Archiv štítku: Španělsko

Proč navštívit andaluskou Rondu, bílé město přervané kaňonem?

Jsou města, která jsou krásná svými stavbami, a jsou města, která mají nádhernou polohu. Andaluské město Ronda neuvěřitelně spojuje obě tyhle možnosti. Řeka Guadelevin se ostře zařezává do skály a vytváří úzký kaňon zvaný El Tajo o hloubce sto metrů, který rozděluje město na dvě části spojené fantastickým mostem Puente Nuevo. Ronda vlastně znamená obklopená horami, tady je to Sierra de las Nieves, její poloha ji velmi dobře chránila před nepřáteli. Původ města se předpokládá už v římské době, ale největší rozkvět zažilo za Maurů, kdy představovala kulturní centrum Arabů, plné mešit a paláců v tzv. maurském stylu. Po ovládnutí města křesťany pokračoval rozvoj v renesančním a barokním stylu. Staré město je plné křivolakých uliček s kamennými paláci a kostely, bílými domy a malými náměstíčky, se spoustou krámků se suvenýry a skvělými restauracemi s tapas. V sezóně je jistě rozpálené sluncem a přecpané turisty, my jsme si mimo sezónu (začátek února) užívali klidu. Bohužel, památky byly zavřené, takže jsme vše obešli, ale neměli jsme možnost vstoupit. Několik fotek z interiérů je proto stažena z Wikipedie.

Jardines de Cuenca v kaňonu

Co v Rondě neminout:

  • Palacio de Mondragón byl postavený v roce 1314 pro maurského krále Abb al Málika, z venku vypadá nenápadně, uvnitř má krásný, bohatě zdobený vnitřní dvůr. V budově můžeme vidět původní stropy, okna i dveře, keramické obklady a mozaiky. Ze dvora se dá vstoupit do krásné zahrady v arabském stylu s fontánami. Palác dnes slouží jako místní malé muzeum, v zahradě se pořádají svatby nebo výstavy soch pod šiřám nebem.
Elliott Brown from Birmingham, United Kingdom, CC BY-SA 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0, via Wikimedia Commons
froderamone from Oslo, Norway, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
José Luis Filpo Cabana, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Palacio del Rey Moro (Palác arabského krále) se šplhá přímo z údolí řeky, je zasazený přirozeně do skály v celé její výšce. Dlouhá století přestaveb se podepsala na jeho nepravidelném půdorysu a rozdílných výškách, ovšem původ je určitě arabský. Dochovala se i původní veliká zásobárna vody s pumpou ovládanou původně křesťanskými otroky, ke které je přístup z balkonových zahrady z kaňonu. Hlavní místnosti se říká Pokoj tajemství, protože má specifickou akustiku, která umožňuje slyšet šeptání lidí stojících u protilehlých stěn, jež nemůže slyšet člověk stojící uprostřed. Zahrady spolu s fontánami byly vybudovány v roce 1912 jako kombinace francouzského a arabského vzoru…
Palacio de Ray Moro (vlevo)
CASAREYMORO, CC BY-SA 4.0 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons
  • Z arabských dob se zachovaly pozůstatky arabského opevnění na jižní straně města, brána Puerta de Almocabar i minaret, který byl později připojen ke kostelu San Sebestian (oboje mi snědl foťák).
  • Arabské lázně z 13. – 14. století jsou nejlépe dochovanými lázněmi na Pyrenejském poloostrově. Nacházejí se mimo původní arabskou medinu. Podle římského vzoru dodržují rozdělení na zónu s chladnou, teplou a horkou vodou, kterou uvádí do pohybu hydraulický pohon.
Původné arabský minaret u kostela San Sabastian
Klaus Graf, CC BY-SA 2.5 https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5, via Wikimedia Commonsn
Puerta de Almocabar, za hradbami kostel svatého Ducha
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ronda-Iglesia_del_Espiritu_Santo,_Puertas_de_Carlos_V_y_de_Almocabar.jpg
Arabské lázně
Julia Kostecka, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons
  • Kostel Santa María la Mayor se nachází na místě původní hlavní mešity, ze které se dochoval oblouk mirhabu a část zdi pokrytá arabskými rostlinnými ornamenty je skrytá v sakristii. Stavba započala po dobytí města katolickými králi v roce 1485 až do 17. století především v renesančním stylu. Zvláštní je dvoustupňový chór z ořechového a cedrového dřeva.
  • Radnici najdeme na stejném náměstí Duchess of Parcent Square jako kostel Santa Maria la Mayor. Obrovská třípatrová budova byla vystavěna v 18. století na místě kasáren a její fasádě dominují kamenné oblouky kolem oken.
  • Palacio del Marqués de Salvatierra má zajímavou barokní fasádou s korintskými sloupy a balkóny typickými právě pro Rondu. V průčelí jsou velmi nezvyklé sochy čtyř nahých dětí. Erb nad štítem patří rodině Vasca Martína de Salvatierra, zástupci královské moci po dobytí města katolickými králi v roce 1485. Jinak uvnitř je palác strohý.
  • Most Puente Nuevo je dobře rozpoznatelným symbolem města. Jeho oblouk se klene ve výšce 98 metrů nad údolím řeky Guadelevin. Byl postaven v roce 1793. Nový se mu říká proto, že nahradil most postavený o šedesát let dříve, který pod svojí vahou spadl. Určitě stojí za to spustit se po cestičkách na dno rokle El Tajo a podívat se na něj odspodu. Most prý sloužil také jako městské vězení, naposledy v době občanské války, což popisuje Hemingway v knize Komu zvoní hrana.
  • Ještě dříve existoval přes řeku Guadelevin most, kterému se dneska říká Starý, neboli Puento Viejo. Překlenuje tok řeky ve výšce 10 metrů a předpokládá se, že byl vybudován už za Římanů. Pravděpodobnější je ovšem jeho původ z maurských dob. Několikrát byl smaten povodní, jeho současná podoba pochází z roku 1616. O malý kousek dál po toku stojí nejstarší most – římský, který v současnosti prochází rekonstrukcí.
Za mostem veliký klášter Santo Domingo
Starý most a v průhledu most římský
https://en.wikipedia.org/wiki/Puente_Viejo
Oblouk Puerta de los Molinos y Arco del Cristo, původní západní průchod v hradbách
  • Nejvýznamnější památkou na nové, obchodní části města za mostem je Býčí aréna (Plaza de Toros). Pro milovníky býčích zápasů představuje jedno z nejdůležitějších míst už od roku 1785 a je jednou z nejstarších ve Španělsku. Zajímavostí je, že se zde začal využívat k zápasům i kůň. Má průměr arény 66 metrů a zápasy může sledovat 5 tisíc diváků. Součástí arény je i muzeum Museo Taurino, kde si můžete prohlédnout vše, co s tímto fenoménem souvisí – nádherně zdobené oblečení, fotografie i informace o úmrtích toreadorů. Historickou atmosféru si můžete vychutnat v měsíci září, kdy nastupují ve stejných kostýmech, jaké znáte např. z obrazů Goyi.
https://reproarte.com/es/seleccion-de-temas/a-estilo/clasicismo/la-muerte-de-un-torero-detail

Ronda stojí určitě za návštěvu, takže pokud pojedete na jih Španělska za sluncem, určitě zavítejte. Od Malagy, kam lítají nízkonákladovky Ryanair, Wizzair nebo SmartWings, je to 100 kilometrů na západ. My bychom tu určitě strávili víc času a ochutnali i spoustu s skvělého tapas v místních barech (více třeba tady http://karinsubrtova.cz/tapas-a-recept-na-salat-z-chobotnice-navic/).

