Archiv štítku: Evropa

10 důvodů proč navštívit německý Ulm

Když jsem odjížděla do Ulmu za našimi kamarády Míšou a Michalem, podivovaly se kamarádky, že jim jméno města vůbec nic neříká. Kde leží a co je tam vlastně zajímavé? Mně se Ulm líbil nesmírně, protože má vše, co mám ráda – dávnou historii i nejnovější současnost, město i krásnou přírodu vše spojené dohormady do organického celku v lidských rozměrech. Nestrávila jsem tu tolik času, kolik by si zasloužil a vím, že ses sem budu chtít určitě vrátit.

Rozhodla jsem se proto sepsat důvody, proč určitě Ulm navštívit. A není jich málo…Napočítala jsem jich minimálně deset.

300 kilometrů do Rozvadova…
  1. Historie

Německé město Ulm leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranicích s Bavorskem. První zmínka o městě Ulm pochází z poloviny 9. století, kdy tu byla vybudována (na dnešním náměstí Weinhof) císařská falc, ale místo bylo osídleno už mnohem, MNOHEM dříve. V roce 1181 prohlásil císař Fridrich I. Barbarossa Ulm svobodným říšským městem, to znamená, že byl městským státem spadajícím přímo pod císaře, nikoliv pod menší místní vládce. Znamenalo to velkou nezávislost a prestiž, dokonce spolek svobodných měst, kam patřily třeba i Řezno, Lübeck nebo Hamburk, měl vlastního zástupce na Říšském sněmu Svaté říše římské.

Na západ od radnice můžeme projít kolem knihovny a pak krátkou uličkou a ocitneme se na náměstí, kde v 9. stol. stávala královská falc. Tady stojí budova Schwörhaus na památném místě, kde dřív byla kaple královské falce a později věž.

Schwörhaus

V 15. a 16. století zažil Ulm rozkvět díky rozvoji textilní výroby a významné křižovatky obchodních cest, dokonce razí vlastní měnu. Tyto cesty byly ovšem později přerušeny objevnými cestami a řadou válek, které se prohnaly kolem. Dokonce byl několikrát okupován francouzskými, rakouskými i bavorskými vojsky, než v roce 1810 ho získali Württembergové. V polovině 19. století zde byla vybudována strategická pevnost Wilhelmsburg, která dokázala pojmout až 100tisíc vojáků i s výzbrojí. V této době se město rozrostlo mimo původní středověké hradby o řadu továren a průmyslových podniků. Právě ty se staly terčem spojeneckého náletu v prosinci 1944, který zničil také 80 % historického centra města. Na uvolněných místech pak vznikaly stavby moderní architektury.

2. Ulm Münster

V Ulmu nemůžete minout hlavní dóm Ulm Münster, protože je vidět snad úplně odevšad. Jeho věž je totiž vysoká 161,53 m, což z ní činí nejvyšší kostelní věž na světě. Úzké točité schodiště je ukryté v postranní věžičce. Po zdolání více než 750 schodů se ocitnete na vyhlídkové plošině ve výšce 140 metrů nad zemí a z města i jeho okolí se stane dětská stavebnice. Až úplně na vrcholek otevřené kamenné věže vede ještě jedno schodiště jak z Jména růže, ale to bylo v průběhu naší návštěvy zavřené.

Zajímavá je i historie chrámu. Jeho prvním architektem byl Heinrich Parler. Pokud by vám to jméno bylo povědomé, tak máte pravdu. Jeho syn, kterého známe jako Petra Parléře, proslul jako architekt Karlova mostu a chrámu sv. Víta na Hradě. A ještě jedna podobnost by tu byla. Ulmský Münster se začal se budovat v 1377 (ten předchozí stánek byl zničen při obléhání města vojsky Karla IV.) jako katolický chrám a vinou náboženských válek i nedostatku peněz byl dokončen až v roce 1890, tedy po 518 letech od položení základního kamene (sv. Vít dokonce po 585 letech). V době reformace se přidala většina ulmských obyvatel k protestantům, takže chrám převzali luteráni, dodnes je největším protestantským kostelem v Německu. Zajímavé je, že byl postaven za peníze bohatých ulmských měšťanů a nebyl tedy stavbou financovanou církví. Kostel je protestantsky jednoduchý, zaujmou vás výrazné sochy podél hlavní lodi a velké varhany, na které hrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Původní oltář byl zničen v období reformace, ale z 15. století zůstala vitrážová okna za ním a také nádherně vyřezávané chórové lavice s bustami.

