Archiv štítku: trek

Národními parky Severní Ameriky: Údolí smrti (Death Valley)

Údolí smrti neboli anglicky Death Valley probouzí fantazii už svým jménem. Navíc vůbec nepřehání – je to skutečně VELMI nehostinná krajina, její podcenění může skončit i dnes až smrtí. I když v této oblasti staletí žili domorodí Šošoni, začal se název Death Valley používat až po příchodu evropských osadníků putujících v době zlaté horečky, kteří měli velké problémy tuto oblast překonat směrem na západ. Chtěli si zkrátit cestu k pobřeží Kalifornie a vydali se neznámou cestou, na kterou nebyli připraveni. Dobře to pro ně dopadlo, ale děsivé jméno zůstalo.

Krajina je tu velmi vyprahlá, dokonce představuje nejsušší a nejteplejší místo v celé severní Americe. V roce 1913 zde byla ve stínu naměřena neuvěřitelná teplota 56,7 °C, pouze o 2 stupně nižší, než jsou absolutní rekordy měření. Rekordy ovšem trhá i v poslední době. V červenci 2018 byly naměřeny průměrné denní teploty 108.1⁰ F, což je 42 stupňů Celsia, a to zahrnuje i noční ochlazení. Navíc v tomto období vejvyšší denní teploty dosahovaly k 53⁰ C čtyři dny po sobě. To je důvod, proč bych určitě nedoporučila návštěvu v létě. Včasné jaro i pozdní podzim je nejlepší, my jsme tu byli na jarní prázdniny v únoru a bylo určitě přes 25⁰ ve stínu. Pokud chcete zvládnout i třeba kratší trek, nepokoušela bych se o to v období květen – září. Ale i v chladnějších částech roku, kdy se průměrné teploty pohybují kolem 18 stupňů, je potřeba mít s sebou dostatek pitné vody a vhodný klobouk. Rozpálené skály pocit vedra velmi zhoršují.

Prší tady málo. Průměrné roční srážky jsou 50 mm, což v Česku přestavuje průměr za jeden měsíc. Déšť přijde občas na jaře, ale na tuhle příležitost čekají nachystané květiny, aby najednou rozkvetly do koberce žlutých, růžových nebo bílých květů. My jsme měli štěstí, že i nám pršelo asi 14 dní před naším příjezdem, takže i my jsme se mohli pokochat prvními zlatavými kvítky podobnými kopretinám, kterým se říká desert gold neboli pouštní zlato. V údolí nejčastěji vykvétají od poloviny února do poloviny dubna, správa národního parku dokonce na stránkách uvádí nejlepší období, kdy sem za kytičkami vyrazit podle proběhlého počasí (https://www.nps.gov/deva/learn/nature/wildflower-seasons.htm). Počítejte ovšem s tím, že pokud prší nebo nedávno pršelo, budou silnice vedoucí po dně údolí uzavřeny kvůli nebezpečí povodní.

To všechno by ale nestačilo na to, aby zde byl v roce 1994 vyhlášen národní park Death Valley National Park, který je největší v USA (tedy mimo Aljašky) s rozlohou 8000 kilometrů čtverečních. Počítá se k Mohavské poušti a ze všech stran ho obklopují pohoří, z nichž nejvyšší a nejvýraznější je Sierra Nevada na západě. Tvoří 220 kilometrů dlouhé údolí, jenž se je místy široké 8 kilometrů a místy se rozšiřuje na 25 kilometrů. Přesto všechno je tu příroda velmi rozmanitá a je domovem mnoha druhů zvířat i rostlin. Žije tu nejen 30 druhů plazů a více než 300 druhů ptáků, z velkých zvířat také 30 druhů savců jako je ovce tlustorohá, kojot, rys červený, liška, puma americká.

Park se nachází na území státu Kalifornie u hranic s Nevadou. Je otevřený celý rok a celý den, dokonce při příjezdu do parku nejsou žádné kontroly. Pokud nemáte Annual Pass, vstupné zaplatíte v některém z návštěvnických centrer v Furnace Creek a v Stovepipe Walls, na 7 dní stojí 35 USD za celé auto a všechny pasažéry. Pokud přidete na kole nebo pěšky, za vstup zaplatíte 10 USD. Já bych ovšem doporučila Annual Pass za 85 USD, který vám umožní vstup do všech státních národních parků po dobu jednoho roku, takže už při třetí návštěvě parku vychází levněji. Pokud ho jako my koupíte „z druhé ruky“, ušetřite už v druhém parku. Národní park je velmi rozlehlý a většina turistů jezdí pouze autem, vystoupí, pokochá se a zase pokračuje. Prostě turistika po americku. Ovšem je tu i možnost procházek a treků různých délek a obtížností. Doporučuji si prohlédnout webové stránky Hikersproject, kde najdete popisy i podrobné mapy.

https://www.hikingproject.com/directory/8007347/death-valley-national-park

V návštěvnických centrech můžete nejen získat všechny potřebné informace a domluvit si třeba projížďku na koních, ale také si nakoupit, natankovat nebo se ubytovat. Můžete také navštívit Death Valley Ranch neboli Scotty´s Castle, který je spíše zvláštním muzeem v hradu koloniálního španělského stylu. Ještě jednu zajímavou budovu jsme minuli cestou od městečka Baker, kde je několik motelů, fastfoodů a nejvyšší teploměr na světě. Na křižovatce Death Valley Junction stojí malý, ale výrazný bílý dům – operní divadlo Amargosa…Newyorská zpěvečka a tanečnice Marta Becket se zamilovala do zdejší krajiny, ale nechtěla se vzdát ani divadla. Tak na tomto odlehlém místě vytvořila v 60. létech 20. století divadelní scénu přebudováním původní stodoly, kterou sama vyzdobila nezvyklými freskami. Kousek odsud v Ash Meadows National Wildlife Refuge můžete navštívit i Devils Hole, geotermální bazén, kde ve vodě o teplotě 33 °C žije kriticky ohrožené endomitní ryba Cyprinodon diabolis, česky halančíkovec Ďábelský, anglicky se mu říká pupfish.

Místo, které určitě v Death Valley nesmíte minout, se jmenuje Badwater Basin. Z dálky údolí vypadá, že tudy protéká řeka, ale je to jen optický klam. Na několika místech zde stojí mělká jezírka s vodou, která obsahuje hodně solí. Sůl zde dokonce krystalizovala a po solné krustě, která místy měří až 1,5 metru, můžete i projít. Druhá strana údolí vypadá docela blízko, ale pokud byste tam chtěli dojít, je to 8 kilometrů. Ta největší zajímavost je ale jeho polohatohoto místa. Nachází se totiž skoro 86 metrů pod úrovní hladiny moře, což z něj dělá nejnižší místo v Severní Americe a dokonce druhé nejnižší na západní polokouli. Nerovnováha je o to větší, že pouhých 20 mil odsud se tyčí Telescope Peak s nadmořskou výškou 3368, nejvyšší místo kontinentální Ameriky – Mount Whitney 4421 m.n.m. – jen o 100 kilometrů dál.

