Archiv štítku: příroda

Národními parky Severní Ameriky: Údolí smrti (Death Valley)

Údolí smrti neboli anglicky Death Valley probouzí fantazii už svým jménem. Navíc vůbec nepřehání – je to skutečně VELMI nehostinná krajina, její podcenění může skončit i dnes až smrtí. I když v této oblasti staletí žili domorodí Šošoni, začal se název Death Valley používat až po příchodu evropských osadníků putujících v době zlaté horečky, kteří měli velké problémy tuto oblast překonat směrem na západ. Chtěli si zkrátit cestu k pobřeží Kalifornie a vydali se neznámou cestou, na kterou nebyli připraveni. Dobře to pro ně dopadlo, ale děsivé jméno zůstalo.

Krajina je tu velmi vyprahlá, dokonce představuje nejsušší a nejteplejší místo v celé severní Americe. V roce 1913 zde byla ve stínu naměřena neuvěřitelná teplota 56,7 °C, pouze o 2 stupně nižší, než jsou absolutní rekordy měření. Rekordy ovšem trhá i v poslední době. V červenci 2018 byly naměřeny průměrné denní teploty 108.1⁰ F, což je 42 stupňů Celsia, a to zahrnuje i noční ochlazení. Navíc v tomto období vejvyšší denní teploty dosahovaly k 53⁰ C čtyři dny po sobě. To je důvod, proč bych určitě nedoporučila návštěvu v létě. Včasné jaro i pozdní podzim je nejlepší, my jsme tu byli na jarní prázdniny v únoru a bylo určitě přes 25⁰ ve stínu. Pokud chcete zvládnout i třeba kratší trek, nepokoušela bych se o to v období květen – září. Ale i v chladnějších částech roku, kdy se průměrné teploty pohybují kolem 18 stupňů, je potřeba mít s sebou dostatek pitné vody a vhodný klobouk. Rozpálené skály pocit vedra velmi zhoršují.

Prší tady málo. Průměrné roční srážky jsou 50 mm, což v Česku přestavuje průměr za jeden měsíc. Déšť přijde občas na jaře, ale na tuhle příležitost čekají nachystané květiny, aby najednou rozkvetly do koberce žlutých, růžových nebo bílých květů. My jsme měli štěstí, že i nám pršelo asi 14 dní před naším příjezdem, takže i my jsme se mohli pokochat prvními zlatavými kvítky podobnými kopretinám, kterým se říká desert gold neboli pouštní zlato. V údolí nejčastěji vykvétají od poloviny února do poloviny dubna, správa národního parku dokonce na stránkách uvádí nejlepší období, kdy sem za kytičkami vyrazit podle proběhlého počasí (https://www.nps.gov/deva/learn/nature/wildflower-seasons.htm). Počítejte ovšem s tím, že pokud prší nebo nedávno pršelo, budou silnice vedoucí po dně údolí uzavřeny kvůli nebezpečí povodní.

To všechno by ale nestačilo na to, aby zde byl v roce 1994 vyhlášen národní park Death Valley National Park, který je největší v USA (tedy mimo Aljašky) s rozlohou 8000 kilometrů čtverečních. Počítá se k Mohavské poušti a ze všech stran ho obklopují pohoří, z nichž nejvyšší a nejvýraznější je Sierra Nevada na západě. Tvoří 220 kilometrů dlouhé údolí, jenž se je místy široké 8 kilometrů a místy se rozšiřuje na 25 kilometrů. Přesto všechno je tu příroda velmi rozmanitá a je domovem mnoha druhů zvířat i rostlin. Žije tu nejen 30 druhů plazů a více než 300 druhů ptáků, z velkých zvířat také 30 druhů savců jako je ovce tlustorohá, kojot, rys červený, liška, puma americká.

Park se nachází na území státu Kalifornie u hranic s Nevadou. Je otevřený celý rok a celý den, dokonce při příjezdu do parku nejsou žádné kontroly. Pokud nemáte Annual Pass, vstupné zaplatíte v některém z návštěvnických centrer v Furnace Creek a v Stovepipe Walls, na 7 dní stojí 35 USD za celé auto a všechny pasažéry. Pokud přidete na kole nebo pěšky, za vstup zaplatíte 10 USD. Já bych ovšem doporučila Annual Pass za 85 USD, který vám umožní vstup do všech státních národních parků po dobu jednoho roku, takže už při třetí návštěvě parku vychází levněji. Pokud ho jako my koupíte „z druhé ruky“, ušetřite už v druhém parku. Národní park je velmi rozlehlý a většina turistů jezdí pouze autem, vystoupí, pokochá se a zase pokračuje. Prostě turistika po americku. Ovšem je tu i možnost procházek a treků různých délek a obtížností. Doporučuji si prohlédnout webové stránky Hikersproject, kde najdete popisy i podrobné mapy.

https://www.hikingproject.com/directory/8007347/death-valley-national-park

V návštěvnických centrech můžete nejen získat všechny potřebné informace a domluvit si třeba projížďku na koních, ale také si nakoupit, natankovat nebo se ubytovat. Můžete také navštívit Death Valley Ranch neboli Scotty´s Castle, který je spíše zvláštním muzeem v hradu koloniálního španělského stylu. Ještě jednu zajímavou budovu jsme minuli cestou od městečka Baker, kde je několik motelů, fastfoodů a nejvyšší teploměr na světě. Na křižovatce Death Valley Junction stojí malý, ale výrazný bílý dům – operní divadlo Amargosa…Newyorská zpěvečka a tanečnice Marta Becket se zamilovala do zdejší krajiny, ale nechtěla se vzdát ani divadla. Tak na tomto odlehlém místě vytvořila v 60. létech 20. století divadelní scénu přebudováním původní stodoly, kterou sama vyzdobila nezvyklými freskami. Kousek odsud v Ash Meadows National Wildlife Refuge můžete navštívit i Devils Hole, geotermální bazén, kde ve vodě o teplotě 33 °C žije kriticky ohrožené endomitní ryba Cyprinodon diabolis, česky halančíkovec Ďábelský, anglicky se mu říká pupfish.

Místo, které určitě v Death Valley nesmíte minout, se jmenuje Badwater Basin. Z dálky údolí vypadá, že tudy protéká řeka, ale je to jen optický klam. Na několika místech zde stojí mělká jezírka s vodou, která obsahuje hodně solí. Sůl zde dokonce krystalizovala a po solné krustě, která místy měří až 1,5 metru, můžete i projít. Druhá strana údolí vypadá docela blízko, ale pokud byste tam chtěli dojít, je to 8 kilometrů. Ta největší zajímavost je ale jeho polohatohoto místa. Nachází se totiž skoro 86 metrů pod úrovní hladiny moře, což z něj dělá nejnižší místo v Severní Americe a dokonce druhé nejnižší na západní polokouli. Nerovnováha je o to větší, že pouhých 20 mil odsud se tyčí Telescope Peak s nadmořskou výškou 3368, nejvyšší místo kontinentální Ameriky – Mount Whitney 4421 m.n.m. – jen o 100 kilometrů dál.

Devil’s Golf Course představuje velkou solnou pánev na dně Death Valley pokrytou hrubou strukturou solných krystalů. Na několika místech jsou patrné díry po průzkumnách vrtech, protože zde byla plánovaná těžba boraxu.

Artist´s drive je devítimílový okruh pro auta, který vás zavede k vlnám skal, jejichž barvy jako kdyby kopírovaly malířskou paletu – žluté, bílé, zelené i do modra, vznikly oxidací různých kovů, které obsahují. Cesta odbočuje z hlavní silnice k Badwater a vede jednosměrně. V terénu se klikatí úzká silnička a nabízí pár zastávek k důkladnější prohlídce. Nejzajímavěji vypadají skály nasvícené teplým večerním světlem chvíli před západem slunce. O kousek dál na jih se nachází skalní most v Natural Bridge Canyon, kam se dá dostat za čtvrt hodiny chůzí od parkoviště, kam se dostanete odbočkou z Badwater Rd.

