Archiv štítku: Asie

Vietnamská Suchá nudle (Bún bò Nam Bộ)

Naši kamarádi Petr s Hankou při cestě po Vietnamu ochutnali ledacos, ale nejvíc si pochutnali na Bún bò Nam Bộ, což obsahuje název pro tenké kulaté rýžové nudle (bún), hovězí () a název pro jižní části Vietnamu, který původně ovládali Francouzi (Nam Bộ). Petr toto jídlo překřtil na Suchou nudli, protože je na první pohled je dost podobná Pho bò, ovšem bez vývaru. Bún bò Nam Bộ představuje vlastně salát z nudlí a hovězího masa přellitých omáčkou, prostě spousta laskomin v jedné velké misce.

http://www.vietfoodfriends.cz/uvarte-si-sami/recept/bun-bo-nam-bo-9

Vietnamská bistra se rozrůstají a s nimi také povědomí o tom, že vietnamská kuchyně nejsou jen Pho bò a závitky, takže si můžete dát i tuto specialitu. A nebo si ji doma připravit, je docela jednoduchý…. Někde bývá problém sehnat autentické koření, tady největší rozdíl dělají asijské bylinky. Stálicí je tradičně koriandr, ke kterému se přidává asijská bazalka, perila, máta a citronová tráva. Pro ně můžete zaběhnout do SAPy, prodejny orientálních potravin, ale i ve větším supermrketu je najdete v květináčkách nebo balené. Pokud milujete asijskou kuchyni, můžete si je vypěstovat ze semínek. Dají se také z malého květináčku z obchodu přesadit do většího truhlíku a vařit s nimi celou sezónu. Jo, a ještě potřebujete rybí omáčku, ale tu máte už určitě doma, protože je nezbytná pro snad všechny východoasijská jídla. Smažená cibulka se prodává i balená (např. i v IKEA), ale dá se připravit i dopředu doma – osmažit a usušit, pak vydrží dlouho.

https://www.mycookingdiary.cz/recept/bun-bo-nam-bo/

Tak jdeme na to:

  1. Na jednu až dvě hodiny si namarinujeme hovězí, které je nakrájené na tenoučké plátky (2 – 3 mm). Pomůže, když maso před krájením necháme na půl hodiny v mrazáku, lépe drží tvar a nevlní se. Marinádu připravíme z rybí omáčky, jemně nakrájeného česneku, rýžového octa, špatky cukru a pepře, nasekané citronové trávy a chilli, vše rozmíchané v troše vody.
  2. Rýžových nudlí je víc druhů, tak je potřeba zjistit z balíčku, jakým způsobem se mají připravovat ty naše. Někdy se namáčejí, někdy se vaří rovnou. Hotové nudle prolijeme studenou vodou, aby zastavily var a zbytečně neměnily konzistenci.
  3. Opražíme nesolené arašídy nasucho na pánvi, až budou mít černé flíčky. Pak je roztlučeme na drobnější kousky v hmoždíři nebo si můžeme pomoct válečkem na těsto, kterým jemně boucháme do arašídů zabalených v utěrce.
  4. Nakrájíme si všechny ostatní přísady – ledový salát na nudličky, salátovou okurku na tenké nudličky, stejně jako syrovou mrkev, která může být i na tenké plátky, bylinky na menší kousky.
  5. Zálivku si připravíme svařením vody s rýžovým octem, rybí omáčkou, s cukrem, orestovaným česnekem na tenké plátky. Výsledná chuť by měla být sladkokysele pálivá. Necháme ji schladnout na teplotu 20 – 30 stupňů, teplejší by ublížila salátu.
  6. Zprudka na pánvi osmažíme hověží maso na co nejvíc rozpálené suché pánvi (bude to trvat tak 2 – 3 minuty), až je na průřezu hotové.
  7. Do velké misky naskládáme dolů ledový salát, na něj nudle a teplé hovězí plátky, z ostatních surovin uděláme „hromádky“ – arašídy, pražená cibulka, bylinky, mrkev, okurka (někdo přidává i mungo klíčky).
  8. Zálivkou misku nepřelejeme, ale nalijeme okolo stěn misky, aby byla dole v misce a jednotlivá sousta se do ní dala namáčet.

