Archiv štítku: Indie

Pandžábský AMRITSAR – Posvátné město Sikhů

Amritsar se nachází v indickém svazovém státě Pandžáb asi 30 km od hranic s Pákistánem. Aglomerace má kolem 4 milionu obyvatel, je to klasické indické velkoměsto se všemi přednostmi i nešvary, které může mít.

Jedna mimořádnost ale zaujme na první pohled – zatím co normálně chodí indičtí muži prostovlasí, tady potkáte snad polovinu mužů s barevným turbanem na hlavě. Je to totiž hlavní a posvátné město sikhismu. Zakladatelem tohoto náboženství, sedmého největšího na světě, byl Guru Nánaka v 15. století. Dnes žije ve světě asi 20 milionu sikhů. Poznáte je na první pohled – vždy nosí turban, ve kterém jsou smotány jejich vlasy, které si nikdy nestříhají, stejně jako s neholí vousy. Turban má pomoci snadno poznat sikha mezi lidmi tak, aby se nemohl ztratit v davu a musel dodržovat přísná morální pravidla a být pracovitý. Sikhské ženy na první pohled nepoznáte, protože chodí oblékané po indickém způsobu, odlišuje je pouze malá, nenápadná zdobená dýka pověšená u pasu, stejnou nosí i muži. Příslušníci vyvolené skupiny válečnických světců mají vždy příjmení Singh, jejich ženy přidávají ke svému jménu Kaur ((lvice). Zajímavostí je, že předposlední indický premiér Manmóhan Singh, který stál v čele indické vlády deset let v letech 2004 – 2014, byl sikh. Dnes ho nahradil hinduistický nacionalista a kontroverzní politik Nárendra Módí. Základem sikhského náboženství je poctivá a tvrdá práce a láska ke všem lidem bez ohledu na náboženství, v protikladu k neprostupným hinduistickým kastám. Sikhové své povinnosti vykonávají přesně a pečlivě (na rozdíl od většiny ostatních hinduistů). Díky svým vlastnostem bývali tradičně osobní stráží indických králů a později indických premiérů. Neshody o autonomii Pandžábu vyvrcholily v roce 1984 masakry sikhských poutníků u Zlatého chrámu. Odpovědí byl úspěšný atentát na indickou premiérku Indiru Gaándhiovou, kterou provedla její sikhská osobní stráž.

Hinduistiský a dva sikhští příslušníci armády

Nejposvátnějším místem sikhů je Zlatý chrám. Svatyně Hari Mandir Sáhib je opravdu zlatá, protože ji pokrývá několik tun zlata. V chrámu obklopeném velkou nádrží s rybami je uchovávána posvátná kniha Guru Granth Sahib, ze které je neustále předčítáno. Všichni včetně turistů musí před vstupem odevzdat boty do úschovny (zadarmo), umýt si ruce a nohy, když projdou očistnou nádržkou u vstupu. Všichni musí mít zakryté vlasy, i když stačí malý šáteček většinou oranžové barvy. Po městě je mnoho lidí, kteří oranžový šáteček nabízí (zdánlivě zadarmo), pak ale žádají pár rupií jako dobročinný příspěvek. Přikrývka hlavy se dá vypůjčit u vstupu, pokud vám nevadí představa, že už ji na hlavně měl někdo před vámi. V celém areálu se rozléhá melodické předčítání ze svaté knihy, na velkých obrazovkách se promítá čtený text. Zlatý chrám stojí uprostřed nádrže, ve které se sikhové rituálně koupají, s břehy ho spojuje jen úzký chodníček. Na něm čekají ve dvou frontách všichni, kdo se touží do chrámu podívat. My jsme strávili ve frontě asi půl hodiny, do které fronty patříme, jsme nepochopili. Na námi se nepřetržitě točily větráky. My jsme zde byli navečer, takže v celkem příjemném klimatu, ale pokud je zde větší vedro a více lidí, může být vystání dlouhé fronty bez větráků nesnesitelné. Na chodníčku a v chrámu samotném se nesmí fotit, tak jsem alespoň našla nejlepší video na na youtube, které vám chrám a provoz v něm přiblíží.V areálu chrámu mohou poutníci dostat jídlo zadarmo a dá se zde i přenocovat. Říká se, že je to největsí vývařovna na světě, protože každý den nakrmí na 60 tisíc strávníků…

Hindští turisté

Kousek od Zlatého paláce je místo Amritsarského masakru, kde v zahradách Jallianwala Bagh v roce 1919 britské jednotky střílely do davu především starců, žen a děti, kteří neměli možnost úniku. Potom zůstalo více než 1600 mrtvých. Zachránili se pouze ti, kteří se vrhli do místní studny. Dnes je to park se vzrostlými stromy a mnoha památníky (např. i keři sestříhanými do podoby střílejících vojáků), kam chodí relaxovat hlavně místní, přestože je v samém centru města turistů tady moc nepotkáte.

Hinduistický chrám Durgiana Temple vypadá jako nepovedená kopie Zlatého chrámu. Má být hlavním hinduistickým chrámem v Pandžábu, ale lidí jsme zde potkali minimum, okolo špína a odpadky. Živěji je v jiném z hinduistických chrámů – Mata Lal Devi Mandir. Je zde uctívána světice jménem Lal Dévi, ženy přicházejí k její soše a dotýkají se jejích šatů (pravděpodobně touží po bezproblémovém otěhotnění), v sále ženy a dívky tančí a zpívají. Svatyně má být totožná s vyhlášeným chrámem Mata Vaishno Devi temple v městě Katra ve státě Jammu. Celý chrám působí autenticky a kýčovitě – spousta barev, světýlek, zrcátek a blejskátek. Pokud nepotřebujete překvapení, až přijedete, můžete se podívat na video z oslavy narozenin světice na youtube.

