Archiv rubriky: Okamžiky

Proč navštívit andaluskou Rondu, bílé město přervané kaňonem?

Jsou města, která jsou krásná svými stavbami, a jsou města, která mají nádhernou polohu. Andaluské město Ronda neuvěřitelně spojuje obě tyhle možnosti. Řeka Guadelevin se ostře zařezává do skály a vytváří úzký kaňon zvaný El Tajo o hloubce sto metrů, který rozděluje město na dvě části spojené fantastickým mostem Puente Nuevo. Ronda vlastně znamená obklopená horami, tady je to Sierra de las Nieves, její poloha ji velmi dobře chránila před nepřáteli. Původ města se předpokládá už v římské době, ale největší rozkvět zažilo za Maurů, kdy představovala kulturní centrum Arabů, plné mešit a paláců v tzv. maurském stylu. Po ovládnutí města křesťany pokračoval rozvoj v renesančním a barokním stylu. Staré město je plné křivolakých uliček s kamennými paláci a kostely, bílými domy a malými náměstíčky, se spoustou krámků se suvenýry a skvělými restauracemi s tapas. V sezóně je jistě rozpálené sluncem a přecpané turisty, my jsme si mimo sezónu (začátek února) užívali klidu. Bohužel, památky byly zavřené, takže jsme vše obešli, ale neměli jsme možnost vstoupit. Několik fotek z interiérů je proto stažena z Wikipedie.

Jardines de Cuenca v kaňonu

Co v Rondě neminout:

  • Palacio de Mondragón byl postavený v roce 1314 pro maurského krále Abb al Málika, z venku vypadá nenápadně, uvnitř má krásný, bohatě zdobený vnitřní dvůr. V budově můžeme vidět původní stropy, okna i dveře, keramické obklady a mozaiky. Ze dvora se dá vstoupit do krásné zahrady v arabském stylu s fontánami. Palác dnes slouží jako místní malé muzeum, v zahradě se pořádají svatby nebo výstavy soch pod šiřám nebem.
Elliott Brown from Birmingham, United Kingdom, CC BY-SA 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0, via Wikimedia Commons
froderamone from Oslo, Norway, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
José Luis Filpo Cabana, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Palacio del Rey Moro (Palác arabského krále) se šplhá přímo z údolí řeky, je zasazený přirozeně do skály v celé její výšce. Dlouhá století přestaveb se podepsala na jeho nepravidelném půdorysu a rozdílných výškách, ovšem původ je určitě arabský. Dochovala se i původní veliká zásobárna vody s pumpou ovládanou původně křesťanskými otroky, ke které je přístup z balkonových zahrady z kaňonu. Hlavní místnosti se říká Pokoj tajemství, protože má specifickou akustiku, která umožňuje slyšet šeptání lidí stojících u protilehlých stěn, jež nemůže slyšet člověk stojící uprostřed. Zahrady spolu s fontánami byly vybudovány v roce 1912 jako kombinace francouzského a arabského vzoru…
Palacio de Ray Moro (vlevo)
CASAREYMORO, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Z arabských dob se zachovaly pozůstatky arabského opevnění na jižní straně města, brána Puerta de Almocabar i minaret, který byl později připojen ke kostelu San Sebestian (oboje mi snědl foťák).
  • Arabské lázně z 13. – 14. století jsou nejlépe dochovanými lázněmi na Pyrenejském poloostrově. Nacházejí se mimo původní arabskou medinu. Podle římského vzoru dodržují rozdělení na zónu s chladnou, teplou a horkou vodou, kterou uvádí do pohybu hydraulický pohon.
Původné arabský minaret u kostela San Sabastian
Klaus Graf, CC BY-SA 2.5 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5, via Wikimedia Commonsn
Puerta de Almocabar, za hradbami kostel svatého Ducha
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ronda-Iglesia_del_Espiritu_Santo,_Puertas_de_Carlos_V_y_de_Almocabar.jpg
Arabské lázně
Julia Kostecka, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
  • Kostel Santa María la Mayor se nachází na místě původní hlavní mešity, ze které se dochoval oblouk mirhabu a část zdi pokrytá arabskými rostlinnými ornamenty je skrytá v sakristii. Stavba započala po dobytí města katolickými králi v roce 1485 až do 17. století především v renesančním stylu. Zvláštní je dvoustupňový chór z ořechového a cedrového dřeva.
  • Radnici najdeme na stejném náměstí Duchess of Parcent Square jako kostel Santa Maria la Mayor. Obrovská třípatrová budova byla vystavěna v 18. století na místě kasáren a její fasádě dominují kamenné oblouky kolem oken.
  • Palacio del Marqués de Salvatierra má zajímavou barokní fasádou s korintskými sloupy a balkóny typickými právě pro Rondu. V průčelí jsou velmi nezvyklé sochy čtyř nahých dětí. Erb nad štítem patří rodině Vasca Martína de Salvatierra, zástupci královské moci po dobytí města katolickými králi v roce 1485. Jinak uvnitř je palác strohý.
  • Most Puente Nuevo je dobře rozpoznatelným symbolem města. Jeho oblouk se klene ve výšce 98 metrů nad údolím řeky Guadelevin. Byl postaven v roce 1793. Nový se mu říká proto, že nahradil most postavený o šedesát let dříve, který pod svojí vahou spadl. Určitě stojí za to spustit se po cestičkách na dno rokle El Tajo a podívat se na něj odspodu. Most prý sloužil také jako městské vězení, naposledy v době občanské války, což popisuje Hemingway v knize Komu zvoní hrana.
  • Ještě dříve existoval přes řeku Guadelevin most, kterému se dneska říká Starý, neboli Puento Viejo. Překlenuje tok řeky ve výšce 10 metrů a předpokládá se, že byl vybudován už za Římanů. Pravděpodobnější je ovšem jeho původ z maurských dob. Několikrát byl smaten povodní, jeho současná podoba pochází z roku 1616. O malý kousek dál po toku stojí nejstarší most – římský, který v současnosti prochází rekonstrukcí.
Za mostem veliký klášter Santo Domingo
Starý most a v průhledu most římský
https://en.wikipedia.org/wiki/Puente_Viejo
Oblouk Puerta de los Molinos y Arco del Cristo, původní západní průchod v hradbách
  • Nejvýznamnější památkou na nové, obchodní části města za mostem je Býčí aréna (Plaza de Toros). Pro milovníky býčích zápasů představuje jedno z nejdůležitějších míst už od roku 1785 a je jednou z nejstarších ve Španělsku. Zajímavostí je, že se zde začal využívat k zápasům i kůň. Má průměr arény 66 metrů a zápasy může sledovat 5 tisíc diváků. Součástí arény je i muzeum Museo Taurino, kde si můžete prohlédnout vše, co s tímto fenoménem souvisí – nádherně zdobené oblečení, fotografie i informace o úmrtích toreadorů. Historickou atmosféru si můžete vychutnat v měsíci září, kdy nastupují ve stejných kostýmech, jaké znáte např. z obrazů Goyi.
https://reproarte.com/es/seleccion-de-temas/a-estilo/clasicismo/la-muerte-de-un-torero-detail