Death Canyon nejsou je holé barevné skály a solí pokryté dno údolí. Vítr obrousil pískovcové skály a odnesený písek nahromadil na několika místech, kde se vytvořily duny skoro jako na Sahaře. Nejvyšší je Eureka Dunes s výškou až 200 metrů. Menší Mesquite Flat Sand Dunes měří 30 metrů vysoká a je mnohem dostupnější, protože se nachází pár kroků do hlavní silnice 190.

My jsme pochopitelně chtěli procourat i něco po svých. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti Zabriskie Point, které se nachází na silnici od východu. Z krásné vyhlídky jsme měli naplánovanou 4kilometrovou procházku okolo nezvykle zabarvených skal. Bohužel jsme se úplně netrefili, ale můžu vám díky tomu doporučit skvělou trasu, která kombinuje Gower Gulch Loop pro sestup a Golden Canyon Trail pro návrat na parkoviště. Dvanáctikilometrový trek není příliš obtížný, ovšem nabídne vám proměnlivou scenérii, spoustu zajímavě tvarovaných barevých skal, sestup na dno údolí korytem vyschlé řeky i krásné vyhlídky. Můžete ho prodloužit o odbočku k Rudé katedrále (Red Cathedral), rudě zabarvenému příkrému skalnímu útvaru, který na vás při stoupání dohlíží.

Image result for golden canyon trail
https://liveandlethike.com/2020/03/07/golden-canyon-badlands-loop-and-gower-gulch-trail-loop-including-red-cathedral-zabriskie-point-death-valley-national-park-ca/

Předchozí místa jsme sami navštívili při naší jednodenní návštěvě, ale Death Valley určitě stojí za to zdržet se tu déle. Pak se tu nabízí spousta dalších velmi zajímavých míst a treků:

  • Jeden z nejzajímavějších treků v národním parku je považován Mosaic Canyon Trail, který jsme bohužel nestihli. Začíná v osadě Stovepipe Wells, kde jsme se zastavili v místním saloonu na večeři a vede kaňonem barevných skal necelých 5 km a zase zpět.
  • Dante´s view je další vyhlášené místo, odkud si nehostinnou krajinu prohlédnout z nadhledu. Dostanete se sem autem po několika mílích podél skalního hřebene a vystoupíte na velmi větrném místě jižněji než je Badwater, který máte pod nohama. Rozdíly teplot mezi údolím a vyhlídkou mohou být až 20 st.
  • Salt Creek Interpretive Trail nabízí krátkou procházku po dřevěných chodnnících podél unikátní krajiny – mělkého potoka, kde žijí dokonc e i ryby.
  • Mosaic Canyon představuje jednu z must-go tras v Death Valley, my ho bohužel kvůli předchozí chybě nestihli. Průchod uzoučkým kaňonem barevných skal vypadá skvěle. Neměl by být obtížný, jen na několika místech je potřeba zdolat větší balvany stojící v cestě. Jedna cesta zabere asi třičtvrtě hodiny.
  • Titus Canyon je méně známé místo v Death Valley doporučované jako skrytý klenot. Dá se projet jednosměrně autem, ovšem pouze s pohonem 4×4. Trasa měří 40 kilometrů, ale bez ohledu na to, kolik kochacích zastávek provedete, počítejte s tím, že průjezd bude velmi pomalý a vyhraďte si 2 – 3 hodiny. Ve střední části se můžete setkat třeba s ovcí tuporohou a také navštívit jedno z „měst duchů“ – Leadfield, které bylo opuštěno ve 20. letech.
  • Ubehebe Crater ukazuje vulkanickou minulost této krajiny. Kráter je zhruba kilometr široký a více než 200 metrů hluboký. Dá se obejít po hraně kaňonu nebo sestoupit na dno. Často zde velmi fouká, takže se doporučuje kvaitní vybavení.
  • Mesquite Spring je místo v nejsevernější části Death Valley, kde se setkáte s řadou kaktusů cholla i dalších druhů. Zajímavostí jsou dochované rytiny do skály (petroglyfy), které domorodí indiáni vytvořili někdy před 2 – 3 tisíci lety.
  • Mimo hlavní údolí směrem na západ se nachází i zvláštní planina, které se říká Racetrack Playa. Na ploše vyschlého jezera se nachází několik pramenů, ale největší zajímavostí jsou tzv. toulající se kameny. Dolomitové kameny různé velikosti se samovolně posouvají a zůstávají po nich stopy v bahnité slupce. Příčiny tohoto jevu nejsou zatím vědecky potvrzené, i když někdo je považuje za důkaz práce mimozemšťanů, časem se určitě najde racionální vysvětlení.
  • Ve The Wildrose Charcoal Kilns se dochovaly nepoužívané zděné milíře, kde se od 19. století pálilo dřevěné uhlí. Jsou velmi fotogenické. O kousek dál po hřebeni jsou dva kampy, díky obtížnějšímu přísupu budou volnější, než kempy v údolí. Na koci silnice začítá trek na vrcholek Telescope Peak, odkud jsou nádherné výhledy na celé údolí.

Na území národního parku se nachází pozůstatky 140 osad z různého období, které dnes rychle chátrají. Krátce se tu těžilo stříbro, těžba boraxu, kterému se přezdívá bílé zlato, pokračovala až do 1. poloviny 20. století. Pozůstatky minulosti najdete v Rhyolite, které kdysi obývalo deset tisíc lidí. Zbytky velké budovy banky nebo věznice si můžete projít pár mil od města Beatty. Po odchodu „zlatokopů“ zůstaly pouze opuštěné vesnice jako Panamint City. Pokud máte dostatek času, můžete se k jejím pozůstatkům dostat pěšky z Chris Wicht’s Camp, protože silnice sem nevedou. Jeden z opuštěných dolů se ovšem nachází nedaleko hlavních památek v údolí. V Keane Wonder Mine, kde se těžilo zlato, si můžete prohlédnout mlýn na rudu a další pozůstatky těžby. Důl fungoval od počátku 20. století a byl nejúspěšnějším v celém údolí. Byl pojmenován po svém objeviteli Jack Keanovi, který zde původně hledal stříbro, ale narazil na výraznou zlatou žílu.

Všechna místa, o kterých tu píšu, jsem zakreslila do google mapy. Najdete tu také několik tras i místa kempovišť, abyste mohli lépe plánovat, co v tomto fascinujícím koutě podniknout.

Kam byste se nejraději vydali? Nebo jste navštívili Death Valley a můžete některá místa doporučit? Poraďte mi, co mám doplnit 😉

Treky po Česku – Dvě cesty přes Žďárské vrchy

Pokud v lesích, kam jste byli zvyklí chodit, zařádil kůrovec, nezůstal tam pravděpodobně kámen na kameni, tedy strom u stromu. Kolem nás to tak v posledních letech vypadá…Z lesů zbyly paseky s několika borovicemi nebo břízami, které vítr stejně v dohledné době vyvrátí. Do takových „lesů“ se mně moc nechce, navíc po těžbě těžkou technikou zůstávají z dosavadních cest jen řeky hlubokého bahna, kterými se projít nedá jinak než ve vysokých rybářských holinkách.

Ovšem jsou i místa, kde se stále nacházejí hluboké lesy, třeba ve Žďárských vrších. Tak se tam v současnosti chodíme kochat krásou přírody – lesy, skálami a skalkami, doplněné krásnými výhledy. Můžu doporučit dvě trasy, obě jsou snadné. Pro někoho by mohla být problémem délka, ale Žďárské vrchy jsou protkány spoustou cest (i značených), takže v případě potřeby si můžete cestu zkrátit. Navíc se dá využít i místní autobusová doprava.

