Archiv rubriky: CESTY

Národními parky Severní Ameriky: Údolí smrti (Death Valley)

Údolí smrti neboli anglicky Death Valley probouzí fantazii už svým jménem. Navíc vůbec nepřehání – je to skutečně VELMI nehostinná krajina, její podcenění může skončit i dnes až smrtí. I když v této oblasti staletí žili domorodí Šošoni, začal se název Death Valley používat až po příchodu evropských osadníků putujících v době zlaté horečky, kteří měli velké problémy tuto oblast překonat směrem na západ. Chtěli si zkrátit cestu k pobřeží Kalifornie a vydali se neznámou cestou, na kterou nebyli připraveni. Dobře to pro ně dopadlo, ale děsivé jméno zůstalo.

Krajina je tu velmi vyprahlá, dokonce představuje nejsušší a nejteplejší místo v celé severní Americe. V roce 1913 zde byla ve stínu naměřena neuvěřitelná teplota 56,7 °C, pouze o 2 stupně nižší, než jsou absolutní rekordy měření. Rekordy ovšem trhá i v poslední době. V červenci 2018 byly naměřeny průměrné denní teploty 108.1⁰ F, což je 42 stupňů Celsia, a to zahrnuje i noční ochlazení. Navíc v tomto období vejvyšší denní teploty dosahovaly k 53⁰ C čtyři dny po sobě. To je důvod, proč bych určitě nedoporučila návštěvu v létě. Včasné jaro i pozdní podzim je nejlepší, my jsme tu byli na jarní prázdniny v únoru a bylo určitě přes 25⁰ ve stínu. Pokud chcete zvládnout i třeba kratší trek, nepokoušela bych se o to v období květen – září. Ale i v chladnějších částech roku, kdy se průměrné teploty pohybují kolem 18 stupňů, je potřeba mít s sebou dostatek pitné vody a vhodný klobouk. Rozpálené skály pocit vedra velmi zhoršují.

Prší tady málo. Průměrné roční srážky jsou 50 mm, což v Česku přestavuje průměr za jeden měsíc. Déšť přijde občas na jaře, ale na tuhle příležitost čekají nachystané květiny, aby najednou rozkvetly do koberce žlutých, růžových nebo bílých květů. My jsme měli štěstí, že i nám pršelo asi 14 dní před naším příjezdem, takže i my jsme se mohli pokochat prvními zlatavými kvítky podobnými kopretinám, kterým se říká desert gold neboli pouštní zlato. V údolí nejčastěji vykvétají od poloviny února do poloviny dubna, správa národního parku dokonce na stránkách uvádí nejlepší období, kdy sem za kytičkami vyrazit podle proběhlého počasí (https://www.nps.gov/deva/learn/nature/wildflower-seasons.htm). Počítejte ovšem s tím, že pokud prší nebo nedávno pršelo, budou silnice vedoucí po dně údolí uzavřeny kvůli nebezpečí povodní.

To všechno by ale nestačilo na to, aby zde byl v roce 1994 vyhlášen národní park Death Valley National Park, který je největší v USA (tedy mimo Aljašky) s rozlohou 8000 kilometrů čtverečních. Počítá se k Mohavské poušti a ze všech stran ho obklopují pohoří, z nichž nejvyšší a nejvýraznější je Sierra Nevada na západě. Tvoří 220 kilometrů dlouhé údolí, jenž se je místy široké 8 kilometrů a místy se rozšiřuje na 25 kilometrů. Přesto všechno je tu příroda velmi rozmanitá a je domovem mnoha druhů zvířat i rostlin. Žije tu nejen 30 druhů plazů a více než 300 druhů ptáků, z velkých zvířat také 30 druhů savců jako je ovce tlustorohá, kojot, rys červený, liška, puma americká.

Park se nachází na území státu Kalifornie u hranic s Nevadou. Je otevřený celý rok a celý den, dokonce při příjezdu do parku nejsou žádné kontroly. Pokud nemáte Annual Pass, vstupné zaplatíte v některém z návštěvnických centrer v Furnace Creek a v Stovepipe Walls, na 7 dní stojí 35 USD za celé auto a všechny pasažéry. Pokud přidete na kole nebo pěšky, za vstup zaplatíte 10 USD. Já bych ovšem doporučila Annual Pass za 85 USD, který vám umožní vstup do všech státních národních parků po dobu jednoho roku, takže už při třetí návštěvě parku vychází levněji. Pokud ho jako my koupíte „z druhé ruky“, ušetřite už v druhém parku. Národní park je velmi rozlehlý a většina turistů jezdí pouze autem, vystoupí, pokochá se a zase pokračuje. Prostě turistika po americku. Ovšem je tu i možnost procházek a treků různých délek a obtížností. Doporučuji si prohlédnout webové stránky Hikersproject, kde najdete popisy i podrobné mapy.

https://www.hikingproject.com/directory/8007347/death-valley-national-park

V návštěvnických centrech můžete nejen získat všechny potřebné informace a domluvit si třeba projížďku na koních, ale také si nakoupit, natankovat nebo se ubytovat. Můžete také navštívit Death Valley Ranch neboli Scotty´s Castle, který je spíše zvláštním muzeem v hradu koloniálního španělského stylu. Ještě jednu zajímavou budovu jsme minuli cestou od městečka Baker, kde je několik motelů, fastfoodů a nejvyšší teploměr na světě. Na křižovatce Death Valley Junction stojí malý, ale výrazný bílý dům – operní divadlo Amargosa…Newyorská zpěvečka a tanečnice Marta Becket se zamilovala do zdejší krajiny, ale nechtěla se vzdát ani divadla. Tak na tomto odlehlém místě vytvořila v 60. létech 20. století divadelní scénu přebudováním původní stodoly, kterou sama vyzdobila nezvyklými freskami. Kousek odsud v Ash Meadows National Wildlife Refuge můžete navštívit i Devils Hole, geotermální bazén, kde ve vodě o teplotě 33 °C žije kriticky ohrožené endomitní ryba Cyprinodon diabolis, česky halančíkovec Ďábelský, anglicky se mu říká pupfish.

Místo, které určitě v Death Valley nesmíte minout, se jmenuje Badwater Basin. Z dálky údolí vypadá, že tudy protéká řeka, ale je to jen optický klam. Na několika místech zde stojí mělká jezírka s vodou, která obsahuje hodně solí. Sůl zde dokonce krystalizovala a po solné krustě, která místy měří až 1,5 metru, můžete i projít. Druhá strana údolí vypadá docela blízko, ale pokud byste tam chtěli dojít, je to 8 kilometrů. Ta největší zajímavost je ale jeho polohatohoto místa. Nachází se totiž skoro 86 metrů pod úrovní hladiny moře, což z něj dělá nejnižší místo v Severní Americe a dokonce druhé nejnižší na západní polokouli. Nerovnováha je o to větší, že pouhých 20 mil odsud se tyčí Telescope Peak s nadmořskou výškou 3368, nejvyšší místo kontinentální Ameriky – Mount Whitney 4421 m.n.m. – jen o 100 kilometrů dál.

Devil’s Golf Course představuje velkou solnou pánev na dně Death Valley pokrytou hrubou strukturou solných krystalů. Na několika místech jsou patrné díry po průzkumnách vrtech, protože zde byla plánovaná těžba boraxu.

Artist´s drive je devítimílový okruh pro auta, který vás zavede k vlnám skal, jejichž barvy jako kdyby kopírovaly malířskou paletu – žluté, bílé, zelené i do modra, vznikly oxidací různých kovů, které obsahují. Cesta odbočuje z hlavní silnice k Badwater a vede jednosměrně. V terénu se klikatí úzká silnička a nabízí pár zastávek k důkladnější prohlídce. Nejzajímavěji vypadají skály nasvícené teplým večerním světlem chvíli před západem slunce. O kousek dál na jih se nachází skalní most v Natural Bridge Canyon, kam se dá dostat za čtvrt hodiny chůzí od parkoviště, kam se dostanete odbočkou z Badwater Rd.

