Archiv štítku: 2020

Moje překvapení: Skrytý klenot Podkrkonoší – Hostinné

Rok 2020 se nám – díky koroně – zapíše do paměti jako rok hodně netypický. Třeba proto, že spousta lidí se nevypravila na zahraniční dovolenou a vydala se poznávat krásy Česka, které zatím opomíjela. Slyšela jsem někoho rozebírat, jaké místo ho překvapilo, tak i já jsem se zamyslala na svými objevy. Už jsem psala o pražském Karlíně (http://karinsubrtova.cz/karlin-plny-prekvapeni-i/), ale na mém žebříčku by na prvním místě určitě ocitlo podkrkonošské Hostinné.

Navštívili jste někdy město Hostinné? Docela pochybuji, přestože jste jím možná projížděli, pokud jste jeli do Krkonoš. Vždycky mi připadalo nezajímavé a zanedbané, u cedule s jeho jménem navíc začíná veliký a nevzhledný průmyslový areál Krkonošských papíren (KRPA). Mám dokonce vzpomínky zevnitř, protože jsem kdysi jako dítě zavítala na zajímavou exkurzi, jak se vyrábí papír. Ovšem ani by mě nenapadlo v Hostinném zastavit, díkybohu (a delší objížďce) mě při průjezdu městem přepadl obrovský hlad.

Historické domy s podloubím jsou i v okolní náměstí

Zastavila jsem na provizorním parkovišti u kostelní zdi nedaleko hlavní silnice a vydala jsem se na lov něčeho k snědku…O pár ulic dál jsem narazila na jedno z nejkrásnějších náměstí, která jsem v Česku kdy viděla. Čtvercové náměstí se všech stran lemují historické domyz 16. – 18. století s podloubím, které v letním vedru poskytuje příjemný stín. Nejvýraznější dům na náměstí představuje renesační radnice s věží, která vystupuje před ostatní domy a dominují jí téměr pětimetroví obři v římské zbroji. Prý žili kdysi v okolních lesích, kde kradli a přepadávali, neváhali ke krádeži jídla překonat i městské hradby. Tak je jednou místní měšťané pomazali smolou a obři se na ně přilepili, pak už je na památku připevnili na věž zdejší radnice. Jsou tedy opravdu impozantní, i když podle správné historické interpertace jsou symbolem ochrany města, který se vyskytuje často, jen tedy je gigantická a ještě zdvojená. Uprostřed náměstí stojí za povšimnutí i barokní morový sloup se sochami svatých Antonína, Jana Nepomuckého, Rocha, Františka, Šebestiána a Ignáce, ve výklenku se choulí ještě sv. Rozálie. Poté, co jsem hlad zahnala, jsem se rozhodla, že se neodjedu bez dalšího průzkum. Takže co neminout?

Děkanský kostel Nejsvětější trojice, u kterého jsem nechala auto, představuje nejstarší stavbu ve městě s původem ve 13. století, kdy se ještě město jmenovolo Arnau, neboli Orlí hnízdo, přestože leží na rovině v nadmořské výšce pouhých 350metrů. Skoro celé město v roce 1539 vyhořelo, takže do dnešních dní se kostel zachoval v podobě pozdně gotické z konce 16. století, ovšem s některámi prvky rané gotiky. V postranní kapli se skrývají i hroby Valdštejnů, kteří byli také majiteli zdejšího panství, otec nejslavnějšého – Albrechta – se tu dokonce narodil. Kostel se v současnoti rekonstuuje, snad dojde i na zajímavou křížovou cestu podél kostelní zdi. U kostela stojí i smírčí kříž, který ale bohužel změnil místo, našel se ve strži u Prosečného. Určitě by bylo zajímavé vystoupat na 53 metrů vysokou věž a rozhlédnout se po krajině, doufám, že po ukončené rekonstrukce to bude možné. Hned vedle kostela stojí hezká renesanční fara z roku 1525 ozdobená sgrafity, která stojí aspoň za fotku.

Pohled na hlavní novogotický oltář
Zeď kolem kostela s náhrobky a zvláštní křížovou cestu
Smírčí kříž u zdi kostela

Nevzhledný průmyslový areál v centru hned vedle kostela mě docela překvapil. Pak se z něj vyklubal původní zámek. Vyhořel s městem, pak byl sice ještě jednou opraven, ale v roce 1835 byl předělán na papírnu předcházející zdejšímu areálu KRPy.

Původní město leželo na pravém břehu říčky Čistá, která se zde vlévá do Labe. Město se ovšem po třicetilété válce rozrostlo a její předměstí překonalo Čistou. Když projdete na východ Dolní branou, za mostem se nachází největší památka v městě – bývalý františkánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie s nezvyklou dvoulodní prostorou a klášter z konce 17. století v raně barokním slohu. Před pár lety byl rekonstruován a stal se kulturním centrem regionu. Nachází se tu muzeum, galerie i knihovna, navíc je tu sbírka sádrových odlitků antických soch Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejcennější v České republice. Některé sochy jsou dokonce světovými unikáty, protože od vzniku kopií v 19. století byly některé originály zničené nebo poškozené, takže to, jak vypadaly původně, je k vidění pouze zde. Mrzelo mě, že v době mé návštěvy byla galerie uzavřená kvůli rekonstrukci, muzeum zase zavřel kovid. Snad budete mít víc štěstí, za normálních okolností by měly být k vidění celoročně.

Ve městě je k vidění i spousta drobnějších staveb – kapiček, křížů i soch. Zpodobnění císaře Josefa II. se často nevidí, Hostinné dokonce třikrát osobně navštívil. Zato sv. Jan Nepomucký je snad na každém mostě, tady kvůli opravě byl schovaný ve slušivé plstěné pláštěnce. Vedle Františkánského kláštera je hezký Park smíření, na místě, kde se původně nacházel zrušený hřbitov pro chudé a vojáky. Jsou v něm umístěny moderní smírčí kříže od sochaře Vladimíra Preclíka a zajímavá květinová výzdoba.

Pokud vám zdejší památky ještě nestačily, můžete si na výjezdu z města směrem na Vrchlabí prohlédnout ještě Olivetskou kapli, která je hodnocena jako největší architektonický skvost svého druhu ve střední Evropě. Vznikla jako soukromý projekt místního měšťana a uvnitř se nachází pětice polychormovaných plastik v životní velikosti, které zobrazují modlícího se Krista a apoštoly. Všimla jsem si ji ze silnice, ale nenapadlo mě, abych zastavila, takže zase příště…Možná absolvuji i pět kilometrů dlouhou Mravenčí stezku, která představuje zdejší kolonie mravence pospolitého.

A co vy???

Treky po Česku – Dvě cesty přes Žďárské vrchy

Pokud v lesích, kam jste byli zvyklí chodit, zařádil kůrovec, nezůstal tam pravděpodobně kámen na kameni, tedy strom u stromu. Kolem nás to tak v posledních letech vypadá…Z lesů zbyly paseky s několika borovicemi nebo břízami, které vítr stejně v dohledné době vyvrátí. Do takových „lesů“ se mně moc nechce, navíc po těžbě těžkou technikou zůstávají z dosavadních cest jen řeky hlubokého bahna, kterými se projít nedá jinak než ve vysokých rybářských holinkách.

Ovšem jsou i místa, kde se stále nacházejí hluboké lesy, třeba ve Žďárských vrších. Tak se tam v současnosti chodíme kochat krásou přírody – lesy, skálami a skalkami, doplněné krásnými výhledy. Můžu doporučit dvě trasy, obě jsou snadné. Pro někoho by mohla být problémem délka, ale Žďárské vrchy jsou protkány spoustou cest (i značených), takže v případě potřeby si můžete cestu zkrátit. Navíc se dá využít i místní autobusová doprava.

Čtyři palice a Devět skal

První trasu, která začínala v obci Svratka, jsme absolvovali na jaře. Kolem golfového hřiště a lyžařského vleku jsme došli k prvnímu překvapení – lovecký zámeček Karlštejn. Po nedávné rekonstrukci získal zpět svoji původní barokní krásu. Měl by zahrnovat i restauraci a galerii, určitě bude stát za návštěvu v lepších časech. Druhým překvapením byl Zakletý zámek. Představovala jsem si ho jen jako skupinu rulových skal, ale je to zároveň archeologická lokalita, kde je doložené osídlení v neolitu, za raných Slovanů i ve vrcholném středověku. Okolo dalších skal Milovských perniček, které často zdolávají skálolezci, jsme vylezli na Čtyři palice s krásným výhledem do krajiny. V Křižánkách jsme se zastavili ve vyhlášeném hostinci Za Řekou na jídlo a ochutnání místního piva Křižáneckého paličáku. Kolem Bílých skal jsme vylezli na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal. Po žluté jsme se hustými lesy vrátili do Svratky, navíc zapadající slunce hrálo nádhernou podívanou s barvami a stíny…

Kříž u Karlštejna
Lovecký zámeček Karlštejn
Autor: Josef Kreuz (PEPan) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=92488555
Zakletý zámek
Nádherná struktura rulových skal
Čtyři palice
Roztomilé křižanovské chaloupky
Devět skal
  • Okruh
  • Začátek/konec: Svratka
  • Délka: 19 km
  • Stoupání/klesání: 450 metrů

Devět skal a Malinská skála

Devět skal

Tuto trasu jsme prošli před pár dny, když konečně napadl sněhový poprašek a celý den mrzlo. To bylo sice příjemné, ale na některých místech namrzlé skály velmi klouzaly, takže jsem výstup na vrcholek Devíti skal vzdala v polovině, o Malinskou skálu jsme se nepokoušeli vůbec. Ale i tak to stálo za to.

