Archiv štítku: město

Moje překvapení: Skrytý klenot Podkrkonoší – Hostinné

Rok 2020 se nám – díky koroně – zapíše do paměti jako rok hodně netypický. Třeba proto, že spousta lidí se nevypravila na zahraniční dovolenou a vydala se poznávat krásy Česka, které zatím opomíjela. Slyšela jsem někoho rozebírat, jaké místo ho překvapilo, tak i já jsem se zamyslala na svými objevy. Už jsem psala o pražském Karlíně (http://karinsubrtova.cz/karlin-plny-prekvapeni-i/), ale na mém žebříčku by na prvním místě určitě ocitlo podkrkonošské Hostinné.

Navštívili jste někdy město Hostinné? Docela pochybuji, přestože jste jím možná projížděli, pokud jste jeli do Krkonoš. Vždycky mi připadalo nezajímavé a zanedbané, u cedule s jeho jménem navíc začíná veliký a nevzhledný průmyslový areál Krkonošských papíren (KRPA). Mám dokonce vzpomínky zevnitř, protože jsem kdysi jako dítě zavítala na zajímavou exkurzi, jak se vyrábí papír. Ovšem ani by mě nenapadlo v Hostinném zastavit, díkybohu (a delší objížďce) mě při průjezdu městem přepadl obrovský hlad.

Historické domy s podloubím jsou i v okolní náměstí

Zastavila jsem na provizorním parkovišti u kostelní zdi nedaleko hlavní silnice a vydala jsem se na lov něčeho k snědku…O pár ulic dál jsem narazila na jedno z nejkrásnějších náměstí, která jsem v Česku kdy viděla. Čtvercové náměstí se všech stran lemují historické domyz 16. – 18. století s podloubím, které v letním vedru poskytuje příjemný stín. Nejvýraznější dům na náměstí představuje renesační radnice s věží, která vystupuje před ostatní domy a dominují jí téměr pětimetroví obři v římské zbroji. Prý žili kdysi v okolních lesích, kde kradli a přepadávali, neváhali ke krádeži jídla překonat i městské hradby. Tak je jednou místní měšťané pomazali smolou a obři se na ně přilepili, pak už je na památku připevnili na věž zdejší radnice. Jsou tedy opravdu impozantní, i když podle správné historické interpertace jsou symbolem ochrany města, který se vyskytuje často, jen tedy je gigantická a ještě zdvojená. Uprostřed náměstí stojí za povšimnutí i barokní morový sloup se sochami svatých Antonína, Jana Nepomuckého, Rocha, Františka, Šebestiána a Ignáce, ve výklenku se choulí ještě sv. Rozálie. Poté, co jsem hlad zahnala, jsem se rozhodla, že se neodjedu bez dalšího průzkum. Takže co neminout?

Děkanský kostel Nejsvětější trojice, u kterého jsem nechala auto, představuje nejstarší stavbu ve městě s původem ve 13. století, kdy se ještě město jmenovolo Arnau, neboli Orlí hnízdo, přestože leží na rovině v nadmořské výšce pouhých 350metrů. Skoro celé město v roce 1539 vyhořelo, takže do dnešních dní se kostel zachoval v podobě pozdně gotické z konce 16. století, ovšem s některámi prvky rané gotiky. V postranní kapli se skrývají i hroby Valdštejnů, kteří byli také majiteli zdejšího panství, otec nejslavnějšého – Albrechta – se tu dokonce narodil. Kostel se v současnoti rekonstuuje, snad dojde i na zajímavou křížovou cestu podél kostelní zdi. U kostela stojí i smírčí kříž, který ale bohužel změnil místo, našel se ve strži u Prosečného. Určitě by bylo zajímavé vystoupat na 53 metrů vysokou věž a rozhlédnout se po krajině, doufám, že po ukončené rekonstrukce to bude možné. Hned vedle kostela stojí hezká renesanční fara z roku 1525 ozdobená sgrafity, která stojí aspoň za fotku.

