam se vydat na trek???

skály u pobřeží, v popředí sukulenty

Pico de Teide 3718 m.n.m.

Pico del Teide je skutečnou dominantou ostrova. Se svými 3718 metry nejvyšší horou celého Španělska. Do výšky 3.555m na stanici La Rambleta se můžete nechat dovést lanovkou (13,5 eura, dobrá je předchozí rezervace https://www.volcanoteide.com/es/volcano_teide/teleferico_del_teide/teleferico_del_teide), což je možnost, které využije spousta „plážáků“. Mohou se nahoře projít zhruba po vrstevnici a pokochat se výhledy na ostrov, který mají celý pod svýma nohama, a dohlédnou i na další z Kanárských ostrovů. Na samotný vrchol se ale nedostanou. Kvůli ochraně jedinečné přírody se špičku Pico del Teide podívá jen 200 turististů denně. Pokud opravdu toužíte stanout na vecolu, můžete požádat o permit https://www.reservasparquesnacionales.es/real/ParquesNac/usu/html/listado-actividades-oapn.aspx?cen=2 nebo si zakoupit Volcano Teide Experience s horským průvodcem, kteří se do denní kvóty nezapočítávají.

Pico del Teide - zasněžený vrcholek hory, v dálce lanovka
Výhled na Teide a horní stanici lanovky

Existuje ovšem i další možnost, o které se oficiálně moc nemluví, ale přesto stojí za vyzkoušení – přenocování na klasické turistické chatě Refugio de Altavista. Je dobře, když si ubytování zamluvíte dopředu, protože kapacita je pouze 54 turistů a to v sezóně opravdu nestačí. Všechno osazenstvo chaty ráno veeelmi brzy vstane, protože na vrchol zbývá ještě hodina a půl i pro rychlíky. Za tmy pouze při svitu čelovek stoupá karavana na vrcholek Pico del Teide, aby si zde všichni vychutnali svítání a povinné focení se stínem, který vrhá kužel Teide směrem na sousední ostrov La Palma. Se svojí délkou 200 kilometrů to je prý nejdelší stín na světě. Kontroloři permitů přijíždějí nahoru první lanovkou, nedostanou se tam určitě před devátou ranní. Do té doby jsou nocležníci z refugia dávno pryč.

Horský chata Refugio Altavista, v okolí sníh
Refugio del Altavista
Svítání nad mraky z vrcholu Pico del Teide, sníh
Svítání nad mořem mraků

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí, my jsme tohle všechno absolvovali už v roce 2013, naše zážitky si můžete přečíst tady: http://karinsubrtova.cz/?p=969, pochopitelně jsme cestu nahoru k chatě absolvovali po svých, ve sněhu a „natěžko“ z autobusové zastávky na hlavní zdejší silnice z nadmořské výšky kolem 2300. Chatu jsme zamluvenou neměli, ale museli jsme dlouho čekat, zda na nás zbyde místo. Během Vánoc s tím takový problém nebyl, v teplejších částech roku bych opravdu jistá nebyla. Kvůli focení a vyhledávání krásného světla v době zlaté hodiny jsem si stáhla výbornou aplikaci Sun Locator Lite (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.genewarrior.sunlocator.lite), která ale skvěle poslouží i pro výpočet, kdy vyrazit ráno na vrchol.

Já za svítání 😀
Dva turisté na vrcholku Pico del Teide, dlouhý stín přes moře
My dva a stín…
Stín Pico del Teide přes moře k ostrovu La Palma
Stín Teide směrem na La Palmu
Výhled na Gomeru přes sousední kužel Pico Viejo