(kostel vstup zdarma, věž 5 euro na osobu)

3. Stará a nová architektura

Mám pocit, že Ulm je ukázkovým spojením starého s novým, potkávají s opravdu na každém kroku. Spojenecké bombardování v prosinci 1944 bylo zaměřené na průmyslové podniky a vojenské objekty v okolí centra Ulmu, ale některé bomby zasáhly i historické centrum města. Po jediném dni zůstalo zničeno celých 80 % budov v centru. Ulm Münster nebyl vážněji poškozen, ale byly zasaženy historické stavby na hlavním náměstí a v jeho blízkosti. Část z nich bylo vystavěna znovu, na míst byly vybudovány současné stavby, které zajímavě propojují staré a nové. Na začátku 90. let bylo náměstí Münsterplatz uzavřeno stavbou Stadthaus – městského výstavního centra s turistickou kanceláří se zvláštním propojením devíti kostek a kruhové stěny.

Vedle hlavního náměstí, kde se konají každou středu trhy s ovocem, zeleninou, květinami i s masem a rybami, se nachází stará radnice. Nemůžete ji přehlédnout kvůli její malované renesanční fasádě, kterou z východní strany zdobí zajímavé astronomické hodiny se zvěrokruhem ze 16. století. A hned vedle stojí moderní prosklená pyramida Centrální knihovny od architekta Gottfrieda Böhma, která byla otevřena v roce 2004

Silná židovská komunita měla svoji hlavní synagogu kousek od Münsteru na Weinhof, ta byla zničena při pogromu v listopadu 1938. Na stejném místě byla v roce 2012 otevřena nová synagoga a židovské společenské centrum. Jednoduchou „kostku“ ozvášťňují tzv. jeruzalémská okna v podobě stylizované Davidovy hvězdy. Na stejném náměstí najdete i Schwörhaus – Dům přísahy, který byl postaven na místě bývalé falci a připomíná zvýšení postavení řemeslníků při hlasování městské rady nad urozenými občany v roce 1397.

Zajímavé stavby vznikly i v bezprostřední blízkosti centra např. Galerie Kunsthalle Weishaupt ve čtvrti Neue Mitte nebo budova Sparkasse od Stephana Braufelse, který vytvořil i obchodní dům Münstertor vedle staré radnice.

4. Fischerviertel

Asi nejromantičtější místo v Ulmu je čtvrť Fischerviertel. Středověké hrázděné domy na březích říčky Blau, která se zde rozlévá do dvou ramen, obývali rybáři a řemeslníci, dnes ti najdete řadu hospůdek a hotýlků nebo třeba funkční dřevěné mlýnské kolo na hostinci Lochmühle. Na jednom z domů také najdete desku potvrzující jedinečnost této stavby zápisem do Guinessovy knihy rekordů jako nejvíc šikmý hotel na světě. Hrázděný dům tzv. Schiefes Hausse viditelně naklání směrem k říčce, vypadá to roztomile, ale spát bych v něm fakt nechtěla.

5. Dunaj

Ulm leží v místě, kde se do Dunaje vlévají řeky Blau a Iller. Dunaj pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, ale pokud znáte jeho velikost ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, budete překvapeni, že jeho šířka v Ulmu dosahuje maximálně 100 metrů. Od pramene sem urazí asi 150 kilometrů, než se do něj z pravé strany připojí alpská řeka Iller a zleva menší tok Blau, který ovšem protéká přímo starým městem a tvoří tak krásné kulisy historickým domům. Ulm je také posledním místem, kam ještě směřuje velká lodní doprava proti proudu. Nad tímto úsekem se setkáte už jen s výletními loďkami, veslicemi, šlapadly a dalšími vodními hýbadly, protože pro místní ve voda všudepřítomný živel. Jako důkaz mohou posloužit četné kašny po městě – Lví, Delfíní, Sádková nebo Jiřího kašna.

Elektrárna před Ulmem – konečná pro lodní dopravu

Ze strany od Dunaje jsou také vybudovány městské hradby z 15. století, které doplňují dvě věže ze staršího opevnění Metzgerturm a Gänsturm, na severní straně centra zůstal zachovaný kus zdi a věž s bránou Seelturm.

6. Einstein

Nejznámějším zdejším rodákem je Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny na fyziku z roku 1921 a autor nejslavnější rovnice, kterou změnil nazírání na fungování světa. Jeho rodný dům v Bahnhofstrasse 20 byl zničen při spojeneckém bombardování v roce 1944. Prožil ve městě pouhý rok svého života, než se rodina židovského obchodníka a elektrotechnika Hermanna Einsteina přestěhovala do Mnichova a pak do Itálie a Švýcarska. Ovšem místní s nadsázku tvrdí, že právě místo narození mělo zásadní vliv na jeho genialitu.

