Pandžábský AMRITSAR – Posvátné město Sikhů

Amritsar se nachází v indickém svazovém státě Pandžáb asi 30 km od hranic s Pákistánem. Aglomerace má kolem 4 milionu obyvatel, je to klasické indické velkoměsto se všemi přednostmi i nešvary, které může mít.

Jedna mimořádnost ale zaujme na první pohled – zatím co normálně chodí indičtí muži prostovlasí, tady potkáte snad polovinu mužů s barevným turbanem na hlavě. Je to totiž hlavní a posvátné město sikhismu. Zakladatelem tohoto náboženství, sedmého největšího na světě, byl Guru Nánaka v 15. století. Dnes žije ve světě asi 20 milionu sikhů. Poznáte je na první pohled – vždy nosí turban, ve kterém jsou smotány jejich vlasy, které si nikdy nestříhají, stejně jako s neholí vousy. Turban má pomoci snadno poznat sikha mezi lidmi tak, aby se nemohl ztratit v davu a musel dodržovat přísná morální pravidla a být pracovitý. Sikhské ženy na první pohled nepoznáte, protože chodí oblékané po indickém způsobu, odlišuje je pouze malá, nenápadná zdobená dýka pověšená u pasu, stejnou nosí i muži. Příslušníci vyvolené skupiny válečnických světců mají vždy příjmení Singh, jejich ženy přidávají ke svému jménu Kaur ((lvice). Zajímavostí je, že předposlední indický premiér Manmóhan Singh, který stál v čele indické vlády deset let v letech 2004 – 2014, byl sikh. Dnes ho nahradil hinduistický nacionalista a kontroverzní politik Nárendra Módí. Základem sikhského náboženství je poctivá a tvrdá práce a láska ke všem lidem bez ohledu na náboženství, v protikladu k neprostupným hinduistickým kastám. Sikhové své povinnosti vykonávají přesně a pečlivě (na rozdíl od většiny ostatních hinduistů). Díky svým vlastnostem bývali tradičně osobní stráží indických králů a později indických premiérů. Neshody o autonomii Pandžábu vyvrcholily v roce 1984 masakry sikhských poutníků u Zlatého chrámu. Odpovědí byl úspěšný atentát na indickou premiérku Indiru Gaándhiovou, kterou provedla její sikhská osobní stráž.

Hinduistiský a dva sikhští příslušníci armády

Nejposvátnějším místem sikhů je Zlatý chrám. Svatyně Hari Mandir Sáhib je opravdu zlatá, protože ji pokrývá několik tun zlata. V chrámu obklopeném velkou nádrží s rybami je uchovávána posvátná kniha Guru Granth Sahib, ze které je neustále předčítáno. Všichni včetně turistů musí před vstupem odevzdat boty do úschovny (zadarmo), umýt si ruce a nohy, když projdou očistnou nádržkou u vstupu. Všichni musí mít zakryté vlasy, i když stačí malý šáteček většinou oranžové barvy. Po městě je mnoho lidí, kteří oranžový šáteček nabízí (zdánlivě zadarmo), pak ale žádají pár rupií jako dobročinný příspěvek. Přikrývka hlavy se dá vypůjčit u vstupu, pokud vám nevadí představa, že už ji na hlavně měl někdo před vámi. V celém areálu se rozléhá melodické předčítání ze svaté knihy, na velkých obrazovkách se promítá čtený text. Zlatý chrám stojí uprostřed nádrže, ve které se sikhové rituálně koupají, s břehy ho spojuje jen úzký chodníček. Na něm čekají ve dvou frontách všichni, kdo se touží do chrámu podívat. My jsme strávili ve frontě asi půl hodiny, do které fronty patříme, jsme nepochopili. Na námi se nepřetržitě točily větráky. My jsme zde byli navečer, takže v celkem příjemném klimatu, ale pokud je zde větší vedro a více lidí, může být vystání dlouhé fronty bez větráků nesnesitelné. Na chodníčku a v chrámu samotném se nesmí fotit, tak jsem alespoň našla nejlepší video na na youtube, které vám chrám a provoz v něm přiblíží.V areálu chrámu mohou poutníci dostat jídlo zadarmo a dá se zde i přenocovat. Říká se, že je to největsí vývařovna na světě, protože každý den nakrmí na 60 tisíc strávníků…

Hindští turisté

Kousek od Zlatého paláce je místo Amritsarského masakru, kde v zahradách Jallianwala Bagh v roce 1919 britské jednotky střílely do davu především starců, žen a děti, kteří neměli možnost úniku. Potom zůstalo více než 1600 mrtvých. Zachránili se pouze ti, kteří se vrhli do místní studny. Dnes je to park se vzrostlými stromy a mnoha památníky (např. i keři sestříhanými do podoby střílejících vojáků), kam chodí relaxovat hlavně místní, přestože je v samém centru města turistů tady moc nepotkáte.