My jsme nechali auto v Herálci na křižovatce turistických cest, ovšem můžete začít kdekoliv, třeba v krásné vesnici Křižánky. Tu jsme prošli po silnici, která spojuje její moravskou a česou část, tedy mimo turistické značení. V normální, tedy nekovidové, době by tady byl slušný provoz, nyní nás minulo jen pár aut. Pokud byste se chtěli silnici vyhnout, můžete pokračovat po zelené na rozcestí Plaňkovka a dál po modré, ale protáhnete si trasu o 1,5 km.

Pod vrcholem Devíti skal
Malebné zimní slunce
Malinská skála
Moravské Křižánky čp.1
Křižánky – Kašperský rybník v posledních paprscích slunce
Modrá hodinka za Křižánkami
  • Okruh
  • Začátek/konec: Herálec u Žďáru nad Sázavou
  • Délka: 18 km
  • Stoupání/klesání: 380m

Kubánské pláže jako z prospektů: Cayo Coco

Cayo Coco je asi nejméně pravděpodobné místo na Kubě, kde bych si samá sebe uměla představit. Plážové resorty s all inclusive, kde  plastový náramek na ruce je vstupenkou všude, to není můj šálek kávy. A přes to sedím na bělostné pláži na břehu nejkrásnějšího moře, které hraje všemi barvami modré a užívám si kousek pravého karibského ráje.  

Korálové ostrovy na severu, ke kterým patří i Cayo Coco, se souhrnně nazývají Královské zahrady a bývaly od pevniny odděleny mořem. Dnes se sem návštěvníci mohou dostat přes asi dvacet kilometrů dlouhý umělý násep po silnici. Návštěvníci znamená zahraniční turisté, protože pro místní Kubánce je sem přístup povolen, jen pokud tu pracují. Na ostrovech nebylo nikdy trvalé osídlení, neboť tu chybí zdroj pitné vody, ovšem dnes je voda dopravována z pevniny dlouhým potrubím, aby mohlo Cayo Coco pohostit turisty s žádanou zahraniční měnou.

Jižní strana ostrova patří mangrovům a divokým ptákům, sever zabraly hotelové komplexy se slunícími se turisty. Pláže ovšem stály za to. Kdyby někdo toužil fotit reklamu na Karibik, Cayo Coco je to pravé místo. Dlouhé pláže s bělostným pískem, neskutečné barvy azurového moře, které se lehce svažuje. I vlny byly jen lehké houpání. Teplota vody byla příjemná okolo 24C, tudíž osvěžující, protože i ve stínu panovaly teploty okolo 30 st. Vůbec se nedivím, že hlavní část osazenstva představují Kanaďané, kteří se sem jezdí ohřát z mrazivých severských zim. Pro ně tady vzniklo malé letiště, díky kterému jsme sem také přijeli – odsud budeme za dva dny odlétat.

Všechny hotely počítají s minimálně týdenní dovolenou, my potřebujeme jen dvě noci. Jediné cenově dostupné přenocování jsme našli pár kilometrů od pobřeží, v replice domorodé vesnice Sitio la Guira s dřevěnými chatkami a malou restaurací s barem, mezi kterými je umístěna expozice domorodé zvířeny – slepice, perličky, holubi i králík. Abych úplně nekřivdila, ukazují i trochu něco exotického – vodní želvy, malého krokodýla a jednoho dravého ptáka, asi supa. Já byla ovšem unesena z nádherného zeleného kolibříka, který tu žil přirozeně a poletoval kolem jak malý jiskřivý drahokam. Důvodem, proč se ve vesničce zastavují plážoví turisté s průvodcem při cestě kolem ostrova není zvířena, ale hovorná Maria a její vyhlášené koktejly. Nejvíc času tu ovšem trávili místní řidiči turistických autobusů, protože to bylo jediné místo široko daleko, kde nebyly ceny předražené.

Široké silnice jsou stavěné pro velký turistický ruch, který možná někdy přijde, ale vše se postupně rozpadá, jako kdyby všechny peníze nestačily na údržbu. Ve zbytku se rozrůstá divoká tropická vegetace. Doprava po Cayo Coco je složitá, protože se jaksi přirozeně předpokládá, že turisté přijedou z letiště společným autobusem a na případné cesty po ostrově si vezmou taxi, které stojí u hotelu. To my jsme se pohybovali po velmi velkorysých silnicích navržených asi tak pro sto násobnou dopravu, jak jsme zvyklí – takže po svých. Ovšem vypadali jsme nejspíš zvláště, bílí turisté pěšky prostě nechodí. Tak nám dokonce zastavil projíždějící autobus, který nás povovezl, aniž bysme na něj mávli.

Taxi pro turisty – naleštěná amerika
Tropická gžungle zabírající si kždé volné místečko

Na letiště jsme si domluvili taxi, které ovšem nepřijelo. takže jsme vyrazili pěšky a stopovali všechno, co jelo okolo, s obavou, jestli stihneme být na letišti včas. Na Kubě je zvykem stopovat, dokonce prý je v nějakém zákoně, že pokud má auto volné místo, musí místní, kteří čekají u silnic na výjezdu z města, nabrat. Tudíž všichni zastavují téměř automaticky. Díky tomu nás popovezl autobus plný místních zaměstnanců mířících z práce na pevninu. Nějak jsme jim nabourali představu bohatých západních turistů. Druhý stop byl ještě zajímavější…Zastavil autobus vojáků a pracovníků letiště, kteří nás měli za chvíli kontrolovat. Nakonec jsme všechno s rezervou stihli, jen příslušnému úředníkovi na vstupu vrtalo hlavou, proč jsme přistáli na jiném letišti než teď odlétáme…S open-jaw turismem se evidentně nesetkal.

Malé letiště pro chartrové lety

Tou dobou jsem ještě netušili, že stopování na letiště nebylo to nejdobružnější, co nás na cestě potkalo…Čekal nás Montreal a covid rychle zavírající hranice evropských zemí.

TENERIFE: KAM SE VYDAT NA TREK?

Tenerife ráj…

  • …pro milovníky cachtání a opékání na pláži
  • …pro milovníky cyklistiky, kteří zde polykají kilometry v mnoha seprentínách nebo v náročném terénu
  • …pro milovníky kaktusů a sukulentů, kterých zde roste neskutečné množství druhů
  • …pro milovníky skálolezení, protože je tu mnoho zajímavých skal
  • …pro milovníky jakýchkoliv treků, výšlapů i procházek, ke kterým se počítáme i my.

Při našich dvou návštěvách jsme zvládli mimo kratších procházek i následující trasy, které můžu doporučit k vyzkoušení. Takže kam se vydat na trek???

skály u pobřeží, v popředí sukulenty

Pico de Teide 3718 m.n.m.

Pico del Teide je skutečnou dominantou ostrova. Se svými 3718 metry nejvyšší horou celého Španělska. Do výšky 3.555m na stanici La Rambleta se můžete nechat dovést lanovkou (13,5 eura, dobrá je předchozí rezervace https://www.volcanoteide.com/es/volcano_teide/teleferico_del_teide/teleferico_del_teide), což je možnost, které využije spousta „plážáků“. Mohou se nahoře projít zhruba po vrstevnici a pokochat se výhledy na ostrov, který mají celý pod svýma nohama, a dohlédnou i na další z Kanárských ostrovů. Na samotný vrchol se ale nedostanou. Kvůli ochraně jedinečné přírody se špičku Pico del Teide podívá jen 200 turististů denně. Pokud opravdu toužíte stanout na vecolu, můžete požádat o permit https://www.reservasparquesnacionales.es/real/ParquesNac/usu/html/listado-actividades-oapn.aspx?cen=2 nebo si zakoupit Volcano Teide Experience s horským průvodcem, kteří se do denní kvóty nezapočítávají.

Pico del Teide - zasněžený vrcholek hory, v dálce lanovka
Výhled na Teide a horní stanici lanovky

Existuje ovšem i další možnost, o které se oficiálně moc nemluví, ale přesto stojí za vyzkoušení – přenocování na klasické turistické chatě Refugio de Altavista. Je dobře, když si ubytování zamluvíte dopředu, protože kapacita je pouze 54 turistů a to v sezóně opravdu nestačí. Všechno osazenstvo chaty ráno veeelmi brzy vstane, protože na vrchol zbývá ještě hodina a půl i pro rychlíky. Za tmy pouze při svitu čelovek stoupá karavana na vrcholek Pico del Teide, aby si zde všichni vychutnali svítání a povinné focení se stínem, který vrhá kužel Teide směrem na sousední ostrov La Palma. Se svojí délkou 200 kilometrů to je prý nejdelší stín na světě. Kontroloři permitů přijíždějí nahoru první lanovkou, nedostanou se tam určitě před devátou ranní. Do té doby jsou nocležníci z refugia dávno pryč.

Horský chata Refugio Altavista, v okolí sníh
Refugio del Altavista
Svítání nad mraky z vrcholu Pico del Teide, sníh
Svítání nad mořem mraků

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí, my jsme tohle všechno absolvovali už v roce 2013, naše zážitky si můžete přečíst tady: http://karinsubrtova.cz/?p=969, pochopitelně jsme cestu nahoru k chatě absolvovali po svých, ve sněhu a „natěžko“ z autobusové zastávky na hlavní zdejší silnice z nadmořské výšky kolem 2300. Chatu jsme zamluvenou neměli, ale museli jsme dlouho čekat, zda na nás zbyde místo. Během Vánoc s tím takový problém nebyl, v teplejších částech roku bych opravdu jistá nebyla. Kvůli focení a vyhledávání krásného světla v době zlaté hodiny jsem si stáhla výbornou aplikaci Sun Locator Lite (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.genewarrior.sunlocator.lite), která ale skvěle poslouží i pro výpočet, kdy vyrazit ráno na vrchol.

