Archiv štítku: památky

Moje překvapení: Skrytý klenot Podkrkonoší – Hostinné

Rok 2020 se nám – díky koroně – zapíše do paměti jako rok hodně netypický. Třeba proto, že spousta lidí se nevypravila na zahraniční dovolenou a vydala se poznávat krásy Česka, které zatím opomíjela. Slyšela jsem někoho rozebírat, jaké místo ho překvapilo, tak i já jsem se zamyslala na svými objevy. Už jsem psala o pražském Karlíně (http://karinsubrtova.cz/karlin-plny-prekvapeni-i/), ale na mém žebříčku by na prvním místě určitě ocitlo podkrkonošské Hostinné.

Navštívili jste někdy město Hostinné? Docela pochybuji, přestože jste jím možná projížděli, pokud jste jeli do Krkonoš. Vždycky mi připadalo nezajímavé a zanedbané, u cedule s jeho jménem navíc začíná veliký a nevzhledný průmyslový areál Krkonošských papíren (KRPA). Mám dokonce vzpomínky zevnitř, protože jsem kdysi jako dítě zavítala na zajímavou exkurzi, jak se vyrábí papír. Ovšem ani by mě nenapadlo v Hostinném zastavit, díkybohu (a delší objížďce) mě při průjezdu městem přepadl obrovský hlad.

Historické domy s podloubím jsou i v okolní náměstí

Zastavila jsem na provizorním parkovišti u kostelní zdi nedaleko hlavní silnice a vydala jsem se na lov něčeho k snědku…O pár ulic dál jsem narazila na jedno z nejkrásnějších náměstí, která jsem v Česku kdy viděla. Čtvercové náměstí se všech stran lemují historické domyz 16. – 18. století s podloubím, které v letním vedru poskytuje příjemný stín. Nejvýraznější dům na náměstí představuje renesační radnice s věží, která vystupuje před ostatní domy a dominují jí téměr pětimetroví obři v římské zbroji. Prý žili kdysi v okolních lesích, kde kradli a přepadávali, neváhali ke krádeži jídla překonat i městské hradby. Tak je jednou místní měšťané pomazali smolou a obři se na ně přilepili, pak už je na památku připevnili na věž zdejší radnice. Jsou tedy opravdu impozantní, i když podle správné historické interpertace jsou symbolem ochrany města, který se vyskytuje často, jen tedy je gigantická a ještě zdvojená. Uprostřed náměstí stojí za povšimnutí i barokní morový sloup se sochami svatých Antonína, Jana Nepomuckého, Rocha, Františka, Šebestiána a Ignáce, ve výklenku se choulí ještě sv. Rozálie. Poté, co jsem hlad zahnala, jsem se rozhodla, že se neodjedu bez dalšího průzkum. Takže co neminout?

Děkanský kostel Nejsvětější trojice, u kterého jsem nechala auto, představuje nejstarší stavbu ve městě s původem ve 13. století, kdy se ještě město jmenovolo Arnau, neboli Orlí hnízdo, přestože leží na rovině v nadmořské výšce pouhých 350metrů. Skoro celé město v roce 1539 vyhořelo, takže do dnešních dní se kostel zachoval v podobě pozdně gotické z konce 16. století, ovšem s některámi prvky rané gotiky. V postranní kapli se skrývají i hroby Valdštejnů, kteří byli také majiteli zdejšího panství, otec nejslavnějšého – Albrechta – se tu dokonce narodil. Kostel se v současnoti rekonstuuje, snad dojde i na zajímavou křížovou cestu podél kostelní zdi. U kostela stojí i smírčí kříž, který ale bohužel změnil místo, našel se ve strži u Prosečného. Určitě by bylo zajímavé vystoupat na 53 metrů vysokou věž a rozhlédnout se po krajině, doufám, že po ukončené rekonstrukce to bude možné. Hned vedle kostela stojí hezká renesanční fara z roku 1525 ozdobená sgrafity, která stojí aspoň za fotku.

Pohled na hlavní novogotický oltář
Zeď kolem kostela s náhrobky a zvláštní křížovou cestu
Smírčí kříž u zdi kostela

Nevzhledný průmyslový areál v centru hned vedle kostela mě docela překvapil. Pak se z něj vyklubal původní zámek. Vyhořel s městem, pak byl sice ještě jednou opraven, ale v roce 1835 byl předělán na papírnu předcházející zdejšímu areálu KRPy.

Původní město leželo na pravém břehu říčky Čistá, která se zde vlévá do Labe. Město se ovšem po třicetilété válce rozrostlo a její předměstí překonalo Čistou. Když projdete na východ Dolní branou, za mostem se nachází největší památka v městě – bývalý františkánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie s nezvyklou dvoulodní prostorou a klášter z konce 17. století v raně barokním slohu. Před pár lety byl rekonstruován a stal se kulturním centrem regionu. Nachází se tu muzeum, galerie i knihovna, navíc je tu sbírka sádrových odlitků antických soch Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejcennější v České republice. Některé sochy jsou dokonce světovými unikáty, protože od vzniku kopií v 19. století byly některé originály zničené nebo poškozené, takže to, jak vypadaly původně, je k vidění pouze zde. Mrzelo mě, že v době mé návštěvy byla galerie uzavřená kvůli rekonstrukci, muzeum zase zavřel kovid. Snad budete mít víc štěstí, za normálních okolností by měly být k vidění celoročně.

Ve městě je k vidění i spousta drobnějších staveb – kapiček, křížů i soch. Zpodobnění císaře Josefa II. se často nevidí, Hostinné dokonce třikrát osobně navštívil. Zato sv. Jan Nepomucký je snad na každém mostě, tady kvůli opravě byl schovaný ve slušivé plstěné pláštěnce. Vedle Františkánského kláštera je hezký Park smíření, na místě, kde se původně nacházel zrušený hřbitov pro chudé a vojáky. Jsou v něm umístěny moderní smírčí kříže od sochaře Vladimíra Preclíka a zajímavá květinová výzdoba.

Pokud vám zdejší památky ještě nestačily, můžete si na výjezdu z města směrem na Vrchlabí prohlédnout ještě Olivetskou kapli, která je hodnocena jako největší architektonický skvost svého druhu ve střední Evropě. Vznikla jako soukromý projekt místního měšťana a uvnitř se nachází pětice polychormovaných plastik v životní velikosti, které zobrazují modlícího se Krista a apoštoly. Všimla jsem si ji ze silnice, ale nenapadlo mě, abych zastavila, takže zase příště…Možná absolvuji i pět kilometrů dlouhou Mravenčí stezku, která představuje zdejší kolonie mravence pospolitého.

A co vy???

Proč navštívit andaluskou Rondu, bílé město přervané kaňonem?