Ronda stojí určitě za návštěvu, takže pokud pojedete na jih Španělska za sluncem, určitě zavítejte. Od Malagy, kam lítají nízkonákladovky Ryanair, Wizzair nebo SmartWings, je to 100 kilometrů na západ. My bychom tu určitě strávili víc času a ochutnali i spoustu s skvělého tapas v místních barech (více třeba tady http://karinsubrtova.cz/tapas-a-recept-na-salat-z-chobotnice-navic/).

Pandžábský AMRITSAR – Posvátné město Sikhů

Amritsar se nachází v indickém svazovém státě Pandžáb asi 30 km od hranic s Pákistánem. Aglomerace má kolem 4 milionu obyvatel, je to klasické indické velkoměsto se všemi přednostmi i nešvary, které může mít.

Jedna mimořádnost ale zaujme na první pohled – zatím co normálně chodí indičtí muži prostovlasí, tady potkáte snad polovinu mužů s barevným turbanem na hlavě. Je to totiž hlavní a posvátné město sikhismu. Zakladatelem tohoto náboženství, sedmého největšího na světě, byl Guru Nánaka v 15. století. Dnes žije ve světě asi 20 milionu sikhů. Poznáte je na první pohled – vždy nosí turban, ve kterém jsou smotány jejich vlasy, které si nikdy nestříhají, stejně jako s neholí vousy. Turban má pomoci snadno poznat sikha mezi lidmi tak, aby se nemohl ztratit v davu a musel dodržovat přísná morální pravidla a být pracovitý. Sikhské ženy na první pohled nepoznáte, protože chodí oblékané po indickém způsobu, odlišuje je pouze malá, nenápadná zdobená dýka pověšená u pasu, stejnou nosí i muži. Příslušníci vyvolené skupiny válečnických světců mají vždy příjmení Singh, jejich ženy přidávají ke svému jménu Kaur ((lvice). Zajímavostí je, že předposlední indický premiér Manmóhan Singh, který stál v čele indické vlády deset let v letech 2004 – 2014, byl sikh. Dnes ho nahradil hinduistický nacionalista a kontroverzní politik Nárendra Módí. Základem sikhského náboženství je poctivá a tvrdá práce a láska ke všem lidem bez ohledu na náboženství, v protikladu k neprostupným hinduistickým kastám. Sikhové své povinnosti vykonávají přesně a pečlivě (na rozdíl od většiny ostatních hinduistů). Díky svým vlastnostem bývali tradičně osobní stráží indických králů a později indických premiérů. Neshody o autonomii Pandžábu vyvrcholily v roce 1984 masakry sikhských poutníků u Zlatého chrámu. Odpovědí byl úspěšný atentát na indickou premiérku Indiru Gaándhiovou, kterou provedla její sikhská osobní stráž.

Hinduistiský a dva sikhští příslušníci armády

Nejposvátnějším místem sikhů je Zlatý chrám. Svatyně Hari Mandir Sáhib je opravdu zlatá, protože ji pokrývá několik tun zlata. V chrámu obklopeném velkou nádrží s rybami je uchovávána posvátná kniha Guru Granth Sahib, ze které je neustále předčítáno. Všichni včetně turistů musí před vstupem odevzdat boty do úschovny (zadarmo), umýt si ruce a nohy, když projdou očistnou nádržkou u vstupu. Všichni musí mít zakryté vlasy, i když stačí malý šáteček většinou oranžové barvy. Po městě je mnoho lidí, kteří oranžový šáteček nabízí (zdánlivě zadarmo), pak ale žádají pár rupií jako dobročinný příspěvek. Přikrývka hlavy se dá vypůjčit u vstupu, pokud vám nevadí představa, že už ji na hlavně měl někdo před vámi. V celém areálu se rozléhá melodické předčítání ze svaté knihy, na velkých obrazovkách se promítá čtený text. Zlatý chrám stojí uprostřed nádrže, ve které se sikhové rituálně koupají, s břehy ho spojuje jen úzký chodníček. Na něm čekají ve dvou frontách všichni, kdo se touží do chrámu podívat. My jsme strávili ve frontě asi půl hodiny, do které fronty patříme, jsme nepochopili. Na námi se nepřetržitě točily větráky. My jsme zde byli navečer, takže v celkem příjemném klimatu, ale pokud je zde větší vedro a více lidí, může být vystání dlouhé fronty bez větráků nesnesitelné. Na chodníčku a v chrámu samotném se nesmí fotit, tak jsem alespoň našla nejlepší video na na youtube, které vám chrám a provoz v něm přiblíží.V areálu chrámu mohou poutníci dostat jídlo zadarmo a dá se zde i přenocovat. Říká se, že je to největsí vývařovna na světě, protože každý den nakrmí na 60 tisíc strávníků…