Pohled na hlavní novogotický oltář
Zeď kolem kostela s náhrobky a zvláštní křížovou cestu
Smírčí kříž u zdi kostela

Nevzhledný průmyslový areál v centru hned vedle kostela mě docela překvapil. Pak se z něj vyklubal původní zámek. Vyhořel s městem, pak byl sice ještě jednou opraven, ale v roce 1835 byl předělán na papírnu předcházející zdejšímu areálu KRPy.

Původní město leželo na pravém břehu říčky Čistá, která se zde vlévá do Labe. Město se ovšem po třicetilété válce rozrostlo a její předměstí překonalo Čistou. Když projdete na východ Dolní branou, za mostem se nachází největší památka v městě – bývalý františkánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie s nezvyklou dvoulodní prostorou a klášter z konce 17. století v raně barokním slohu. Před pár lety byl rekonstruován a stal se kulturním centrem regionu. Nachází se tu muzeum, galerie i knihovna, navíc je tu sbírka sádrových odlitků antických soch Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejcennější v České republice. Některé sochy jsou dokonce světovými unikáty, protože od vzniku kopií v 19. století byly některé originály zničené nebo poškozené, takže to, jak vypadaly původně, je k vidění pouze zde. Mrzelo mě, že v době mé návštěvy byla galerie uzavřená kvůli rekonstrukci, muzeum zase zavřel kovid. Snad budete mít víc štěstí, za normálních okolností by měly být k vidění celoročně.

Ve městě je k vidění i spousta drobnějších staveb – kapiček, křížů i soch. Zpodobnění císaře Josefa II. se často nevidí, Hostinné dokonce třikrát osobně navštívil. Zato sv. Jan Nepomucký je snad na každém mostě, tady kvůli opravě byl schovaný ve slušivé plstěné pláštěnce. Vedle Františkánského kláštera je hezký Park smíření, na místě, kde se původně nacházel zrušený hřbitov pro chudé a vojáky. Jsou v něm umístěny moderní smírčí kříže od sochaře Vladimíra Preclíka a zajímavá květinová výzdoba.

Pokud vám zdejší památky ještě nestačily, můžete si na výjezdu z města směrem na Vrchlabí prohlédnout ještě Olivetskou kapli, která je hodnocena jako největší architektonický skvost svého druhu ve střední Evropě. Vznikla jako soukromý projekt místního měšťana a uvnitř se nachází pětice polychormovaných plastik v životní velikosti, které zobrazují modlícího se Krista a apoštoly. Všimla jsem si ji ze silnice, ale nenapadlo mě, abych zastavila, takže zase příště…Možná absolvuji i pět kilometrů dlouhou Mravenčí stezku, která představuje zdejší kolonie mravence pospolitého.

A co vy???

Pandžábský AMRITSAR – Posvátné město Sikhů

Amritsar se nachází v indickém svazovém státě Pandžáb asi 30 km od hranic s Pákistánem. Aglomerace má kolem 4 milionu obyvatel, je to klasické indické velkoměsto se všemi přednostmi i nešvary, které může mít.

Jedna mimořádnost ale zaujme na první pohled – zatím co normálně chodí indičtí muži prostovlasí, tady potkáte snad polovinu mužů s barevným turbanem na hlavě. Je to totiž hlavní a posvátné město sikhismu. Zakladatelem tohoto náboženství, sedmého největšího na světě, byl Guru Nánaka v 15. století. Dnes žije ve světě asi 20 milionu sikhů. Poznáte je na první pohled – vždy nosí turban, ve kterém jsou smotány jejich vlasy, které si nikdy nestříhají, stejně jako s neholí vousy. Turban má pomoci snadno poznat sikha mezi lidmi tak, aby se nemohl ztratit v davu a musel dodržovat přísná morální pravidla a být pracovitý. Sikhské ženy na první pohled nepoznáte, protože chodí oblékané po indickém způsobu, odlišuje je pouze malá, nenápadná zdobená dýka pověšená u pasu, stejnou nosí i muži. Příslušníci vyvolené skupiny válečnických světců mají vždy příjmení Singh, jejich ženy přidávají ke svému jménu Kaur ((lvice). Zajímavostí je, že předposlední indický premiér Manmóhan Singh, který stál v čele indické vlády deset let v letech 2004 – 2014, byl sikh. Dnes ho nahradil hinduistický nacionalista a kontroverzní politik Nárendra Módí. Základem sikhského náboženství je poctivá a tvrdá práce a láska ke všem lidem bez ohledu na náboženství, v protikladu k neprostupným hinduistickým kastám. Sikhové své povinnosti vykonávají přesně a pečlivě (na rozdíl od většiny ostatních hinduistů). Díky svým vlastnostem bývali tradičně osobní stráží indických králů a později indických premiérů. Neshody o autonomii Pandžábu vyvrcholily v roce 1984 masakry sikhských poutníků u Zlatého chrámu. Odpovědí byl úspěšný atentát na indickou premiérku Indiru Gaándhiovou, kterou provedla její sikhská osobní stráž.