Jsou města, která jsou krásná svými stavbami, a jsou města, která mají nádhernou polohu. Andaluské město Ronda neuvěřitelně spojuje obě tyhle možnosti. Řeka Guadelevin se ostře zařezává do skály a vytváří úzký kaňon zvaný El Tajo o hloubce sto metrů, který rozděluje město na dvě části spojené fantastickým mostem Puente Nuevo. Ronda vlastně znamená obklopená horami, tady je to Sierra de las Nieves, její poloha ji velmi dobře chránila před nepřáteli. Původ města se předpokládá už v římské době, ale největší rozkvět zažilo za Maurů, kdy představovala kulturní centrum Arabů, plné mešit a paláců v tzv. maurském stylu. Po ovládnutí města křesťany pokračoval rozvoj v renesančním a barokním stylu. Staré město je plné křivolakých uliček s kamennými paláci a kostely, bílými domy a malými náměstíčky, se spoustou krámků se suvenýry a skvělými restauracemi s tapas. V sezóně je jistě rozpálené sluncem a přecpané turisty, my jsme si mimo sezónu (začátek února) užívali klidu. Bohužel, památky byly zavřené, takže jsme vše obešli, ale neměli jsme možnost vstoupit. Několik fotek z interiérů je proto stažena z Wikipedie.

Jardines de Cuenca v kaňonu

Co v Rondě neminout:

  • Palacio de Mondragón byl postavený v roce 1314 pro maurského krále Abb al Málika, z venku vypadá nenápadně, uvnitř má krásný, bohatě zdobený vnitřní dvůr. V budově můžeme vidět původní stropy, okna i dveře, keramické obklady a mozaiky. Ze dvora se dá vstoupit do krásné zahrady v arabském stylu s fontánami. Palác dnes slouží jako místní malé muzeum, v zahradě se pořádají svatby nebo výstavy soch pod šiřám nebem.
Elliott Brown from Birmingham, United Kingdom, CC BY-SA 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0, via Wikimedia Commons
froderamone from Oslo, Norway, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
José Luis Filpo Cabana, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Palacio del Rey Moro (Palác arabského krále) se šplhá přímo z údolí řeky, je zasazený přirozeně do skály v celé její výšce. Dlouhá století přestaveb se podepsala na jeho nepravidelném půdorysu a rozdílných výškách, ovšem původ je určitě arabský. Dochovala se i původní veliká zásobárna vody s pumpou ovládanou původně křesťanskými otroky, ke které je přístup z balkonových zahrady z kaňonu. Hlavní místnosti se říká Pokoj tajemství, protože má specifickou akustiku, která umožňuje slyšet šeptání lidí stojících u protilehlých stěn, jež nemůže slyšet člověk stojící uprostřed. Zahrady spolu s fontánami byly vybudovány v roce 1912 jako kombinace francouzského a arabského vzoru…
Palacio de Ray Moro (vlevo)
CASAREYMORO, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Z arabských dob se zachovaly pozůstatky arabského opevnění na jižní straně města, brána Puerta de Almocabar i minaret, který byl později připojen ke kostelu San Sebestian (oboje mi snědl foťák).
  • Arabské lázně z 13. – 14. století jsou nejlépe dochovanými lázněmi na Pyrenejském poloostrově. Nacházejí se mimo původní arabskou medinu. Podle římského vzoru dodržují rozdělení na zónu s chladnou, teplou a horkou vodou, kterou uvádí do pohybu hydraulický pohon.
Původné arabský minaret u kostela San Sabastian
Klaus Graf, CC BY-SA 2.5 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5, via Wikimedia Commonsn
Puerta de Almocabar, za hradbami kostel svatého Ducha
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ronda-Iglesia_del_Espiritu_Santo,_Puertas_de_Carlos_V_y_de_Almocabar.jpg
Arabské lázně
Julia Kostecka, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
  • Kostel Santa María la Mayor se nachází na místě původní hlavní mešity, ze které se dochoval oblouk mirhabu a část zdi pokrytá arabskými rostlinnými ornamenty je skrytá v sakristii. Stavba započala po dobytí města katolickými králi v roce 1485 až do 17. století především v renesančním stylu. Zvláštní je dvoustupňový chór z ořechového a cedrového dřeva.
  • Radnici najdeme na stejném náměstí Duchess of Parcent Square jako kostel Santa Maria la Mayor. Obrovská třípatrová budova byla vystavěna v 18. století na místě kasáren a její fasádě dominují kamenné oblouky kolem oken.
  • Palacio del Marqués de Salvatierra má zajímavou barokní fasádou s korintskými sloupy a balkóny typickými právě pro Rondu. V průčelí jsou velmi nezvyklé sochy čtyř nahých dětí. Erb nad štítem patří rodině Vasca Martína de Salvatierra, zástupci královské moci po dobytí města katolickými králi v roce 1485. Jinak uvnitř je palác strohý.
  • Most Puente Nuevo je dobře rozpoznatelným symbolem města. Jeho oblouk se klene ve výšce 98 metrů nad údolím řeky Guadelevin. Byl postaven v roce 1793. Nový se mu říká proto, že nahradil most postavený o šedesát let dříve, který pod svojí vahou spadl. Určitě stojí za to spustit se po cestičkách na dno rokle El Tajo a podívat se na něj odspodu. Most prý sloužil také jako městské vězení, naposledy v době občanské války, což popisuje Hemingway v knize Komu zvoní hrana.
  • Ještě dříve existoval přes řeku Guadelevin most, kterému se dneska říká Starý, neboli Puento Viejo. Překlenuje tok řeky ve výšce 10 metrů a předpokládá se, že byl vybudován už za Římanů. Pravděpodobnější je ovšem jeho původ z maurských dob. Několikrát byl smaten povodní, jeho současná podoba pochází z roku 1616. O malý kousek dál po toku stojí nejstarší most – římský, který v současnosti prochází rekonstrukcí.
Za mostem veliký klášter Santo Domingo
Starý most a v průhledu most římský
https://en.wikipedia.org/wiki/Puente_Viejo
Oblouk Puerta de los Molinos y Arco del Cristo, původní západní průchod v hradbách
  • Nejvýznamnější památkou na nové, obchodní části města za mostem je Býčí aréna (Plaza de Toros). Pro milovníky býčích zápasů představuje jedno z nejdůležitějších míst už od roku 1785 a je jednou z nejstarších ve Španělsku. Zajímavostí je, že se zde začal využívat k zápasům i kůň. Má průměr arény 66 metrů a zápasy může sledovat 5 tisíc diváků. Součástí arény je i muzeum Museo Taurino, kde si můžete prohlédnout vše, co s tímto fenoménem souvisí – nádherně zdobené oblečení, fotografie i informace o úmrtích toreadorů. Historickou atmosféru si můžete vychutnat v měsíci září, kdy nastupují ve stejných kostýmech, jaké znáte např. z obrazů Goyi.
https://reproarte.com/es/seleccion-de-temas/a-estilo/clasicismo/la-muerte-de-un-torero-detail

Ronda stojí určitě za návštěvu, takže pokud pojedete na jih Španělska za sluncem, určitě zavítejte. Od Malagy, kam lítají nízkonákladovky Ryanair, Wizzair nebo SmartWings, je to 100 kilometrů na západ. My bychom tu určitě strávili víc času a ochutnali i spoustu s skvělého tapas v místních barech (více třeba tady http://karinsubrtova.cz/tapas-a-recept-na-salat-z-chobotnice-navic/).

Pražský bedekr: Karlín plný překvapení I.

Karlín mě opravdu překvapil.