Na chatě jsme si nechali velké batohy a vyrazili pouze s čelovkou a hůlkami (které se ve sněhu velmi hodily). V horních částech Teide je sníh skoro celoročně, dokonce mu podle něj dali původní obyvatelé Gaučové pojmenování. V zimním období jsme se místy bořili až po kolena a bylo to dost náročné. Od chaty dolů jsme sestoupili po turistické cestě S7 a S6 kolem neuvěřitelných Teidských vajec. Láva z kráteru Pico del Teide tady ztuhla obrovských koulí, z nichž některé měří i 3 metrů v průměru. Třeba mě geologové opraví, ale dočetla jsem se, že vznikly nabalováním tekuté lávy na kusy, které ztuhly dříve a valily se svahem jako sněhové koule. Došli jsme až k návštěvnickému centru El Portillo, na autobus do civilizace nakonec nedošlo, protože nám svezení nabídl mladý německý pár. Vlastně všichni individuální turisté mají půjčené auto, je to velmi výhodné, dokonce i turisté, kteří přiletěli s cestovkou si často půjčují auto, aby se podívali do ostrově, protože je všechno dostupné. My jsme se nechtěli pokaždé vracet na stejné místo, takže jsme jezdili veřejnou dopravou a i to bylo bez problémů. Tady by bylo samozřejmě možné zamířit stejnou cestou zpátky, nebo udělat okruh.

Trek na Pico del Teide, výškový profil
  • Výstup na Pico del Teide
  • Začátek: zastávka autobusu Montana Blanca (28.2595006N, 16.6033000W)
  • Konec: návštěvnické centrum El Portillo (28.3045778N, 16.5666239W)
  • 22 km (s přenocováním na chatě Refugio del Altavista)
  • Stoupání 1400m/ klesání 1700m
  • Obtížné – převýšení, vysoká nadmořská výška

Guajara 2718 m.n.m.

Pico del Teide naprosto dominuje celému ostrovu, takže je vidět z nejrůznějších úhlů a vzdáleností. Nejkrásnější výhled je ovšem z vrcholu protějšího vrcholu Pico Guajara. Začali jsme u parkoviště u návštěvnického centra Canada Blanca a po chvilce jsme se napojili na dálkovou trasu GR 131 Anaga – Chasna. Sluníčko opravdu pálilo, bylo velmi obtížné najít v nízkém keřovitém porostu kousek stínu. Cesta pak vystoupala asi 200 výškových metrů do horského sedla Degollada de Guajara, kde jsem se mohli při rychlém obědě pokochat výhledy do obou stran. Zvědavé, ale plaché ještěrky se po našem příchodu rychle schovaly, ale s přibývajícím časem převážila zvědavost a přibližovaly se k nám a přibližovaly, až na nás skoro vylezly, takže jsem stihla aspoň fotit. Po krátké rovince nás už čekalo posledních 400 výškových metrů na vrchol. Na něm jsou zbytky zdí, dokonce se zachovalo kamenné okno, skrz které je krásně vidět vrchol Teide. Cesta dolů klesala mnohem ostřeji než při výstupu, takže jsem byla ráda, že jsme zvolili pohodnějíší cestu nahoru. Trasa nebyla nijak extrémně náročná ani dlouhá, ale stejně mě zmohla a odnesla jsem si i lehký úpal a spálené nohy, takže opatrně…

Pico del Teide z vrcholu Guajara, pohled přes kamenné okno
Hora Pico del Teide, vrchol, skály na úpatí
Teide před námi a na úpatí Roques de García, na které mi už nezbyly síly
Skalnatý hřeben, bez vegetace
Skály, barevné
Ráj pro geology
Ještěrka, zblízka, sloupaná kůže
  • Výstup na vrchol Pico de Guajara 2718 m.n.m.
  • Okruh
  • Začátek: Návštěvnické centrum Montana Blanca (28.2238997N, 16.6275006W)
  • 10 km
  • Stoupání 600 m /klesání 600 m
  • Středně obtížné

La Caldera – El Esperanzačást GR 131

Dálková trasa má GR 131 na Tenerife vede z městečka Chasna a po 90 kilometrů končí ve městě La Esperanza. Vystoupá na náhorní plošinu a pak vede podél ní, později prochází nezvyklými mlžnými lesy a nakonec sklesá k hlavnímu městu, My jsme prošli jejích posledních 30 kilometrů ve směru na sever. Několikrát jsme nocovali na tábořišti La Caldera kousek od historického města La Orotava. Španělé milují pikniky a grilování v přírodě, takže kaldera je jedním obrovským piknikovištěm, které ovšem také křižují turistické cesty, takže toto místo se stalo i naším startovním bodem.