Devil’s Golf Course představuje velkou solnou pánev na dně Death Valley pokrytou hrubou strukturou solných krystalů. Na několika místech jsou patrné díry po průzkumnách vrtech, protože zde byla plánovaná těžba boraxu.

Artist´s drive je devítimílový okruh pro auta, který vás zavede k vlnám skal, jejichž barvy jako kdyby kopírovaly malířskou paletu – žluté, bílé, zelené i do modra, vznikly oxidací různých kovů, které obsahují. Cesta odbočuje z hlavní silnice k Badwater a vede jednosměrně. V terénu se klikatí úzká silnička a nabízí pár zastávek k důkladnější prohlídce. Nejzajímavěji vypadají skály nasvícené teplým večerním světlem chvíli před západem slunce. O kousek dál na jih se nachází skalní most v Natural Bridge Canyon, kam se dá dostat za čtvrt hodiny chůzí od parkoviště, kam se dostanete odbočkou z Badwater Rd.

Death Canyon nejsou je holé barevné skály a solí pokryté dno údolí. Vítr obrousil pískovcové skály a odnesený písek nahromadil na několika místech, kde se vytvořily duny skoro jako na Sahaře. Nejvyšší je Eureka Dunes s výškou až 200 metrů. Menší Mesquite Flat Sand Dunes měří 30 metrů vysoká a je mnohem dostupnější, protože se nachází pár kroků do hlavní silnice 190.

My jsme pochopitelně chtěli procourat i něco po svých. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti Zabriskie Point, které se nachází na silnici od východu. Z krásné vyhlídky jsme měli naplánovanou 4kilometrovou procházku okolo nezvykle zabarvených skal. Bohužel jsme se úplně netrefili, ale můžu vám díky tomu doporučit skvělou trasu, která kombinuje Gower Gulch Loop pro sestup a Golden Canyon Trail pro návrat na parkoviště. Dvanáctikilometrový trek není příliš obtížný, ovšem nabídne vám proměnlivou scenérii, spoustu zajímavě tvarovaných barevých skal, sestup na dno údolí korytem vyschlé řeky i krásné vyhlídky. Můžete ho prodloužit o odbočku k Rudé katedrále (Red Cathedral), rudě zabarvenému příkrému skalnímu útvaru, který na vás při stoupání dohlíží.

Image result for golden canyon trail
https://liveandlethike.com/2020/03/07/golden-canyon-badlands-loop-and-gower-gulch-trail-loop-including-red-cathedral-zabriskie-point-death-valley-national-park-ca/

Předchozí místa jsme sami navštívili při naší jednodenní návštěvě, ale Death Valley určitě stojí za to zdržet se tu déle. Pak se tu nabízí spousta dalších velmi zajímavých míst a treků:

  • Jeden z nejzajímavějších treků v národním parku je považován Mosaic Canyon Trail, který jsme bohužel nestihli. Začíná v osadě Stovepipe Wells, kde jsme se zastavili v místním saloonu na večeři a vede kaňonem barevných skal necelých 5 km a zase zpět.
  • Dante´s view je další vyhlášené místo, odkud si nehostinnou krajinu prohlédnout z nadhledu. Dostanete se sem autem po několika mílích podél skalního hřebene a vystoupíte na velmi větrném místě jižněji než je Badwater, který máte pod nohama. Rozdíly teplot mezi údolím a vyhlídkou mohou být až 20 st.
  • Salt Creek Interpretive Trail nabízí krátkou procházku po dřevěných chodnnících podél unikátní krajiny – mělkého potoka, kde žijí dokonc e i ryby.
  • Mosaic Canyon představuje jednu z must-go tras v Death Valley, my ho bohužel kvůli předchozí chybě nestihli. Průchod uzoučkým kaňonem barevných skal vypadá skvěle. Neměl by být obtížný, jen na několika místech je potřeba zdolat větší balvany stojící v cestě. Jedna cesta zabere asi třičtvrtě hodiny.
  • Titus Canyon je méně známé místo v Death Valley doporučované jako skrytý klenot. Dá se projet jednosměrně autem, ovšem pouze s pohonem 4×4. Trasa měří 40 kilometrů, ale bez ohledu na to, kolik kochacích zastávek provedete, počítejte s tím, že průjezd bude velmi pomalý a vyhraďte si 2 – 3 hodiny. Ve střední části se můžete setkat třeba s ovcí tuporohou a také navštívit jedno z „měst duchů“ – Leadfield, které bylo opuštěno ve 20. letech.
  • Ubehebe Crater ukazuje vulkanickou minulost této krajiny. Kráter je zhruba kilometr široký a více než 200 metrů hluboký. Dá se obejít po hraně kaňonu nebo sestoupit na dno. Často zde velmi fouká, takže se doporučuje kvaitní vybavení.
  • Mesquite Spring je místo v nejsevernější části Death Valley, kde se setkáte s řadou kaktusů cholla i dalších druhů. Zajímavostí jsou dochované rytiny do skály (petroglyfy), které domorodí indiáni vytvořili někdy před 2 – 3 tisíci lety.
  • Mimo hlavní údolí směrem na západ se nachází i zvláštní planina, které se říká Racetrack Playa. Na ploše vyschlého jezera se nachází několik pramenů, ale největší zajímavostí jsou tzv. toulající se kameny. Dolomitové kameny různé velikosti se samovolně posouvají a zůstávají po nich stopy v bahnité slupce. Příčiny tohoto jevu nejsou zatím vědecky potvrzené, i když někdo je považuje za důkaz práce mimozemšťanů, časem se určitě najde racionální vysvětlení.
  • Ve The Wildrose Charcoal Kilns se dochovaly nepoužívané zděné milíře, kde se od 19. století pálilo dřevěné uhlí. Jsou velmi fotogenické. O kousek dál po hřebeni jsou dva kampy, díky obtížnějšímu přísupu budou volnější, než kempy v údolí. Na koci silnice začítá trek na vrcholek Telescope Peak, odkud jsou nádherné výhledy na celé údolí.

Na území národního parku se nachází pozůstatky 140 osad z různého období, které dnes rychle chátrají. Krátce se tu těžilo stříbro, těžba boraxu, kterému se přezdívá bílé zlato, pokračovala až do 1. poloviny 20. století. Pozůstatky minulosti najdete v Rhyolite, které kdysi obývalo deset tisíc lidí. Zbytky velké budovy banky nebo věznice si můžete projít pár mil od města Beatty. Po odchodu „zlatokopů“ zůstaly pouze opuštěné vesnice jako Panamint City. Pokud máte dostatek času, můžete se k jejím pozůstatkům dostat pěšky z Chris Wicht’s Camp, protože silnice sem nevedou. Jeden z opuštěných dolů se ovšem nachází nedaleko hlavních památek v údolí. V Keane Wonder Mine, kde se těžilo zlato, si můžete prohlédnout mlýn na rudu a další pozůstatky těžby. Důl fungoval od počátku 20. století a byl nejúspěšnějším v celém údolí. Byl pojmenován po svém objeviteli Jack Keanovi, který zde původně hledal stříbro, ale narazil na výraznou zlatou žílu.

