Archiv rubriky: Po Česku

Moje překvapení: Skrytý klenot Podkrkonoší – Hostinné

Rok 2020 se nám – díky koroně – zapíše do paměti jako rok hodně netypický. Třeba proto, že spousta lidí se nevypravila na zahraniční dovolenou a vydala se poznávat krásy Česka, které zatím opomíjela. Slyšela jsem někoho rozebírat, jaké místo ho překvapilo, tak i já jsem se zamyslala na svými objevy. Už jsem psala o pražském Karlíně (http://karinsubrtova.cz/karlin-plny-prekvapeni-i/), ale na mém žebříčku by na prvním místě určitě ocitlo podkrkonošské Hostinné.

Navštívili jste někdy město Hostinné? Docela pochybuji, přestože jste jím možná projížděli, pokud jste jeli do Krkonoš. Vždycky mi připadalo nezajímavé a zanedbané, u cedule s jeho jménem navíc začíná veliký a nevzhledný průmyslový areál Krkonošských papíren (KRPA). Mám dokonce vzpomínky zevnitř, protože jsem kdysi jako dítě zavítala na zajímavou exkurzi, jak se vyrábí papír. Ovšem ani by mě nenapadlo v Hostinném zastavit, díkybohu (a delší objížďce) mě při průjezdu městem přepadl obrovský hlad.

Historické domy s podloubím jsou i v okolní náměstí

Zastavila jsem na provizorním parkovišti u kostelní zdi nedaleko hlavní silnice a vydala jsem se na lov něčeho k snědku…O pár ulic dál jsem narazila na jedno z nejkrásnějších náměstí, která jsem v Česku kdy viděla. Čtvercové náměstí se všech stran lemují historické domyz 16. – 18. století s podloubím, které v letním vedru poskytuje příjemný stín. Nejvýraznější dům na náměstí představuje renesační radnice s věží, která vystupuje před ostatní domy a dominují jí téměr pětimetroví obři v římské zbroji. Prý žili kdysi v okolních lesích, kde kradli a přepadávali, neváhali ke krádeži jídla překonat i městské hradby. Tak je jednou místní měšťané pomazali smolou a obři se na ně přilepili, pak už je na památku připevnili na věž zdejší radnice. Jsou tedy opravdu impozantní, i když podle správné historické interpertace jsou symbolem ochrany města, který se vyskytuje často, jen tedy je gigantická a ještě zdvojená. Uprostřed náměstí stojí za povšimnutí i barokní morový sloup se sochami svatých Antonína, Jana Nepomuckého, Rocha, Františka, Šebestiána a Ignáce, ve výklenku se choulí ještě sv. Rozálie. Poté, co jsem hlad zahnala, jsem se rozhodla, že se neodjedu bez dalšího průzkum. Takže co neminout?

Děkanský kostel Nejsvětější trojice, u kterého jsem nechala auto, představuje nejstarší stavbu ve městě s původem ve 13. století, kdy se ještě město jmenovolo Arnau, neboli Orlí hnízdo, přestože leží na rovině v nadmořské výšce pouhých 350metrů. Skoro celé město v roce 1539 vyhořelo, takže do dnešních dní se kostel zachoval v podobě pozdně gotické z konce 16. století, ovšem s některámi prvky rané gotiky. V postranní kapli se skrývají i hroby Valdštejnů, kteří byli také majiteli zdejšího panství, otec nejslavnějšého – Albrechta – se tu dokonce narodil. Kostel se v současnoti rekonstuuje, snad dojde i na zajímavou křížovou cestu podél kostelní zdi. U kostela stojí i smírčí kříž, který ale bohužel změnil místo, našel se ve strži u Prosečného. Určitě by bylo zajímavé vystoupat na 53 metrů vysokou věž a rozhlédnout se po krajině, doufám, že po ukončené rekonstrukce to bude možné. Hned vedle kostela stojí hezká renesanční fara z roku 1525 ozdobená sgrafity, která stojí aspoň za fotku.

Pohled na hlavní novogotický oltář
Zeď kolem kostela s náhrobky a zvláštní křížovou cestu
Smírčí kříž u zdi kostela

Nevzhledný průmyslový areál v centru hned vedle kostela mě docela překvapil. Pak se z něj vyklubal původní zámek. Vyhořel s městem, pak byl sice ještě jednou opraven, ale v roce 1835 byl předělán na papírnu předcházející zdejšímu areálu KRPy.