Attribution: Björn S. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Einstein-Brunnen_-_panoramio.jpg

7. Univerzita a vědecké centrum

Ulm se pyšní přízviskem Univerzitní město. Universität Ulm nemá dlouhou tradici, byla založena až v roce 1967, vede si ale výborně, protože podle prestižního hodnocení univerzit jí patří 8. místo na světě mezi mladými univerzitami. Město přiláká každý rok spoustu mladých lidí, takže na čtyřech fakultách poskytuje vzdělání více než 10ti tisícům studentů, což je ve 120tisícovém Ulmu hodně znát. Její moderní budovy ve čtvrti Tübingen doprovází celý rozlehlý kampus a také tzv. Vědecké městečko, kde se zabývají aplikovaným multidisciplinárním výzkumem, což univerzitě přidává na prestiži. Součástí areálu je také významná Univerzitní nemocnice. Univerzita sice nenese jméno slavného rodáka, ale alespoň je po něm pojmenována hlavní ulice – Albert Einstein Allee.

8. Blautopf

Říčka Blau (v němčině Modrá), která prochází Ulmem a vlévá se zde do Dunaje, má svůj počátek ve zvláštním místě nazývaném Blautopf. Nachází se ve městě Blaubeuren asi 15 km od Ulmu a kousek za klášterem najdete jezírko s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nevědělo, kde pramen vzniká, dnes se považuje za potvrzené, že sem křišťálově čistá voda proniká jeskyním systémem z vápencového pohoří Švábská Alba nebo také Švábská Jura. Podzemní voda zde vytvořila několik velikých jeskyní např.  Blauhöhle nebo Apokalypse, které byly prozkoumány až v nedávné době, a napojují se na Blautopf v hloubce asi 20 metrů. Do nedávné doby zde bylo potápění zakázáno, protože tu došlo k několika smrtelným úrazům, dnes je to možné pouze s několika specializovanými agenturami. Kolem jezírka vede jednosměrná cesta od vodního mlýna, kde je možné zhlédnout dokument o objevování jeskyní

9. Pravěké jeskyně

Pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu je vápencového původu a skrývá v sobě mnoho jeskyní, některé zdroje uvádějí, že jich je víc než dva tisíce. Staly se výborným útočištěm pro pravěkého člověka, který zde žil už zhruba před 40ti tisíci lety, tedy velice brzo po příchodu pravěkého člověka do Evropy. Pozůstatky jejich života, které se našly v údolích Lonetal a Achtal, byly uznány za natolik významné, že jsou od roku 2017 pod ochranou UNESCO. Mimo jiné se zde našel nejstarší známý hudební nástroj – pravěká flétna, ale také šperky, figurky (např. Venuše, která se našla v jeskyni Hohle Fels, ale také sošky mamutů, lvů nebo koní) vyřezávané z kamene, kosti nebo slonové kosti. Figurka Lvího muže, zobrazeného jako člověka se lví hlavou, je dokonce považována za nejstarší známé umělecké dílo vůbec. Některé z jeskyní, které byly objeveny v roce 1860, jsou veřejně přístupné, umělecká díla se nacházejí ve více muzeích např. v  Landesmuseum Württemberg ve Stuttgartu nebo v Prehistorickém muzeu v Blaubeuren.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A1bsk%C3%A1_Alba
https://www.dw.com/en/caves-and-ice-age-art-in-the-swabian-jura/a-39314348

10. Na kole i pěšky

Ulm má výbornou polohu na poklidnou cyklistiku. Město leží v nadmořské výšce 459 až 646 metry, staré město i bavorský Neu Ulm za Dunajem ovšem leží na rovině, nad kterou se zvedají kopce počínající Švábské Alby. Město je protkáno řadou cyklostezek a i ve městě samém je to možná častější dopravní prostředek než auto a také nejspíš rychlejší. Občas najdete dopravní značky, že ulice je jednosměrná, ale pouze pro auta, kola jezdí oběma směry. Kolem Dunaje vede pochopitelně nádherná cyklostezka.

Jako ideální místo na procházky je stezka pro pěší, která vede přímo vedle historckého centra nebo velký park Friedrichsau na jeho břehu kousek po proudu. Vznikl už v roce 1811 a je nádhernou symbiózou stromů, květin a vodních ploch, které doplńují zajímavá umělecká díla. Můžete tu sportovat, navštívit malou zoologickou zahradu, děti se mohou vyřádit na nápaditých hřištích. Z parku také odjíždějí turistické lodě, aby poskytly pohled na město i na Neu Ulm z druhé strany Dunaje z nezvyklé perspektivy.