Hindští turisté

Kousek od Zlatého paláce je místo Amritsarského masakru, kde v zahradách Jallianwala Bagh v roce 1919 britské jednotky střílely do davu především starců, žen a děti, kteří neměli možnost úniku. Potom zůstalo více než 1600 mrtvých. Zachránili se pouze ti, kteří se vrhli do místní studny. Dnes je to park se vzrostlými stromy a mnoha památníky (např. i keři sestříhanými do podoby střílejících vojáků), kam chodí relaxovat hlavně místní, přestože je v samém centru města turistů tady moc nepotkáte.

Hinduistický chrám Durgiana Temple vypadá jako nepovedená kopie Zlatého chrámu. Má být hlavním hinduistickým chrámem v Pandžábu, ale lidí jsme zde potkali minimum, okolo špína a odpadky. Živěji je v jiném z hinduistických chrámů – Mata Lal Devi Mandir. Je zde uctívána světice jménem Lal Dévi, ženy přicházejí k její soše a dotýkají se jejích šatů (pravděpodobně touží po bezproblémovém otěhotnění), v sále ženy a dívky tančí a zpívají. Svatyně má být totožná s vyhlášeným chrámem Mata Vaishno Devi temple v městě Katra ve státě Jammu. Celý chrám působí autenticky a kýčovitě – spousta barev, světýlek, zrcátek a blejskátek. Pokud nepotřebujete překvapení, až přijedete, můžete se podívat na video z oslavy narozenin světice na youtube.

Durgiana Temple
Mata Lal Devi Mandir
Do sálu mohou pouze ženy (a hudebníci), s díky jsem odmítla, dětí mám dostatek

Dalším lákadlem Amritsaru jsou nedaleké hranice s nepřátelským Pákistánem. Asi 30 km od Amritsaru se nachází jediný hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem – Wagha Boarder. Do současnosti této části světa se trpce promítá její koloniální minulost. Po odtržení Indie od Británie v roce 1947 došlo k mnoha konfliktům mezi hinduistickým a muslimským obyvatelstvem. Bylo tedy rozhodnuto o vytvoření samostatného muslimského státu na západě země, který dostal jméno Pákistán. Až 10 milionů lidí obojí víry se daly do pohybu, někdo dobrovolně, někdo z donucení, dokonce se uvádí, že v průběhu nepokojů zemřel asi milion lidí. Někteří muslimové v Indii zůstali, takže s 14% tvoří největší náboženskou menšinu ve většinově hinduistické Indii (80%). Od dob odtržení se vztahy mezi Indií a Pákistánem nedokázaly uklidnit a pohybují se stále mezi bodem mrazu a přípravou na válku, která by mezi zeměmi vybavené jadernými zbraněmi znamenala celosvětovou katastrofu.

Podpora indického patriotismu začíná už od mala
Nápis nás vítá v Indii, ale je tu jen pro pěší návštěvníky, nákladní auta jezdí jinou cestou

Přímo u obrovské hraniční dvoubrány byly vybudovány také dva amfiteátry, jeden pro Indy, druhý pro Pákistánce na opačné straně hranice. Každý den se zde konají velkolepé manévry zavírání hranic s desetitisíci přihlížejícími. Neskutečné divadlo! Nejdřív jsme museli sehnat převoz asi třicet kilometrů k hranici, pak jsme od parkoviště šli kus pěšky a vystáli si několik front u check-pointů, pochopitelně muži zvlášť a ženy zvlášť. Takže mimo času byl největší problém se vzájemně neztratit. Vypustili nás na zvláštní tribunu pro cizince a také okolní tribuny se postupně zaplňovaly. Z amplionů vyhrávala indická hudba a ženy na ní tančily, „moderátor“ nebo spíš vyvolávač rozbouřil davy, aby v nich vzbudil národnostní nadšení a vybraní jedinci se za fandění ostatních poklusem vydávali k zavřené hraniční bráně s indickou vlajkou nad hlavou.

Vlajky mezi branami vlají a tribuny se pozvolna plní.
Na začátku akce ženy tančí a někteří se s vlajkou poklusem za mohutného fandění ostatních vydávají k bráně – asi bobřík odvahy
Není libo suvenýr…

To byla ovšem předehra k faktickému uzavření hranic. Nejdřív je otevřeli, pak se k nim vydalo několik skupin vojáků s tak podivným způsobem chůze, že se skoro kopali špičkou boty do hlavy, velmi mi připomínali švihlou chůzi Monty Pythonů. Vrcholem je současné stažení obou vlajek a jejich „uklizení“ na noc z prostoru mezi oběma branami. Pak teprve frenetismus návštěvníků utichá…

Pohled z turistické tribuny
Pohled do Pákistánu – aréna se plní i na druhé straně zatím zavřených bran, my vidíme na tribunu pro ženy
Nervozita stoupá – brány se otevřely
Festival švihlé chůze
Sevřená pěst proti Pákistánu
Obě vlajky společeně klesají, žádná nesmí být výše, to by byla provokace a
Slunce zapadá a paráda končí. Na stráži zůstávají vojáci…

Pražský bedekr: Zajímavosti Žižkova

Prahou se toulám moc ráda, protože je opravdu nádherné místo. Není to nějakou jednou vyjímečnou stavbou, ale je kouzelné jen tak bloumat ulicemi a čekat, co jaká krása vás osloví, protože zajímavé stavby potkáte na každém kroku, v centru i na periferii. Přesto návštěvníci Prahy a občas i její obyvatelé vyhledávají jen známá místa. Což takhle opustit zaběhlé cestičky kolem vyhlášených památek a vydat se třeba….třeba na Žižkov.