Čtyři palice a Devět skal

První trasu, která začínala v obci Svratka, jsme absolvovali na jaře. Kolem golfového hřiště a lyžařského vleku jsme došli k prvnímu překvapení – lovecký zámeček Karlštejn. Po nedávné rekonstrukci získal zpět svoji původní barokní krásu. Měl by zahrnovat i restauraci a galerii, určitě bude stát za návštěvu v lepších časech. Druhým překvapením byl Zakletý zámek. Představovala jsem si ho jen jako skupinu rulových skal, ale je to zároveň archeologická lokalita, kde je doložené osídlení v neolitu, za raných Slovanů i ve vrcholném středověku. Okolo dalších skal Milovských perniček, které často zdolávají skálolezci, jsme vylezli na Čtyři palice s krásným výhledem do krajiny. V Křižánkách jsme se zastavili ve vyhlášeném hostinci Za Řekou na jídlo a ochutnání místního piva Křižáneckého paličáku. Kolem Bílých skal jsme vylezli na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal. Po žluté jsme se hustými lesy vrátili do Svratky, navíc zapadající slunce hrálo nádhernou podívanou s barvami a stíny…

Kříž u Karlštejna
Lovecký zámeček Karlštejn
Autor: Josef Kreuz (PEPan) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=92488555
Zakletý zámek
Nádherná struktura rulových skal
Čtyři palice
Roztomilé křižanovské chaloupky
Devět skal
  • Okruh
  • Začátek/konec: Svratka
  • Délka: 19 km
  • Stoupání/klesání: 450 metrů

Devět skal a Malinská skála

Devět skal

Tuto trasu jsme prošli před pár dny, když konečně napadl sněhový poprašek a celý den mrzlo. To bylo sice příjemné, ale na některých místech namrzlé skály velmi klouzaly, takže jsem výstup na vrcholek Devíti skal vzdala v polovině, o Malinskou skálu jsme se nepokoušeli vůbec. Ale i tak to stálo za to.

My jsme nechali auto v Herálci na křižovatce turistických cest, ovšem můžete začít kdekoliv, třeba v krásné vesnici Křižánky. Tu jsme prošli po silnici, která spojuje její moravskou a česou část, tedy mimo turistické značení. V normální, tedy nekovidové, době by tady byl slušný provoz, nyní nás minulo jen pár aut. Pokud byste se chtěli silnici vyhnout, můžete pokračovat po zelené na rozcestí Plaňkovka a dál po modré, ale protáhnete si trasu o 1,5 km.

Pod vrcholem Devíti skal
Malebné zimní slunce
Malinská skála
Moravské Křižánky čp.1
Křižánky – Kašperský rybník v posledních paprscích slunce
Modrá hodinka za Křižánkami
  • Okruh
  • Začátek/konec: Herálec u Žďáru nad Sázavou
  • Délka: 18 km
  • Stoupání/klesání: 380m

TENERIFE: KAM SE VYDAT NA TREK?

Tenerife ráj…

  • …pro milovníky cachtání a opékání na pláži
  • …pro milovníky cyklistiky, kteří zde polykají kilometry v mnoha seprentínách nebo v náročném terénu
  • …pro milovníky kaktusů a sukulentů, kterých zde roste neskutečné množství druhů
  • …pro milovníky skálolezení, protože je tu mnoho zajímavých skal
  • …pro milovníky jakýchkoliv treků, výšlapů i procházek, ke kterým se počítáme i my.

Při našich dvou návštěvách jsme zvládli mimo kratších procházek i následující trasy, které můžu doporučit k vyzkoušení. Takže kam se vydat na trek???

skály u pobřeží, v popředí sukulenty

Pico de Teide 3718 m.n.m.

Pico del Teide je skutečnou dominantou ostrova. Se svými 3718 metry nejvyšší horou celého Španělska. Do výšky 3.555m na stanici La Rambleta se můžete nechat dovést lanovkou (13,5 eura, dobrá je předchozí rezervace https://www.volcanoteide.com/es/volcano_teide/teleferico_del_teide/teleferico_del_teide), což je možnost, které využije spousta „plážáků“. Mohou se nahoře projít zhruba po vrstevnici a pokochat se výhledy na ostrov, který mají celý pod svýma nohama, a dohlédnou i na další z Kanárských ostrovů. Na samotný vrchol se ale nedostanou. Kvůli ochraně jedinečné přírody se špičku Pico del Teide podívá jen 200 turististů denně. Pokud opravdu toužíte stanout na vecolu, můžete požádat o permit https://www.reservasparquesnacionales.es/real/ParquesNac/usu/html/listado-actividades-oapn.aspx?cen=2 nebo si zakoupit Volcano Teide Experience s horským průvodcem, kteří se do denní kvóty nezapočítávají.

Pico del Teide - zasněžený vrcholek hory, v dálce lanovka
Výhled na Teide a horní stanici lanovky

Existuje ovšem i další možnost, o které se oficiálně moc nemluví, ale přesto stojí za vyzkoušení – přenocování na klasické turistické chatě Refugio de Altavista. Je dobře, když si ubytování zamluvíte dopředu, protože kapacita je pouze 54 turistů a to v sezóně opravdu nestačí. Všechno osazenstvo chaty ráno veeelmi brzy vstane, protože na vrchol zbývá ještě hodina a půl i pro rychlíky. Za tmy pouze při svitu čelovek stoupá karavana na vrcholek Pico del Teide, aby si zde všichni vychutnali svítání a povinné focení se stínem, který vrhá kužel Teide směrem na sousední ostrov La Palma. Se svojí délkou 200 kilometrů to je prý nejdelší stín na světě. Kontroloři permitů přijíždějí nahoru první lanovkou, nedostanou se tam určitě před devátou ranní. Do té doby jsou nocležníci z refugia dávno pryč.

Horský chata Refugio Altavista, v okolí sníh
Refugio del Altavista
Svítání nad mraky z vrcholu Pico del Teide, sníh
Svítání nad mořem mraků

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí, my jsme tohle všechno absolvovali už v roce 2013, naše zážitky si můžete přečíst tady: http://karinsubrtova.cz/?p=969, pochopitelně jsme cestu nahoru k chatě absolvovali po svých, ve sněhu a „natěžko“ z autobusové zastávky na hlavní zdejší silnice z nadmořské výšky kolem 2300. Chatu jsme zamluvenou neměli, ale museli jsme dlouho čekat, zda na nás zbyde místo. Během Vánoc s tím takový problém nebyl, v teplejších částech roku bych opravdu jistá nebyla. Kvůli focení a vyhledávání krásného světla v době zlaté hodiny jsem si stáhla výbornou aplikaci Sun Locator Lite (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.genewarrior.sunlocator.lite), která ale skvěle poslouží i pro výpočet, kdy vyrazit ráno na vrchol.

Já za svítání 😀
Dva turisté na vrcholku Pico del Teide, dlouhý stín přes moře
My dva a stín…
Stín Pico del Teide přes moře k ostrovu La Palma
Stín Teide směrem na La Palmu
Výhled na Gomeru přes sousední kužel Pico Viejo

Na chatě jsme si nechali velké batohy a vyrazili pouze s čelovkou a hůlkami (které se ve sněhu velmi hodily). V horních částech Teide je sníh skoro celoročně, dokonce mu podle něj dali původní obyvatelé Gaučové pojmenování. V zimním období jsme se místy bořili až po kolena a bylo to dost náročné. Od chaty dolů jsme sestoupili po turistické cestě S7 a S6 kolem neuvěřitelných Teidských vajec. Láva z kráteru Pico del Teide tady ztuhla obrovských koulí, z nichž některé měří i 3 metrů v průměru. Třeba mě geologové opraví, ale dočetla jsem se, že vznikly nabalováním tekuté lávy na kusy, které ztuhly dříve a valily se svahem jako sněhové koule. Došli jsme až k návštěvnickému centru El Portillo, na autobus do civilizace nakonec nedošlo, protože nám svezení nabídl mladý německý pár. Vlastně všichni individuální turisté mají půjčené auto, je to velmi výhodné, dokonce i turisté, kteří přiletěli s cestovkou si často půjčují auto, aby se podívali do ostrově, protože je všechno dostupné. My jsme se nechtěli pokaždé vracet na stejné místo, takže jsme jezdili veřejnou dopravou a i to bylo bez problémů. Tady by bylo samozřejmě možné zamířit stejnou cestou zpátky, nebo udělat okruh.

Trek na Pico del Teide, výškový profil
  • Výstup na Pico del Teide
  • Začátek: zastávka autobusu Montana Blanca (28.2595006N, 16.6033000W)
  • Konec: návštěvnické centrum El Portillo (28.3045778N, 16.5666239W)
  • 22 km (s přenocováním na chatě Refugio del Altavista)
  • Stoupání 1400m/ klesání 1700m
  • Obtížné – převýšení, vysoká nadmořská výška

Guajara 2718 m.n.m.