Death Canyon nejsou je holé barevné skály a solí pokryté dno údolí. Vítr obrousil pískovcové skály a odnesený písek nahromadil na několika místech, kde se vytvořily duny skoro jako na Sahaře. Nejvyšší je Eureka Dunes s výškou až 200 metrů. Menší Mesquite Flat Sand Dunes měří 30 metrů vysoká a je mnohem dostupnější, protože se nachází pár kroků do hlavní silnice 190.

My jsme pochopitelně chtěli procourat i něco po svých. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti Zabriskie Point, které se nachází na silnici od východu. Z krásné vyhlídky jsme měli naplánovanou 4kilometrovou procházku okolo nezvykle zabarvených skal. Bohužel jsme se úplně netrefili, ale můžu vám díky tomu doporučit skvělou trasu, která kombinuje Gower Gulch Loop pro sestup a Golden Canyon Trail pro návrat na parkoviště. Dvanáctikilometrový trek není příliš obtížný, ovšem nabídne vám proměnlivou scenérii, spoustu zajímavě tvarovaných barevých skal, sestup na dno údolí korytem vyschlé řeky i krásné vyhlídky. Můžete ho prodloužit o odbočku k Rudé katedrále (Red Cathedral), rudě zabarvenému příkrému skalnímu útvaru, který na vás při stoupání dohlíží.

Image result for golden canyon trail
https://liveandlethike.com/2020/03/07/golden-canyon-badlands-loop-and-gower-gulch-trail-loop-including-red-cathedral-zabriskie-point-death-valley-national-park-ca/

Předchozí místa jsme sami navštívili při naší jednodenní návštěvě, ale Death Valley určitě stojí za to zdržet se tu déle. Pak se tu nabízí spousta dalších velmi zajímavých míst a treků:

  • Jeden z nejzajímavějších treků v národním parku je považován Mosaic Canyon Trail, který jsme bohužel nestihli. Začíná v osadě Stovepipe Wells, kde jsme se zastavili v místním saloonu na večeři a vede kaňonem barevných skal necelých 5 km a zase zpět.
  • Dante´s view je další vyhlášené místo, odkud si nehostinnou krajinu prohlédnout z nadhledu. Dostanete se sem autem po několika mílích podél skalního hřebene a vystoupíte na velmi větrném místě jižněji než je Badwater, který máte pod nohama. Rozdíly teplot mezi údolím a vyhlídkou mohou být až 20 st.
  • Salt Creek Interpretive Trail nabízí krátkou procházku po dřevěných chodnnících podél unikátní krajiny – mělkého potoka, kde žijí dokonc e i ryby.
  • Mosaic Canyon představuje jednu z must-go tras v Death Valley, my ho bohužel kvůli předchozí chybě nestihli. Průchod uzoučkým kaňonem barevných skal vypadá skvěle. Neměl by být obtížný, jen na několika místech je potřeba zdolat větší balvany stojící v cestě. Jedna cesta zabere asi třičtvrtě hodiny.
  • Titus Canyon je méně známé místo v Death Valley doporučované jako skrytý klenot. Dá se projet jednosměrně autem, ovšem pouze s pohonem 4×4. Trasa měří 40 kilometrů, ale bez ohledu na to, kolik kochacích zastávek provedete, počítejte s tím, že průjezd bude velmi pomalý a vyhraďte si 2 – 3 hodiny. Ve střední části se můžete setkat třeba s ovcí tuporohou a také navštívit jedno z „měst duchů“ – Leadfield, které bylo opuštěno ve 20. letech.
  • Ubehebe Crater ukazuje vulkanickou minulost této krajiny. Kráter je zhruba kilometr široký a více než 200 metrů hluboký. Dá se obejít po hraně kaňonu nebo sestoupit na dno. Často zde velmi fouká, takže se doporučuje kvaitní vybavení.
  • Mesquite Spring je místo v nejsevernější části Death Valley, kde se setkáte s řadou kaktusů cholla i dalších druhů. Zajímavostí jsou dochované rytiny do skály (petroglyfy), které domorodí indiáni vytvořili někdy před 2 – 3 tisíci lety.
  • Mimo hlavní údolí směrem na západ se nachází i zvláštní planina, které se říká Racetrack Playa. Na ploše vyschlého jezera se nachází několik pramenů, ale největší zajímavostí jsou tzv. toulající se kameny. Dolomitové kameny různé velikosti se samovolně posouvají a zůstávají po nich stopy v bahnité slupce. Příčiny tohoto jevu nejsou zatím vědecky potvrzené, i když někdo je považuje za důkaz práce mimozemšťanů, časem se určitě najde racionální vysvětlení.
  • Ve The Wildrose Charcoal Kilns se dochovaly nepoužívané zděné milíře, kde se od 19. století pálilo dřevěné uhlí. Jsou velmi fotogenické. O kousek dál po hřebeni jsou dva kampy, díky obtížnějšímu přísupu budou volnější, než kempy v údolí. Na koci silnice začítá trek na vrcholek Telescope Peak, odkud jsou nádherné výhledy na celé údolí.

Na území národního parku se nachází pozůstatky 140 osad z různého období, které dnes rychle chátrají. Krátce se tu těžilo stříbro, těžba boraxu, kterému se přezdívá bílé zlato, pokračovala až do 1. poloviny 20. století. Pozůstatky minulosti najdete v Rhyolite, které kdysi obývalo deset tisíc lidí. Zbytky velké budovy banky nebo věznice si můžete projít pár mil od města Beatty. Po odchodu „zlatokopů“ zůstaly pouze opuštěné vesnice jako Panamint City. Pokud máte dostatek času, můžete se k jejím pozůstatkům dostat pěšky z Chris Wicht’s Camp, protože silnice sem nevedou. Jeden z opuštěných dolů se ovšem nachází nedaleko hlavních památek v údolí. V Keane Wonder Mine, kde se těžilo zlato, si můžete prohlédnout mlýn na rudu a další pozůstatky těžby. Důl fungoval od počátku 20. století a byl nejúspěšnějším v celém údolí. Byl pojmenován po svém objeviteli Jack Keanovi, který zde původně hledal stříbro, ale narazil na výraznou zlatou žílu.

Všechna místa, o kterých tu píšu, jsem zakreslila do google mapy. Najdete tu také několik tras i místa kempovišť, abyste mohli lépe plánovat, co v tomto fascinujícím koutě podniknout.

Kam byste se nejraději vydali? Nebo jste navštívili Death Valley a můžete některá místa doporučit? Poraďte mi, co mám doplnit 😉

Kubánské pláže jako z prospektů: Cayo Coco

Cayo Coco je asi nejméně pravděpodobné místo na Kubě, kde bych si samá sebe uměla představit. Plážové resorty s all inclusive, kde  plastový náramek na ruce je vstupenkou všude, to není můj šálek kávy. A přes to sedím na bělostné pláži na břehu nejkrásnějšího moře, které hraje všemi barvami modré a užívám si kousek pravého karibského ráje.  

Korálové ostrovy na severu, ke kterým patří i Cayo Coco, se souhrnně nazývají Královské zahrady a bývaly od pevniny odděleny mořem. Dnes se sem návštěvníci mohou dostat přes asi dvacet kilometrů dlouhý umělý násep po silnici. Návštěvníci znamená zahraniční turisté, protože pro místní Kubánce je sem přístup povolen, jen pokud tu pracují. Na ostrovech nebylo nikdy trvalé osídlení, neboť tu chybí zdroj pitné vody, ovšem dnes je voda dopravována z pevniny dlouhým potrubím, aby mohlo Cayo Coco pohostit turisty s žádanou zahraniční měnou.

