Vytvořeno pomocí stránky https://www.travellerspoint.com/#/
Archiv štítku: Kanada
Co jsme prožili v roce 2017
Už jsem se několikrát přiznala, že nejsme sběratelé co největšího počtu navštívených zemí. Do některých států se vracíme opakovaně, třeba v Itálii jsme byli tolikrát, že to ani nepočítám. Ovšem letos poprvé jsme se podívali do Kanady a do Irska. A ještě jedno překvapení – letos jsme neskončili v Indii 😂.
Na Nový rok jsme se vrátili z Barcelony, na jarní prázdniny jsme místo na lyže zamířii na jih Itálie, letní dovolenou jsme strávili na cestě po Kanadě a USA a pár podzimních dní jsme prožili v Irsku. Každé místo, které jsme navštívili, mi přišlo zajímavé a všude na nás čekalo překvapení.
Top10 míst bez rozlišení pořadí důležitosti?? Syrakusy (zde), Agrigento (tady) , Etna (zde) Monreale (zde), Jesper NP, Yellowstone, Seattle, Mohérské útesy, Newgrange, Liverpool. A jako bonus – Dolní oblast Vítkovic 👍.
A abych nezapomněla – jestě jedno poprvé. Já letos poprvé jsem absolvovala výlet do Londýna jako „dozor“ se školní výpravou. Osmnáct hodin v autobuse není nic moc, ale v příjemné společnosti jsem to zvládla v pohodě. Nečekaně jsem okusila tradiční a vynikající britskou kuchyni, slíbené recepty nám ale nedošly, takže se nemohu podělit. Londýn mě nepřestane bavit nikdy, Cambridge je hezké a letecké muzeum v Duxfordu zajímavé. A překvapivě jsem si užila zábavní park, to jsem opravdu nečekala.
V roce 2017 jsem stejně jako vloni 14 vzlétala a přistavala, jen čas strávený v letadle je poloviční – „jen“ 40 hodin. Za rok jsme nalétali (pouze 😀) 15000 kilometrů. Pozemní doprava také spolykala dost velkou vzdálenost. Zájezd do Londýna asi 3000 km autobusem, v Americe i na Sicílii jsme si půjčili auto. Na východní části Sicílie jsme projeli zhruba 800 kilometrů a Americe jsme přidali více než 3000 mil (tj. 5000 km). Dohromady s dalšími přesuny skoro 10.000 km! Ještě jedna zajímavost k půjčovnám. Zdeněk spočítal, že se vyplatí pořídit si u Allianz speciální pojištění Car Hire Excess Insurance, které zahrnuje veškeré pojištění, které nemusí být ze zákona, ale je dobré ho mít – ukradení, poškození, skla, pneumatiky… Půjčovna podobné pojištění pochopitelně nabízí také, ovšem je hodně předražené. Nás vyšlo na celý rok a do celého světa na 100 € (podrobnosti na https://www.icarhireinsurance.com)
Tyto stránky vznikly před půl rokem a já mám pořád pocit, že se spolu seznamujeme a oťukáváme. Mimo vyprav, které právě prožívám, se vracím i k jednotlivým místům, kde jsme kdysi byli, ale nenapsala jsem o nich nic. Texty, které přibývají nejčastěji a bez plánu, jsou recepty. Teprve při jejich zaznamenávání jsem si uvědomila, jak často konzumujeme cizokrajné speciality 🤔.
Zkouším postupně propojovat různé sociální sítě. Ráda fotím, tak byl Instagram (pohledy_z_cest) pro mě ideální volbou pro začátek. Je to zhruba měsíc, co jsem se odhodlala pořídit si i Facebook. Oddělila jsem stránku Pohledů (@subrtova.pohledy) od osobní stránky, ale jsem zklamaná. Pochopila jsem, že pokud nebudu platit, stránka se bude zobrazovat výjimečně. Můj plán dávat na fb rychlé aktualitky a na stránky komplexnější texty vzal za své 😕. Zatím nevím, jak je rozumně propojit… Nemůže mi někdo doporučit řešení??? Takže si tenhle úkol poznamenávám do to-do listů pro příští rok…
A co dalšího mám v plánu??? Pár akci se už rýsuje, tak se nechte překvapit 😉.