Původní město leželo na pravém břehu říčky Čistá, která se zde vlévá do Labe. Město se ovšem po třicetilété válce rozrostlo a její předměstí překonalo Čistou. Když projdete na východ Dolní branou, za mostem se nachází největší památka v městě – bývalý františkánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie s nezvyklou dvoulodní prostorou a klášter z konce 17. století v raně barokním slohu. Před pár lety byl rekonstruován a stal se kulturním centrem regionu. Nachází se tu muzeum, galerie i knihovna, navíc je tu sbírka sádrových odlitků antických soch Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejcennější v České republice. Některé sochy jsou dokonce světovými unikáty, protože od vzniku kopií v 19. století byly některé originály zničené nebo poškozené, takže to, jak vypadaly původně, je k vidění pouze zde. Mrzelo mě, že v době mé návštěvy byla galerie uzavřená kvůli rekonstrukci, muzeum zase zavřel kovid. Snad budete mít víc štěstí, za normálních okolností by měly být k vidění celoročně.

Ve městě je k vidění i spousta drobnějších staveb – kapiček, křížů i soch. Zpodobnění císaře Josefa II. se často nevidí, Hostinné dokonce třikrát osobně navštívil. Zato sv. Jan Nepomucký je snad na každém mostě, tady kvůli opravě byl schovaný ve slušivé plstěné pláštěnce. Vedle Františkánského kláštera je hezký Park smíření, na místě, kde se původně nacházel zrušený hřbitov pro chudé a vojáky. Jsou v něm umístěny moderní smírčí kříže od sochaře Vladimíra Preclíka a zajímavá květinová výzdoba.

Pokud vám zdejší památky ještě nestačily, můžete si na výjezdu z města směrem na Vrchlabí prohlédnout ještě Olivetskou kapli, která je hodnocena jako největší architektonický skvost svého druhu ve střední Evropě. Vznikla jako soukromý projekt místního měšťana a uvnitř se nachází pětice polychormovaných plastik v životní velikosti, které zobrazují modlícího se Krista a apoštoly. Všimla jsem si ji ze silnice, ale nenapadlo mě, abych zastavila, takže zase příště…Možná absolvuji i pět kilometrů dlouhou Mravenčí stezku, která představuje zdejší kolonie mravence pospolitého.

A co vy???

Treky po Česku – Dvě cesty přes Žďárské vrchy

Pokud v lesích, kam jste byli zvyklí chodit, zařádil kůrovec, nezůstal tam pravděpodobně kámen na kameni, tedy strom u stromu. Kolem nás to tak v posledních letech vypadá…Z lesů zbyly paseky s několika borovicemi nebo břízami, které vítr stejně v dohledné době vyvrátí. Do takových „lesů“ se mně moc nechce, navíc po těžbě těžkou technikou zůstávají z dosavadních cest jen řeky hlubokého bahna, kterými se projít nedá jinak než ve vysokých rybářských holinkách.

Ovšem jsou i místa, kde se stále nacházejí hluboké lesy, třeba ve Žďárských vrších. Tak se tam v současnosti chodíme kochat krásou přírody – lesy, skálami a skalkami, doplněné krásnými výhledy. Můžu doporučit dvě trasy, obě jsou snadné. Pro někoho by mohla být problémem délka, ale Žďárské vrchy jsou protkány spoustou cest (i značených), takže v případě potřeby si můžete cestu zkrátit. Navíc se dá využít i místní autobusová doprava.

Čtyři palice a Devět skal

První trasu, která začínala v obci Svratka, jsme absolvovali na jaře. Kolem golfového hřiště a lyžařského vleku jsme došli k prvnímu překvapení – lovecký zámeček Karlštejn. Po nedávné rekonstrukci získal zpět svoji původní barokní krásu. Měl by zahrnovat i restauraci a galerii, určitě bude stát za návštěvu v lepších časech. Druhým překvapením byl Zakletý zámek. Představovala jsem si ho jen jako skupinu rulových skal, ale je to zároveň archeologická lokalita, kde je doložené osídlení v neolitu, za raných Slovanů i ve vrcholném středověku. Okolo dalších skal Milovských perniček, které často zdolávají skálolezci, jsme vylezli na Čtyři palice s krásným výhledem do krajiny. V Křižánkách jsme se zastavili ve vyhlášeném hostinci Za Řekou na jídlo a ochutnání místního piva Křižáneckého paličáku. Kolem Bílých skal jsme vylezli na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal. Po žluté jsme se hustými lesy vrátili do Svratky, navíc zapadající slunce hrálo nádhernou podívanou s barvami a stíny…