Jižní strana ostrova patří mangrovům a divokým ptákům, sever zabraly hotelové komplexy se slunícími se turisty. Pláže ovšem stály za to. Kdyby někdo toužil fotit reklamu na Karibik, Cayo Coco je to pravé místo. Dlouhé pláže s bělostným pískem, neskutečné barvy azurového moře, které se lehce svažuje. I vlny byly jen lehké houpání. Teplota vody byla příjemná okolo 24C, tudíž osvěžující, protože i ve stínu panovaly teploty okolo 30 st. Vůbec se nedivím, že hlavní část osazenstva představují Kanaďané, kteří se sem jezdí ohřát z mrazivých severských zim. Pro ně tady vzniklo malé letiště, díky kterému jsme sem také přijeli – odsud budeme za dva dny odlétat.

Všechny hotely počítají s minimálně týdenní dovolenou, my potřebujeme jen dvě noci. Jediné cenově dostupné přenocování jsme našli pár kilometrů od pobřeží, v replice domorodé vesnice Sitio la Guira s dřevěnými chatkami a malou restaurací s barem, mezi kterými je umístěna expozice domorodé zvířeny – slepice, perličky, holubi i králík. Abych úplně nekřivdila, ukazují i trochu něco exotického – vodní želvy, malého krokodýla a jednoho dravého ptáka, asi supa. Já byla ovšem unesena z nádherného zeleného kolibříka, který tu žil přirozeně a poletoval kolem jak malý jiskřivý drahokam. Důvodem, proč se ve vesničce zastavují plážoví turisté s průvodcem při cestě kolem ostrova není zvířena, ale hovorná Maria a její vyhlášené koktejly. Nejvíc času tu ovšem trávili místní řidiči turistických autobusů, protože to bylo jediné místo široko daleko, kde nebyly ceny předražené.

Široké silnice jsou stavěné pro velký turistický ruch, který možná někdy přijde, ale vše se postupně rozpadá, jako kdyby všechny peníze nestačily na údržbu. Ve zbytku se rozrůstá divoká tropická vegetace. Doprava po Cayo Coco je složitá, protože se jaksi přirozeně předpokládá, že turisté přijedou z letiště společným autobusem a na případné cesty po ostrově si vezmou taxi, které stojí u hotelu. To my jsme se pohybovali po velmi velkorysých silnicích navržených asi tak pro sto násobnou dopravu, jak jsme zvyklí – takže po svých. Ovšem vypadali jsme nejspíš zvláště, bílí turisté pěšky prostě nechodí. Tak nám dokonce zastavil projíždějící autobus, který nás povovezl, aniž bysme na něj mávli.

Taxi pro turisty – naleštěná amerika
Tropická gžungle zabírající si kždé volné místečko

Na letiště jsme si domluvili taxi, které ovšem nepřijelo. takže jsme vyrazili pěšky a stopovali všechno, co jelo okolo, s obavou, jestli stihneme být na letišti včas. Na Kubě je zvykem stopovat, dokonce prý je v nějakém zákoně, že pokud má auto volné místo, musí místní, kteří čekají u silnic na výjezdu z města, nabrat. Tudíž všichni zastavují téměř automaticky. Díky tomu nás popovezl autobus plný místních zaměstnanců mířících z práce na pevninu. Nějak jsme jim nabourali představu bohatých západních turistů. Druhý stop byl ještě zajímavější…Zastavil autobus vojáků a pracovníků letiště, kteří nás měli za chvíli kontrolovat. Nakonec jsme všechno s rezervou stihli, jen příslušnému úředníkovi na vstupu vrtalo hlavou, proč jsme přistáli na jiném letišti než teď odlétáme…S open-jaw turismem se evidentně nesetkal.

Malé letiště pro chartrové lety

Tou dobou jsem ještě netušili, že stopování na letiště nebylo to nejdobružnější, co nás na cestě potkalo…Čekal nás Montreal a covid rychle zavírající hranice evropských zemí.

TENERIFE: KAM SE VYDAT NA TREK?

Tenerife ráj…

  • …pro milovníky cachtání a opékání na pláži
  • …pro milovníky cyklistiky, kteří zde polykají kilometry v mnoha seprentínách nebo v náročném terénu
  • …pro milovníky kaktusů a sukulentů, kterých zde roste neskutečné množství druhů
  • …pro milovníky skálolezení, protože je tu mnoho zajímavých skal
  • …pro milovníky jakýchkoliv treků, výšlapů i procházek, ke kterým se počítáme i my.

Při našich dvou návštěvách jsme zvládli mimo kratších procházek i následující trasy, které můžu doporučit k vyzkoušení. Takže kam se vydat na trek???

skály u pobřeží, v popředí sukulenty

Pico de Teide 3718 m.n.m.

Pico del Teide je skutečnou dominantou ostrova. Se svými 3718 metry nejvyšší horou celého Španělska. Do výšky 3.555m na stanici La Rambleta se můžete nechat dovést lanovkou (13,5 eura, dobrá je předchozí rezervace https://www.volcanoteide.com/es/volcano_teide/teleferico_del_teide/teleferico_del_teide), což je možnost, které využije spousta „plážáků“. Mohou se nahoře projít zhruba po vrstevnici a pokochat se výhledy na ostrov, který mají celý pod svýma nohama, a dohlédnou i na další z Kanárských ostrovů. Na samotný vrchol se ale nedostanou. Kvůli ochraně jedinečné přírody se špičku Pico del Teide podívá jen 200 turististů denně. Pokud opravdu toužíte stanout na vecolu, můžete požádat o permit https://www.reservasparquesnacionales.es/real/ParquesNac/usu/html/listado-actividades-oapn.aspx?cen=2 nebo si zakoupit Volcano Teide Experience s horským průvodcem, kteří se do denní kvóty nezapočítávají.

Pico del Teide - zasněžený vrcholek hory, v dálce lanovka
Výhled na Teide a horní stanici lanovky

Existuje ovšem i další možnost, o které se oficiálně moc nemluví, ale přesto stojí za vyzkoušení – přenocování na klasické turistické chatě Refugio de Altavista. Je dobře, když si ubytování zamluvíte dopředu, protože kapacita je pouze 54 turistů a to v sezóně opravdu nestačí. Všechno osazenstvo chaty ráno veeelmi brzy vstane, protože na vrchol zbývá ještě hodina a půl i pro rychlíky. Za tmy pouze při svitu čelovek stoupá karavana na vrcholek Pico del Teide, aby si zde všichni vychutnali svítání a povinné focení se stínem, který vrhá kužel Teide směrem na sousední ostrov La Palma. Se svojí délkou 200 kilometrů to je prý nejdelší stín na světě. Kontroloři permitů přijíždějí nahoru první lanovkou, nedostanou se tam určitě před devátou ranní. Do té doby jsou nocležníci z refugia dávno pryč.

Horský chata Refugio Altavista, v okolí sníh
Refugio del Altavista
Svítání nad mraky z vrcholu Pico del Teide, sníh
Svítání nad mořem mraků

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí, my jsme tohle všechno absolvovali už v roce 2013, naše zážitky si můžete přečíst tady: http://karinsubrtova.cz/?p=969, pochopitelně jsme cestu nahoru k chatě absolvovali po svých, ve sněhu a „natěžko“ z autobusové zastávky na hlavní zdejší silnice z nadmořské výšky kolem 2300. Chatu jsme zamluvenou neměli, ale museli jsme dlouho čekat, zda na nás zbyde místo. Během Vánoc s tím takový problém nebyl, v teplejších částech roku bych opravdu jistá nebyla. Kvůli focení a vyhledávání krásného světla v době zlaté hodiny jsem si stáhla výbornou aplikaci Sun Locator Lite (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.genewarrior.sunlocator.lite), která ale skvěle poslouží i pro výpočet, kdy vyrazit ráno na vrchol.

