Kubánská perla plná barev – Trinidad

Trinidad je opravdová perla. Ošlapaná kameny, kterými jsou dlážděné všechny ulice v centru, už zažily hodně, my jsme po nich procourali ve třech dnech kdejaké zákoutí. Omluvám se, ale musím začít historickým výkladem, abyste pochopili, jak se stalo, že je dnes Trinidad považován za jedno z nejkrásnějších měst na Kubě (pokud není úplně 🔝)

V roce 1492 přistál Kryštof Kolumbus u břehu San Sebastiánu v Bahamském souostroví, které se mu postavilo do cesty při plavbě do Indie západním směrem. O pár dní později, 28. října 1492, se vydal hledat zlato jinam a zakotvil také i u sousedního ostrova Kuba v oblasti dnešního Bariay. V roce 1514 byla založena první města na ostrově Kuba – Baracoa, Bayamo a jako třetí město Trinidad. Jeho zakladatel Diego Velazquez de Cuéllar ho původně nazval La Villa de la Santisima Trinidad (česky Obec nejsvětější trojice). V jeho počátcích stál také známý dobyvatel Hernán Cortés, který zde sháněl žoldnéře na výpravu do Mexika, protože místní zásoby zlata zde byly brzy vydransovány, a odplula s ním většina obyvatel města. Tomu Cortésovi, kterému se podařilo vyvrátit slavnou říši Aztéků. Ve městě fakticky zůstalo jen 12 španělských rodin a domorodé indiánské obyvatelstvo, které ale už bylo natolik poevropštěno, že pokračovalo v původním evropském rozvoji. Základem místního obchodu se stalo solené hovězí maso, tabák a cukrová třtina.

Pohled na město od Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa těsně před setměním

Později se Trinidad stal útočištěm pirátů a pašeráků spolupracující se sousední Jamaikou, neboť byl pro cetrální moc v Havaně dostupný prakticky jen z moře, největší protivníky tak představovali jiní piráti – angličtí bukanýři, jenž město často napadali. Velká změna pro město nastala v 19. století, kdy na sousedním ostrově Haiti vypuklo povstání otroků a v oblasti východně od Trinidadu se usadily stovky francouzských uprchlíků. V údolí Valle de los Ingenios vybudovali plantáže s cukrovou třtinou a mlýny na její zpracování, jejíž výrobky představovaly třetinu celé kubánské produkce. Trinidad se stal nejbohatším městem na Kubě. V této době se změnil ve výstavní koloniální město s nádhernými paláci a kostely, v okolí vyrostla řada přepychových hacient s luxusním nábytkem, obrazy a všemi moderními technologiemi, které přivážely lodě přímo z Evropy a usazovali se zde také evropští přistěhovalci. Rozvoj měl ovšem i stinnou stránku – plantáže byly závislé na práci tisíců otroků z Afriky, které sem za strašných podmínek převáželi.

Místní Ayuntamento

Rozkvět města nevydržel dlouho a upadal po vzpourách otroků, díky vyčerpanosti půdy i vykácení téměř všech lesů na palivové dříví. Zabrzdilo ho i objev výroby cukru z cukrové řepy a definitivné skončil v době bojů o nezávislost, když byly třtinové plantáže, nositelé bohatství města, vypáleny. Město už se nikdy nezpamatovalo a upadlo na skoro sto let do spánku jak Šípková Růženka a celé království s ní. Probudil ho až zákon na ochranu památek prezidenta Batisty v padesátých letech 20. století, který hodlal město použít jako lákadlo pro zahraniční turisty. Podruhé ho uspala kubánská socialistická revoluce v roce 1959, která turismus omezila. Do dnešních dní se město zachovalo jako vzpomínka na velkolepé bohatství, postupně se rekonstruuje a dostává se do původní krásy.

Typické pro trinidadské domy a paláce jsou různobarevné fasády, s četnými balkóny a zdobenými portály. někde vznikla podloubí, kde se mohli lidé schovat před pražícím sluncem. Původní jednoduché stavby z vepřovic později naradily větší a v centru byly postaveny dvoupatrové domy z vápence, kde v přízemí byly obchody a v prvním patře žily rodiny, někde v mezipaře nebo pod střechou také byli ubytováni také otroci starající se o chod domu. Nejvíc mě vždycky baví toulat se uličkami, užívat si atmosféru a všímat si zajímavých detailů nebo krásného světla. Ty nejvýznamnější místa a památky ovšem minout nemůžu.