Kříž u Karlštejna
Lovecký zámeček Karlštejn
Autor: Josef Kreuz (PEPan) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=92488555
Zakletý zámek
Nádherná struktura rulových skal
Čtyři palice
Roztomilé křižanovské chaloupky
Devět skal
  • Okruh
  • Začátek/konec: Svratka
  • Délka: 19 km
  • Stoupání/klesání: 450 metrů

Devět skal a Malinská skála

Devět skal

Tuto trasu jsme prošli před pár dny, když konečně napadl sněhový poprašek a celý den mrzlo. To bylo sice příjemné, ale na některých místech namrzlé skály velmi klouzaly, takže jsem výstup na vrcholek Devíti skal vzdala v polovině, o Malinskou skálu jsme se nepokoušeli vůbec. Ale i tak to stálo za to.

My jsme nechali auto v Herálci na křižovatce turistických cest, ovšem můžete začít kdekoliv, třeba v krásné vesnici Křižánky. Tu jsme prošli po silnici, která spojuje její moravskou a česou část, tedy mimo turistické značení. V normální, tedy nekovidové, době by tady byl slušný provoz, nyní nás minulo jen pár aut. Pokud byste se chtěli silnici vyhnout, můžete pokračovat po zelené na rozcestí Plaňkovka a dál po modré, ale protáhnete si trasu o 1,5 km.

Pod vrcholem Devíti skal
Malebné zimní slunce
Malinská skála
Moravské Křižánky čp.1
Křižánky – Kašperský rybník v posledních paprscích slunce
Modrá hodinka za Křižánkami
  • Okruh
  • Začátek/konec: Herálec u Žďáru nad Sázavou
  • Délka: 18 km
  • Stoupání/klesání: 380m

Pražský bedekr: Karlín plný překvapení I.

Karlín mě opravdu překvapil.

Když jste kdysi vystoupili z metra na Sokolovské (dneska je to Florenc), dostali jste se do ošklivé a zanedbané čtvrti jménem Karlín. A po průchodu oblouky Negrelliho viaduktu se před vámi otevřela brána do světa, kde jste nechtěli setrvávat. Fasády s empírovým a secesním zdobením překryté do jedné barvy vrstvou prachu a špíny, spousta komínů a továrních hal, velké prázdné plochy zarostlé dvoumetrovým pelyňkem. Písnička Karlín od Ivana Hlase nebyla oslavou karlínských krás, ale velkým výsměchem.

Až do 19. století se tomuto místu říkalo prostě Zábransko, území ležící za branami Prahy, nebo Špitálské pole, protože zde do třicetileté války stál špitál. Na něj vlastně navázala Ivalidovna z roku 1737, domov pro vysloužilé válečné veterány a jejich rodiny, ke které patřil i hřbitov. Byla vystavěna v letech 1732 až 1740 zde byla podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera na mstě bývalé vojenské střelnice. Více než 1400 zde žijících válečných invalidů mohlo využívat vlastní obchody, lékárnu, nemocnici, salon, čítárnu, školu, kapli i pivovar.

Invalidovna skrytá v parku
Opravy pokračují

Nové jméno Karolinenthal získala na počest poslední manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty v roce 1817, kdy byla osada fakticky založena. Brzy po té zde vznikl i říční přístav, který velmi přispěl k rozvoji Karlína, stejně jako zde byla vybudována vůbec první plynárna v Praze, díky které se v centru města každý den rozsvěcelo 200 lamp. Velkou zásluhu na tom měl vynálezce František Křižík, který tady nechal postavit továrnu na obloukévé lampy, které osvětlovaly i ulice Karlína. Během několika let zde vniklo 18 továren, kde pracovalo na 700 dělníků. Své sídlo zde měly proslulé Zátkovy sodovkárny a pekárny, velká továrna na potisk látek (tzv. kartounka), strojírenské podniky, ale také továrny na výrobu mýdel, olejů, svíček, sirek, rukavic i klobouků, Z místa na luxusní bydlení se postupně stávalo průmyslové předměstí, především po zbourání hradeb města v roce 1874. Do centra Prahy jezdila koňka, později v roce 1898 ji vystřídala tramvajová trať. Založením hlavního pražského autobusového nádrží na Florenci v roce 1929 se tu vytvořil i významný dopravní uzel, to už Karlín patříl v hlavnímu městu.

