Archiv štítku: 2018

RADY, Zimní Turecko 2018

Turecko: Jak zvládnout Kappadokii v zimě

20/02/2019 Karin Šubrtová

Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????

Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací, jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry.

Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou.

Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“

Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení.
Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase.
Kolem Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…

V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.

Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))

CESTY, Zimní Turecko 2018

Zimní Turecko – Istanbul na Nový rok

03/01/2019 Karin Šubrtová

Když se říká: Jak na Nový rok, tak po celý rok…tak to nás tedy čekají zážitky.

Vstávání už o půl sedmé, taxíkem na letiště, přelet z Kayseri do Istanbulu, přesun busem náměstí Taksim, procházka pěší zónou (hodně obchodů už byla před polednem otevřená) ke Galatské věži, ubytování, pěšky zpátky a přes Galatský most do centra, Egyptský trh s kořením (v jednom stánku vedle nakupujeme olivy a sýry snad po čtvrté ), neuvěřitelná tlačenice, Velký bazar, Sultanamed (Hagia Sofia je uzavřena, před Bazilikovou cisternou stojí delší fronta, což je škoda, protože je skvělá), čaj a kebab (hádejte, kdo si co dal 😉), zpátky na ubytování. A kousek od něj ještě večeře přesně v tom typu restaurací, které se snažíme vyhledávat – pár skvělých jídel, tady dokonce vystavených, aby si člověk mohl lépe vybrat. Do plněných vinných listů se doma nepustíme (přestože byly výborné), ale určitě musíme udělat lilky s hovězím, jehněčí na zelenině i bulgur. Labužnická paráda! To byla ta pěkná tečka za tím naším příběhem ( v originále je tedy případem). Zítra nás čeká už jen přesun na letiště a návrat domů.

Až jak se už stalo tradicí: nestihli jsme všechno, musíme se tam vrátit. A rádi – Kappadokie je skvělá.

CESTY, Zimní Turecko 2018

Zimní Turecko – Ještě jednou Göreme

02/01/2019 Karin Šubrtová

Naše plány doznaly po včerejšku změny. Dnes dokončíme prohlídku okolí Göreme, skalní město Derinkuyu a údolí Ihlara musíme odložit. Tentokrát jsme jeli dolmušem jen do prvního městečka od Nevšehiru – Očhisaru. Do nejvyšší skály široko daleko byl vykután hrad, že kterého je rozhled po celém okolí. Nám v rozhledu bránila slušná mlha, ale i tak to stalo za to se vydrápat po kluzkých schodech vzhůru.

Ještě náročnější byl sestup do údolí pod námi, vyhlášeném Pigeon valley, turecky Güvercinlik vadisi (neboli Holubí údolí). Krásně tvarované skály, zajímavé pohledy a výhledy, občas nahoru a klouzavě dolů. Určitě stojí za návštěvu.

Pigeon valley končí v Göreme, tak je asi jednodušší vzít cestu z této strany, ale my jsme měli v plánu ještě jedno údolí – asi nejfotografovanější místo celé Kappadokie – Love valley neboli Údolí lásky. Nejjednodušší je sem přístup od Göreme, a to autem. Šlapat 2 km po silnici se nám nechtělo (tedy mně 😁), tak jsme vymysleli trochu zacházku po polní cestě. Už z ní bylo Love valley hezky vidět. Dělila nás od něj jen skalní stěna, místy sice pozvolnější, ale stejně pokrytá sněhem. Takže ideální Zdeňkova zkratka (dle rčení Zkratka byla delší, zato méně pohodlná 😁). Zvládli jsme to. Sice jsme do Love valley přistáli po zadku, špinaví a s promáčenýma botama, ale zvládli 😂.

A proč je Love valley tak vyhlášené? Eroze tu vytvořila ze skalních věží útvary podobné penisům… Údolím se dá pokračovat směrem na Učhisar, ale my jsme se raději vrátili zpátky (po silnici 😁).