TENERIFE: KAM SE VYDAT NA TREK?

Tenerife ráj…

  • …pro milovníky cachtání a opékání na pláži
  • …pro milovníky cyklistiky, kteří zde polykají kilometry v mnoha seprentínách nebo v náročném terénu
  • …pro milovníky kaktusů a sukulentů, kterých zde roste neskutečné množství druhů
  • …pro milovníky skálolezení, protože je tu mnoho zajímavých skal
  • …pro milovníky jakýchkoliv treků, výšlapů i procházek, ke kterým se počítáme i my.

Při našich dvou návštěvách jsme zvládli mimo kratších procházek i následující trasy, které můžu doporučit k vyzkoušení. Takže kam se vydat na trek???

skály u pobřeží, v popředí sukulenty

Pico de Teide 3718 m.n.m.

Pico del Teide je skutečnou dominantou ostrova. Se svými 3718 metry nejvyšší horou celého Španělska. Do výšky 3.555m na stanici La Rambleta se můžete nechat dovést lanovkou (13,5 eura, dobrá je předchozí rezervace https://www.volcanoteide.com/es/volcano_teide/teleferico_del_teide/teleferico_del_teide), což je možnost, které využije spousta „plážáků“. Mohou se nahoře projít zhruba po vrstevnici a pokochat se výhledy na ostrov, který mají celý pod svýma nohama, a dohlédnou i na další z Kanárských ostrovů. Na samotný vrchol se ale nedostanou. Kvůli ochraně jedinečné přírody se špičku Pico del Teide podívá jen 200 turististů denně. Pokud opravdu toužíte stanout na vecolu, můžete požádat o permit https://www.reservasparquesnacionales.es/real/ParquesNac/usu/html/listado-actividades-oapn.aspx?cen=2 nebo si zakoupit Volcano Teide Experience s horským průvodcem, kteří se do denní kvóty nezapočítávají.

Pico del Teide - zasněžený vrcholek hory, v dálce lanovka
Výhled na Teide a horní stanici lanovky

Existuje ovšem i další možnost, o které se oficiálně moc nemluví, ale přesto stojí za vyzkoušení – přenocování na klasické turistické chatě Refugio de Altavista. Je dobře, když si ubytování zamluvíte dopředu, protože kapacita je pouze 54 turistů a to v sezóně opravdu nestačí. Všechno osazenstvo chaty ráno veeelmi brzy vstane, protože na vrchol zbývá ještě hodina a půl i pro rychlíky. Za tmy pouze při svitu čelovek stoupá karavana na vrcholek Pico del Teide, aby si zde všichni vychutnali svítání a povinné focení se stínem, který vrhá kužel Teide směrem na sousední ostrov La Palma. Se svojí délkou 200 kilometrů to je prý nejdelší stín na světě. Kontroloři permitů přijíždějí nahoru první lanovkou, nedostanou se tam určitě před devátou ranní. Do té doby jsou nocležníci z refugia dávno pryč.

Horský chata Refugio Altavista, v okolí sníh
Refugio del Altavista
Svítání nad mraky z vrcholu Pico del Teide, sníh
Svítání nad mořem mraků

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí, my jsme tohle všechno absolvovali už v roce 2013, naše zážitky si můžete přečíst tady: http://karinsubrtova.cz/?p=969, pochopitelně jsme cestu nahoru k chatě absolvovali po svých, ve sněhu a „natěžko“ z autobusové zastávky na hlavní zdejší silnice z nadmořské výšky kolem 2300. Chatu jsme zamluvenou neměli, ale museli jsme dlouho čekat, zda na nás zbyde místo. Během Vánoc s tím takový problém nebyl, v teplejších částech roku bych opravdu jistá nebyla. Kvůli focení a vyhledávání krásného světla v době zlaté hodiny jsem si stáhla výbornou aplikaci Sun Locator Lite (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.genewarrior.sunlocator.lite), která ale skvěle poslouží i pro výpočet, kdy vyrazit ráno na vrchol.

Já za svítání 😀
Dva turisté na vrcholku Pico del Teide, dlouhý stín přes moře
My dva a stín…
Stín Pico del Teide přes moře k ostrovu La Palma
Stín Teide směrem na La Palmu
Výhled na Gomeru přes sousední kužel Pico Viejo

Na chatě jsme si nechali velké batohy a vyrazili pouze s čelovkou a hůlkami (které se ve sněhu velmi hodily). V horních částech Teide je sníh skoro celoročně, dokonce mu podle něj dali původní obyvatelé Gaučové pojmenování. V zimním období jsme se místy bořili až po kolena a bylo to dost náročné. Od chaty dolů jsme sestoupili po turistické cestě S7 a S6 kolem neuvěřitelných Teidských vajec. Láva z kráteru Pico del Teide tady ztuhla obrovských koulí, z nichž některé měří i 3 metrů v průměru. Třeba mě geologové opraví, ale dočetla jsem se, že vznikly nabalováním tekuté lávy na kusy, které ztuhly dříve a valily se svahem jako sněhové koule. Došli jsme až k návštěvnickému centru El Portillo, na autobus do civilizace nakonec nedošlo, protože nám svezení nabídl mladý německý pár. Vlastně všichni individuální turisté mají půjčené auto, je to velmi výhodné, dokonce i turisté, kteří přiletěli s cestovkou si často půjčují auto, aby se podívali do ostrově, protože je všechno dostupné. My jsme se nechtěli pokaždé vracet na stejné místo, takže jsme jezdili veřejnou dopravou a i to bylo bez problémů. Tady by bylo samozřejmě možné zamířit stejnou cestou zpátky, nebo udělat okruh.

Trek na Pico del Teide, výškový profil
  • Výstup na Pico del Teide
  • Začátek: zastávka autobusu Montana Blanca (28.2595006N, 16.6033000W)
  • Konec: návštěvnické centrum El Portillo (28.3045778N, 16.5666239W)
  • 22 km (s přenocováním na chatě Refugio del Altavista)
  • Stoupání 1400m/ klesání 1700m
  • Obtížné – převýšení, vysoká nadmořská výška

Guajara 2718 m.n.m.

Pico del Teide naprosto dominuje celému ostrovu, takže je vidět z nejrůznějších úhlů a vzdáleností. Nejkrásnější výhled je ovšem z vrcholu protějšího vrcholu Pico Guajara. Začali jsme u parkoviště u návštěvnického centra Canada Blanca a po chvilce jsme se napojili na dálkovou trasu GR 131 Anaga – Chasna. Sluníčko opravdu pálilo, bylo velmi obtížné najít v nízkém keřovitém porostu kousek stínu. Cesta pak vystoupala asi 200 výškových metrů do horského sedla Degollada de Guajara, kde jsem se mohli při rychlém obědě pokochat výhledy do obou stran. Zvědavé, ale plaché ještěrky se po našem příchodu rychle schovaly, ale s přibývajícím časem převážila zvědavost a přibližovaly se k nám a přibližovaly, až na nás skoro vylezly, takže jsem stihla aspoň fotit. Po krátké rovince nás už čekalo posledních 400 výškových metrů na vrchol. Na něm jsou zbytky zdí, dokonce se zachovalo kamenné okno, skrz které je krásně vidět vrchol Teide. Cesta dolů klesala mnohem ostřeji než při výstupu, takže jsem byla ráda, že jsme zvolili pohodnějíší cestu nahoru. Trasa nebyla nijak extrémně náročná ani dlouhá, ale stejně mě zmohla a odnesla jsem si i lehký úpal a spálené nohy, takže opatrně…