Já za svítání 😀
Dva turisté na vrcholku Pico del Teide, dlouhý stín přes moře
My dva a stín…
Stín Pico del Teide přes moře k ostrovu La Palma
Stín Teide směrem na La Palmu
Výhled na Gomeru přes sousední kužel Pico Viejo

Na chatě jsme si nechali velké batohy a vyrazili pouze s čelovkou a hůlkami (které se ve sněhu velmi hodily). V horních částech Teide je sníh skoro celoročně, dokonce mu podle něj dali původní obyvatelé Gaučové pojmenování. V zimním období jsme se místy bořili až po kolena a bylo to dost náročné. Od chaty dolů jsme sestoupili po turistické cestě S7 a S6 kolem neuvěřitelných Teidských vajec. Láva z kráteru Pico del Teide tady ztuhla obrovských koulí, z nichž některé měří i 3 metrů v průměru. Třeba mě geologové opraví, ale dočetla jsem se, že vznikly nabalováním tekuté lávy na kusy, které ztuhly dříve a valily se svahem jako sněhové koule. Došli jsme až k návštěvnickému centru El Portillo, na autobus do civilizace nakonec nedošlo, protože nám svezení nabídl mladý německý pár. Vlastně všichni individuální turisté mají půjčené auto, je to velmi výhodné, dokonce i turisté, kteří přiletěli s cestovkou si často půjčují auto, aby se podívali do ostrově, protože je všechno dostupné. My jsme se nechtěli pokaždé vracet na stejné místo, takže jsme jezdili veřejnou dopravou a i to bylo bez problémů. Tady by bylo samozřejmě možné zamířit stejnou cestou zpátky, nebo udělat okruh.

Trek na Pico del Teide, výškový profil
  • Výstup na Pico del Teide
  • Začátek: zastávka autobusu Montana Blanca (28.2595006N, 16.6033000W)
  • Konec: návštěvnické centrum El Portillo (28.3045778N, 16.5666239W)
  • 22 km (s přenocováním na chatě Refugio del Altavista)
  • Stoupání 1400m/ klesání 1700m
  • Obtížné – převýšení, vysoká nadmořská výška

Guajara 2718 m.n.m.

Pico del Teide naprosto dominuje celému ostrovu, takže je vidět z nejrůznějších úhlů a vzdáleností. Nejkrásnější výhled je ovšem z vrcholu protějšího vrcholu Pico Guajara. Začali jsme u parkoviště u návštěvnického centra Canada Blanca a po chvilce jsme se napojili na dálkovou trasu GR 131 Anaga – Chasna. Sluníčko opravdu pálilo, bylo velmi obtížné najít v nízkém keřovitém porostu kousek stínu. Cesta pak vystoupala asi 200 výškových metrů do horského sedla Degollada de Guajara, kde jsem se mohli při rychlém obědě pokochat výhledy do obou stran. Zvědavé, ale plaché ještěrky se po našem příchodu rychle schovaly, ale s přibývajícím časem převážila zvědavost a přibližovaly se k nám a přibližovaly, až na nás skoro vylezly, takže jsem stihla aspoň fotit. Po krátké rovince nás už čekalo posledních 400 výškových metrů na vrchol. Na něm jsou zbytky zdí, dokonce se zachovalo kamenné okno, skrz které je krásně vidět vrchol Teide. Cesta dolů klesala mnohem ostřeji než při výstupu, takže jsem byla ráda, že jsme zvolili pohodnějíší cestu nahoru. Trasa nebyla nijak extrémně náročná ani dlouhá, ale stejně mě zmohla a odnesla jsem si i lehký úpal a spálené nohy, takže opatrně…

Pico del Teide z vrcholu Guajara, pohled přes kamenné okno
Hora Pico del Teide, vrchol, skály na úpatí
Teide před námi a na úpatí Roques de García, na které mi už nezbyly síly
Skalnatý hřeben, bez vegetace
Skály, barevné
Ráj pro geology
Ještěrka, zblízka, sloupaná kůže
  • Výstup na vrchol Pico de Guajara 2718 m.n.m.
  • Okruh
  • Začátek: Návštěvnické centrum Montana Blanca (28.2238997N, 16.6275006W)
  • 10 km
  • Stoupání 600 m /klesání 600 m
  • Středně obtížné

La Caldera – El Esperanzačást GR 131

Dálková trasa má GR 131 na Tenerife vede z městečka Chasna a po 90 kilometrů končí ve městě La Esperanza. Vystoupá na náhorní plošinu a pak vede podél ní, později prochází nezvyklými mlžnými lesy a nakonec sklesá k hlavnímu městu, My jsme prošli jejích posledních 30 kilometrů ve směru na sever. Několikrát jsme nocovali na tábořišti La Caldera kousek od historického města La Orotava. Španělé milují pikniky a grilování v přírodě, takže kaldera je jedním obrovským piknikovištěm, které ovšem také křižují turistické cesty, takže toto místo se stalo i naším startovním bodem.

Celá trasa a profil GR 131
Vrchol Pico del Teide z dálky, v popředí borovice
Výhled na Teide t treku, západní pobřeží Tenerife typicky pod příkrovem mraků

Na části cesty jsme procházeli skalami porostlými velkými kanárskými borovicemi, část tvořily mlžné lesy složené předevšm z vavřínů porostlých mechy za doprovodu vysokých vřesů. Cesta nebyla extrémně náročná, jen často ostře stoupala a klesala, žádný „choďák po břehu řeky“. Odměnou byly nádherné výhledy na pobřeží hluboko pod námi, místy na nás jasně vykoukl i kužel Teide, přestože na nás dohlížel vlastně celou cestu. Do plánovaného tábořiště Las Calderetas jsme nedošli, ale v prudkých svazích jsme měli problém najít kousek rovného místa na postavení stanu. Ve vichru za kvílivého skřípání vysokých borovic jsme se stejně nevyspali…Zbytek cesty byl už jednoduchý jako procházka po křivoklátských lesích. GR 131 je určitě zajímavá, třeba časem dojdeme i jeho jižní část…

Mlžný les, kmeny a větve porostlé mechy
Mlžné lesy v zimě
Stan uprostřed lesa, zima, uschlá tráva
Nejrovnější místo v okruhu 6 kilometrů
  • GR 131 Chasna – La Esperanza – 90 km
  • Dálková trasa
  • Začátek – La Caldera – La Orotava (28.3578264N, 16.5022694W)
  • Konec – La Esperanza
  • 30 km (nalehko asi zvládnutelné za den, natěžko s jedním přenocováním)
  • Stoupání 1300m/ klesání 1650m
  • Středně obtížné

Arenas Negras

Pozůstatky sopečné činnosti jsou na Tenerife všudepřítomné. Není to jen Pico del Teide a jeho menší sourozenec Pico Viejo. Na západní straně ostrova se nachází sopka Montana Negra (1408m). Její kužel není nijak veliký ani všude viditelný. To proto, že byla částečně zničena vlastním výbuchem v roce 1706. Láva zalila město Garachico, do té doby nejvýznamější přístav na Tenerife, které leží asi 6 kilometrů pod ním, a zachována zůstala jen pevnost a jedna městská brána. Můžete si projít okolí sopky plné zajímavými lávovými útvary, černým sopečným popelem a struskou, se kterými nádherně kontrastují jasně zelené jehličky jednotlivě rozesetých kanárských borovic. Navíc se na spoustě míst otevírají výhledy na kužel Teide, přístavních měst i sousední ostrov La Palma. Okruh začíná na parkovišti poblíž vesnice La Motaneta, kam se dá s jistou opatrností dostat i autem. Okruh si můžete různě prodlužovat, ale vždy budou nesmírně zajímavé a nijak těžké.

Městečko na břehu moře na úpatí kopce, bílé domy, zlatá hodina
Garachico v posledních paprscích slunce
Tmavá krajina, černý sopečný prach, v kontrastu zelené borovice
Jeden strom - borovice - modrá obloha
Sopečná krajina, ztuhlá láva, jasně zelené borovice
kužel sopky, černá barva, zelené borovice
Sopečná krajina, v pozadí hora Pico del Teide, zelené borovice
Sopečná krajna, vrchol, černá, zelené stromy, v popředí černý kámen
Uzavřené betonové koryto, kanál na pitnou vodu, borovice v okolí
Pitná voda teče uzavřenými kanály k pobřeží
Výškový profil trasy Arenas Negras
  • Arenas Negras
  • Okruh
  • parkoviště Arenas Negras (28.3204494N, 16.7572108W)
  • cca 7 km
  • Stoupání/ klesání 200 m
  • Lehká obtížnost

Okolo Roque de Taborno

Sever Tenerife tvoří hluboce zvrásněné hřebeny poloostrova Anaga, který zabírá přírodní park. Podnebí je tu vlhké, a proto se tu daří vavřínovým mlžným lesům. Moc obyvatel tu nenajdete, ale sem se jezdí na procházky hustou vegetací vavřínů, jalovců a vřesů, které jsou porostlé mechy a vlajícími lišejníky. Všechno dohormady vadává zvláštní kořenitou vůni. Nejlepší vyhlídka na husté lesy i na krajinu vnitrozemí, které dominuje kužel Teide, je z vyhlídky Mirador Pico de Inglés.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anaga#/media/Soubor:Macizo_de_Anaga_respecto_a_Tenerife.png
horský hřeben, nahoře vesnice
tunel ze stromů kolem silnice
dlouhé mechy na větvích, osvětlené
krajina s městem, klikatící se silnice, na horizontu výrazná hora
Svahy Anagy, město La Laguna a nezbytné Teide v pozadí
Horský hřbet, jednotlivé domy, silnice, terasovitá pole