Už od roku 1850 prochází čtvrtí Negrelliho viadukt, který spojil Masarykovo nádrží s nádražím v Bubnech a současně překlenul Vltavu,  V tom roce most měřil 1110 metrů. Měl 87 kamenných oblouků, z toho 76 pískovcových půlkruhových, 8 žulových segmentových a jeden pískovcový segmentový oblouk, pod kterým byl průchod pro pěší, později ho doplnilo ještě propojení na Libeň. Viadukt byl navržen který navrhnul Aloisem Negrellim, který proslul jako projektant Suezského průplavu. Až do roku 1910 byl Negrelliho viadukt nejdelším mostem v Evropě. Dodnes je nejdelším železničním mostem a třetím nejdelším mostem u nás. V minulém roce prošel viadukt, který je řazený mezi chráněné kulturní památky, generální rekonstrukcí a počítá se s ním i na další využití.

Nejzajímavější památkou z 19. století je v Karlíně bezesporu kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí. Patří mezi nejvýznačnější stavby v novorománském slohu u nás. Trojlodní kostel s apsidou a dvěma věžemi patří se svojí délkou 75m a šířkou 31m k největším církevním stavbám. Dovnitř jsem se nedostala, ale můžete si udělat představu z videoprocházky, kterou má na svých stránkách wikipedie. Na výzdobě se podíleli i Josef Mánes a František Ženíšek, sochy u vchodu jsou od Břetislava Kafky a můžete vidět i varhany, které byly ve své době největší u nás. Kostel byl vysvěcen přesně 1000 let po příchodu věrozvěstů na Moravu, tj. v roce 1863. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje_(Praha)

Karlínské náměstí navečer

Velkou část obyvatel Karlína tvořili bohatí židovští továrníci a obchodníci. Ti si nechali ve Vítkově ulici zbudovat v roce 1861 synagogu. Poslední její přestavba proběhla na konci 20. let 20. století ve výrazně funkcionalistickém duchu. Víme, že do ní na Velké svátky docházela i známá česko-německá židovská spisovatelka Lenka Reinerová. Dnes objekt patří Československé církvi husitské, která ji využívá jako modlitebnu.

Druhou významnou dominantou Karlína není zámeček, i když tak na první pohled působí, ale základní škola. Na Ličkově náměstí vznikla v roce 1906 jedna z nejmodernějších škol v celém Rakousko-Uhersku. Za zdobenou secesní fasádou se skrývá 21 učeben, tělocvična, lázeň a slavnostní síň a také 4 třídy mateřské školy. Jako jedna z prvních u nás se vytápěla ústředním parním topením. Obrovská budova zaujme výrazným secesním zdobením a historizujícími malbami.

V 60. letech vzniklo na Invalidovnou nové sídliště socialistického střihu a velký hotel Olympic, ale atmosféře Karlína to příliš nepomohlo. Po revoluci vznikla potřeba nových kancelářských prostorů. Od 90. let zde vznikal ambiciózní projekt River City s mnoha kancelářskými budovami, kterému se hodlám věnovat někdy jindy, Byly postaveny na nevyužitém prostoru Rohanského ostrova a do atmosféry Karlína mnoho nepromluvily, protože je od staré zástavby odděluje frekvantovaná komunikace. Změně na současnou stylovou čtvrť a vyhledávanou adresou v rámci celé Prahy předcházela velká katastrofa. V roce 2002 se Vltava vylila z břehů za zaplavila celý Karlín až do výšky 3 metrů voda, která byla spočítána jako stoletá. Karlín se stal symbolem boje s živlem na dlouhé měsíce. Všechny domy vyžalovaly obrovské opravy, některé musely být dokonce strženy. Ovšem to byl pravý impuls pro opravu a přestavbu celé čtvrti.