Když jste kdysi vystoupili z metra na Sokolovské (dneska je to Florenc), dostali jste se do ošklivé a zanedbané čtvrti jménem Karlín. A po průchodu oblouky Negrelliho viaduktu se před vámi otevřela brána do světa, kde jste nechtěli setrvávat. Fasády s empírovým a secesním zdobením překryté do jedné barvy vrstvou prachu a špíny, spousta komínů a továrních hal, velké prázdné plochy zarostlé dvoumetrovým pelyňkem. Písnička Karlín od Ivana Hlase nebyla oslavou karlínských krás, ale velkým výsměchem.

Až do 19. století se tomuto místu říkalo prostě Zábransko, území ležící za branami Prahy, nebo Špitálské pole, protože zde do třicetileté války stál špitál. Na něj vlastně navázala Ivalidovna z roku 1737, domov pro vysloužilé válečné veterány a jejich rodiny, ke které patřil i hřbitov. Byla vystavěna v letech 1732 až 1740 zde byla podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera na mstě bývalé vojenské střelnice. Více než 1400 zde žijících válečných invalidů mohlo využívat vlastní obchody, lékárnu, nemocnici, salon, čítárnu, školu, kapli i pivovar.

Invalidovna skrytá v parku
Opravy pokračují

Nové jméno Karolinenthal získala na počest poslední manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty v roce 1817, kdy byla osada fakticky založena. Brzy po té zde vznikl i říční přístav, který velmi přispěl k rozvoji Karlína, stejně jako zde byla vybudována vůbec první plynárna v Praze, díky které se v centru města každý den rozsvěcelo 200 lamp. Velkou zásluhu na tom měl vynálezce František Křižík, který tady nechal postavit továrnu na obloukévé lampy, které osvětlovaly i ulice Karlína. Během několika let zde vniklo 18 továren, kde pracovalo na 700 dělníků. Své sídlo zde měly proslulé Zátkovy sodovkárny a pekárny, velká továrna na potisk látek (tzv. kartounka), strojírenské podniky, ale také továrny na výrobu mýdel, olejů, svíček, sirek, rukavic i klobouků, Z místa na luxusní bydlení se postupně stávalo průmyslové předměstí, především po zbourání hradeb města v roce 1874. Do centra Prahy jezdila koňka, později v roce 1898 ji vystřídala tramvajová trať. Založením hlavního pražského autobusového nádrží na Florenci v roce 1929 se tu vytvořil i významný dopravní uzel, to už Karlín patříl v hlavnímu městu.

Už od roku 1850 prochází čtvrtí Negrelliho viadukt, který spojil Masarykovo nádrží s nádražím v Bubnech a současně překlenul Vltavu,  V tom roce most měřil 1110 metrů. Měl 87 kamenných oblouků, z toho 76 pískovcových půlkruhových, 8 žulových segmentových a jeden pískovcový segmentový oblouk, pod kterým byl průchod pro pěší, později ho doplnilo ještě propojení na Libeň. Viadukt byl navržen který navrhnul Aloisem Negrellim, který proslul jako projektant Suezského průplavu. Až do roku 1910 byl Negrelliho viadukt nejdelším mostem v Evropě. Dodnes je nejdelším železničním mostem a třetím nejdelším mostem u nás. V minulém roce prošel viadukt, který je řazený mezi chráněné kulturní památky, generální rekonstrukcí a počítá se s ním i na další využití.

Nejzajímavější památkou z 19. století je v Karlíně bezesporu kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí. Patří mezi nejvýznačnější stavby v novorománském slohu u nás. Trojlodní kostel s apsidou a dvěma věžemi patří se svojí délkou 75m a šířkou 31m k největším církevním stavbám. Dovnitř jsem se nedostala, ale můžete si udělat představu z videoprocházky, kterou má na svých stránkách wikipedie. Na výzdobě se podíleli i Josef Mánes a František Ženíšek, sochy u vchodu jsou od Břetislava Kafky a můžete vidět i varhany, které byly ve své době největší u nás. Kostel byl vysvěcen přesně 1000 let po příchodu věrozvěstů na Moravu, tj. v roce 1863. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje_(Praha)

Karlínské náměstí navečer

Velkou část obyvatel Karlína tvořili bohatí židovští továrníci a obchodníci. Ti si nechali ve Vítkově ulici zbudovat v roce 1861 synagogu. Poslední její přestavba proběhla na konci 20. let 20. století ve výrazně funkcionalistickém duchu. Víme, že do ní na Velké svátky docházela i známá česko-německá židovská spisovatelka Lenka Reinerová. Dnes objekt patří Československé církvi husitské, která ji využívá jako modlitebnu.

Druhou významnou dominantou Karlína není zámeček, i když tak na první pohled působí, ale základní škola. Na Ličkově náměstí vznikla v roce 1906 jedna z nejmodernějších škol v celém Rakousko-Uhersku. Za zdobenou secesní fasádou se skrývá 21 učeben, tělocvična, lázeň a slavnostní síň a také 4 třídy mateřské školy. Jako jedna z prvních u nás se vytápěla ústředním parním topením. Obrovská budova zaujme výrazným secesním zdobením a historizujícími malbami.

V 60. letech vzniklo na Invalidovnou nové sídliště socialistického střihu a velký hotel Olympic, ale atmosféře Karlína to příliš nepomohlo. Po revoluci vznikla potřeba nových kancelářských prostorů. Od 90. let zde vznikal ambiciózní projekt River City s mnoha kancelářskými budovami, kterému se hodlám věnovat někdy jindy, Byly postaveny na nevyužitém prostoru Rohanského ostrova a do atmosféry Karlína mnoho nepromluvily, protože je od staré zástavby odděluje frekvantovaná komunikace. Změně na současnou stylovou čtvrť a vyhledávanou adresou v rámci celé Prahy předcházela velká katastrofa. V roce 2002 se Vltava vylila z břehů za zaplavila celý Karlín až do výšky 3 metrů voda, která byla spočítána jako stoletá. Karlín se stal symbolem boje s živlem na dlouhé měsíce. Všechny domy vyžalovaly obrovské opravy, některé musely být dokonce strženy. Ovšem to byl pravý impuls pro opravu a přestavbu celé čtvrti.

Sídliště a výstup z metra
Detaily socialistické arcitektury

První vlaštovkou, která přdcházela, byla přestavba areálu ČKD Dukla v roce 1999 na Palác Karlín který zainvestovala firma Karlín Group belgického podnikatele Serge Borensteina. Ta přinesla nový koncept – propojení kancelářských prostor, obchodů a bydlení do urbanisticky propojeného celku s výrazným architektonickým rukopisem. Většinou se snaží zapojit stávající architekturu z brownfieldů, např. bývalých továren, i když to někdy znamená jen zachování staré fasády a přetavení budovy na nový účel. Známý španělský architekt Ricardo Bofill tímto způsobem zrealizoval v Karlíně také Corso Karlín, která byla vyhlášena Stavbou roku 2001, Vision Park s jedinečnou společenskou halou Fórum Karlín, Kotelnu nebo dalších rezidenčních domů. Musím přiznat, že já tohle spojení starého s novým prostě miluju,

Mimo projektů v River City vzniklo v Karlíně i pár úplných novostaveb. Jako poslední byla v roce 2018 otevřena zajímavá stavba organických tvarů – Butterfly neboli motýl. Nachází se na hraně Vítkova a uzavírá Pernerovu ulici. To, co vás na první pohled zaujme, jsou oblé tvary budovy, které tak kontrastují s ostatními pravoúhlými domy. Ovšem i druhý pohled je zajímavý. Budovu pokrývá zelená fasáda, kde na 40tisíc rostlin tvoří vertikální zahradu.