Blížil se silvestrovský večer museli jsme se přesunout do města Kayseri. Překvapivě to bylo docela jednoduché – z Göreme jezdí přímé autobusy, dokonce i rovnou na letiště.
Göreme je naprosto zasvěcené turistům. Spousta hotelů, restaurací, ale ještě víc turistických agentur. Dokáží vám zajistit dopravu komkoliv, půjčit kola, motorku nebo teď v zimě častější čtyřkolku. Zajistí vám výlet horkovzdušným balónem nad bizarní krajinou i tančící derviše. Restaurace jsou slušné, ovšem bohužel turistické, a tudíž předražené. Dali jsme si tu oběd i poseděli při čekání na autobus, ovšem není to náš šálek kávy. Ten jsme zažili až v Kayseri, ale to předbíhám. V Kayseri před letištěm jsme hledali dopravu do centra. Taxíky jsou drahé, tady dokonce stály bez řidičů opuštěné. O kousek dál si Zdeněk všimnul městského autobusu o kousek dál. Řidič byl moc ochotný a vysvětlil nám (pochopitelně turecky), že nás tam vezme. Nad placením mávnul rukou, že je to na něj. Cesta měla stát 3 liry, ale pravděpodobně se dalo platit jen místní kartou. Zabookovamý hotel byl ve vedlejší uličce od hlavního náměstí. Bála jsem se, že Silvestrovský večer tady bude divoký, ale celou dobu se nedělo nic. NIC!! Po půlnoci bouchly tři petardy a zazněl jeden delší klakson. Z okna ve 4. patře jsem měla dobrý výhled a NIC – ani jediná rachejte!!Tou dobou už jsme měli v sobě výbornou večeři. Přesně takové podniky máme rádi. Jídelna, kam chodí místní, jídlo autentické chuti (ne zpotvořeniny pro turisty), čerstvé, přímo připravované, za rozumné ceny. Nik to měl nejlepší kebab (a že jich ochutnal 😁), dokonce na ayran měli speciální stroj (podle nás se musí jmenovat ayranovač 😉), který ayran správně napěnil a stáčel se do mosazných kalíšků, žádný plast. Doporučuji! ( jméno dohledám).

Takže:

Šťastný nový rok 2019, ideálně v dobré společnosti a na cestách.

CESTY, Zimní Turecko 2018

Zimní Turecko – Skalní město Göreme

30/12/2018 Karin Šubrtová

Počasí se od včerejška změnilo. Trochu se oteplilo, zatáhlo….a začalo sněžit. Na krásně uklizené chodníky (inu, Turecko 😀), připadlo dalších pár centimetrů.

Pojmenování Kappadokie je prý z perštiny a znamená Země krásných koní. Podle mě by se měla jmenovat Země krásných skal. Ty jsou tu všude a zvláštních tvarů. Kdysi dávno tady byly sopky a vyvržený popel se přeměnil na zvláštní měkkou horninu – sopečný tuf. Ten nakonec zvětral do podoby kuželů a sloupů s pokličkami, tak zajímavých, že se na ně jezdí dívat lidé z celého světa. Nejvíce na jednom místě je jich v okolí městečka Göreme, kam míříme i my.

Kappadokie bývala samostatným královstvím uprostřed Malé Asie, než ji spolkli Římané. Pak patřila dlouho k Byzantské říši, hodně jejích obyvatel tvořili řečtí křesťané. Ti byli vyhnáni během jediného týdne roce 1924 a část území zůstala neobydlená. Právě Řekové využívali od středověku zdejší skály jako útočiště a vybudovali si tu celá města zahloubená do skály. Jedno z těchto měst je zachované vedle Göreme, a tak z něj bylo vytvořeno muzeum pod širým nebem (open air muzeum). V měkké skále tu zůstaly vyhloubené domy i kostely, v některých nádherné byzantské nástěnné malby. Prohlídka byla zajímavá, ale bohužel – byla tu také spousta turistů snad z celého světa. Část se chovala, jako kdyby viděla sníh poprvé v životě (což je klidně možné 😁), a tak podstatě zvýšila počet nafocených selfíček. Navíc nově napadlý sníh nepříjemně klouzal (zvlášť když někteří měli na nohou boty podobné tanečním lakýrkám 🙄), takže všichni se pohybovali velmi pomalu a opatrně. Předpokládám, že teď je období hodně mimo sezónu, a i tak to byl mazec. Pro mě na hranici únosnosti (např. jediný dámský záchod pro celý areál 🙄), v sezóně bych se tomuhle místu určitě vyhnula.