Já za svítání 😀
Dva turisté na vrcholku Pico del Teide, dlouhý stín přes moře
My dva a stín…
Stín Pico del Teide přes moře k ostrovu La Palma
Stín Teide směrem na La Palmu
Výhled na Gomeru přes sousední kužel Pico Viejo

Na chatě jsme si nechali velké batohy a vyrazili pouze s čelovkou a hůlkami (které se ve sněhu velmi hodily). V horních částech Teide je sníh skoro celoročně, dokonce mu podle něj dali původní obyvatelé Gaučové pojmenování. V zimním období jsme se místy bořili až po kolena a bylo to dost náročné. Od chaty dolů jsme sestoupili po turistické cestě S7 a S6 kolem neuvěřitelných Teidských vajec. Láva z kráteru Pico del Teide tady ztuhla obrovských koulí, z nichž některé měří i 3 metrů v průměru. Třeba mě geologové opraví, ale dočetla jsem se, že vznikly nabalováním tekuté lávy na kusy, které ztuhly dříve a valily se svahem jako sněhové koule. Došli jsme až k návštěvnickému centru El Portillo, na autobus do civilizace nakonec nedošlo, protože nám svezení nabídl mladý německý pár. Vlastně všichni individuální turisté mají půjčené auto, je to velmi výhodné, dokonce i turisté, kteří přiletěli s cestovkou si často půjčují auto, aby se podívali do ostrově, protože je všechno dostupné. My jsme se nechtěli pokaždé vracet na stejné místo, takže jsme jezdili veřejnou dopravou a i to bylo bez problémů. Tady by bylo samozřejmě možné zamířit stejnou cestou zpátky, nebo udělat okruh.

Trek na Pico del Teide, výškový profil
  • Výstup na Pico del Teide
  • Začátek: zastávka autobusu Montana Blanca (28.2595006N, 16.6033000W)
  • Konec: návštěvnické centrum El Portillo (28.3045778N, 16.5666239W)
  • 22 km (s přenocováním na chatě Refugio del Altavista)
  • Stoupání 1400m/ klesání 1700m
  • Obtížné – převýšení, vysoká nadmořská výška

Guajara 2718 m.n.m.

Pico del Teide naprosto dominuje celému ostrovu, takže je vidět z nejrůznějších úhlů a vzdáleností. Nejkrásnější výhled je ovšem z vrcholu protějšího vrcholu Pico Guajara. Začali jsme u parkoviště u návštěvnického centra Canada Blanca a po chvilce jsme se napojili na dálkovou trasu GR 131 Anaga – Chasna. Sluníčko opravdu pálilo, bylo velmi obtížné najít v nízkém keřovitém porostu kousek stínu. Cesta pak vystoupala asi 200 výškových metrů do horského sedla Degollada de Guajara, kde jsem se mohli při rychlém obědě pokochat výhledy do obou stran. Zvědavé, ale plaché ještěrky se po našem příchodu rychle schovaly, ale s přibývajícím časem převážila zvědavost a přibližovaly se k nám a přibližovaly, až na nás skoro vylezly, takže jsem stihla aspoň fotit. Po krátké rovince nás už čekalo posledních 400 výškových metrů na vrchol. Na něm jsou zbytky zdí, dokonce se zachovalo kamenné okno, skrz které je krásně vidět vrchol Teide. Cesta dolů klesala mnohem ostřeji než při výstupu, takže jsem byla ráda, že jsme zvolili pohodnějíší cestu nahoru. Trasa nebyla nijak extrémně náročná ani dlouhá, ale stejně mě zmohla a odnesla jsem si i lehký úpal a spálené nohy, takže opatrně…

Pico del Teide z vrcholu Guajara, pohled přes kamenné okno
Hora Pico del Teide, vrchol, skály na úpatí
Teide před námi a na úpatí Roques de García, na které mi už nezbyly síly
Skalnatý hřeben, bez vegetace
Skály, barevné
Ráj pro geology
Ještěrka, zblízka, sloupaná kůže
  • Výstup na vrchol Pico de Guajara 2718 m.n.m.
  • Okruh
  • Začátek: Návštěvnické centrum Montana Blanca (28.2238997N, 16.6275006W)
  • 10 km
  • Stoupání 600 m /klesání 600 m
  • Středně obtížné

La Caldera – El Esperanzačást GR 131

Dálková trasa má GR 131 na Tenerife vede z městečka Chasna a po 90 kilometrů končí ve městě La Esperanza. Vystoupá na náhorní plošinu a pak vede podél ní, později prochází nezvyklými mlžnými lesy a nakonec sklesá k hlavnímu městu, My jsme prošli jejích posledních 30 kilometrů ve směru na sever. Několikrát jsme nocovali na tábořišti La Caldera kousek od historického města La Orotava. Španělé milují pikniky a grilování v přírodě, takže kaldera je jedním obrovským piknikovištěm, které ovšem také křižují turistické cesty, takže toto místo se stalo i naším startovním bodem.

Celá trasa a profil GR 131
Vrchol Pico del Teide z dálky, v popředí borovice
Výhled na Teide t treku, západní pobřeží Tenerife typicky pod příkrovem mraků

Na části cesty jsme procházeli skalami porostlými velkými kanárskými borovicemi, část tvořily mlžné lesy složené předevšm z vavřínů porostlých mechy za doprovodu vysokých vřesů. Cesta nebyla extrémně náročná, jen často ostře stoupala a klesala, žádný „choďák po břehu řeky“. Odměnou byly nádherné výhledy na pobřeží hluboko pod námi, místy na nás jasně vykoukl i kužel Teide, přestože na nás dohlížel vlastně celou cestu. Do plánovaného tábořiště Las Calderetas jsme nedošli, ale v prudkých svazích jsme měli problém najít kousek rovného místa na postavení stanu. Ve vichru za kvílivého skřípání vysokých borovic jsme se stejně nevyspali…Zbytek cesty byl už jednoduchý jako procházka po křivoklátských lesích. GR 131 je určitě zajímavá, třeba časem dojdeme i jeho jižní část…

Mlžný les, kmeny a větve porostlé mechy
Mlžné lesy v zimě
Stan uprostřed lesa, zima, uschlá tráva
Nejrovnější místo v okruhu 6 kilometrů
  • GR 131 Chasna – La Esperanza – 90 km
  • Dálková trasa
  • Začátek – La Caldera – La Orotava (28.3578264N, 16.5022694W)
  • Konec – La Esperanza
  • 30 km (nalehko asi zvládnutelné za den, natěžko s jedním přenocováním)
  • Stoupání 1300m/ klesání 1650m
  • Středně obtížné

Arenas Negras

Pozůstatky sopečné činnosti jsou na Tenerife všudepřítomné. Není to jen Pico del Teide a jeho menší sourozenec Pico Viejo. Na západní straně ostrova se nachází sopka Montana Negra (1408m). Její kužel není nijak veliký ani všude viditelný. To proto, že byla částečně zničena vlastním výbuchem v roce 1706. Láva zalila město Garachico, do té doby nejvýznamější přístav na Tenerife, které leží asi 6 kilometrů pod ním, a zachována zůstala jen pevnost a jedna městská brána. Můžete si projít okolí sopky plné zajímavými lávovými útvary, černým sopečným popelem a struskou, se kterými nádherně kontrastují jasně zelené jehličky jednotlivě rozesetých kanárských borovic. Navíc se na spoustě míst otevírají výhledy na kužel Teide, přístavních měst i sousední ostrov La Palma. Okruh začíná na parkovišti poblíž vesnice La Motaneta, kam se dá s jistou opatrností dostat i autem. Okruh si můžete různě prodlužovat, ale vždy budou nesmírně zajímavé a nijak těžké.