My jsme si vybrali jednu delší procházku okolo vrcholu Roque de Taborno, kterému se někdy přezdívá Kanárský Mattehorn, protože má naprosto nezaměnitelný tvar. Stoupá prudce od moře do výšky 706 m.n.m. Vyrazili jsme z vesnice Taborno, která se zařezává do kopce a rovinku vyhradili pouze malému kostelíčku, u kterého začíná dobře značená pěšina. Pak se hora musí obejít podle navigace kamennými mužiky, my jsme to vzali zprava. Kochali jsme se nádhernými výhledy na skalnaté severní pobřeží, na terasovitá políčka vybudovaná generacemi v prudkém svahu i na sousední vesničky i klikatějící se silničky. Na počátku cesty jsme potkali zvědavé kozy, dál už nás doprovází plaché ještěrky a spousta sukulentů.

hora Roque de Taborno, vrcholek v oparu, v popředí kaktus
Roque de Taborno
Ležící koza na skále, v pozadí kkoza
Hlídači na vstupu
Kamenný chodník v horách, skály
Místy kamenitý chodníček, místy skalky
Skalní hřeben u moře, turista v červeném se rozhlíží
Vzdušné výhledy
Skály nad mořem, terasovitá pole
Terasy na svazích nad mořem
Výrazná hora, v popředí sukulenty
Skály ostře se zvedeící nad mořem,
terasovitá pole
Pohoří, šedé, porostlé vegetací
Najdi vesničku 😀
Kaktusy a sukulenty
Výškový profil treku okolo Taborna
  • Okolo Roque de Taborno
  • Okruh
  • Začátek/konec – vesnice Taborno
  • Cca 8 km
  • Stoupání/ klesání 400 m
  • Středně obtížné – místy přelézání skalek, místy úzká pěšinka nad prudkým srázem

Co nám zůstalo na příště:

  • Trek soustěskou Barranca Maska – snad už bude otevřená
  • Okruh kolem vrcholů Pico del Teide a Pico Viejo
  • Roques de García
  • Pajsaje Lunar
  • Barranco del Infierno
  • Arco de Inguerque
  • podrobnější průzkum na poloostrově Anaga

V textu jsem použila mapy z Mapy.cz http://(https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.seznam.mapy), které na cestách využíváme nejčastěji a máme výborné zkušenosti. Ostatní mapy jsou z webu Wikiloc, kde cestovatelé zveřejňují své treky, a existuje i jako aplikace (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.wikiloc.wikilocandroid). Zatím jsem neměla možnost ji vyzkoušet v terénu, ale vypadá dobře a na plánování se určtě dá využít.

Krajina bez vegetace, šedá, okrová, hnědá, skalnatý hřeben

TENERIFE: KTERÁ KRÁSNÁ MÍSTA NAVŠTÍVIT?

Tenerife je největší a nejlidnatější zE sedmi ostrovů z Kanárského souostroví. Turistům nabízí nejvíc, přes krásné pláže po vysoké hory, starobylá města a zároveň fantastickou moderní architekturu, jeskyně, mlžné lesy, moře k potápění i terény pro náročné výšlapy na kole. Můžete celý pobyt strávit na jedné z mnoha krásných pláží s černým pískem, ale to by byla opravdu škoda. My jsme chtěli poznat především neuvěřitelnou přírodu, takže jsme podnikli několik delších vycházek, ale nemohli jsme pochopitelně minout i některá města a pamětihodnosti. Je to pouhý vzorek míst, která jsme ale sami navštívili.

San Cristóbal de La Laguna neboli La Laguna

Tohle město na severu Tenerife mi připadá matoucí. Leží u dálniční křižovatky nedaleko severního letiště a závoveň je vstupní branou do velikého (tedy na kanárské poměry) parku Anaga. Nejstarší město na Kanárech založené už roku 1496, ale zároveň díky velké univerzitě San Fernando mladé a moderní, včetně vyhlášeného Muzea vědy a vesmíru (Museo de la Ciencia y el Cosmos). Jako hlavní město ostrova fungovalo do roku 1723, později ho vystřídalo vedlejší, ale mnohem méně zajímavé město Santa Cruz. A také název je problematický. Při svém založení stálo na břehu jezera, ale dnes je jezero vyschlé a zůstala z něj jen vzpomínka v názvu města – La Laguna.

Studentská kaple Cruz Verde u budov patřících k univerzitě
Jedna z mnoha graffity

V centru města, které je dnes pod ochranou UNESCO, se zachovaly koloniální domy z 15. století se zdobenými portály a tradičními dřevěnými balkony a také úzké středověké uličky přeměněné dnes na příjemnou pěší zónu se spoustou kaváren a hospůdek. Novogotická katedrála s barevně prosklenou kupolí pochází z 19. století, ale mnohem zajímavější je Iglesia de Nuestra Seňora de la Concepción z roku 1502 s dřevěnou klenbou a vyřezávanými stropy. K němu byla poději přistavěna sedmipatrová zvonice, která se stala symbolem města. Je totoíž mnohem lépe viditelná než kostel samotný, protože stojí na spojnici dvou hlavních obchodních ulic, Palacio de Nava na malém náměstí Plaza del Adelantado vystřídal původní palác zakladatele města Alonsa Fernandeze de Luga zaujme kamennou fasádou. Hned vedle se nachází velký komplex kláštera dominikánů Convento de Santa Calina, na kterém je patrný arabský vliv. Přes ulici stojí velký palác Casa del Corregidor, který dnes patří k radnici města. Nechal ho postavit v roce 1545 správce celého ostrova Jerónimo Álvarez de Sotomayor, V sousedních uličkách můžete vidět další velkolepé paláce – Casa de la Alhóndiga, Casa Del Corregidor, Casa de los Capitanes Generales nebo třeba Casa Salazar.

Icod de los Vinos

Město leží nad skalnatým pobřežím západní části ostrova. Je vyhlášené svými příjemným klimatem díky neustále vanucími větříčku a slunce bývá často schované za mraky. Nad ním se zvedá kužel Pico de Teide tak ostře, že z této strany nevede nahoru žádná silnice. Nenachází se přímo na břehu moře, ale na skaliscích nad ním. Nejbližší malá plážička s tmavým pískem a oblázky v Playa de San Marcos, kde jsme se ubytovali, je dostupná po zdolání ostrých serpentin. Jak už název napovídá, Icod je vyhlášený svým výborným bílým vínem.

Z hlavní silnice spojující sever a jih, která vede po okraji města, nepůsobí Ico nijak zajímavě. V centru na docela prudkém kopci se ovšem ukrývají starobylé uličky a zajímavé staré domy, vždyť město patří k nejstarším na ostrově a bylo založeno španělskými kolonizátory už v roce 1501. Zajímavá je budova radnice se zvonicí a také další měšťanské domy s kamennými portály a vyřezávanými dřevěnými balkony pocházející ze 17. a 18. století jako je např. Casa de los Cáceres

Pohled od radnice – Teide nadosah

Nás hodně zaujala budova městské knihovny, která sídlí v bývalém klášteře sv. Františka (Convento de San Francisco) ze 17. století. Na vnitřním dvoře můžete obdivovat krásné dřevěné balkóny, ručně vyřezávané sloupy i starobylé schodiště. Navíc jsme se mohli pokochat zajímavým výhledem na kužel Pico de Teide.

Ve městě je k vidění i několik kostelů od maličkých jako kaple sv. Antonia nebo sv. Marie z Los Angustias až po velký renesanční kostel sv. Marka. Obklopuje ho hezký park s kavárnou, přestože se nedalo vstoupit dovnitř, ale ti tak se nám velmi líbit. Z jedné strany parku je výhled do malé botanické zahrady Pargue del Drago na asi největší zdejší zajímavost – obrovská dracena nazývaná Drago Milenario s odhadovaným věkem až 1000 let. Pokud by vám nestačil výhled od z parčíku u kostela, můžete vstoupit přímo do zahrady s řadou místních rostlin a vysvětlením, jak se vyrábělo dřevěné uhlí. Normálně se tu platí vstupné, ale doba kovidová vyhnala výběrčí, jen je nutný vstup s rouškou.

Kousek za městem se nachází ještě jedna obrovská zajímavost – Cueva del Viento. Nejdělší lávový tunel v Evropě, který měří 17 kilometrů, svoji velikostí překovávají pouze tři podobné tunely, které ovšem vechny leží na Havaji. Bohužel, tady covid zaúřadoval proti nám, protože všechny jeskyně byly uzavřené. Tak zase jindy…

Uzavřený vstup do tunelu .-((

Santa Cruz de Tenerife

Město Santa Cruz de Tenerife se po La Laguně stalo hlavním městem ostrova se sídlem Kanárského parlamentu (na střídačku s Las Palmas) a všemi úřady, ve kterém žije okolo 400tisíc obyvatel. Je nové a moderní, ale zajímavé mi nepřipadalo. Základem je několik obchodních ulic s prosklenými budovami a velký přístav pro velké obchodní lodě i luxusní výletní parníky. Při naší poslední návštěvě mě nejvíc zaujala tržnice Mercado Municipal Nuestra Senora de Africa, která vypadá, jako by ji sem vítr zavál z marocké strany a kde byl super ryb, masa, sýrů, ovoce, zeleniny.

V Santa Cruz mi zajímavé připadaly pouze dvě stavby, obě od známého architekta Santiaga Callatravy. V roce 1996 byla na nábřeží vystavěna multifunkční hala International Trade Fair and Conference Centre, nízká budova z betonu, skla a železa s výstavní halou o velikosti dvou fotbalových hřišť.