Sídliště a výstup z metra
Detaily socialistické arcitektury

První vlaštovkou, která přdcházela, byla přestavba areálu ČKD Dukla v roce 1999 na Palác Karlín který zainvestovala firma Karlín Group belgického podnikatele Serge Borensteina. Ta přinesla nový koncept – propojení kancelářských prostor, obchodů a bydlení do urbanisticky propojeného celku s výrazným architektonickým rukopisem. Většinou se snaží zapojit stávající architekturu z brownfieldů, např. bývalých továren, i když to někdy znamená jen zachování staré fasády a přetavení budovy na nový účel. Známý španělský architekt Ricardo Bofill tímto způsobem zrealizoval v Karlíně také Corso Karlín, která byla vyhlášena Stavbou roku 2001, Vision Park s jedinečnou společenskou halou Fórum Karlín, Kotelnu nebo dalších rezidenčních domů. Musím přiznat, že já tohle spojení starého s novým prostě miluju,

Mimo projektů v River City vzniklo v Karlíně i pár úplných novostaveb. Jako poslední byla v roce 2018 otevřena zajímavá stavba organických tvarů – Butterfly neboli motýl. Nachází se na hraně Vítkova a uzavírá Pernerovu ulici. To, co vás na první pohled zaujme, jsou oblé tvary budovy, které tak kontrastují s ostatními pravoúhlými domy. Ovšem i druhý pohled je zajímavý. Budovu pokrývá zelená fasáda, kde na 40tisíc rostlin tvoří vertikální zahradu.

Při povodních 2002 skončily svůj život ošklivé budovy statistického úřadu v sousedství Invalidovny. Na volném prostranství začal od roku 2009 vznikat projekt Futurama Business Parku od architeka Vladimíra Krátkého. Nepříliš objevné budovy, které aspoň v podobě tradičního režného zdiva korespondují s industriálním okolím, jsou seskupeny kolem jedné centrální osy, ovšem vtipně je doplňuje vodní element. Mělké bazénky podél chodníků jsou oživeny betonovými sochami, takže tu můžete pozorovat plameňáky, hrochy nebo i koupající se plavce, které vytvořil sochar Zdeněk Ruffer.

Dá se říct, že především za posledních 15 let se Karlín vyklubal z opravdu ošklivého kačátka v nádhernou labuť. Fasády domů získaly správné barvy, tovární haly začaly sloužit k jiným účelům, automobilová doprava se přesunula o pár ulic dál, a tak se i celý Karlín zklidnil. Z opomíjené čtvrti se stala vyhledávaná adresa pro milovníky současných trendů. Pokud chcete ochutnat modrní styly stravování, jsou tu krsáná bistra, pokud zbožňujete kávu, najdete tu velké množství kaváren s dokonalou přípravou, jestliže toužíte ochutnávat různé druhy piva a pivních stylů, je Karlín to správné místo. I mimopražští budou znát názvy jako Eska, Etapa, Proti proudu nebo Můj šálek kávy, To vše najdete v Karlíně. A navíc k komu spoustu kvalitní architektury, která spojuje genius loci průmyslového předměstí s moderními trendy současného města.

Pražský bedekr: Zajímavosti Žižkova

Prahou se toulám moc ráda, protože je opravdu nádherné místo. Není to nějakou jednou vyjímečnou stavbou, ale je kouzelné jen tak bloumat ulicemi a čekat, co jaká krása vás osloví, protože zajímavé stavby potkáte na každém kroku, v centru i na periferii. Přesto návštěvníci Prahy a občas i její obyvatelé vyhledávají jen známá místa. Což takhle opustit zaběhlé cestičky kolem vyhlášených památek a vydat se třeba….třeba na Žižkov.

Vrch Vítkov

Žižkov získal své pojmenování podle Jana Žižky, který na vrchu Vítkově svedl vítěznou bitvu proti křižáckým vojskům. Žižkov, jak ho známe, vznikl až na konci 19. století. Do té doby se zde rozkládaly pouze zemědělské usedlosti s pastvinami a vinicemi. S rozvojem průmyslu a rozšiřování města prudké svahy obsadily činžáky pro dělníky, neučesaná až divoká atmosféra přitahovala umělce a také pražskou galérku. Kdysi přehlížená a zanedbaná čtvrť, která zažívá rozkvět a stává se oblastí spousty hotelů a hotýlků, restaurací, kaváren i výtvarných galerií. V jednom z domů našlo své sídlo vyhledávané Divadlo Járy Cimrmana (https://www.zdjc.cz/), v jiném slavný rockový klub. Dokonce Bořivojově ulici se přezdívá Pražská Stodolní, protože se v ní nachází více než 20 hospod, i když na mnohem větší délce. Žili zde např. Jaroslav Hašek nebo Jaroslav Seifert, kteří zde mají památníky,


Kam tedy zamířit??