Všechna místa, o kterých tu píšu, jsem zakreslila do google mapy. Najdete tu také několik tras i místa kempovišť, abyste mohli lépe plánovat, co v tomto fascinujícím koutě podniknout.

Kam byste se nejraději vydali? Nebo jste navštívili Death Valley a můžete některá místa doporučit? Poraďte mi, co mám doplnit 😉

Treky po Česku – Dvě cesty přes Žďárské vrchy

Pokud v lesích, kam jste byli zvyklí chodit, zařádil kůrovec, nezůstal tam pravděpodobně kámen na kameni, tedy strom u stromu. Kolem nás to tak v posledních letech vypadá…Z lesů zbyly paseky s několika borovicemi nebo břízami, které vítr stejně v dohledné době vyvrátí. Do takových „lesů“ se mně moc nechce, navíc po těžbě těžkou technikou zůstávají z dosavadních cest jen řeky hlubokého bahna, kterými se projít nedá jinak než ve vysokých rybářských holinkách.

Ovšem jsou i místa, kde se stále nacházejí hluboké lesy, třeba ve Žďárských vrších. Tak se tam v současnosti chodíme kochat krásou přírody – lesy, skálami a skalkami, doplněné krásnými výhledy. Můžu doporučit dvě trasy, obě jsou snadné. Pro někoho by mohla být problémem délka, ale Žďárské vrchy jsou protkány spoustou cest (i značených), takže v případě potřeby si můžete cestu zkrátit. Navíc se dá využít i místní autobusová doprava.

Čtyři palice a Devět skal

První trasu, která začínala v obci Svratka, jsme absolvovali na jaře. Kolem golfového hřiště a lyžařského vleku jsme došli k prvnímu překvapení – lovecký zámeček Karlštejn. Po nedávné rekonstrukci získal zpět svoji původní barokní krásu. Měl by zahrnovat i restauraci a galerii, určitě bude stát za návštěvu v lepších časech. Druhým překvapením byl Zakletý zámek. Představovala jsem si ho jen jako skupinu rulových skal, ale je to zároveň archeologická lokalita, kde je doložené osídlení v neolitu, za raných Slovanů i ve vrcholném středověku. Okolo dalších skal Milovských perniček, které často zdolávají skálolezci, jsme vylezli na Čtyři palice s krásným výhledem do krajiny. V Křižánkách jsme se zastavili ve vyhlášeném hostinci Za Řekou na jídlo a ochutnání místního piva Křižáneckého paličáku. Kolem Bílých skal jsme vylezli na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal. Po žluté jsme se hustými lesy vrátili do Svratky, navíc zapadající slunce hrálo nádhernou podívanou s barvami a stíny…

Kříž u Karlštejna
Lovecký zámeček Karlštejn
Autor: Josef Kreuz (PEPan) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=92488555
Zakletý zámek
Nádherná struktura rulových skal
Čtyři palice
Roztomilé křižanovské chaloupky
Devět skal
  • Okruh
  • Začátek/konec: Svratka
  • Délka: 19 km
  • Stoupání/klesání: 450 metrů

Devět skal a Malinská skála

Devět skal

Tuto trasu jsme prošli před pár dny, když konečně napadl sněhový poprašek a celý den mrzlo. To bylo sice příjemné, ale na některých místech namrzlé skály velmi klouzaly, takže jsem výstup na vrcholek Devíti skal vzdala v polovině, o Malinskou skálu jsme se nepokoušeli vůbec. Ale i tak to stálo za to.

My jsme nechali auto v Herálci na křižovatce turistických cest, ovšem můžete začít kdekoliv, třeba v krásné vesnici Křižánky. Tu jsme prošli po silnici, která spojuje její moravskou a česou část, tedy mimo turistické značení. V normální, tedy nekovidové, době by tady byl slušný provoz, nyní nás minulo jen pár aut. Pokud byste se chtěli silnici vyhnout, můžete pokračovat po zelené na rozcestí Plaňkovka a dál po modré, ale protáhnete si trasu o 1,5 km.

Pod vrcholem Devíti skal
Malebné zimní slunce
Malinská skála
Moravské Křižánky čp.1
Křižánky – Kašperský rybník v posledních paprscích slunce
Modrá hodinka za Křižánkami
  • Okruh
  • Začátek/konec: Herálec u Žďáru nad Sázavou
  • Délka: 18 km
  • Stoupání/klesání: 380m

TENERIFE: KAM SE VYDAT NA TREK?

Tenerife ráj…

  • …pro milovníky cachtání a opékání na pláži
  • …pro milovníky cyklistiky, kteří zde polykají kilometry v mnoha seprentínách nebo v náročném terénu
  • …pro milovníky kaktusů a sukulentů, kterých zde roste neskutečné množství druhů
  • …pro milovníky skálolezení, protože je tu mnoho zajímavých skal
  • …pro milovníky jakýchkoliv treků, výšlapů i procházek, ke kterým se počítáme i my.

Při našich dvou návštěvách jsme zvládli mimo kratších procházek i následující trasy, které můžu doporučit k vyzkoušení. Takže kam se vydat na trek???

skály u pobřeží, v popředí sukulenty

Pico de Teide 3718 m.n.m.

Pico del Teide je skutečnou dominantou ostrova. Se svými 3718 metry nejvyšší horou celého Španělska. Do výšky 3.555m na stanici La Rambleta se můžete nechat dovést lanovkou (13,5 eura, dobrá je předchozí rezervace https://www.volcanoteide.com/es/volcano_teide/teleferico_del_teide/teleferico_del_teide), což je možnost, které využije spousta „plážáků“. Mohou se nahoře projít zhruba po vrstevnici a pokochat se výhledy na ostrov, který mají celý pod svýma nohama, a dohlédnou i na další z Kanárských ostrovů. Na samotný vrchol se ale nedostanou. Kvůli ochraně jedinečné přírody se špičku Pico del Teide podívá jen 200 turististů denně. Pokud opravdu toužíte stanout na vecolu, můžete požádat o permit https://www.reservasparquesnacionales.es/real/ParquesNac/usu/html/listado-actividades-oapn.aspx?cen=2 nebo si zakoupit Volcano Teide Experience s horským průvodcem, kteří se do denní kvóty nezapočítávají.