Při povodních 2002 skončily svůj život ošklivé budovy statistického úřadu v sousedství Invalidovny. Na volném prostranství začal od roku 2009 vznikat projekt Futurama Business Parku od architeka Vladimíra Krátkého. Nepříliš objevné budovy, které aspoň v podobě tradičního režného zdiva korespondují s industriálním okolím, jsou seskupeny kolem jedné centrální osy, ovšem vtipně je doplňuje vodní element. Mělké bazénky podél chodníků jsou oživeny betonovými sochami, takže tu můžete pozorovat plameňáky, hrochy nebo i koupající se plavce, které vytvořil sochar Zdeněk Ruffer.

Dá se říct, že především za posledních 15 let se Karlín vyklubal z opravdu ošklivého kačátka v nádhernou labuť. Fasády domů získaly správné barvy, tovární haly začaly sloužit k jiným účelům, automobilová doprava se přesunula o pár ulic dál, a tak se i celý Karlín zklidnil. Z opomíjené čtvrti se stala vyhledávaná adresa pro milovníky současných trendů. Pokud chcete ochutnat modrní styly stravování, jsou tu krsáná bistra, pokud zbožňujete kávu, najdete tu velké množství kaváren s dokonalou přípravou, jestliže toužíte ochutnávat různé druhy piva a pivních stylů, je Karlín to správné místo. I mimopražští budou znát názvy jako Eska, Etapa, Proti proudu nebo Můj šálek kávy, To vše najdete v Karlíně. A navíc k komu spoustu kvalitní architektury, která spojuje genius loci průmyslového předměstí s moderními trendy současného města.

Kubánská perla plná barev – Trinidad

Trinidad je opravdová perla. Ošlapaná kameny, kterými jsou dlážděné všechny ulice v centru, už zažily hodně, my jsme po nich procourali ve třech dnech kdejaké zákoutí. Omluvám se, ale musím začít historickým výkladem, abyste pochopili, jak se stalo, že je dnes Trinidad považován za jedno z nejkrásnějších měst na Kubě (pokud není úplně 🔝)

V roce 1492 přistál Kryštof Kolumbus u břehu San Sebastiánu v Bahamském souostroví, které se mu postavilo do cesty při plavbě do Indie západním směrem. O pár dní později, 28. října 1492, se vydal hledat zlato jinam a zakotvil také i u sousedního ostrova Kuba v oblasti dnešního Bariay. V roce 1514 byla založena první města na ostrově Kuba – Baracoa, Bayamo a jako třetí město Trinidad. Jeho zakladatel Diego Velazquez de Cuéllar ho původně nazval La Villa de la Santisima Trinidad (česky Obec nejsvětější trojice). V jeho počátcích stál také známý dobyvatel Hernán Cortés, který zde sháněl žoldnéře na výpravu do Mexika, protože místní zásoby zlata zde byly brzy vydransovány, a odplula s ním většina obyvatel města. Tomu Cortésovi, kterému se podařilo vyvrátit slavnou říši Aztéků. Ve městě fakticky zůstalo jen 12 španělských rodin a domorodé indiánské obyvatelstvo, které ale už bylo natolik poevropštěno, že pokračovalo v původním evropském rozvoji. Základem místního obchodu se stalo solené hovězí maso, tabák a cukrová třtina.

Pohled na město od Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa těsně před setměním

Později se Trinidad stal útočištěm pirátů a pašeráků spolupracující se sousední Jamaikou, neboť byl pro cetrální moc v Havaně dostupný prakticky jen z moře, největší protivníky tak představovali jiní piráti – angličtí bukanýři, jenž město často napadali. Velká změna pro město nastala v 19. století, kdy na sousedním ostrově Haiti vypuklo povstání otroků a v oblasti východně od Trinidadu se usadily stovky francouzských uprchlíků. V údolí Valle de los Ingenios vybudovali plantáže s cukrovou třtinou a mlýny na její zpracování, jejíž výrobky představovaly třetinu celé kubánské produkce. Trinidad se stal nejbohatším městem na Kubě. V této době se změnil ve výstavní koloniální město s nádhernými paláci a kostely, v okolí vyrostla řada přepychových hacient s luxusním nábytkem, obrazy a všemi moderními technologiemi, které přivážely lodě přímo z Evropy a usazovali se zde také evropští přistěhovalci. Rozvoj měl ovšem i stinnou stránku – plantáže byly závislé na práci tisíců otroků z Afriky, které sem za strašných podmínek převáželi.

Místní Ayuntamento

Rozkvět města nevydržel dlouho a upadal po vzpourách otroků, díky vyčerpanosti půdy i vykácení téměř všech lesů na palivové dříví. Zabrzdilo ho i objev výroby cukru z cukrové řepy a definitivné skončil v době bojů o nezávislost, když byly třtinové plantáže, nositelé bohatství města, vypáleny. Město už se nikdy nezpamatovalo a upadlo na skoro sto let do spánku jak Šípková Růženka a celé království s ní. Probudil ho až zákon na ochranu památek prezidenta Batisty v padesátých letech 20. století, který hodlal město použít jako lákadlo pro zahraniční turisty. Podruhé ho uspala kubánská socialistická revoluce v roce 1959, která turismus omezila. Do dnešních dní se město zachovalo jako vzpomínka na velkolepé bohatství, postupně se rekonstruuje a dostává se do původní krásy.

Typické pro trinidadské domy a paláce jsou různobarevné fasády, s četnými balkóny a zdobenými portály. někde vznikla podloubí, kde se mohli lidé schovat před pražícím sluncem. Původní jednoduché stavby z vepřovic později naradily větší a v centru byly postaveny dvoupatrové domy z vápence, kde v přízemí byly obchody a v prvním patře žily rodiny, někde v mezipaře nebo pod střechou také byli ubytováni také otroci starající se o chod domu. Nejvíc mě vždycky baví toulat se uličkami, užívat si atmosféru a všímat si zajímavých detailů nebo krásného světla. Ty nejvýznamnější místa a památky ovšem minout nemůžu.

Srdce města tvoří Plaza Mayor, což je zvláštní parčík s palmami lemovaný kovovými plůtky. Na jeho stranách stojí nejvýznamnější budovy Trinidadu – hlavní kostel Iglesia Parroquial de la Santisima, Museo de Arquitectura Colonial a Casa Padrón, kde sídlí další muzeum. Jednomu rohu náměstí dominuje Palacio Conde de Brunet, ve kterém se nachází Museo Romántico. Tento dům nechala v roce 1807 postavit rodina Travieso, do dnešní podoby ho přestavěl nejbohatší cukrovarník z okolí Don José Mariano Borrel. Poslední z významných muzeí – městské – najdete ve vedlejší uličce z náměstí v Palacio Cantero a také tento dům patřil Donu Borrelovi, který zde žil a také zemřel.

