John Muir Trail – 6. července – den 1.

A je to tady…

Budík zvoní v 5:30 a já zkouším vystrčit ruku z vyhřátého spacáku. Včera bylo celý den vedro, ale teď je sotva deset stupňů. Nakonec jsem přece jen spala pár hodin. Slunce se teprve chystalo nad obzor, vzduch byl ostrý a čistý, všude klid. Po chvíli váhání se opravdu zvedáme. Domluvili jsme se, že posnídáme až cestou, ale bourání stanu a definitivní balení nám stejně zaberou víc než půl hodiny. V 6:20 jsme konečně připraveni. Vyrážíme.

Sousední resort, který včera hučel davy lidí, je teď prázdný. Nové turisty přivezou autobusy z Mammothu až za pár hodin. Stezka se pozvolna zvedá loukou plnou kvetoucích lupin. Slunce právě proráží ranní chlad a barví květy do odstínů, které vypadají, jako by je někdo polil akvarelovou barvou. O kousek dál se pase srna, uši napjaté, pohled klidný. Vůbec se nebojí, jako by věděla, že v tomhle ránu vládne příroda, ne lidé. Jen ta krabička na krku ji trochu prozradila – příroda přírodní, ale pod dohledem.

Postupně se zahřívám a sundávám mikinu. Lehké tričko s krátkým rukávem je do těchto teplot ideální. Kalhoty si nechávám – keře podél cesty mají své vlastní plány a škrábance na nohách by nebyly zrovna romantickou vzpomínkou. Zkouším, jak co nejpohodlněji a s co nejmenší námahou používat hůlky. Jdeme sami podél skalního hřebene, kolem nás řídké lesy a kvetoucí louky, na druhé straně údolí se zvedá další hřeben. „Good morning, how are you?“ ozve se za mnou. Chtěla bych odpovědět něco vtipného, ale vychází ze mě jen funění a „Good morning, that’s great.“ Asi moc přesvědčivé to nebylo. Slečnu jsme už nikdy neviděli. Turistické vztahy jsou holt pomíjivé.

Na dalším tábořišti se právě balí stany a panuje čilý ruch. Po dvou hodinách si konečně dopřáváme snídani – a pak nás čeká další stoupání. V řídkém lese je stín, ale slunce rychle ukazuje svou sílu. Po poledni už nevnímám samotný pohyb, jen žár, který vysává veškerou energii. Dochází nám voda, kterou jsme si vzali v kempu, a další nikde. Potůčky a prameny vyznačené v mapě v krajině vůbec nejsou.

Místo oběda dáváme jen energetickou tyčinku a dopíjíme zbytek vody. Do plánovaného cíle u Duck Lake zbývá asi hodina. Neustále kontroluji mapu, abych viděla, jak se blížíme. Ještě 200 metrů přes otevřenou louku… Ještě pár metrů k támhle těm stromům – tam bude stín. Vyčerpaná usedám do trávy a nabízenou vodu z potoka přijímám s takovou úlevou, že i hydratační tableta chutná jako luxusní drink. Najednou jako by se svět zase vracel do rovnováhy. 

Jsou dvě hodiny odpolene a my jsme v cíli, nikam už nemusíme. Únava mě porazí. Spím na batohu jako na polštáři, dokud mě neprobudí chlad. Slunce i stín tu hrají vlastní hru, rozdíly klidně patnáct stupňů. Všimnu si lidí, které jsem předtím přehlédla. Někteří si zřejmě také dopřáli šlofíka, teď balí karimatky a pomalu mizí opačným směrem. Asi PCT profesionálové. Jsou tak zabalení do mikin a kapucí, že vypadají, jako by se chystali na Sibiř. My jsme v Kalifornii. Ale kdo ví, možná je tohle jediná účinná ochrana před sluncem.

Odpočinek mi dodá odvahu pokračovat. Rozhodujeme se dojít ještě k Purple Lake, pět kilometrů navíc a sto dvacet metrů převýšení. To zvládnu. U jezera potkáváme dobrovolného strážce, který se s námi dává do řeči. Když zjistí, že jsme Češi, uvědomí si, že včera potkal také jednoho našeho krajana. Zdá se, že nás tu bude víc. Strážci se rozzáří oči, když popisuje, že kdysi navštívil Prahu a rád na ni vzpomíná i po dvaceti letech…

Tábořiště pro čtyři až pět stanů u Purple Lake je nad jezerem, vypadá idylicky. Vybíráme rovné místo a najednou – bzzzz, bzzzz. Velké mračno komárů si nás vybralo za večeři. Jednou rukou stavíme stan a druhou odháníme nálety, což je disciplína hodná olympiády.  V jednu chvíli je na každém z nás snad padesát hladových sosáčků.  Každý pohyb je rychlý, nervózní, zoufalý. Na obličeji, na rukou, na krku – všude se derou drobní vetřelci, i když mě částečně chrání fleecová mikina. Repelent jsme nebrali – prý na co? Teď už víme, na co.

Všechno, co musíme udělat, probíhá zrychleným tempem. V sedm hodin slunce ještě nezapadlo, ale my už jsme zalezlí ve stanu. Vnitřní moskytiéra se stává naší poslední nadějí. Komáři na ni narážejí celé hodiny, jejich vytrvalost je obdivuhodná i děsivá. Ležím, poslouchám jejich bzukot a říkám si: jestli tohle bude denní rutina, čeká nás skutečná zkouška odolnosti.

Shrnutí:

Reds Meadow Campground – Purple Lake Campsite

délka: 23,7 km

stoupání: 995 m – klesání: 240 m