Srdce města tvoří Plaza Mayor, což je zvláštní parčík s palmami lemovaný kovovými plůtky. Na jeho stranách stojí nejvýznamnější budovy Trinidadu – hlavní kostel Iglesia Parroquial de la Santisima, Museo de Arquitectura Colonial a Casa Padrón, kde sídlí další muzeum. Jednomu rohu náměstí dominuje Palacio Conde de Brunet, ve kterém se nachází Museo Romántico. Tento dům nechala v roce 1807 postavit rodina Travieso, do dnešní podoby ho přestavěl nejbohatší cukrovarník z okolí Don José Mariano Borrel. Poslední z významných muzeí – městské – najdete ve vedlejší uličce z náměstí v Palacio Cantero a také tento dům patřil Donu Borrelovi, který zde žil a také zemřel.

Trinidad bude pro mě navždy spojen s věží kláštera sv. Františka z Assisi, která byla viditelná vždy a odevšad. Jen jsme měli problém trefit chvíli, kdy nás pustí dovnitř. Z věže (1 CUC) byl skvělý výhled na celé město. V klášteře sídlí také Muzeum revoluce, takže jsme na rajském dvoře kláštera mohli před přístřešky vidět vysloužilý vojenský náklaďák a obstarožní člun. Ovšem jen ze střechy, protože muzeum se přestavuje, ale i tak to bylo velmi bizarní spojení s tímto prostředím.

Člun v klášteře
Národní park Topes de Collantes na dohled, bohužel jsem nestihli ho navštívit
Plaza Mayor z věže

Kuba je typický karibský ostrov a všechny domy jsou stavěné tak, aby se do nich dostala aspoň troška proudícího vzduchu. Velké stavby mívají uprostřed dvůr se stromem, poskytující stín, nebo aspoň otevřený dvoreček. Menší domky větrají aspoň velkými otevřenými okny, které chrání ozdobné mříže, který se říká arrotes nebo rejas. Původně byly vyřezávané ze dřeva, dnes jsou častější krásně tepané a ohýbané kovové. Průhledy okny je vidět, že místní žijí opravdu jednoduše, v obýváku stačí houpací křeslo a televize. Místní tráví hodně času v oknech nebo přímo na ulici.

Školka s portrétem hrdiny

Památky jsou v Trinidadu super, ale stejně nejzajímavější je ten šrumec na ulicích, My jsme se zatoulali mezi malé domečky na předměstí, lidé diskutovali, uklízeli nebo něco popravovali, hráli fotbal, baseball nebo jen tak lenošili, hráli domino, brnkali na kytaru nebo na bubínky, mezi tím jezdila kola, vozíky se zapřaženým koníkem nebo i jezdci v koňském sedle. Každý večer bylo navíc vše zalité nádherným zlatavým světlem.

Ideální vozítko na rande
Různobarevné fasády mají i malé domky na okraji města
Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa, tedy to, co z něj zbylo.
Večerní partička domina

Vyhlášené kubánské pláže leží na severním pobřeží ostrova, nejkrásnější jižní pláž se jmenuje Playa Ancón. Její bílý písek se nachází 12 kilometrů od centra Trinidadu a dostanete se tam taxíkem, na kole, nebo turistickým autobusem. Byla jsem ráda, že na kolo nedošlo, protože na silnici přes přílivovou mělčinu zátoky Bahía de Casilda foukal tak silný vítr, že bychom asi hodně mákli. Než jsme stihli najít taxík, právě odjížděl otevřený turistický bus, který nás za cenu 5 CUC dovezl tam i zpět. Opravdu krásnou pláž s bělostným pískem lemují velké kostky hotelů a řady slunečníků. My jsme se rozložili do stínu pod velkou korunou stromu, neboť opalování není nic pro nás, a většinu času jsme se cachtali v příjemně teplé vodě. Nic jiného se tu dělat fakt nedalo, ani rybičku jsme nepotkali. Takže jsme se pokochali a brzy jsme byli pryč.

Prostě Karibik…

Busík jsme opustili asi na půli cesty do centra. Podle navigace mělo být kousek od nás vlakové nádrží, ze kterého jezdí historické parní vláčky do Valle de los Ingenos. Vlak jsme tedy viděli, ale nenašli jsme nádraží. Našeho bloudění mezi kolejemi si všimlo osazenstvo podivně vyhlížejícího stroje, které nám nabídlo, že můžeme jet s ním. Spontální rozhodnutí bývají nejlepší, tak jsme úplně nalezli do stařičkého zanedbaného vagónku. Do Třtinového údolí jsme sice nedorazili, ale i tak těch pár kilometrů s místními do přístavu Casilda byl super zážitek. Lidé se spoustou zavazadel nastupovali a vystupovali, mládež ve školních uniformách jedoucí do školy nebo ze školy doběhla z autobusové zastávky, když mašinku uviděla. Postupně vystoupili všichni, až na tři členy posádky. Na konečné mezi poli jsme vystoupili my i osádka, ta chvíli opravala točnu, po úspěšné akci na ni vjela mašinka a otočila celý vláček a jelo se zpět. Opravdové, lidské, spontální.