A navíc – Blízké okolí

V 1. století našeho letopočtu překročili vojáci Římské říše řek Rýn a Dunaj a posunuli hranice civilizovaného světa dál na sever. Další rozšiřování se zde zastavilo a na severní hranici říše vznikl systém opevnění,  který nazýváme limes romanum. Původní proutěné ploty a dřevěné věže na dohled postupně nahradily palisády a věže z kamene na celkové délce 380 kilometrů. Podél limes vznikaly tábory legionářů, ze kterých se vyvinula středověká města. Na místě největšího římského tábora severně od Alp ve městě Aalen bylo vybudováno muzeum, jenž přibližuje Hornogermánsko-rétský limes a zahrnuje i pozůstatky římské pevnosti a kasáren. Aby zůstaly památky na římské období zachovány, byl systém limes zapsán v roce 1987 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Aalen se nachází 70 km severně od Ulmu, ale pokud byste cestovali do Ulmu po dálnici od Norimberka, bude to vlastně po cestě. https://www.limesmuseum.de/limesmuseum.52501.52497.htm

Pokud jste milovníky barevných dánských kostiček, necelou půl hodinu cesty od Ulmu na východ se nachází v bavorském městečku Günzburg Legoland Germany. Byl otevřen v roce 2002 a každý rok přiláká více než milion návštěvníků. Vstupné tedy stojí za to – jednodenní stojí 50 euro za dospělého a 45 euro za dítě, ale to nadšence asi neodradí (v současnosti mají vstupenky jen online, ale zase jsou trochu zlevněné). Na ploše 130 000 m2 tu najdete miniaturní legoměstečko LEGO Miniland, kde jsou postaveny z legokostek známé budovy především z Německa, jako je model Berlína s Braiborskou bránou nebo stadion v Mnichově. Mimo to můžete projet v okružním vláčku nebo si pohrát s legoautíčky na dálkové ovládání, dokonce se můžete v legohotelu i ubytovat.  V Adventure landu se nabízí třeba safari za zvířaty z lega nebo dinopark, pouťové atrakce jako je horská dráha v lego hradu nebo rozličná dětská hřiště. Každý rok se expozice inovuje a představuje nejnovější přírůstky do Lego rodiny. Existuje i síť menších Legoland Discovery Centre, nejbližší je nachází v Berlíně. https://www.legoland.de/cs/

Směr Rakousko! – Fridrichshafen, Sankt Galenkirsch, Lünersee

Na začátek mám dotaz: Víte, který stát má mezinárodní poznávací značku FL (kterou má většinou i v normální spz)?

Zatímco budete přemýšlet, přidám  pár zážitků z cesty. Plány na treky ve Schwarzwaldu nam zhatilo počasí, tak jsme místo na západ zamířili k jihu do města Fridrichshafen, které leží na břehu velikého Bodamského jezera. Tak velikého, že se o něj dělí Německo s Rakouskem a Švýcarskem. Mezi tyto tři státy se ještě vešel pidistáteček Lichnštejnsko (to je ta pro mě neznámá značka FL 😉). Byla by škoda ho nenavštívil, když stačilo si zajez asi jen 20 kilometrů. Mezi Rakouskem a Lichnštejnskem fungovali dokonce celníci, takže jsme se museli legitimovat a potvrdit, že nepřevážíme alkohol, cigarety, sni salámy. Všechno jsme pochopitelně odkývali, až dodatečně jsem si uvědomila, že je to naprostá pravda. Vyjímečně jsme neměli v autě vůbec. Celou cestu do hlavní města Vaduzu pršelo, takže jsme ani nestavěli, přestože několik měst vypadalo skvěle, třeba Feldkirsch. Vaduz mě vůbec nezaujal, takové menší město s výrazným hradem na kopci, takže jsme jen pořídili povinnou fotku hradu a zmizeli.

Fredrichshafen
Vaduz – hrad za deště

Naším cílem byly ještě Alpy, nikoliv ovšem německé, ale vyšší rakouské. Z téhle strany je neznáme. Zjistila jsem, že Rakušané koronakrizi řeší podobné jako my. Zdůrazňují odstupy a hygienická pravidla, roušky už nejsou povinné v obchodech, ale ve veřejné dopravě se s nimi potkáte. Alpy a vlastně vůbec celé Rakousko žijí z turistického ruchu, ale teď je tady opravdu klid. V kepmu s námi bydlí jen pár Němců a Belgičanů. Díky tomu také všechno působí jako období hodně řed vrcholnou sezónou  (nebo jako Balaton po sezóně). I to počasí nepůsobí letně, teploty kolem 15 st. a déšť. Druhý den jsme vyrazili nahoru na trek a skoro celou dobu pršelo – od drobného mrholení po lehký déšť. Nad městecko Sankt Galenkirsch jsme vyjeli kabinou, které v zimě vozí lyžaře na kopec Grassjoch, teď funguje jen od pátku do neděle. Už cestou vzhůru bylo jasné, že nám trek nebude kazit ani tak déšť, jako mlha. Na krásné výhledy jsme mohli zapomenout. Od horní stanice lanovky jsme se vydali směrem na Roßberg, plánovaný okruh jsme nedokončili a téměř po spádnici sestoupili po červené značce více než 1500 výškových metrů zpátky do údolí. Nohy dostaly opravdu zabrat a to ani nemluvím o tom, že od vystoupení z lanovky po teplou sprchu v kempu měly na sobě úplně rozmáčené boty. 