Hinduistiský a dva sikhští příslušníci armády

Nejposvátnějším místem sikhů je Zlatý chrám. Svatyně Hari Mandir Sáhib je opravdu zlatá, protože ji pokrývá několik tun zlata. V chrámu obklopeném velkou nádrží s rybami je uchovávána posvátná kniha Guru Granth Sahib, ze které je neustále předčítáno. Všichni včetně turistů musí před vstupem odevzdat boty do úschovny (zadarmo), umýt si ruce a nohy, když projdou očistnou nádržkou u vstupu. Všichni musí mít zakryté vlasy, i když stačí malý šáteček většinou oranžové barvy. Po městě je mnoho lidí, kteří oranžový šáteček nabízí (zdánlivě zadarmo), pak ale žádají pár rupií jako dobročinný příspěvek. Přikrývka hlavy se dá vypůjčit u vstupu, pokud vám nevadí představa, že už ji na hlavně měl někdo před vámi. V celém areálu se rozléhá melodické předčítání ze svaté knihy, na velkých obrazovkách se promítá čtený text. Zlatý chrám stojí uprostřed nádrže, ve které se sikhové rituálně koupají, s břehy ho spojuje jen úzký chodníček. Na něm čekají ve dvou frontách všichni, kdo se touží do chrámu podívat. My jsme strávili ve frontě asi půl hodiny, do které fronty patříme, jsme nepochopili. Na námi se nepřetržitě točily větráky. My jsme zde byli navečer, takže v celkem příjemném klimatu, ale pokud je zde větší vedro a více lidí, může být vystání dlouhé fronty bez větráků nesnesitelné. Na chodníčku a v chrámu samotném se nesmí fotit, tak jsem alespoň našla nejlepší video na na youtube, které vám chrám a provoz v něm přiblíží.V areálu chrámu mohou poutníci dostat jídlo zadarmo a dá se zde i přenocovat. Říká se, že je to největsí vývařovna na světě, protože každý den nakrmí na 60 tisíc strávníků…

Hindští turisté

Kousek od Zlatého paláce je místo Amritsarského masakru, kde v zahradách Jallianwala Bagh v roce 1919 britské jednotky střílely do davu především starců, žen a děti, kteří neměli možnost úniku. Potom zůstalo více než 1600 mrtvých. Zachránili se pouze ti, kteří se vrhli do místní studny. Dnes je to park se vzrostlými stromy a mnoha památníky (např. i keři sestříhanými do podoby střílejících vojáků), kam chodí relaxovat hlavně místní, přestože je v samém centru města turistů tady moc nepotkáte.

Hinduistický chrám Durgiana Temple vypadá jako nepovedená kopie Zlatého chrámu. Má být hlavním hinduistickým chrámem v Pandžábu, ale lidí jsme zde potkali minimum, okolo špína a odpadky. Živěji je v jiném z hinduistických chrámů – Mata Lal Devi Mandir. Je zde uctívána světice jménem Lal Dévi, ženy přicházejí k její soše a dotýkají se jejích šatů (pravděpodobně touží po bezproblémovém otěhotnění), v sále ženy a dívky tančí a zpívají. Svatyně má být totožná s vyhlášeným chrámem Mata Vaishno Devi temple v městě Katra ve státě Jammu. Celý chrám působí autenticky a kýčovitě – spousta barev, světýlek, zrcátek a blejskátek. Pokud nepotřebujete překvapení, až přijedete, můžete se podívat na video z oslavy narozenin světice na youtube.