Suroviny na 4 velké misky:

  • do misky:
  • 400g rýžových nudlí (nejlépe kulatého průřezu)
  • 1 větší mrkev
  • 1 malý ledový salát
  • 200g nesolených arašídů
  • 100g smažená sušená cibulka
  • půlka malé salátové okurky
  • zelený koriandr
  • perila zelená nebo červená
  • máta
  • příp. mungo klíčky

  • na maso:
  • 0,5kg hovězí kýty
  • 2 stonky citrónové trávy
  • 4 stroužky česneku
  • rybí omáčka
  • špetka cukru
  • rýžový ocet
  • chilli
  • pepř

  • na omáčku:
  • 2 lžíce rýžového octa
  • 3 lžíce cukru
  • 3 lžíce rybí omáčky
  • 1 hlavička česneku
  • chili papričky dle chuti
  • voda

Indické koření masala a recept na Butter chicken

Víte, čím se nejvíc liší jídlo v cizině od toho, které si uvaříte podle stejného receptu doma? Jasně…v koření. Pokud má pokrm chutnat autenticky, potřebujete to správné koření. Ale třeba u indické kuchyně je běžné, že směsi koření se velmi liší region od regionu i kuchař od kuchaře. Můžete si ho tedy zkusit namíchat doma, ovšem lepší je koupit u renomované značky. V Česku mám dobré reference na obchod Koření od Davídka (https://www.korenioddavidka.cz/index.php). velký výběr všehomožného koření představuje Království chuti (https://www.kralovstvichuti.cz/), ale ani s jedním nemám osobní zkušenost. My si totiž taháme z cest zavakuované balíčky s kořením, návštěva trhu nebo obchodu s kořením patří k našim nezbytným rituálům na cestách.

Marocké trhy s kořením
Indické stánky
Malý vzorek z našich indických zásob

Základem indické kuchyně je směs koření masala a můžete se s mí potkat vážně všude – pečená a grilované masa v tandoori peci ochucuje tandoori masala, lehce odlišná směr fish masala se používá hlavně v jižní Indii na ryby, chat masala se přidává do zeleninových jídel nebo studených pokrmů. Většina Indů si neumí představit svůj život bez čaje, tedy bez masala tea, i do tohoto kořeněného čaje s mlékem a cukrem se používá masala (říká se jí dáta masala nabo chai masala). O přípravě indického čaje jsem psala na mých starých stránkách: https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/recepty/cajnebolichai?authuser=0

Vůbec nejpoužívanější a hodně univerzální je směs garam masala, bývá většinou namletá, ale můžete se s ní setkat Někdy se jí říká kaření pěti vůní, i když se skládá z více než pěti složek. V základu obsahuje koriandr, pískavice, římský kmín, pepř, hřebíček, skořice, zázvor, anýz, kmín, česnek, kardamom, muškátový květ, bobkový a fenyklový list. Slovo garam znamená horká, protože se musí nejdřív opéct a na teple rozvonět. Má velmi široké použití, nechybí v masových ani vegetariánských pokrmech i v jogurtových dipech, používá se jako prášek nebo v jižní Indii také jako pasta s kokosovým mlékem a octem.

Jméno masala obsahuje řada indických jídel, nejznámější je chicken tikka masala, která ovšem vznikla v Británii jako varianta na grilované kuřecí kousky (chicken tikka) s bohatou kořeněnou omáčkou a zpětně se do Indie vrátila. Britská kuchyně hodně vstřebává původní kuchyně přistěhovalců, takže chicken tikka masala byla uznána za „neflašované britské jídlo“. Stalo se dokonce tak běžné, že Britové pro něj nejčastěji používají jen zkratku – CTM.

Podobnou úpravou je butter chicken, jen se předem marinované kuřecí maso negriluje, ale pomalu vaří přímo v pikantní omáčce. Pokud seženete originální garam masalu, můžete se do toho hned pustit také.