Trinidad bude pro mě navždy spojen s věží kláštera sv. Františka z Assisi, která byla viditelná vždy a odevšad. Jen jsme měli problém trefit chvíli, kdy nás pustí dovnitř. Z věže (1 CUC) byl skvělý výhled na celé město. V klášteře sídlí také Muzeum revoluce, takže jsme na rajském dvoře kláštera mohli před přístřešky vidět vysloužilý vojenský náklaďák a obstarožní člun. Ovšem jen ze střechy, protože muzeum se přestavuje, ale i tak to bylo velmi bizarní spojení s tímto prostředím.

Člun v klášteře
Národní park Topes de Collantes na dohled, bohužel jsem nestihli ho navštívit
Plaza Mayor z věže

Kuba je typický karibský ostrov a všechny domy jsou stavěné tak, aby se do nich dostala aspoň troška proudícího vzduchu. Velké stavby mívají uprostřed dvůr se stromem, poskytující stín, nebo aspoň otevřený dvoreček. Menší domky větrají aspoň velkými otevřenými okny, které chrání ozdobné mříže, který se říká arrotes nebo rejas. Původně byly vyřezávané ze dřeva, dnes jsou častější krásně tepané a ohýbané kovové. Průhledy okny je vidět, že místní žijí opravdu jednoduše, v obýváku stačí houpací křeslo a televize. Místní tráví hodně času v oknech nebo přímo na ulici.

Školka s portrétem hrdiny

Památky jsou v Trinidadu super, ale stejně nejzajímavější je ten šrumec na ulicích, My jsme se zatoulali mezi malé domečky na předměstí, lidé diskutovali, uklízeli nebo něco popravovali, hráli fotbal, baseball nebo jen tak lenošili, hráli domino, brnkali na kytaru nebo na bubínky, mezi tím jezdila kola, vozíky se zapřaženým koníkem nebo i jezdci v koňském sedle. Každý večer bylo navíc vše zalité nádherným zlatavým světlem.

Ideální vozítko na rande
Různobarevné fasády mají i malé domky na okraji města
Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa, tedy to, co z něj zbylo.
Večerní partička domina

Vyhlášené kubánské pláže leží na severním pobřeží ostrova, nejkrásnější jižní pláž se jmenuje Playa Ancón. Její bílý písek se nachází 12 kilometrů od centra Trinidadu a dostanete se tam taxíkem, na kole, nebo turistickým autobusem. Byla jsem ráda, že na kolo nedošlo, protože na silnici přes přílivovou mělčinu zátoky Bahía de Casilda foukal tak silný vítr, že bychom asi hodně mákli. Než jsme stihli najít taxík, právě odjížděl otevřený turistický bus, který nás za cenu 5 CUC dovezl tam i zpět. Opravdu krásnou pláž s bělostným pískem lemují velké kostky hotelů a řady slunečníků. My jsme se rozložili do stínu pod velkou korunou stromu, neboť opalování není nic pro nás, a většinu času jsme se cachtali v příjemně teplé vodě. Nic jiného se tu dělat fakt nedalo, ani rybičku jsme nepotkali. Takže jsme se pokochali a brzy jsme byli pryč.

Prostě Karibik…

Busík jsme opustili asi na půli cesty do centra. Podle navigace mělo být kousek od nás vlakové nádrží, ze kterého jezdí historické parní vláčky do Valle de los Ingenos. Vlak jsme tedy viděli, ale nenašli jsme nádraží. Našeho bloudění mezi kolejemi si všimlo osazenstvo podivně vyhlížejícího stroje, které nám nabídlo, že můžeme jet s ním. Spontální rozhodnutí bývají nejlepší, tak jsme úplně nalezli do stařičkého zanedbaného vagónku. Do Třtinového údolí jsme sice nedorazili, ale i tak těch pár kilometrů s místními do přístavu Casilda byl super zážitek. Lidé se spoustou zavazadel nastupovali a vystupovali, mládež ve školních uniformách jedoucí do školy nebo ze školy doběhla z autobusové zastávky, když mašinku uviděla. Postupně vystoupili všichni, až na tři členy posádky. Na konečné mezi poli jsme vystoupili my i osádka, ta chvíli opravala točnu, po úspěšné akci na ni vjela mašinka a otočila celý vláček a jelo se zpět. Opravdové, lidské, spontální.

„Depo“
Než se mašinka otočí, je potřeba opravit točnu
Borci na kolejích (8krát zrychleno)

Historický vláček, který jsme hledali, nás měl dopravit stylově dopravit do údolí Valle de los Ingenios (Údolí cukrovarů), ležícím pár kilometrů východně od města. Právě odsud proudilo bohatství – cukrová třtina – do Trinidadu. Geograficky správně se jmenuje Valle de San Luís, s tímto názvem se tady ale málokde setkáte. My jsme nakonec využili nabídku státní turistické kanceláře Cubatour a pojeli jsme si údolí autem za doprovodu průvodce s dokonalou angličtinou. Ukázalo se to jako super volba, protože taxíkem bychom na všechna místa nezamířili a nedozvěděli bychom se spoustu zajímavostí.

Nalezený, ale nepoužitý vláček
Použitý průvodce

San Isidro de los Destiladeros, pocházející ze začátku 30. let 19. století, býval velkolepý cukrovar. Tedy vlastně zde probíhaly hned tři propojené směry podnikání. Dva byste si určitě tipnuli – cukrovar a destulérie skvělého kubánského rumu. Z třetího jsem byla dost překvapená. Majitel si úspěšně přivydělával prodejem otroků, kteří se narodili na farmě. Zhruba sedmileté dítě už mohlo být na trhu prodáno jako pracovní síla do jiného cukrovaru. Z ubytovny otroků a velkých citeren zůstaly jen základy, dobře dochovaná je třípatrová „rozhledna“, ze které sledovali hlídači otroky, a sídlo majitele – typická hacienda. Nyní probíhá rozsáhlá rekonstrukce, takže se pomalu vylupuje do původné velkorysé podoby.

Vláček z Trinidadu by nás dovezl poblíž druhé farmy – Manaca Inzaga, která bývá nejčastějším cílem turistů a často také jediným. Bratři Inzagové se díky cukrovaru a obchodu s otroky stali jedni z nejbohatších na Kubě. V rozsáhlé haciendě se dnes nachází restaurace pro turisty a k vidění je také starý dřevěný mlýn na curovou třtinu. V jeho okolí nabízejí místní turistům ručně vyšívané krajkové přehozy a dečky. Největší zajímavostí a symbolem celého údolí je nepřehlédnutelná, 64 metrů vysoká věž, ze ktereré mohli majitelé obhlédnout všechny své pozemky, mohli sledovat, jestli někde nehoří, neblíží se bouře či hurikán nebo dohlédnout na stovky pracujících černých otroků. Stavba je zvláštní i architektonicky, spodní tři patra jsou ve tvaru čtverce, horní čtyři mají osmiboký půdorys. Pokud zdoláte 184 schodů, uvidíte skoro celé údolí až k horám. Výhled na všechny strany je opravdu parádní (1 CUC)

Nejvzdálenější od Trinidadu je Sítio Guáimaro, který založil obchodník Don José Mariano Borrell, majitel největších domů v Trinidadu. V roce 1827 zdejší farma produkovala nejvíc cukru na světě, neuvěřitelných 1 milion kilogramů cukru za rok. Don Borrell žil krutým životem otrokáře a krutě také zemřel – nechala ho prý rukou svého milence zavraždit jeho vlastní manželka. Z jeho plantáží se dochovala hacienda a další hospodářské budovy, kde se připravuje muzeum cukrovanictví. Kdyby vás neobklopovalo všudypřítomné vedro a porosty tropické vegetace, neuvěříte v luxusním sídle, že nejste na nějakém z evropských zámků. Fresky na stěnách znázorňující evropskou krajinu, křišťálové lustry, nábytek z drahých dřev, soukromá kaple. Mě nejvíc překvapilo dokonalé umístění domu, protože na terase panovalo krásné klima s mírným větříkem, i když jinde bylo vedro na padnutí…A taky vymakaný stroj na ochlazování vody, něco jako dnešní chlazené zásobníky.