  • Národní památník na Vítkově

O zajímavé stavbě Národního památníku jsem psala minule (http://karinsubrtova.cz/?p=3708). V rámci vstupenky do Národního muzea stojí určitě za návštěvu, já bych ji doporučila i samotnou. Stavba je v česku unikátní, zvenku i zevnitř monumentální se zvláštní výzdobou. Expozice se věnují vzniku Československa a jeho osudovým momentům, které stojí za to si neustále připomínat. Ze střechy je nádherný a nezvyklý výhled na Prahu. Do areálu Památníku patří ještě Armádní muzeum na úpatí Vítkova, které vytvořit také architekt Jan Zázvorka, bývalého čs. legionáře v Rusku. V současnosti se muzeum, které stravuje Vojenský historický ústav, dlouhodobě rekonstruuje, jinak se zabývá historií československé armády a válečným konfliktům. Otevřeno čtvtek až neděle 10 – 18 hodin, plné vstupné 120 Kč (nebo v rámci vstupného do budov Národního muzea)

www.nm.cz

  • Televizní vysílač (Žižkovská věž v Mahlerových sadech)

Tato nová pražská dominanta vyrostla v Mahlerových sadech na hranici Žižkova a Vinohrad v roce 1992. Se svými 216 metry na vrcholku stále představuje  nejvyšší stavbu v Praze. Architekti Václav Aulický a Jiří Kozák ji navrhli ze tří ocelových tubusů, které jsou spojeny na třech místech třemi kabinami s restaurací a vyhlídkovou plošinou ve výšce 97 metrů. Zajímavý rozměr dodává věži deset obřích miminek od provokativního umělce Davida Černého, které lezou po tubusech. Nejdříve zde byly instalovány pouze jako výstava, pak zde zůstaly na trvalo, resp. na dobu dvaceti let, které by měly skončit v říjnu 2021. Laminátová miminka mají na výšku přes 2,5 metru, jejich bronzové sourozence si můžete prohlédnout zbízka v parku vedle Muzea Kampa. Otevřeno každý den od 9ti do půlnoci, základní vstupné 250 Kč. Panoramatický výhled na skoro celou Prahu za to opravdu stojí. www.towerpark.cz

  • Starý olšanský židovský hřbitov (Mahlerovy sady)

Přiznám se, že jsem o existenci tohoto nádherného místa neměla tušení, zaujal mě až při pohledu z věže. Dole jsem zjistila, že je to vlastně pozůstatek velkého židovského hřbitova z konce 18. století, na kterém bylo pohřbeno na 40 tisíc osob. Zbytek byl zničen při kontroverzní stavbě věže. Ale i tak si zachoval zajímavou atmosféru, krásné náhrobní kameny různých velikostí se pod příkrovem stromů naklánějí různými směry, na některých kamínky na památku.

Vstup volný, otevřeno 10 – 16: duben – říjen denně mimo soboty; listopad – březen mimo pátku a soboty

https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/2200/stary-zidovsky-hrbitov-na-zizkove

  • Pokud budete procházet Prokopovou ulicí, stavbu ve vnitrobloku určitě minete. Skrývá nezvyklou Betlémskou kapli v kubistickém slohu s prvky pozdní secese, kterou navrhl pravděpodobně Emil Králíček. Byla otevřena v roce 1914 jako farní kostel Českobratrské církve evangelické, i když ji v 70. letech používali jako zkušebnu Plastic People of the Universe. Před asanací ji zachránilo prohlášení kulturní památkou a později byla zrekonstruována.
  • Telefonní a telegrafní ústředna (Fibichova ulice)

Na roku Mahlerových sadů vás jistě zaujme nezvyklá žlutá budova, jejíž rohy zdobí výrazné věže. Je to krásná ukázka moderní české architektury z 20tých let ve stylu dekorativismu – Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, kterou vyprojektoval architekt Bohumil Kozák a sochařsky vyzdobil Ladislav Kofránek. Kdysi do ní směřovalo až 120 linek mezinárodní a meziměstké telefonní sítě, dnes je budova patřící Telecomu prázdná.