Do roku 2018 přeji hodně zdraví a lásky, spoustu zajímavých zážitků, obohacujících cest a výhledů.
Moudro na závěr:
Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému…“ Jan Werich (citáty.net)
Ze severní Ameriky: Lívance s javorovým sirupem
Když jsme hledali, co je nejvhodnějším dárkem, který přivezeme z Kanady, odpověď byla brzy jasná – javorový sirup! Dá se samozřejmě koupit i u nás v každé prodejně zdravé výživy, protože je zdravější než bílý řepný cukr, ale originál je originál…
Javory, anglicky maple nebo správně acer, jsou symbolem Kanady, listy se dokonce dostaly i na kanadskou vlajku. Nejzajímavější je javorem cukrovým, latinsky Acer saccharum, ale s tím jsme se nesetkali, protože roste jen na východním pobřeží Severní Ameriky. Tři čtvrtiny světové produkce sirupu pochází z kanadské provincie Quebec, ovšem návštěvu Montrealu nám zhatila Air France…(1. července)
Sladidlo vyráběné z mízy javoru cukrového znali indiáni dávno před objevem Ameriky Evropany a ti tuto znalost brzy převzali a vylepšili. Stromy se navrtají, vytékající míza se sbírá a pak se z ní různými způsoby odpořuje voda, aby zhoustla. Výsledkem je hustý sirup se spoustou vitamínů a minerálů, např. vápníku a hořčíku, i dalších prospěšných látek. Podle barvy se rozlišuje několik stupňů podle jemnosti a intenzity chuti, což se odráží v barvě. Tmavší jsou určeny hlavně k vaření a pečení, světlejší jsou vhodnější k přímému použití.
Pro mne patří javorový sirup neoddělitelně k lívancům. V Americe se podávají jako snídaně, ale mohou být také rychlým obědem. A aby byl opravu rychlým, nemůžou lívance kynout, takže jsem je dneska udělala s kypřícím práškem.
Jak na to? Odváženou mouku promchám s polovinou sáčku prášku do pečiva. V druhé misce smíchám jogurt, mléko, vejce a rozpuštěné máslo. Pak se obě části spojím dohromady a můžu smažit. Pokud netoužím po dokonalém tvaru, nepotřebuji lívanečník, ale stačí mi normální pánev, nejlepší je těžká litinová. Na ni dám trošku oleje nebo másla, naliji trochu těsta malou naběračkou a také naběračkou trošku rozmáznu, tak aby lívance měly asi 10 cm. Když těsto viditelně ztuhne a neteče, otočím na druhou stranu. A za chviličku je vše hotovo! Ještě lehce přeliji javorovým sirupem, pro milovníky sladkého mohou lívance v sirupu plavat. Dobrota!
Suroviny:
250 g hladké mouky, 1/2 sáčku práčku do pečiva, 1 kelímek bílého jogurtu, 350 ml mléka, 2 vejce, 1 lžíce rozpuštěného másla, trochu oleje na smažení
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Javor_cukrov%C3%BD
Kanada a USA 2017
Konečně jsem dokončila popis naší cesty, tak přichází na řadu stručné shrnutí:
Z více než tisíce pořízených fotek jsem vybrala zhruba dvě stovky, které najdete tady. Nejfotogeničtejší byl určitě Yellowstone, jeho barvy a tvary jsou fantastické.
Cestou jsme projeli více než 5 tisíc kilometrů přes 5 amerických států (Montana, Wyoming, Idaho, Oregon, Washington) a 2 kanadské (Britská Kolumbie a Alberta).
22. července – Zpět přes Edmonton
Cesta i přepročení hranic proběhlo, jak mělo – v klidu a bez zdržení. Trochu jsme se obávali, jak budeme vracet auto, resp. zda na nás čeká pokuta za projetí zpoplatněného mostu v Seattlu bez zaplacení (viz 20. července). Ale nikdo po nás nic nechtěl. Autopůjčovna ale stále má blokovaný depozit, takže to ještě může přijít.