Pico del Teide - zasněžený vrcholek hory, v dálce lanovka
Výhled na Teide a horní stanici lanovky

Existuje ovšem i další možnost, o které se oficiálně moc nemluví, ale přesto stojí za vyzkoušení – přenocování na klasické turistické chatě Refugio de Altavista. Je dobře, když si ubytování zamluvíte dopředu, protože kapacita je pouze 54 turistů a to v sezóně opravdu nestačí. Všechno osazenstvo chaty ráno veeelmi brzy vstane, protože na vrchol zbývá ještě hodina a půl i pro rychlíky. Za tmy pouze při svitu čelovek stoupá karavana na vrcholek Pico del Teide, aby si zde všichni vychutnali svítání a povinné focení se stínem, který vrhá kužel Teide směrem na sousední ostrov La Palma. Se svojí délkou 200 kilometrů to je prý nejdelší stín na světě. Kontroloři permitů přijíždějí nahoru první lanovkou, nedostanou se tam určitě před devátou ranní. Do té doby jsou nocležníci z refugia dávno pryč.

Horský chata Refugio Altavista, v okolí sníh
Refugio del Altavista
Svítání nad mraky z vrcholu Pico del Teide, sníh
Svítání nad mořem mraků

Přijde mi neuvěřitelné, jak ten čas letí, my jsme tohle všechno absolvovali už v roce 2013, naše zážitky si můžete přečíst tady: http://karinsubrtova.cz/?p=969, pochopitelně jsme cestu nahoru k chatě absolvovali po svých, ve sněhu a „natěžko“ z autobusové zastávky na hlavní zdejší silnice z nadmořské výšky kolem 2300. Chatu jsme zamluvenou neměli, ale museli jsme dlouho čekat, zda na nás zbyde místo. Během Vánoc s tím takový problém nebyl, v teplejších částech roku bych opravdu jistá nebyla. Kvůli focení a vyhledávání krásného světla v době zlaté hodiny jsem si stáhla výbornou aplikaci Sun Locator Lite (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.genewarrior.sunlocator.lite), která ale skvěle poslouží i pro výpočet, kdy vyrazit ráno na vrchol.

Já za svítání 😀
Dva turisté na vrcholku Pico del Teide, dlouhý stín přes moře
My dva a stín…
Stín Pico del Teide přes moře k ostrovu La Palma
Stín Teide směrem na La Palmu
Výhled na Gomeru přes sousední kužel Pico Viejo

Na chatě jsme si nechali velké batohy a vyrazili pouze s čelovkou a hůlkami (které se ve sněhu velmi hodily). V horních částech Teide je sníh skoro celoročně, dokonce mu podle něj dali původní obyvatelé Gaučové pojmenování. V zimním období jsme se místy bořili až po kolena a bylo to dost náročné. Od chaty dolů jsme sestoupili po turistické cestě S7 a S6 kolem neuvěřitelných Teidských vajec. Láva z kráteru Pico del Teide tady ztuhla obrovských koulí, z nichž některé měří i 3 metrů v průměru. Třeba mě geologové opraví, ale dočetla jsem se, že vznikly nabalováním tekuté lávy na kusy, které ztuhly dříve a valily se svahem jako sněhové koule. Došli jsme až k návštěvnickému centru El Portillo, na autobus do civilizace nakonec nedošlo, protože nám svezení nabídl mladý německý pár. Vlastně všichni individuální turisté mají půjčené auto, je to velmi výhodné, dokonce i turisté, kteří přiletěli s cestovkou si často půjčují auto, aby se podívali do ostrově, protože je všechno dostupné. My jsme se nechtěli pokaždé vracet na stejné místo, takže jsme jezdili veřejnou dopravou a i to bylo bez problémů. Tady by bylo samozřejmě možné zamířit stejnou cestou zpátky, nebo udělat okruh.

Trek na Pico del Teide, výškový profil
  • Výstup na Pico del Teide
  • Začátek: zastávka autobusu Montana Blanca (28.2595006N, 16.6033000W)
  • Konec: návštěvnické centrum El Portillo (28.3045778N, 16.5666239W)
  • 22 km (s přenocováním na chatě Refugio del Altavista)
  • Stoupání 1400m/ klesání 1700m
  • Obtížné – převýšení, vysoká nadmořská výška

Guajara 2718 m.n.m.

Pico del Teide naprosto dominuje celému ostrovu, takže je vidět z nejrůznějších úhlů a vzdáleností. Nejkrásnější výhled je ovšem z vrcholu protějšího vrcholu Pico Guajara. Začali jsme u parkoviště u návštěvnického centra Canada Blanca a po chvilce jsme se napojili na dálkovou trasu GR 131 Anaga – Chasna. Sluníčko opravdu pálilo, bylo velmi obtížné najít v nízkém keřovitém porostu kousek stínu. Cesta pak vystoupala asi 200 výškových metrů do horského sedla Degollada de Guajara, kde jsem se mohli při rychlém obědě pokochat výhledy do obou stran. Zvědavé, ale plaché ještěrky se po našem příchodu rychle schovaly, ale s přibývajícím časem převážila zvědavost a přibližovaly se k nám a přibližovaly, až na nás skoro vylezly, takže jsem stihla aspoň fotit. Po krátké rovince nás už čekalo posledních 400 výškových metrů na vrchol. Na něm jsou zbytky zdí, dokonce se zachovalo kamenné okno, skrz které je krásně vidět vrchol Teide. Cesta dolů klesala mnohem ostřeji než při výstupu, takže jsem byla ráda, že jsme zvolili pohodnějíší cestu nahoru. Trasa nebyla nijak extrémně náročná ani dlouhá, ale stejně mě zmohla a odnesla jsem si i lehký úpal a spálené nohy, takže opatrně…

Pico del Teide z vrcholu Guajara, pohled přes kamenné okno
Hora Pico del Teide, vrchol, skály na úpatí
Teide před námi a na úpatí Roques de García, na které mi už nezbyly síly
Skalnatý hřeben, bez vegetace
Skály, barevné
Ráj pro geology
Ještěrka, zblízka, sloupaná kůže
  • Výstup na vrchol Pico de Guajara 2718 m.n.m.
  • Okruh
  • Začátek: Návštěvnické centrum Montana Blanca (28.2238997N, 16.6275006W)
  • 10 km
  • Stoupání 600 m /klesání 600 m
  • Středně obtížné

La Caldera – El Esperanzačást GR 131

Dálková trasa má GR 131 na Tenerife vede z městečka Chasna a po 90 kilometrů končí ve městě La Esperanza. Vystoupá na náhorní plošinu a pak vede podél ní, později prochází nezvyklými mlžnými lesy a nakonec sklesá k hlavnímu městu, My jsme prošli jejích posledních 30 kilometrů ve směru na sever. Několikrát jsme nocovali na tábořišti La Caldera kousek od historického města La Orotava. Španělé milují pikniky a grilování v přírodě, takže kaldera je jedním obrovským piknikovištěm, které ovšem také křižují turistické cesty, takže toto místo se stalo i naším startovním bodem.