Pico del Teide z vrcholu Guajara, pohled přes kamenné okno
Hora Pico del Teide, vrchol, skály na úpatí
Teide před námi a na úpatí Roques de García, na které mi už nezbyly síly
Skalnatý hřeben, bez vegetace
Skály, barevné
Ráj pro geology
Ještěrka, zblízka, sloupaná kůže
  • Výstup na vrchol Pico de Guajara 2718 m.n.m.
  • Okruh
  • Začátek: Návštěvnické centrum Montana Blanca (28.2238997N, 16.6275006W)
  • 10 km
  • Stoupání 600 m /klesání 600 m
  • Středně obtížné

La Caldera – El Esperanzačást GR 131

Dálková trasa má GR 131 na Tenerife vede z městečka Chasna a po 90 kilometrů končí ve městě La Esperanza. Vystoupá na náhorní plošinu a pak vede podél ní, později prochází nezvyklými mlžnými lesy a nakonec sklesá k hlavnímu městu, My jsme prošli jejích posledních 30 kilometrů ve směru na sever. Několikrát jsme nocovali na tábořišti La Caldera kousek od historického města La Orotava. Španělé milují pikniky a grilování v přírodě, takže kaldera je jedním obrovským piknikovištěm, které ovšem také křižují turistické cesty, takže toto místo se stalo i naším startovním bodem.

Celá trasa a profil GR 131
Vrchol Pico del Teide z dálky, v popředí borovice
Výhled na Teide t treku, západní pobřeží Tenerife typicky pod příkrovem mraků

Na části cesty jsme procházeli skalami porostlými velkými kanárskými borovicemi, část tvořily mlžné lesy složené předevšm z vavřínů porostlých mechy za doprovodu vysokých vřesů. Cesta nebyla extrémně náročná, jen často ostře stoupala a klesala, žádný „choďák po břehu řeky“. Odměnou byly nádherné výhledy na pobřeží hluboko pod námi, místy na nás jasně vykoukl i kužel Teide, přestože na nás dohlížel vlastně celou cestu. Do plánovaného tábořiště Las Calderetas jsme nedošli, ale v prudkých svazích jsme měli problém najít kousek rovného místa na postavení stanu. Ve vichru za kvílivého skřípání vysokých borovic jsme se stejně nevyspali…Zbytek cesty byl už jednoduchý jako procházka po křivoklátských lesích. GR 131 je určitě zajímavá, třeba časem dojdeme i jeho jižní část…

Mlžný les, kmeny a větve porostlé mechy
Mlžné lesy v zimě
Stan uprostřed lesa, zima, uschlá tráva
Nejrovnější místo v okruhu 6 kilometrů
  • GR 131 Chasna – La Esperanza – 90 km
  • Dálková trasa
  • Začátek – La Caldera – La Orotava (28.3578264N, 16.5022694W)
  • Konec – La Esperanza
  • 30 km (nalehko asi zvládnutelné za den, natěžko s jedním přenocováním)
  • Stoupání 1300m/ klesání 1650m
  • Středně obtížné

Arenas Negras

Pozůstatky sopečné činnosti jsou na Tenerife všudepřítomné. Není to jen Pico del Teide a jeho menší sourozenec Pico Viejo. Na západní straně ostrova se nachází sopka Montana Negra (1408m). Její kužel není nijak veliký ani všude viditelný. To proto, že byla částečně zničena vlastním výbuchem v roce 1706. Láva zalila město Garachico, do té doby nejvýznamější přístav na Tenerife, které leží asi 6 kilometrů pod ním, a zachována zůstala jen pevnost a jedna městská brána. Můžete si projít okolí sopky plné zajímavými lávovými útvary, černým sopečným popelem a struskou, se kterými nádherně kontrastují jasně zelené jehličky jednotlivě rozesetých kanárských borovic. Navíc se na spoustě míst otevírají výhledy na kužel Teide, přístavních měst i sousední ostrov La Palma. Okruh začíná na parkovišti poblíž vesnice La Motaneta, kam se dá s jistou opatrností dostat i autem. Okruh si můžete různě prodlužovat, ale vždy budou nesmírně zajímavé a nijak těžké.

Městečko na břehu moře na úpatí kopce, bílé domy, zlatá hodina
Garachico v posledních paprscích slunce
Tmavá krajina, černý sopečný prach, v kontrastu zelené borovice
Jeden strom - borovice - modrá obloha
Sopečná krajina, ztuhlá láva, jasně zelené borovice
kužel sopky, černá barva, zelené borovice
Sopečná krajina, v pozadí hora Pico del Teide, zelené borovice
Sopečná krajna, vrchol, černá, zelené stromy, v popředí černý kámen
Uzavřené betonové koryto, kanál na pitnou vodu, borovice v okolí
Pitná voda teče uzavřenými kanály k pobřeží
Výškový profil trasy Arenas Negras
  • Arenas Negras
  • Okruh
  • parkoviště Arenas Negras (28.3204494N, 16.7572108W)
  • cca 7 km
  • Stoupání/ klesání 200 m
  • Lehká obtížnost

Okolo Roque de Taborno

Sever Tenerife tvoří hluboce zvrásněné hřebeny poloostrova Anaga, který zabírá přírodní park. Podnebí je tu vlhké, a proto se tu daří vavřínovým mlžným lesům. Moc obyvatel tu nenajdete, ale sem se jezdí na procházky hustou vegetací vavřínů, jalovců a vřesů, které jsou porostlé mechy a vlajícími lišejníky. Všechno dohormady vadává zvláštní kořenitou vůni. Nejlepší vyhlídka na husté lesy i na krajinu vnitrozemí, které dominuje kužel Teide, je z vyhlídky Mirador Pico de Inglés.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anaga#/media/Soubor:Macizo_de_Anaga_respecto_a_Tenerife.png
horský hřeben, nahoře vesnice
tunel ze stromů kolem silnice
dlouhé mechy na větvích, osvětlené
krajina s městem, klikatící se silnice, na horizontu výrazná hora
Svahy Anagy, město La Laguna a nezbytné Teide v pozadí
Horský hřbet, jednotlivé domy, silnice, terasovitá pole

My jsme si vybrali jednu delší procházku okolo vrcholu Roque de Taborno, kterému se někdy přezdívá Kanárský Mattehorn, protože má naprosto nezaměnitelný tvar. Stoupá prudce od moře do výšky 706 m.n.m. Vyrazili jsme z vesnice Taborno, která se zařezává do kopce a rovinku vyhradili pouze malému kostelíčku, u kterého začíná dobře značená pěšina. Pak se hora musí obejít podle navigace kamennými mužiky, my jsme to vzali zprava. Kochali jsme se nádhernými výhledy na skalnaté severní pobřeží, na terasovitá políčka vybudovaná generacemi v prudkém svahu i na sousední vesničky i klikatějící se silničky. Na počátku cesty jsme potkali zvědavé kozy, dál už nás doprovází plaché ještěrky a spousta sukulentů.

hora Roque de Taborno, vrcholek v oparu, v popředí kaktus
Roque de Taborno
Ležící koza na skále, v pozadí kkoza
Hlídači na vstupu
Kamenný chodník v horách, skály
Místy kamenitý chodníček, místy skalky
Skalní hřeben u moře, turista v červeném se rozhlíží
Vzdušné výhledy
Skály nad mořem, terasovitá pole
Terasy na svazích nad mořem
Výrazná hora, v popředí sukulenty
Skály ostře se zvedeící nad mořem,
terasovitá pole
Pohoří, šedé, porostlé vegetací
Najdi vesničku 😀
Kaktusy a sukulenty
Výškový profil treku okolo Taborna
  • Okolo Roque de Taborno
  • Okruh
  • Začátek/konec – vesnice Taborno
  • Cca 8 km
  • Stoupání/ klesání 400 m
  • Středně obtížné – místy přelézání skalek, místy úzká pěšinka nad prudkým srázem

