2. března – Směr Kochi

Kdo někdy jel s indickými železnicemi, potvrdí, že je to zážitek. Indie je obrovská země a lidé se zde přesouvají hlavně po železnici. Mezi vzdálenými městy trvá cesta i několik dní.

Zpoždění je běžné. My jsme dnes použili obyčejný courák a i ten přijel o půl hodiny později. Tento vagón byl nový, takže měl i skla v oknech, častější je kombinace kovová roleta na déšť a otevřené okno s kovovými příčkami v horkých dnech. Při jízdě to krásně větrá, navíc místní stejně sklo v oknech nestahují. Horší situace nastane, když vlak déle stojí, protože větráky na stropě toho moc nesvedou. Vlakem neustále procházejí prodejci s čajem, občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Naše dráhy by se asi zbláznily, vlak normálně jezdí s otevřenými dveřmi, ze kterých vyskakují pasažéři na perón ještě v docela slušné rychlosti. Největší výhodou indické železnice není spolehlivost, ale její cena. Za zhruba 60 kilometrů (celkem to trvalo 1,5hodiny) jsme zaplatili 45 rupií…  V přepočtu to dělá 15 Kč…za všechny tři 😁.

Vlak nás převezl do hlavního města Kéraly Kochi. Tedy respektive do jeho nové části, která se jmenuje Ernakulam. Staré Kochi – Fort Kochi – se totiž nachází na ostrově. Sice na něj vedou mosty, my jeli stylově přívozem, který využívají místní pěší. I tady byla cena překvapivá – 12 rupií za nás tři (tj. 4 Kč 😂). Koukala jsem z otevřených dveří a snažila se fotit město směrem od vody, když jsem uviděla vyskočit na hladinu zvláštní velkou rybu. A za chvíli znovu. Byl to delfín 🐬. Že se mi to nezdálo, mi potvrdili i místní, prý je jich tady hodmě.
Na městě je vidět, že bylo původně holandskou a britskou pevností, domů z koloniální doby se tu nachází spousta a některé vypadají i pěkně. To láká mraky turistů, takové množství jsem už dlouho nepotkala. Ubytovali jsme se v krásném domku s klimatizací a předpokládali jsme, že už nic moc podnikat nebudeme. Venku byly teploty na padnutí, 35° ve stínu je na nás hodně.

Největší ovoce na světě – jackfruit – nám rostlo na zahradě před hotelem.
Nakonec jsme se přeci jenom odhodlali a dobře jsme udělali. Nějak nám unikla informace, že největší indický svátek Hólí připadá právě na 2. března. Jsou města, kde se tento svátek barev, slaví víc. My jsme viděli už jen dozvuky, hlavně lidi posypané pestrými barvami, ale i tak to bylo zajímavé. Barevné prášky představují příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Takže takové naše Velikonoce. V téhle veselé podobě by se mi líbily mnohem víc. Prošli jsme se po přímořském korzu, prostudovali, jak se chytají ryby do tzv. čínských sítí, které se už jinde nevyužívají, a museli jsme si dát zdejší vyhlášené rybí curry.

A zítra poslední den v Indii 😑.