Zdeněk byl davy natolik rozhozený, že hned u areálu opustil chodník a zamířil přímo mezi okolní skály, které jsou protkané spoustou cestiček. Tím jsme se ocitli úplně sami v nádherné krajině. Občas nám sice sníh znesnadňoval pohyb a dokonce nás donutil k sjezdu po zadku dolů, protože ani klouzání po nohách nepřicházelo v úvahu. Ale bylo krásně. Přestalo úplně sněžit a po chviličkách vykouklo i sluníčko. Dokonce byla otevřena i jedna „hospoda na mýtince“. Vedle nádherného kostelíka Cross church fungovalo občerstvení s čerstvými džusy a svařeným vínem.

Většina našeho plánu na dnešek zůstala nesplněná, takže se sem ještě zítra vrátíme a uvidíme…

CESTY, Zimní Turecko 2018

Zimní Turecko: Mrazivá mystická Konya

29/12/2018 Karin Šubrtová

Pokud pojedete do Turecka k moři, skončíte nejspíš někde na jižním pobřeží u Antalye. Pokud ovšem cestujete za krásami této obrovské země, musíte vidět Istanbul, Pamukkale a Kappadokii. Nám už z tohoto seznamu zbývá jen to poslední místo – Kappadokie. Většina turistů sem jezdí v létě, nejlepší období je jaro nebo podzim, ale my sem míříme uprostřed zimy. Napsala jsem si Ježíškovi o novou péřovku, tak ji tady otestuji. Protože neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení 😀.

V pátek večer jsme přiletěli do města Konya (s mezipřistáním na Istanbulském letišti Sebiha Gokcen) a přivítalo nás mrazivé počasí – teplota -6°C a sníh. V Praze bylo určitě o 12 stupňů tepleji. Ještě minulý týden tady byly stejné teploty jak u nás, ale rychle se tu ochladilo. Vypadá to opravdu na zkoušku odolnosti a vybavení. Turecko je tak obrovské, že se vyplatí létat i ve vnitrostátním měřítku. A také to tak hodně lidí dělá. Takže z Istanbulu do Konyi jsme letěli plným airbusem A320, stejným jako při letu z Prahy. Klasické aerolinky Tukish Airlines zde doplňuje nízkonákladovka Pegasus. Přestože název Konya bude znát v Česku málokdo, je to město s 3/4 milionem obyvatel a dlouhou tradicí. Nejznámější je dnes v celém Turecku jako místo působení Rúmího, súfijského mystika z Persie, kterému se zde říká Mevlana. Kolem jeho hrobu vznikl súfijský klášter, kde mniši meditují i prostřednictvím tance, který je známý jako tančící derviši. Dnes je tu velmi navštěvované Muzeum Mevlana, prý bylo v roce 2017 nejnavštěvovanější v celém Turecku, a to je co říct.

Probudili jsme se do velmi mrazivého rána, v -10°C byly ulice skoro vylidněné, kdo musel vystrčit nos z domu, byl důkladně zachmlán. Postupně se ale oteplovalo, tak v poledne ukazoval teploměr už jen -3°C. Na moc velké procházky po ulicích to nebylo, tak jsme zasedli na pravý turecký čaj i pravou tureckou kávu. Muzeum Mevlana bylo zajímavé, a dokonce se tu objevili i další turisté – skupina z Číny a druhá z Indie. Nevím, co pro ně představoval mystik z 13. století, že sem vedly jejich kroky v tomto mrazivém počasí. Pro nás byla Konya jen vstupním letištěm do Kappadokie, pro jsme museli pokračovat autobusem (skvělé turecké autobusy jsou na samostatné téma, takže někdy jindy 😀)dál na východ. Další dva dny strávíme v okolí města Nevšehir.

Tentokrát nás okolnosti donutili, abychom si zajistili ubytování už z domu a nesháněli ho až na místě. V Nevšehiru jsme měli problém najít podle navigace objednaný hotel. Opravdu jsme bloudili. Ptala jsem se mladíků, jestli neznají adresu (čekala jsem, že by mohli umět trochu anglicky, protože jinak se tu s angličtinou nechytáme), ale odpovídali stejně – pomalu, jasně a turecky. Ještě že gesta a tón řeči jsou mezinárodní. V místě, kam nás dohnala navigace, jsem oslovila dva muže, kteří vyšli před čajovnu. Po mnoha diskuzích a telefonování nás naložili do stařičkého auta a odvezli nás k jinému hotelu, kde jim konečně poradili. Po dalších deseti minutách jízdy v pomalé koloně nás naši zachránci vyložili před hotelem. Díky bohu za ochotné lidí. Teď bydlíme v krásně vytopeném pokoji, po skvělé večeři a vařící sprše se připravujeme na zítra – celý den budeme v přírodě.