Postup:

  1. Nakrájejte kuřecí prsní nebo stehenní řízky na kousky cca 4×4 cm.
  2. Připravte marinádu z jogurtu a citrónové šťávy ochucené pasírovaným česnekem, strouhaným zázvorem a garam masalou. Dokonale jí obalte každý kousek masa.
  3. Nechte odležet přes noc v ledničce. Před tepelnou úpravou marinované maso včas vyndejte, aby se dostalo na pokojovou teplotu. Případně můžete maso marinovat kratší dobu mimo ledničku, ale alespoň hodinu (víc je samozřejmě lepší).
  4. Velké množství cibule nakrájejte na kostičky a pomalu ji opečte na oleji nebo na másle (lepší je pochopitelně ghí) na středním plameni. Využijte velký hrnec nebo opravdu velkou pánev, budete do něj postupně přidávat hodně dalších ingrediencí.
  5. Když cibule získá zlatou barvu (může to trvat i čtvrt hodiny), přidejte česnek a po chvíli i všechno koření mimo soli. Nechte na tuku spojit a rozvonět.
  6. Přidejte na kousky nakrájená konzervovaná rajčata a nechte prohřát, pak přilijte smetanu.
  7. Rozmixujte ponorným mixérem dohladka. Podle hustoty můžete ještě naředit smetanou. Podle chuti osolte.
  8. Omáčku přiveďte znovu do varu, stáhněte intenzitu varu a přidejte namarinované kuře. Opravdu pomalounku vařte, pokud by byl var intenzivní, kuře bude tuhé.
  9. Když je kuřecí maso měkké, rozpusťte na konec v omáčce velký kus másla.
  10. Podávejte s rýží, ozdobte lístky čerstvého koriandru.

Nechte si chutnat!

Suroviny: Na marinádu:

  • 1 kg kuřecích prsou nebo stehenních řízků
  • 5 lžic citrónové šťávy
  • 4 stroužky česneku, propasírované
  • 4 cm zázvoru, nastrouhaný
  • 1 – 2 lžíce garam masala
  • 7 lžic kvalitního bílého jogurtu

Na omáčku:

  • 3 – 4 velké cibule
  • 8 stroužků česneku
  • 800g konzervovaných rajčat na kousky
  • 600 g smetany ke šlehání
  • 120g másla nebo část oleje, část másla
  • 4 lžíce garam masaly
  • 3 lžičky sladké papriky
  • 2 lžička kurkumy
  • chilli dle chuti
  • sůl


Taiwanská specialita: Hot pot a jak ho udělat doma

V dnešním kulinářském okénku se vydáme až na daleký Taiwan, kde strávili více než měsíc naši kamarádi Petr s Hankou. Měli šanci několikrát okusit tuhle specialitku na vlastní kůži a velmi ji doporučovali jako ideální jídlo na prohřátí pro chladné zimní večery. Včera se ochladilo natolik, že jsme uspořádali „zimní“ hot pot večer (i když v květnu).

S jídlem typu hot pot se setkáte ve velké části Asie, ale dá se říct, že Taiwanci jsou jím úplně posedlí. Hot pot v překladu znamená horký hrnec a ten je opravdu středobodem celého postupu. Uprostřed stolu se zapuštěnou plotýnkou, kolem kterého sedí hosté, stojí hrnec s neustále vařícím vývarem. Strávníci si vybírají ze surovin, na co mají chuť, a to hodí do hrnce s bublajícím vývarem. Všechno je nakrájené na malé kousky, aby vaření netrvalo dlouho. Záleží tedy na chuti každého, za jak dlouho danou věc z hrnce vyloví. Někdy stačí jen na okamžik spařit, jindy nechat chvilku vařit. Obvykle bývá vývar z hovězího masa a před podáváním na stůl se přeleje přes osmaženou cibulku s nasekaným chilli. Ale pochopitelně se setkáte i s vepřovým nebo kuřecím, někde dokonce s nádobou rozddělenou na dvě části pro dva druhy vývaru.

Co jsme včera měli v hot potu?