Pico del Teide naprosto dominuje celému ostrovu, takže je vidět z nejrůznějších úhlů a vzdáleností. Nejkrásnější výhled je ovšem z vrcholu protějšího vrcholu Pico Guajara. Začali jsme u parkoviště u návštěvnického centra Canada Blanca a po chvilce jsme se napojili na dálkovou trasu GR 131 Anaga – Chasna. Sluníčko opravdu pálilo, bylo velmi obtížné najít v nízkém keřovitém porostu kousek stínu. Cesta pak vystoupala asi 200 výškových metrů do horského sedla Degollada de Guajara, kde jsem se mohli při rychlém obědě pokochat výhledy do obou stran. Zvědavé, ale plaché ještěrky se po našem příchodu rychle schovaly, ale s přibývajícím časem převážila zvědavost a přibližovaly se k nám a přibližovaly, až na nás skoro vylezly, takže jsem stihla aspoň fotit. Po krátké rovince nás už čekalo posledních 400 výškových metrů na vrchol. Na něm jsou zbytky zdí, dokonce se zachovalo kamenné okno, skrz které je krásně vidět vrchol Teide. Cesta dolů klesala mnohem ostřeji než při výstupu, takže jsem byla ráda, že jsme zvolili pohodnějíší cestu nahoru. Trasa nebyla nijak extrémně náročná ani dlouhá, ale stejně mě zmohla a odnesla jsem si i lehký úpal a spálené nohy, takže opatrně…

Pico del Teide z vrcholu Guajara, pohled přes kamenné okno
Hora Pico del Teide, vrchol, skály na úpatí
Teide před námi a na úpatí Roques de García, na které mi už nezbyly síly
Skalnatý hřeben, bez vegetace
Skály, barevné
Ráj pro geology
Ještěrka, zblízka, sloupaná kůže
  • Výstup na vrchol Pico de Guajara 2718 m.n.m.
  • Okruh
  • Začátek: Návštěvnické centrum Montana Blanca (28.2238997N, 16.6275006W)
  • 10 km
  • Stoupání 600 m /klesání 600 m
  • Středně obtížné

La Caldera – El Esperanzačást GR 131

Dálková trasa má GR 131 na Tenerife vede z městečka Chasna a po 90 kilometrů končí ve městě La Esperanza. Vystoupá na náhorní plošinu a pak vede podél ní, později prochází nezvyklými mlžnými lesy a nakonec sklesá k hlavnímu městu, My jsme prošli jejích posledních 30 kilometrů ve směru na sever. Několikrát jsme nocovali na tábořišti La Caldera kousek od historického města La Orotava. Španělé milují pikniky a grilování v přírodě, takže kaldera je jedním obrovským piknikovištěm, které ovšem také křižují turistické cesty, takže toto místo se stalo i naším startovním bodem.

Celá trasa a profil GR 131
Vrchol Pico del Teide z dálky, v popředí borovice
Výhled na Teide t treku, západní pobřeží Tenerife typicky pod příkrovem mraků

Na části cesty jsme procházeli skalami porostlými velkými kanárskými borovicemi, část tvořily mlžné lesy složené předevšm z vavřínů porostlých mechy za doprovodu vysokých vřesů. Cesta nebyla extrémně náročná, jen často ostře stoupala a klesala, žádný „choďák po břehu řeky“. Odměnou byly nádherné výhledy na pobřeží hluboko pod námi, místy na nás jasně vykoukl i kužel Teide, přestože na nás dohlížel vlastně celou cestu. Do plánovaného tábořiště Las Calderetas jsme nedošli, ale v prudkých svazích jsme měli problém najít kousek rovného místa na postavení stanu. Ve vichru za kvílivého skřípání vysokých borovic jsme se stejně nevyspali…Zbytek cesty byl už jednoduchý jako procházka po křivoklátských lesích. GR 131 je určitě zajímavá, třeba časem dojdeme i jeho jižní část…

Mlžný les, kmeny a větve porostlé mechy
Mlžné lesy v zimě
Stan uprostřed lesa, zima, uschlá tráva
Nejrovnější místo v okruhu 6 kilometrů
  • GR 131 Chasna – La Esperanza – 90 km
  • Dálková trasa
  • Začátek – La Caldera – La Orotava (28.3578264N, 16.5022694W)
  • Konec – La Esperanza
  • 30 km (nalehko asi zvládnutelné za den, natěžko s jedním přenocováním)
  • Stoupání 1300m/ klesání 1650m
  • Středně obtížné

Arenas Negras

Pozůstatky sopečné činnosti jsou na Tenerife všudepřítomné. Není to jen Pico del Teide a jeho menší sourozenec Pico Viejo. Na západní straně ostrova se nachází sopka Montana Negra (1408m). Její kužel není nijak veliký ani všude viditelný. To proto, že byla částečně zničena vlastním výbuchem v roce 1706. Láva zalila město Garachico, do té doby nejvýznamější přístav na Tenerife, které leží asi 6 kilometrů pod ním, a zachována zůstala jen pevnost a jedna městská brána. Můžete si projít okolí sopky plné zajímavými lávovými útvary, černým sopečným popelem a struskou, se kterými nádherně kontrastují jasně zelené jehličky jednotlivě rozesetých kanárských borovic. Navíc se na spoustě míst otevírají výhledy na kužel Teide, přístavních měst i sousední ostrov La Palma. Okruh začíná na parkovišti poblíž vesnice La Motaneta, kam se dá s jistou opatrností dostat i autem. Okruh si můžete různě prodlužovat, ale vždy budou nesmírně zajímavé a nijak těžké.

Městečko na břehu moře na úpatí kopce, bílé domy, zlatá hodina
Garachico v posledních paprscích slunce
Tmavá krajina, černý sopečný prach, v kontrastu zelené borovice
Jeden strom - borovice - modrá obloha
Sopečná krajina, ztuhlá láva, jasně zelené borovice
kužel sopky, černá barva, zelené borovice
Sopečná krajina, v pozadí hora Pico del Teide, zelené borovice
Sopečná krajna, vrchol, černá, zelené stromy, v popředí černý kámen
Uzavřené betonové koryto, kanál na pitnou vodu, borovice v okolí
Pitná voda teče uzavřenými kanály k pobřeží
Výškový profil trasy Arenas Negras
  • Arenas Negras
  • Okruh
  • parkoviště Arenas Negras (28.3204494N, 16.7572108W)
  • cca 7 km
  • Stoupání/ klesání 200 m
  • Lehká obtížnost

Okolo Roque de Taborno

Sever Tenerife tvoří hluboce zvrásněné hřebeny poloostrova Anaga, který zabírá přírodní park. Podnebí je tu vlhké, a proto se tu daří vavřínovým mlžným lesům. Moc obyvatel tu nenajdete, ale sem se jezdí na procházky hustou vegetací vavřínů, jalovců a vřesů, které jsou porostlé mechy a vlajícími lišejníky. Všechno dohormady vadává zvláštní kořenitou vůni. Nejlepší vyhlídka na husté lesy i na krajinu vnitrozemí, které dominuje kužel Teide, je z vyhlídky Mirador Pico de Inglés.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anaga#/media/Soubor:Macizo_de_Anaga_respecto_a_Tenerife.png
horský hřeben, nahoře vesnice
tunel ze stromů kolem silnice
dlouhé mechy na větvích, osvětlené
krajina s městem, klikatící se silnice, na horizontu výrazná hora
Svahy Anagy, město La Laguna a nezbytné Teide v pozadí
Horský hřbet, jednotlivé domy, silnice, terasovitá pole

My jsme si vybrali jednu delší procházku okolo vrcholu Roque de Taborno, kterému se někdy přezdívá Kanárský Mattehorn, protože má naprosto nezaměnitelný tvar. Stoupá prudce od moře do výšky 706 m.n.m. Vyrazili jsme z vesnice Taborno, která se zařezává do kopce a rovinku vyhradili pouze malému kostelíčku, u kterého začíná dobře značená pěšina. Pak se hora musí obejít podle navigace kamennými mužiky, my jsme to vzali zprava. Kochali jsme se nádhernými výhledy na skalnaté severní pobřeží, na terasovitá políčka vybudovaná generacemi v prudkém svahu i na sousední vesničky i klikatějící se silničky. Na počátku cesty jsme potkali zvědavé kozy, dál už nás doprovází plaché ještěrky a spousta sukulentů.