To Auditorium „Adán Martín“ zahrnující dva koncertní sály jen tak nepřehlédnete. Je jasně videitelné dokonce z vyhlídky Pico del Inglés v parku Anaga. Budova, která se stala spolu s Pico de Teide symbolem celého Tenerife, byla otevřena v roce 2003. Jeho podoba mi připomíná loď s plachotu, kterou nadouvá vítr. Věhlasný španělský architekt Santiago Calatrava ji navrhl z betonu s trojúhelníhovou skořepinovou střechou. Jrjí podoba je natolik ikonická, že se dostala i na poštovní známky.

Santa Cruz z vyhlídky Mirador del Pico de Ingles

Los Gigantes

Na jižním pobřeží Tenerife najdete skolní útvary pojmenované Los Gigantes neboli Obři. A obrovské opravdu jsou. Černé skály se vypínajjí příkře až 800 metrů nad vodní hladinu a jsou viditelné vlastně jen z moře. Patří do masivu Teno, který se táhne od západního pobřeží k jihu a zatím se nedá zdolat jednoduše ani autem. Los Gigantes vznikly jako následek sopečné činnosti a do současné podoby je obrousila eroze. Původní obyvtelé Gaučové je nazývaly také jako Branou do pekel. Nejlépe si je prohlédnete ze člunu, které vyplouvají z Puerta Deportiva a většinou pokračují dál až k soutěsce Barranco de Masca. Na dohled od sousedního ostrova Gomera se prý často prohánfějí velryby a delfíni, které se dají pozorovat i z mořského kajaku, můžete zkoumat podmořský život při šnorchlování nebo potápění či si zarybařit. Kousek od skal vzniklo stejnojmené letovisko, velmi podobné všem ostatním – pláže s černým pískem, hotely a bazény. A nijak se neliší ani vedlejší Puerto Santiago s vyhlášenou pláží Playa de la Arena.

Gomera v pozadí

Masca

Masca je považována za jednu z nejmalebnějších vesniček na Tenerife. Je ukrytá v pohoří Teno tak dokonale, že dlouho byla dostupná pouze pěšky nebo na zvířecím hřebetě. Ani dnes není pro auta dostupná jednoduše. Můžete k přijet ze dvou stran, Frekventovanější je směr od Santiago de Teide, kde zatím končí dálnice ze směru od Santa Cruz. Má asi jen pět kilometrů, ale její zdolání v nesčetných ostrých zatáčkách vám zabere i 20 minut. Silnička je tak ouzká, že v některých místech mají problém se vynout dvě auta a nedejbože když potkáte třeba dodávku nebo mikrobus, protože pak je potřeba couvat a hledat lepší místo, kde se vyhnout. To vše na strázu často spadajícím kolmo dolů. Opravdu adrenalinový zážitek jen z jízdy v autě. Na druhou stranu na sever se silnička klikatí trochu méně, ale i tak musíte počítat s maximální rychlostí 30 km/hod.

Do vesničky piřchází hodně turistů, takže je tu problém zaparkovat. Část turistů si užije adrenalinový zážitek cesty, ale hodně se vydává na vyhlášený trek směrem k moři, který je považován za jedno must-do na Tenerife. Osmikilometrový trek Barranco de Masca je potřeba sklesat 600 metrů podél rokle Masca George a až na pláž Playa de Masca. Z pláže se dá vrátit stejnoou cestou zpět, nebo využít lodí, které tu čekají na znavené turisty, aby je odvezli do Los Ggantes. Bohužel v současnosit je trek zavřený a nemůže za to překvapivě kovid. Cesta je považována za nebezpečnou, proto ji upravují. Tak tenhle trek nám zůstane na naši další návštěvu.

Domorodci nabízí turistům opuncie a pomeranče, které pěstují a také vlastní med. Vesnička je okouzlující se svýmmi malými domečky a terasovitýmim políčky. Výhledem na ni se můžete pokochat z vyhlídky Mirador de La Cruz de Hilda, kde se nachází i návštěvnické centrum, v době koronavirové opět zavřené.

Punta da Teno

Na nejzápadnější výspě ostrova najdete naprosto opuštěné místo – malebný maják Punte de Teno.

Silnici, která k majáku vede sopečným masivem Teno, se říká Camino del risco muertos neboli cesta na útes mrtvých. Jediná přístupová cesta se klikatí podél pobřeží asi 7 kilometrů a je tak úzká a se spoustou tunelů, že je na ní omezený průjezd už od Buenavisto del Norte. K majáku se nedá dojet mezi 9 a 19 hodinou jinak než veřejnou dopravou. Nejzajímvější je pohled při zapadajítcím slunci, které navíc ozařuje útesy Los Gigantes. Tou dobou už stojí u Buenovisto šnůra zájemců v autech, kteří čekají, až odbije sedmá večerní. Pak už jen úprk k majáku, kde je nedostatek míst na parkování a slunce se každou chvíli přehoupne za obzor. Až k majáku se dostat nedá, tak se všichni šplhají po skalách podél cesty, aby měli nejlepší výhled. Ale i tak to stojí za to. Možná by se vyplatilo zajet sem brzy ráno a zůstat tady celý den. Jsou tu malé pláže tomto opuštěném místě na koupání a potápět, aniž by sem jezdilo moc lidí.

Los Gigantes z druhé strany
Poslední teplé paprsky slunce

Tenerife: Naše Zážitky V čase pandemie

Před pár dny jsme se vrátili z výletu na Tenerife. Předcházelo tomu dlouhé přemýšlení především o tom, kam se vydat, abychom se bez problémů dostali tam a pak i zpět. Když se v březnu zavřely hranice a skoro zastavil život v Česku, myslela jsem si, že se to brzy uklidní a do prázdnin se vše přežene. Teď na konci srpna a v jistém směru je situace mnohem víc nepřehledná, než byla na jaře.

Mohli jsme zůstat v Česku, protože krásných míst je tu bezpočet, nebo se v téhle situací naučit i cestovat a překračovat hranice (svoje vlastní i na mapě). Podnikla jsem tedy několik výletů po Česku a navštívila jsem i sousední Rakousko a Německo, které v poslední době kvůli delším cestám zanedbávám (http://karinsubrtova.cz/?p=527). V polovině srpna jsem se rychle rozhodli – už není na co čekat. Nejklidnější se ukazovaly Kanárské ostrovy, takže jsme využili jsme výhodných letenek z Vídně na Tenerife s maďarským WizzAirem. 

Z nákazy coronavirem nešílíme, ale ani jindy nevyhledáváme „profláknutá“ místa z Instagramu a davy turistů, odkud by si člověk mohl nejspíš něco přivézt. Tenerife nám vyhovolalo z několika důvodů. Přestože se situace ve Španělsku, ke kterému patří, zhoršovala, na Kanárech byla stabilní a opatření pro pevninu na ostrovech ani neplatily. Kanáry jsou pro spoustu z nás symbolem plážování, ale na Tenerife se jezdí i za turistikou, kterou plážové davy nevyhledávají. Moře mám ráda, ale nevydržím u něj ležet, ovšem zvuk vln, jak převracejí oblázky na pláži, je skvělý na usínání. Navíc rádi si dáváme středomořskou kuchyni se spoustou ryb, plodů moře i zeleniny. Bylo rozhodnuto – opět po nějaké době na Tenerife.

Co bylo tentokrát jinak:

  • Bylo vidět, že letecký provoz stagnuje, letiště ve Vídni bylo ospalé a nebývale klidné. Parkoviště Mazur, které využíváme, je v současnosti zavřené a nejezdí ani shuttle bus; auto jsme tedy nechali na parkovišti Panda, které je trochu dražší, ovšem není potřeba čekat na bus, protože vás odveze ihned dodávka (jak to znáte třeba z Prahy).
  • Roušky jsou povinné v celém prostoru letiště a poté také v letadle. Všude jsou doporučovány rozestupy a na zemi jsou namalované pomocné značky. Často narazíte na stojan s desinfekcí, ale s měřením teploty jsme se nesetkali. My jsme tedy strávili v rouškách bez přerušení 8 hodin. Nebylo to sice k nevydržení, ale příjemné to nebylo (já jsem např. vystoupila s vyrážkou na bradě).
  • Před odletem do Španělska jsme vyplnili online formulář tzv. Health Control Form (FCS), který vám zašlou vaše aerolinky. Po skončení se automaticky vygeneruje QR kód. Ten kontrolují na příletovém letišti ve Španělsku, takže jsme ho měli vytištěný, i když by asi stačil i v mobilu.
  • Na Kanárech byly při našem příletu roušky povinné ve vnitřních prostorách, hlavně v obchodech a v hromadné dopravě. Ovšem první den měla na ulici roušku tak třetina lidí, další den asi půlka a další už byly nutné všude. Nakonec byly povinné roušky i při příchodu na pláž. Dohlíželi na to plavčíci, dokonce i místní policie.
  • Byly zavřené některé památky a muzea, informační centa v národních parcích a třeba také jeskyně. My jsme měli plán strávit co nejvíce času mimo lidi, tak nam změny narušily program jen částečně.
  • Viditelně bylo méně turistů, a tak některé restaurace a bary vůbec neotevřely. Jinak byla v restauraci asi jen polovina stolů, aby se dodržely odstupy a před příchodem dalšího hosta vše důkladně desinfikovala obsluha, pochopitelně také v rouškách.
  • Než jsem text dopsala, došlo k další změně: Od 24. srpna je při návratu ze Španělska zapotřebí získat negativní test na kononavirus, jinak turisté musí strávit 14 dní v karanténě. Ale pozor – Kanárských ostrovů se to pořád netýká.

Příště bych se chtěla zaměřit na to, jak se připravit na cestování za pandemie obecně a na výběr vhdné lokality. Máte nějaké dotazy?? Budu ráda, když je vložíte do komentářů nebo na facebook.