Durgiana Temple
Mata Lal Devi Mandir
Do sálu mohou pouze ženy (a hudebníci), s díky jsem odmítla, dětí mám dostatek

Dalším lákadlem Amritsaru jsou nedaleké hranice s nepřátelským Pákistánem. Asi 30 km od Amritsaru se nachází jediný hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem – Wagha Boarder. Do současnosti této části světa se trpce promítá její koloniální minulost. Po odtržení Indie od Británie v roce 1947 došlo k mnoha konfliktům mezi hinduistickým a muslimským obyvatelstvem. Bylo tedy rozhodnuto o vytvoření samostatného muslimského státu na západě země, který dostal jméno Pákistán. Až 10 milionů lidí obojí víry se daly do pohybu, někdo dobrovolně, někdo z donucení, dokonce se uvádí, že v průběhu nepokojů zemřel asi milion lidí. Někteří muslimové v Indii zůstali, takže s 14% tvoří největší náboženskou menšinu ve většinově hinduistické Indii (80%). Od dob odtržení se vztahy mezi Indií a Pákistánem nedokázaly uklidnit a pohybují se stále mezi bodem mrazu a přípravou na válku, která by mezi zeměmi vybavené jadernými zbraněmi znamenala celosvětovou katastrofu.

Podpora indického patriotismu začíná už od mala
Nápis nás vítá v Indii, ale je tu jen pro pěší návštěvníky, nákladní auta jezdí jinou cestou

Přímo u obrovské hraniční dvoubrány byly vybudovány také dva amfiteátry, jeden pro Indy, druhý pro Pákistánce na opačné straně hranice. Každý den se zde konají velkolepé manévry zavírání hranic s desetitisíci přihlížejícími. Neskutečné divadlo! Nejdřív jsme museli sehnat převoz asi třicet kilometrů k hranici, pak jsme od parkoviště šli kus pěšky a vystáli si několik front u check-pointů, pochopitelně muži zvlášť a ženy zvlášť. Takže mimo času byl největší problém se vzájemně neztratit. Vypustili nás na zvláštní tribunu pro cizince a také okolní tribuny se postupně zaplňovaly. Z amplionů vyhrávala indická hudba a ženy na ní tančily, „moderátor“ nebo spíš vyvolávač rozbouřil davy, aby v nich vzbudil národnostní nadšení a vybraní jedinci se za fandění ostatních poklusem vydávali k zavřené hraniční bráně s indickou vlajkou nad hlavou.

Vlajky mezi branami vlají a tribuny se pozvolna plní.
Na začátku akce ženy tančí a někteří se s vlajkou poklusem za mohutného fandění ostatních vydávají k bráně – asi bobřík odvahy
Není libo suvenýr…

To byla ovšem předehra k faktickému uzavření hranic. Nejdřív je otevřeli, pak se k nim vydalo několik skupin vojáků s tak podivným způsobem chůze, že se skoro kopali špičkou boty do hlavy, velmi mi připomínali švihlou chůzi Monty Pythonů. Vrcholem je současné stažení obou vlajek a jejich „uklizení“ na noc z prostoru mezi oběma branami. Pak teprve frenetismus návštěvníků utichá…

Pohled z turistické tribuny
Pohled do Pákistánu – aréna se plní i na druhé straně zatím zavřených bran, my vidíme na tribunu pro ženy
Nervozita stoupá – brány se otevřely
Festival švihlé chůze
Sevřená pěst proti Pákistánu
Obě vlajky společeně klesají, žádná nesmí být výše, to by byla provokace a
Slunce zapadá a paráda končí. Na stráži zůstávají vojáci…

Ayran, lassi a spol.

Pokud procházíte ulicemi Istanbulu, určitě uvidíte u spousty stánků nádobu s bílou tekutinou, jak ji neustále promíchávají točící se vrtulky, aby byla jemně napěněná. Tímto nápojem je ayran. Ve skutečnosti je to kvalitní bílý jogurt smíchaný s vodou asi v poměru 2:1. Nejčastěji se podává osolený (někdy i docela hodně), občas se do něj přidává česnek, máta nebo kopr, místo vody se dá použít okurková voda. Protože je chlazený, dá se skvěle pít nejen v horkém tureckém létě, ale je osvěžující v každém počasí. Ayran je oblíbený všude na Blízkém východě, ve Střední Asii a na Balkáně. Balený nechybí ani v tureckých prodejnách kebabu, protože napomáhá trávení, takže ho k jídlu bereme už automaticky. V poslední době se v obchodech objevil i ayran vyráběný u nás, firma Moravia Lacto dodává na trh výrobek, který má chuť hodně podobnou originálu. Je balený v kelímku, nezapomeňte ho před nalitím důkladně protřást, aby se napěnil…

Ayran tradičně podávaný v měděných pohárech s opravdu nadýchanou pěnou
Napěňovač ayranu v restauraci