Naše improvizace – elektrický dvojvařič na stole. Ideálně se u něj stojí ;-))
  • Kousky hovězího masa – falešná svíčková nakrájená na tenoučké pláty (ideálně se krájí po zmražení)
  • Plátky z kuřecích prsou
  • Krevety
  • Filátka z pstruha
  • Udon nudle předvařené
  • Rýžové nudle 
  • Pak choi 
  • Špenát
  • Zelí na větší kousky
  • Houba Jidášovo ucho
  • Malé žampiony 
  • Tofu
  • Paprika červená – proužky
  • Dýně na malé kousky
  • Fazolky
  • Kukuřice nakrájená na cca 2 cm špalíčky
  • Mladá cuketa na kolečka
  • Kedlubna na plátky
  • Mrkev na širší proužky

Po vytažení z hotpotu (ideálně malou naběračkou, aby jste ochutnali i vývar, nebo jen jídelními hůlkami) si každý dal uvařené maso a zeleninu do misky, kam si přidal jednu z omáček. My jsme měli dvě. První byla sladká ze sójovky, vinného octa, zázvoru a chilli, druhá ze sójovky bez soli, do které se přidala najemno nasekaná cibulka, česnek, koriandr a chilli. Můžete podávat s vařenou rýží, ale je zbytečná, my jsme se přecpali i tak. Nezapomeňte dodlábnout zbytek vývaru, jsou v něm silné chutě všeho, co do jste do něj hodili.

Rybičky a krevetky

Co jiného můžete hodit do hot potu? Vepřové maso, mořské ryby, jakékoliv plody moře (chobotnice, olihně), masové kuličky, wonton knedlíčky, různé druhy salátu, houbičky shitake nebo enoki…. Prostě cokoliv, na co máte chuť.

Nechte si chutnat, ideálně s přáteli. A kdyby vás zajímalo vyprávění Petra a Hanky o Asijské cestě 2019, najdete ho na webu Chilli klubu (Taiwan – http://(ttp://chilliklub.cz/?cat=13 a Filipíny – http://chilliklub.cz/?cat=14 )

https://thewoksoflife.com/hot-pot/
http://twitpic.com/9nm0o

Filipínská specialita: Pravé kuřecí adobo

Honí vás chuť na něco dobrého a vy nevíte na co? Tak si tentokrát nedejte Kinder, ale uvařte si filipínské národní jídlo – adobo. Můžete ho připravit z hovězího, vepřové panenky, z kuřecích paliček nebo z třeba z olihní, ale určitě v něm nemůže chybět ocet. Ten se originálně používá palmový nebo kokosový, ale vinný také není problém. Výsledná kombinace není kyselá jako kvašáky, ale lahodně nakyslo-sladko-slaná, prostě de-li-ga-te-sa. Ani příprava není složitá, i když se bude lišit podle místa původu kuchaře, protože Filipíny mají přes sedm tisíc ostrovů. Našla jsem tři základní postupy:

  • namarinovat maso přes noc, druhý den osmažit maso, pak podusit a za pomoci octa dokončit omáčku
  • namarinovat maso přes noc, druhý den uvařit a dodělat omáčku
  • maso uvařit, dokončit omáčku a maso nakonec opéct.
Adobo dle April z kuřecích paliček

Podle tohoto posledního způsobu adobo připravovala Filipínka April, spolubydlící našeho Davida a Irči v zélandském Aucklandu. Moc ráda vařila a pekla, rozjíždí dokonce svůj vlastní youtube kuchařský kanál. Pokud by vás zajímal, tady je odkaz https://www.youtube.com/channel/UCt7bURzm03qUbEuLHzy8rCQtakže máme autentický a naprosto nejlepší možný zdroj. April adobo kořenila jen pepřem, ale většinou se přidávají i naše oblíbené pálivé papričky a bobkový list.