Pražský bedekr: Karlín plný překvapení I.

Karlín mě opravdu překvapil.

Když jste kdysi vystoupili z metra na Sokolovské (dneska je to Florenc), dostali jste se do ošklivé a zanedbané čtvrti jménem Karlín. A po průchodu oblouky Negrelliho viaduktu se před vámi otevřela brána do světa, kde jste nechtěli setrvávat. Fasády s empírovým a secesním zdobením překryté do jedné barvy vrstvou prachu a špíny, spousta komínů a továrních hal, velké prázdné plochy zarostlé dvoumetrovým pelyňkem. Písnička Karlín od Ivana Hlase nebyla oslavou karlínských krás, ale velkým výsměchem.

Až do 19. století se tomuto místu říkalo prostě Zábransko, území ležící za branami Prahy, nebo Špitálské pole, protože zde do třicetileté války stál špitál. Na něj vlastně navázala Ivalidovna z roku 1737, domov pro vysloužilé válečné veterány a jejich rodiny, ke které patřil i hřbitov. Byla vystavěna v letech 1732 až 1740 zde byla podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera na mstě bývalé vojenské střelnice. Více než 1400 zde žijících válečných invalidů mohlo využívat vlastní obchody, lékárnu, nemocnici, salon, čítárnu, školu, kapli i pivovar.

Invalidovna skrytá v parku
Opravy pokračují

Nové jméno Karolinenthal získala na počest poslední manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty v roce 1817, kdy byla osada fakticky založena. Brzy po té zde vznikl i říční přístav, který velmi přispěl k rozvoji Karlína, stejně jako zde byla vybudována vůbec první plynárna v Praze, díky které se v centru města každý den rozsvěcelo 200 lamp. Velkou zásluhu na tom měl vynálezce František Křižík, který tady nechal postavit továrnu na obloukévé lampy, které osvětlovaly i ulice Karlína. Během několika let zde vniklo 18 továren, kde pracovalo na 700 dělníků. Své sídlo zde měly proslulé Zátkovy sodovkárny a pekárny, velká továrna na potisk látek (tzv. kartounka), strojírenské podniky, ale také továrny na výrobu mýdel, olejů, svíček, sirek, rukavic i klobouků, Z místa na luxusní bydlení se postupně stávalo průmyslové předměstí, především po zbourání hradeb města v roce 1874. Do centra Prahy jezdila koňka, později v roce 1898 ji vystřídala tramvajová trať. Založením hlavního pražského autobusového nádrží na Florenci v roce 1929 se tu vytvořil i významný dopravní uzel, to už Karlín patříl v hlavnímu městu.

Už od roku 1850 prochází čtvrtí Negrelliho viadukt, který spojil Masarykovo nádrží s nádražím v Bubnech a současně překlenul Vltavu,  V tom roce most měřil 1110 metrů. Měl 87 kamenných oblouků, z toho 76 pískovcových půlkruhových, 8 žulových segmentových a jeden pískovcový segmentový oblouk, pod kterým byl průchod pro pěší, později ho doplnilo ještě propojení na Libeň. Viadukt byl navržen který navrhnul Aloisem Negrellim, který proslul jako projektant Suezského průplavu. Až do roku 1910 byl Negrelliho viadukt nejdelším mostem v Evropě. Dodnes je nejdelším železničním mostem a třetím nejdelším mostem u nás. V minulém roce prošel viadukt, který je řazený mezi chráněné kulturní památky, generální rekonstrukcí a počítá se s ním i na další využití.

Nejzajímavější památkou z 19. století je v Karlíně bezesporu kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí. Patří mezi nejvýznačnější stavby v novorománském slohu u nás. Trojlodní kostel s apsidou a dvěma věžemi patří se svojí délkou 75m a šířkou 31m k největším církevním stavbám. Dovnitř jsem se nedostala, ale můžete si udělat představu z videoprocházky, kterou má na svých stránkách wikipedie. Na výzdobě se podíleli i Josef Mánes a František Ženíšek, sochy u vchodu jsou od Břetislava Kafky a můžete vidět i varhany, které byly ve své době největší u nás. Kostel byl vysvěcen přesně 1000 let po příchodu věrozvěstů na Moravu, tj. v roce 1863. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje_(Praha)

Karlínské náměstí navečer

Velkou část obyvatel Karlína tvořili bohatí židovští továrníci a obchodníci. Ti si nechali ve Vítkově ulici zbudovat v roce 1861 synagogu. Poslední její přestavba proběhla na konci 20. let 20. století ve výrazně funkcionalistickém duchu. Víme, že do ní na Velké svátky docházela i známá česko-německá židovská spisovatelka Lenka Reinerová. Dnes objekt patří Československé církvi husitské, která ji využívá jako modlitebnu.

Druhou významnou dominantou Karlína není zámeček, i když tak na první pohled působí, ale základní škola. Na Ličkově náměstí vznikla v roce 1906 jedna z nejmodernějších škol v celém Rakousko-Uhersku. Za zdobenou secesní fasádou se skrývá 21 učeben, tělocvična, lázeň a slavnostní síň a také 4 třídy mateřské školy. Jako jedna z prvních u nás se vytápěla ústředním parním topením. Obrovská budova zaujme výrazným secesním zdobením a historizujícími malbami.

V 60. letech vzniklo na Invalidovnou nové sídliště socialistického střihu a velký hotel Olympic, ale atmosféře Karlína to příliš nepomohlo. Po revoluci vznikla potřeba nových kancelářských prostorů. Od 90. let zde vznikal ambiciózní projekt River City s mnoha kancelářskými budovami, kterému se hodlám věnovat někdy jindy, Byly postaveny na nevyužitém prostoru Rohanského ostrova a do atmosféry Karlína mnoho nepromluvily, protože je od staré zástavby odděluje frekvantovaná komunikace. Změně na současnou stylovou čtvrť a vyhledávanou adresou v rámci celé Prahy předcházela velká katastrofa. V roce 2002 se Vltava vylila z břehů za zaplavila celý Karlín až do výšky 3 metrů voda, která byla spočítána jako stoletá. Karlín se stal symbolem boje s živlem na dlouhé měsíce. Všechny domy vyžalovaly obrovské opravy, některé musely být dokonce strženy. Ovšem to byl pravý impuls pro opravu a přestavbu celé čtvrti.

Sídliště a výstup z metra
Detaily socialistické arcitektury

První vlaštovkou, která přdcházela, byla přestavba areálu ČKD Dukla v roce 1999 na Palác Karlín který zainvestovala firma Karlín Group belgického podnikatele Serge Borensteina. Ta přinesla nový koncept – propojení kancelářských prostor, obchodů a bydlení do urbanisticky propojeného celku s výrazným architektonickým rukopisem. Většinou se snaží zapojit stávající architekturu z brownfieldů, např. bývalých továren, i když to někdy znamená jen zachování staré fasády a přetavení budovy na nový účel. Známý španělský architekt Ricardo Bofill tímto způsobem zrealizoval v Karlíně také Corso Karlín, která byla vyhlášena Stavbou roku 2001, Vision Park s jedinečnou společenskou halou Fórum Karlín, Kotelnu nebo dalších rezidenčních domů. Musím přiznat, že já tohle spojení starého s novým prostě miluju,

Mimo projektů v River City vzniklo v Karlíně i pár úplných novostaveb. Jako poslední byla v roce 2018 otevřena zajímavá stavba organických tvarů – Butterfly neboli motýl. Nachází se na hraně Vítkova a uzavírá Pernerovu ulici. To, co vás na první pohled zaujme, jsou oblé tvary budovy, které tak kontrastují s ostatními pravoúhlými domy. Ovšem i druhý pohled je zajímavý. Budovu pokrývá zelená fasáda, kde na 40tisíc rostlin tvoří vertikální zahradu.

Při povodních 2002 skončily svůj život ošklivé budovy statistického úřadu v sousedství Invalidovny. Na volném prostranství začal od roku 2009 vznikat projekt Futurama Business Parku od architeka Vladimíra Krátkého. Nepříliš objevné budovy, které aspoň v podobě tradičního režného zdiva korespondují s industriálním okolím, jsou seskupeny kolem jedné centrální osy, ovšem vtipně je doplňuje vodní element. Mělké bazénky podél chodníků jsou oživeny betonovými sochami, takže tu můžete pozorovat plameňáky, hrochy nebo i koupající se plavce, které vytvořil sochar Zdeněk Ruffer.

Dá se říct, že především za posledních 15 let se Karlín vyklubal z opravdu ošklivého kačátka v nádhernou labuť. Fasády domů získaly správné barvy, tovární haly začaly sloužit k jiným účelům, automobilová doprava se přesunula o pár ulic dál, a tak se i celý Karlín zklidnil. Z opomíjené čtvrti se stala vyhledávaná adresa pro milovníky současných trendů. Pokud chcete ochutnat modrní styly stravování, jsou tu krsáná bistra, pokud zbožňujete kávu, najdete tu velké množství kaváren s dokonalou přípravou, jestliže toužíte ochutnávat různé druhy piva a pivních stylů, je Karlín to správné místo. I mimopražští budou znát názvy jako Eska, Etapa, Proti proudu nebo Můj šálek kávy, To vše najdete v Karlíně. A navíc k komu spoustu kvalitní architektury, která spojuje genius loci průmyslového předměstí s moderními trendy současného města.