Vrch Vítkov

Žižkov získal své pojmenování podle Jana Žižky, který na vrchu Vítkově svedl vítěznou bitvu proti křižáckým vojskům. Žižkov, jak ho známe, vznikl až na konci 19. století. Do té doby se zde rozkládaly pouze zemědělské usedlosti s pastvinami a vinicemi. S rozvojem průmyslu a rozšiřování města prudké svahy obsadily činžáky pro dělníky, neučesaná až divoká atmosféra přitahovala umělce a také pražskou galérku. Kdysi přehlížená a zanedbaná čtvrť, která zažívá rozkvět a stává se oblastí spousty hotelů a hotýlků, restaurací, kaváren i výtvarných galerií. V jednom z domů našlo své sídlo vyhledávané Divadlo Járy Cimrmana (https://www.zdjc.cz/), v jiném slavný rockový klub. Dokonce Bořivojově ulici se přezdívá Pražská Stodolní, protože se v ní nachází více než 20 hospod, i když na mnohem větší délce. Žili zde např. Jaroslav Hašek nebo Jaroslav Seifert, kteří zde mají památníky,


Kam tedy zamířit??

  • Národní památník na Vítkově

O zajímavé stavbě Národního památníku jsem psala minule (http://karinsubrtova.cz/?p=3708). V rámci vstupenky do Národního muzea stojí určitě za návštěvu, já bych ji doporučila i samotnou. Stavba je v česku unikátní, zvenku i zevnitř monumentální se zvláštní výzdobou. Expozice se věnují vzniku Československa a jeho osudovým momentům, které stojí za to si neustále připomínat. Ze střechy je nádherný a nezvyklý výhled na Prahu. Do areálu Památníku patří ještě Armádní muzeum na úpatí Vítkova, které vytvořit také architekt Jan Zázvorka, bývalého čs. legionáře v Rusku. V současnosti se muzeum, které stravuje Vojenský historický ústav, dlouhodobě rekonstruuje, jinak se zabývá historií československé armády a válečným konfliktům. Otevřeno čtvtek až neděle 10 – 18 hodin, plné vstupné 120 Kč (nebo v rámci vstupného do budov Národního muzea)

www.nm.cz

  • Televizní vysílač (Žižkovská věž v Mahlerových sadech)

Tato nová pražská dominanta vyrostla v Mahlerových sadech na hranici Žižkova a Vinohrad v roce 1992. Se svými 216 metry na vrcholku stále představuje  nejvyšší stavbu v Praze. Architekti Václav Aulický a Jiří Kozák ji navrhli ze tří ocelových tubusů, které jsou spojeny na třech místech třemi kabinami s restaurací a vyhlídkovou plošinou ve výšce 97 metrů. Zajímavý rozměr dodává věži deset obřích miminek od provokativního umělce Davida Černého, které lezou po tubusech. Nejdříve zde byly instalovány pouze jako výstava, pak zde zůstaly na trvalo, resp. na dobu dvaceti let, které by měly skončit v říjnu 2021. Laminátová miminka mají na výšku přes 2,5 metru, jejich bronzové sourozence si můžete prohlédnout zbízka v parku vedle Muzea Kampa. Otevřeno každý den od 9ti do půlnoci, základní vstupné 250 Kč. Panoramatický výhled na skoro celou Prahu za to opravdu stojí. www.towerpark.cz

  • Starý olšanský židovský hřbitov (Mahlerovy sady)

Přiznám se, že jsem o existenci tohoto nádherného místa neměla tušení, zaujal mě až při pohledu z věže. Dole jsem zjistila, že je to vlastně pozůstatek velkého židovského hřbitova z konce 18. století, na kterém bylo pohřbeno na 40 tisíc osob. Zbytek byl zničen při kontroverzní stavbě věže. Ale i tak si zachoval zajímavou atmosféru, krásné náhrobní kameny různých velikostí se pod příkrovem stromů naklánějí různými směry, na některých kamínky na památku.

Vstup volný, otevřeno 10 – 16: duben – říjen denně mimo soboty; listopad – březen mimo pátku a soboty

https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/2200/stary-zidovsky-hrbitov-na-zizkove

  • Pokud budete procházet Prokopovou ulicí, stavbu ve vnitrobloku určitě minete. Skrývá nezvyklou Betlémskou kapli v kubistickém slohu s prvky pozdní secese, kterou navrhl pravděpodobně Emil Králíček. Byla otevřena v roce 1914 jako farní kostel Českobratrské církve evangelické, i když ji v 70. letech používali jako zkušebnu Plastic People of the Universe. Před asanací ji zachránilo prohlášení kulturní památkou a později byla zrekonstruována.
  • Telefonní a telegrafní ústředna (Fibichova ulice)

Na roku Mahlerových sadů vás jistě zaujme nezvyklá žlutá budova, jejíž rohy zdobí výrazné věže. Je to krásná ukázka moderní české architektury z 20tých let ve stylu dekorativismu – Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, kterou vyprojektoval architekt Bohumil Kozák a sochařsky vyzdobil Ladislav Kofránek. Kdysi do ní směřovalo až 120 linek mezinárodní a meziměstké telefonní sítě, dnes je budova patřící Telecomu prázdná.