V Indii a na Srí Lance se vyrábí jogurt z bůvolího mléka curd, který je populární také v Pákistánu, Bangladéši, Nepálu. Je tučnější než jogurt z kravského mléka, má zhruba 7,5% tuku. Curd se často podává s medem nebo palmovým sirupem. a používá se jako základ dalších jídel, jako je raita, biryani nebo curd rice.

https://www.indianhealthyrecipes.com/how-to-make-thick-curd-at-home/

Z curdu se vyrábí nápoj podobný ayranu, v Indii je známý pod jménem lassi. Základ je stejný – smíchaný jogurt (tedy curd) s vodou. V Indii do něj přidávají špetku koření – římský kmín, kurkuma, pepř, zázvor nebo kousek chilli papričky, sladké nápoje se koření skořicí, kardamomem, hřebíčkem, muškátovým květem anebo vanilkou. Nejčastěji se ale pije lassi plain (tj. čisté), sweet (slazené cukrem nebo medem) nebo ovocné. Mezi nejoblíbenější patří banana lassi a mango lassi. V indických restauracích ho určitě najdete na jídelním lístku i v Česku nebo můžete zkusit tento zdravý osvěžující nápoj připravit doma, protože podobně jako curd se dá použít i kvalitní řecký jogurt. Jen škoda, že ani mango, ani banány u nás nechutnají jak v Indii…

SLADKÉ LASSI

Do mixéru dáme 100 ml kvalitního bílého jogurtu, 200 ml vody, 1 – 2 lžičky cukru (nejlépe kokosového) nebo medu a špetka mletého kardamomu a soli. Necháme aspoň 1 minutu mixovat a pak nalijeme do sklenice. V horkých dnech můžeme pro osvěžení přidat do hotového lassi led.

Stejným postupem si můžeme připravit jiné varianty:

BANÁNOVÉ LASSI

  • 150 ml kvalitního bílého jogurtu
  • 300 ml vody
  • 2 zralé banány
  • 1 – 2 lžičky medu
  • špetka mletého kardamonu a soli

MANGOVÉ LASSI

  • 150 ml kvalitního bílého jogurtu
  • 300 ml vody
  • 1 mango
  • 1 – 2 lžičky medu
  • špetka mletého kardamomu a soli

JAHODOVÉ LASSI

  • 150 ml kvalitního bílého jogurtu
  • 150 ml vody
  • 200 g očištěných jahod
  • 1 – 2 lžičky medu
  • špetka mletého kardamomu a soli

LASSI NA PODPORU TRÁVENÍ

  • 100 ml jogurtu
  • 300 ml vody
  • špetka mletého zázvoru, kmínu, soli a černého pepře
https://en.wikipedia.org/wiki/Lassi#/media/File:Lassi_shop.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Lassi#/media/File:Lassi_shop.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/Lassi#/media/File:Banaras-ki-Lassi.jpg

Curd se používá v raitě, která zase nesmí chybět u žádného indického jídla podávaného v malých stáncích na ulici. Vzhledem by se dala přirovnat k řeckým tzatziki, ale je řidší a také pochopitelně pálivá, přestože výsledek je osvěžující. Používá se jako salát nebo jako dip, do kterého se namáčí kousky masa z tandoori pece nebo indické placky, tradičně se bývá přílohou k rice biryany. Může obsahovat ovoce jako je čerstvý ananas, nebo zeleninu, třeba strouhanou okurku, mrkev, zelí nebo třeba i brokolici, květák nebo dokonce vařené brambory nebo fazolky. Základní je asi mint raita (pudina raita), kde se vyskytují čerstvé lístky máty.

Postup:

  • Curd nebo kvalitní řecký jogurt promícháme, aby získal krémovou konzistenci.
  • V elektrickém sekáčku nebo mixéru rozmělními lístky máty s pár lžícemi vody, aby vytvořily hrubší pastu.
  • Nasucho lehce opražíme římský kmín a roztlučeme v hmoždíři, nebo použijeme rovnou namletý. Přidáme koření masala a mleté chilli.
  • Nasekáme zelenou chilli papričku s pálivostí podle vaší chuti.
  • Smícháme s jogurtem a dochutíme solí, podle chuti případně i cukrem nebo citronovou šťávou
  • Promícháme a necháme odležet v lednici nejlépe přes noc, před podáváním ozdobíme lístky máty.

Suroviny:

  • 1 šálek bílého řeckého jogurtu
  • 1 zelená chilli paprička
  • půl šátku mátových listů + pár lístků na ozdobu
  • 3 lžíce vody
  • 1/4 lžičky chilli
  • 1/4 lžičky římského kmínu
  • 1/2 lžičky koření masala
  • podle potřeby sůl, cukr, citronová šťáva
https://www.vegrecipesofindia.com/mint-raita-recipe-pudina-raita/

Indické koření masala a recept na Butter chicken

Víte, čím se nejvíc liší jídlo v cizině od toho, které si uvaříte podle stejného receptu doma? Jasně…v koření. Pokud má pokrm chutnat autenticky, potřebujete to správné koření. Ale třeba u indické kuchyně je běžné, že směsi koření se velmi liší region od regionu i kuchař od kuchaře. Můžete si ho tedy zkusit namíchat doma, ovšem lepší je koupit u renomované značky. V Česku mám dobré reference na obchod Koření od Davídka (https://www.korenioddavidka.cz/index.php). velký výběr všehomožného koření představuje Království chuti (https://www.kralovstvichuti.cz/), ale ani s jedním nemám osobní zkušenost. My si totiž taháme z cest zavakuované balíčky s kořením, návštěva trhu nebo obchodu s kořením patří k našim nezbytným rituálům na cestách.