CESTY

Fantastická Valencie – Starobylá a plná pohybu

27/12/2018 Karin Šubrtová

Přestože mě to velmi mrzelo, objevit se druhý den naší návštěvy Valencie v okolí Města věd a umění by bylo jisté šílenství. Z tohoto místa totiž startovalo přes 30 tisíc běžců na své závody – 22 tisíc na maratonskou trať a 8 tisíc na desetikilometrový městský běh. Vyrazili jsme tedy do ulic starého města, ale i tam jsme je nemohli minout. Jako dlouhý had řada běžců se vinula městem a dostat se přes něj na druhý chodník bylo téměř nemožné. Vydržela jsem hodně dlouho stát podél jeho trasy a fascinovaně sledovala různorodý průvod – čelo závodu za doprovodu motocyklů nebo kol, jednotlivci, dvojice i malé skupinky brzy vystřídal jednolitý dav. A diváci celou dobu vydrželi tleskat, křičet a jinak povzbuzovat. Klobouk dolů!!!

Neděle znamenala ještě jednu nemilou skutečnost – vyhlášená tržnice měla zavřeno. Velká škoda. Ovšem v ulicích probíhal bazar, kde jsme si všimli hlavně knih a odznáčků. A také jsme mohli jsme využít vstup zdarma do jediné památky UNESCO ve městě – La Lonja de la Seda. Tato zajímavá stavba soužila jako burza hedvábí, dá se tedy považovat za zvláštní zakončení Hedvábné stezky, na kterou na svých cestách často narážíme. Původní burza přestala stačit, tak ji na konci 15. století přestavěli v gotickém stohu. Je důkazem, že Valencie v této době byla velmi bohatým obchodním městem. Z půvabného malého vnitřního dvora s fontánkou a pomerančovníky se vstupuje do největší tzv. Smluvního sálu (Sala de Contratación) s krásnými zatočenými sloupy a žebrovaný stropem. V prvním patře se nachází soudní sál s bohatě zdobeným dřevěným stropem. Když budete dobře koukat, určitě si na vnější fasídě všimnete draků a roztodivných chrličů na střechách. Znalci Terryho Pretchetta si určitě uvědomují jejich úkol – strážní policejní služba. Já každopádně dlouho sledovala (při kávě a slaných mandlích), jestli se nepohnou, ale měla jsem málo trpělivosti.

Touláním v ulicích starého města jsme také zjistili, proč je Valencie vyhlášeným městem street-artu. Na různě provedená grafity narazíte skutečně na mnoha zdech, někdy i v neuvěřitelné velikosti, někde souvisle spojené motivy pokrývají zadní stranu řady domů až do výšky třetího patra. My jsme je objevili náhodně, ale je možné si zajímavá díla prohlédnout i s průvodcem. Bohužel – my máme velmi málo času.

Na Plaza de Ayuntamento stojí radnice, z balkónu se dá podívat na celé náměstí s fontánou. Stejně jako v dalších evropských městech je i zde vybudována ledová plocha, ale moc lidí na bruslích jsme neviděli. Přece jen Španělsko není typické pro zimní sporty.

Druhé velké náměstí se jmenuje Plaza de la Reina. Stojí na něm katedrála a končí tu některé z mětských autobusů. Ale nejvíc se mi líbila Plaza de la Virgen s gotickými budovami a krásnou fontánou. Za malým parčíkem stojí další z významných valencijských památek – Palác generality (Palau de la Generalitet) z 15. století, kde sídlila místní vláda. Zvenku monumentální stavba působí uvitř zdobeně až jemně. Dvě křídla budovy jsou spojeny zakrytým vnitřním dvorem – nádherně zdobené dřevěné stropy jsou v každé místnosti jiné, vyřezávané okenice, obrazy… My měli štěstí, že slavil 500 let od jeho postavení, protože bývá normálně pro veřejnost uzavřen. Dnes totiž slouží jako velkolepé reprezentační prostory města, např. zde se setkal papež Benedikt XVI. s královskou rodinou.