Jak rozhýbat ztuhlé nohy po včerejším dlouhém sestupu? Bylo by chybou přemýšlet nad masáží nebo třeba bazénem. Nejlepší další výšlap, kvůli kompenzaci pochopitelně nahoru. Vybrali jsme si krásné jezero Lünersee. K němu se dá dostat buď pěšky nebo lanovkou. Ta ovšem nefungovala, my bychom s ní stejně nejeli, to by nebyl ten správný zážitek. První hodinu stoupání jsem sice měla pocit, že mi v noci někdo nohy vyměnil za starší vyřazený model. Pak už to docela šlo. Nádherné jezero i slinečné počasí byly za odměnu.

Německo: Jak funguje na konci korony…A tři recepty navíc

S příchodem července jsme byli zvyklí opustit Česko, ale tentokrát to dlouho vypadalo, že to nebude možné. Nakonec se hranice přece jenom otevřely a my zamířili aspoň k sousedům do Německa. Dlouho slibujeme návštěvu našim kamarádům Míše a Michalovi v Ulmu a teď přišla ta pravá chvíle.

Německo je v rozvolňování opatření opatrnější než my, tak se pokusím shrnout, co je aktuálně potřeba dodržovat, pokud byste chtěli vyrazit také. Zatím je tady menší provoz i méně zahraničních turistů.

  • Všude se zdůrazňuje odstup aspoň 1.,5 metru a použití desinfekce.
  • Roušky jsou nutné ve veřejných prostorách – v obchodech, restauracích, veřejné dopravě. Např. na zahrádce můžete sedět bez roušky, ale při pohybu po zahrádce ji musíte mít nasazenou, stejně tak když půjdete na toaletu.
  • V restauraci ještě před objednávkou vám dají k vyplnění formulář s kontaktními údaji, aby se dali v případě nákazy rychleji dohledat minulí hosté.

Už víte, že rádi ochutnáváme místní speciality a pak je doma zkoušíme, teď mám ideální možnost vyptat se na recept hned. Zatím jsme ochutnali:

Obatzda je tradiční pomazánka v Bavorsku, ale to se nachází hned za Dunajem. Do sekáčku dáte uzrálý camembert, čerstvý sýr (např. Philadelphia), trochu povolené máslo, střední cibuli, mletou papriku a trochu piva, aby vše vytvořilo krémovou konzistenci, nakonec se vmíchá ještě kmín. Pojídá se tradičně s bavorskými preclíky (ty se dají koupit i mražené v Česku, např. v Lidlu nebo v Penny, a doma je upečete v troubě). My jsme si na vynikající obatzdě pochunávali na návštěvě u Petry, ta máslo vynechává úplně.

Wurstsalat je další ze zdejších pochoutek. Měkký salám např. lyonský, se nakrájí na kousky nebo na dlouhé tenké nudličky, na stejný tvar připravíme kyselé okurky a cibuli. Zakápneme zálivkou z olivového oleje, octa, cukru a hořčice, ochucenou jen solí a pepřem. Tahle se podává tady ve Švábsku, ale setkáte se i s variantou švýcarskou, ve které nesmí chybět tvrdý sýr.

Včera bylo opravdu vedro, tak jsme mimo piva (v Ulmu se vaří Gold Ochsen, ale zkusili jsme i pivo typu kölsch) dali i Hugo. Pánové trochu ohrnovali nos, že to je pití pro ženské, ale opravdu osvěží. Namícháme ho z lehce rozmačkaných lístků máty, ledu, bezové štávy, sektu a dolijeme trochou perlivé vody. Výsledek má být jen lehce sladký. Super, doporučuji!

Grand Canyon za humny: Ötschergräben a trek na ÖTSCHER

V jedno horké léto, kterých je v poslední době hodně, jsme hledali ochlazení… v Alpách, kontrétně v Ybbstalerských Alpách, které se rozkládají 150 kilometrů od českých hranic. Jako cíl jsme si vybrali výraznou horu Ötscher s vrcholem v nadmořské výšce 1893 m n. m.  Protože jsme chtěli někde nahoře přenocovat, vyrazili jsme na „na těžko“, s velkým batohem se spacákem, karimatkou a jídlem na dva dny.