hora Roque de Taborno, vrcholek v oparu, v popředí kaktus
Roque de Taborno
Ležící koza na skále, v pozadí kkoza
Hlídači na vstupu
Kamenný chodník v horách, skály
Místy kamenitý chodníček, místy skalky
Skalní hřeben u moře, turista v červeném se rozhlíží
Vzdušné výhledy
Skály nad mořem, terasovitá pole
Terasy na svazích nad mořem
Výrazná hora, v popředí sukulenty
Skály ostře se zvedeící nad mořem,
terasovitá pole
Pohoří, šedé, porostlé vegetací
Najdi vesničku 😀
Kaktusy a sukulenty
Výškový profil treku okolo Taborna
  • Okolo Roque de Taborno
  • Okruh
  • Začátek/konec – vesnice Taborno
  • Cca 8 km
  • Stoupání/ klesání 400 m
  • Středně obtížné – místy přelézání skalek, místy úzká pěšinka nad prudkým srázem

Co nám zůstalo na příště:

  • Trek soustěskou Barranca Maska – snad už bude otevřená
  • Okruh kolem vrcholů Pico del Teide a Pico Viejo
  • Roques de García
  • Pajsaje Lunar
  • Barranco del Infierno
  • Arco de Inguerque
  • podrobnější průzkum na poloostrově Anaga

V textu jsem použila mapy z Mapy.cz http://(https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.seznam.mapy), které na cestách využíváme nejčastěji a máme výborné zkušenosti. Ostatní mapy jsou z webu Wikiloc, kde cestovatelé zveřejňují své treky, a existuje i jako aplikace (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.wikiloc.wikilocandroid). Zatím jsem neměla možnost ji vyzkoušet v terénu, ale vypadá dobře a na plánování se určtě dá využít.

Krajina bez vegetace, šedá, okrová, hnědá, skalnatý hřeben

10 důvodů proč navštívit německý Ulm

Když jsem odjížděla do Ulmu za našimi kamarády Míšou a Michalem, podivovaly se kamarádky, že jim jméno města vůbec nic neříká. Kde leží a co je tam vlastně zajímavé? Mně se Ulm líbil nesmírně, protože má vše, co mám ráda – dávnou historii i nejnovější současnost, město i krásnou přírodu vše spojené dohormady do organického celku v lidských rozměrech. Nestrávila jsem tu tolik času, kolik by si zasloužil a vím, že ses sem budu chtít určitě vrátit.

Rozhodla jsem se proto sepsat důvody, proč určitě Ulm navštívit. A není jich málo…Napočítala jsem jich minimálně deset.

300 kilometrů do Rozvadova…
  1. Historie

Německé město Ulm leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranicích s Bavorskem. První zmínka o městě Ulm pochází z poloviny 9. století, kdy tu byla vybudována (na dnešním náměstí Weinhof) císařská falc, ale místo bylo osídleno už mnohem, MNOHEM dříve. V roce 1181 prohlásil císař Fridrich I. Barbarossa Ulm svobodným říšským městem, to znamená, že byl městským státem spadajícím přímo pod císaře, nikoliv pod menší místní vládce. Znamenalo to velkou nezávislost a prestiž, dokonce spolek svobodných měst, kam patřily třeba i Řezno, Lübeck nebo Hamburk, měl vlastního zástupce na Říšském sněmu Svaté říše římské.

Na západ od radnice můžeme projít kolem knihovny a pak krátkou uličkou a ocitneme se na náměstí, kde v 9. stol. stávala královská falc. Tady stojí budova Schwörhaus na památném místě, kde dřív byla kaple královské falce a později věž.

Schwörhaus

V 15. a 16. století zažil Ulm rozkvět díky rozvoji textilní výroby a významné křižovatky obchodních cest, dokonce razí vlastní měnu. Tyto cesty byly ovšem později přerušeny objevnými cestami a řadou válek, které se prohnaly kolem. Dokonce byl několikrát okupován francouzskými, rakouskými i bavorskými vojsky, než v roce 1810 ho získali Württembergové. V polovině 19. století zde byla vybudována strategická pevnost Wilhelmsburg, která dokázala pojmout až 100tisíc vojáků i s výzbrojí. V této době se město rozrostlo mimo původní středověké hradby o řadu továren a průmyslových podniků. Právě ty se staly terčem spojeneckého náletu v prosinci 1944, který zničil také 80 % historického centra města. Na uvolněných místech pak vznikaly stavby moderní architektury.

2. Ulm Münster

V Ulmu nemůžete minout hlavní dóm Ulm Münster, protože je vidět snad úplně odevšad. Jeho věž je totiž vysoká 161,53 m, což z ní činí nejvyšší kostelní věž na světě. Úzké točité schodiště je ukryté v postranní věžičce. Po zdolání více než 750 schodů se ocitnete na vyhlídkové plošině ve výšce 140 metrů nad zemí a z města i jeho okolí se stane dětská stavebnice. Až úplně na vrcholek otevřené kamenné věže vede ještě jedno schodiště jak z Jména růže, ale to bylo v průběhu naší návštěvy zavřené.

Zajímavá je i historie chrámu. Jeho prvním architektem byl Heinrich Parler. Pokud by vám to jméno bylo povědomé, tak máte pravdu. Jeho syn, kterého známe jako Petra Parléře, proslul jako architekt Karlova mostu a chrámu sv. Víta na Hradě. A ještě jedna podobnost by tu byla. Ulmský Münster se začal se budovat v 1377 (ten předchozí stánek byl zničen při obléhání města vojsky Karla IV.) jako katolický chrám a vinou náboženských válek i nedostatku peněz byl dokončen až v roce 1890, tedy po 518 letech od položení základního kamene (sv. Vít dokonce po 585 letech). V době reformace se přidala většina ulmských obyvatel k protestantům, takže chrám převzali luteráni, dodnes je největším protestantským kostelem v Německu. Zajímavé je, že byl postaven za peníze bohatých ulmských měšťanů a nebyl tedy stavbou financovanou církví. Kostel je protestantsky jednoduchý, zaujmou vás výrazné sochy podél hlavní lodi a velké varhany, na které hrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Původní oltář byl zničen v období reformace, ale z 15. století zůstala vitrážová okna za ním a také nádherně vyřezávané chórové lavice s bustami.

(kostel vstup zdarma, věž 5 euro na osobu)

3. Stará a nová architektura

Mám pocit, že Ulm je ukázkovým spojením starého s novým, potkávají s opravdu na každém kroku. Spojenecké bombardování v prosinci 1944 bylo zaměřené na průmyslové podniky a vojenské objekty v okolí centra Ulmu, ale některé bomby zasáhly i historické centrum města. Po jediném dni zůstalo zničeno celých 80 % budov v centru. Ulm Münster nebyl vážněji poškozen, ale byly zasaženy historické stavby na hlavním náměstí a v jeho blízkosti. Část z nich bylo vystavěna znovu, na míst byly vybudovány současné stavby, které zajímavě propojují staré a nové. Na začátku 90. let bylo náměstí Münsterplatz uzavřeno stavbou Stadthaus – městského výstavního centra s turistickou kanceláří se zvláštním propojením devíti kostek a kruhové stěny.

Vedle hlavního náměstí, kde se konají každou středu trhy s ovocem, zeleninou, květinami i s masem a rybami, se nachází stará radnice. Nemůžete ji přehlédnout kvůli její malované renesanční fasádě, kterou z východní strany zdobí zajímavé astronomické hodiny se zvěrokruhem ze 16. století. A hned vedle stojí moderní prosklená pyramida Centrální knihovny od architekta Gottfrieda Böhma, která byla otevřena v roce 2004

Silná židovská komunita měla svoji hlavní synagogu kousek od Münsteru na Weinhof, ta byla zničena při pogromu v listopadu 1938. Na stejném místě byla v roce 2012 otevřena nová synagoga a židovské společenské centrum. Jednoduchou „kostku“ ozvášťňují tzv. jeruzalémská okna v podobě stylizované Davidovy hvězdy. Na stejném náměstí najdete i Schwörhaus – Dům přísahy, který byl postaven na místě bývalé falci a připomíná zvýšení postavení řemeslníků při hlasování městské rady nad urozenými občany v roce 1397.