  • Palác Akropolis (Kubelíkova ulice)

Hned přes ulici vás zaujme barevná fasáda Paláce Akropolis ve stylu art deco. Tento původně luxusné bytový dům architekta Rudolfa Svobody v sobě zahrnoval kavárnu a také vyjímečný divadelní sál. V něm sídlilo divadlo Komedie, kino a později divadlní skupina Pražská pětka včetně vyhlášeného divadla Sklep. V současnosti jeho prostory hostí vyhlášený rockový klub. Oceňovanou přestavbu interiéru v 90. letech provedl malíř František Skála ve spolupráci s architektem a Sklepákem Davidem Vávrou, poslední zprávy ovšem hlásí další zásadní přestavbu. https://www.palacakropolis.cz/

Co se mi nepovedlo? Zajímavý novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí s vzácným Škrétovým obrazem byl zavřený, nestihla jsem navštívit největší pražský hřbitov, na kterém je pohřbeno na 2 miliony osob včetně slavných osobností – Olšanské hřbitovy. Skládají se z klasického hřbitova (kde jsou pohřbni např. Karel Havlíček Borovský, Jan Werich, Jan Voskovec, Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík), nového židovského (Franz Kafka, Ota Pavel, Jiří Orten), nachází se zde i pravoslavný a také vojenský hřbitov s hroby legionářů i obětí osvobození Prahy. Tak to až jindy.

Co jsem ovšem nemohla minout, je unikátní stavba na hranici Žižkova a Vinohrad. Prezident Masaryk pověřil slovinského architekta Josipa Plečnika přestavbou Pražského hradu, ovšem v Praze zanechal i další díla. Nejzajímavější je kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad, který je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Páně, z let 1928 – 1932. Kostel má jednoduchý obdélníkový půdorys a plochý kazetový strop. Venkovní stěny jsou do tří čtvrtin obloženy polévanými cihlami, takže působí dojmem režného zdiva. Kostel je zakončen nezvyklou věží s obrovskými hodinami o průměru 7,6 metrů. Věž zakončuje čtyřmmetrový kříž. Svoji jednoduchostí moc krásná stavba, určitě se do ní chci podívat ještě jednou, protože zde právě probíhala mše, tak jsem nechtěla rušit. Například nový žulový oltář Josefa Pleskota a Norberta Schmidta z roku 2018 vzbuzuje rozporuplné reakce. Za průzkum stoprocentně stojí.

http://srdcepane.cz/

Pohled z Žižkovské věže

Pražský bedekr: Národní muzeum a něco navíc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

Grand Canyon za humny: Ötschergräben a trek na ÖTSCHER

V jedno horké léto, kterých je v poslední době hodně, jsme hledali ochlazení… v Alpách, kontrétně v Ybbstalerských Alpách, které se rozkládají 150 kilometrů od českých hranic. Jako cíl jsme si vybrali výraznou horu Ötscher s vrcholem v nadmořské výšce 1893 m n. m.  Protože jsme chtěli někde nahoře přenocovat, vyrazili jsme na „na těžko“, s velkým batohem se spacákem, karimatkou a jídlem na dva dny.

Začátek cesty představovalo stoupání lesem, prudké, ale v pohodě. Pak postupně zmizely stromy a přibyly skalky, které bylo potřeba přelézat a pak i slézat. Později se objevily i skoby a žebříky, což mi velký batoh na zádech příliš neusnadňoval. V jednom místě jsme se zasekla, protože mě cestička nutila zdolat skoby a pod mýma nohama skála spadala příkře dolů několik set metrů. Naštěstí zrovna procházeli kolem dva turisté, kteří nesli v batůžku i krátké lano. Pak už to bylo jednoduché…aspoň jsem nemusela volat vrtulník, aby mě zachránil.

Na vrcholu stojí velký železný kříž, od kterého jsou krásné výhledy do širokého okolí. Běžní turisté se na vrcholek dostávají lanovkou z druhé strany od turistické vesničky Lackenhof, která má pouze 290 obyvatel, ale 1100 lůžek pro turisty, protže v okolí je dostatek lyžařských terénů. Lanovka má horní stanici poblíž horské chaty ve výšce 1410 m.n.m. Samozřejmě se tu dá najíst a také přespat, ale my zamířili ještě asi kilometr dolů a pěkně „na divoko“ jsme přespali.

Druhý den jsme klesali dolů, tudíž teploty začaly rychle stoupat a brzy se blížily k třicítkám. V lese byl stín, ale přechody horských luk nás hodně zavařily. Zachránilo nás ovšem nádherné místo – kaňon říčky Ötscherbach, která se zařezává do vápencového masivu. Tomuto místu se někdy – s velkou nadsázku – říká „Grand Canyon Rakouska“. Do soutěsky Ötschergräben ústí další potůčky, které vytvářejí vodopády Mirafall a Schleierfall. Cesta místy vede po dřevěných chodnících nad řekou, místy po jejím břehu. V letním vedru většina turistů zamířila do nádherně tyrkysové vody, které ideální teplotu na zchlazení, a strávili v ní hodně času.

