Novým Zélandem v zimě – poloostrov Coromandel
Zhuba na polovině cesty mezi Aucklandem a Taurangou vybíhá směrem na sever poloostrov Coromandel. Jeho pobřeží lemují krásné pláže i zajímavé skály, hory uprostřed zachovávají původní lesy s velikány kauri. Přišel čas vše prozkoumat.
Naše první zastávkou bylo místo nazvané Hot water beach. Pláž s horkou vodou? Teď v zimě? To by se hodilo. Na této pláži dochází k zajímavé geologické zvláštnosti, protože její část je geotermálně prohřívána. Na kraji moře se nachází výrazný kámen a ve stejném pruhu k pláži je písek vydatně zahříván. Stačí, pokud zahrabete chodidla po kotníky do písku, už cítíte to teplo, někdy je to nevydržení. Za odlivu si můžete vykopat vlastní malý bazének s horkou vodou, uvádí se, že místy dosahuje až 65 stupňů. Rukama se kopat opravdu nedá, ale místní v galerii pronajímají lopatky, kterými to snadno zvládnete. Bazének se zanáší pískem, tak se musí často opravovat, ale stejně jsme strávili na pláži půl dne kopáním a koupáním. Bylo příjemné prohřát si kosti. Bylo to úplně super, v létě sem přijíždí spousta lidí, takže je tu hlava na hlavě, ale červenci nás tu bylo jen pár.
Na Hot water beach jsme se zdrželi víc, než bylo zdrávo. Druhou zastávku a možná ještě větší zdejší must-visit jsme skoro nestihli za světla. Jeskyně Cathedral Cove se počítá mezi největší zajímavosti Nového Zélandu. Vápencová jeskyně vytváří průchod z jedné části pláže na druhou a nabízí zajímavé průhledy na okolní ostrovy i zajímavé kameny rozeseté v moři. Na focení by bylo lepší, kdybychom přijeli za jiného světla, ale zase jsme si to užili hned na místě, davy mi opravdu nechybí.
Na druhý den jsme měli vymyšlenou procházku ke stromům kauri, což jsou jedny z nejstarších a největších stromů na Zemi. Správně biologicky se jmenují damaroně jižní a dnes se vyskytují pouze na severní části Severního ostrova, protože byly od koloniálních dob téměř vykáceny. Dřevo z kauri je lehké, pružné a velice trvanlivé, takže domorodci stromy využívali pro stavby domů a kanoí, bílí osadníci poté původní pralesy téměř zlikvidovali těžbou dřeva na výstavbu lodí a výrobu nábytku. Strom může měřit více než 50 metrů s obvodem kmene přes 10 metrů, některé exempláře mohou být starší než 3 tisíce let. Tihle „drobečkové“ jsou k vidění právě v horách na Coromandelu. Na nocování jsme si vyhlídli free camp uprostřed hor, kam vedla úzká a klikatá prašná cesta podél horské říčky. Po setmění jsem se až bála, když jsme rychlostí maximálně 20 kolimetrů za hodinu překonávali její zákruty a doufala jsem, že se nebudeme muset míjet s jiným vozidlem. Ulevilo se mi, když jsme zaparkovali, ovšem skončili jsme na špatném místě. Takže jsme se museli vrátit posledních vlních se deset kilometrů. A ráno jsme si ji užili potřetí, už za světla.
Kousek od vodopádu Waiau jsme si udělali jsme si vycházku do rezervace Waiau Kauri Grove, kde rostou nejstarší stromy kauri na poloostrově. Dnes je neohrožuje těžba, ale nemoc, která se přenáší hlínou s sporami z nakažených stromů. Před vstupem do rezervace s kauri je proto nezbytné projít přes čistící stanici, důkladně očistit podrážky bot od hlíny kartáčem a škrabkou, nakonec ještě vykoupat boty v desinfekci. Turisté nesmí opustit cestu, ale dřevěné chodníčky a plošiny nás stejně pustili na dosah těchto velikánů. Kauri mě nadchly, v něčem mi propomínaly americké sekvoje. Pohladila jsem jejich kůru a cítit tu neuvěřitelnou energii. Takové klidné a vyrovnané, s nadhledem přes tisíce let.
Dojeli jsme klikatou cestou až k silnici, která kopírovala pobřeží. Nahoře bylo docela hezky, ale na úrovni moře ležela nepříjemná mlha, takže ze zajímavých výhledů nebylo nic. Na pobřežních skalách žila spousta ptáků, ale nebyla chuť kvůli nim zastavovat. Na oběd jsme skončili v zajímavém městečku s koloniáním šarmem – Thames. K zajímavostem patří vzpomínky na těžbu zlata, která trvala padesát let, v sezóně fungující úzkolejný vláček a také 200kilometrová cyklistická stezka po trase bývalé železnice. My ale zamířili ještě jednou směrem do hor. Podél řeky Kauaeranga jsme dojeli do návštěvnického centra rezervace. Dohodli jsme se, že se tu ještě jeden den zdržíme a podnikneme Pinnacles trek. V Thames jsme ještě stihli další krásný západ slunce, tentokrát nad zátokou Firth of Thames.
Pinnacles trek vede od parkoviště na konci silnice od města Thames do nitra Coromandelu. V rezervaci rostou další stromy kauri, takže je nutné projít přes čistící stanici stejnou jako včera. Trek začal jako choďák podél říčky Kauaeranga a pokračoval snad tisíci schody do kopce, přírodními, kamennými i dřevěnými. Zhruba tři hodiny mi trvalo vysoupat k chatě Pinnacles Hut, která leží na hřebeni hor. Vrcholek Pinnacles se nachází ještě nad ní v nadmořské výšce 824 metrů nad mořem. Posledních pár desítek metrů už na nás čekaly jen žebříky a skoby, které z lehkého treku udělaly adrenalinovou záležitost, jako kdyby nestačily houpající se visuté mosty, které překonávaly horské říčky. Výhled z vrcholku stál ovšem za to. Na délku nebyl trek náročný, ale po vystoupání 700 metrů a zase sklesání dalo mým nohám zabrat, že jsem měla problém večer chodit. Tak moc, že při zakempování na druhé straně Firth od Thames v Kaiaua jsem nebyla schopná dojít ani na pivo.