Městečko na břehu moře na úpatí kopce, bílé domy, zlatá hodina
Garachico v posledních paprscích slunce
Tmavá krajina, černý sopečný prach, v kontrastu zelené borovice
Jeden strom - borovice - modrá obloha
Sopečná krajina, ztuhlá láva, jasně zelené borovice
kužel sopky, černá barva, zelené borovice
Sopečná krajina, v pozadí hora Pico del Teide, zelené borovice
Sopečná krajna, vrchol, černá, zelené stromy, v popředí černý kámen
Uzavřené betonové koryto, kanál na pitnou vodu, borovice v okolí
Pitná voda teče uzavřenými kanály k pobřeží
Výškový profil trasy Arenas Negras
  • Arenas Negras
  • Okruh
  • parkoviště Arenas Negras (28.3204494N, 16.7572108W)
  • cca 7 km
  • Stoupání/ klesání 200 m
  • Lehká obtížnost

Okolo Roque de Taborno

Sever Tenerife tvoří hluboce zvrásněné hřebeny poloostrova Anaga, který zabírá přírodní park. Podnebí je tu vlhké, a proto se tu daří vavřínovým mlžným lesům. Moc obyvatel tu nenajdete, ale sem se jezdí na procházky hustou vegetací vavřínů, jalovců a vřesů, které jsou porostlé mechy a vlajícími lišejníky. Všechno dohormady vadává zvláštní kořenitou vůni. Nejlepší vyhlídka na husté lesy i na krajinu vnitrozemí, které dominuje kužel Teide, je z vyhlídky Mirador Pico de Inglés.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anaga#/media/Soubor:Macizo_de_Anaga_respecto_a_Tenerife.png
horský hřeben, nahoře vesnice
tunel ze stromů kolem silnice
dlouhé mechy na větvích, osvětlené
krajina s městem, klikatící se silnice, na horizontu výrazná hora
Svahy Anagy, město La Laguna a nezbytné Teide v pozadí
Horský hřbet, jednotlivé domy, silnice, terasovitá pole

My jsme si vybrali jednu delší procházku okolo vrcholu Roque de Taborno, kterému se někdy přezdívá Kanárský Mattehorn, protože má naprosto nezaměnitelný tvar. Stoupá prudce od moře do výšky 706 m.n.m. Vyrazili jsme z vesnice Taborno, která se zařezává do kopce a rovinku vyhradili pouze malému kostelíčku, u kterého začíná dobře značená pěšina. Pak se hora musí obejít podle navigace kamennými mužiky, my jsme to vzali zprava. Kochali jsme se nádhernými výhledy na skalnaté severní pobřeží, na terasovitá políčka vybudovaná generacemi v prudkém svahu i na sousední vesničky i klikatějící se silničky. Na počátku cesty jsme potkali zvědavé kozy, dál už nás doprovází plaché ještěrky a spousta sukulentů.

hora Roque de Taborno, vrcholek v oparu, v popředí kaktus
Roque de Taborno
Ležící koza na skále, v pozadí kkoza
Hlídači na vstupu
Kamenný chodník v horách, skály
Místy kamenitý chodníček, místy skalky
Skalní hřeben u moře, turista v červeném se rozhlíží
Vzdušné výhledy
Skály nad mořem, terasovitá pole
Terasy na svazích nad mořem
Výrazná hora, v popředí sukulenty
Skály ostře se zvedeící nad mořem,
terasovitá pole
Pohoří, šedé, porostlé vegetací
Najdi vesničku 😀
Kaktusy a sukulenty
Výškový profil treku okolo Taborna
  • Okolo Roque de Taborno
  • Okruh
  • Začátek/konec – vesnice Taborno
  • Cca 8 km
  • Stoupání/ klesání 400 m
  • Středně obtížné – místy přelézání skalek, místy úzká pěšinka nad prudkým srázem

Co nám zůstalo na příště:

  • Trek soustěskou Barranca Maska – snad už bude otevřená
  • Okruh kolem vrcholů Pico del Teide a Pico Viejo
  • Roques de García
  • Pajsaje Lunar
  • Barranco del Infierno
  • Arco de Inguerque
  • podrobnější průzkum na poloostrově Anaga

V textu jsem použila mapy z Mapy.cz http://(https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.seznam.mapy), které na cestách využíváme nejčastěji a máme výborné zkušenosti. Ostatní mapy jsou z webu Wikiloc, kde cestovatelé zveřejňují své treky, a existuje i jako aplikace (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.wikiloc.wikilocandroid). Zatím jsem neměla možnost ji vyzkoušet v terénu, ale vypadá dobře a na plánování se určtě dá využít.

Krajina bez vegetace, šedá, okrová, hnědá, skalnatý hřeben

TENERIFE: KTERÁ KRÁSNÁ MÍSTA NAVŠTÍVIT?

Tenerife je největší a nejlidnatější zE sedmi ostrovů z Kanárského souostroví. Turistům nabízí nejvíc, přes krásné pláže po vysoké hory, starobylá města a zároveň fantastickou moderní architekturu, jeskyně, mlžné lesy, moře k potápění i terény pro náročné výšlapy na kole. Můžete celý pobyt strávit na jedné z mnoha krásných pláží s černým pískem, ale to by byla opravdu škoda. My jsme chtěli poznat především neuvěřitelnou přírodu, takže jsme podnikli několik delších vycházek, ale nemohli jsme pochopitelně minout i některá města a pamětihodnosti. Je to pouhý vzorek míst, která jsme ale sami navštívili.

San Cristóbal de La Laguna neboli La Laguna

Tohle město na severu Tenerife mi připadá matoucí. Leží u dálniční křižovatky nedaleko severního letiště a závoveň je vstupní branou do velikého (tedy na kanárské poměry) parku Anaga. Nejstarší město na Kanárech založené už roku 1496, ale zároveň díky velké univerzitě San Fernando mladé a moderní, včetně vyhlášeného Muzea vědy a vesmíru (Museo de la Ciencia y el Cosmos). Jako hlavní město ostrova fungovalo do roku 1723, později ho vystřídalo vedlejší, ale mnohem méně zajímavé město Santa Cruz. A také název je problematický. Při svém založení stálo na břehu jezera, ale dnes je jezero vyschlé a zůstala z něj jen vzpomínka v názvu města – La Laguna.

Studentská kaple Cruz Verde u budov patřících k univerzitě
Jedna z mnoha graffity

V centru města, které je dnes pod ochranou UNESCO, se zachovaly koloniální domy z 15. století se zdobenými portály a tradičními dřevěnými balkony a také úzké středověké uličky přeměněné dnes na příjemnou pěší zónu se spoustou kaváren a hospůdek. Novogotická katedrála s barevně prosklenou kupolí pochází z 19. století, ale mnohem zajímavější je Iglesia de Nuestra Seňora de la Concepción z roku 1502 s dřevěnou klenbou a vyřezávanými stropy. K němu byla poději přistavěna sedmipatrová zvonice, která se stala symbolem města. Je totoíž mnohem lépe viditelná než kostel samotný, protože stojí na spojnici dvou hlavních obchodních ulic, Palacio de Nava na malém náměstí Plaza del Adelantado vystřídal původní palác zakladatele města Alonsa Fernandeze de Luga zaujme kamennou fasádou. Hned vedle se nachází velký komplex kláštera dominikánů Convento de Santa Calina, na kterém je patrný arabský vliv. Přes ulici stojí velký palác Casa del Corregidor, který dnes patří k radnici města. Nechal ho postavit v roce 1545 správce celého ostrova Jerónimo Álvarez de Sotomayor, V sousedních uličkách můžete vidět další velkolepé paláce – Casa de la Alhóndiga, Casa Del Corregidor, Casa de los Capitanes Generales nebo třeba Casa Salazar.

Icod de los Vinos

Město leží nad skalnatým pobřežím západní části ostrova. Je vyhlášené svými příjemným klimatem díky neustále vanucími větříčku a slunce bývá často schované za mraky. Nad ním se zvedá kužel Pico de Teide tak ostře, že z této strany nevede nahoru žádná silnice. Nenachází se přímo na břehu moře, ale na skaliscích nad ním. Nejbližší malá plážička s tmavým pískem a oblázky v Playa de San Marcos, kde jsme se ubytovali, je dostupná po zdolání ostrých serpentin. Jak už název napovídá, Icod je vyhlášený svým výborným bílým vínem.

Z hlavní silnice spojující sever a jih, která vede po okraji města, nepůsobí Ico nijak zajímavě. V centru na docela prudkém kopci se ovšem ukrývají starobylé uličky a zajímavé staré domy, vždyť město patří k nejstarším na ostrově a bylo založeno španělskými kolonizátory už v roce 1501. Zajímavá je budova radnice se zvonicí a také další měšťanské domy s kamennými portály a vyřezávanými dřevěnými balkony pocházející ze 17. a 18. století jako je např. Casa de los Cáceres

Pohled od radnice – Teide nadosah

Nás hodně zaujala budova městské knihovny, která sídlí v bývalém klášteře sv. Františka (Convento de San Francisco) ze 17. století. Na vnitřním dvoře můžete obdivovat krásné dřevěné balkóny, ručně vyřezávané sloupy i starobylé schodiště. Navíc jsme se mohli pokochat zajímavým výhledem na kužel Pico de Teide.