Začátek cesty představovalo stoupání lesem, prudké, ale v pohodě. Pak postupně zmizely stromy a přibyly skalky, které bylo potřeba přelézat a pak i slézat. Později se objevily i skoby a žebříky, což mi velký batoh na zádech příliš neusnadňoval. V jednom místě jsme se zasekla, protože mě cestička nutila zdolat skoby a pod mýma nohama skála spadala příkře dolů několik set metrů. Naštěstí zrovna procházeli kolem dva turisté, kteří nesli v batůžku i krátké lano. Pak už to bylo jednoduché…aspoň jsem nemusela volat vrtulník, aby mě zachránil.

Na vrcholu stojí velký železný kříž, od kterého jsou krásné výhledy do širokého okolí. Běžní turisté se na vrcholek dostávají lanovkou z druhé strany od turistické vesničky Lackenhof, která má pouze 290 obyvatel, ale 1100 lůžek pro turisty, protže v okolí je dostatek lyžařských terénů. Lanovka má horní stanici poblíž horské chaty ve výšce 1410 m.n.m. Samozřejmě se tu dá najíst a také přespat, ale my zamířili ještě asi kilometr dolů a pěkně „na divoko“ jsme přespali.

Druhý den jsme klesali dolů, tudíž teploty začaly rychle stoupat a brzy se blížily k třicítkám. V lese byl stín, ale přechody horských luk nás hodně zavařily. Zachránilo nás ovšem nádherné místo – kaňon říčky Ötscherbach, která se zařezává do vápencového masivu. Tomuto místu se někdy – s velkou nadsázku – říká „Grand Canyon Rakouska“. Do soutěsky Ötschergräben ústí další potůčky, které vytvářejí vodopády Mirafall a Schleierfall. Cesta místy vede po dřevěných chodnících nad řekou, místy po jejím břehu. V letním vedru většina turistů zamířila do nádherně tyrkysové vody, které ideální teplotu na zchlazení, a strávili v ní hodně času.

Celá trasa má 18 kilometrů a k návratu můžete využít i panoramatický vláček Mariazellerbahn z Mitterbachu do Wienerbrücku. Procházku kaňonem Ötschergräben můžu jen doporučit – krásné místo a kousek od hranic.

https://www.horydoly.cz/turiste/turistika-pod-horou-otscher-a-historicka-zeleznice-mariazellerbahn.html

Všechny krásy Kypru – Do Limassolu

Ještě večer jsem zjistila, že máme před sebou otevřený východní obzor a můžu – nejspíš poprvé v živvotě – sledovat východ slunce nad mořem přímo z balkonu našeho hotelu. I když krátce po páté ranní…Takže jsem vstala, koukla jsem se, udělala pár fotek a zase ulehla. Než jsem se vzbudila podruhé, Zdeněk už měl za sebou koupání moři, které bylo přímo před našimi okny. Pro něj se z toho stala tradice, mně by do vody okolo 15 stupňů nikdo nedostal.

Ubytování jsme měli zajištěné jen na první večer, nebylo jisté, jak se budeme přesouvat a stíhat, nechtěli jsme spěchat jen z povinnosti, že musíme dorazit na objednaný hotel. Pár míst jsme měli vybraných, ovšem na Kypru je toho k vidění opravdu hodně. Larnaku jsme se rozhodli nechat až na konec, ovšem stejně jsme zastavili hned po pár kilometrech od hotelu. Vlastně ještě ve městě se nachází velké jezero se slanou vodou, které na léto vysychá. Od prosince do dubna tady zimují velká hejna plameňáků i dalšího ptactva. Narazili jsme na ně náhodou, když jsme kolem nich projížděli. Bylo jich tu hodně, ale dost daleko od břehu, takže fotit se moc nedali. Ale viděli jsme je! Před pár lety jsem byli v Andalusii moc brzo, tak zahlédli plameňáků jen pár, tady jich bylo spousta.

Zdejší dálnice spojuje tři velká města na jižním pobřeží s hlavním městem Nikósii uprostřed ostrova. Je kvalitní, zadarmo, rychlost omezena na 100 km/hod a ta se většinou dodržuje. My jsme z ní brzo sjeli a pokračovali po okreskách. První postřeh ze silnic: v obcích se moc neřeší parkování, kdekoliv nechají auto u chodníku, udělají tak z dvoupruhové silnice jen jeden a půl pruhu. Někdy docela vzrůšo.  Zvlášť pro mne jako spolujezdce…Na ježdění vlevo jsem si zvykala fakt těžko.