Turisté na prolídku přijeli starými amerikammi

Trinidad byl opravdu super, sice přizpůsobený turistům, ale moc jich tu nebylo. Do toho ale místní žijí svým životem v překrásných kulisách barevného města.

Večerní závoz zeleniny
Školačky
Prodejna masa
Zásobování na motorce, klidně i šlehačkové dorty
Collectivo taxi

Pražský bedekr: Zajímavosti Žižkova

Prahou se toulám moc ráda, protože je opravdu nádherné místo. Není to nějakou jednou vyjímečnou stavbou, ale je kouzelné jen tak bloumat ulicemi a čekat, co jaká krása vás osloví, protože zajímavé stavby potkáte na každém kroku, v centru i na periferii. Přesto návštěvníci Prahy a občas i její obyvatelé vyhledávají jen známá místa. Což takhle opustit zaběhlé cestičky kolem vyhlášených památek a vydat se třeba….třeba na Žižkov.

Vrch Vítkov

Žižkov získal své pojmenování podle Jana Žižky, který na vrchu Vítkově svedl vítěznou bitvu proti křižáckým vojskům. Žižkov, jak ho známe, vznikl až na konci 19. století. Do té doby se zde rozkládaly pouze zemědělské usedlosti s pastvinami a vinicemi. S rozvojem průmyslu a rozšiřování města prudké svahy obsadily činžáky pro dělníky, neučesaná až divoká atmosféra přitahovala umělce a také pražskou galérku. Kdysi přehlížená a zanedbaná čtvrť, která zažívá rozkvět a stává se oblastí spousty hotelů a hotýlků, restaurací, kaváren i výtvarných galerií. V jednom z domů našlo své sídlo vyhledávané Divadlo Járy Cimrmana (https://www.zdjc.cz/), v jiném slavný rockový klub. Dokonce Bořivojově ulici se přezdívá Pražská Stodolní, protože se v ní nachází více než 20 hospod, i když na mnohem větší délce. Žili zde např. Jaroslav Hašek nebo Jaroslav Seifert, kteří zde mají památníky,


Kam tedy zamířit??

  • Národní památník na Vítkově

O zajímavé stavbě Národního památníku jsem psala minule (http://karinsubrtova.cz/?p=3708). V rámci vstupenky do Národního muzea stojí určitě za návštěvu, já bych ji doporučila i samotnou. Stavba je v česku unikátní, zvenku i zevnitř monumentální se zvláštní výzdobou. Expozice se věnují vzniku Československa a jeho osudovým momentům, které stojí za to si neustále připomínat. Ze střechy je nádherný a nezvyklý výhled na Prahu. Do areálu Památníku patří ještě Armádní muzeum na úpatí Vítkova, které vytvořit také architekt Jan Zázvorka, bývalého čs. legionáře v Rusku. V současnosti se muzeum, které stravuje Vojenský historický ústav, dlouhodobě rekonstruuje, jinak se zabývá historií československé armády a válečným konfliktům. Otevřeno čtvtek až neděle 10 – 18 hodin, plné vstupné 120 Kč (nebo v rámci vstupného do budov Národního muzea)

www.nm.cz

  • Televizní vysílač (Žižkovská věž v Mahlerových sadech)

Tato nová pražská dominanta vyrostla v Mahlerových sadech na hranici Žižkova a Vinohrad v roce 1992. Se svými 216 metry na vrcholku stále představuje  nejvyšší stavbu v Praze. Architekti Václav Aulický a Jiří Kozák ji navrhli ze tří ocelových tubusů, které jsou spojeny na třech místech třemi kabinami s restaurací a vyhlídkovou plošinou ve výšce 97 metrů. Zajímavý rozměr dodává věži deset obřích miminek od provokativního umělce Davida Černého, které lezou po tubusech. Nejdříve zde byly instalovány pouze jako výstava, pak zde zůstaly na trvalo, resp. na dobu dvaceti let, které by měly skončit v říjnu 2021. Laminátová miminka mají na výšku přes 2,5 metru, jejich bronzové sourozence si můžete prohlédnout zbízka v parku vedle Muzea Kampa. Otevřeno každý den od 9ti do půlnoci, základní vstupné 250 Kč. Panoramatický výhled na skoro celou Prahu za to opravdu stojí. www.towerpark.cz

  • Starý olšanský židovský hřbitov (Mahlerovy sady)

Přiznám se, že jsem o existenci tohoto nádherného místa neměla tušení, zaujal mě až při pohledu z věže. Dole jsem zjistila, že je to vlastně pozůstatek velkého židovského hřbitova z konce 18. století, na kterém bylo pohřbeno na 40 tisíc osob. Zbytek byl zničen při kontroverzní stavbě věže. Ale i tak si zachoval zajímavou atmosféru, krásné náhrobní kameny různých velikostí se pod příkrovem stromů naklánějí různými směry, na některých kamínky na památku.

Vstup volný, otevřeno 10 – 16: duben – říjen denně mimo soboty; listopad – březen mimo pátku a soboty

https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/2200/stary-zidovsky-hrbitov-na-zizkove

  • Pokud budete procházet Prokopovou ulicí, stavbu ve vnitrobloku určitě minete. Skrývá nezvyklou Betlémskou kapli v kubistickém slohu s prvky pozdní secese, kterou navrhl pravděpodobně Emil Králíček. Byla otevřena v roce 1914 jako farní kostel Českobratrské církve evangelické, i když ji v 70. letech používali jako zkušebnu Plastic People of the Universe. Před asanací ji zachránilo prohlášení kulturní památkou a později byla zrekonstruována.
  • Telefonní a telegrafní ústředna (Fibichova ulice)

Na roku Mahlerových sadů vás jistě zaujme nezvyklá žlutá budova, jejíž rohy zdobí výrazné věže. Je to krásná ukázka moderní české architektury z 20tých let ve stylu dekorativismu – Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, kterou vyprojektoval architekt Bohumil Kozák a sochařsky vyzdobil Ladislav Kofránek. Kdysi do ní směřovalo až 120 linek mezinárodní a meziměstké telefonní sítě, dnes je budova patřící Telecomu prázdná.