Ve městě je k vidění i několik kostelů od maličkých jako kaple sv. Antonia nebo sv. Marie z Los Angustias až po velký renesanční kostel sv. Marka. Obklopuje ho hezký park s kavárnou, přestože se nedalo vstoupit dovnitř, ale ti tak se nám velmi líbit. Z jedné strany parku je výhled do malé botanické zahrady Pargue del Drago na asi největší zdejší zajímavost – obrovská dracena nazývaná Drago Milenario s odhadovaným věkem až 1000 let. Pokud by vám nestačil výhled od z parčíku u kostela, můžete vstoupit přímo do zahrady s řadou místních rostlin a vysvětlením, jak se vyrábělo dřevěné uhlí. Normálně se tu platí vstupné, ale doba kovidová vyhnala výběrčí, jen je nutný vstup s rouškou.

Kousek za městem se nachází ještě jedna obrovská zajímavost – Cueva del Viento. Nejdělší lávový tunel v Evropě, který měří 17 kilometrů, svoji velikostí překovávají pouze tři podobné tunely, které ovšem vechny leží na Havaji. Bohužel, tady covid zaúřadoval proti nám, protože všechny jeskyně byly uzavřené. Tak zase jindy…

Uzavřený vstup do tunelu .-((

Santa Cruz de Tenerife

Město Santa Cruz de Tenerife se po La Laguně stalo hlavním městem ostrova se sídlem Kanárského parlamentu (na střídačku s Las Palmas) a všemi úřady, ve kterém žije okolo 400tisíc obyvatel. Je nové a moderní, ale zajímavé mi nepřipadalo. Základem je několik obchodních ulic s prosklenými budovami a velký přístav pro velké obchodní lodě i luxusní výletní parníky. Při naší poslední návštěvě mě nejvíc zaujala tržnice Mercado Municipal Nuestra Senora de Africa, která vypadá, jako by ji sem vítr zavál z marocké strany a kde byl super ryb, masa, sýrů, ovoce, zeleniny.

V Santa Cruz mi zajímavé připadaly pouze dvě stavby, obě od známého architekta Santiaga Callatravy. V roce 1996 byla na nábřeží vystavěna multifunkční hala International Trade Fair and Conference Centre, nízká budova z betonu, skla a železa s výstavní halou o velikosti dvou fotbalových hřišť.

To Auditorium „Adán Martín“ zahrnující dva koncertní sály jen tak nepřehlédnete. Je jasně videitelné dokonce z vyhlídky Pico del Inglés v parku Anaga. Budova, která se stala spolu s Pico de Teide symbolem celého Tenerife, byla otevřena v roce 2003. Jeho podoba mi připomíná loď s plachotu, kterou nadouvá vítr. Věhlasný španělský architekt Santiago Calatrava ji navrhl z betonu s trojúhelníhovou skořepinovou střechou. Jrjí podoba je natolik ikonická, že se dostala i na poštovní známky.

Santa Cruz z vyhlídky Mirador del Pico de Ingles

Los Gigantes

Na jižním pobřeží Tenerife najdete skolní útvary pojmenované Los Gigantes neboli Obři. A obrovské opravdu jsou. Černé skály se vypínajjí příkře až 800 metrů nad vodní hladinu a jsou viditelné vlastně jen z moře. Patří do masivu Teno, který se táhne od západního pobřeží k jihu a zatím se nedá zdolat jednoduše ani autem. Los Gigantes vznikly jako následek sopečné činnosti a do současné podoby je obrousila eroze. Původní obyvtelé Gaučové je nazývaly také jako Branou do pekel. Nejlépe si je prohlédnete ze člunu, které vyplouvají z Puerta Deportiva a většinou pokračují dál až k soutěsce Barranco de Masca. Na dohled od sousedního ostrova Gomera se prý často prohánfějí velryby a delfíni, které se dají pozorovat i z mořského kajaku, můžete zkoumat podmořský život při šnorchlování nebo potápění či si zarybařit. Kousek od skal vzniklo stejnojmené letovisko, velmi podobné všem ostatním – pláže s černým pískem, hotely a bazény. A nijak se neliší ani vedlejší Puerto Santiago s vyhlášenou pláží Playa de la Arena.

Gomera v pozadí

Masca

Masca je považována za jednu z nejmalebnějších vesniček na Tenerife. Je ukrytá v pohoří Teno tak dokonale, že dlouho byla dostupná pouze pěšky nebo na zvířecím hřebetě. Ani dnes není pro auta dostupná jednoduše. Můžete k přijet ze dvou stran, Frekventovanější je směr od Santiago de Teide, kde zatím končí dálnice ze směru od Santa Cruz. Má asi jen pět kilometrů, ale její zdolání v nesčetných ostrých zatáčkách vám zabere i 20 minut. Silnička je tak ouzká, že v některých místech mají problém se vynout dvě auta a nedejbože když potkáte třeba dodávku nebo mikrobus, protože pak je potřeba couvat a hledat lepší místo, kde se vyhnout. To vše na strázu často spadajícím kolmo dolů. Opravdu adrenalinový zážitek jen z jízdy v autě. Na druhou stranu na sever se silnička klikatí trochu méně, ale i tak musíte počítat s maximální rychlostí 30 km/hod.

Do vesničky piřchází hodně turistů, takže je tu problém zaparkovat. Část turistů si užije adrenalinový zážitek cesty, ale hodně se vydává na vyhlášený trek směrem k moři, který je považován za jedno must-do na Tenerife. Osmikilometrový trek Barranco de Masca je potřeba sklesat 600 metrů podél rokle Masca George a až na pláž Playa de Masca. Z pláže se dá vrátit stejnoou cestou zpět, nebo využít lodí, které tu čekají na znavené turisty, aby je odvezli do Los Ggantes. Bohužel v současnosit je trek zavřený a nemůže za to překvapivě kovid. Cesta je považována za nebezpečnou, proto ji upravují. Tak tenhle trek nám zůstane na naši další návštěvu.

Domorodci nabízí turistům opuncie a pomeranče, které pěstují a také vlastní med. Vesnička je okouzlující se svýmmi malými domečky a terasovitýmim políčky. Výhledem na ni se můžete pokochat z vyhlídky Mirador de La Cruz de Hilda, kde se nachází i návštěvnické centrum, v době koronavirové opět zavřené.

Punta da Teno

Na nejzápadnější výspě ostrova najdete naprosto opuštěné místo – malebný maják Punte de Teno.

Silnici, která k majáku vede sopečným masivem Teno, se říká Camino del risco muertos neboli cesta na útes mrtvých. Jediná přístupová cesta se klikatí podél pobřeží asi 7 kilometrů a je tak úzká a se spoustou tunelů, že je na ní omezený průjezd už od Buenavisto del Norte. K majáku se nedá dojet mezi 9 a 19 hodinou jinak než veřejnou dopravou. Nejzajímvější je pohled při zapadajítcím slunci, které navíc ozařuje útesy Los Gigantes. Tou dobou už stojí u Buenovisto šnůra zájemců v autech, kteří čekají, až odbije sedmá večerní. Pak už jen úprk k majáku, kde je nedostatek míst na parkování a slunce se každou chvíli přehoupne za obzor. Až k majáku se dostat nedá, tak se všichni šplhají po skalách podél cesty, aby měli nejlepší výhled. Ale i tak to stojí za to. Možná by se vyplatilo zajet sem brzy ráno a zůstat tady celý den. Jsou tu malé pláže tomto opuštěném místě na koupání a potápět, aniž by sem jezdilo moc lidí.