Celá trasa a profil GR 131
Vrchol Pico del Teide z dálky, v popředí borovice
Výhled na Teide t treku, západní pobřeží Tenerife typicky pod příkrovem mraků

Na části cesty jsme procházeli skalami porostlými velkými kanárskými borovicemi, část tvořily mlžné lesy složené předevšm z vavřínů porostlých mechy za doprovodu vysokých vřesů. Cesta nebyla extrémně náročná, jen často ostře stoupala a klesala, žádný „choďák po břehu řeky“. Odměnou byly nádherné výhledy na pobřeží hluboko pod námi, místy na nás jasně vykoukl i kužel Teide, přestože na nás dohlížel vlastně celou cestu. Do plánovaného tábořiště Las Calderetas jsme nedošli, ale v prudkých svazích jsme měli problém najít kousek rovného místa na postavení stanu. Ve vichru za kvílivého skřípání vysokých borovic jsme se stejně nevyspali…Zbytek cesty byl už jednoduchý jako procházka po křivoklátských lesích. GR 131 je určitě zajímavá, třeba časem dojdeme i jeho jižní část…

Mlžný les, kmeny a větve porostlé mechy
Mlžné lesy v zimě
Stan uprostřed lesa, zima, uschlá tráva
Nejrovnější místo v okruhu 6 kilometrů
  • GR 131 Chasna – La Esperanza – 90 km
  • Dálková trasa
  • Začátek – La Caldera – La Orotava (28.3578264N, 16.5022694W)
  • Konec – La Esperanza
  • 30 km (nalehko asi zvládnutelné za den, natěžko s jedním přenocováním)
  • Stoupání 1300m/ klesání 1650m
  • Středně obtížné

Arenas Negras

Pozůstatky sopečné činnosti jsou na Tenerife všudepřítomné. Není to jen Pico del Teide a jeho menší sourozenec Pico Viejo. Na západní straně ostrova se nachází sopka Montana Negra (1408m). Její kužel není nijak veliký ani všude viditelný. To proto, že byla částečně zničena vlastním výbuchem v roce 1706. Láva zalila město Garachico, do té doby nejvýznamější přístav na Tenerife, které leží asi 6 kilometrů pod ním, a zachována zůstala jen pevnost a jedna městská brána. Můžete si projít okolí sopky plné zajímavými lávovými útvary, černým sopečným popelem a struskou, se kterými nádherně kontrastují jasně zelené jehličky jednotlivě rozesetých kanárských borovic. Navíc se na spoustě míst otevírají výhledy na kužel Teide, přístavních měst i sousední ostrov La Palma. Okruh začíná na parkovišti poblíž vesnice La Motaneta, kam se dá s jistou opatrností dostat i autem. Okruh si můžete různě prodlužovat, ale vždy budou nesmírně zajímavé a nijak těžké.

Městečko na břehu moře na úpatí kopce, bílé domy, zlatá hodina
Garachico v posledních paprscích slunce
Tmavá krajina, černý sopečný prach, v kontrastu zelené borovice
Jeden strom - borovice - modrá obloha
Sopečná krajina, ztuhlá láva, jasně zelené borovice
kužel sopky, černá barva, zelené borovice
Sopečná krajina, v pozadí hora Pico del Teide, zelené borovice
Sopečná krajna, vrchol, černá, zelené stromy, v popředí černý kámen
Uzavřené betonové koryto, kanál na pitnou vodu, borovice v okolí
Pitná voda teče uzavřenými kanály k pobřeží
Výškový profil trasy Arenas Negras
  • Arenas Negras
  • Okruh
  • parkoviště Arenas Negras (28.3204494N, 16.7572108W)
  • cca 7 km
  • Stoupání/ klesání 200 m
  • Lehká obtížnost

Okolo Roque de Taborno

Sever Tenerife tvoří hluboce zvrásněné hřebeny poloostrova Anaga, který zabírá přírodní park. Podnebí je tu vlhké, a proto se tu daří vavřínovým mlžným lesům. Moc obyvatel tu nenajdete, ale sem se jezdí na procházky hustou vegetací vavřínů, jalovců a vřesů, které jsou porostlé mechy a vlajícími lišejníky. Všechno dohormady vadává zvláštní kořenitou vůni. Nejlepší vyhlídka na husté lesy i na krajinu vnitrozemí, které dominuje kužel Teide, je z vyhlídky Mirador Pico de Inglés.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anaga#/media/Soubor:Macizo_de_Anaga_respecto_a_Tenerife.png
horský hřeben, nahoře vesnice
tunel ze stromů kolem silnice
dlouhé mechy na větvích, osvětlené
krajina s městem, klikatící se silnice, na horizontu výrazná hora
Svahy Anagy, město La Laguna a nezbytné Teide v pozadí
Horský hřbet, jednotlivé domy, silnice, terasovitá pole

My jsme si vybrali jednu delší procházku okolo vrcholu Roque de Taborno, kterému se někdy přezdívá Kanárský Mattehorn, protože má naprosto nezaměnitelný tvar. Stoupá prudce od moře do výšky 706 m.n.m. Vyrazili jsme z vesnice Taborno, která se zařezává do kopce a rovinku vyhradili pouze malému kostelíčku, u kterého začíná dobře značená pěšina. Pak se hora musí obejít podle navigace kamennými mužiky, my jsme to vzali zprava. Kochali jsme se nádhernými výhledy na skalnaté severní pobřeží, na terasovitá políčka vybudovaná generacemi v prudkém svahu i na sousední vesničky i klikatějící se silničky. Na počátku cesty jsme potkali zvědavé kozy, dál už nás doprovází plaché ještěrky a spousta sukulentů.

hora Roque de Taborno, vrcholek v oparu, v popředí kaktus
Roque de Taborno
Ležící koza na skále, v pozadí kkoza
Hlídači na vstupu
Kamenný chodník v horách, skály
Místy kamenitý chodníček, místy skalky
Skalní hřeben u moře, turista v červeném se rozhlíží
Vzdušné výhledy
Skály nad mořem, terasovitá pole
Terasy na svazích nad mořem
Výrazná hora, v popředí sukulenty
Skály ostře se zvedeící nad mořem,
terasovitá pole
Pohoří, šedé, porostlé vegetací
Najdi vesničku 😀
Kaktusy a sukulenty
Výškový profil treku okolo Taborna
  • Okolo Roque de Taborno
  • Okruh
  • Začátek/konec – vesnice Taborno
  • Cca 8 km
  • Stoupání/ klesání 400 m
  • Středně obtížné – místy přelézání skalek, místy úzká pěšinka nad prudkým srázem

Co nám zůstalo na příště:

  • Trek soustěskou Barranca Maska – snad už bude otevřená
  • Okruh kolem vrcholů Pico del Teide a Pico Viejo
  • Roques de García
  • Pajsaje Lunar
  • Barranco del Infierno
  • Arco de Inguerque
  • podrobnější průzkum na poloostrově Anaga

V textu jsem použila mapy z Mapy.cz http://(https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.seznam.mapy), které na cestách využíváme nejčastěji a máme výborné zkušenosti. Ostatní mapy jsou z webu Wikiloc, kde cestovatelé zveřejňují své treky, a existuje i jako aplikace (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.wikiloc.wikilocandroid). Zatím jsem neměla možnost ji vyzkoušet v terénu, ale vypadá dobře a na plánování se určtě dá využít.