Kolem středověké věž Alaminos Tower jsme minuli malý ženský klášter sv. Minase, který byl tak důkladně zrekonstruován, až vypadal skoro nový. Podobně opravené bylo i horské městečko Pano Lefkara. V zimě poklidné až ospalé městečko, kde ženy sedí před svými krámky a ručně vyšívají krajky, které pak nabízejí zákazníkům, doplňují obchody se stříbrem. Podle kapacity kaváren a hospůdek to tady musí být v sezóně turistický masakr.

Alaminos Tower
Svatý Minas
Pano Lefkara
Krajkářka

Jedna z nejzachovalejších pravěkých památek v celém Středomoří je k vidění na okraji městečka Choirokoitia, dokonce je vidět z dálnice, která tudy prochází. Neolitičtí zemědělci zde vybudovali vesnici už v 7. tisíciletí před naším letopočtem na jednom z kopců. K prohlídce atcheologické vykopávky i rekonstrukce čtyř kulatých obydlí.

Čtvrteční odpoledne jsme dojeli do druhého největšího z kyperských měst – Limassolu, zde nazývaného Lemesos. Břeh moře lemuje příjemná parková promenáda zakončená moderním přístavem pro jachty. Moderní stavby na pobřeží vystřídaly kousek od pobřeží klikaté uličky, staré kostely i byzantský hrad, ale při naší návštěvě se vše chystalo na velké ukončení masopustu s koncertem, na který odkazovaly všude přítomné obrovské papírové sochy.

Všechny krásy Kypru: Rychlá ochutnávka

Je to už hodně dávno, co jsme jarní prázdniny využívali k lyžování na horách. Přece jenom je to vlastně 9 dní volna, to už stojí za to pustit se někam dál. Stačily nám třeba na návštěvu Indie nebo USA. Letos jsme zůstali v Evropě, protože jsme tolik času neměli. Výsledek – na čtyři dny na třetí největší středomořský ostrov Kypr. Byla to opravdu rychlovka, vlastně jen ochutnávka toho, co může Kypr nabídnout. Není toho málo – krásné moře i pláže, skvělé jídlo, památky řecké, římské, byzantské i turecké. Slunce zde svítí 300 dní v roce, většina dešťů spadne v prosinci a v lednu, pak už jen modrá obloha. Teploty v létě se šplhají přes 40°C ve stínu, tomu se opravdu ráda vyhnu, ovšem začátek března je velmi příjemný – ve stínu přes 20 st. a azurro.

Na jižní části ostrova, která je dnes členem Evropské unie, se mluví řecky a píše řeckým písmem (pamatujete z matiky – alfa, beta, gamma..). Kyprem prošly všechny mocnosti a jejich vliv je zde pořád patrný, většinou po nich zůstaly historické budovy. Jako poslední před dosažením samostatnosti v roce 1960 tu vládli skoro sto let Britové. Vzpomínkou na ně je dodnes perfektní znalost angličtiny a dvojjazyčné cedule, takže zapomenutou řeckou abecedu luštit nemusíte. A zůstalo taky ježdění vlevo…Je to velký nezvyk, a to jsem byla jen spolujezdec. Klobouk dolů před mým mužem. S jakým přehledem zvládal všechny situace, kdy jsou vám dlouhodobě budoané zkušenosti a návyky na nic (a ještě řadí druhou rukou).

6. března 2019

Středa byla pouze přesunovací – do Vídně na letiště, přelet do Larnaky, vyzvednutí rezervovaného auta z půjčovny a krátký přejezd do hotelu přímo na pláži. První kilometry v autě s volantem vpravo byly tak nezvyklé, že mi daly zabrat, i když všechno šlo jako po drátkách. Čerstvý mečoun k večeři zahojil pocuchané nervy.

Fantastická Valencie – Starobylá a plná pohybu

Přestože mě to velmi mrzelo, objevit se druhý den naší návštěvy Valencie v okolí Města věd a umění by bylo jisté šílenství. Z tohoto místa totiž startovalo přes 30 tisíc běžců na své závody – 22 tisíc na maratonskou trať a 8 tisíc na desetikilometrový městský běh. Vyrazili jsme tedy do ulic starého města, ale i tam jsme je nemohli minout. Jako dlouhý had řada běžců se vinula městem a dostat se přes něj na druhý chodník bylo téměř nemožné. Vydržela jsem hodně dlouho stát podél jeho trasy a fascinovaně sledovala různorodý průvod – čelo závodu za doprovodu motocyklů nebo kol, jednotlivci, dvojice i malé skupinky brzy vystřídal jednolitý dav. A diváci celou dobu vydrželi tleskat, křičet a jinak povzbuzovat. Klobouk dolů!!!