„Depo“
Než se mašinka otočí, je potřeba opravit točnu
Borci na kolejích (8krát zrychleno)

Historický vláček, který jsme hledali, nás měl dopravit stylově dopravit do údolí Valle de los Ingenios (Údolí cukrovarů), ležícím pár kilometrů východně od města. Právě odsud proudilo bohatství – cukrová třtina – do Trinidadu. Geograficky správně se jmenuje Valle de San Luís, s tímto názvem se tady ale málokde setkáte. My jsme nakonec využili nabídku státní turistické kanceláře Cubatour a pojeli jsme si údolí autem za doprovodu průvodce s dokonalou angličtinou. Ukázalo se to jako super volba, protože taxíkem bychom na všechna místa nezamířili a nedozvěděli bychom se spoustu zajímavostí.

Nalezený, ale nepoužitý vláček
Použitý průvodce

San Isidro de los Destiladeros, pocházející ze začátku 30. let 19. století, býval velkolepý cukrovar. Tedy vlastně zde probíhaly hned tři propojené směry podnikání. Dva byste si určitě tipnuli – cukrovar a destulérie skvělého kubánského rumu. Z třetího jsem byla dost překvapená. Majitel si úspěšně přivydělával prodejem otroků, kteří se narodili na farmě. Zhruba sedmileté dítě už mohlo být na trhu prodáno jako pracovní síla do jiného cukrovaru. Z ubytovny otroků a velkých citeren zůstaly jen základy, dobře dochovaná je třípatrová „rozhledna“, ze které sledovali hlídači otroky, a sídlo majitele – typická hacienda. Nyní probíhá rozsáhlá rekonstrukce, takže se pomalu vylupuje do původné velkorysé podoby.

Vláček z Trinidadu by nás dovezl poblíž druhé farmy – Manaca Inzaga, která bývá nejčastějším cílem turistů a často také jediným. Bratři Inzagové se díky cukrovaru a obchodu s otroky stali jedni z nejbohatších na Kubě. V rozsáhlé haciendě se dnes nachází restaurace pro turisty a k vidění je také starý dřevěný mlýn na curovou třtinu. V jeho okolí nabízejí místní turistům ručně vyšívané krajkové přehozy a dečky. Největší zajímavostí a symbolem celého údolí je nepřehlédnutelná, 64 metrů vysoká věž, ze ktereré mohli majitelé obhlédnout všechny své pozemky, mohli sledovat, jestli někde nehoří, neblíží se bouře či hurikán nebo dohlédnout na stovky pracujících černých otroků. Stavba je zvláštní i architektonicky, spodní tři patra jsou ve tvaru čtverce, horní čtyři mají osmiboký půdorys. Pokud zdoláte 184 schodů, uvidíte skoro celé údolí až k horám. Výhled na všechny strany je opravdu parádní (1 CUC)

Nejvzdálenější od Trinidadu je Sítio Guáimaro, který založil obchodník Don José Mariano Borrell, majitel největších domů v Trinidadu. V roce 1827 zdejší farma produkovala nejvíc cukru na světě, neuvěřitelných 1 milion kilogramů cukru za rok. Don Borrell žil krutým životem otrokáře a krutě také zemřel – nechala ho prý rukou svého milence zavraždit jeho vlastní manželka. Z jeho plantáží se dochovala hacienda a další hospodářské budovy, kde se připravuje muzeum cukrovanictví. Kdyby vás neobklopovalo všudypřítomné vedro a porosty tropické vegetace, neuvěříte v luxusním sídle, že nejste na nějakém z evropských zámků. Fresky na stěnách znázorňující evropskou krajinu, křišťálové lustry, nábytek z drahých dřev, soukromá kaple. Mě nejvíc překvapilo dokonalé umístění domu, protože na terase panovalo krásné klima s mírným větříkem, i když jinde bylo vedro na padnutí…A taky vymakaný stroj na ochlazování vody, něco jako dnešní chlazené zásobníky.

Turisté na prolídku přijeli starými amerikammi

Trinidad byl opravdu super, sice přizpůsobený turistům, ale moc jich tu nebylo. Do toho ale místní žijí svým životem v překrásných kulisách barevného města.

Večerní závoz zeleniny
Školačky
Prodejna masa
Zásobování na motorce, klidně i šlehačkové dorty
Collectivo taxi