Směr Rakousko! – Fridrichshafen, Sankt Galenkirsch, Lünersee

Na začátek mám dotaz: Víte, který stát má mezinárodní poznávací značku FL (kterou má většinou i v normální spz)?

Zatímco budete přemýšlet, přidám  pár zážitků z cesty. Plány na treky ve Schwarzwaldu nam zhatilo počasí, tak jsme místo na západ zamířili k jihu do města Fridrichshafen, které leží na břehu velikého Bodamského jezera. Tak velikého, že se o něj dělí Německo s Rakouskem a Švýcarskem. Mezi tyto tři státy se ještě vešel pidistáteček Lichnštejnsko (to je ta pro mě neznámá značka FL 😉). Byla by škoda ho nenavštívil, když stačilo si zajez asi jen 20 kilometrů. Mezi Rakouskem a Lichnštejnskem fungovali dokonce celníci, takže jsme se museli legitimovat a potvrdit, že nepřevážíme alkohol, cigarety, sni salámy. Všechno jsme pochopitelně odkývali, až dodatečně jsem si uvědomila, že je to naprostá pravda. Vyjímečně jsme neměli v autě vůbec. Celou cestu do hlavní města Vaduzu pršelo, takže jsme ani nestavěli, přestože několik měst vypadalo skvěle, třeba Feldkirsch. Vaduz mě vůbec nezaujal, takové menší město s výrazným hradem na kopci, takže jsme jen pořídili povinnou fotku hradu a zmizeli.

Naším cílem byly ještě Alpy, nikoliv ovšem německé, ale vyšší rakouské. Z téhle strany je neznáme. Zjistila jsem, že Rakušané koronakrizi řeší podobné jako my. Zdůrazňují odstupy a hygienická pravidla, roušky už nejsou povinné v obchodech, ale ve veřejné dopravě se s nimi potkáte. Alpy a vlastně vůbec celé Rakousko žijí z turistického ruchu, ale teď je tady opravdu klid. V kepmu s námi bydlí jen pár Němců a Belgičanů. Díky tomu také všechno působí jako období hodně řed vrcholnou sezónou  (nebo jako Balaton po sezóně). I to počasí nepůsobí letně, teploty kolem 15 st. a déšť. Druhý den jsme vyrazili nahoru na trek a skoro celou dobu pršelo – od drobného mrholení po lehký déšť. Nad městecko Sankt Galenkirsch jsme vyjeli kabinou, které v zimě vozí lyžaře na kopec Grassjoch, teď funguje jen od pátku do neděle. Už cestou vzhůru bylo jasné, že nám trek nebude kazit ani tak déšť, jako mlha. Na krásné výhledy jsme mohli zapomenout. Od horní stanice lanovky jsme se vydali směrem na Roßberg, plánovaný okruh jsme nedokončili a téměř po spádnici sestoupili po červené značce více než 1500 výškových metrů zpátky do údolí. Nohy dostaly opravdu zabrat a to ani nemluvím o tom, že od vystoupení z lanovky po teplou sprchu v kempu měly na sobě úplně rozmáčené boty. 

Jak rozhýbat ztuhlé nohy po včerejším dlouhém sestupu? Bylo by chybou přemýšlet nad masáží nebo třeba bazénem. Nejlepší další výšlap, kvůli kompenzaci pochopitelně nahoru. Vybrali jsme si krásné jezero Lünersee. K němu se dá dostat buď pěšky nebo lanovkou. Ta ovšem nefungovala, my bychom s ní stejně nejeli, to by nebyl ten správný zážitek. První hodinu stoupání jsem sice měla pocit, že mi v noci někdo nohy vyměnil za starší vyřazený model. Pak už to docela šlo. Nádherné jezero i slinečné počasí byly za odměnu.