Celá trasa a profil GR 131
Vrchol Pico del Teide z dálky, v popředí borovice
Výhled na Teide t treku, západní pobřeží Tenerife typicky pod příkrovem mraků

Na části cesty jsme procházeli skalami porostlými velkými kanárskými borovicemi, část tvořily mlžné lesy složené předevšm z vavřínů porostlých mechy za doprovodu vysokých vřesů. Cesta nebyla extrémně náročná, jen často ostře stoupala a klesala, žádný „choďák po břehu řeky“. Odměnou byly nádherné výhledy na pobřeží hluboko pod námi, místy na nás jasně vykoukl i kužel Teide, přestože na nás dohlížel vlastně celou cestu. Do plánovaného tábořiště Las Calderetas jsme nedošli, ale v prudkých svazích jsme měli problém najít kousek rovného místa na postavení stanu. Ve vichru za kvílivého skřípání vysokých borovic jsme se stejně nevyspali…Zbytek cesty byl už jednoduchý jako procházka po křivoklátských lesích. GR 131 je určitě zajímavá, třeba časem dojdeme i jeho jižní část…

Mlžný les, kmeny a větve porostlé mechy
Mlžné lesy v zimě
Stan uprostřed lesa, zima, uschlá tráva
Nejrovnější místo v okruhu 6 kilometrů
  • GR 131 Chasna – La Esperanza – 90 km
  • Dálková trasa
  • Začátek – La Caldera – La Orotava (28.3578264N, 16.5022694W)
  • Konec – La Esperanza
  • 30 km (nalehko asi zvládnutelné za den, natěžko s jedním přenocováním)
  • Stoupání 1300m/ klesání 1650m
  • Středně obtížné

Arenas Negras

Pozůstatky sopečné činnosti jsou na Tenerife všudepřítomné. Není to jen Pico del Teide a jeho menší sourozenec Pico Viejo. Na západní straně ostrova se nachází sopka Montana Negra (1408m). Její kužel není nijak veliký ani všude viditelný. To proto, že byla částečně zničena vlastním výbuchem v roce 1706. Láva zalila město Garachico, do té doby nejvýznamější přístav na Tenerife, které leží asi 6 kilometrů pod ním, a zachována zůstala jen pevnost a jedna městská brána. Můžete si projít okolí sopky plné zajímavými lávovými útvary, černým sopečným popelem a struskou, se kterými nádherně kontrastují jasně zelené jehličky jednotlivě rozesetých kanárských borovic. Navíc se na spoustě míst otevírají výhledy na kužel Teide, přístavních měst i sousední ostrov La Palma. Okruh začíná na parkovišti poblíž vesnice La Motaneta, kam se dá s jistou opatrností dostat i autem. Okruh si můžete různě prodlužovat, ale vždy budou nesmírně zajímavé a nijak těžké.

Městečko na břehu moře na úpatí kopce, bílé domy, zlatá hodina
Garachico v posledních paprscích slunce
Tmavá krajina, černý sopečný prach, v kontrastu zelené borovice
Jeden strom - borovice - modrá obloha
Sopečná krajina, ztuhlá láva, jasně zelené borovice
kužel sopky, černá barva, zelené borovice
Sopečná krajina, v pozadí hora Pico del Teide, zelené borovice
Sopečná krajna, vrchol, černá, zelené stromy, v popředí černý kámen
Uzavřené betonové koryto, kanál na pitnou vodu, borovice v okolí
Pitná voda teče uzavřenými kanály k pobřeží
Výškový profil trasy Arenas Negras
  • Arenas Negras
  • Okruh
  • parkoviště Arenas Negras (28.3204494N, 16.7572108W)
  • cca 7 km
  • Stoupání/ klesání 200 m
  • Lehká obtížnost