Marocké trhy s kořením
Indické stánky
Malý vzorek z našich indických zásob

Základem indické kuchyně je směs koření masala a můžete se s mí potkat vážně všude – pečená a grilované masa v tandoori peci ochucuje tandoori masala, lehce odlišná směr fish masala se používá hlavně v jižní Indii na ryby, chat masala se přidává do zeleninových jídel nebo studených pokrmů. Většina Indů si neumí představit svůj život bez čaje, tedy bez masala tea, i do tohoto kořeněného čaje s mlékem a cukrem se používá masala (říká se jí dáta masala nabo chai masala). O přípravě indického čaje jsem psala na mých starých stránkách: https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/recepty/cajnebolichai?authuser=0

Vůbec nejpoužívanější a hodně univerzální je směs garam masala, bývá většinou namletá, ale můžete se s ní setkat Někdy se jí říká kaření pěti vůní, i když se skládá z více než pěti složek. V základu obsahuje koriandr, pískavice, římský kmín, pepř, hřebíček, skořice, zázvor, anýz, kmín, česnek, kardamom, muškátový květ, bobkový a fenyklový list. Slovo garam znamená horká, protože se musí nejdřív opéct a na teple rozvonět. Má velmi široké použití, nechybí v masových ani vegetariánských pokrmech i v jogurtových dipech, používá se jako prášek nebo v jižní Indii také jako pasta s kokosovým mlékem a octem.

Jméno masala obsahuje řada indických jídel, nejznámější je chicken tikka masala, která ovšem vznikla v Británii jako varianta na grilované kuřecí kousky (chicken tikka) s bohatou kořeněnou omáčkou a zpětně se do Indie vrátila. Britská kuchyně hodně vstřebává původní kuchyně přistěhovalců, takže chicken tikka masala byla uznána za „neflašované britské jídlo“. Stalo se dokonce tak běžné, že Britové pro něj nejčastěji používají jen zkratku – CTM.

Podobnou úpravou je butter chicken, jen se předem marinované kuřecí maso negriluje, ale pomalu vaří přímo v pikantní omáčce. Pokud seženete originální garam masalu, můžete se do toho hned pustit také.

Postup:

  1. Nakrájejte kuřecí prsní nebo stehenní řízky na kousky cca 4×4 cm.
  2. Připravte marinádu z jogurtu a citrónové šťávy ochucené pasírovaným česnekem, strouhaným zázvorem a garam masalou. Dokonale jí obalte každý kousek masa.
  3. Nechte odležet přes noc v ledničce. Před tepelnou úpravou marinované maso včas vyndejte, aby se dostalo na pokojovou teplotu. Případně můžete maso marinovat kratší dobu mimo ledničku, ale alespoň hodinu (víc je samozřejmě lepší).
  4. Velké množství cibule nakrájejte na kostičky a pomalu ji opečte na oleji nebo na másle (lepší je pochopitelně ghí) na středním plameni. Využijte velký hrnec nebo opravdu velkou pánev, budete do něj postupně přidávat hodně dalších ingrediencí.
  5. Když cibule získá zlatou barvu (může to trvat i čtvrt hodiny), přidejte česnek a po chvíli i všechno koření mimo soli. Nechte na tuku spojit a rozvonět.
  6. Přidejte na kousky nakrájená konzervovaná rajčata a nechte prohřát, pak přilijte smetanu.
  7. Rozmixujte ponorným mixérem dohladka. Podle hustoty můžete ještě naředit smetanou. Podle chuti osolte.
  8. Omáčku přiveďte znovu do varu, stáhněte intenzitu varu a přidejte namarinované kuře. Opravdu pomalounku vařte, pokud by byl var intenzivní, kuře bude tuhé.
  9. Když je kuřecí maso měkké, rozpusťte na konec v omáčce velký kus másla.
  10. Podávejte s rýží, ozdobte lístky čerstvého koriandru.

Nechte si chutnat!

Suroviny: Na marinádu:

  • 1 kg kuřecích prsou nebo stehenních řízků
  • 5 lžic citrónové šťávy
  • 4 stroužky česneku, propasírované
  • 4 cm zázvoru, nastrouhaný
  • 1 – 2 lžíce garam masala
  • 7 lžic kvalitního bílého jogurtu

Na omáčku:

  • 3 – 4 velké cibule
  • 8 stroužků česneku
  • 800g konzervovaných rajčat na kousky
  • 600 g smetany ke šlehání
  • 120g másla nebo část oleje, část másla
  • 4 lžíce garam masaly
  • 3 lžičky sladké papriky
  • 2 lžička kurkumy
  • chilli dle chuti
  • sůl


Indické placky a jak si udělat vlastní naan

V Indii se jako příloha používá rýže anebo různé druhy placek, kterých je tu nepřeberné množství a liší se podle regionu. Které jsme potkali nejčastěji?