Co nám zůstalo na příště:

  • Trek soustěskou Barranca Maska – snad už bude otevřená
  • Okruh kolem vrcholů Pico del Teide a Pico Viejo
  • Roques de García
  • Pajsaje Lunar
  • Barranco del Infierno
  • Arco de Inguerque
  • podrobnější průzkum na poloostrově Anaga

V textu jsem použila mapy z Mapy.cz http://(https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.seznam.mapy), které na cestách využíváme nejčastěji a máme výborné zkušenosti. Ostatní mapy jsou z webu Wikiloc, kde cestovatelé zveřejňují své treky, a existuje i jako aplikace (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.wikiloc.wikilocandroid). Zatím jsem neměla možnost ji vyzkoušet v terénu, ale vypadá dobře a na plánování se určtě dá využít.

Krajina bez vegetace, šedá, okrová, hnědá, skalnatý hřeben

TENERIFE: KTERÁ KRÁSNÁ MÍSTA NAVŠTÍVIT?

Tenerife je největší a nejlidnatější zE sedmi ostrovů z Kanárského souostroví. Turistům nabízí nejvíc, přes krásné pláže po vysoké hory, starobylá města a zároveň fantastickou moderní architekturu, jeskyně, mlžné lesy, moře k potápění i terény pro náročné výšlapy na kole. Můžete celý pobyt strávit na jedné z mnoha krásných pláží s černým pískem, ale to by byla opravdu škoda. My jsme chtěli poznat především neuvěřitelnou přírodu, takže jsme podnikli několik delších vycházek, ale nemohli jsme pochopitelně minout i některá města a pamětihodnosti. Je to pouhý vzorek míst, která jsme ale sami navštívili.

San Cristóbal de La Laguna neboli La Laguna

Tohle město na severu Tenerife mi připadá matoucí. Leží u dálniční křižovatky nedaleko severního letiště a závoveň je vstupní branou do velikého (tedy na kanárské poměry) parku Anaga. Nejstarší město na Kanárech založené už roku 1496, ale zároveň díky velké univerzitě San Fernando mladé a moderní, včetně vyhlášeného Muzea vědy a vesmíru (Museo de la Ciencia y el Cosmos). Jako hlavní město ostrova fungovalo do roku 1723, později ho vystřídalo vedlejší, ale mnohem méně zajímavé město Santa Cruz. A také název je problematický. Při svém založení stálo na břehu jezera, ale dnes je jezero vyschlé a zůstala z něj jen vzpomínka v názvu města – La Laguna.

Studentská kaple Cruz Verde u budov patřících k univerzitě
Jedna z mnoha graffity

V centru města, které je dnes pod ochranou UNESCO, se zachovaly koloniální domy z 15. století se zdobenými portály a tradičními dřevěnými balkony a také úzké středověké uličky přeměněné dnes na příjemnou pěší zónu se spoustou kaváren a hospůdek. Novogotická katedrála s barevně prosklenou kupolí pochází z 19. století, ale mnohem zajímavější je Iglesia de Nuestra Seňora de la Concepción z roku 1502 s dřevěnou klenbou a vyřezávanými stropy. K němu byla poději přistavěna sedmipatrová zvonice, která se stala symbolem města. Je totoíž mnohem lépe viditelná než kostel samotný, protože stojí na spojnici dvou hlavních obchodních ulic, Palacio de Nava na malém náměstí Plaza del Adelantado vystřídal původní palác zakladatele města Alonsa Fernandeze de Luga zaujme kamennou fasádou. Hned vedle se nachází velký komplex kláštera dominikánů Convento de Santa Calina, na kterém je patrný arabský vliv. Přes ulici stojí velký palác Casa del Corregidor, který dnes patří k radnici města. Nechal ho postavit v roce 1545 správce celého ostrova Jerónimo Álvarez de Sotomayor, V sousedních uličkách můžete vidět další velkolepé paláce – Casa de la Alhóndiga, Casa Del Corregidor, Casa de los Capitanes Generales nebo třeba Casa Salazar.

Icod de los Vinos

Město leží nad skalnatým pobřežím západní části ostrova. Je vyhlášené svými příjemným klimatem díky neustále vanucími větříčku a slunce bývá často schované za mraky. Nad ním se zvedá kužel Pico de Teide tak ostře, že z této strany nevede nahoru žádná silnice. Nenachází se přímo na břehu moře, ale na skaliscích nad ním. Nejbližší malá plážička s tmavým pískem a oblázky v Playa de San Marcos, kde jsme se ubytovali, je dostupná po zdolání ostrých serpentin. Jak už název napovídá, Icod je vyhlášený svým výborným bílým vínem.

Z hlavní silnice spojující sever a jih, která vede po okraji města, nepůsobí Ico nijak zajímavě. V centru na docela prudkém kopci se ovšem ukrývají starobylé uličky a zajímavé staré domy, vždyť město patří k nejstarším na ostrově a bylo založeno španělskými kolonizátory už v roce 1501. Zajímavá je budova radnice se zvonicí a také další měšťanské domy s kamennými portály a vyřezávanými dřevěnými balkony pocházející ze 17. a 18. století jako je např. Casa de los Cáceres

Pohled od radnice – Teide nadosah

Nás hodně zaujala budova městské knihovny, která sídlí v bývalém klášteře sv. Františka (Convento de San Francisco) ze 17. století. Na vnitřním dvoře můžete obdivovat krásné dřevěné balkóny, ručně vyřezávané sloupy i starobylé schodiště. Navíc jsme se mohli pokochat zajímavým výhledem na kužel Pico de Teide.

Ve městě je k vidění i několik kostelů od maličkých jako kaple sv. Antonia nebo sv. Marie z Los Angustias až po velký renesanční kostel sv. Marka. Obklopuje ho hezký park s kavárnou, přestože se nedalo vstoupit dovnitř, ale ti tak se nám velmi líbit. Z jedné strany parku je výhled do malé botanické zahrady Pargue del Drago na asi největší zdejší zajímavost – obrovská dracena nazývaná Drago Milenario s odhadovaným věkem až 1000 let. Pokud by vám nestačil výhled od z parčíku u kostela, můžete vstoupit přímo do zahrady s řadou místních rostlin a vysvětlením, jak se vyrábělo dřevěné uhlí. Normálně se tu platí vstupné, ale doba kovidová vyhnala výběrčí, jen je nutný vstup s rouškou.

Kousek za městem se nachází ještě jedna obrovská zajímavost – Cueva del Viento. Nejdělší lávový tunel v Evropě, který měří 17 kilometrů, svoji velikostí překovávají pouze tři podobné tunely, které ovšem vechny leží na Havaji. Bohužel, tady covid zaúřadoval proti nám, protože všechny jeskyně byly uzavřené. Tak zase jindy…

Uzavřený vstup do tunelu .-((

Santa Cruz de Tenerife

Město Santa Cruz de Tenerife se po La Laguně stalo hlavním městem ostrova se sídlem Kanárského parlamentu (na střídačku s Las Palmas) a všemi úřady, ve kterém žije okolo 400tisíc obyvatel. Je nové a moderní, ale zajímavé mi nepřipadalo. Základem je několik obchodních ulic s prosklenými budovami a velký přístav pro velké obchodní lodě i luxusní výletní parníky. Při naší poslední návštěvě mě nejvíc zaujala tržnice Mercado Municipal Nuestra Senora de Africa, která vypadá, jako by ji sem vítr zavál z marocké strany a kde byl super ryb, masa, sýrů, ovoce, zeleniny.