Durgiana Temple
Mata Lal Devi Mandir
Do sálu mohou pouze ženy (a hudebníci), s díky jsem odmítla, dětí mám dostatek

Dalším lákadlem Amritsaru jsou nedaleké hranice s nepřátelským Pákistánem. Asi 30 km od Amritsaru se nachází jediný hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem – Wagha Boarder. Do současnosti této části světa se trpce promítá její koloniální minulost. Po odtržení Indie od Británie v roce 1947 došlo k mnoha konfliktům mezi hinduistickým a muslimským obyvatelstvem. Bylo tedy rozhodnuto o vytvoření samostatného muslimského státu na západě země, který dostal jméno Pákistán. Až 10 milionů lidí obojí víry se daly do pohybu, někdo dobrovolně, někdo z donucení, dokonce se uvádí, že v průběhu nepokojů zemřel asi milion lidí. Někteří muslimové v Indii zůstali, takže s 14% tvoří největší náboženskou menšinu ve většinově hinduistické Indii (80%). Od dob odtržení se vztahy mezi Indií a Pákistánem nedokázaly uklidnit a pohybují se stále mezi bodem mrazu a přípravou na válku, která by mezi zeměmi vybavené jadernými zbraněmi znamenala celosvětovou katastrofu.

Podpora indického patriotismu začíná už od mala
Nápis nás vítá v Indii, ale je tu jen pro pěší návštěvníky, nákladní auta jezdí jinou cestou

Přímo u obrovské hraniční dvoubrány byly vybudovány také dva amfiteátry, jeden pro Indy, druhý pro Pákistánce na opačné straně hranice. Každý den se zde konají velkolepé manévry zavírání hranic s desetitisíci přihlížejícími. Neskutečné divadlo! Nejdřív jsme museli sehnat převoz asi třicet kilometrů k hranici, pak jsme od parkoviště šli kus pěšky a vystáli si několik front u check-pointů, pochopitelně muži zvlášť a ženy zvlášť. Takže mimo času byl největší problém se vzájemně neztratit. Vypustili nás na zvláštní tribunu pro cizince a také okolní tribuny se postupně zaplňovaly. Z amplionů vyhrávala indická hudba a ženy na ní tančily, „moderátor“ nebo spíš vyvolávač rozbouřil davy, aby v nich vzbudil národnostní nadšení a vybraní jedinci se za fandění ostatních poklusem vydávali k zavřené hraniční bráně s indickou vlajkou nad hlavou.

Vlajky mezi branami vlají a tribuny se pozvolna plní.
Na začátku akce ženy tančí a někteří se s vlajkou poklusem za mohutného fandění ostatních vydávají k bráně – asi bobřík odvahy
Není libo suvenýr…

To byla ovšem předehra k faktickému uzavření hranic. Nejdřív je otevřeli, pak se k nim vydalo několik skupin vojáků s tak podivným způsobem chůze, že se skoro kopali špičkou boty do hlavy, velmi mi připomínali švihlou chůzi Monty Pythonů. Vrcholem je současné stažení obou vlajek a jejich „uklizení“ na noc z prostoru mezi oběma branami. Pak teprve frenetismus návštěvníků utichá…

Pohled z turistické tribuny
Pohled do Pákistánu – aréna se plní i na druhé straně zatím zavřených bran, my vidíme na tribunu pro ženy
Nervozita stoupá – brány se otevřely
Festival švihlé chůze
Sevřená pěst proti Pákistánu
Obě vlajky společeně klesají, žádná nesmí být výše, to by byla provokace a
Slunce zapadá a paráda končí. Na stráži zůstávají vojáci…