Národními parky Severní Ameriky: Údolí smrti (Death Valley)

Údolí smrti neboli anglicky Death Valley probouzí fantazii už svým jménem. Navíc vůbec nepřehání – je to skutečně VELMI nehostinná krajina, její podcenění může skončit i dnes až smrtí. I když v této oblasti staletí žili domorodí Šošoni, začal se název Death Valley používat až po příchodu evropských osadníků putujících v době zlaté horečky, kteří měli velké problémy tuto oblast překonat směrem na západ. Chtěli si zkrátit cestu k pobřeží Kalifornie a vydali se neznámou cestou, na kterou nebyli připraveni. Dobře to pro ně dopadlo, ale děsivé jméno zůstalo.

Krajina je tu velmi vyprahlá, dokonce představuje nejsušší a nejteplejší místo v celé severní Americe. V roce 1913 zde byla ve stínu naměřena neuvěřitelná teplota 56,7 °C, pouze o 2 stupně nižší, než jsou absolutní rekordy měření. Rekordy ovšem trhá i v poslední době. V červenci 2018 byly naměřeny průměrné denní teploty 108.1⁰ F, což je 42 stupňů Celsia, a to zahrnuje i noční ochlazení. Navíc v tomto období vejvyšší denní teploty dosahovaly k 53⁰ C čtyři dny po sobě. To je důvod, proč bych určitě nedoporučila návštěvu v létě. Včasné jaro i pozdní podzim je nejlepší, my jsme tu byli na jarní prázdniny v únoru a bylo určitě přes 25⁰ ve stínu. Pokud chcete zvládnout i třeba kratší trek, nepokoušela bych se o to v období květen – září. Ale i v chladnějších částech roku, kdy se průměrné teploty pohybují kolem 18 stupňů, je potřeba mít s sebou dostatek pitné vody a vhodný klobouk. Rozpálené skály pocit vedra velmi zhoršují.

Prší tady málo. Průměrné roční srážky jsou 50 mm, což v Česku přestavuje průměr za jeden měsíc. Déšť přijde občas na jaře, ale na tuhle příležitost čekají nachystané květiny, aby najednou rozkvetly do koberce žlutých, růžových nebo bílých květů. My jsme měli štěstí, že i nám pršelo asi 14 dní před naším příjezdem, takže i my jsme se mohli pokochat prvními zlatavými kvítky podobnými kopretinám, kterým se říká desert gold neboli pouštní zlato. V údolí nejčastěji vykvétají od poloviny února do poloviny dubna, správa národního parku dokonce na stránkách uvádí nejlepší období, kdy sem za kytičkami vyrazit podle proběhlého počasí (https://www.nps.gov/deva/learn/nature/wildflower-seasons.htm). Počítejte ovšem s tím, že pokud prší nebo nedávno pršelo, budou silnice vedoucí po dně údolí uzavřeny kvůli nebezpečí povodní.

To všechno by ale nestačilo na to, aby zde byl v roce 1994 vyhlášen národní park Death Valley National Park, který je největší v USA (tedy mimo Aljašky) s rozlohou 8000 kilometrů čtverečních. Počítá se k Mohavské poušti a ze všech stran ho obklopují pohoří, z nichž nejvyšší a nejvýraznější je Sierra Nevada na západě. Tvoří 220 kilometrů dlouhé údolí, jenž se je místy široké 8 kilometrů a místy se rozšiřuje na 25 kilometrů. Přesto všechno je tu příroda velmi rozmanitá a je domovem mnoha druhů zvířat i rostlin. Žije tu nejen 30 druhů plazů a více než 300 druhů ptáků, z velkých zvířat také 30 druhů savců jako je ovce tlustorohá, kojot, rys červený, liška, puma americká.

Park se nachází na území státu Kalifornie u hranic s Nevadou. Je otevřený celý rok a celý den, dokonce při příjezdu do parku nejsou žádné kontroly. Pokud nemáte Annual Pass, vstupné zaplatíte v některém z návštěvnických centrer v Furnace Creek a v Stovepipe Walls, na 7 dní stojí 35 USD za celé auto a všechny pasažéry. Pokud přidete na kole nebo pěšky, za vstup zaplatíte 10 USD. Já bych ovšem doporučila Annual Pass za 85 USD, který vám umožní vstup do všech státních národních parků po dobu jednoho roku, takže už při třetí návštěvě parku vychází levněji. Pokud ho jako my koupíte „z druhé ruky“, ušetřite už v druhém parku. Národní park je velmi rozlehlý a většina turistů jezdí pouze autem, vystoupí, pokochá se a zase pokračuje. Prostě turistika po americku. Ovšem je tu i možnost procházek a treků různých délek a obtížností. Doporučuji si prohlédnout webové stránky Hikersproject, kde najdete popisy i podrobné mapy.