  • Paratha (parata, parota) – kulatá tenká placka hlavně k snídani, skládající se ze spousty vrstev, někdy plněná třeba brambrovou směsí (aloo paratha)
  • Chapati (čapátí) – obyčejná tenká placka z mouky a vody, která se při pečení nafoukne, dělá se na speciální pánvi; pokud se peče v tandoori peci, říká se jí roti
  • Naan (nán) – kynutá placka (s droždím nebo s kypřícím práškem a obsahují jogurt), nejbližší naší představě pečiva, nejčastěji se peče v tandoori pec, bývá oválná nebo trojúhelníkovái; politá máslem a posypaná česnekem je naprosto luxusní
  • Dosa – velká tenoučká placka z fermentované rýžové mouky srolovaná
  • Idli – silné rýžové plačičky, vzhledem připomínající naše lívance
Indian breakfast in Kérala in bistro- aloo parata, spicy souce, masala tea
K snídani aloo paratha, pálivá zeleninová omáčka a masala čaj v jednom z malých bister
Pečení paráty
Profík na tvoření paráty u pouličného stánku
Tandoori pec na placky – Léh
Naan
Luxusní kéralské rybí curry a k tomu naan
Veliká dosa k snídani, jednotlivé omáčky nám nalili přímo na banánové listy
Idli a květákové curry s hráškem


Když doma vaříme indickou kuchyni (třeb k indické čočce- recept je tady http://karinsubrtova.cz/?p=36) , většinou jako přílohu připravujeme rýži nebo kupujeme hotové balené naany, která má např. Lidl. Ve obchodech s potravinami pro mezinárodní kuchyni můžete najít i podobně balené chapati. V době „covidprázdnin“ trávíme hodně času doma a také zkušíme recepty, na které nebývá normálně čas. Takže tentokrát jsme se pustili do výroby naanu. Největší problémem je, jak ho upéct, protože tandoori pec nevlastníme (snad zatím), tak jsme vybírali recept z https://www.cz-milka.net/, který to vyřešil grilem. Výsledná chuť byla dobrá, ale tandoori je tandoori…

Suroviny:

250 g hladké mouky
100 ml mléka
100 ml bílého jogurtu
1 vejce
1 lžíci oleje
1 lžičku sušeného droždí
1 lžičku kypřícího prášku do pečiva
1 lžičku cukru
1 lžičku soli
1 lžíci másla

Postup:

  1. Vytvoříme si kvásek z mléka, droždí a lžičky cukru, necháme 15 minut stát.
  2. Smícháme hladkou mouku, kypřící prášek, sůl, s vajíčkem, jogurtem a olejem. Zapracujeme vykynulý kvásek.
  3. Vypracujeme těsto, které nacháme v teple kynout asi 1 hodinu
  4. Z daného množství se vytvoří 4 – 5 naanů, takže vykynuté těsto rozdélíme zhruba na 4 stejné části.
  5. Pomocí válečku nebo rukou vytvoříme asi půl centimetru tlusté placky, které přeneseme na pečící papír.
  6. Rozehřejeme horkovzdušnou troubu s grillem na 250 stupńů a dáme do ní i plech, na kterém budeme naany péct, úplně nahoru, těsně pod gril.
  7. Po dosažení dané teploty přesuneme na rozpálený plech pečící papír s naany a zprudka grilujeme z každé strany 2 minuty (pozor na velikost papíru – přečuhující okraje můžou snadno hořet plamenem ;-))
  8. Hotové placky ihned po vytažení potřeme rozpuštěným máslem.
Nefotit, hasit .-))

Jak vyřídit víza do Indie?

Indie je nádherná země plná starých památek, neuvěřitelné přírody všech možných tvarů i vysokánských hor. Je to země plná barev a vůní. Její rozloha představuje trojnásobek plochy celé Evropy! Žije zde více než 1 miliarda obyvatel, na světě je víc jen Číňanů. Je milión důvodů, proč se sem vypravit. Říká se, že kdo do Indie přijede, buď si ji zamiluje a pořád se vrací, a nebo ji nenávidí. Já po prvním putování řekla, že jsem to tady ráda viděla, ale stačilo… A stejně jsem se před nedávnem vrátila z naší čtvrté cesty . Prostě se vám dostane pod kůži…

bdr

 

Pokud byste se sem chtěli podívat, budete potřebovat vízum. Na naše první dvě cesty bylo nutné  vyřídit vízum přímo na konzulátu v Praze a do pasu vám přibyla nalepená stránka. Dnes se vyplňuje pouze elektronický formulář, ale ani tak to není úplně easy, proto žádost neodkládejte a nechte si na vypsání dost času. Vyplňujte pečlivě, speciálně si zkontrolujte číslo pasu. Přehozené číslice  vám sice umožní získat vízum, ale nepustí vás na něj ani do letadla, jak mohou potvrdit naši kamarádi, kteří takto zanechali jednoho borce už na letišti v Praze. Vízum e-Tourist visa je platné 60 dní od příjezdu a je možné na něj vstoupit dvakrát.