Staré město bývalo uzavřeno hradbami, vstupovalo se do něj městskými branami. Nejzachovalejší je Porta de Serrans, která je považována za největší gotickou bránu v celé Evropě. Dnes místo hradeb vede velká okružní komunikace a za ní původně tekla řeka Turia. Po velké povodni v roce 1957 se místní zastupitelstvo rozhodlo odklonit její tok tak, aby k dalším povodním nemohlo docházet. Ale nezastavili ho – vybudovali tady nádherný park, který v délce osmi kilometrů lemuje staré město. Můžete se v něm procházet ve stínu stromů, běhat (nejspíš proto je Valencie město běhání zaslíbené), posilovat, hrát fotbal, rugby i baseball (nebo softball), ale také posedět při pikniku nebo nacvičovat s pěveckým sborem. Navíc se z parku stala vyhledávaná bezpečná komunikace pro jízdu na kole i s dětmi. Po původní řece zůstaly zachovány staré mosty, takže v celé délce se dá úplně vyhnout automobilové dopravě. Na konci parku kousek od moře je nyní vybudováno Město věd a umění.

A na závěr??? Valencie je fantastická, přátelská, stará i nová, s plážemi i parky. Dva dny byly zatraceně málo, ale dost na to, abych věděla, že se sem chci určitě ještě podívat. A určitě spíš v zimě než v létě, protože teploty na začátku prosince klidně šplhaly nad dvacet stupnů.

CESTY

Fantastická Valencie – Supermoderní dle Calatravy

16/12/2018 Karin Šubrtová

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery.

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle). Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce. Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet. Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas

Exotický Kyrgyzstán 2018

Exotický Kyrgyzstán – Hlavní město Biškek

24/11/2018 Karin Šubrtová

Kyrgyzské hlavní město se jmenuje Biškek, ale zkušenější generace bude znát ze školy jeho předchozí jméno Frunze, které mělo od roku 1926 až do roku 1991 po blízkém spolupracovníkovi V. I. Lenina. Má skoro milion obyvatel, ale na mě působilo jen jako ošuntělé město balkánského typu. S přirovnáním k Balkánu jsem před třemi týdny začínala a celá cesta mě tento první dojem jen potvrdila. Historické centrum chybí, protože bylo založeno na konci 19. století jako vojenská pevnost. Bylo pro ní vybráno strategické místo na tradiční Hedvábné stezce.

Střed města představuje náměstí Ala-too s budovou národního muzea a obrovskou vlajkou s vojenskou stráží. Vedle ní původně stál na vysokém podstavci obrovský Lenin, dnes ho vystřídala Svoboda….Na rozpáleném náměstí stříkaly fontány a kolem nich stromy obsypané velkými květy. Chvíli jsem si myslela, že mne šálí zrak…všechny listy a květy zaručeně nezvadnou, jsou totiž udělané z látky. Ale příjemně mne zde překvapila socha Čingize Ajtmatova, kterého jsem v mládí ráda četla (a jeho Popraviště mi dodnes nevymizelo z paměti). Ani jsem netušila, že je to Kyrgyz.

Kousek před náměstím nás zaujala ještě jedna budova, na první pohled státní a významná v typickém socialistickém slohu, ale nebyla nijak označená a ani z mapy se nám nepodařilo zjistit, co to je. Až doma jsme dohledali, že se jí říká tzv. Bílý dům a je sídlem partlamentu i prezidenta.

Pár zajímavostí by se ale v Biškeku našlo. Mezi hlavními tepnami města se rozkládají parky v délce několika kilometrů, někde jsou sochy, jinde dětská hřiště, ale ve všech příjemný stín pod korunami stromů. Druhou zvláštností jsou mělké kanálů vedoucí podél chodníku, v některých z nich teče stružka vody. Může to být klimatizace k ochlazení rozpálených ulic, možná spojená s úklidem odpadků.