V Santa Cruz mi zajímavé připadaly pouze dvě stavby, obě od známého architekta Santiaga Callatravy. V roce 1996 byla na nábřeží vystavěna multifunkční hala International Trade Fair and Conference Centre, nízká budova z betonu, skla a železa s výstavní halou o velikosti dvou fotbalových hřišť.

To Auditorium „Adán Martín“ zahrnující dva koncertní sály jen tak nepřehlédnete. Je jasně videitelné dokonce z vyhlídky Pico del Inglés v parku Anaga. Budova, která se stala spolu s Pico de Teide symbolem celého Tenerife, byla otevřena v roce 2003. Jeho podoba mi připomíná loď s plachotu, kterou nadouvá vítr. Věhlasný španělský architekt Santiago Calatrava ji navrhl z betonu s trojúhelníhovou skořepinovou střechou. Jrjí podoba je natolik ikonická, že se dostala i na poštovní známky.

Santa Cruz z vyhlídky Mirador del Pico de Ingles

Los Gigantes

Na jižním pobřeží Tenerife najdete skolní útvary pojmenované Los Gigantes neboli Obři. A obrovské opravdu jsou. Černé skály se vypínajjí příkře až 800 metrů nad vodní hladinu a jsou viditelné vlastně jen z moře. Patří do masivu Teno, který se táhne od západního pobřeží k jihu a zatím se nedá zdolat jednoduše ani autem. Los Gigantes vznikly jako následek sopečné činnosti a do současné podoby je obrousila eroze. Původní obyvtelé Gaučové je nazývaly také jako Branou do pekel. Nejlépe si je prohlédnete ze člunu, které vyplouvají z Puerta Deportiva a většinou pokračují dál až k soutěsce Barranco de Masca. Na dohled od sousedního ostrova Gomera se prý často prohánfějí velryby a delfíni, které se dají pozorovat i z mořského kajaku, můžete zkoumat podmořský život při šnorchlování nebo potápění či si zarybařit. Kousek od skal vzniklo stejnojmené letovisko, velmi podobné všem ostatním – pláže s černým pískem, hotely a bazény. A nijak se neliší ani vedlejší Puerto Santiago s vyhlášenou pláží Playa de la Arena.

Gomera v pozadí

Masca

Masca je považována za jednu z nejmalebnějších vesniček na Tenerife. Je ukrytá v pohoří Teno tak dokonale, že dlouho byla dostupná pouze pěšky nebo na zvířecím hřebetě. Ani dnes není pro auta dostupná jednoduše. Můžete k přijet ze dvou stran, Frekventovanější je směr od Santiago de Teide, kde zatím končí dálnice ze směru od Santa Cruz. Má asi jen pět kilometrů, ale její zdolání v nesčetných ostrých zatáčkách vám zabere i 20 minut. Silnička je tak ouzká, že v některých místech mají problém se vynout dvě auta a nedejbože když potkáte třeba dodávku nebo mikrobus, protože pak je potřeba couvat a hledat lepší místo, kde se vyhnout. To vše na strázu často spadajícím kolmo dolů. Opravdu adrenalinový zážitek jen z jízdy v autě. Na druhou stranu na sever se silnička klikatí trochu méně, ale i tak musíte počítat s maximální rychlostí 30 km/hod.

Do vesničky piřchází hodně turistů, takže je tu problém zaparkovat. Část turistů si užije adrenalinový zážitek cesty, ale hodně se vydává na vyhlášený trek směrem k moři, který je považován za jedno must-do na Tenerife. Osmikilometrový trek Barranco de Masca je potřeba sklesat 600 metrů podél rokle Masca George a až na pláž Playa de Masca. Z pláže se dá vrátit stejnoou cestou zpět, nebo využít lodí, které tu čekají na znavené turisty, aby je odvezli do Los Ggantes. Bohužel v současnosit je trek zavřený a nemůže za to překvapivě kovid. Cesta je považována za nebezpečnou, proto ji upravují. Tak tenhle trek nám zůstane na naši další návštěvu.

Domorodci nabízí turistům opuncie a pomeranče, které pěstují a také vlastní med. Vesnička je okouzlující se svýmmi malými domečky a terasovitýmim políčky. Výhledem na ni se můžete pokochat z vyhlídky Mirador de La Cruz de Hilda, kde se nachází i návštěvnické centrum, v době koronavirové opět zavřené.

Punta da Teno

Na nejzápadnější výspě ostrova najdete naprosto opuštěné místo – malebný maják Punte de Teno.

Silnici, která k majáku vede sopečným masivem Teno, se říká Camino del risco muertos neboli cesta na útes mrtvých. Jediná přístupová cesta se klikatí podél pobřeží asi 7 kilometrů a je tak úzká a se spoustou tunelů, že je na ní omezený průjezd už od Buenavisto del Norte. K majáku se nedá dojet mezi 9 a 19 hodinou jinak než veřejnou dopravou. Nejzajímvější je pohled při zapadajítcím slunci, které navíc ozařuje útesy Los Gigantes. Tou dobou už stojí u Buenovisto šnůra zájemců v autech, kteří čekají, až odbije sedmá večerní. Pak už jen úprk k majáku, kde je nedostatek míst na parkování a slunce se každou chvíli přehoupne za obzor. Až k majáku se dostat nedá, tak se všichni šplhají po skalách podél cesty, aby měli nejlepší výhled. Ale i tak to stojí za to. Možná by se vyplatilo zajet sem brzy ráno a zůstat tady celý den. Jsou tu malé pláže tomto opuštěném místě na koupání a potápět, aniž by sem jezdilo moc lidí.

Los Gigantes z druhé strany
Poslední teplé paprsky slunce

Tenerife: Naše Zážitky V čase pandemie

Před pár dny jsme se vrátili z výletu na Tenerife. Předcházelo tomu dlouhé přemýšlení především o tom, kam se vydat, abychom se bez problémů dostali tam a pak i zpět. Když se v březnu zavřely hranice a skoro zastavil život v Česku, myslela jsem si, že se to brzy uklidní a do prázdnin se vše přežene. Teď na konci srpna a v jistém směru je situace mnohem víc nepřehledná, než byla na jaře.

Mohli jsme zůstat v Česku, protože krásných míst je tu bezpočet, nebo se v téhle situací naučit i cestovat a překračovat hranice (svoje vlastní i na mapě). Podnikla jsem tedy několik výletů po Česku a navštívila jsem i sousední Rakousko a Německo, které v poslední době kvůli delším cestám zanedbávám (http://karinsubrtova.cz/?p=527). V polovině srpna jsem se rychle rozhodli – už není na co čekat. Nejklidnější se ukazovaly Kanárské ostrovy, takže jsme využili jsme výhodných letenek z Vídně na Tenerife s maďarským WizzAirem. 