Výsledek obrázku pro indie viza

Na stránce indianvisaonline v první záložce e-Visa Application se otevře interaktivní formulář v angličtině. Některé kolonky mohou být zapeklité právě i kvůli angličtině. Vysvětlení pojmů si můžete najít na různých stránkách (např. zde). Je nutné mít digitální fotografii hlavy před bílým pozadím v rozlišení 10 kB až 1 MB a sken stránky pasu, kde je fotka. A znát spoustu rodinných podrobností. Připravte se na to, že budou velmi zvědaví, např. se budou se ptát na jména vašich rodičů i místo jejich narození a zazní i otázka, zda vaši prarodiče nejsou pákistánského původu, což je velmi nežádoucí. Bude potřeba napsat i vaše zaměstání včetně adresy zaměstnavatele. Ještě jedna rada…nepoužívejte háčky a čárky, mohou způsobit problémy.

https://indie.rovnou.cz/vizum.html

Po vyplnění každé stránky kliknete na Continue, na další stránce nahoře se objeví Temporary Application ID. Toto číslo doporučuji si uložit (já vše ukádám do Evernotu), protože pokud stránka spadne nebo potřebujete něco dohledat, pod těmito znaky můžete pokračovat na druhé záložce Complete Partially Filled Form, tj. dokončení částečně dokončeného formuláře. Po skončení zadávaní údajů je potřeba nahrát vaši fotografii a správně ji oříznout do čtverce. Pozor – digitální sken stránky pasu musí být do velikosti 300kB, jinak nelze nahrát, což nám dalo zabrat, než jsme zjistili, v čem je zakopaný pes .

Nakonec je ještě potřeba zaplatit 50 USD. A pak už jen čekat…Ovšem netrvá to dlouho, k vyřízení mají 72 hodin, většinou vám přijde potvrzení první pracovní den po zadání. V mailu najdete schválení – Application Status: Granted nebo nesouhlas Application Status: Rejected. Mail je potřeba vytisknout a mít ho připravený, protože ho budou vyžadovat už při odbavení na letišti, také při nástupu do letadla i při vstupu na pasové kontrole přímo v Indii. Velmi důležitý kus papíru bude vypadat nějak takto:

https://www.ivisa.com/india-blog/india-e-visa-frequently-asked-questions

 

Při vstupu budete vyplňovat ještě jeden kousek papíru, který často rozdávají už v letadle, abyste měli dost času na vypsání. Mimo čísel pasů a čísla letu se tu píše i vaše adresa v Indii. Moc se tím nestresujte! Je potřeba vše vyplnit, ale nikdo nepátrá po tom, zda je to pravda. Doporučuji najít jméno a adresu libovolného hotelu v místě, kam máte v plánu cestovat. Pečlivkám doporučuji si ji někam poznamenat – budete ji vyplňovat znovu při opuštění Indie. My jsme psali při vstupu i odjezdu ten samý, ale od nikoho jsem neslyšela, že by byl problém, pokud napsali něco jiného. Jde spíš o to, aby se vlk nažral…o kozy nejde 

https://www.immihelp.com/travel-to-india/foreigners-arrival-card-india/

 

 

 

 

Indie pod srpem a kladivem (a s křížem)

Zažila jsem dobu, kde štíty domů a továren byly polepeny komunistickýmmi hesly a nápisy o smrti všech imperialistů. Jména jako Marx, Engels a Lenin byla stále přítomna. Rudá komunistická vlajka se srpem a kladivem vlála na každém rohu a při každé příležitosti. Jsem ráda, že je tahle doba za námi…O to víc mě překvapilo, když jsem v indické Kérale objevila stejné vlajky na zastávkách autobusů, na stromech i spolu s rudými fáborky natažené v ulicích městeček. Prostě – Kérala je komunistická. Komunisté zde vyhrávají demokratické volby zhruba od roku 1957.

Jo, a abych nezapomněla – největší hrdina je zde Che Guevara.

Kérala je jedním z 29 indických svazových států. Každý ze států má vlastní autonomní vládu, která vzniká podle výsledků regionálních voleb. A zde v Kérale většinou vítězí Komunistická strana Indie (Marxistická) s často viditelnou zkratkou CPI (M). -komunisté v Kérale se neprojevují zákazem politických svobod ani omezováním soukromého vlastnictví. S hlavní myšlenou rovnosti všech lidí nabourávají tradiční dělení na kasty podle původu, což se ve zbytku Indie dodnes nepodařilo. Prosadili dostupnost vzdělávání pro všechny, proto také dosahují nejvyšší míru gramotnosti v celé Indii, kde průměrně činí 74%. V Kérale umí číst a psát 94% jejích obyvatel. Ve více než miliardové Indii představuje kéralských 30 milionů jen trošku, ale její obyvatelé se navíc dožívají nejvyššího věku a mají nejméně dětí. Kérala tak má nejvyšší index lidského rozvoje z celé Indie,

Rudá vlajka se srpem a kladivem na každém rohu

Průjezd městečkem…a komunistické fáborky

Když jsme projížděli autobusem městečka a vesničky, asi nejvíc mě překvapily části připomínající naše satelitní městečka – obrovské moderní domy, bazény, garáže pro několik aut, udržované záhonky s květinami. Tady?? V Indii…kde většina lidí bydlí v nuzných domcích a spousta z nich nemá přístup k tekoucí vodě (o splachovacím záchodu nemluvě). Pak se vyjasnilo, že jsou to sídla lidí, kteří odešli za prací do zemí Perského zálivu. O levné a zároveň vzdělané pracovníky je velký zájem. Tím se ovšem vysvětlilo, proč jsme na palubě letadla z Dubaje do Kochi byli jediní bílí, ostatní představovali Indové obtěžkáni spoustou zavazadel, takže i palubní zavazadla před vstupem na palubu měřili a vážili. Prostě vozí domů z bohaté ciziny spoustu dárků. Jejich počet se odhaduje na 2 miliony, proto také v tak malém státě jako je Kérala můžete přistát dokonce na třech mezinárodních letištích a uvažuje se o čtvrtém. Mimochodem – letiště v Kochi se chlubí, že je první na světě, které je napájeno pouze z obnovitelných zdrojů, takže na Indii opravudu nezvyklý ekologický přístup.