Celá trasa má 18 kilometrů a k návratu můžete využít i panoramatický vláček Mariazellerbahn z Mitterbachu do Wienerbrücku. Procházku kaňonem Ötschergräben můžu jen doporučit – krásné místo a kousek od hranic.

https://www.horydoly.cz/turiste/turistika-pod-horou-otscher-a-historicka-zeleznice-mariazellerbahn.html

Andaluzská Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

  Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli). Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska. Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci.   

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy 

.  

Asijský superman: Tuktuk

Doprava v Asii velmi složitá. Silnice a ulice jsou totiž určeny nejen pro auta, autobusy a náklaďáky, ale pohybuje se zde i neuvěřitelné množství motocyklů, kol (i nákladních), chodců i volně se potulujících zvířat. Místní jsou na tenhle šrumec zvyklí, ovšem půjčit si zde auto pro Evropana se rovná téměř sebevraždě .

Pohyb v tomto provozu vyžaduje někdy originální řešení. Je potřeba vozítko, které je levné, obratné a uveze co nejvíce. Pro rodinné použití většinou dostačuje motorka, ale pro taxík?? A tak se zrodil tuktuk. Je to vlastně tříkolka s jedním kolem vpředu a dvěma koly vzadu, díky čemuž se s ním dá lehce manévrovat a dokáže se otočit téměř na místě. V hustém provozu si lépe razí cestu, do cíle určitě dorazí dříve než taxíky v podobě auta (a navíc i mnohem levněji). Tuktuk je velmi lehký, prý zvládne jezdit rychlostí až 90 km/hod, tedy pokud by se k tomu naskytly příhodné podmínky.

Původně benzínový motor o objemu 150 kubických centimetrů někde nahradil i elekromotor, i když pak se jeho maximální rychlost sníží na padesátku. Největší problémy přináší vozítku kopcovitý terén, tudíž se s ním např. v indických Himalájích nepotkáte.

Vpředu za řidítky jako od motorky sedí řidič a za ním je místo pro dva až čtyři cestující podle typu tuktuku. Místní dokáží obsadit každé volné místo nákladem, ale i lidí se do něj nacpe klidně trojnásobně. Někdy zastupuje školní autobus, do kterého se nacpe celá třída, jindy převezou obsah celého stánku s košíky. I my jsme se dokázali narvat do dvojmístéto tuktuku tři dospělí s třemi opravdu velikými batohy, chce to jen chtít  (nebo když nezbývá jiná možnost).

Protože se používá v zemích s velmi teplým podnebím, kde je proudění vzduchu určitě výhodou, chrání tuktuk pouze měkká střecha. Dveře neexistují, ale pro případ deště se dají strany zakrýt koženkovými „stěnami“ připevněné na lehké trubkové konstrukci.

 

Jak si zajistit svezení v tuktuku? Otevřená konstrukce umožňuje jednoduchou komunikaci s řidičem. Většinou sami zastaví u kraje silnice nebo aspoň přibrzdí a nabízí své služby, pokud aspoň trochu vypadáte, že byste je mohli potřebovat. A pak už přijde na řadu smlouvání ceny. Někdy je to hodně úmorná záležitost…

Dobrý tuktukář může ovšem velmi pomoci. Zná místní prostředí, takže najde skrytý stánek s kořením nebo levný hotel. Ale pozor – bývají to podniky, od kterých dostane pár peněz za to, že přivedl zákazníky. V turistických městech se nabízí tuktukáři jako taxíkáři a průvodci v jedné osobě. Moc často jsme je nevyužili, většinou si stačíme projít vše sami. S jednou výjimkou….Na Srí Lance ve městě Anuradnapura jsme natrefili na výborného člověka. Památky jsou zde dost daleko od sebe, takže si turisté často půjčují bicykly, ale vyšlo by nás to na podobnou cenu. Tuktukář se nám celý den věnoval, mluvil velmi dobrou angličtinou, zavezl nás na místa, kam se turisté často nedostanou a navíc nám vysvětlil hodně z buddhismu, meditací i tradičního lékařství ayurvédy. To pak byl nezapomenutelný zážitek!

Historie vzniku tuktuku je docela zajímavá. Tříkolové náklaďáčky vyráběla v Itálii firma Piaggio pod názvem Ape už od roku 1945. Dodnes se s ním můžete setkat na Apeninském poloostrově, kde ho často využívají motorizovaní zmrzlináři. Později prodala licenci indické firmě Bajaj, která začala vyrábět a vyvážet do celé Asie a většiny Afriky. Setkáte se s ním tedy pod pojmem bajaj, ale častěji se mu říká tuktuk. Prý podle zvuku, který vydává jeho motor.

Nepříhází v úvahu, abyste jízdu v tuktuku v Asii minuli. Vzhůru za zážitky!

 

 

Neznámá Itálie: Tivoli – luxusní letovisko Římanů

Chaty a chalupy nejsou fenoménem jen pro současnost, ale víkendová a letní sídla zakládali už staří Římané, především proto aby mohli opustit rozpálené město. Císař Hadrián si vybral pro své letovisko kopce na východ od Říma, konkrétně vesnici Tibur, kde nakonec strávil většinu svého života. Dnes ji můžeme znát pod názvem Tivoli a z centra města je to necelých 30 km. Používá se pro ní název Hadriánova vila, i když v zahradách o rozloze přes 100 ha se nachází pozůstatky mnoha honosných budov – paláce, knihovny, chrámy, amfiteátr, lázně, tělocvičny, promenády a bazénky s vodotrysky. Císař Hadrián hodně cestoval po své veliké říši a vše, co viděl, ho inspirovalo, takže na ní můžeme vidět řecké i egyptské vlivy. Vila bývá považována za nejluxusnější stavbu Římské říše. Někdejší velkolepost je vidět na mozaikových podlahách, freskách i na více než pětistovce dochovaných soch. Dnes je tato rezidence pod ochranou UNESCO.