10 důvodů proč navštívit německý Ulm

Když jsem odjížděla do Ulmu za našimi kamarády Míšou a Michalem, podivovaly se kamarádky, že jim jméno města vůbec nic neříká. Kde leží a co je tam vlastně zajímavé? Mně se Ulm líbil nesmírně, protože má vše, co mám ráda – dávnou historii i nejnovější současnost, město i krásnou přírodu vše spojené dohormady do organického celku v lidských rozměrech. Nestrávila jsem tu tolik času, kolik by si zasloužil a vím, že ses sem budu chtít určitě vrátit.

Rozhodla jsem se proto sepsat důvody, proč určitě Ulm navštívit. A není jich málo…Napočítala jsem jich minimálně deset.

300 kilometrů do Rozvadova…
  1. Historie

Německé město Ulm leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranicích s Bavorskem. První zmínka o městě Ulm pochází z poloviny 9. století, kdy tu byla vybudována (na dnešním náměstí Weinhof) císařská falc, ale místo bylo osídleno už mnohem, MNOHEM dříve. V roce 1181 prohlásil císař Fridrich I. Barbarossa Ulm svobodným říšským městem, to znamená, že byl městským státem spadajícím přímo pod císaře, nikoliv pod menší místní vládce. Znamenalo to velkou nezávislost a prestiž, dokonce spolek svobodných měst, kam patřily třeba i Řezno, Lübeck nebo Hamburk, měl vlastního zástupce na Říšském sněmu Svaté říše římské.

Na západ od radnice můžeme projít kolem knihovny a pak krátkou uličkou a ocitneme se na náměstí, kde v 9. stol. stávala královská falc. Tady stojí budova Schwörhaus na památném místě, kde dřív byla kaple královské falce a později věž.

Schwörhaus

V 15. a 16. století zažil Ulm rozkvět díky rozvoji textilní výroby a významné křižovatky obchodních cest, dokonce razí vlastní měnu. Tyto cesty byly ovšem později přerušeny objevnými cestami a řadou válek, které se prohnaly kolem. Dokonce byl několikrát okupován francouzskými, rakouskými i bavorskými vojsky, než v roce 1810 ho získali Württembergové. V polovině 19. století zde byla vybudována strategická pevnost Wilhelmsburg, která dokázala pojmout až 100tisíc vojáků i s výzbrojí. V této době se město rozrostlo mimo původní středověké hradby o řadu továren a průmyslových podniků. Právě ty se staly terčem spojeneckého náletu v prosinci 1944, který zničil také 80 % historického centra města. Na uvolněných místech pak vznikaly stavby moderní architektury.

2. Ulm Münster

V Ulmu nemůžete minout hlavní dóm Ulm Münster, protože je vidět snad úplně odevšad. Jeho věž je totiž vysoká 161,53 m, což z ní činí nejvyšší kostelní věž na světě. Úzké točité schodiště je ukryté v postranní věžičce. Po zdolání více než 750 schodů se ocitnete na vyhlídkové plošině ve výšce 140 metrů nad zemí a z města i jeho okolí se stane dětská stavebnice. Až úplně na vrcholek otevřené kamenné věže vede ještě jedno schodiště jak z Jména růže, ale to bylo v průběhu naší návštěvy zavřené.

Zajímavá je i historie chrámu. Jeho prvním architektem byl Heinrich Parler. Pokud by vám to jméno bylo povědomé, tak máte pravdu. Jeho syn, kterého známe jako Petra Parléře, proslul jako architekt Karlova mostu a chrámu sv. Víta na Hradě. A ještě jedna podobnost by tu byla. Ulmský Münster se začal se budovat v 1377 (ten předchozí stánek byl zničen při obléhání města vojsky Karla IV.) jako katolický chrám a vinou náboženských válek i nedostatku peněz byl dokončen až v roce 1890, tedy po 518 letech od položení základního kamene (sv. Vít dokonce po 585 letech). V době reformace se přidala většina ulmských obyvatel k protestantům, takže chrám převzali luteráni, dodnes je největším protestantským kostelem v Německu. Zajímavé je, že byl postaven za peníze bohatých ulmských měšťanů a nebyl tedy stavbou financovanou církví. Kostel je protestantsky jednoduchý, zaujmou vás výrazné sochy podél hlavní lodi a velké varhany, na které hrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Původní oltář byl zničen v období reformace, ale z 15. století zůstala vitrážová okna za ním a také nádherně vyřezávané chórové lavice s bustami.

(kostel vstup zdarma, věž 5 euro na osobu)

3. Stará a nová architektura

Mám pocit, že Ulm je ukázkovým spojením starého s novým, potkávají s opravdu na každém kroku. Spojenecké bombardování v prosinci 1944 bylo zaměřené na průmyslové podniky a vojenské objekty v okolí centra Ulmu, ale některé bomby zasáhly i historické centrum města. Po jediném dni zůstalo zničeno celých 80 % budov v centru. Ulm Münster nebyl vážněji poškozen, ale byly zasaženy historické stavby na hlavním náměstí a v jeho blízkosti. Část z nich bylo vystavěna znovu, na míst byly vybudovány současné stavby, které zajímavě propojují staré a nové. Na začátku 90. let bylo náměstí Münsterplatz uzavřeno stavbou Stadthaus – městského výstavního centra s turistickou kanceláří se zvláštním propojením devíti kostek a kruhové stěny.

Vedle hlavního náměstí, kde se konají každou středu trhy s ovocem, zeleninou, květinami i s masem a rybami, se nachází stará radnice. Nemůžete ji přehlédnout kvůli její malované renesanční fasádě, kterou z východní strany zdobí zajímavé astronomické hodiny se zvěrokruhem ze 16. století. A hned vedle stojí moderní prosklená pyramida Centrální knihovny od architekta Gottfrieda Böhma, která byla otevřena v roce 2004

Silná židovská komunita měla svoji hlavní synagogu kousek od Münsteru na Weinhof, ta byla zničena při pogromu v listopadu 1938. Na stejném místě byla v roce 2012 otevřena nová synagoga a židovské společenské centrum. Jednoduchou „kostku“ ozvášťňují tzv. jeruzalémská okna v podobě stylizované Davidovy hvězdy. Na stejném náměstí najdete i Schwörhaus – Dům přísahy, který byl postaven na místě bývalé falci a připomíná zvýšení postavení řemeslníků při hlasování městské rady nad urozenými občany v roce 1397.

Zajímavé stavby vznikly i v bezprostřední blízkosti centra např. Galerie Kunsthalle Weishaupt ve čtvrti Neue Mitte nebo budova Sparkasse od Stephana Braufelse, který vytvořil i obchodní dům Münstertor vedle staré radnice.

4. Fischerviertel

Asi nejromantičtější místo v Ulmu je čtvrť Fischerviertel. Středověké hrázděné domy na březích říčky Blau, která se zde rozlévá do dvou ramen, obývali rybáři a řemeslníci, dnes ti najdete řadu hospůdek a hotýlků nebo třeba funkční dřevěné mlýnské kolo na hostinci Lochmühle. Na jednom z domů také najdete desku potvrzující jedinečnost této stavby zápisem do Guinessovy knihy rekordů jako nejvíc šikmý hotel na světě. Hrázděný dům tzv. Schiefes Hausse viditelně naklání směrem k říčce, vypadá to roztomile, ale spát bych v něm fakt nechtěla.

5. Dunaj

Ulm leží v místě, kde se do Dunaje vlévají řeky Blau a Iller. Dunaj pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, ale pokud znáte jeho velikost ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, budete překvapeni, že jeho šířka v Ulmu dosahuje maximálně 100 metrů. Od pramene sem urazí asi 150 kilometrů, než se do něj z pravé strany připojí alpská řeka Iller a zleva menší tok Blau, který ovšem protéká přímo starým městem a tvoří tak krásné kulisy historickým domům. Ulm je také posledním místem, kam ještě směřuje velká lodní doprava proti proudu. Nad tímto úsekem se setkáte už jen s výletními loďkami, veslicemi, šlapadly a dalšími vodními hýbadly, protože pro místní ve voda všudepřítomný živel. Jako důkaz mohou posloužit četné kašny po městě – Lví, Delfíní, Sádková nebo Jiřího kašna.

Elektrárna před Ulmem – konečná pro lodní dopravu

Ze strany od Dunaje jsou také vybudovány městské hradby z 15. století, které doplňují dvě věže ze staršího opevnění Metzgerturm a Gänsturm, na severní straně centra zůstal zachovaný kus zdi a věž s bránou Seelturm.

6. Einstein

Nejznámějším zdejším rodákem je Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny na fyziku z roku 1921 a autor nejslavnější rovnice, kterou změnil nazírání na fungování světa. Jeho rodný dům v Bahnhofstrasse 20 byl zničen při spojeneckém bombardování v roce 1944. Prožil ve městě pouhý rok svého života, než se rodina židovského obchodníka a elektrotechnika Hermanna Einsteina přestěhovala do Mnichova a pak do Itálie a Švýcarska. Ovšem místní s nadsázku tvrdí, že právě místo narození mělo zásadní vliv na jeho genialitu.

Attribution: Björn S. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Einstein-Brunnen_-_panoramio.jpg

7. Univerzita a vědecké centrum

Ulm se pyšní přízviskem Univerzitní město. Universität Ulm nemá dlouhou tradici, byla založena až v roce 1967, vede si ale výborně, protože podle prestižního hodnocení univerzit jí patří 8. místo na světě mezi mladými univerzitami. Město přiláká každý rok spoustu mladých lidí, takže na čtyřech fakultách poskytuje vzdělání více než 10ti tisícům studentů, což je ve 120tisícovém Ulmu hodně znát. Její moderní budovy ve čtvrti Tübingen doprovází celý rozlehlý kampus a také tzv. Vědecké městečko, kde se zabývají aplikovaným multidisciplinárním výzkumem, což univerzitě přidává na prestiži. Součástí areálu je také významná Univerzitní nemocnice. Univerzita sice nenese jméno slavného rodáka, ale alespoň je po něm pojmenována hlavní ulice – Albert Einstein Allee.