April, David, Mel
  1. Dejte do hrnce nebo na pánev maso, sójovou omáčku, cibuli a česnek, zalijte vodou a nechte pomalu vařit asi 40 minut nebo dokud není maso měkké.
  2. Když se vyvaří většina vody, přilejte ocet a nemíchejte. Pokud byste ocet zamíchali, byla by omáčka kyselá, takhle se ocet po pár minutách odpaří.
  3. Přidejte cukr a koření podle chuti, nechte ještě minutu vařit. Pak omáčku slijte do jiné nádoby.
  4. Maso ponechte v hrnci/pánvi, přilejte do hrnce olej a opečte maso do zlatova, bude to trvat jen pár minut.
  5. Přelijte zpátky omáčku a můžete podávat. Pochopitelně s rýží, protože jak říkají Filipínci, jedí rýži k snídani, obědu i k večeři.
Naše adobo s větším množstvím omáčky

Suroviny:

  • 1 kg kuřecích prsou nakrájených na kousky
  • 8 lžic sójové omáčky
  • 4 lžic vinného octa
  • 1 velká cibule
  • 5 prolisovaných stroužků česneku
  • 1 čajová lžička mletého pepře
  • 1 a půl hrnku vody
  • 3 lžíce oleje
  • 1 lžička cukru

Thajská specialita: Luxusní Papája salát

Kamarádi Hanka a Petr se právě vrátili z Thajska, takže nám dnes připravili pravý papája salát. Byla to fakt delikatesa…Vyptala jsem se na recept, tak co ji také vyzkoušet?

Základem je nedozrálá papája (dá se koupit v Sapě, ale občas i v některém supermarketu nebo zelenině), zralá je moc měkká a chutná trochu jinak. Po oloupání by měla být papája křupavá jako mrkev, kterou také oloupeme. Obojí můžeme nastrouhat na struhadle na střední nudličky, Petr ovšem použil speciální škrabku. Mrkev je lepší, když ji posolíme a necháme chvíli „vypotit“.
Zelené fazolky rychle spaříme, aby nezratily zelenou barvu, a nakrájíme na asi 2 cm kousky. K papáje, mrtvi a fazolkám přidáme mungo klíčky.

Ve hmoždíři nadrtíme česnek, chilli papričky a bílé části jarní cibulky. Uděláme si cukrovou vodu na zálivku tak, že v 1 dl vody nasypeme tolik cukru, dokud se ještě rozpouští. Přidáme šťávu ze dvou limetek a několik kapek rybí omáčky. Spojíme s nadrcenou částí a přidáme nakrájenou zelenou část jarní cibulky. Vše nalijeme na připravenou zeleninu.
Navrch posypeme nahrubo roztlučenými arašídy, které jsme před tím nasucho opekli na pánvi.

S podobným základem se dají vytvářet i další jídla na thajský způsob, např. se skleněnými nudlemi a krevetami, určitě stojí také za vyzkoušení. Tak dobrou pálivou chuť!

Suroviny:

1 zelená papája, 3 – 4 větší mrkve, hrst mungo klíčků, hrst zelených fazolek, 4 stroužky česneku, 3 chilli pálivé papričky (co kdo vydrží), 4 jarní cibulky, hrst arašídů, 2 limetky, rybí omáčka, cukr, sůl

Exotický Kyrgyzstán – Hlavní město Biškek

Kyrgyzské hlavní město se jmenuje Biškek, ale zkušenější generace bude znát ze školy jeho předchozí jméno Frunze, které mělo od roku 1926 až do roku 1991 po blízkém spolupracovníkovi V. I. Lenina. Má skoro milion obyvatel, ale na mě působilo jen jako ošuntělé město balkánského typu. S přirovnáním k Balkánu jsem před třemi týdny začínala a celá cesta mě tento první dojem jen potvrdila. Historické centrum chybí, protože bylo založeno na konci 19. století jako vojenská pevnost. Bylo pro ní vybráno strategické místo na tradiční Hedvábné stezce.

Střed města představuje náměstí Ala-too s budovou národního muzea a obrovskou vlajkou s vojenskou stráží. Vedle ní původně stál na vysokém podstavci obrovský Lenin, dnes ho vystřídala Svoboda….Na rozpáleném náměstí stříkaly fontány a kolem nich stromy obsypané velkými květy. Chvíli jsem si myslela, že mne šálí zrak…všechny listy a květy zaručeně nezvadnou, jsou totiž udělané z látky. Ale příjemně mne zde překvapila socha Čingize Ajtmatova, kterého jsem v mládí ráda četla (a jeho Popraviště mi dodnes nevymizelo z paměti). Ani jsem netušila, že je to Kyrgyz.