  • Palác Akropolis (Kubelíkova ulice)

Hned přes ulici vás zaujme barevná fasáda Paláce Akropolis ve stylu art deco. Tento původně luxusné bytový dům architekta Rudolfa Svobody v sobě zahrnoval kavárnu a také vyjímečný divadelní sál. V něm sídlilo divadlo Komedie, kino a později divadlní skupina Pražská pětka včetně vyhlášeného divadla Sklep. V současnosti jeho prostory hostí vyhlášený rockový klub. Oceňovanou přestavbu interiéru v 90. letech provedl malíř František Skála ve spolupráci s architektem a Sklepákem Davidem Vávrou, poslední zprávy ovšem hlásí další zásadní přestavbu. https://www.palacakropolis.cz/

Co se mi nepovedlo? Zajímavý novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí s vzácným Škrétovým obrazem byl zavřený, nestihla jsem navštívit největší pražský hřbitov, na kterém je pohřbeno na 2 miliony osob včetně slavných osobností – Olšanské hřbitovy. Skládají se z klasického hřbitova (kde jsou pohřbni např. Karel Havlíček Borovský, Jan Werich, Jan Voskovec, Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík), nového židovského (Franz Kafka, Ota Pavel, Jiří Orten), nachází se zde i pravoslavný a také vojenský hřbitov s hroby legionářů i obětí osvobození Prahy. Tak to až jindy.

Co jsem ovšem nemohla minout, je unikátní stavba na hranici Žižkova a Vinohrad. Prezident Masaryk pověřil slovinského architekta Josipa Plečnika přestavbou Pražského hradu, ovšem v Praze zanechal i další díla. Nejzajímavější je kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad, který je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Páně, z let 1928 – 1932. Kostel má jednoduchý obdélníkový půdorys a plochý kazetový strop. Venkovní stěny jsou do tří čtvrtin obloženy polévanými cihlami, takže působí dojmem režného zdiva. Kostel je zakončen nezvyklou věží s obrovskými hodinami o průměru 7,6 metrů. Věž zakončuje čtyřmmetrový kříž. Svoji jednoduchostí moc krásná stavba, určitě se do ní chci podívat ještě jednou, protože zde právě probíhala mše, tak jsem nechtěla rušit. Například nový žulový oltář Josefa Pleskota a Norberta Schmidta z roku 2018 vzbuzuje rozporuplné reakce. Za průzkum stoprocentně stojí.

http://srdcepane.cz/

Pohled z Žižkovské věže

Pražský bedekr: Národní muzeum a něco navíc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

Treky po Česku: Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Krása industriálních památek: Dolní oblast Vítkovic

Ostrava – podle mne – není a nikdy nebyla architektonickým skvostem. Prostě průmyslové město se spoustou výrobních hal, těžebních věží a komínů. Když jsem tam byla naposledy, měla jsem pocit, že celé město je takové šedivé a zaprášené uzavřené pod  pokličkou smogu. Po roce 1990 se začaly uzavírat doly i hutě a městu se trochu očistilo. Také vzduch se stal dýchatelnější, i když stále patří k nejhorším v Česku. Hlavně k tomu přispělo uzavření největšího znečišťovatele ve městě – Vítkovických železáren. Tento podnik byl v minulosti jedinečný i v evropském měřítku, protože od roku 1828 na jednom místě probíhala výroba železa i jeho zpracování na ocel a další výrobky z oceli. Součástí areálu byl i důl na černé uhlí jménem Hlubina, ze kterého se přímo zde dělal koks, potřebný pro tavbu železa.

Výroba v nejstarší části areálu skončila výroba v roce 1998 a v roce 2002 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Památkáři prosazovali zachování metodou posledního dne, tj. jak to dělníci opustili, tak to tam mělo zůstalo. Naštěstí se podařilo prosadit koncepci opačnou – pokusit se do toto specifického místa přivést nový život. Majitel nově vzniklé firmy Vítkovice Holding Jan Světlík našel spřízněnou duši v architektovi Josefu Pleskotovi, pravděpodobně nejuznávanějším českém architektovi součastosti, který např. výrazně ovlivnil podobu Litomyšle. A spolu začali přetvářet mrtvý kolos v moderní a přitažlivé místo, dnes nejčastěji nazývaný Dolní oblast Vítkovic, ve zkratce DOV. Tak jsme se ji vypravili prozkoumat .