Zajímavé stavby vznikly i v bezprostřední blízkosti centra např. Galerie Kunsthalle Weishaupt ve čtvrti Neue Mitte nebo budova Sparkasse od Stephana Braufelse, který vytvořil i obchodní dům Münstertor vedle staré radnice.

4. Fischerviertel

Asi nejromantičtější místo v Ulmu je čtvrť Fischerviertel. Středověké hrázděné domy na březích říčky Blau, která se zde rozlévá do dvou ramen, obývali rybáři a řemeslníci, dnes ti najdete řadu hospůdek a hotýlků nebo třeba funkční dřevěné mlýnské kolo na hostinci Lochmühle. Na jednom z domů také najdete desku potvrzující jedinečnost této stavby zápisem do Guinessovy knihy rekordů jako nejvíc šikmý hotel na světě. Hrázděný dům tzv. Schiefes Hausse viditelně naklání směrem k říčce, vypadá to roztomile, ale spát bych v něm fakt nechtěla.

5. Dunaj

Ulm leží v místě, kde se do Dunaje vlévají řeky Blau a Iller. Dunaj pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, ale pokud znáte jeho velikost ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, budete překvapeni, že jeho šířka v Ulmu dosahuje maximálně 100 metrů. Od pramene sem urazí asi 150 kilometrů, než se do něj z pravé strany připojí alpská řeka Iller a zleva menší tok Blau, který ovšem protéká přímo starým městem a tvoří tak krásné kulisy historickým domům. Ulm je také posledním místem, kam ještě směřuje velká lodní doprava proti proudu. Nad tímto úsekem se setkáte už jen s výletními loďkami, veslicemi, šlapadly a dalšími vodními hýbadly, protože pro místní ve voda všudepřítomný živel. Jako důkaz mohou posloužit četné kašny po městě – Lví, Delfíní, Sádková nebo Jiřího kašna.

Elektrárna před Ulmem – konečná pro lodní dopravu

Ze strany od Dunaje jsou také vybudovány městské hradby z 15. století, které doplňují dvě věže ze staršího opevnění Metzgerturm a Gänsturm, na severní straně centra zůstal zachovaný kus zdi a věž s bránou Seelturm.

6. Einstein

Nejznámějším zdejším rodákem je Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny na fyziku z roku 1921 a autor nejslavnější rovnice, kterou změnil nazírání na fungování světa. Jeho rodný dům v Bahnhofstrasse 20 byl zničen při spojeneckém bombardování v roce 1944. Prožil ve městě pouhý rok svého života, než se rodina židovského obchodníka a elektrotechnika Hermanna Einsteina přestěhovala do Mnichova a pak do Itálie a Švýcarska. Ovšem místní s nadsázku tvrdí, že právě místo narození mělo zásadní vliv na jeho genialitu.

Attribution: Björn S. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Einstein-Brunnen_-_panoramio.jpg

7. Univerzita a vědecké centrum

Ulm se pyšní přízviskem Univerzitní město. Universität Ulm nemá dlouhou tradici, byla založena až v roce 1967, vede si ale výborně, protože podle prestižního hodnocení univerzit jí patří 8. místo na světě mezi mladými univerzitami. Město přiláká každý rok spoustu mladých lidí, takže na čtyřech fakultách poskytuje vzdělání více než 10ti tisícům studentů, což je ve 120tisícovém Ulmu hodně znát. Její moderní budovy ve čtvrti Tübingen doprovází celý rozlehlý kampus a také tzv. Vědecké městečko, kde se zabývají aplikovaným multidisciplinárním výzkumem, což univerzitě přidává na prestiži. Součástí areálu je také významná Univerzitní nemocnice. Univerzita sice nenese jméno slavného rodáka, ale alespoň je po něm pojmenována hlavní ulice – Albert Einstein Allee.

8. Blautopf

Říčka Blau (v němčině Modrá), která prochází Ulmem a vlévá se zde do Dunaje, má svůj počátek ve zvláštním místě nazývaném Blautopf. Nachází se ve městě Blaubeuren asi 15 km od Ulmu a kousek za klášterem najdete jezírko s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nevědělo, kde pramen vzniká, dnes se považuje za potvrzené, že sem křišťálově čistá voda proniká jeskyním systémem z vápencového pohoří Švábská Alba nebo také Švábská Jura. Podzemní voda zde vytvořila několik velikých jeskyní např.  Blauhöhle nebo Apokalypse, které byly prozkoumány až v nedávné době, a napojují se na Blautopf v hloubce asi 20 metrů. Do nedávné doby zde bylo potápění zakázáno, protože tu došlo k několika smrtelným úrazům, dnes je to možné pouze s několika specializovanými agenturami. Kolem jezírka vede jednosměrná cesta od vodního mlýna, kde je možné zhlédnout dokument o objevování jeskyní

9. Pravěké jeskyně

Pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu je vápencového původu a skrývá v sobě mnoho jeskyní, některé zdroje uvádějí, že jich je víc než dva tisíce. Staly se výborným útočištěm pro pravěkého člověka, který zde žil už zhruba před 40ti tisíci lety, tedy velice brzo po příchodu pravěkého člověka do Evropy. Pozůstatky jejich života, které se našly v údolích Lonetal a Achtal, byly uznány za natolik významné, že jsou od roku 2017 pod ochranou UNESCO. Mimo jiné se zde našel nejstarší známý hudební nástroj – pravěká flétna, ale také šperky, figurky (např. Venuše, která se našla v jeskyni Hohle Fels, ale také sošky mamutů, lvů nebo koní) vyřezávané z kamene, kosti nebo slonové kosti. Figurka Lvího muže, zobrazeného jako člověka se lví hlavou, je dokonce považována za nejstarší známé umělecké dílo vůbec. Některé z jeskyní, které byly objeveny v roce 1860, jsou veřejně přístupné, umělecká díla se nacházejí ve více muzeích např. v  Landesmuseum Württemberg ve Stuttgartu nebo v Prehistorickém muzeu v Blaubeuren.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A1bsk%C3%A1_Alba
https://www.dw.com/en/caves-and-ice-age-art-in-the-swabian-jura/a-39314348

10. Na kole i pěšky

Ulm má výbornou polohu na poklidnou cyklistiku. Město leží v nadmořské výšce 459 až 646 metry, staré město i bavorský Neu Ulm za Dunajem ovšem leží na rovině, nad kterou se zvedají kopce počínající Švábské Alby. Město je protkáno řadou cyklostezek a i ve městě samém je to možná častější dopravní prostředek než auto a také nejspíš rychlejší. Občas najdete dopravní značky, že ulice je jednosměrná, ale pouze pro auta, kola jezdí oběma směry. Kolem Dunaje vede pochopitelně nádherná cyklostezka.

Jako ideální místo na procházky je stezka pro pěší, která vede přímo vedle historckého centra nebo velký park Friedrichsau na jeho břehu kousek po proudu. Vznikl už v roce 1811 a je nádhernou symbiózou stromů, květin a vodních ploch, které doplńují zajímavá umělecká díla. Můžete tu sportovat, navštívit malou zoologickou zahradu, děti se mohou vyřádit na nápaditých hřištích. Z parku také odjíždějí turistické lodě, aby poskytly pohled na město i na Neu Ulm z druhé strany Dunaje z nezvyklé perspektivy.