https://www.hikingproject.com/directory/8007347/death-valley-national-park

V návštěvnických centrech můžete nejen získat všechny potřebné informace a domluvit si třeba projížďku na koních, ale také si nakoupit, natankovat nebo se ubytovat. Můžete také navštívit Death Valley Ranch neboli Scotty´s Castle, který je spíše zvláštním muzeem v hradu koloniálního španělského stylu. Ještě jednu zajímavou budovu jsme minuli cestou od městečka Baker, kde je několik motelů, fastfoodů a nejvyšší teploměr na světě. Na křižovatce Death Valley Junction stojí malý, ale výrazný bílý dům – operní divadlo Amargosa…Newyorská zpěvečka a tanečnice Marta Becket se zamilovala do zdejší krajiny, ale nechtěla se vzdát ani divadla. Tak na tomto odlehlém místě vytvořila v 60. létech 20. století divadelní scénu přebudováním původní stodoly, kterou sama vyzdobila nezvyklými freskami. Kousek odsud v Ash Meadows National Wildlife Refuge můžete navštívit i Devils Hole, geotermální bazén, kde ve vodě o teplotě 33 °C žije kriticky ohrožené endomitní ryba Cyprinodon diabolis, česky halančíkovec Ďábelský, anglicky se mu říká pupfish.

Místo, které určitě v Death Valley nesmíte minout, se jmenuje Badwater Basin. Z dálky údolí vypadá, že tudy protéká řeka, ale je to jen optický klam. Na několika místech zde stojí mělká jezírka s vodou, která obsahuje hodně solí. Sůl zde dokonce krystalizovala a po solné krustě, která místy měří až 1,5 metru, můžete i projít. Druhá strana údolí vypadá docela blízko, ale pokud byste tam chtěli dojít, je to 8 kilometrů. Ta největší zajímavost je ale jeho polohatohoto místa. Nachází se totiž skoro 86 metrů pod úrovní hladiny moře, což z něj dělá nejnižší místo v Severní Americe a dokonce druhé nejnižší na západní polokouli. Nerovnováha je o to větší, že pouhých 20 mil odsud se tyčí Telescope Peak s nadmořskou výškou 3368, nejvyšší místo kontinentální Ameriky – Mount Whitney 4421 m.n.m. – jen o 100 kilometrů dál.

Devil’s Golf Course představuje velkou solnou pánev na dně Death Valley pokrytou hrubou strukturou solných krystalů. Na několika místech jsou patrné díry po průzkumnách vrtech, protože zde byla plánovaná těžba boraxu.

Artist´s drive je devítimílový okruh pro auta, který vás zavede k vlnám skal, jejichž barvy jako kdyby kopírovaly malířskou paletu – žluté, bílé, zelené i do modra, vznikly oxidací různých kovů, které obsahují. Cesta odbočuje z hlavní silnice k Badwater a vede jednosměrně. V terénu se klikatí úzká silnička a nabízí pár zastávek k důkladnější prohlídce. Nejzajímavěji vypadají skály nasvícené teplým večerním světlem chvíli před západem slunce. O kousek dál na jih se nachází skalní most v Natural Bridge Canyon, kam se dá dostat za čtvrt hodiny chůzí od parkoviště, kam se dostanete odbočkou z Badwater Rd.

Death Canyon nejsou je holé barevné skály a solí pokryté dno údolí. Vítr obrousil pískovcové skály a odnesený písek nahromadil na několika místech, kde se vytvořily duny skoro jako na Sahaře. Nejvyšší je Eureka Dunes s výškou až 200 metrů. Menší Mesquite Flat Sand Dunes měří 30 metrů vysoká a je mnohem dostupnější, protože se nachází pár kroků do hlavní silnice 190.

My jsme pochopitelně chtěli procourat i něco po svých. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti Zabriskie Point, které se nachází na silnici od východu. Z krásné vyhlídky jsme měli naplánovanou 4kilometrovou procházku okolo nezvykle zabarvených skal. Bohužel jsme se úplně netrefili, ale můžu vám díky tomu doporučit skvělou trasu, která kombinuje Gower Gulch Loop pro sestup a Golden Canyon Trail pro návrat na parkoviště. Dvanáctikilometrový trek není příliš obtížný, ovšem nabídne vám proměnlivou scenérii, spoustu zajímavě tvarovaných barevých skal, sestup na dno údolí korytem vyschlé řeky i krásné vyhlídky. Můžete ho prodloužit o odbočku k Rudé katedrále (Red Cathedral), rudě zabarvenému příkrému skalnímu útvaru, který na vás při stoupání dohlíží.