Zajímavé je, že v tak malém městečku jako Tivoli, se nachází ještě jedna památka UNESCO. S koncem Římské říše neztratilo toto místo nic ze své atraktivity. Přímo v centru na vrcholku kopce najdeme renesanční Villu d´Esté s nádherně zrekonstruovanými nástěnnými malbami. Villa byla vybudována v 16. století v prudkém kopci. Nejkrásnější jsou ovšem terasovité zahrady s spoustou prýštící vody. Složité umístění zahrad do svahu se nakonec změnilo v přednost. Schodiště spojují jednotlivé terasy a umožňují nezvyklé průhledy. Ale největší zajímavostí je spojení s vodou. V parku najdeme 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, což s něj činí jednu největších vodních zahrad v Evropě. Vodní živel doplňují zajímavé stromy, keře a květiny (tedy pokud zde nejste v únoru jako my ), ale také různé branky, altánky a sochy. Její krása byla oceněna v roce 2007, kdy získala titul Nejkrásnější evropské zahrady.

V městečku se s Tivoli by stálo za návštěvu i tak. Jeho malebné úzké uličky, gotické domy i původní středověké obytné věže. Z kopce je krásný výhled po okolí, např. na velké travertinové lomy. Navíc se zde skrývá ještě park u Villy Gregoriana, který obsahuje starořímské památky, vodopády i umělé jeskyně. Pokud by vám název toho místa byl povědomý, bude to nejspíš díky stejnojmennému zábavnímu parku v dánské Kodani. Ale spojitost tady je. Podle italského Tivoli byl pojmenován pařížský park Jardin de Tivoli, odtud se inspirovalo dánské zábavní centrum.

Takže pokud budete hledat cestu z rozpáleného Říma, zamiřte jako římští patriciové k moři (třeba do Ostie) a nebo do kopců do Tivoli. Obojí stojí za to!

Neuvěřitelná Indie: Krása bělostného Tádž Mahalu

Staří Řekové sestavili někdy v 2. století našeho letopočtu Sedm divů světě – staveb, které považovali za naprosto jedinečné a nenapodobiltelné. Už jsem zmiňovala, jakým propadákem byla pro mne návštěva Artemidina chrámu v Efesu. Tedy toho, co z něj zbylo (Efes a jeho bývalá sláva)….

Protože od té doby uteklo už hodně vody, byl v roce 2007 vytvořen nový seznam – Nových sedm divů světa. Nejedná se o výběr expertů, ale běžní iidé hlasovali prostřednictvím internetu. Z Evropy se v něj objevilo pouze římské Koloseum. To jsme pochopitelně viděli. Vždyť Řím je moje zamilované město. V minulém životě jsem musela být Říman . V seznamu se objevila Velká čínská zeď, socha Krista v Riu, Chitzen Itzá v Mexiku, Machu Picchu v Peru, skalní chrám v jordánské Petře. A Tadž Mahal….Tuto ikonickou památku jsme nemohla minout už při své první návštěvě Indie. Nachází se v městě Ágra, asi 200 kilometrů jižně od hlavního města Díllí. Míří sem takové množství turistů, že místní si na tom postavili živnost. A to je něco, s čím mám velký, opravdu velký problém.

Snažili jsme se dostat do Agry co nejlaciněji, tady místní veřejnou dopravou. Věděli jsme, že jízdenky na vlak pro cizince (ano, opravdu je to oddělené) se kupují někde na hlavním nádraží, ale cedule nás nenavigovaly a místní na chvíli ztratili znalost angličtiny. Posílali nás různě, pak nás dokonce taxík převezl do nějaké cestovky, kde nám po chvíli nabídli, že pro nás bude nejlepší auto s řidičem, který se nám bude věnovat. Vše jsme odmítli a opět jsme zamířili ve vedru pěšky ke vzdálenému nádraží. Podobnéých pokusů jsme učinili ještě několik, kdy nám moudří úředníci železnic i cestovek zjistli, že tímto směrem je vše vyprodáno (a možná ani nejezdí a nikdy nejezdilo ). Takhle mám představu, že vypadá Kafkův proslulý Zámek…Nakonec se nám podařilo najít správný vchod do patra hlavní nádražní budovy. Ta úleva…V krásně klimatizovaném salonku jsme vyplnili potřebné formuláře a skoro hodinu jsme čekali, než vyvolají naše číslo. Paní za přepážkou nám vyhledala vhodný spoj, ovšem museli jsme se přesunout o pár stanic vlaku jižnějí po trase. To byl po našem martýriu už ten nejmenší problém. Ovšem díky této anabázi jsme získala hodně nepříjemný pocit z Díllí a ten se přenesl i na Ágru. A po celou dobu v obou městech se nezměnil….Turista je prostě dojná kráva .

Proslulý Tádž Mahal není mešita, jak se občas dočtete (možná k tomu svádějí ty čtyři minaretu okolo), ale vlastně mauzoloum. Mughálský panovník Šahdžahán natolik oplakával smrt své manželky Mumtáz, že se rozhodl vybudovat hrobku, do které se jí chystal pohřbít a poté být uložen po jejím boku. Roku 1632 započal se stavbou, na které se podílelo v průběhu dvaceti let několik známých architektů (prý i Benátčan Veroneo) a dvacet tisíc dělníků. Hlavní krásu dodává hrobce bílý poloprůhledný mramor z Radžastánu, který nádherně mění barvu podle osvětlení. Mramor doplňuje červený pískovec. Zdi jsou zdobeny vykládáním polodrahokamů, především japisu, lazuritu a nefritu, do kamenů tvořících zdi, a jemnou řezbou do kamene. Bílá barva stavby je dnes narušována znečištěním ovzduší a kyselými dešti, takže k areálu se nedá přiblížit běžnám tuktukem, ale pouze pěšky, na vozíku taženém zvířaty nebo v elektroautíčku, aby alespoň nejbližší okolí bylo co nejčistší.