Krajina bez vegetace, šedá, okrová, hnědá, skalnatý hřeben

Exotický Kyrgyzstán – Ala Archa aneb jak jsem nezdolala Učitěľa

Na místo počátku našeho posledního kyrgyzského dobrodružství jsme nejeli z Biškeku daleko, stačil taxík, který jsme zastavili před hostelem. I z centra města je vidět pohoří Ala Archa jako vysoká bílá hradba. Do třiceti kilometrů na jih se rozkládá národní park s několika vrcholy, které šplhají až k pěti tisícům metrů. Krásná divoká příroda, kde se nesmí pást dobytek (a ani koně) je ideálním místem odpočinku pro obyvatele „rušného“ velkoměsta. Všude dobře značené stezky, údolím podél říček i strmě stoupající k zasněženým vrcholkům. Pro místní je to hlavně ráj pro horolezce.

Stoupáme….

První den jsme pouze vystoupali k chatě Racek. Obnášelo to zdolání 1000 výškových metrů, ale mně se šlapalo hodně špatně. Své udělala únava z předchozích dní, ale hlavně jsem šla extrémně na těžko. Předchozí treky jsme se vždy vraceli do stejného kempu, takže malý kousek věcí jsme si tam uschovali. Kdo by se chtěl tahat se špinavým prádlem na zádech. Tentokrát jsme ovšem věděli, že se do stejného hostelu vracet v žádném případě nebudeme. Malý pokojíček ve sklepě bez oken, kde rozehřátý vzduch rozhání jen malý větrák na stropě, to už nebudeme opakovat. Takže vše s sebou. Pro mě to mohlo být klidně i dvě kila navíc.Cesta k chatě vedla kolem Rozbitého srdce, přes divoké horské říčky, pod vodopádem i příkře do skalní stěny. Než jsem se vydrápala nahoru, měli kluci postavený stan na začátku úzkého údolí, po hraně kterého tekl malý potůček, tedy spíš stružka, která sváděla vodu z tajícího sněhu do údolí. Dozvěděli jsme se, že se v předešlých dnech vždy večer rozvodnila a zatopila přesně to místo, které jsme si vybrali. Nedalo se nic dělat – postavený stan i všechny vybalené věci jsme pro jistotu přestěhovali o kus nahoru proti proudu.Zbytek dne do setmění jsme se věnovali průzkumu. Tábořiště se ukázalo docela velké, bylo jasné, že je to oblíbená lokalita pro kyrgyzské horolezce, zahraniční turisté byli v menšině. Chatu představovala větší budova z vlnitého plechu, kde bylo možné se najíst, posedět na baru i přespat. Nám stačilo, že měli coca colu a pivo, přestože bylo teplé. Když si představím, že všechno musel někdo vynést zádech… Klobouk dolů.

Chata Racek

Další zvláštností bylo umístění záchodů. V naší části údolí pramenily zdroje pitné vody, tak se plechové kadibudky nacházely na druhé straně ledovcové morény – prudkým kamenitým svahem asi 15 výškových metrů. Zase byla příležitost kochat se v noci nádhernou oblohou s neuvěřitelným množstvím hvězd. Víc hvězd jsem nikdy neviděla.

Kadibudka visící nad údolím

Taky jsme našli místo, kde začíná náš trek, abychom ráno za šera nebloudili. Ráno jsme se zapojili do „vláčku“ ostatních turistů, kteří se vydali zdolat Učitel’a, tedy Pik Učitel’a, horu vysokou 4540 m. n. m.Zatím jsme fungovali tak, že mi chlapi brzy utekli a někde na mě čekali, brzy bylo jasné, že to dnes bude jinak. Nikovi nebylo dobře od žaludku, já se cítila pod psa víc než obvykle a Zdeňkovi byla brzy zima, když na nás čekal. Chvíli (tedy asi tři hodiny) jsme se s tím prali, ale pak jsme se s Nikem otočili zpět do údolí. Zbytek dne jsme prospali… Zdeněk se za nás vyškrábal až na vrchol a mohl se kochat nádhernými výhledy. Počasí přesvádělo svoji nejlepší tvář. V uplynulých dnech často pršelo dokonce nám říkali jiní turisté, že zde zažili jedenáct bouřek ve třech dnech….

Vláček začíná stoupat
Svítá
Nádherné výhledy na ledovec

Druhý den jsme už jen zklesali do údolí. Tedy…Počasí ví, že mě nejvíc zrychlí bouřka (stačí pouze výhružné hřmění), takže si ji na mě přichystalo… Dole jsme ještě složitě řešili přesun pět do Biškeku. Od hotelu Ala Archa je to ke vstupu do národního parku, odkud jezdí maršrutky do měst, necelých 12 km nudné cesty po silnici. Auta kolem nás téměř nejezdila, takže jsme se vlekli v slušném vedru sami. Nkonec nás zachránilo auto, do kterého jsme se vecpali ke dvěma Dubajčnům a jejich řidiči. Byli moc milí a ochotní, prý se sem vydali ochladit se od dubajských teplot…. :-))

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – Zakletý trek k ledovci Enylchek

V pondělí jsme vyrazili na druhý trek k ledovci Enylchek. Protože Zdeněk tvrdí, že píšu moc zdlouhavě, tak tohle bude krátké vyprávění:
Odjezd před obědem místo ráno, bez slušné mapy, choďák kolem řeky, do sedla Tuz pass 4001 m.n.m., místo výhledů bouřka, přes morénu ledovce, třikrát za den stavíme stan, brodění řeky, která nejde brodit,  23 km v hicu, na svačině u pastevců a jejich Toyotou zpátky.