Kousek před náměstím nás zaujala ještě jedna budova, na první pohled státní a významná v typickém socialistickém slohu, ale nebyla nijak označená a ani z mapy se nám nepodařilo zjistit, co to je. Až doma jsme dohledali, že se jí říká tzv. Bílý dům a je sídlem partlamentu i prezidenta. 

Pár zajímavostí by se ale v Biškeku našlo. Mezi hlavními tepnami města se rozkládají parky v délce několika kilometrů, někde jsou sochy, jinde dětská hřiště, ale ve všech příjemný stín pod korunami stromů. Druhou zvláštností jsou mělké kanálů vedoucí podél chodníku, v některých z nich teče stružka vody. Může to být klimatizace k ochlazení rozpálených ulic, možná spojená s úklidem odpadků.

Jako vždy jsme navštívili zdejší trh, v Biškeku je největší Osh bazaar. Museli jsme totiž koupit jako suvenýr typické kyrgyzské čepice. Začíná se z toho stávat tradice, ještě pár cest a otevřeme muzeum pokrývek hlavy. Výborně jsme se na trhu také najedli ve vývařovně pro místní, takové podniky bývají vždycky lepší než restaurace určené turistům. Ale tradice už pomalu porážejí nové vymoženosti. V centru vznikají restaurace západního typu, fastfoody, kavárny i nákupní centra. Vypadají skoro stejně jako u nás. Jen si ale představte, když si budete chtít koupit v nákupím centru jako je např. pražské Palladium koupit boty a nabídnou vám jasné padělky, i když za hezkou cenu. Inu, jiný kraj…Celkově pro mne je Biškek zklamáním, prostě jen přestupní stanice před výletem do mnohem zajímavějších částí Kyrgyzstánu. 

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – do Biškeku stopem

Předchozí večer jsme se rozhodli opustit Son kol a ráno na nás čekal nelehký úkol – zajistit si dopravu do civilizace. Turisté sem přijíždějí buď mikrobusem cestovnní kanceláře, nebo taxíkem a cestu mají zajištěnou dopředu. Tím, že jsme si nebyli jistí, jak dlouho tady vydržíme, jsme museli tenhle problém vyřešit na místě. Znamenalo to počkat, zda se nenacpeme do některého z odjíždějících turistických drožek (tři dospělí a s nimi tři velké batohy – to bylo bez šance). A nebo si někoho stopnout. Ovšem pravděpodobnost nebyla moc veliká. Poměr projíždějích aut ke koním byl tak 1:20. Po půl hodině Zdeněk zastavil druhé auto, které kolem nás projíždělo po prašené cestě. Po chvíli smlouvání jsme usedli do starého žigulíka, který měl ovšem sportovní sedačky i volant. Bylo vidět, že si ho majitel hodně šlechtí. Jak jsme obšem brzy zjistili pouze uvnitř. Hned po kilometru jízdy jsme zastavili uprostřed brodění malé říčky. Řidič vyběhl, nabíral vodu do petky a chladil motor. Pak jsme stavěli ještě několikrát. Byl schopen zajet i k pasteveckým jurtám a prolívat motor vodou z kbelíku, kterou mu nosil malý chlapec. Naštěstí se cesta brzy překlopila na klesání a to stařičký žigul dával lépe. Mladíka, který si jel k Son kolu neúspěšně zarybařit, celou cestou zajímalo, kolik u nás stojí auta, hlavně za kolik by byl jiný žigulík. Prostě odborník!

Jurty v ranním slunci

Náš „taxík“ (Zdeněk domlouvá cenu)

Stojíme uprosřed brodu (a řidič chladí motor)

Pro poslední trek v Kyrgizstánu jsme si vybrali pohoří Ala Archa, které se nachází kousek na jih od hlavního města Biškeku, a tak naše další cesta musela směřovat tam. Přejezd jsme zvládli velmi moderní maršrutkou po dálnici. Na ubytování přes Booking jsme to z konečné měli asi dva kilometry, ale v rozpáleném městě to nebylo moc příjemné. Navíc cesta nás zavedla skrz největší zdejší tržistě – Oš bazar. Tam jsme měli problém promotat se s našimi batohy všemi přístřešky a slunečníky, navíc nic nezbourat. Dali jsme to! Ubytování nebylo, jak jsme si představovali, aspoň že o kus dál byla restaurace s točeným pivem s slušním jídlem, velmi podobná všem moderním podnikům po celém světě. V nabídce měli hamburgery, pizzu, ale také dobré šašliky a šiškebab. Poslední načerpání energie a zítra zase do hor.