A navíc – Blízké okolí

V 1. století našeho letopočtu překročili vojáci Římské říše řek Rýn a Dunaj a posunuli hranice civilizovaného světa dál na sever. Další rozšiřování se zde zastavilo a na severní hranici říše vznikl systém opevnění,  který nazýváme limes romanum. Původní proutěné ploty a dřevěné věže na dohled postupně nahradily palisády a věže z kamene na celkové délce 380 kilometrů. Podél limes vznikaly tábory legionářů, ze kterých se vyvinula středověká města. Na místě největšího římského tábora severně od Alp ve městě Aalen bylo vybudováno muzeum, jenž přibližuje Hornogermánsko-rétský limes a zahrnuje i pozůstatky římské pevnosti a kasáren. Aby zůstaly památky na římské období zachovány, byl systém limes zapsán v roce 1987 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Aalen se nachází 70 km severně od Ulmu, ale pokud byste cestovali do Ulmu po dálnici od Norimberka, bude to vlastně po cestě. https://www.limesmuseum.de/limesmuseum.52501.52497.htm

Pokud jste milovníky barevných dánských kostiček, necelou půl hodinu cesty od Ulmu na východ se nachází v bavorském městečku Günzburg Legoland Germany. Byl otevřen v roce 2002 a každý rok přiláká více než milion návštěvníků. Vstupné tedy stojí za to – jednodenní stojí 50 euro za dospělého a 45 euro za dítě, ale to nadšence asi neodradí (v současnosti mají vstupenky jen online, ale zase jsou trochu zlevněné). Na ploše 130 000 m2 tu najdete miniaturní legoměstečko LEGO Miniland, kde jsou postaveny z legokostek známé budovy především z Německa, jako je model Berlína s Braiborskou bránou nebo stadion v Mnichově. Mimo to můžete projet v okružním vláčku nebo si pohrát s legoautíčky na dálkové ovládání, dokonce se můžete v legohotelu i ubytovat.  V Adventure landu se nabízí třeba safari za zvířaty z lega nebo dinopark, pouťové atrakce jako je horská dráha v lego hradu nebo rozličná dětská hřiště. Každý rok se expozice inovuje a představuje nejnovější přírůstky do Lego rodiny. Existuje i síť menších Legoland Discovery Centre, nejbližší je nachází v Berlíně. https://www.legoland.de/cs/

Kubánská příroda a historie na jednom místě – Playa Larga

Na projetí Kuby jsme měli pouhý týden, tak jsme se rozhodli, že uděláme jen malý okruh a nebudeme podstupovat dlouhé přesuny. Už při plánování z domu bylo jasné, že doprava na Kubě nebude lehká záležitost, i když podle zkušeností jiných cestovatelů se i tady dalo jezdit místní dopravou, tak jak jsme zvyklí třeba z Asie. Na místě jsme zjistili, že to už neplatí. Do stařičkých a rozhrkaných dopravních prostředky určených pro Kubánce nás vůbec nepustili a zůstaly nám na výběr dvě možnosti – turistické linky Viazul, které ovšem jezdí jen někam, nebo předražené taxíky.

Jako druhou kubánskou zastávku jsme vybrali městečko Playa Larga, kam jsme se dostali právě neskutečně drahým taxíkem. Playa Larga není úplně top turistický cíl, ale pár výhod má. Nachází se na konci zátoky, které se říká zátoka Sviní (španělsky Bahía de Cochinos nebo anglicky Bay of Pigs). Pokud by vám toto jméno bylo povědomé, v roce 1961 se tu odehrál pokus o vylodění několika emigrantů placených Spojenými státy, aby svrhli socialistický režim  Fidela Castra. Do tří dnů byli zničeni a Kuba se ještě více přimkla k SSSR, což skončilo známou Karibskou krizí. Pak už byl jen krůček k rozpoutání jaderné války. Všude kolem pobřeží jsou vybudovány pomníky padlých kubánských vojáků a vystavena vojenská technika. Pro Kubánce je zátoka Sviní důkaz o jejich síle a vítězství nad zhoubným kapitalismem. Tyto události by nás sem nepřivedly.

První koupání v Karibiku
Skoro prázdná obchod na křižovatce
Zavřená pizzerie a jeden z pomníku padlých při obraně socialistické Kuby
Playa Larga – to je krab a …tank
Propagace revoluce na kždém kroku
Tank na památku
Fidel tentokrát v plechu a s batohem

Playa Larga leží na břehu krásného karibského moře a navíc sousedí s poloostrovem Zapata, největší bažinatou oblastí Karibiku. Je tu doma krokodýl kubánský, endemitní druh krokodýla mrštný i na souši. Na toho jsme se šli podívat do chovné stanice Criadero de Cocodrilos v místě Boca de Guamá. Odsud také odjíždějí lodičky na velké jezero Laguna del Tesoro, ale akorát se z jezera vrátila poslední výprava, přestože byly teprve tři hodiny. S množstvím turistů se tu evidentně nepočítá. Krokodýli byli zajímavější. V několika vodních plochách se zde chovají krokodýli od nejmenších drobečků až po pořádné macky. Dostali jsme se až na dosah, i od těch největších nás dělil pouze plot…Zajímavý zážitek. Tolik už ne park okolo, který už měl nejlepší léta za sebou, ani na focení s krokodýlem mě moc neužije. Restaurace asi 10 metrů od ohrady s krokodýly nabízela na jídelním lístku i krokodýlí maso…Krokouši byli super, ale ten cirkus okolo bych si odpustila.

Ptáček s duší dobrodruha
Je libo fotečku s krokodýlem? Je bezpečný, protože není kubánský krokodýl, ale aligátor
„Sknzen“ pro turisty

Naprostý opak byla naše druhá návštěva. V jednom zapadlém malém domečku žije pán, který má zálibu v kolibřících a ptácích vůbec. Na zahrádce připravil spoustu pítek různých velikostí, do kterých nalévá cukrový roztok.  Kolibříci poletují okolo jako malé zářivé drahokamy. A on chodil nadšeně mezi nimi, naléval jim roztok do pítek, nadšeně upozorňoval návštěvníky, jaký ptáček létá támhle a vůbc bylo vidět, že to dělá s láskou. Velký rozdíl oproti znuděným zaměstnancům státní farmy.

Ptáky a ptáčky jsme si užili i druh den. Ze dvou nabídek výletů v kanceláři rezervace jsme si vybrali procházku s průvodcem po rezervaci Sendero Enigma de la Roca (15 CUC za osobu + doprava na místo). Průvodce Mario se ukázal jako velký znalec zdejších cest a cestiček, takže místo nahlášených 2 kilometrů jsme ušli zhruba 6 km. Po vápenci zvětrých hran se nám nešlo moc dobře, doporučené pevné boty nám nikdo nevyřídil, ale zvládli jsme to i v trekových sandálech a žabkách. Vápenec zde prý vznikl usazováním korálů a dnes tvoří spoustu jeskyní a zatopených děr, ve kterých žijí krokodýli, želvy, krabi i ryby. U jedné z mnoha cenote s nádhernou čistou vodou byla i přestávka na koupání. Voda prý příjemně osvěžila, ale stejně tam vlezlo jen pár lidí. Mario nám velmi slušnou angličtinou popisoval vše kolem nás a odhodlaně lákal ptáky nahranými hlasy z mobilu, abychom si je mohli prohlédnout, takže jsme jich viděli opravdu hodně. Jména ptáčků jsem si nezapamatovala, většina neměla ekvivalent v angličtině a stejně bych ho asi neznala. Na poslední zastávku jsme museli sestoupit po provizorních žebřících do úplné tmy v jeskyni. Rozkoukání nepomohlo, až po nasvětlení baterkou jsme zjisitli, že tu bydlela velká kolonie netopýrů, resp. vrápenců. Probuzení se proplétali mezi námi a létali tiše nad našimi hlavami.

Mario…
…a jeho neodmyslitelné pomůcky pro průvodce po rezervaci.
Pod kameny se schovávalo množství krabů i většíh než dlaň
Koupačka pro otužilé Středoevropany
Strom s ostny
Trogon kubánský

Cestou zpátky jsme vystoupili u Cueva de los Peces (Cave of Fish), 70 metrů hluboké cenote (anglicky sinkhole), kde v křišťálově čisté vodě žijí tropické rybičky, ke který se dá potápět se šnorchlem. Nás ale mnohem víc zaulala možnost potápět se za korálovými rybičkami přímo v moři, stačilo přejít pobřežní silnici. To byla neuvěřitelná paráda. Spousty rybek v různých barvách a velikostech plavaly mezi námi, okusovali rostlinky. Slunce si dneska zrovna vybralo pauzu, ale i tak jsem šnarchlovala, dokud se do mě nedala zima. Dokonce jsem vytáhla i Go Pročko, ale chvíli potrvá, než video s rybičkami sestříhám. Super zážitky po celý den!