Okolo Roque de Taborno

Sever Tenerife tvoří hluboce zvrásněné hřebeny poloostrova Anaga, který zabírá přírodní park. Podnebí je tu vlhké, a proto se tu daří vavřínovým mlžným lesům. Moc obyvatel tu nenajdete, ale sem se jezdí na procházky hustou vegetací vavřínů, jalovců a vřesů, které jsou porostlé mechy a vlajícími lišejníky. Všechno dohormady vadává zvláštní kořenitou vůni. Nejlepší vyhlídka na husté lesy i na krajinu vnitrozemí, které dominuje kužel Teide, je z vyhlídky Mirador Pico de Inglés.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anaga#/media/Soubor:Macizo_de_Anaga_respecto_a_Tenerife.png
horský hřeben, nahoře vesnice
tunel ze stromů kolem silnice
dlouhé mechy na větvích, osvětlené
krajina s městem, klikatící se silnice, na horizontu výrazná hora
Svahy Anagy, město La Laguna a nezbytné Teide v pozadí
Horský hřbet, jednotlivé domy, silnice, terasovitá pole

My jsme si vybrali jednu delší procházku okolo vrcholu Roque de Taborno, kterému se někdy přezdívá Kanárský Mattehorn, protože má naprosto nezaměnitelný tvar. Stoupá prudce od moře do výšky 706 m.n.m. Vyrazili jsme z vesnice Taborno, která se zařezává do kopce a rovinku vyhradili pouze malému kostelíčku, u kterého začíná dobře značená pěšina. Pak se hora musí obejít podle navigace kamennými mužiky, my jsme to vzali zprava. Kochali jsme se nádhernými výhledy na skalnaté severní pobřeží, na terasovitá políčka vybudovaná generacemi v prudkém svahu i na sousední vesničky i klikatějící se silničky. Na počátku cesty jsme potkali zvědavé kozy, dál už nás doprovází plaché ještěrky a spousta sukulentů.

hora Roque de Taborno, vrcholek v oparu, v popředí kaktus
Roque de Taborno
Ležící koza na skále, v pozadí kkoza
Hlídači na vstupu
Kamenný chodník v horách, skály
Místy kamenitý chodníček, místy skalky
Skalní hřeben u moře, turista v červeném se rozhlíží
Vzdušné výhledy
Skály nad mořem, terasovitá pole
Terasy na svazích nad mořem
Výrazná hora, v popředí sukulenty
Skály ostře se zvedeící nad mořem,
terasovitá pole
Pohoří, šedé, porostlé vegetací
Najdi vesničku 😀
Kaktusy a sukulenty
Výškový profil treku okolo Taborna
  • Okolo Roque de Taborno
  • Okruh
  • Začátek/konec – vesnice Taborno
  • Cca 8 km
  • Stoupání/ klesání 400 m
  • Středně obtížné – místy přelézání skalek, místy úzká pěšinka nad prudkým srázem

Co nám zůstalo na příště:

  • Trek soustěskou Barranca Maska – snad už bude otevřená
  • Okruh kolem vrcholů Pico del Teide a Pico Viejo
  • Roques de García
  • Pajsaje Lunar
  • Barranco del Infierno
  • Arco de Inguerque
  • podrobnější průzkum na poloostrově Anaga

V textu jsem použila mapy z Mapy.cz http://(https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.seznam.mapy), které na cestách využíváme nejčastěji a máme výborné zkušenosti. Ostatní mapy jsou z webu Wikiloc, kde cestovatelé zveřejňují své treky, a existuje i jako aplikace (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.wikiloc.wikilocandroid). Zatím jsem neměla možnost ji vyzkoušet v terénu, ale vypadá dobře a na plánování se určtě dá využít.

Krajina bez vegetace, šedá, okrová, hnědá, skalnatý hřeben