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – Turistické jezero Son kol

Po dvou hodinách stoupání po částečně nezpevněných silnicích jsme se dostali na sedlo se zbytky sněhu a za ním v plochém údolí se ukázalo rozlehlé jezero – Son kol. Kolem něj v nadmořské výšce 3000 metrů byly vidět nizoučké porosty spásané trávy a rozeseté skupinky jurt, ve kterých bydlí přes léto rodiny pastevců, a v dálce za nimi se zvedal horský hřeben.

Problém, jak tady budeme hledat ubytování, za nás vyřešil náš řidič, mladý domácí z Kočkoru. Jurty určené pro turisty jsou v západní části jezera, kam se dá dostat dvěmi vyjetými kolejemi v písčité půdě a přebrodit i jednu horskoku říčku, ale to vše se dá zvládnout i normálním autem a trochou odvahy. Dohodil nám jednu z jurt, kterou provozuje maminka jeho kamaráda, paní Dilbara. Pro turisty také vaří (ono by to ani jinak nešlo) a domlouvá další aktivity, třeba výlety na koních u jezera nebo do hor. Na oběd jsme zůstali i s pěticí Poláků, se kterými jsme se předtím potkali v Tosoru. Ochutnala jsem končeně kumys – zkvašené kobylí mléko, ale nijak mě nezaujalo.  Ovšem splněno – kumys ochutnán. Po jídle měla paní Dilbara chvíli, abychom si popovídali o rodině a tak. Zvláštní bylo, že tato vystudovaná hydroinženýrka během roku prodává oblečení na tržnici a v tři měsíce v roce se stará o turisty u Son kolu, protože stát platí špatně. Prostě peníze vládnou světu…

Vnitřek tradiční jurty

Odpoledne jsme si půjčili jednoho koníka, abych já i Nik vyzkoušeli jezdit sami, ale žádná sláva to nebyla. Jsem asi moc měkká. Koník byl líný, každou chvíli zastavil nebo chodil dokola, takže nás to brzy přestalo bavit. Jediný, kdo ho dokázal bez problémů ovládat, byl Zdeněk. Dostal se ním docela daleko i ho zrychlil z líné chůze. Na výlet na koních to tedy nevypadá. Já jsem šla raději fotit a Nik se přidal k mladíkům, kteří čutali do míče. Po příjezdu našeho domácího se jich tam brzy objevilo snad dvanáct, ale bylo vidět, že ce cítí lépe na koni než s míčem u nohy.

Večer se objevili další turisté a plechová bouda sloužící jako jídelna praskala ve švech – prostě správný turistický průmysl. A tedy nic pro nás. Zdeňka navíc začala bolet záda, takže jen s velkými obtížemi prošel dveřmi jurty, které měly na výšku tak 140 cm. Koně ne, jurta ne, moc turistů a bylo rozhodnuto. Je to tady hezké a zajímavé, ale jedna noc nám bude stačit. Zítra se přesuneme do Biškeku…

Já jsme si užila ještě krásného západu slunce ve společnosti koní a brzy na kutě. V jurtě byla postavena i malá kamínka, ale my se raději zachumlali do teplých dek. Když po nějaké chvíli přišla ještě paní Dilbara, aby odstěhovala jednu z našich prázdných postelí do druhé jurty, protože přijeli další turisté, naše rozhodnutí se utvrdilo…Zítra pryč!