Z Vancouveru jsme přeletěli vnitrostátně do Edmontonu s malou kanadskou společností Air Canada. Ta měla pouze odbavení u elektronických stánků, ale ty zase nezvládaly návazné lety mimo Kanadu. Tak jsme museli vystát frontu k přepážkám pro pasažéry s podobnými problémy (např. odbavit sbalené hokejky jako zavazadlo), což ovšem trvalo téměř hodinu, protože místy nefungovala ani jedna přepážka.
Rezervu jsme i tak měli velkou, takže i tak jsme letišti čekali opravdu dlouho. Poslední kanadské dolary jsme projedli, prokafovali a já si konečně koupila tričko, které se blíží tomu, jaké jsem si představovala.
Letiště v Edmontonu, na které jsme doletěli za hodinu a tři čtvrtě, je velmi zajímavé, v roce 2013 byla otevřena budova kontrolní věže, jenž sbírá architektonické ceny. V samotné budově letiště v Edmontonu mě hodně zaujala tzv. zelená stěna, jejíž vzor byl vytvořen z různě barevných a tvarovaných rostlin. A automat na nezbytnosti k mobilům 
Zbytek cesty proběhl v klidu, sedm tisíc kilometrů jsme zvládli za osm a půl hodiny. Přestup byl tentokrát „na knop“, zvlášť když jsme byli nudeni přejít přes pasovou kontrolu při vstupu do Schengenského prostoru. Přesvědčili jsme ale paní, která to na místě organizovala, že spěcháme, a tak nás pustila přednostně. Jde to. Důležité je to zkusit. Prostě: komunikovat, komunikovat, komunikovat…
A jsme doma. Tedy ve Vídni, ale to už je kousek domů.
21. července – U hranic s Kanadou
Celou cestu se pokoušíme porovnat Kanadu a Státy. Ve většině věcí jsou stejné nebo hodně podobné. Příroda je náderná v obou částech. V Kanadě jsme projeli obrovskou téměř neobydlenou oblast , ale i v USA jsme se vyhnuli hustě zalidněné krajině a velkým městům. Města, vesnice i jednotlivé farmy se příliš neliší, lidé bydlí hlavně v nízkých dřevěných domcích. V Kanadě mají žít milejší a pohodovější lidé, ale my jsme si zde vybrali spoustu nepříjemností, tak jsme tuhle jejich stránku neměli šanci tolik poznat. Tak hlavní rozdíl jsmje přece našli – ceny. Kanada je prostě dražší. V cenách ubytování to může být až o polovinu za srovnatelný standart. Od tohoto zjištění je už kousek k rozhodnutí strávit poslední noc ještě v USA a vrátit se do Kanady až ráno těsně před odletem. Přesunuli jsme se víc na sever až ke kanadské hranici do městečka Ferndale. Výborný pozdní oběd jsme si dali v malé restauraci vedené pravou Mexičankou, která nám připravila čerstvé tacos s rybou.
Přes hranici vzdálenou kolem 30 km jsme přesto vyrazili, potřebovali jsme nakoupit nějaké kanadské dárky i prozkoumat, jak přechod funguje. Jako prohlídka Vancouveru nám bude muset stačit pouze první večer v Kanadě
Hraniční přechod se oficiálně jmenuje Douglas, ale častěji je známý jako Peace Arch Crossing. Mírový oblouk zde stojí od roku 1921 jako připomínka stoletého míru mezi oběma státy.
Překročení hranice šlo rychle a bez problémů, i když oficiální paní se vyptávala na spoustu věcí, tak budeme doufat, že stejné to bude i zítra po ránu, kdy si zdržení nebudeme moci dovolit. Dál jsme chvílku nakupovali a courali po mořském pobřeží v městě Surrey. Mraky bylo nízko a počasí nic moc, tak nás to k delším procházkám nelákalo. Navíc nás čekalo složité balení. Pokud bydlíte tři týdny v autě, není nic jednoduchého to „přebalit“ zpět do třech batohů, zvlášť když jsme teď měli o odst víc věcí než při příletu. Vše se nakonec povedlo. Zítra vyrazíme s hodně velkou rezervou, ať nemám nervy…
10. července – Míříme na Banff
Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
9. července – K Lake Louise
Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
8. července – Icefield Parkway
Ráno jsme doplnili benzín a důležité potraviny a zamířili jsme po silnici 93 k jihu směrem na národní park Banff. Oba národní parky spolu sousedí a na mapě vypadají kousek od sebe, ale ve skutečnosti je dělí 300 km. Větší část cesty patří k tzv. Icefields Parkway, tedy vyhlídkové silnici mezi jezery a ledovci, která je napájejí. Je lemovaná mnoha odpočívadly a vyhlídkami na krásy zdejší přírody. Za zmínku určitě stojí vodopády Athabasca, Sunwapta a Tangle.