Cueva de los Peces
První (nesestříhané) rybičky na ochutnávku

Grand Canyon za humny: Ötschergräben a trek na ÖTSCHER

V jedno horké léto, kterých je v poslední době hodně, jsme hledali ochlazení… v Alpách, kontrétně v Ybbstalerských Alpách, které se rozkládají 150 kilometrů od českých hranic. Jako cíl jsme si vybrali výraznou horu Ötscher s vrcholem v nadmořské výšce 1893 m n. m.  Protože jsme chtěli někde nahoře přenocovat, vyrazili jsme na „na těžko“, s velkým batohem se spacákem, karimatkou a jídlem na dva dny.

Začátek cesty představovalo stoupání lesem, prudké, ale v pohodě. Pak postupně zmizely stromy a přibyly skalky, které bylo potřeba přelézat a pak i slézat. Později se objevily i skoby a žebříky, což mi velký batoh na zádech příliš neusnadňoval. V jednom místě jsme se zasekla, protože mě cestička nutila zdolat skoby a pod mýma nohama skála spadala příkře dolů několik set metrů. Naštěstí zrovna procházeli kolem dva turisté, kteří nesli v batůžku i krátké lano. Pak už to bylo jednoduché…aspoň jsem nemusela volat vrtulník, aby mě zachránil.

Na vrcholu stojí velký železný kříž, od kterého jsou krásné výhledy do širokého okolí. Běžní turisté se na vrcholek dostávají lanovkou z druhé strany od turistické vesničky Lackenhof, která má pouze 290 obyvatel, ale 1100 lůžek pro turisty, protže v okolí je dostatek lyžařských terénů. Lanovka má horní stanici poblíž horské chaty ve výšce 1410 m.n.m. Samozřejmě se tu dá najíst a také přespat, ale my zamířili ještě asi kilometr dolů a pěkně „na divoko“ jsme přespali.

Druhý den jsme klesali dolů, tudíž teploty začaly rychle stoupat a brzy se blížily k třicítkám. V lese byl stín, ale přechody horských luk nás hodně zavařily. Zachránilo nás ovšem nádherné místo – kaňon říčky Ötscherbach, která se zařezává do vápencového masivu. Tomuto místu se někdy – s velkou nadsázku – říká „Grand Canyon Rakouska“. Do soutěsky Ötschergräben ústí další potůčky, které vytvářejí vodopády Mirafall a Schleierfall. Cesta místy vede po dřevěných chodnících nad řekou, místy po jejím břehu. V letním vedru většina turistů zamířila do nádherně tyrkysové vody, které ideální teplotu na zchlazení, a strávili v ní hodně času.

Celá trasa má 18 kilometrů a k návratu můžete využít i panoramatický vláček Mariazellerbahn z Mitterbachu do Wienerbrücku. Procházku kaňonem Ötschergräben můžu jen doporučit – krásné místo a kousek od hranic.

https://www.horydoly.cz/turiste/turistika-pod-horou-otscher-a-historicka-zeleznice-mariazellerbahn.html

Novám Zélandem v zimě – všechny barvy Wai-O-Tapu

Free kemp na okraji města Taupo, kde jsme strávili neklidnou noc, se nacházel ve svahu nad širokou a divoce tekoucí řekou Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je i nejdelší řekou Zélandu. Řeka má hodně vody a když se ze strometrové šířky snaží vecpat do úzkého kaňonu, vytváří zde malebné peřeje a vodopády Huka Falls. V sezóně je tu určitě pořádný šrumec, včetně projížděk na jet boatu, ale v zimě brzy po ránu za jemného vlezlého mrholení jsme tu byli sami.

Kousek od Huka Falls se rozkládá kráter, ve kterém vše kouří a bublá – Craters of the Moon. Jasná připomínka, že vstupujeme do velmi vulkanické oblasti Nového Zélandu. Po dřevěných chodnících se dá kráter zhruba za hodinku projít, kdysi byl zdarma, dnes se už platí vstupné ( $8 dospělí a $4 děti do 15ti let). Zajímavé to bylo, jen podobné úkazy se dají vidět i jinde a laciněji.

Nakonec se na obloze objevila duha tak dokonalá, že by stálo za to vypravit se těch pár kroků k jejímu konci pro schovaný hrnec zlata.

Další naší zastávkou a velkým magnetem pro cestovatele po Severním ostrově je rezervace Wai-O-Tapu, což v maorštině znamená Svaté vody. Goetermální aktivita se zde projevuje teplými jezírky s neuvěřitelnými barvami rozpuštěných hornin, stružkami vody, které vytváří vápencové krajky i malými bahenními sopkami. Velkým lákadlem je gejzír Lady Knox, který stříká vodu do výšky 20 metrů. Jeho představení začíná vždy v 10:15, když do něj průvodce nalije chemický přípravek, který v něm vyvolá chrlení ( https://en.wikipedia.org/wiki/Lady_Knox_Geyser). O tento zážitek jsme přišli, ale jinak rezervace určitě stojí za návštěvu (vstupné $32.50 pro dospělého).

Malířská paleta s mnoha barvmi aneb Artist´s Pallette
Champagne Pool
Sirné jezírko s jedovatou barvou
Voda se místy vaří!

Bylo už odpoledne, když jsme si uvědomili, že jsme ještě nepodnikli žádný výšlap, takže jsme zamířili na Rainbow Mountain s nadmořskou výšku 743m, vysílač na jejím vrcholku byl viditelný z velké vzdálenosti. Nahoru mířila trasa pro pěší, která obíhala celý kopec, my zvolili rychlejší trasu po cyklistickém trailu…a v protisměru. Ještě že jsme byli úplně mimo sezónu, ve strmém kopci na úzkých cestičkách bych nechtěla potkat rozjetého cyklistu. Zhora byl výhled na všechny strany, jen vítr foukal opravdu silně, takže jsme se dlouho nezdrželi. Během tří kilometrů klesání se mraky zatáhly a spustil se hustý déšť, takže dole u auta jsem byla skoro „na žmach“. Díkybohu byl v dosahu pověstný Kerosene Creek.

Rainbow Mountain s vysílačem na vrcholu
Pohled zhora

Kerosene Creek je ideální místo, kde si užít všudypřítomné geotermální síly Země. Kousek před městem Rotorua si místní Maoři udělali přírodní teplé koupaliště. Z potoka se kouří, protože je o hodně teplejší než okolní teplota vzduchu, odhadem tak 10 st. Největší problém pro mě představovalo převlečení do plavek na parkovišti a rychlý přesun po zabahněné cestičce těch 100metrů k vodopádu, kde bylo na koupání nejvíc vody. Pak už byla jen krásně teplý potok, jen trochu bublavý (rozuměj pšoukavý) a s lehkým zápachem po zkažených vejcích. Na očistu i prohřátí to stačilo. Místňáci si to opravdu užívají, děti skáčí a potápějí se, já jsem se snažila vystrkovat z teplé vody jen hlavu.

Kiwíci jsou otužilí, já ne…

Už bylo šero když jsme Kerosene Creek opustili a zamířili do města Rotorua u stejnojmenného jezera. Náš plán byl jasný – přenocovat přímo ve městě a druhý den si toto známé lázeňské město prohlédnout. Lázně tu fungují už od roku 1878 a pomocí teplých pramenů se tu léčí především revmatismus a artritida. My přijeli už za tmy, kdy všechna místa k parkování ve městě byla již obsazená, tak po dlouhém bloudění a průzkumu aplikace Camp Mate, pomocí které si tady hledáme místo na spaní jsme zakotvili na břehu dalšího jezera Rotoiti, kde jsme si zaplatili možnost parkování před garáží jednoho malého domku, ale pokud jsme se nehodlali vzdálit od Rotoruy, tak jiná možnost nebyla. Najeli jsme zbytečných 80 kilometrů navíc, ale bydlíme. Zážitků na jeden den víc než dost…

Treky po Česku: Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

Turecko: Jak zvládnout Kappadokii v zimě

  • Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????
Vymrzlý Efez bez lidí
Liduprázdné Pamukkale
  • Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací,  jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry. 
Příprava před hlavním chodem
  • Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou. 
Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“
  • Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení. 
  • Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase. 
  • Kolem  Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…
  • V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.
Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))