Z nákazy coronavirem nešílíme, ale ani jindy nevyhledáváme „profláknutá“ místa z Instagramu a davy turistů, odkud by si člověk mohl nejspíš něco přivézt. Tenerife nám vyhovolalo z několika důvodů. Přestože se situace ve Španělsku, ke kterému patří, zhoršovala, na Kanárech byla stabilní a opatření pro pevninu na ostrovech ani neplatily. Kanáry jsou pro spoustu z nás symbolem plážování, ale na Tenerife se jezdí i za turistikou, kterou plážové davy nevyhledávají. Moře mám ráda, ale nevydržím u něj ležet, ovšem zvuk vln, jak převracejí oblázky na pláži, je skvělý na usínání. Navíc rádi si dáváme středomořskou kuchyni se spoustou ryb, plodů moře i zeleniny. Bylo rozhodnuto – opět po nějaké době na Tenerife.

Co bylo tentokrát jinak:

  • Bylo vidět, že letecký provoz stagnuje, letiště ve Vídni bylo ospalé a nebývale klidné. Parkoviště Mazur, které využíváme, je v současnosti zavřené a nejezdí ani shuttle bus; auto jsme tedy nechali na parkovišti Panda, které je trochu dražší, ovšem není potřeba čekat na bus, protože vás odveze ihned dodávka (jak to znáte třeba z Prahy).
  • Roušky jsou povinné v celém prostoru letiště a poté také v letadle. Všude jsou doporučovány rozestupy a na zemi jsou namalované pomocné značky. Často narazíte na stojan s desinfekcí, ale s měřením teploty jsme se nesetkali. My jsme tedy strávili v rouškách bez přerušení 8 hodin. Nebylo to sice k nevydržení, ale příjemné to nebylo (já jsem např. vystoupila s vyrážkou na bradě).
  • Před odletem do Španělska jsme vyplnili online formulář tzv. Health Control Form (FCS), který vám zašlou vaše aerolinky. Po skončení se automaticky vygeneruje QR kód. Ten kontrolují na příletovém letišti ve Španělsku, takže jsme ho měli vytištěný, i když by asi stačil i v mobilu.
  • Na Kanárech byly při našem příletu roušky povinné ve vnitřních prostorách, hlavně v obchodech a v hromadné dopravě. Ovšem první den měla na ulici roušku tak třetina lidí, další den asi půlka a další už byly nutné všude. Nakonec byly povinné roušky i při příchodu na pláž. Dohlíželi na to plavčíci, dokonce i místní policie.
  • Byly zavřené některé památky a muzea, informační centa v národních parcích a třeba také jeskyně. My jsme měli plán strávit co nejvíce času mimo lidi, tak nam změny narušily program jen částečně.
  • Viditelně bylo méně turistů, a tak některé restaurace a bary vůbec neotevřely. Jinak byla v restauraci asi jen polovina stolů, aby se dodržely odstupy a před příchodem dalšího hosta vše důkladně desinfikovala obsluha, pochopitelně také v rouškách.
  • Než jsem text dopsala, došlo k další změně: Od 24. srpna je při návratu ze Španělska zapotřebí získat negativní test na kononavirus, jinak turisté musí strávit 14 dní v karanténě. Ale pozor – Kanárských ostrovů se to pořád netýká.

Příště bych se chtěla zaměřit na to, jak se připravit na cestování za pandemie obecně a na výběr vhdné lokality. Máte nějaké dotazy?? Budu ráda, když je vložíte do komentářů nebo na facebook.

Fantastická Valencie – Starobylá a plná pohybu

Přestože mě to velmi mrzelo, objevit se druhý den naší návštěvy Valencie v okolí Města věd a umění by bylo jisté šílenství. Z tohoto místa totiž startovalo přes 30 tisíc běžců na své závody – 22 tisíc na maratonskou trať a 8 tisíc na desetikilometrový městský běh. Vyrazili jsme tedy do ulic starého města, ale i tam jsme je nemohli minout. Jako dlouhý had řada běžců se vinula městem a dostat se přes něj na druhý chodník bylo téměř nemožné. Vydržela jsem hodně dlouho stát podél jeho trasy a fascinovaně sledovala různorodý průvod – čelo závodu za doprovodu motocyklů nebo kol, jednotlivci, dvojice i malé skupinky brzy vystřídal jednolitý dav. A diváci celou dobu vydrželi tleskat, křičet a jinak povzbuzovat. Klobouk dolů!!!

Neděle znamenala ještě jednu nemilou skutečnost – vyhlášená tržnice měla zavřeno. Velká škoda. Ovšem v ulicích probíhal bazar, kde jsme si všimli hlavně knih a odznáčků. A také jsme mohli jsme využít vstup zdarma do jediné památky UNESCO ve městě – La Lonja de la Seda. Tato zajímavá stavba soužila jako burza hedvábí, dá se tedy považovat za zvláštní zakončení Hedvábné stezky, na kterou na svých cestách často narážíme. Původní burza přestala stačit, tak ji na konci 15. století přestavěli v gotickém stohu. Je důkazem, že Valencie v této době byla velmi bohatým obchodním městem. Z půvabného malého vnitřního dvora s fontánkou a pomerančovníky se vstupuje do největší tzv. Smluvního sálu (Sala de Contratación) s krásnými zatočenými sloupy a žebrovaný stropem. V prvním patře se nachází soudní sál s bohatě zdobeným dřevěným stropem. Když budete dobře koukat, určitě si na vnější fasídě všimnete draků a roztodivných chrličů na střechách. Znalci Terryho Pretchetta si určitě uvědomují jejich úkol – strážní policejní služba. Já každopádně dlouho sledovala (při kávě a slaných mandlích), jestli se nepohnou, ale měla jsem málo trpělivosti.

Touláním v ulicích starého města jsme také zjistili, proč je Valencie vyhlášeným městem street-artu. Na různě provedená grafity narazíte skutečně na mnoha zdech, někdy i v neuvěřitelné velikosti, někde souvisle spojené motivy pokrývají zadní stranu řady domů až do výšky třetího patra. My jsme je objevili náhodně, ale je možné si zajímavá díla prohlédnout i s průvodcem. Bohužel – my máme velmi málo času.

Na Plaza de Ayuntamento stojí radnice, z balkónu se dá podívat na celé náměstí s fontánou. Stejně jako v dalších evropských městech je i zde vybudována ledová plocha, ale moc lidí na bruslích jsme neviděli. Přece jen Španělsko není typické pro zimní sporty.

Druhé velké náměstí se jmenuje Plaza de la Reina. Stojí na něm katedrála a končí tu některé z mětských autobusů. Ale nejvíc se mi líbila Plaza de la Virgen s gotickými budovami a krásnou fontánou. Za malým parčíkem stojí další z významných valencijských památek – Palác generality (Palau de la Generalitet) z 15. století, kde sídlila místní vláda. Zvenku monumentální stavba působí uvitř zdobeně až jemně. Dvě křídla budovy jsou spojeny zakrytým vnitřním dvorem – nádherně zdobené dřevěné stropy jsou v každé místnosti jiné, vyřezávané okenice, obrazy… My měli štěstí, že slavil 500 let od jeho postavení, protože bývá normálně pro veřejnost uzavřen. Dnes totiž slouží jako velkolepé reprezentační prostory města, např. zde se setkal papež Benedikt XVI. s královskou rodinou.

Staré město bývalo uzavřeno hradbami, vstupovalo se do něj městskými branami. Nejzachovalejší je Porta de Serrans, která je považována za největší gotickou bránu v celé Evropě. Dnes místo hradeb vede velká okružní komunikace a za ní původně tekla řeka Turia. Po velké povodni v roce 1957 se místní zastupitelstvo rozhodlo odklonit její tok tak, aby k dalším povodním nemohlo docházet. Ale nezastavili ho – vybudovali tady nádherný park, který v délce osmi kilometrů lemuje staré město. Můžete se v něm procházet ve stínu stromů, běhat (nejspíš proto je Valencie město běhání zaslíbené), posilovat, hrát fotbal, rugby i baseball (nebo softball), ale také posedět při pikniku nebo nacvičovat s pěveckým sborem. Navíc se z parku stala vyhledávaná bezpečná komunikace pro jízdu na kole i s dětmi. Po původní řece zůstaly zachovány staré mosty, takže v celé délce se dá úplně vyhnout automobilové dopravě. Na konci parku kousek od moře je nyní vybudováno Město věd a umění.