Na hranici mezi oběma parky se nalézá ledovec Athabasca, který patří k obrovskému ledovcovému poli Colombia Icefield. Přiblížit se k němu dá pěšky z malého parkoviště. My se sem dopravili k večeru, tak tu šlo zastavit, ale neumím si to představit během dne. Z vyhlídkového místa horoskopy vidíte jako na dlani, ale nedostanete se až k němu. Tohle privilegium mají pouze zákazníci, kteří si zaplatili speciální autobus a průvodce, příp. si dopřejí zážitek v podobě speciálního dopravního prostředku – snowcoachi. Druhé místo, na které se nedostanete jinak než placeným autobusem, je nově vybudovaný prosklený chodník zvaný Skywalk. Ten sám placený není, ale autem se zde zastavit nedá. Tak zbývá jen autobus odjíždějící od návštěvnického centra každou chvíli za 32 CAD na osobu. Nakonec jsme si to odpustili, ale nevím, zda to nebyla chyba…Vypadá velice zajímavě…
Ještě před procházkou k ledovci jsme se ubytovali v příjemném kempu Icefield tent, který leží ledovci na dohled, schovaný mezi stromy a protéká jím dokonce vlastní malý vodopád. Přijeli jsme před druhou hodinou odpoledne a byli jsme jedni z posledních, na které vyšlo volné místo.
7. července – Maligne jezero i kaňon
Ráno jsme řešili, jakým směrem se vůbec vydáme. Varianty se nabízely dvě: nahoru nebo dolů. Nahoru by znamenala tentokrát natěžko vylézt znovu do sedla, kde jsme byli včera a dál pokračovat proti směru Skyline treku k jezeru Maligne. Druhá představovala vrátit se ve svých stopách zpátky i přes to zatrolené bahno. Nakonec vyhrál obyčejný sestup, protože se počasí horšilo a občas trochu pršelo, navíc jsme si nebyli jistí, jak se dostat od jezera k autu. Cesta šla dobře, bahna mi připadalo míň, možná i proto, že místy jsme lezli přes kameny, kudy jsme včera nešli. Stejně jsme dorazili k autu pečení, vaření. Ledovou říčku vedle parkoviště jsme využili ke zchlazení i k očistě. Pro mne je ideální teplota ke koupání tak termální prameny, ale ani já jsem neodolala. Jen mytí hlavy mi zůstalo až do kempu, ponořit se i s hlavou bych nedokázala…
Dojeli jsme (teď už čistí a voňaví) k vyhlášenému jezeru Maligne. Má to být druhé největší ledovcové jezero na světě, ale musím to ještě ověřit. Je tak velké a plné záhybů, že se nedá v kuse přehlédnout. Můžete si zde půjčit kánoi za 50 CAD na hodinu (což nás lákalo) a povyjet vlastními silami kousek po jezeře, a nebo si zaplatit výlet lodí, ale cena 72 CAD za osobu nám připadala hodně (a navíc tou dobou měli už všechny lístky vyprodané). Tak jsme si koupili pozdní sváču a obešli jezero kousek pěšky spolu s dalšími stovkami lidí.
K večeru na cestě zpět do Jasperu na nás čekala ještě procházka po kaňonu řeky Maligne. Ta v mnoha zákrutech a vodopádech razila cestu vápencovou strží, z jejíchž stěn vytvářela zajímavé tvary.
Po večeři v restauraci specializované na řeckou kuchyni jsme (pro změnu 😀) opět zakotvili v Overflow kempu za Jasperem. Tentokrát už naposledy, protože zítra se vydáváme směrem k jihu.