  • Palác Akropolis (Kubelíkova ulice)

Hned přes ulici vás zaujme barevná fasáda Paláce Akropolis ve stylu art deco. Tento původně luxusné bytový dům architekta Rudolfa Svobody v sobě zahrnoval kavárnu a také vyjímečný divadelní sál. V něm sídlilo divadlo Komedie, kino a později divadlní skupina Pražská pětka včetně vyhlášeného divadla Sklep. V současnosti jeho prostory hostí vyhlášený rockový klub. Oceňovanou přestavbu interiéru v 90. letech provedl malíř František Skála ve spolupráci s architektem a Sklepákem Davidem Vávrou, poslední zprávy ovšem hlásí další zásadní přestavbu. https://www.palacakropolis.cz/

Co se mi nepovedlo? Zajímavý novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí s vzácným Škrétovým obrazem byl zavřený, nestihla jsem navštívit největší pražský hřbitov, na kterém je pohřbeno na 2 miliony osob včetně slavných osobností – Olšanské hřbitovy. Skládají se z klasického hřbitova (kde jsou pohřbni např. Karel Havlíček Borovský, Jan Werich, Jan Voskovec, Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík), nového židovského (Franz Kafka, Ota Pavel, Jiří Orten), nachází se zde i pravoslavný a také vojenský hřbitov s hroby legionářů i obětí osvobození Prahy. Tak to až jindy.

Co jsem ovšem nemohla minout, je unikátní stavba na hranici Žižkova a Vinohrad. Prezident Masaryk pověřil slovinského architekta Josipa Plečnika přestavbou Pražského hradu, ovšem v Praze zanechal i další díla. Nejzajímavější je kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad, který je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Páně, z let 1928 – 1932. Kostel má jednoduchý obdélníkový půdorys a plochý kazetový strop. Venkovní stěny jsou do tří čtvrtin obloženy polévanými cihlami, takže působí dojmem režného zdiva. Kostel je zakončen nezvyklou věží s obrovskými hodinami o průměru 7,6 metrů. Věž zakončuje čtyřmmetrový kříž. Svoji jednoduchostí moc krásná stavba, určitě se do ní chci podívat ještě jednou, protože zde právě probíhala mše, tak jsem nechtěla rušit. Například nový žulový oltář Josefa Pleskota a Norberta Schmidta z roku 2018 vzbuzuje rozporuplné reakce. Za průzkum stoprocentně stojí.

http://srdcepane.cz/

Pohled z Žižkovské věže

Pražský bedekr: Národní muzeum a něco navíc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

Na skok v Itálii – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

EDIT: Objevila jsem na Twitru nádherný pohled na Duomo a náměstí před ním.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita

Všechny krásy Kypru – Do hor

Kypr poskytuje turistům spoustu krás. My jsme se zatím pohybovali pouze po pobřeží, nastal čas vyrazit (jako tradičně) do hor. Pohoří Troodos rozděluje ostrov na dvě poloviny a zasahuje od západu až do středu ostrova. Svahy jsou zde docela prudké a porostlé borovicemi a hustým šáším. Jestli prudké letní slunce promění pobřeží ve vyprahlou poušť, v horách je stále spousta vody i zeleně.

Vnitrozemí se nehodí na zemědělství, leda na pasení dobytka, ale především bylo známým nalezištěm mědi už od starověku. Těžili ho zde i Benátčané, po kterých se zde dochovali nečekané památky – tři kamenné mosty z 15. století. My jsme dojeli k mostům Kelefos (nebo Tzelephos) a Ellia, abychom fascinovaně prohlíželi elegantní křivky mostů i jejich konstrukci.

Kelefos
Ellia

Hory byly vždy útočištěm pro mnichy, kteří zde rozjímali daleko od ruchu civilizace. Pravoslavné byzantské kláštery zde zůstaly a v některých jsou mniši dodnes. Nejznámnější je klášter Kykkos, kde se ukrývá posvátná ikona Bohorodičky, kterou měl namalovat sám evangelista Lukáš. Ta je uchovávána v kostele a je spolu s ostatními ikonami součástí ikonostasu, zvláštní přepážky oddělující prostor kostela od presbytáře. Věřící prochází podlél něj, u každé ikony se pomodlí a ikonu políbí (tady byly před obrazem ještě skla, aby se ikony nepoškodily). Atmosféra v kostele byla protchnutá modlitbami tisíců věřících, kteří zde prošli. Klášter samotný už tak autenticky nepůsobil, blýskavé moziky vznikly až v poslední době. Mají asi dávat najevo obrovské bohatství kláštera.

Na hoře nad klášterem se vidět už z dálky stavba, kterou jsem dlouho mylně považovala za klášter samotný. Ovšem vše je jinak. Téměř na vrchol vede hezká asfaltka a na jejím konci je velké parkoviště. Na jeho plochu hledí velká socha muže v mnišském hábitu. Tento muž pro mne představuje velmi zajímavou osobnost dějin Kypru. Arcibistup Makarios III. se postavil do čela boje za nezávislost Kypru na Británii. Když byl v roce 1959 úspěšný, byl zvolen jako první prezident samostatného Kypru. V čele státu stál do roku 1977 a v průběhu přežil čtyři pokusy o atentát. Protože původně vstoupil jako novic do kláštera Kykkos, sám si vybral kopec Throni nad ním jako místo posledního odpočinku. Od parkoviště vede na vrcholek cesta lemovaná mozaikami svatých se spoustou nádherných výhledů do krajiny. Hrobka je pod dohledem vojáků skrytá v umělé jeskyni. Na samém vrcholku kopce je zajímavý kostel, který byl budován v posledních letech.

Makarios III.

Mimo klášterů jsou v pohoří Troodos zajímavé i horské vesnice rozeseté po svazích v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Těšila jsem se na výhledy, ale bohužel mlha byla silná, takže se žádná pitoreskní panoramata nekonala. Zakotvili jsme v vesnici Pedhoulas ve stařičkém penzionu pod vedením stařičkého majitele. Ve vesnici, kde trvale žije 132 obyvatel, je 12 kostelů a zdarma veřejně přístupná síť wifi. Ještě před soumrakem jsme si stihli prohlédnout kostelík pod ochranou UNESCO zasvěcený archandělu Michaelovi, který se počítá mezi jeden z deseti tzv. horských byzantských kostelíků. Z venku nenápadná stavba se zvláštní střechou až na zem, uvnitř krásný kostelíček plný fresek a starých ikon se skvělou atmosférou.

Ještě před tím, než sluníčko úplně zapadlo, na chvilku se nečekaně prodralo mlhou a osvítilo zasněžené vrcholky okolních kopců. I náš zítřejší cíl….Olymp.

Všechny krásy Kypru – Pafos a antické pozůstatky

Vůbec nepochybuju, že jsem byla někdy v minulých životech Římanka. V Římě se cítím, jako bych se vracela domů. Kdekoliv po Evropě mám možnost podívat se, co z úžasné anické cililizace přežilo do dnešních dní, udělám to.. I když mé společníky na cestách už to fakt nebaví.

Naše cesta vede po pobřeží dále na západ. Projíždíme územím, které není součástí ani Kyperské republiky, ani Severokyperské turecké republiky, která odtrhla v roce 1983, i když ji do dnešních dní uznalo jenom Turecko. Najednou jsme se ocitli na území, které patří Británii. Po vyhlášení nezávisosti si zde Británie ponechala dvě území, která jsou dodnes britskými koloniemi a sídlí na nich britské vojenské základny. Na mapě je značeno tenkou čárou, ve skutečnosti to k poznání není. Jak bude vypadat realita po brexitu, těžko říct.