 

 

 

Komu by to nestačilo, zde rozsáhlejší verze :
Ledovec Enylchek leží v naprosto odlehlé oblasti u samých hranic s Čínou. Vjezd sem si kontrolují vojáci a je potřeba požádat dopředu o povolení (permit, po rusky позволение). A pak ještě sehnat dopravu…a ne ledajakou. Terén je místy složitý, takže je nutný Gažík nebo velké terénní auto. Po lehkých komunikačních problémech se náš řidič Roman se svým gazem se objevil až v 11, i když se běžně vyráží brzy ráno. Tím se nám zkrátil o půl dne oproti rozpisu, který jsme měli, že to takhle někdo šel. Proto jsme také nedokázali odhadnout, kdy budeme potřebovat odvézt z konce treku. V kyrgystánských (ale stejně i ve všech ostatních) horách není telefonní signál, natož internetový. Od chvíle, kdy do nich vstoupí, musí si každý poradit sám. Nám se hned na začátku objevila ještě jedna komplikace – Zdeňkovi zmizely (možná v rámci čištění mobilu) offline mapy, takže nám na veškerou navigaci zůstaly dvě nekvalitní papírové mapky. Už jsem někde psala, že Zdeněk byl v minulém životě Sicilany, tak ne…Opravuji – Zdeněk byl indián. Jeho schopnost sledovat tu správnou cestičku mezi spoustou vyšlapaných zvířecích stezek je až nepochopítelné.
První část nebyla náročná, prostě choďák kolem řeky. Druhý den jsme tuto řeku přebrodili a začali stoupat k sedlu Tuz pass  ve výšce 4001 m. Tímto sedlem jsme se dostali do druhého údolí k ledovci Enylchek. Po vyběhnutí dalších asi 200 výškových metrů nad sedlo měl být výhled (za hezkého počasí a dobré viditelnosti) na sedmitisícové vrcholy Tian Šanu. Ráno to nevypadalo moc dobře, bylo zataženo po nočním dešti, tak jsme docela dlouho čekali, než jsme se vypravili do sedla. Nahoře chvíli svítilo i sluníčko, tak Zdeněk začal stoupat vzhůru spolu s partičkou pěti mladých Čechů, která nás ráno dohnala. Čekala jsem s Nikem v sedle, když se začala (nejen obrazně) stahovat mračna. Za malý moment už padaly ledové krupičky, foukalo a párkrát zahřmělo. Museli jsme se dostat co nejrychleji dolů. Před námi bylo tisíc výškových metrů ostrého klesání za mlhy, větru a deště. Řekla bych, že jsem udělala světový rekord v sestupu. Dobře, tak ne… ale osobní mám určitě. Dlouho jsem se takhle nebála. Dole v údolí déšť pomalu přestal, ale my po hodině pršení byli úplně „nažmach“. Do bot nám nateklo vrchem, kalhoty se daly ždímat, později jsme zjistili, že Zdeňkovi se namočil i spacák. Sice jsme ještě chvíli pokračovali, ale brzy jsme postavili stan na tábořišti u řeky.


Čtvrtý den začal drsně – broděním ledovcové (a tedy ledové) řeky. Pak už jen překonat kamennou morénu ledovce a už zase choďák pouze zpestřený občasným průchodem vodou nebo bahnem. Kolem poledne se obloha zase hrozivě zatáhla a my na poslední chvíli postavili stan, abychom nedopadli jak předešlý den. Po hodině strávených obědem a pospáváním jsme zase pokračovali. Cesta se najednou nečekaně vydala do prudkého kopce vlastně kolmo. Nastoupali jsme nekonečných asi 150 výškových metrů, když se cesta  obrátila – začala prudce klesat. A do toho se nad námi začaly honit další bouřkové mraky. Včerejší rekord jsem sice nepřekonala, ale moc nechybělo. S prvními kapkami se nám podařilo najít místo na postavení stanu. Po hodině jsme ho zase sbalili a přesunuli se na tábořiště u jednoho z přítoků. Podle zpráv, co jsme měli, je řekla hluboká a špatně se brodí. My ovšem ještě před setměním, kdy mají ledovcové řeky nejvíc vody, jsme viděli přebrodit ji bandou polské mládeže. Sice měli vodu skoro pod zadek, což je na hranici opravdového nebezpečí a určitě si zmáčkli spodek batohu, ale dali to. Druhý den ráno jsme měli vodu pod kolena, i když i tak byl proud silný a nepříjemný. Naivně jsem si myslela, že přebroděním nebroditelné řeky naše starosti skončily. Stačí počkat na auto, které přiveze nové turisty a jedeme do civilizace. Skupinu čínských seniorů jsme potkali hned za řekou, ale autobus už ne. A nic jiného se už neobjevilo. Vlekli jsme se vedrem (mraky se předvedly v uplynulých dnech a teď si zrovna daly pauzu) rozpálenou polní cestou kamsi dolů po řece. Bez map jsme věděli, že „město“ Enylchek leží asi 40 km před námi a někde mezi se nachází pastevecká vesnice, kde by nám mohli půjčit koně, pokud by měli auto, mohli by nás i odvézt. Trvalo nám to nekonečných 23 kilometrů. U prvního sroubeného domku právě stříhali ovce ze svého čtyřsethlavého stáda. Paní nás pozvala na čaj a k němu nabídla i výborný, na kamnech čerstvě pečený chléb, domácí malinovou zavařeninu, zakysanou smetanu. Lahoda. Koně neměli, ale domluvili jsme se, že nás pán odveze zpátky do Karakolu.
Mám pocit, že celý trek by zakletý. Máme pár krásných fotek, viděla jsem nepopsatelnou noční oblohu s miliony hvězd a potvrdili jsmesi, že dokážeme být naprosto soběstační. To je něco, co mě na trekování baví, i když stojí spoustu sil ( a tentokrát i psychických). A ještě moje nohy protestují. Měla bych je jít ukázat na pedikúru, ať mají také nějaké zážitky z Kyrgystánu.
Afakt…text je dlouhý. Díky všem, kdo jste to dočetli až sem 😀.

Dešťové mraky se na nás řítí a my stavíme stan 😶

 

EXOTICKÝ KYRGYZSTÁN – Trek k neuvěřitelnému jezeru Ala kul

Na úvod jako vždy omluva: píšu aktuálně, tj.  na mobilu, proto se objeví nějaký překlep, a používám fotky, které jsem na mobil pořídila. Po návratu vše opravím a doplním dalšími fotkami. Díky za pochopení.
Včera pozdě večer jsme se vrátili z našeho prvního treku po kyrgyzských horách. Mám v plánu popsat ho podrobněji později.
Tak jen ve zkratce v číslech:
1. den: taxíkem do 2000 metrů nad mořem a dál pěšky do 3000 m.n.m. – 1000 metrů pozvolného stoupání podél řeky (my navíc s mimořádnou podporou 😀 – viz dále)
2. den: stoupání do 3800 m.n.m. a pak sklesání do 2600m – dohromady převýšení 2000 metrů
3. den – celodenní stoupání k jezeru Ala kul do výšky cca 3600 m.n.m.
4. den – nejdříve výstup do sedla nad jezerem do výšky 3900 m.n.m a pak klesání k řece ve výšce 2500 m.n.m.
Nohy dostaly pořádně zabrat…Ale ta nádherná příroda za to určitě stojí 😁.