Image result for golden canyon trail
https://liveandlethike.com/2020/03/07/golden-canyon-badlands-loop-and-gower-gulch-trail-loop-including-red-cathedral-zabriskie-point-death-valley-national-park-ca/

Předchozí místa jsme sami navštívili při naší jednodenní návštěvě, ale Death Valley určitě stojí za to zdržet se tu déle. Pak se tu nabízí spousta dalších velmi zajímavých míst a treků:

  • Jeden z nejzajímavějších treků v národním parku je považován Mosaic Canyon Trail, který jsme bohužel nestihli. Začíná v osadě Stovepipe Wells, kde jsme se zastavili v místním saloonu na večeři a vede kaňonem barevných skal necelých 5 km a zase zpět.
  • Dante´s view je další vyhlášené místo, odkud si nehostinnou krajinu prohlédnout z nadhledu. Dostanete se sem autem po několika mílích podél skalního hřebene a vystoupíte na velmi větrném místě jižněji než je Badwater, který máte pod nohama. Rozdíly teplot mezi údolím a vyhlídkou mohou být až 20 st.
  • Salt Creek Interpretive Trail nabízí krátkou procházku po dřevěných chodnnících podél unikátní krajiny – mělkého potoka, kde žijí dokonc e i ryby.
  • Mosaic Canyon představuje jednu z must-go tras v Death Valley, my ho bohužel kvůli předchozí chybě nestihli. Průchod uzoučkým kaňonem barevných skal vypadá skvěle. Neměl by být obtížný, jen na několika místech je potřeba zdolat větší balvany stojící v cestě. Jedna cesta zabere asi třičtvrtě hodiny.
  • Titus Canyon je méně známé místo v Death Valley doporučované jako skrytý klenot. Dá se projet jednosměrně autem, ovšem pouze s pohonem 4×4. Trasa měří 40 kilometrů, ale bez ohledu na to, kolik kochacích zastávek provedete, počítejte s tím, že průjezd bude velmi pomalý a vyhraďte si 2 – 3 hodiny. Ve střední části se můžete setkat třeba s ovcí tuporohou a také navštívit jedno z „měst duchů“ – Leadfield, které bylo opuštěno ve 20. letech.
  • Ubehebe Crater ukazuje vulkanickou minulost této krajiny. Kráter je zhruba kilometr široký a více než 200 metrů hluboký. Dá se obejít po hraně kaňonu nebo sestoupit na dno. Často zde velmi fouká, takže se doporučuje kvaitní vybavení.
  • Mesquite Spring je místo v nejsevernější části Death Valley, kde se setkáte s řadou kaktusů cholla i dalších druhů. Zajímavostí jsou dochované rytiny do skály (petroglyfy), které domorodí indiáni vytvořili někdy před 2 – 3 tisíci lety.
  • Mimo hlavní údolí směrem na západ se nachází i zvláštní planina, které se říká Racetrack Playa. Na ploše vyschlého jezera se nachází několik pramenů, ale největší zajímavostí jsou tzv. toulající se kameny. Dolomitové kameny různé velikosti se samovolně posouvají a zůstávají po nich stopy v bahnité slupce. Příčiny tohoto jevu nejsou zatím vědecky potvrzené, i když někdo je považuje za důkaz práce mimozemšťanů, časem se určitě najde racionální vysvětlení.
  • Ve The Wildrose Charcoal Kilns se dochovaly nepoužívané zděné milíře, kde se od 19. století pálilo dřevěné uhlí. Jsou velmi fotogenické. O kousek dál po hřebeni jsou dva kampy, díky obtížnějšímu přísupu budou volnější, než kempy v údolí. Na koci silnice začítá trek na vrcholek Telescope Peak, odkud jsou nádherné výhledy na celé údolí.

Na území národního parku se nachází pozůstatky 140 osad z různého období, které dnes rychle chátrají. Krátce se tu těžilo stříbro, těžba boraxu, kterému se přezdívá bílé zlato, pokračovala až do 1. poloviny 20. století. Pozůstatky minulosti najdete v Rhyolite, které kdysi obývalo deset tisíc lidí. Zbytky velké budovy banky nebo věznice si můžete projít pár mil od města Beatty. Po odchodu „zlatokopů“ zůstaly pouze opuštěné vesnice jako Panamint City. Pokud máte dostatek času, můžete se k jejím pozůstatkům dostat pěšky z Chris Wicht’s Camp, protože silnice sem nevedou. Jeden z opuštěných dolů se ovšem nachází nedaleko hlavních památek v údolí. V Keane Wonder Mine, kde se těžilo zlato, si můžete prohlédnout mlýn na rudu a další pozůstatky těžby. Důl fungoval od počátku 20. století a byl nejúspěšnějším v celém údolí. Byl pojmenován po svém objeviteli Jack Keanovi, který zde původně hledal stříbro, ale narazil na výraznou zlatou žílu.

Všechna místa, o kterých tu píšu, jsem zakreslila do google mapy. Najdete tu také několik tras i místa kempovišť, abyste mohli lépe plánovat, co v tomto fascinujícím koutě podniknout.

Kam byste se nejraději vydali? Nebo jste navštívili Death Valley a můžete některá místa doporučit? Poraďte mi, co mám doplnit 😉