Právě na briském území se nachází starověké město Kourion. V dobách své největší slávy za císaře Trajána mělo až 4 tisíce obyvatel. V roce 365 n. l. to silné zemětřesení srovnalo se zemí, tak jeho krásy představují pouze archelogické vykopávky. Jednu raritu se musí Kurionu přiznat – tak fantasticky umístěný amfiteátr jsem ještě neviděla. Je vystavěný ve svahu nad mořem, takže ze sedadel divadla, kam se vejde až dva tisíce hostů, je výhled na okolní zelenou krajinu, i na pláže a mořskou hladinu. Původní město je dnes rozděleno do tří archologických expozic, amfiteátr s okolím je pouze jednou z nich. O kousek dál je volně přístupný antický stadion, ještě dál se pak rozkládá Apolonův chrám, ale k jeho návštěvě jsem už ostatní nepřesvědčila.

dav

Na každém kroku se na Kypru připomíná antická minulost a její mýty. Např. bohyně Afrodita se měla zrodit z mořské pěny na jedé ze zdejších pláží. Toto místo se nazývá Petra tou Romiou a nemohli jsme ho minout. Na oblázkové pláži všichni hledají kamínek, který připomíná tvarem srdce. Ten má zajistit, že poznají osudovou lásku (tedy ve snu, až si kamínek dají pod polštář). Ale dnes se kamínky i popisují jmény a nechávají se na pláži u jedno stromu spolu s bílým kouskem látky. V moři u skály se také stačí vykoupat a člověk omládne o deset let. Na Zdenkovi to moc nezafungovalo a já mám ráda moře tak o deset stupňů teplejší, nějakých deset let jsem oželela.

Nějak takhle vystupovla na tomto místě bohyně Afrodita

Mířili jsme do dalšího města s antickými památkami – do Pafosu. Město bylo původně hlavním městem Kypru a dochovalo se zde spousta památek z různých dob, takže je pod ochranou UNESCO. Pafos je zmiňován dokonce v Bibli, protože ho navštívil svatý Pavel z Tarsu. Ten zde byl zatčen a bičován za to, že zde šířil evangelium. Sloup, u kterého měl být přivázán, je dnes součástí
kostela Panagia Chrisopolitissa (kostel sv. Pavla) ze 13. století. Pozůstatky starověkého města, jež bylo srovnáno zemětřesením, se nacházejí v archeologickém parku. V rozlehlém areálu, kterému vévodí bílý maják, probíhají další vykopávky, ale nejzajímavějšími nálezy jsou mozaikové podlahy v mnoha vilách, podle motivů mozaik jsou pojmenovány Aionova, Dionýsova, Orfeova nebo Théseova. Na několika místech byly zastřešeny, aby cenné mozaiky chránily před nepříznivým vlivem člověka i počasí. Určitě stojí za návštěvu. Pozorovat bílé soupy v zapadajícím slunci je nádherný zážitek

Jinak Pafos je hodně turistický, ale působí zároveň lidsky. Klikaté uličky, byzantské chrámy. Od benátské pevnosti, která střežila přístav, pokračuje přímořské korzo se spoustou kavárniček a restaurací s řeckou kuchyní, za nimi nebo nad nimi jsou hotýlky různé úrovně. My jsme opět měli apartmán s dokonale vybavenou kuchyní (pravděpodobně je to zdejší standart, protože my jsme ho nevyhledávali), takže jsme odolali a připravili jsme si večeři sami – opečené různé druhy ryb s čerstvým salátem. Lahůdka…

Pokud bych si měla vybrat, kde bych na Kypru chtěla strávit delší dovolenou, volila bych určitě Pafos. Město je krásné a v něm samotném i v okolí je spousta zajímavých památek, na které nám nezbyl čas.

Všechny krásy Kypru – Do Limassolu

Ještě večer jsem zjistila, že máme před sebou otevřený východní obzor a můžu – nejspíš poprvé v živvotě – sledovat východ slunce nad mořem přímo z balkonu našeho hotelu. I když krátce po páté ranní…Takže jsem vstala, koukla jsem se, udělala pár fotek a zase ulehla. Než jsem se vzbudila podruhé, Zdeněk už měl za sebou koupání moři, které bylo přímo před našimi okny. Pro něj se z toho stala tradice, mně by do vody okolo 15 stupňů nikdo nedostal.

Ubytování jsme měli zajištěné jen na první večer, nebylo jisté, jak se budeme přesouvat a stíhat, nechtěli jsme spěchat jen z povinnosti, že musíme dorazit na objednaný hotel. Pár míst jsme měli vybraných, ovšem na Kypru je toho k vidění opravdu hodně. Larnaku jsme se rozhodli nechat až na konec, ovšem stejně jsme zastavili hned po pár kilometrech od hotelu. Vlastně ještě ve městě se nachází velké jezero se slanou vodou, které na léto vysychá. Od prosince do dubna tady zimují velká hejna plameňáků i dalšího ptactva. Narazili jsme na ně náhodou, když jsme kolem nich projížděli. Bylo jich tu hodně, ale dost daleko od břehu, takže fotit se moc nedali. Ale viděli jsme je! Před pár lety jsem byli v Andalusii moc brzo, tak zahlédli plameňáků jen pár, tady jich bylo spousta.

Zdejší dálnice spojuje tři velká města na jižním pobřeží s hlavním městem Nikósii uprostřed ostrova. Je kvalitní, zadarmo, rychlost omezena na 100 km/hod a ta se většinou dodržuje. My jsme z ní brzo sjeli a pokračovali po okreskách. První postřeh ze silnic: v obcích se moc neřeší parkování, kdekoliv nechají auto u chodníku, udělají tak z dvoupruhové silnice jen jeden a půl pruhu. Někdy docela vzrůšo.  Zvlášť pro mne jako spolujezdce…Na ježdění vlevo jsem si zvykala fakt těžko.

Kolem středověké věž Alaminos Tower jsme minuli malý ženský klášter sv. Minase, který byl tak důkladně zrekonstruován, až vypadal skoro nový. Podobně opravené bylo i horské městečko Pano Lefkara. V zimě poklidné až ospalé městečko, kde ženy sedí před svými krámky a ručně vyšívají krajky, které pak nabízejí zákazníkům, doplňují obchody se stříbrem. Podle kapacity kaváren a hospůdek to tady musí být v sezóně turistický masakr.

Alaminos Tower
Svatý Minas
Pano Lefkara
Krajkářka

Jedna z nejzachovalejších pravěkých památek v celém Středomoří je k vidění na okraji městečka Choirokoitia, dokonce je vidět z dálnice, která tudy prochází. Neolitičtí zemědělci zde vybudovali vesnici už v 7. tisíciletí před naším letopočtem na jednom z kopců. K prohlídce atcheologické vykopávky i rekonstrukce čtyř kulatých obydlí.

Čtvrteční odpoledne jsme dojeli do druhého největšího z kyperských měst – Limassolu, zde nazývaného Lemesos. Břeh moře lemuje příjemná parková promenáda zakončená moderním přístavem pro jachty. Moderní stavby na pobřeží vystřídaly kousek od pobřeží klikaté uličky, staré kostely i byzantský hrad, ale při naší návštěvě se vše chystalo na velké ukončení masopustu s koncertem, na který odkazovaly všude přítomné obrovské papírové sochy.