Hinduistický chrám Durgiana Temple vypadá jako nepovedená kopie Zlatého chrámu. Má být hlavním hinduistickým chrámem v Pandžábu, ale lidí jsme zde potkali minimum, okolo špína a odpadky. Živěji je v jiném z hinduistických chrámů – Mata Lal Devi Mandir. Je zde uctívána světice jménem Lal Dévi, ženy přicházejí k její soše a dotýkají se jejích šatů (pravděpodobně touží po bezproblémovém otěhotnění), v sále ženy a dívky tančí a zpívají. Svatyně má být totožná s vyhlášeným chrámem Mata Vaishno Devi temple v městě Katra ve státě Jammu. Celý chrám působí autenticky a kýčovitě – spousta barev, světýlek, zrcátek a blejskátek. Pokud nepotřebujete překvapení, až přijedete, můžete se podívat na video z oslavy narozenin světice na youtube.

Durgiana Temple
Mata Lal Devi Mandir
Do sálu mohou pouze ženy (a hudebníci), s díky jsem odmítla, dětí mám dostatek

Dalším lákadlem Amritsaru jsou nedaleké hranice s nepřátelským Pákistánem. Asi 30 km od Amritsaru se nachází jediný hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem – Wagha Boarder. Do současnosti této části světa se trpce promítá její koloniální minulost. Po odtržení Indie od Británie v roce 1947 došlo k mnoha konfliktům mezi hinduistickým a muslimským obyvatelstvem. Bylo tedy rozhodnuto o vytvoření samostatného muslimského státu na západě země, který dostal jméno Pákistán. Až 10 milionů lidí obojí víry se daly do pohybu, někdo dobrovolně, někdo z donucení, dokonce se uvádí, že v průběhu nepokojů zemřel asi milion lidí. Někteří muslimové v Indii zůstali, takže s 14% tvoří největší náboženskou menšinu ve většinově hinduistické Indii (80%). Od dob odtržení se vztahy mezi Indií a Pákistánem nedokázaly uklidnit a pohybují se stále mezi bodem mrazu a přípravou na válku, která by mezi zeměmi vybavené jadernými zbraněmi znamenala celosvětovou katastrofu.

Podpora indického patriotismu začíná už od mala
Nápis nás vítá v Indii, ale je tu jen pro pěší návštěvníky, nákladní auta jezdí jinou cestou

Přímo u obrovské hraniční dvoubrány byly vybudovány také dva amfiteátry, jeden pro Indy, druhý pro Pákistánce na opačné straně hranice. Každý den se zde konají velkolepé manévry zavírání hranic s desetitisíci přihlížejícími. Neskutečné divadlo! Nejdřív jsme museli sehnat převoz asi třicet kilometrů k hranici, pak jsme od parkoviště šli kus pěšky a vystáli si několik front u check-pointů, pochopitelně muži zvlášť a ženy zvlášť. Takže mimo času byl největší problém se vzájemně neztratit. Vypustili nás na zvláštní tribunu pro cizince a také okolní tribuny se postupně zaplňovaly. Z amplionů vyhrávala indická hudba a ženy na ní tančily, „moderátor“ nebo spíš vyvolávač rozbouřil davy, aby v nich vzbudil národnostní nadšení a vybraní jedinci se za fandění ostatních poklusem vydávali k zavřené hraniční bráně s indickou vlajkou nad hlavou.

Vlajky mezi branami vlají a tribuny se pozvolna plní.
Na začátku akce ženy tančí a někteří se s vlajkou poklusem za mohutného fandění ostatních vydávají k bráně – asi bobřík odvahy
Není libo suvenýr…

To byla ovšem předehra k faktickému uzavření hranic. Nejdřív je otevřeli, pak se k nim vydalo několik skupin vojáků s tak podivným způsobem chůze, že se skoro kopali špičkou boty do hlavy, velmi mi připomínali švihlou chůzi Monty Pythonů. Vrcholem je současné stažení obou vlajek a jejich „uklizení“ na noc z prostoru mezi oběma branami. Pak teprve frenetismus návštěvníků utichá…

Pohled z turistické tribuny
Pohled do Pákistánu – aréna se plní i na druhé straně zatím zavřených bran, my vidíme na tribunu pro ženy
Nervozita stoupá – brány se otevřely
Festival švihlé chůze
Sevřená pěst proti Pákistánu
Obě vlajky společeně klesají, žádná nesmí být výše, to by byla provokace a
Slunce zapadá a paráda končí. Na stráži zůstávají vojáci…