Areál železáren před přestavbou http://www.ekobydleni.eu/zivotni-prostredi/ceske-nanotechnologie-pomahaji-zlepsovat-vzduch-ve-skolkach-na-ostravsku

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A9_%C5%BEelez%C3%A1rny#/media/File:Ostrava,_V%C3%ADtkovice,_Hlubina,_vysok%C3%A9_pece.jpg

V rámci revitalizace byly některé stavby odstraněny, jiné upraveny a opraveny, kažodpádně se podoba areálu zásadně proměnila.  Já (na rozdíl od Zdeňka) jsem zde nebyla v době, kdy se zde ještě vyrábělo, takže nemohu porovnávat, ale prý jednou z nejpodstatnějších změn je pořádek (tedy vlastně nepřítomnost neuvěřitelného b**u).

Některé zrekonstruované stavby dostaly nový účel, ale jejich průmyslová minulost je z nich jasně patrná i nadále, a to je činí přitažlivými.

Vysoká pec 1 se stala ukázkou postupu výroby železa od přivážení potřebných surovin tzv. skipovým výtahem na vršek vysoké pece (dnes se tudy dopravují turisté ), postup jejího nasypávání až po odpich, tj. vypouštění žhavého surového železa do připravených speciálních vagónů k dalšímu zpracování. Účastníkům naučné trasy se naskytne ojedinělá možnost prohlédnout si i vnitřek vychladlé vysoké pece. Ale hlavní atrakcí je něco úplně jiného. Architekt Pleskot postavil na vrchu pece moderní skleněnou nástavbu s vnějším ochozem v podobě šroubovice. Byla nazvána Bolt Tower, podle anglického slova pro šroub, který tvarem připomíná. Za vtipnou pointu považuji, že ji v roce 2012 oficiálně otvíral jamaiský atlet Usain Bolt, který se právě účastnil ostravské Zlaté tretry. Osvětlená Bolt tower má také připomínat plamenem hořící plyn, který často vzplál nad aktivní vysokou pecí.

Vysoká pec 1 s Bolt Tower

Pohled lehkým ochozem kolem Bolt Tower ve výšce 70 metrů nad zemí.

Noční Ostrava při pohledu z Bolt Tower

Bolt Tower v noci a jeho „planoucí oheň“

Další stavbou, která získala novou funkci, se stal plynojem, který původně jímal plyn vznikající při výrobě železa. Plynojem byl konstruován jako nádoba o průměru 71 metrů, kterou zastřešovala pohyblivá poklička. U nepoužívaného plynojemu byl zvednuta střecha nad výšku stěny 14 metrů a do vzniklého prostoru fantasticky zabudoval architekt Pleskot betonovou konstrukci sálu pro 1500 diváků a další zázemí. Dnes se tato multifunkční busova nazývá Gong. Mrzí mě, že jsme se nedostali na jeho prohlídku, protože zde právě (a neočekávaně) probíhaly zkoušky na večerní muzikál. Takže jsme prozkoumali, co šlo, a zhlédli promítání dokumentu Po Jantarové stezce, který mapuje vývoj tohoto místa od minulosti do dnešních dní a nejvíce se věnuje právě Gongu. Doporučuji – k puštění je na youtube.

Průhled na Gong

Kavárna Marylin v Gongu a pohled na konstrukci

Konstrukce Gongu – v horní části „mušle“ sálu

V budově energetické centrály se zabydlel Svět techniky, který se věnuje technickým vynálezům od parního stroje. Technické expozice doplnil tzv. Velký Svět techniky, jenž jako jediný nevyužívá původní budovy, ale byla přímo pro něj vybudována novostavba.

Nová budova v areálu – Velký Svět techniky.

Další budovy areálu nezasáhly tak radikální přestavby, většina byla upravena, ale původní účel zůstal poznatelný, protože je neopustily těžké stroje. Staly se z nich výstavní prostory, kluby i sportoviště. Např. po té, co jsme zvědavě prošli mezi dvěma obrovskými stroji, dostali jsme se do prostoru lezeckého centra Tendon, kde byla vybudována lezecká stěna o výšce 21 metrů, která se dá zdolat až 110 cestami. Prostě – ráj pro všechny horolezce. Zbytek zatím vypadá jen jako vhodné kulisy pro postapokaliptické filmy…Budu se těšit, co s ním vymyslí dál.

Opravený a dostavěný Brick House – staré v symbióze s novým

Krása starých strojů

Obrovská lezecká stěna v jedné z budov

Uvidíme….:-)))