Jako vždy jsme navštívili zdejší trh, v Biškeku je největší Osh bazaar. Museli jsme totiž koupit jako suvenýr typické kyrgyzské čepice. Začíná se z toho stávat tradice, ještě pár cest a otevřeme muzeum pokrývek hlavy. Výborně jsme se na trhu také najedli ve vývařovně pro místní, takové podniky bývají vždycky lepší než restaurace určené turistům. Ale tradice už pomalu porážejí nové vymoženosti. V centru vznikají restaurace západního typu, fastfoody, kavárny i nákupní centra. Vypadají skoro stejně jako u nás. Jen si ale představte, když si budete chtít koupit v nákupím centru jako je např. pražské Palladium koupit boty a nabídnou vám jasné padělky, i když za hezkou cenu. Inu, jiný kraj…Celkově pro mne je Biškek zklamáním, prostě jen přestupní stanice před výletem do mnohem zajímavějších částí Kyrgyzstánu.

Exotický Kyrgyzstán 2018

Exotický Kyrgyzstán – Ala Archa aneb jak jsem nezdolala Učitěľa

23/10/2018 Karin Šubrtová

Na místo počátku našeho posledního kyrgyzského dobrodružství jsme nejeli z Biškeku daleko, stačil taxík, který jsme zastavili před hostelem. I z centra města je vidět pohoří Ala Archa jako vysoká bílá hradba. Do třiceti kilometrů na jih se rozkládá národní park s několika vrcholy, které šplhají až k pěti tisícům metrů. Krásná divoká příroda, kde se nesmí pást dobytek (a ani koně) je ideálním místem odpočinku pro obyvatele „rušného“ velkoměsta. Všude dobře značené stezky, údolím podél říček i strmě stoupající k zasněženým vrcholkům. Pro místní je to hlavně ráj pro horolezce.

První den jsme pouze vystoupali k chatě Racek. Obnášelo to zdolání 1000 výškových metrů, ale mně se šlapalo hodně špatně. Své udělala únava z předchozích dní, ale hlavně jsem šla extrémně na těžko. Předchozí treky jsme se vždy vraceli do stejného kempu, takže malý kousek věcí jsme si tam uschovali. Kdo by se chtěl tahat se špinavým prádlem na zádech. Tentokrát jsme ovšem věděli, že se do stejného hostelu vracet v žádném případě nebudeme. Malý pokojíček ve sklepě bez oken, kde rozehřátý vzduch rozhání jen malý větrák na stropě, to už nebudeme opakovat. Takže vše s sebou. Pro mě to mohlo být klidně i dvě kila navíc.Cesta k chatě vedla kolem Rozbitého srdce, přes divoké horské říčky, pod vodopádem i příkře do skalní stěny. Než jsem se vydrápala nahoru, měli kluci postavený stan na začátku úzkého údolí, po hraně kterého tekl malý potůček, tedy spíš stružka, která sváděla vodu z tajícího sněhu do údolí. Dozvěděli jsme se, že se v předešlých dnech vždy večer rozvodnila a zatopila přesně to místo, které jsme si vybrali. Nedalo se nic dělat – postavený stan i všechny vybalené věci jsme pro jistotu přestěhovali o kus nahoru proti proudu.Zbytek dne do setmění jsme se věnovali průzkumu. Tábořiště se ukázalo docela velké, bylo jasné, že je to oblíbená lokalita pro kyrgyzské horolezce, zahraniční turisté byli v menšině. Chatu představovala větší budova z vlnitého plechu, kde bylo možné se najíst, posedět na baru i přespat. Nám stačilo, že měli coca colu a pivo, přestože bylo teplé. Když si představím, že všechno musel někdo vynést zádech… Klobouk dolů.

Další zvláštností bylo umístění záchodů. V naší části údolí pramenily zdroje pitné vody, tak se plechové kadibudky nacházely na druhé straně ledovcové morény – prudkým kamenitým svahem asi 15 výškových metrů. Zase byla příležitost kochat se v noci nádhernou oblohou s neuvěřitelným množstvím hvězd. Víc hvězd jsem nikdy neviděla.

