John Muir Trail – 8. července – den 3.

Dnes jsme si přispali, ze spacáků jsme se vymotali až v sedm. Udělali jsme si ovesnou kaši a vyrazili až kolem osmé. V duchu jsem si přeji: jen aby dnes nebylo takové vedro…

Hned první přeskakování potoka se nepodařilo. „Jo, ty kameny přeskáču, to vypadá dobře… Aj, jedna špička namočená… Aj, tak i druhá… Do háje, teď už mi nateklo i vrchem do obou bot… Aspoň budou čisté… Aaaa, bahno… Tak čisté nebudou.“

Nedaleko jezera Edison stojíme před rozhodnutím. Buď si počkat na loďku, zaplatit dvacet dolarů za osobu a nechat se odvézt na druhý konec jezera, do resortu podobného Reds Meadow – k civilizaci, kde je obchod, sprcha, elektřina a možná i signál. Nebo obejít jezero pěšky – deset kilometrů tam a deset zpátky. Tedy obětovat celý den jen kvůli repelentu. Zní to trochu jako jet do Paříže jen kvůli rohlíkům. Jídla máme dost, hygienu doženeme na Muir Trail Ranch. Vzdáváme to, snad si bugové to nejhorší už vybrali.

Začínáme stoupat, čeká nás převýšení 700 metrů. Jezero necháváme pod sebou, mezi stromy není vůbec vidět. Najednou zahlédnu Zdeňka: mobil v ruce, tváří se soustředěně. Ale mapu nesleduje. Čte zprávy! Od jezera sem dolétl zázrakem kousek signálu. Po třech dnech půstu jsme rychle zkoumáme, zda je doma všechno v pořádku. Signál je slabý, ale i fotka prošla. Turisté v protisměru se snaží o totéž, ale marně.

Šlapu do kopce tak pomalu, že mi na ruku přistane jeden z obrovských otakárků. Sotva dýchám, abych ho nevyplašila, a kochám se. Vypadá to jako znamení: zvládneš to. Jenže sotva odletěl, začíná peklo. Vedro je k nevydržení a i když se ve výšce 3000 m směr otočil do klesání, sotva vleču nohy. Začínají mě bolet záda, mám pocit, že táhnu na ramenou slona. Několikrát měním nastavení bederního pásu, popruhů i výšky holí, prostě zkouším všechno. Marně. Už nevím, jak pokračovat. 

Po poledni dorážíme k potoku Bear Creek. Máme za sebou jen šestnáct kilometrů a já se sotva vleču. Je to prostě třetí, kritický den. Už ve tři hodiny kempíme u potoka. Komáři tu pořádají sraz – mračna všude kolem. Ale u vody a na sluníčku se to dá snést.

Děláme si volné odpoledne. Řeka spěchá přes kameny a nádherně u toho bublá a zurčí. Slunce příjemně hřeje a na rozpálených kamenech si nahřívám bolavá záda. V angličtině je pojem tranquillity, něco jako klid a mír na duši. Přesně tenhle počit se mi právě rozlévá po těle. Poprvé se odhodlávám ponořit celá do ledové vody. Nemůžeme použít mýdlo ani šampon, ale aspoň důkladně smýt prach a pot se mi daří. Otužilec ze mě asi nebude, ale pocit je skvělý.

Pereme oblečení, protože zásoby náhradního oblečení jsou skromné. Sušíme ho na kamenech a na stromě, který kdysi strhla voda. Vedle vaříme čaj a brzkou večeři. Idylka…Snad jsem si odpočinula dost, abych dobře zvládala další cestu…

Po delším plánování stavíme stan na vyhlédnutém místě, kde se komáři opravdu žení, ale je tam krásné rovné místo akorát na stan. Rychlá akce: postavit stan a zalehnout. Po šesté hodině už ven nevystrčíme ani nos. 

Shrnutí:

North Fork Mono Creek – Bear Creek

délka: 15,8 km

stoupání: 700 m – klesání: 510 m