Vila u cesty – omlouvám se za kvalitu – je to cvakané za jízdy z autobusu.

Další věcí, která mě tady překvapila, bylo množství kostelů. Podle statistik má žít v Kérale 50% hinduistů a asi 20% křesťanů, ale podle letmého pohledu to vypadalo úplně opačně. V každé vesnici stál kostel, kostelík nebo aspoň kaplička, barevné hinduistické chrámy jsme neviděli. Leda tak velký strom ozdobený barevnými vlaječkami a malou soškou. Ale třeba jsem vnímala hlavně křesťanské symboly. Vyznavačů islámu zde žije asi čtvrtina, ale ani jejich typické kopule mešit a věže minaretů jsem moc nezaregistrovala. Původně zde měla žít ještě židovská komunita, ale ta se nedávno přestěhovala do Izraele.

Ze zeměpisného pohledu Kérala představuje 600 kilometrů dlouhou „nudli“ kolem Malabarského pobřeží Arabského moře. V nejširším místě měří jen 120 km. Pohoří Západní Ghát zachycuje spoustu vody, takže zde můžete v období dešťů můžete zažít velmi silné monzuny. Ovšem na druhou stranu je díky nim Kérala neuvěřitelně zelená. Daří se zde čaji i koření, které tradičně vyváží.

Krásná Kérala – zelená, i když rudá.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malabarsk%C3%A9_pob%C5%99e%C5%BE%C3%AD#/media/File:Kerala_topo_deutsch.png

 

Fotky Kérala + Dubaj 2/2018

Docela dost dlouho trvalo, než jsem se probrala všemi fotkami, které jsem udělala na cestě po indické Kérale. Za deset dní se mi podařilo nacvakat neuvěřitelných 1800 fotek všeho možného i nemožného. Objevuje se na nich krajina, lidé, jídlo, zvířata, architektura, prostě všechno, co mne zaujalo a mohlo by případně zajímat i někoho dalšího. Je docela složité zpracovat je do použitelné podoby, ale úplně nejhorší je pro mne udělat zajímavý výběr slušných fotek, který naší cestu reprezentativně představí. Definitivní podobu najdete na Picase. Snažila jsem se, aby jich nebylo moc, ale stejně jsem nedokázala zmenšít jejich počet pod dvě stovky . Tak ať se vám líbí..

INDIE POD SRPEM A KLADIVEM – V koloniálním stylu

Dnešní den jsme strávili průzkumem historického města Kochi. Na začátku 16. století ho získali do držení Portugalci, konkrétně známý Vasco da Gamma ho připojil ke koruně a byl za to jmenován indickým místokrálem. Po Portugalcích přišli Holanďané a ti na začátku 19. století směnili oblast s Brity. Většinou procházíme město sami, ale tady nás tlačil čas, navíc teploty se pohybovaly kolem 35°, a to není na courání po městě nic moc. Souhlasili jsme proto s nabídkou tuktukáře, který nás vezl na ubytování, že nám bude dělat celý den průvodce. Co vše jsme zažili?

  • Snídani v místním „hotelu“, kam chodí opravdu jen místní, s takovou výškou, že Nika větrák na stropě téměř trefil do čela.
  • Kostel sv. Františka, který je nejstarší ve městě i v celé Indii.  Původně zde byl pohřben i Vasco da Gamma, který tady zemřel, později bylo jeho tělo převezeno zpět do Portugalska. Zvláštní „závěsy nad lavicemi sloužily jako větrák poháněný lidskou silou.
  • Prádelnu, kde se pere pouze ručně, prádlo se suší na slunci a žehlí ho i v žehličce na dřevěné uhlí
bdr
bty
  • Kostel svatého Kříže, kde vyprávění o životě Ježíše je na stropě a nikoliv na zdech a vedle něj stojí zvláštní kaplička z modrých ornamentálních cihel
  • Bývalé tržiště se zázvorem, které možná brzy spadne. Přesto zde ještě milá paní a její muž vyrábějí ručně bedýnky na zázvor.
  • Naprosto čerstvou rybu, kterou jsme si vybrali u pultu a tu nám přinesli k obědu potřenou hodně pálivou omáčkou a opečenou. Mňam
  • Skvělé vystoupení čtyř mladíků se zvláštním indickým bojovým uměním kalaripayattu, které je prý předchůdce kung-fu i karate a možná i nejstarším bojovým uměním na světě.
  • Tradiční Zdeňkovo stříhání a holení od indického mistra lazebníka zahrnující i masáž hlavy.
  • Procházku po přímořském korzu s ochutnávkou na místě dělaných ovocných džusů (z pravého ovoce 😂 – pomerančový pomerančový 🍊 i ananasový 🍍 byly výborné).

Palác  Mattancherry, řečený holandský, kde sídlil až do roku 1948 král Kochinu a dnes je zde muzeum se zajímavými nástěnnými malbami (vstupné 5 rupií na osobu, tj. necelé 2 Kč 😀)

  • Pět prodejen s cetkami pro turisty, kam jsme se „museli“ jít podívat a kam se došel náš průvodce nahlásit, že nás dovedl (a v rámci speciální akce za to dostane tuktukářskou khaki uniformu zdarma 🤔).
  • Zjistění, že jsou v Indii místa, kde domluvený čas přesně platí, ale zase se tu nedá smlouvat.