8. Blautopf

Říčka Blau (v němčině Modrá), která prochází Ulmem a vlévá se zde do Dunaje, má svůj počátek ve zvláštním místě nazývaném Blautopf. Nachází se ve městě Blaubeuren asi 15 km od Ulmu a kousek za klášterem najdete jezírko s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nevědělo, kde pramen vzniká, dnes se považuje za potvrzené, že sem křišťálově čistá voda proniká jeskyním systémem z vápencového pohoří Švábská Alba nebo také Švábská Jura. Podzemní voda zde vytvořila několik velikých jeskyní např.  Blauhöhle nebo Apokalypse, které byly prozkoumány až v nedávné době, a napojují se na Blautopf v hloubce asi 20 metrů. Do nedávné doby zde bylo potápění zakázáno, protože tu došlo k několika smrtelným úrazům, dnes je to možné pouze s několika specializovanými agenturami. Kolem jezírka vede jednosměrná cesta od vodního mlýna, kde je možné zhlédnout dokument o objevování jeskyní

9. Pravěké jeskyně

Pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu je vápencového původu a skrývá v sobě mnoho jeskyní, některé zdroje uvádějí, že jich je víc než dva tisíce. Staly se výborným útočištěm pro pravěkého člověka, který zde žil už zhruba před 40ti tisíci lety, tedy velice brzo po příchodu pravěkého člověka do Evropy. Pozůstatky jejich života, které se našly v údolích Lonetal a Achtal, byly uznány za natolik významné, že jsou od roku 2017 pod ochranou UNESCO. Mimo jiné se zde našel nejstarší známý hudební nástroj – pravěká flétna, ale také šperky, figurky (např. Venuše, která se našla v jeskyni Hohle Fels, ale také sošky mamutů, lvů nebo koní) vyřezávané z kamene, kosti nebo slonové kosti. Figurka Lvího muže, zobrazeného jako člověka se lví hlavou, je dokonce považována za nejstarší známé umělecké dílo vůbec. Některé z jeskyní, které byly objeveny v roce 1860, jsou veřejně přístupné, umělecká díla se nacházejí ve více muzeích např. v  Landesmuseum Württemberg ve Stuttgartu nebo v Prehistorickém muzeu v Blaubeuren.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A1bsk%C3%A1_Alba
https://www.dw.com/en/caves-and-ice-age-art-in-the-swabian-jura/a-39314348

10. Na kole i pěšky

Ulm má výbornou polohu na poklidnou cyklistiku. Město leží v nadmořské výšce 459 až 646 metry, staré město i bavorský Neu Ulm za Dunajem ovšem leží na rovině, nad kterou se zvedají kopce počínající Švábské Alby. Město je protkáno řadou cyklostezek a i ve městě samém je to možná častější dopravní prostředek než auto a také nejspíš rychlejší. Občas najdete dopravní značky, že ulice je jednosměrná, ale pouze pro auta, kola jezdí oběma směry. Kolem Dunaje vede pochopitelně nádherná cyklostezka.

Jako ideální místo na procházky je stezka pro pěší, která vede přímo vedle historckého centra nebo velký park Friedrichsau na jeho břehu kousek po proudu. Vznikl už v roce 1811 a je nádhernou symbiózou stromů, květin a vodních ploch, které doplńují zajímavá umělecká díla. Můžete tu sportovat, navštívit malou zoologickou zahradu, děti se mohou vyřádit na nápaditých hřištích. Z parku také odjíždějí turistické lodě, aby poskytly pohled na město i na Neu Ulm z druhé strany Dunaje z nezvyklé perspektivy.

A navíc – Blízké okolí

V 1. století našeho letopočtu překročili vojáci Římské říše řek Rýn a Dunaj a posunuli hranice civilizovaného světa dál na sever. Další rozšiřování se zde zastavilo a na severní hranici říše vznikl systém opevnění,  který nazýváme limes romanum. Původní proutěné ploty a dřevěné věže na dohled postupně nahradily palisády a věže z kamene na celkové délce 380 kilometrů. Podél limes vznikaly tábory legionářů, ze kterých se vyvinula středověká města. Na místě největšího římského tábora severně od Alp ve městě Aalen bylo vybudováno muzeum, jenž přibližuje Hornogermánsko-rétský limes a zahrnuje i pozůstatky římské pevnosti a kasáren. Aby zůstaly památky na římské období zachovány, byl systém limes zapsán v roce 1987 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Aalen se nachází 70 km severně od Ulmu, ale pokud byste cestovali do Ulmu po dálnici od Norimberka, bude to vlastně po cestě. https://www.limesmuseum.de/limesmuseum.52501.52497.htm

Pokud jste milovníky barevných dánských kostiček, necelou půl hodinu cesty od Ulmu na východ se nachází v bavorském městečku Günzburg Legoland Germany. Byl otevřen v roce 2002 a každý rok přiláká více než milion návštěvníků. Vstupné tedy stojí za to – jednodenní stojí 50 euro za dospělého a 45 euro za dítě, ale to nadšence asi neodradí (v současnosti mají vstupenky jen online, ale zase jsou trochu zlevněné). Na ploše 130 000 m2 tu najdete miniaturní legoměstečko LEGO Miniland, kde jsou postaveny z legokostek známé budovy především z Německa, jako je model Berlína s Braiborskou bránou nebo stadion v Mnichově. Mimo to můžete projet v okružním vláčku nebo si pohrát s legoautíčky na dálkové ovládání, dokonce se můžete v legohotelu i ubytovat.  V Adventure landu se nabízí třeba safari za zvířaty z lega nebo dinopark, pouťové atrakce jako je horská dráha v lego hradu nebo rozličná dětská hřiště. Každý rok se expozice inovuje a představuje nejnovější přírůstky do Lego rodiny. Existuje i síť menších Legoland Discovery Centre, nejbližší je nachází v Berlíně. https://www.legoland.de/cs/

Směr Rakousko! – Fridrichshafen, Sankt Galenkirsch, Lünersee

Na začátek mám dotaz: Víte, který stát má mezinárodní poznávací značku FL (kterou má většinou i v normální spz)?

Zatímco budete přemýšlet, přidám  pár zážitků z cesty. Plány na treky ve Schwarzwaldu nam zhatilo počasí, tak jsme místo na západ zamířili k jihu do města Fridrichshafen, které leží na břehu velikého Bodamského jezera. Tak velikého, že se o něj dělí Německo s Rakouskem a Švýcarskem. Mezi tyto tři státy se ještě vešel pidistáteček Lichnštejnsko (to je ta pro mě neznámá značka FL 😉). Byla by škoda ho nenavštívil, když stačilo si zajez asi jen 20 kilometrů. Mezi Rakouskem a Lichnštejnskem fungovali dokonce celníci, takže jsme se museli legitimovat a potvrdit, že nepřevážíme alkohol, cigarety, sni salámy. Všechno jsme pochopitelně odkývali, až dodatečně jsem si uvědomila, že je to naprostá pravda. Vyjímečně jsme neměli v autě vůbec. Celou cestu do hlavní města Vaduzu pršelo, takže jsme ani nestavěli, přestože několik měst vypadalo skvěle, třeba Feldkirsch. Vaduz mě vůbec nezaujal, takové menší město s výrazným hradem na kopci, takže jsme jen pořídili povinnou fotku hradu a zmizeli.

Fredrichshafen
Vaduz – hrad za deště

Naším cílem byly ještě Alpy, nikoliv ovšem německé, ale vyšší rakouské. Z téhle strany je neznáme. Zjistila jsem, že Rakušané koronakrizi řeší podobné jako my. Zdůrazňují odstupy a hygienická pravidla, roušky už nejsou povinné v obchodech, ale ve veřejné dopravě se s nimi potkáte. Alpy a vlastně vůbec celé Rakousko žijí z turistického ruchu, ale teď je tady opravdu klid. V kepmu s námi bydlí jen pár Němců a Belgičanů. Díky tomu také všechno působí jako období hodně řed vrcholnou sezónou  (nebo jako Balaton po sezóně). I to počasí nepůsobí letně, teploty kolem 15 st. a déšť. Druhý den jsme vyrazili nahoru na trek a skoro celou dobu pršelo – od drobného mrholení po lehký déšť. Nad městecko Sankt Galenkirsch jsme vyjeli kabinou, které v zimě vozí lyžaře na kopec Grassjoch, teď funguje jen od pátku do neděle. Už cestou vzhůru bylo jasné, že nám trek nebude kazit ani tak déšť, jako mlha. Na krásné výhledy jsme mohli zapomenout. Od horní stanice lanovky jsme se vydali směrem na Roßberg, plánovaný okruh jsme nedokončili a téměř po spádnici sestoupili po červené značce více než 1500 výškových metrů zpátky do údolí. Nohy dostaly opravdu zabrat a to ani nemluvím o tom, že od vystoupení z lanovky po teplou sprchu v kempu měly na sobě úplně rozmáčené boty. 

Jak rozhýbat ztuhlé nohy po včerejším dlouhém sestupu? Bylo by chybou přemýšlet nad masáží nebo třeba bazénem. Nejlepší další výšlap, kvůli kompenzaci pochopitelně nahoru. Vybrali jsme si krásné jezero Lünersee. K němu se dá dostat buď pěšky nebo lanovkou. Ta ovšem nefungovala, my bychom s ní stejně nejeli, to by nebyl ten správný zážitek. První hodinu stoupání jsem sice měla pocit, že mi v noci někdo nohy vyměnil za starší vyřazený model. Pak už to docela šlo. Nádherné jezero i slinečné počasí byly za odměnu.