Los Gigantes z druhé strany
Poslední teplé paprsky slunce

10 důvodů proč navštívit německý Ulm

Když jsem odjížděla do Ulmu za našimi kamarády Míšou a Michalem, podivovaly se kamarádky, že jim jméno města vůbec nic neříká. Kde leží a co je tam vlastně zajímavé? Mně se Ulm líbil nesmírně, protože má vše, co mám ráda – dávnou historii i nejnovější současnost, město i krásnou přírodu vše spojené dohormady do organického celku v lidských rozměrech. Nestrávila jsem tu tolik času, kolik by si zasloužil a vím, že ses sem budu chtít určitě vrátit.

Rozhodla jsem se proto sepsat důvody, proč určitě Ulm navštívit. A není jich málo…Napočítala jsem jich minimálně deset.

300 kilometrů do Rozvadova…
  1. Historie

Německé město Ulm leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranicích s Bavorskem. První zmínka o městě Ulm pochází z poloviny 9. století, kdy tu byla vybudována (na dnešním náměstí Weinhof) císařská falc, ale místo bylo osídleno už mnohem, MNOHEM dříve. V roce 1181 prohlásil císař Fridrich I. Barbarossa Ulm svobodným říšským městem, to znamená, že byl městským státem spadajícím přímo pod císaře, nikoliv pod menší místní vládce. Znamenalo to velkou nezávislost a prestiž, dokonce spolek svobodných měst, kam patřily třeba i Řezno, Lübeck nebo Hamburk, měl vlastního zástupce na Říšském sněmu Svaté říše římské.

Na západ od radnice můžeme projít kolem knihovny a pak krátkou uličkou a ocitneme se na náměstí, kde v 9. stol. stávala královská falc. Tady stojí budova Schwörhaus na památném místě, kde dřív byla kaple královské falce a později věž.

Schwörhaus

V 15. a 16. století zažil Ulm rozkvět díky rozvoji textilní výroby a významné křižovatky obchodních cest, dokonce razí vlastní měnu. Tyto cesty byly ovšem později přerušeny objevnými cestami a řadou válek, které se prohnaly kolem. Dokonce byl několikrát okupován francouzskými, rakouskými i bavorskými vojsky, než v roce 1810 ho získali Württembergové. V polovině 19. století zde byla vybudována strategická pevnost Wilhelmsburg, která dokázala pojmout až 100tisíc vojáků i s výzbrojí. V této době se město rozrostlo mimo původní středověké hradby o řadu továren a průmyslových podniků. Právě ty se staly terčem spojeneckého náletu v prosinci 1944, který zničil také 80 % historického centra města. Na uvolněných místech pak vznikaly stavby moderní architektury.

2. Ulm Münster

V Ulmu nemůžete minout hlavní dóm Ulm Münster, protože je vidět snad úplně odevšad. Jeho věž je totiž vysoká 161,53 m, což z ní činí nejvyšší kostelní věž na světě. Úzké točité schodiště je ukryté v postranní věžičce. Po zdolání více než 750 schodů se ocitnete na vyhlídkové plošině ve výšce 140 metrů nad zemí a z města i jeho okolí se stane dětská stavebnice. Až úplně na vrcholek otevřené kamenné věže vede ještě jedno schodiště jak z Jména růže, ale to bylo v průběhu naší návštěvy zavřené.

Zajímavá je i historie chrámu. Jeho prvním architektem byl Heinrich Parler. Pokud by vám to jméno bylo povědomé, tak máte pravdu. Jeho syn, kterého známe jako Petra Parléře, proslul jako architekt Karlova mostu a chrámu sv. Víta na Hradě. A ještě jedna podobnost by tu byla. Ulmský Münster se začal se budovat v 1377 (ten předchozí stánek byl zničen při obléhání města vojsky Karla IV.) jako katolický chrám a vinou náboženských válek i nedostatku peněz byl dokončen až v roce 1890, tedy po 518 letech od položení základního kamene (sv. Vít dokonce po 585 letech). V době reformace se přidala většina ulmských obyvatel k protestantům, takže chrám převzali luteráni, dodnes je největším protestantským kostelem v Německu. Zajímavé je, že byl postaven za peníze bohatých ulmských měšťanů a nebyl tedy stavbou financovanou církví. Kostel je protestantsky jednoduchý, zaujmou vás výrazné sochy podél hlavní lodi a velké varhany, na které hrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Původní oltář byl zničen v období reformace, ale z 15. století zůstala vitrážová okna za ním a také nádherně vyřezávané chórové lavice s bustami.

(kostel vstup zdarma, věž 5 euro na osobu)

3. Stará a nová architektura

Mám pocit, že Ulm je ukázkovým spojením starého s novým, potkávají s opravdu na každém kroku. Spojenecké bombardování v prosinci 1944 bylo zaměřené na průmyslové podniky a vojenské objekty v okolí centra Ulmu, ale některé bomby zasáhly i historické centrum města. Po jediném dni zůstalo zničeno celých 80 % budov v centru. Ulm Münster nebyl vážněji poškozen, ale byly zasaženy historické stavby na hlavním náměstí a v jeho blízkosti. Část z nich bylo vystavěna znovu, na míst byly vybudovány současné stavby, které zajímavě propojují staré a nové. Na začátku 90. let bylo náměstí Münsterplatz uzavřeno stavbou Stadthaus – městského výstavního centra s turistickou kanceláří se zvláštním propojením devíti kostek a kruhové stěny.

Vedle hlavního náměstí, kde se konají každou středu trhy s ovocem, zeleninou, květinami i s masem a rybami, se nachází stará radnice. Nemůžete ji přehlédnout kvůli její malované renesanční fasádě, kterou z východní strany zdobí zajímavé astronomické hodiny se zvěrokruhem ze 16. století. A hned vedle stojí moderní prosklená pyramida Centrální knihovny od architekta Gottfrieda Böhma, která byla otevřena v roce 2004

Silná židovská komunita měla svoji hlavní synagogu kousek od Münsteru na Weinhof, ta byla zničena při pogromu v listopadu 1938. Na stejném místě byla v roce 2012 otevřena nová synagoga a židovské společenské centrum. Jednoduchou „kostku“ ozvášťňují tzv. jeruzalémská okna v podobě stylizované Davidovy hvězdy. Na stejném náměstí najdete i Schwörhaus – Dům přísahy, který byl postaven na místě bývalé falci a připomíná zvýšení postavení řemeslníků při hlasování městské rady nad urozenými občany v roce 1397.

Zajímavé stavby vznikly i v bezprostřední blízkosti centra např. Galerie Kunsthalle Weishaupt ve čtvrti Neue Mitte nebo budova Sparkasse od Stephana Braufelse, který vytvořil i obchodní dům Münstertor vedle staré radnice.

4. Fischerviertel

Asi nejromantičtější místo v Ulmu je čtvrť Fischerviertel. Středověké hrázděné domy na březích říčky Blau, která se zde rozlévá do dvou ramen, obývali rybáři a řemeslníci, dnes ti najdete řadu hospůdek a hotýlků nebo třeba funkční dřevěné mlýnské kolo na hostinci Lochmühle. Na jednom z domů také najdete desku potvrzující jedinečnost této stavby zápisem do Guinessovy knihy rekordů jako nejvíc šikmý hotel na světě. Hrázděný dům tzv. Schiefes Hausse viditelně naklání směrem k říčce, vypadá to roztomile, ale spát bych v něm fakt nechtěla.

5. Dunaj

Ulm leží v místě, kde se do Dunaje vlévají řeky Blau a Iller. Dunaj pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, ale pokud znáte jeho velikost ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, budete překvapeni, že jeho šířka v Ulmu dosahuje maximálně 100 metrů. Od pramene sem urazí asi 150 kilometrů, než se do něj z pravé strany připojí alpská řeka Iller a zleva menší tok Blau, který ovšem protéká přímo starým městem a tvoří tak krásné kulisy historickým domům. Ulm je také posledním místem, kam ještě směřuje velká lodní doprava proti proudu. Nad tímto úsekem se setkáte už jen s výletními loďkami, veslicemi, šlapadly a dalšími vodními hýbadly, protože pro místní ve voda všudepřítomný živel. Jako důkaz mohou posloužit četné kašny po městě – Lví, Delfíní, Sádková nebo Jiřího kašna.

