John Muir Trail – 5. července – den 0.
Tak a jsme na startu našeho treku. Dalo to zabrat. Včera jsme se dostali autobusem z Yosemite Valley do Mammoth Lakes, nakoupili vše potřebné a dnes pokračovali do kempu Reds Meadow. Turistický busík nás ovšem vysadil už u skalního útvaru Devils Postpile. Nevadilo – stejně jsme sem chtěli jít. Tahle geologická zvláštnost, čedičová stěna složená ze sloupovitých útvarů, stojí rozhodně za vidění. Obří stěny čedičových sloupů působí jako práce dávného sochaře.
Majitelem kempu je asi sedmdesátiletý Kaliforňan s knírem jako řídítka. Potěšila ho návštěva z Česka, i když netušil, že se Československo rozpadlo. Nad kempem nás čekalo milé překvapení: v zemi byla vyhloubená čtvercová jáma, naplněná až po okraj horkou vodou z blízkého potoka. Jen jsme si do ní stoupli a koukaly nám hlavy – prostě taková přírodní vana na výšku. Vedlejší domky, kdysi zřejmě součást lázeňského areálu, se už rozpadaly, ale i tak to mělo své kouzlo.
Kousek za kempem se nachází poslední civilizace se silnicí, na kterou na stezce narazíme – Reds Meadow Resort s obchodem, občerstvením i veřejnými sprchami. Poseděli jsme tu a sledovali, jak se dálkoví turisté, špinaví a zaprášení, mísí s jednodenními výletníky, které přivezl autobus z Mammoth Lakes. Na tomto místě se propojují dvě trasy – JMT a PCT. Pacific Crest Trail vede od mexických hranic až k hranicím Kanady v délce přes 4 000 km. Nejčastěji se chodí od jihu, takže budeme potkávat hikery, kteří už mají v nohách více než 1 400 km. Mimo začátek a konec vede PCT po naší trase. Nemáme povolení na ty části, které se liší, takže nás čeká vlastně úplně stejná cesta, jen v opačném směru. Tahle část pohoří Sierra Nevada má být jednou z nejzajímavějších na celé trase PCT.
Než jsme se vrátili do kempu, zamířili jsme ještě k dalšímu přírodnímu divu – k vodopádu Rainbow Falls na řece San Joaquin. Třicetimetrový proud vody se tam řítí do údolí a přitahuje davy turistů. Několik odvážlivců se s jásotem vrhlo do ledové vody, ostatní jen tiše záviděli. Den byl totiž úmorně horký – teplota ve stínu se držela přes třicet stupňů, na rozpálených skalách ještě výš. Přitom jsme už ve výšce 2 400 metrů a čekají nás další stoupání. Pokud se ochlazení nedostaví, rozpustím se tu jak vosk.
Tahle zkušenost nám stačí a rozhodujeme se k ráznému kroku – zítra musíme vyrazit co nejdříve ráno. Teď vaříme sytou večeři na plynovém vařiči a využíváme bombu, kterou tu někdo odložil téměř prázdnou, abychom si ušetřili tu vlastní. Zavíráme bear canistry, tedy speciální nádoby na potraviny, do kterých se musí vejít veškeré jídlo. Váží snad kilo a překáží, ale jsou nutné – mají nás chránit před medvědy. V osm hodin lezeme do spacáků. Dohodli jsme se, že náš první cíl bude tábořiště u Duck Lake, vzdálené devatenáct kilometrů s převýšením osm set padesát metrů. Potřebuji co nejdřív usnout, ale jsem nervózní a mám hlavu plnou otázek: Jak to budu zvládat? Nezapomněli jsme na nic důležitého? Vydrží stan? Nepotkáme medvědy, o kterých tady mluví každá druhá cedule…?