Porta de Serrans

A na závěr??? Valencie je fantastická, přátelská, stará i nová, s plážemi i parky. Dva dny byly zatraceně málo, ale dost na to, abych věděla, že se sem chci určitě ještě podívat. A určitě spíš v zimě než v létě, protože teploty na začátku prosince klidně šplhaly nad dvacet stupnů.

Fantastická Valencie – Supermoderní dle Calatravy

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery. 

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle). Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce.  Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet.  Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas

Klasické španělské tapas: Tortilla de patatas

Ten čas tak letí…Ať počítám, jak počítám, tuhle pochoutku jsem poprvé ochutnala už před čtvrt stoletím  . Trávili jsme čas u našich příbuzných ve Španělsku a měli jsme vyrazit na krátký výlet do města Santillana dell Mar. Moje teta Christina začala připravovat občerstvení na piknik a pustila se do tortilli de patatas, bez které se prý nemůže žádný piknik uskutečnit.

Našince trochu mate název, protože si představují, že tortilla je pšeničná nebo kukuřičná placka, jak ji znají z mexické kuchyně.  Ve skutečnosti se jedná o zvláštní typ omelety (tortilla) ze smažených brambor (španělsky papatas) s vejci, která se podává teplá, ale je výborná i za studena.

Tortilla de patatas správného tvaru a velikosti https://www.cocina-familiar.com/tortilla-de-patata-con-cebolla.html

Nejčastěji na ni narazíte ve španělském tapas baru, kde nesmí chybět mezi ostatními tapas k vínu (Co to je vlastně tapas jsem popsala zde) U nás se dá koupit zabalená v rámci Španělského týdne v Lidlu, ale je průměrná. Ostatně jako vše průmyslově vyráběné. Protože její příprava není složitá, doporučila bych, abyste si ji zkusila udělat doma sami. Budete potřebovat jen brambory a vejce, občas se přidává i nějaká další zelenina, ale nejtypičtější je verze, ve které je navíc cibule (con cebolla).

Tortilla v podání Lidlu https://www.eyeonspain.com/blogs/SpainMoneySaving/6093/tortilla-de-patata-%E2%82%AC079-in-lidl.aspx

Jdeme na to?

Zhruba platí poměr –  na 100 g brambor si připravíme 1 vejce. Do pánve nalejeme dostatek olivového oleje a na něm opečeme brambory nakrájené na plátky. Po změknutí můžeme přidat cibuli nakrájenou na půlměsíčky a ještě společně opečeme, až budou brambory měkkě. Slijeme většinu oleje A pak už zbývá jen zalít bramborovou směs rozšlehanými osolenými vejci. Můžeme promíchat, ale věšinou stači protřást, aby se vejce dostala všude, a uhladíme povrch. Když na mírném ohni ztuhne horní vrstva, pomocí mělkého talíře velmi opatrně otočíme na druhou stranu. Pokud bychom se chtěli vyhnout otočení, můžeme nalít směs s vejci do kulaté keramické nádoby a dáme zapéct do trouby. Výsledkem je nízký kulatý dortík, který se stejně jako dort krájí na dílky.

Vyzkoušejte a dejte mi vědět, jak vám chutnalo 

My opět ve velkém…4 kg brambor

K lehce opečeným bramborám jsme přidali půlměsíčky cibule

Bramborová směs se zalije vejci na velké pánvi

Andaluzská Antequerra – neznámé bílé městečko

Přiznam se, že do tohoto malebného španělského městečka jsme dorazili čistě náhodou, protože jim v průvodci nestálo za zmínku. Hledali jsme nějaký nocleh zhruba na půlce cesty po silnici A92 mezi Sevillou a Granadou, tak se nabízela. Po příjezdu jsme narazili na velký problém. Úzké uličky Antequery jsou průjezdné jen jednosměrně a nedá se v nich vůbec zaparkovat. Díky tomu jsme byli nuceni projet ho několikrát kolem dokola než jsme našli podzemní parkoviště (draze placené na Plaza de Castilla, neplacená jsou dál od centra za hradbami) a pak se celkem daleko přesunuli pěšky na ubytování zamluvené o den dříve přes Booking. Neodradilo nás to, ale naopak jsme měli možnost toto zajímavé městečko lépe poznat. Zalíbilo se nám. Tak moc, že jsme si prodloužili pobyt o ještě jednu noc. 

Městečko má asi 45tis. obyvatel. Bíle omítnuté domky jsou postaveny ve svahu směrem k dominantě města –  původně arabskému hradu Alcazaba, od kterého je krásný rozhled po krajině.To ale nejsou nejstarší památky v Antequeře. Těmi jsou tři dolmeny – Viera a Menga na východě města a  El Romeral směrem na sever. Jsou sice v oploceném areálu, ale vstupné se neplatí, návštěva těchto památek starých 4,5tis. let určitě stojí za to.

  Město bylo osídleno Římany (jsou zde vykopány římské lázně a vila), později Araby, kteří vybudovali na kopci nad městem hrad Alcazaba (placené prohlídky jsou dvakrát denně v pátek, sobotu a neděli, takže jsme tam nebyli). Po vyhnání Arabů bylo zbořeno mnoho domů a strženy mešity, na jejich místě vznikaly domy a paláce nové a také mnoho kostelů a klášterů. Ten nejstarší už v roce 1500 v renesančním stylu. Dodnes je zde 32 kostelů (prý je to nejvíc v celém Španělsku), za nejzajímavější se považují El Carmen nebo Colegiata de Santa María. Byla zde založena i humanistická univerzita, kterou navštěvovalo mnoho španělských renesančních umělců, takže dnes trochu zapomenutá Antequera byla centrem vzdělanosti nově vzniklého Španělska. Městečko samo je moc hezké, dá se jen tak toulat jeho klikatými uličkami a vstoupit do kostela, který nás zaujme (pozor – někde se platí malé vstupné), nebo posedět v dobré restauraci.   

Pokud by se vám už zajídalo opalování a koupání na hojně navstěvovaných plážích Costa del Sol u Malagy, můžete si udělat zajímavý výlet. Z Malagy do Antequerry je to jen 50 km a vlaku to trvá přes hodinu. Já doporučuji spíše auto, protože další poklady se skrývají v okolí města. Pro milovníky přírody je nedaleko rozsáhlé skalní město El Torcal nebo laguna Fuente de Piedra, kam přilétají největší hejna plameňáků v Evropě, aby zde hnízdili. O obojím zase jindy 

.  