Elektrárna před Ulmem – konečná pro lodní dopravu

Ze strany od Dunaje jsou také vybudovány městské hradby z 15. století, které doplňují dvě věže ze staršího opevnění Metzgerturm a Gänsturm, na severní straně centra zůstal zachovaný kus zdi a věž s bránou Seelturm.

6. Einstein

Nejznámějším zdejším rodákem je Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny na fyziku z roku 1921 a autor nejslavnější rovnice, kterou změnil nazírání na fungování světa. Jeho rodný dům v Bahnhofstrasse 20 byl zničen při spojeneckém bombardování v roce 1944. Prožil ve městě pouhý rok svého života, než se rodina židovského obchodníka a elektrotechnika Hermanna Einsteina přestěhovala do Mnichova a pak do Itálie a Švýcarska. Ovšem místní s nadsázku tvrdí, že právě místo narození mělo zásadní vliv na jeho genialitu.

Attribution: Björn S. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Einstein-Brunnen_-_panoramio.jpg

7. Univerzita a vědecké centrum

Ulm se pyšní přízviskem Univerzitní město. Universität Ulm nemá dlouhou tradici, byla založena až v roce 1967, vede si ale výborně, protože podle prestižního hodnocení univerzit jí patří 8. místo na světě mezi mladými univerzitami. Město přiláká každý rok spoustu mladých lidí, takže na čtyřech fakultách poskytuje vzdělání více než 10ti tisícům studentů, což je ve 120tisícovém Ulmu hodně znát. Její moderní budovy ve čtvrti Tübingen doprovází celý rozlehlý kampus a také tzv. Vědecké městečko, kde se zabývají aplikovaným multidisciplinárním výzkumem, což univerzitě přidává na prestiži. Součástí areálu je také významná Univerzitní nemocnice. Univerzita sice nenese jméno slavného rodáka, ale alespoň je po něm pojmenována hlavní ulice – Albert Einstein Allee.

8. Blautopf

Říčka Blau (v němčině Modrá), která prochází Ulmem a vlévá se zde do Dunaje, má svůj počátek ve zvláštním místě nazývaném Blautopf. Nachází se ve městě Blaubeuren asi 15 km od Ulmu a kousek za klášterem najdete jezírko s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nevědělo, kde pramen vzniká, dnes se považuje za potvrzené, že sem křišťálově čistá voda proniká jeskyním systémem z vápencového pohoří Švábská Alba nebo také Švábská Jura. Podzemní voda zde vytvořila několik velikých jeskyní např.  Blauhöhle nebo Apokalypse, které byly prozkoumány až v nedávné době, a napojují se na Blautopf v hloubce asi 20 metrů. Do nedávné doby zde bylo potápění zakázáno, protože tu došlo k několika smrtelným úrazům, dnes je to možné pouze s několika specializovanými agenturami. Kolem jezírka vede jednosměrná cesta od vodního mlýna, kde je možné zhlédnout dokument o objevování jeskyní

9. Pravěké jeskyně

Pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu je vápencového původu a skrývá v sobě mnoho jeskyní, některé zdroje uvádějí, že jich je víc než dva tisíce. Staly se výborným útočištěm pro pravěkého člověka, který zde žil už zhruba před 40ti tisíci lety, tedy velice brzo po příchodu pravěkého člověka do Evropy. Pozůstatky jejich života, které se našly v údolích Lonetal a Achtal, byly uznány za natolik významné, že jsou od roku 2017 pod ochranou UNESCO. Mimo jiné se zde našel nejstarší známý hudební nástroj – pravěká flétna, ale také šperky, figurky (např. Venuše, která se našla v jeskyni Hohle Fels, ale také sošky mamutů, lvů nebo koní) vyřezávané z kamene, kosti nebo slonové kosti. Figurka Lvího muže, zobrazeného jako člověka se lví hlavou, je dokonce považována za nejstarší známé umělecké dílo vůbec. Některé z jeskyní, které byly objeveny v roce 1860, jsou veřejně přístupné, umělecká díla se nacházejí ve více muzeích např. v  Landesmuseum Württemberg ve Stuttgartu nebo v Prehistorickém muzeu v Blaubeuren.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A1bsk%C3%A1_Alba
https://www.dw.com/en/caves-and-ice-age-art-in-the-swabian-jura/a-39314348

10. Na kole i pěšky

Ulm má výbornou polohu na poklidnou cyklistiku. Město leží v nadmořské výšce 459 až 646 metry, staré město i bavorský Neu Ulm za Dunajem ovšem leží na rovině, nad kterou se zvedají kopce počínající Švábské Alby. Město je protkáno řadou cyklostezek a i ve městě samém je to možná častější dopravní prostředek než auto a také nejspíš rychlejší. Občas najdete dopravní značky, že ulice je jednosměrná, ale pouze pro auta, kola jezdí oběma směry. Kolem Dunaje vede pochopitelně nádherná cyklostezka.

Jako ideální místo na procházky je stezka pro pěší, která vede přímo vedle historckého centra nebo velký park Friedrichsau na jeho břehu kousek po proudu. Vznikl už v roce 1811 a je nádhernou symbiózou stromů, květin a vodních ploch, které doplńují zajímavá umělecká díla. Můžete tu sportovat, navštívit malou zoologickou zahradu, děti se mohou vyřádit na nápaditých hřištích. Z parku také odjíždějí turistické lodě, aby poskytly pohled na město i na Neu Ulm z druhé strany Dunaje z nezvyklé perspektivy.

A navíc – Blízké okolí

V 1. století našeho letopočtu překročili vojáci Římské říše řek Rýn a Dunaj a posunuli hranice civilizovaného světa dál na sever. Další rozšiřování se zde zastavilo a na severní hranici říše vznikl systém opevnění,  který nazýváme limes romanum. Původní proutěné ploty a dřevěné věže na dohled postupně nahradily palisády a věže z kamene na celkové délce 380 kilometrů. Podél limes vznikaly tábory legionářů, ze kterých se vyvinula středověká města. Na místě největšího římského tábora severně od Alp ve městě Aalen bylo vybudováno muzeum, jenž přibližuje Hornogermánsko-rétský limes a zahrnuje i pozůstatky římské pevnosti a kasáren. Aby zůstaly památky na římské období zachovány, byl systém limes zapsán v roce 1987 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Aalen se nachází 70 km severně od Ulmu, ale pokud byste cestovali do Ulmu po dálnici od Norimberka, bude to vlastně po cestě. https://www.limesmuseum.de/limesmuseum.52501.52497.htm

Pokud jste milovníky barevných dánských kostiček, necelou půl hodinu cesty od Ulmu na východ se nachází v bavorském městečku Günzburg Legoland Germany. Byl otevřen v roce 2002 a každý rok přiláká více než milion návštěvníků. Vstupné tedy stojí za to – jednodenní stojí 50 euro za dospělého a 45 euro za dítě, ale to nadšence asi neodradí (v současnosti mají vstupenky jen online, ale zase jsou trochu zlevněné). Na ploše 130 000 m2 tu najdete miniaturní legoměstečko LEGO Miniland, kde jsou postaveny z legokostek známé budovy především z Německa, jako je model Berlína s Braiborskou bránou nebo stadion v Mnichově. Mimo to můžete projet v okružním vláčku nebo si pohrát s legoautíčky na dálkové ovládání, dokonce se můžete v legohotelu i ubytovat.  V Adventure landu se nabízí třeba safari za zvířaty z lega nebo dinopark, pouťové atrakce jako je horská dráha v lego hradu nebo rozličná dětská hřiště. Každý rok se expozice inovuje a představuje nejnovější přírůstky do Lego rodiny. Existuje i síť menších Legoland Discovery Centre, nejbližší je nachází v Berlíně. https://www.legoland.de/cs/