John Muir Trail – 7. července – den 2.
Nádherně chladná noc vynahradila včerejší vedro a my se probouzíme svěží a odpočatí. Zákeřní „bugové“ se ještě neprobrali. Využíváme jejich ranní nečinnosti, balíme stan a v 6:50 vyrážíme. Beru si merino triko s dlouhým rukávem – pokud bude svítit slunce, ochrání mi ruce, abych se nemusela pořád mazat. Na něj oblékám mikinu z fleecu. Venku je osm stupňů, ale člověk si nikdy není jistý, jestli se za pár minut neuvaří.
První dnešní kulisa – jezero Virginia. Na místech, kam ještě nedosáhlo slunce, se třpytí omrzlá tráva. Romantika jak z pohlednice… dokud se Zdeněk nerozhodne, že je třeba zout boty a brodit. Voda mu sahá až nad kolena. Já odkládám nejen boty, ale svlékám i kalhoty, vypadá, že tady je vody opravdu hodně. Tak asi dobré ráno…Další potok už zvládneme přeskákat po kamenech.
Kousek nad jezerem usedáme k snídani a vytahujeme balíček tortill a burákové máslo. Teorie zněla skvěle: lehké, skladné, energeticky výživné. Praxe? Tortilly jsou tak suché, že se lámou, a Zdeněk zjišťuje, že mu burákové máslo nechutná. Takže superpotravina zůstává v kategorii „super, ale ne pro nás“. Kolem projede paní rančerka na koni a prohodí pár slov. Povolení po nás nechce, i když jsme se pečlivě připravili podle instrukcí a papíry vytiskli.
Sestoupíme k říčce Fish Creek a jdeme chvíli podél něj. Na druhou stranu se naštěstí dostáváme po mostě – a jsem vděčná, že ji nemusím brodit. Jenže sotva přejdu na druhý břeh, ozve se bzzz, bzzzz, bzzzzzz… a kolem mě se slétnou mraky krvežíznivých komárů.. Je jasné, že takhle to prostě neprojdu. Jsou jak ve stínu řídkého lesa, tak na prudkém slunci. Poučena včerejškem rychle oblékám znovu fleecovou mikinu, snad trochu pomůže. Trochu ano, ale zároveň se začínám vařit, a do toho stoupáme k sedlu.
Protivní bugové se nezastaví před ničím. Snažím se je odhánět z nezakrytých částí těla, lezou mi po obličeji a bodají do krku. Cítím se zoufale, polykám už čtvrtého komára, který mi vletěl do pusy. Najednou vidím, že proti mně jde Zdeněk. Vrací se? Jdeme špatně? Ne – jen nemůže čekat na místě, protože by ho komáři snědli… Po chvíli ho vidím, jak dělá něco pro mě nepředstavitelného: pod kraťasy si obléká podvlíkačky, aby ochránil nohy, na sebe natahuje nepromokavou bundu a na čepici ještě moskytiéru přes obličej. Vše jak ve zrychleném filmu a v očích šílený výraz. Já jsem na tom v dlouhých kalhotách a fleecové mikině o něco lépe, hlavně ze mě leje. Jediná možnost, jak se zchladit, je namočit si klobouk v ledové vodě potoka. Ani ho moc neždímám, prostě na mě kape. Do bot jsem si nabrala už při brodění, ale vlastně je to docela příjemné. Tahle hodina stoupání byla opravdu k nepřežití.
Naštěstí s rostoucí výškou mizí i hmyz. Pod sedlem nás vítají nádherná jezírka s průzračnou vodou, je jech tu tolik, že můj plán, že si budu pamatovat jejich jména, rychle padá. Stále stoupáme mezi rozpálenými skalkami bez jediného kouska stínu. Překvapivě tu jsou i malá sněhová pole. Chladím si ruce a velký kus sněhu si cpu i do kloboučku. Příjemně mi tající voda stéká na záda. Ve dvě odpoledne jsme v sedle – Silver Pass 3275 metrů nad mořem. Není tu ani cedule. Spolu s Varlem Frištenským si říkám: Když to srovnám s výletem na Kokořín, tam bylo aspoň občerstvení…
Po dvouhodinovém výstupu jsme vyřízení, a tak se v prvním stínu krčíme pod keříkem a rychle něco jíme. Před námi je ještě sestup a naděje na tábořiště bez komárů. Zdeněk naštěstí investoval do aplikace FarOut, která nám ochotně hlásí: „Absolutely no bugs!“ – osm kilometrů odsud. Motivace jak z učebnice psychologie.
Klesání je v pohodě, stínu pomalu přibývá. Vyhlídnuté tábořiště je na rovné skále, kde fouká. Komáři tu opravdu nejsou, ale jak zjišťujeme, zmizely i potůčky, odkud jsme chtěli brát vodu. Řeka, podle níž jsme poslední kilometry šli, teče o kus dál pod kopcem, takže se nakonec musíme pro vodu kus vrátit a zdolat pořádný svah. Kromě dvou 1,5litrových PET lahví bereme i plastový vak, abychom sem nemuseli znovu. Zdeněk se noří do ledové vody, já si aspoň myji nejšpinavější části těla.
Večeříme těstoviny a v osm hodin už zalézáme do spacáků. Dnešek byl náročný – vedro, bugové, stoupání. Na druhou stranu – odměnou nám byly nádherné výhledy a jezírka jak z pohlednice. Ještě slyšíme, že někde pod námi staví stan další lidé… Chrrr…
Shrnutí:
Purple Lake Campsite – North Fork Mono Creek
délka: 22, 5 km
stoupání: 740 m – klesání: 1165 m