Neděle znamenala ještě jednu nemilou skutečnost – vyhlášená tržnice měla zavřeno. Velká škoda. Ovšem v ulicích probíhal bazar, kde jsme si všimli hlavně knih a odznáčků. A také jsme mohli jsme využít vstup zdarma do jediné památky UNESCO ve městě – La Lonja de la Seda. Tato zajímavá stavba soužila jako burza hedvábí, dá se tedy považovat za zvláštní zakončení Hedvábné stezky, na kterou na svých cestách často narážíme. Původní burza přestala stačit, tak ji na konci 15. století přestavěli v gotickém stohu. Je důkazem, že Valencie v této době byla velmi bohatým obchodním městem. Z půvabného malého vnitřního dvora s fontánkou a pomerančovníky se vstupuje do největší tzv. Smluvního sálu (Sala de Contratación) s krásnými zatočenými sloupy a žebrovaný stropem. V prvním patře se nachází soudní sál s bohatě zdobeným dřevěným stropem. Když budete dobře koukat, určitě si na vnější fasídě všimnete draků a roztodivných chrličů na střechách. Znalci Terryho Pretchetta si určitě uvědomují jejich úkol – strážní policejní služba. Já každopádně dlouho sledovala (při kávě a slaných mandlích), jestli se nepohnou, ale měla jsem málo trpělivosti.

Touláním v ulicích starého města jsme také zjistili, proč je Valencie vyhlášeným městem street-artu. Na různě provedená grafity narazíte skutečně na mnoha zdech, někdy i v neuvěřitelné velikosti, někde souvisle spojené motivy pokrývají zadní stranu řady domů až do výšky třetího patra. My jsme je objevili náhodně, ale je možné si zajímavá díla prohlédnout i s průvodcem. Bohužel – my máme velmi málo času.

Na Plaza de Ayuntamento stojí radnice, z balkónu se dá podívat na celé náměstí s fontánou. Stejně jako v dalších evropských městech je i zde vybudována ledová plocha, ale moc lidí na bruslích jsme neviděli. Přece jen Španělsko není typické pro zimní sporty.

Druhé velké náměstí se jmenuje Plaza de la Reina. Stojí na něm katedrála a končí tu některé z mětských autobusů. Ale nejvíc se mi líbila Plaza de la Virgen s gotickými budovami a krásnou fontánou. Za malým parčíkem stojí další z významných valencijských památek – Palác generality (Palau de la Generalitet) z 15. století, kde sídlila místní vláda. Zvenku monumentální stavba působí uvitř zdobeně až jemně. Dvě křídla budovy jsou spojeny zakrytým vnitřním dvorem – nádherně zdobené dřevěné stropy jsou v každé místnosti jiné, vyřezávané okenice, obrazy… My měli štěstí, že slavil 500 let od jeho postavení, protože bývá normálně pro veřejnost uzavřen. Dnes totiž slouží jako velkolepé reprezentační prostory města, např. zde se setkal papež Benedikt XVI. s královskou rodinou.

Staré město bývalo uzavřeno hradbami, vstupovalo se do něj městskými branami. Nejzachovalejší je Porta de Serrans, která je považována za největší gotickou bránu v celé Evropě. Dnes místo hradeb vede velká okružní komunikace a za ní původně tekla řeka Turia. Po velké povodni v roce 1957 se místní zastupitelstvo rozhodlo odklonit její tok tak, aby k dalším povodním nemohlo docházet. Ale nezastavili ho – vybudovali tady nádherný park, který v délce osmi kilometrů lemuje staré město. Můžete se v něm procházet ve stínu stromů, běhat (nejspíš proto je Valencie město běhání zaslíbené), posilovat, hrát fotbal, rugby i baseball (nebo softball), ale také posedět při pikniku nebo nacvičovat s pěveckým sborem. Navíc se z parku stala vyhledávaná bezpečná komunikace pro jízdu na kole i s dětmi. Po původní řece zůstaly zachovány staré mosty, takže v celé délce se dá úplně vyhnout automobilové dopravě. Na konci parku kousek od moře je nyní vybudováno Město věd a umění.


Porta de Serrans

A na závěr??? Valencie je fantastická, přátelská, stará i nová, s plážemi i parky. Dva dny byly zatraceně málo, ale dost na to, abych věděla, že se sem chci určitě ještě podívat. A určitě spíš v zimě než v létě, protože teploty na začátku prosince klidně šplhaly nad dvacet stupnů.

Fantastická Valencie – Supermoderní dle Calatravy

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery. 

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle). Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce.  Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet.  Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas

Andaluzská Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

  Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli). Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska. Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci.   

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy 

.