Španělské Tapas (a recept na salát z chobotnice navíc)

Návštěva španělského baru je vždycky zážitek. Už to sice nevypadá jak na počátku 90tých let, kdy jsme navštívili Španělsko poprvé. Po zemi pod stoly se válely nedopalky cigaret (a to kouřil v baru snad každý), párátka a napichovátka ze špejlí, ubrousky i zmačkané papíry. Každou chvíli vzala obsluha velké koště a uklidila, po  chvíli to mohla zopakovat. Dneska už jsou bary uklizené pořád, zážitek z chuti zůstal.
Tradičně se zde pije víno, ale nebývá problém dát si i točené pivo. Ale ta největší lahůdka je určitě tapas. Na malých talířcích jsou podávány malé porce rozmanitého jídla jako jednohubky. Nejčastěji si můžete vybrat u pultu, kde jsou vystaveny, takže ani nemusíte vědět, jak se správně jmenují, stačí, že se vás zaujmou na pohled.

http://www.newvillasinspain.com/en/news/spanish-food-and-drinks-9.html

https://www.cocoonbarcelona.com/blog/our-favorite-restaurants-barcelona-2015/

Každý bar má své vyhlášené speciality, které nenajdete nikde jinde. Nejčastěji se podává sušená šunka jamón, lomo embuchado (zvláštní šunka z hřbetu sušená v přírodním střívku), nakrájené salámy a klobásy (chorizo, salchichon, fuet…), plátky různých sýrů, pečená nebo naložená zelenina, oříšky, pistácie, slunečnicová nebo piniová semínka, olivy. Na pobřeží samozřejmě nechybí plody moře – malé opečené sarinky, ančovičky, mušle, fritované kalamáry a různé saláty z plodů moře, třeba salát z chobotnice. Nesmím zapomenout ještě na lahůdky z brambor, které si dáváme pravidelně. Tortilla de patatas (recept z pořadu Kluci v akci) je placka z opečených kousků brambor zalitých vejci, dá se jíst teplá i studená. V rámci Španělského týdne ji prodává balenou i Lidl, ale není to ono. Jednou za čas si ji připravujeme i doma, tak pototm přidám recept i fotky. Pokud větší kusy brambor osmaží a přelijí je pálivou omáčkou, říká se tomu papatas bravas (recept na Apetitu). Pro Kanárské ostrovy jsou typické papas arrugadas (recept na Labužníkovi), které se vaří neloupané v extrémně slané vodě, takže je potom slupka pokrytá vrstvičkou soli. Podávají se s lehce pálivou omáčkou mojo rojo. Milovníci pálivých papriček nesmí určitě vynechat pimiento de padron (recept na Prima Fresh), zvláštní galicijské papričky, z nichž pálí jen některá, a ty se grilují nebo smaží. Nejobyčejnější tapas představuje lehce opečená bagetka potřená rajčatovou omáčkou, ty jsou někdy podávány zda k pití zdarma.

Patatas bravas

Pimiento de padron

Bagetky a tortilla de patatas

Papas arrugadas http://blog.elizawashere.nl/recept-papas-arrugadas/

Naši kamarádi Petr s Hankou se vrátili z Kanárů s čerstvými zážitky z vynikající španělské kuchyně, a tak už připravili studený salát z chobotnice. Čerstvou chobotnici těžko seženete, ale mražená je v nabídce Makra. Kdybyste chtěli tento salát také ochutnat, zde je recept. Mraženou chobotnici rozmrazíme a vyčitíme (vyndáme oči, „zobák“ a vnitřní blánu, pokud zůstala uvnitř). Celou dáme uvařit, v papiňáku stačí 15 – 20 minut, aby byla měkká. Po vychlazení ji nakrájíme na malé kousky. Přidáme k ní na jemno nakrájenou červenou cibuli, papriku různé barvy, ať je salát veselejší, a naťovou petrželku. Pak už je zbývá osolit a opepřit, zakápnout vinným octem a oliváčem a promíchat. Před podáváním spolu s pečivem necháme salát aspoň dvě hodiny odležet.

Salát z chobotnice

Tenerife: Vrchol Pico del Teide za svítání

Naši kamarádi Petr a Hanka se rozhodli nezůstávat na Vánoce doma a vyrazit za teplem. Naše plány byly podobné, ale podařilo se nám najít levné letenky jen na 23. prosince. Takže my budeme trávit Štědrý večer doma (snad se sněhem venku), zatím co naši sousedé si budou místo kapra pochutnávat na čerstvých mořských plodech na pláži na Kanárech! Závidím jim to, ale také přeju…Už jsme zde byli před čtyřmi roky. Počasí bylo velmi příjemné tak na tričko, kolem 20ti stupňů, Zdeněk se dokonce na Nový rok koupal (já si v patrnáctistupňové vodě možná namočím nohy po kotníky ). Pokud si ale představujete Kanárské ostrovy jen jako pláže, chyba lávky. My jsme podnikli třídenní trek divočinou i výstup na nejvyšší horu Španělska Pico del Teide. A právě tomuto vrcholu bych se chtěla ve vzpomínkách vrátit.

V pevninském Španělsku je uváděn nejvyšší vrchol Mulhacén s výškou 3479 m.n.m. Na kanárském ostrově Tenerife se ovšem nachází Pico del Teide, který měří 3718 metrů nad mořem, a je tudíž nejvyšší horou Španělska. Bývalá sopka tvoří dominantu celého ostrova a je viditelná prakticky odkudkoliv. Většina „plážáků“ se sem dostane autem a dvě stě metrů pod vrchol je vyveze lanovka (Teleferico). To jsme samozřejmě nepodnikli.

Do města Puerto de la Cruz jsme se dostali autobusem ze Santa Cruz de Tenerife a dál jsme si stopli auto s mladým německým párem. Dovezli nás do výšky asi 2000 metrů nad mořem silnicí plnou serpentýn. Odtud jsme už stoupali pěšky hezky „natěžko“, tedy s veškerým vybavením. Nechyběl nám stan, karimatky, spacáky ani plynová bomba. Byli jsme tedy úplně soběstační a využili jsme toho při následujím treku vedoucím zpět do Santa Cruz.

Cesta na vrchol vede sopečnou krajinou plnou zajímavých velkých kamenů, kterým se říká Teidské vejce. Všude kolem nás se rozkádá svět fantastickch barev. Závěřečný úsek k chatě Refugio Altavista ve výšce 3200 metrů nad mořem byl hodně ostrý a dal mi zabrat. Všude byl sníh nebo led, cesta hodně klouzala. Chatu jsme neměli zamluvenou dopředu (což doporučuji), protože jsme nedokázali dopředu udělat přesný časový rozpis, ale nakonec se na nás volná postel ve velké ložnici našla. Poprvé v životě jsme nocovala ve výšce přes 3000 metrů a také poprvé v životě jsme pocítila, že mi chybí kyslík. Měla jsem problém se nadechnout a srdce mi bušilo jak o závod, v noci jsem skoro nespala. Kdo to zažil, pochopí. Mne to později potkalo několikrát v Himalájích, ale na Kanárech…Za mne neuvěřitelná skutečnost…

Špatný spánek mi nevylepšilo brzké ranní vstávání. Všichni spolubydlící se totiž budili tak, aby mohli kolem čtvrté ranní vyrazit na posledních pět set výškových metrů. Jen s lehkým batůžkem na zádech a s úzkým kuželem světla z čelovky na hlavě jsme stoupali ve „štrůdlu“ cikcak pěšinkou vzhůru. Největší atrakcí je totiž svítání na vrchlu a stín Teide, který v té chvíli vrhá k sousednímu ostrovu Le Palma. Připomíná to stín Adams peaku na Srí Lance, jen blíž Evropě. Barvy, které doprovázely vycházející slunce nad mlhou, byly skvělé. Teide se změnilo v trojúhelníkový stín směřující přes moře. Fantastické!!!

Na výstup na vrchol  je potřeba permit, který se dá koupit v Puerto de Santa Cruz, ale hlídači přijíždějí až lanovkou, která začíná v 9, do té doby už budete dávno pryč. Pokud budete trávit dovolenou na Kanárech, určitě si tento zážitek nenechte ujít.