INDIE POD SRPEM A KLADIVEM – Vlakem směr Kochi

Kdo někdy jel s indickými železnicemi, potvrdí, že je to zážitek. Indie je obrovská země a lidé se zde přesouvají hlavně po železnici. Mezi vzdálenými městy trvá cesta i několik dní.

Zpoždění je běžné. My jsme dnes použili obyčejný courák a i ten přijel o půl hodiny později. Tento vagón byl nový, takže měl i skla v oknech, častější je kombinace kovová roleta na déšť a otevřené okno s kovovými příčkami v horkých dnech. Při jízdě to krásně větrá, navíc místní stejně sklo v oknech nestahují. Horší situace nastane, když vlak déle stojí, protože větráky na stropě toho moc nesvedou. Vlakem neustále procházejí prodejci s čajem, občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Naše dráhy by se asi zbláznily, vlak normálně jezdí s otevřenými dveřmi, ze kterých vyskakují pasažéři na perón ještě v docela slušné rychlosti. Největší výhodou indické železnice není spolehlivost, ale její cena. Za zhruba 60 kilometrů (celkem to trvalo 1,5hodiny) jsme zaplatili 45 rupií…  V přepočtu to dělá 15 Kč…za všechny tři 😁.

Vlak nás převezl do hlavního města Kéraly Kochi. Tedy respektive do jeho nové části, která se jmenuje Ernakulam. Staré Kochi – Fort Kochi – se totiž nachází na ostrově. Sice na něj vedou mosty, my jeli stylově přívozem, který využívají místní pěší. I tady byla cena překvapivá – 12 rupií za nás tři (tj. 4 Kč 😂). Koukala jsem z otevřených dveří a snažila se fotit město směrem od vody, když jsem uviděla vyskočit na hladinu zvláštní velkou rybu. A za chvíli znovu. Byl to delfín 🐬. Že se mi to nezdálo, mi potvrdili i místní, prý je jich tady hodmě.
Na městě je vidět, že bylo původně holandskou a britskou pevností, domů z koloniální doby se tu nachází spousta a některé vypadají i pěkně. To láká mraky turistů, takové množství jsem už dlouho nepotkala. Ubytovali jsme se v krásném domku s klimatizací a předpokládali jsme, že už nic moc podnikat nebudeme. Venku byly teploty na padnutí, 35° ve stínu je na nás hodně.

Největší ovoce na světě – jackfruit – nám rostlo na zahradě před hotelem.
Nakonec jsme se přeci jenom odhodlali a dobře jsme udělali. Nějak nám unikla informace, že největší indický svátek Hólí připadá právě na 2. března. Jsou města, kde se tento svátek barev, slaví víc. My jsme viděli už jen dozvuky, hlavně lidi posypané pestrými barvami, ale i tak to bylo zajímavé. Barevné prášky představují příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Takže takové naše Velikonoce. V téhle veselé podobě by se mi líbily mnohem víc. Prošli jsme se po přímořském korzu, prostudovali, jak se chytají ryby do tzv. čínských sítí, které se už jinde nevyužívají, a museli jsme si dát zdejší vyhlášené rybí curry.

A zítra poslední den v Indii 😑.
 

INDIE POD SRPEM A KLADIVEM – Lodí po Backwaters

Je skvělé začít den cachtáním v krásně teplém moři a houpat se na vlnách. A teprve pak se vydat dál.

Dneska jsme se vyrazilu do centra Alappuzhy, abychom našli způsob, jak prozkoumat Backwaters. Jedna možnost je ubytovat se na turistickém hausbótu, který projíždí kanály a zastaví, kde si zákazník usmyslí. Pro nás pochopitelně moc drahé a turistické 😀. Druhou možnost představuje vyhlídková lodička pro pár lidí, ale ani to není pro nás to pravé. Tou je třetí varianta – s místními. Do mnoha částí Backwaters se dá dostat jen lodí, proto tady jezdí spousta lodí jako přívoz, který místní doveze, kam potřebují, a třeba děti s ním jezdí do školy. Nakonec jsme našli právě takovou loď, která jela na zhruba čtyř hodinový okruh. Na spodní palubě se střídali místní, my seděli na vrchní palubě spolu s dvěmi většími Indickými rodinkami, které pojaly výlet podobně. Koukali, fotili i točili jsme ten šrumec kolem. Hráze kanálů bývají úzké, takže kolem vody vede vyšlapaná cestička, vedle ní stojí maličký domek a za ním je další kanál nebo pole s rýží. Mezi domky jsou obchůdky, stánky s občerstvením i větší restaurace pro turisty i ayurvédské masáže. Kanály ústí do moře, voda se v nich míchá a je částečně slaná. V době dešťů méně, v době sucha více.
Bylo skvělé, to tu vidět. Nacvakala jsem tu snad pět set fotek a natočila spoustu videí. Uvidíme, kdy se mi je povede probrat. Doufám, že z nich bude jasné, proč je to taková rarita, za kterou míří lidé z celého světa.
Výborný den měl jednu nepříjemnou tečku. Je dry day…. takže nikde není  možnost koupit pivo. Ani studené, ani teplé 😶. Večeři jsme poprvé absolvovali v předražené turistické restauraci, abychom konečně ochutnali rybu a krevety. Oboje bylo dobré, i když kombinace s  rýží působila nezvykle.
Zítra poslední přesun….