Do prostoru parku kolem Tádže je potřeba si na jednom místě koupit lístek (1000 Rs pro cizince), projít bezpečnostní kontrolou, příp. odložit batoh do úschovny. Budova mauzolea je vystavěna na vyvýšené plošině, v každém rohu stojí jeden minaret. Na tuto plochu se může jen bosky, boty je nutné zout a nechat je dole pod schody. Na kamenech rozpálených sluncem jsou rozpoženy dlouhé jutové rohoře, protože jinak hrozí popálení. Je otevřeno od svítání do soumraku, my jsme svítání nestihli, ale stejně jsme zde byli poměrně brzy, takže nebylo příšerné vedro a také lidí bylo celkem pomálu. Uvnitř se nesmí fotit, ale ochranka neměla moc práce, tak se poflakovala venku. Takže máme i pár záběrů ….Je na nich krásně vidět zručné tvarování abstraktních a květinových vzorů, místy můžete rozeznat i kaligrafii. Vnitřní prostora je ve tvaru osmiúhelníku, ve středu kterého leží dva náhrobky – Mumtáz a Šahdžahána.

Než došlo k pohřbení Šahdžahána vedle milované Mumtáz, život si s ním ještě jednou krutě pohrál. Na sklonku života byl svržen z trůnu svým vlastním synem Aurangzebem a byl držen v domácím vězení v nedaleké pevnosti. Na bělostnou hrobku milované manželky se mohl dívat pouze z okna. Pevnost sama mně hodně překvapila, rozlehlá stavba z červeného kamene vevnitř je zdobená podobnými inkrustacemi jako Tádž, i když její základ je o minimálně pět set let starší. Pokud byste se v těchto zeměpisných šířkách vyskytli, Tádž Mahal je must-see, ovšem můžete být lehce zklamáni. Spousta turistů, restrikce a ani stavba není tak fantastická jako na profesionálních reklamních snímcích. A určitě nesmíte minout Pevnost (Fort), v jistém směru je zajímavější, i když není tolik populární.

Laddak: Neuvěřitelné jezero Pangong Tso

Největší jezero v Himaláji se nazývá Pangong Tso. Podle jména se dá odhadnout, že patří Číně, tedy doopravdy jen jeho dvě třetiny. Poslední třetina náleží Indii, ale ani z této strany se ještě donedávna nedalo dostat vůbec. Indie s Čínou nemá ideální vztahy, a tak omezuje přístup do pohraničí. Dnes stačí zaplatit permit opravňující ke vstupu.

Podle map je vzdálenost mezi Léhem a jezerem zhruba 150 km, ovšem v  jízda trvá šest hodin, pouze pokud jde vše bez problémů. Léh opouští celkem kvalitní asfaltová silnice, ovšem brzy se změní v prašnou cestu s spoustou výmolů, která se kroutí v nekonečných zatáčkách do nadmořské výšky 5.380 metrů nad mořem. Tento důležitý bod představuje průsmyk Chang-la, který má být jedním z nejvyšších průsmyků na světě průjezdných autem. Na půl roku je cesta naprosto zapadaná sněhem nebo provoz přeruší sesuvy půdy a kamení, takže časté vojenské posádky nepřehlídnutelné velikosti i místní obyvatelé si musí vytvořit během pár měsíců zásoby na celou zimu. A to včetně pohonných hmot pro armádu. My jsme míjeli kolonu snad padesáti vojenských cisteren, které rozvířily kolem sebe nedýchatelný oblak prachu. Předjet se nedají, i pokud jedete v protisměru, je výhodnější zastavit na bezpečném místě na krajnici se zavřenými okny a čekat. A čekat…Neumím se představit, co v této v této chvíli dělají cyklisté, kteří se pomalounku sunou vzhůru…

Jezero samo se rozkládá v nadmořské výšce 4.200 metrů. Jeho voda má neuvěřitelnou modrozelenou a naprosto průhlednou vodu. V kombinaci s holými horskými hřebeny kolem je fantasticky fotogenické, navíc se jejich barvy a nasvícení mění neustále během dne. Největší zajímavostí jezera ovšem není barva. Jezero v této nadmořské výšce je lehce slané! Podobné, tzv. brakické, vody jsou časté v místech, kde se mísí sladká voda s vodou mořskou, např. v ústí Temže. Ale tady? Nejbližší moře je vzdálené 1000 kilometrů!

 

Jezero je podivuhodné i svojí velikostí. V nejširším místě jsou jeho břehy vzdálené 5 kilometrů, ale jeho délka je 134 kilometrů. Z indické strany se dá dojet kousek za vesničku Spangmik, kde je připravené ubytování pro turisty. Na výběr je od vlastního stanu v kempu, stabilních velkých stanů s koupelnou a záchodem (tzv. glamping = glamour + camping), dřevěných chatek, hotýlků i homestayů (ubytování v soukromých domech domorodců). Už kvůli západu východu slunce to stojí za to. Ubytování je možné i ihned po příjezdu k jezeru, kde je víc možností, kde se najíst. Pokud se ocitnete v indických Himalájích, jezero Pangong určitě doporučuji k návštěvě. Je neuvěřitelné!