Taky jsme našli místo, kde začíná náš trek, abychom ráno za šera nebloudili. Ráno jsme se zapojili do „vláčku“ ostatních turistů, kteří se vydali zdolat Učitel’a, tedy Pik Učitel’a, horu vysokou 4540 m. n. m.Zatím jsme fungovali tak, že mi chlapi brzy utekli a někde na mě čekali, brzy bylo jasné, že to dnes bude jinak. Nikovi nebylo dobře od žaludku, já se cítila pod psa víc než obvykle a Zdeňkovi byla brzy zima, když na nás čekal. Chvíli (tedy asi tři hodiny) jsme se s tím prali, ale pak jsme se s Nikem otočili zpět do údolí. Zbytek dne jsme prospali… Zdeněk se za nás vyškrábal až na vrchol a mohl se kochat nádhernými výhledy. Počasí přesvádělo svoji nejlepší tvář. V uplynulých dnech často pršelo dokonce nám říkali jiní turisté, že zde zažili jedenáct bouřek ve třech dnech….

Druhý den jsme už jen zklesali do údolí. Tedy…Počasí ví, že mě nejvíc zrychlí bouřka (stačí pouze výhružné hřmění), takže si ji na mě přichystalo… Dole jsme ještě složitě řešili přesun pět do Biškeku. Od hotelu Ala Archa je to ke vstupu do národního parku, odkud jezdí maršrutky do měst, necelých 12 km nudné cesty po silnici. Auta kolem nás téměř nejezdila, takže jsme se vlekli v slušném vedru sami. Nkonec nás zachránilo auto, do kterého jsme se vecpali ke dvěma Dubajčnům a jejich řidiči. Byli moc milí a ochotní, prý se sem vydali ochladit se od dubajských teplot…. :-))

Exotický Kyrgyzstán 2018

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – do Biškeku stopem

15/08/2018 Karin Šubrtová

Předchozí večer jsme se rozhodli opustit Son kol a ráno na nás čekal nelehký úkol – zajistit si dopravu do civilizace. Turisté sem přijíždějí buď mikrobusem cestovnní kanceláře, nebo taxíkem a cestu mají zajištěnou dopředu. Tím, že jsme si nebyli jistí, jak dlouho tady vydržíme, jsme museli tenhle problém vyřešit na místě. Znamenalo to počkat, zda se nenacpeme do některého z odjíždějících turistických drožek (tři dospělí a s nimi tři velké batohy – to bylo bez šance). A nebo si někoho stopnout. Ovšem pravděpodobnost nebyla moc veliká. Poměr projíždějích aut ke koním byl tak 1:20. Po půl hodině Zdeněk zastavil druhé auto, které kolem nás projíždělo po prašené cestě. Po chvíli smlouvání jsme usedli do starého žigulíka, který měl ovšem sportovní sedačky i volant. Bylo vidět, že si ho majitel hodně šlechtí. Jak jsme obšem brzy zjistili pouze uvnitř. Hned po kilometru jízdy jsme zastavili uprostřed brodění malé říčky. Řidič vyběhl, nabíral vodu do petky a chladil motor. Pak jsme stavěli ještě několikrát. Byl schopen zajet i k pasteveckým jurtám a prolívat motor vodou z kbelíku, kterou mu nosil malý chlapec. Naštěstí se cesta brzy překlopila na klesání a to stařičký žigul dával lépe. Mladíka, který si jel k Son kolu neúspěšně zarybařit, celou cestou zajímalo, kolik u nás stojí auta, hlavně za kolik by byl jiný žigulík. Prostě odborník!

Stojíme uprosřed brodu (a řidič chladí motor)

Pro poslední trek v Kyrgizstánu jsme si vybrali pohoří Ala Archa, které se nachází kousek na jih od hlavního města Biškeku, a tak naše další cesta musela směřovat tam. Přejezd jsme zvládli velmi moderní maršrutkou po dálnici. Na ubytování přes Booking jsme to z konečné měli asi dva kilometry, ale v rozpáleném městě to nebylo moc příjemné. Navíc cesta nás zavedla skrz největší zdejší tržistě – Oš bazar. Tam jsme měli problém promotat se s našimi batohy všemi přístřešky a slunečníky, navíc nic nezbourat. Dali jsme to! Ubytování nebylo, jak jsme si představovali, aspoň že o kus dál byla restaurace s točeným pivem s slušním jídlem, velmi podobná všem moderním podnikům po celém světě. V nabídce měli hamburgery, pizzu, ale také dobré šašliky a šiškebab. Poslední načerpání energie a zítra zase do hor.

Na cestě a na cestách