Krásná jsou také setkání s lidmi. V poměti mi zůstanou třeba tato:
  • taxikář Borja, který nostalgicky vzpomínal, že byl v 70. letech jako sovětský voják nasazen ve východním Německu a konstatoval, že je dobře, že existuje Společenství nezávislých států, které sem posílá peníze, když bohužel rozpadl Sovětský svaz
  • Dan z Brna, který neváhal nosit celý trek velký stativ, sférickou kouli a dokonce drona, aby měl co nejlepší záběry. Uvedl se sice pro nás téžko pochopitelnou otázkou „Proč jste nepřijeli s cestovkou?“ 🤔, ale jinak se jeho partička ukázala jako skvělí společníci, stráviku jsme s nimi jeden večer a mysleli jsme si, že není poslední. Bohužel jsme je setřásli už před prvním sedlem.
  • kyrgyzská dívčina, která měla i 3000 metrů nad mořem slušně zásobený stánek i studené pivo, přestože jediný způsob, jak sem vše dostat, znamená koňmi.  Především ji zajímalo, v kolika letech se u nás lidé žení a vdávají.
  • dvojice veganů z Holandska, kteří chtěli udělat útratu v vysokohorském kempu, i když měli problém s vejcem ve vegetariánském jídle. Vegetariánství, natož veganství, je prostě řehole 🤔. Velmi nám doporučovali Gruzii. Třeba náš další plán 😂?
  • pán a paní našeho věku že Španělska, co neuměli moc anglicky, takže se drželi stranou, přestože s námi šli celou cestu. Navíc je doprovázeli celou dobu dva kyrgyzstánští kluci jako nosiči a ti uměli jen rusky. Španělka úplně rozkvetla, když na posledním sedle náhodou zjistila, že jeden mladík z mezinárodní partičky pochází ze Španělska, a po vřelém rozhovoru setkání končilo tradičním rozloučením se třemi polibky na tvář.
  • rodina pastevců, která postavila most přes horskou říčku, aby turisté nemuseli brodit studenou vodou. Příchozí navigují na most a zvou do svého dočasného obydlí na tradičně připravovaný čaj a výborný domácí jogurt s malinovou zavařeninou. Škoda, že si potom řeknou o peníze.

Už před odjezdem jsme si naplánovali, co bychom zde rádi zažili. Část plánu už máme splněno po prvním treku.
  1. Svezli jsme se na koni. Předesílám, že koně se mi moc líbí a považuji je za ušlechtilá zvířata, ale nikdy jsem na ně nesedla a tvrdím, že mě volně žijící koně chtějí sežrat (mimo jiné po zkušenostech z Islandu 😁). Tak tady jsem na koně sedla a víc než hodinu na něm jela, i když za mnou seděla dvanáctiletá slečna, která koníka řídila. Zdeněk jel samozřejmě skoro celou dobu sám, Nik aspoň část. Přes moje obavy se mi to fakt líbilo, takže akce kůň bude mít nejspíš pokračování.
  2. Věděli jsme dopředu, že jsou zde místo s teplými prameny, dokonce trek končil v místě zvaném Hot springs (tedy horké prameny). Ale na koupání tedy nedošlo 😀, to si musíme schovat na později. Ovšem cestou se Zdeněk domluvil s další skupinou, že by pro nás, po celodenním pochodu unavené poutníky, mohlo přijet „taxi“, které by nám ušetřilo z následujícho dne posledních 15 km do „civilizace“. Místní se o vše postarali a  tak po hodině a půl přijel náš tank. Vozidlo ruské (a nejspíš už sovětské) výroby nám na cestě, která se dá nejspíš připodobnit k tankodromu, udělalo opravdový lunapark. Prudce s námi smýkalo všemi směry, pokud bychom se nedrželi podivného madla na stropě, vyhodilo by nás to mnohokrát ze sedačky. Těch patnáct kilometrů trvalo víc než hodinu, ale nečekaný zážitek máme na celý život ( a video možná i bude 😁).
A těšíme se na další….😁

Divoký Island – trek přes Barevné hory

Island je možná nejfantastičtější země, kterou jsem navštívila. Sopky, bublíci, horké prameny, sníh, vodopády, ledovce, skály neuvěřitelných tvarů a barev. Lidé žijí vlastně jen na pobřeží, celé vnitrozemí je pusté a plné krásné a nedotčené přírody. Také turisté se zdržují na okružní silnici, protože se dá projet osobním autem. Kdo se chce podívat do vnitrozemí, musí si půjčit terénní auto, které může překonávat brody, a nebo vyrazit zvláštním terénním autobusem s vyšším podvozkem a odpruženými koly.

http://mapaonline.cz/mapa-islandu/

Nejznámějším trekem skrz vnitrozemí je stezka Laugavegur, které se také říká Trek přes Barevné hory. Ty hory jsou opravdu barevné, hodně barevné…

Začíná u  termálních pramenů v Landmannalaugar a po 53 kilometrech přes duhově zbarvené liparitové hory končí v údolí Thorsmörk. Do obou míst se dá dostat veřejným autobusem. Nejvhodnější obdobím, kdy se na trek vydat, jsou červenec a srpen, ale i tak jsou na cestě sněhová pole a je nutné přebrodit řadu ledovcových říček. Jinak trek není příliš náročný, místy se prudce stoupá nebo se překonávají trhliny v ledovci (zvládla jsem ho i já, a to moje fyzička bývá na pováženou ).  Každou chvíli se krajina kolem vás mění, jiné barvy, odlišné tvary.

Celý trail je rozdělen na čtyři etapy, které se dají zvládnout i na těžko s veškerým vybavením. Kdo má dost sil, může jít i rychleji. Na trase se dá přespat v chatách, které je ovšem potřeba zarezervovat dlouho dopředu, takže stan je jistota. Ovšem na místech, kde by se dal postavit, visí cedule, že je zde zakázáno stan postavit. Tudíž zbydou jen draze placené kempy, nebo s dostatkem drzosti se zašít někam mezi skály a nebrat na cedule ohled. Skvělý je start. Nezapomeňte se vykoupat v přírodním termálním koupališti v kempu Landmannalaugar, kde se slévají teplé i ledovcové říčky, jen je potřeba najít správné místo, kde se voda smíchala tak akorát.

Zdejší krásu si určitě vychutnáte. Než se tam vydáte, prohlédněte  pár fotek jako závdavek . Koho by zaujaly, celé moje album z Islandu najdete na Picase.  Měla jsem problém vybrat sem ty nejzajímavější, zkuste mi případně navrhnout jiné .

Podrobný popis cesty i další zajímavosti z Islandu naleznete na skvělé stránce FIJALKA.

http://fijalka.cz/laugavegur-trek-island/