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – Pohádka a dál

Dnes jsme se konečně měli dostat do pohádky, resp. do Pohádky. Zvláštním pískovcovým útvarům zhruba 10 km od Tosoru se totiž říká rusky Skazka neboli Pohádka. A stejně jako v pohádkách i my jsme museli překonat potíže a zaplatit velkou cenu, aby se nám to podařilo.
Podle mapy kaňon leží 7 km po silnici nebo polními cestičkami 5 km od Tosoru. Nechtělo se nám čekat, kdo nás sveze, a vyrazili jsme pěšky. Stejně jak v pohádkách, dobří lidé nás varovali, že jdeme špatně, ale my slepě věřili mapě v mobilu. Všechen déšť se vypršel včera, nebe bylo bez mráčku a k tomu pochopitelně hic. A my se proplétali kozími stezkami, prolézali šáší a snažili se nezabloudit.
Po hodině a půl se cestička ztratila úplně.
V chvíli nejtěžší se objevil moudrý stařík se svým učedníkem (který uměl trochu anglicky), a přijel se zeptat, co tam děláme a jestli nepotřebujeme pomoct. A převezl nás i s našimi objemnými batohy svým potahem (rozuměj obstarožním náklaďáčkem) do dalšího údolí. Naše zpupnost nás vyšla draho, děda si řekl za odvoz mnohem víc, než si zasloužil. Dobře nám tak….
Kaňon Skazka tvoří bizarně tvarované pískovce především červené barvy, nejzajímavější část vypadá jako cimbuří pohádkového hradu. Hezké to tam bylo, dost podobné islandským Barevným horám, i když jen v miniaturní velikosti.

My se z pohádky potřebovali dostat rychle do reality a to je nejlepší nacpat se do plné maršrutky mířící dále na západ. Při dalším přestupu jsme využili služeb tzv. minibusu, ve skutečnosti šlo o sedmimístné auto používané jako shared taxi. Cena je trochu vyšší než klasická maršrutka, ale zato odjede dříve, protože potřebuje k naplnění jen 7 pasažérů. Po několika přískocích jsme dorazili do místa našeho noclehu – města nebo městečka Kočkor. Odsud se vyráží dalšímu z velkých kyrgyzských jezer Sonkolu, což je v plánu na druhý den. Ubytovali jsme se v soukromém domě a dokonce jsme mohli sledovat i televizi. Trefili jsme se přímo na finále světového fotbalu, tak jsme si mohli i zafandit. Po pravdě – vítěz nám byl jedno… ovšem fotbal byl koukatelný až do konce… A zazvonil zvonec….

Krásný západ slunce v starých kulisách

 

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – Jedeme konečně na západ

Nastal čas definitivně opustit Karakol. Přijeli jsme sem po severním břehu Yssyk kulu, dál se vydáme maršrutkou po jižním. Za náš cíl jsme si vybrali Tosor, že kterého by to mělo být kousek do kaňonu Skazka. Jeho prohlídku jsme ovšem museli nechat na další den, protože od rána jemně, ale téměř nepřetržitě pršelo.

Po návratu z druhého treku jsme zjistili, že za těch pár dní stihli vybudovat na hlavní křižovatce Karakolu ideální místo pro focení selfie. Kluci to ovšem odmítli, tak pouze místo….

Představovala jsem si, že Tosor bude malé městečko, protože na mapě zabíralo dost velkou plochu. Byla jsem překvapená, když nás mikrobusek vyložil. Vesnice s  bíle natřenými nízkými domečky a kolem nich velké zahrady s ovocnými stromy, mezi kterými převažovaly meruňky.

Typický tosorský domeček i s typickým plotem

Ještě ráno u snídaně jsme si zarezervovali ubytování v „eko hotelu“ přes Booking. I ten se rozkládal v meruňkovém sadu, mezi nimi byly vysázeny oranžové měsíčky. Na břeh zdejšího moře to bylo tak 150 metrů, ale nikdo se v něm nekoupal, protože bylo asi 15°a déšť neustával. Obešli jsem vesnici, navštívili 4 obchody z šesti zdejších. Všude měli všechno – od triček přes naběračky a pastelky po pytle s moukou. Těžko říct, jak se uživí, když tři stály hned u sebe. Já jsem si konečně nafotila zdejší muslimský hřbitov, protože ostatní jsem viděla jen z okýnka auta. Navečer přestalo pršet, tak už jen pár snímků na pláži. Zapadající slunce se nekonalo, raději zůstalo schované za mraky.
Ovšem splněno: kochat se Yssyk kulem v celé délce.