Pohodové Athény: Akropolis – kudy kráčely dějiny
Město Athény podle legendy založil král Kekrops. O to, kdo bude jeho patronem, se utkali dva významní bozi – Poseidon a Athéna. Dostali za úkol přinést dar, který bude městu nejvíce k užitku. Poseidon nechal na skále vytrysknout slaný mořský pramen, Athéna přinesla olivovník. Král Kekrops rozhodl, že cenější je olivovník, ktarý přináší mnoho užitku a navíc podporuje lidi v pracovitosti. Patronkou měta se tak stala Athéna. Zasvěcen jí byl celý pahorek Akropolis, kde souboj proběhl a na kterém se původně nacházel i královský hrad. Athéna byla bohyně moudrosti a síly, dcerou Dia, který s ní rád rozmlouval. Nikdy se nevdala a zůstala Athénou Panenskou. Pro Řeky představovala bohyni moudře a spravedlivě vedené války, využívá taktiku, nikoliv hrubou sílu, často ji proto zpodobňovali ve vojenské zbroji. Olympijské hry jsou velmi dobře známé a představovaly spojník pro všechny řecké městské státy. Na počet bohyně Athény se konaly obdobné slavnosti , tzv. Panathénaje. Velké slavnosti se konaly jednou za čtyři roky, které začínaly pochodem z Akropole a končily veslařským závodem v Pireu. Jejich součástí byly tradičně i soutěže hudební, básnické, řečnické, gymnastické a jezdecké. Každý rok se pořádaly i Panathénaje malé, jenž byly méně okázalé.
Do chrámového okrsku se vstupovalo mohutnou vstupní síní, které se v Řecku říká tradičně Propylaje. Ty současné v prudkém svahu těsně pod vrcholkem nechal podle návrhu architekta Mnésiklése vybudovat Periklés, stejně jako zbytek Akropole po té, co byly zničeny Peršany v roce 480 př. n. l. Stavba z bílého a šedého mramoru je dlouhá 74 metrů a zabírá tak většinu úzkého západního svahu Akropole. Původně to byla zeď s pěti vchody a s prostornou síní na vnější straně a užší na vnitřní straně. Šest sloupů se štítem tvořilo brány, do kterých byly kdysi uzavřeny mohutnými dřevěnými vraty. Hlavní vchod byl největší a představoval vstup na Svatou cestu. Máme doklady o tom, že strop byl vymalován modře s množstvím zatých hvězd. Ze severní strany byly Propylaje rozšířeny o Pinakotéku, kde se vystavovala umělecká díla a byla vyzdobena freskami z dějin Athén.
Těsně vedle vstupu se nachází malá stavba, která působí jako součást Propylají. Je to ovšem samostatný chrám Athény Vítězné neboli Níké, jenž se používal jako vedlejší chrám bohyně Athény. S Parthenonem ji pojí i jméno architekta Kallikrata. Malý obdélníkový prostor se čtyřmi iónskými sloupy na obou stranách obsahoval sochu bohyně, kde se konaly přípravné obřady před vstupem k Parthnonu. Stojí na místě původní bašty mykénských hradeb, odkud byl skvělý výhled na moře.
Nejstarší a nejposvátnější místo Akropole se nachází severní straně. Původně zde byl postaven palác legendárního krále Erechtheia, vedle kterého proběhl i bájný souboj Athény a Poseidona. Chrám nese jméno Erechtheion a byl na tomto místě vybudován po poboření Peršany. V novém chrámu bylo uctíváno dokonce 13 odlišných kultů, ale pochopitelně nemohla chybět Athéna. Ta zde měla sochu z dřeva olivovníku, údajně spadlou z nebe. Nechyběl ani posvátný olivovník, Poseidonův solný pramen a Kekropův hrob. Olivovník roste u chrámu i dnes, ale víme, že byl zasazen královnou Olgou v roce 1917. Erechtheion je vybudován v iónském slohu, pro nějž jsou typické sloupy s hlavicemi v podobě stočených rohů. Nejzajímavější je ovšem stavba z jihovýchodu, protože zde střechu předsíně nese šest krásných dívek v lehkém šatu a s krásným účesem. Tedy jen dívky kamenné, takže vlastně karyatidy. V současnosti zde můžete vidět jen jejich kopie. Originály jsou vystaveny v Muzeu Akropole, šestá socha se nachází v Britském muzeu v Londýně, kam byla přesunuta jako řada dalších nálezů v rámci sbírky tzv. Elginových mramorů. Do poloviny 19. století se chrám dochoval v docela dobré podobě, pak byl bohužel bombardován během bojů o nezávislost.
Akropoli ovšem dominuje velký chrám zasvěcený bohyni Athéně Parthenos, tedy panenské Athéně – Parthenon. Nechal ho – stejně jako další stavby zde – vybudovat Periklés po té, co předchozí zničili Peršané v roce 480 př. n. l. Hlavní dozor nad stavbou svěřil svému příteli a věhlasnému sochaři Feidiovi, který se především postaral o sochařskou výzdobu. Mezi Propylajemi a Erechtheionem se kdysi nacházela obrovská dřevěná socha bohyně na výrazném podstavci. Začínaly u ní slavnosti na počest Athény a také se u ní prováděli oběti, např. každý rok dostala socha nový peplos, nádherně zdobené šaty, který většinu roku tkaly její kněžky. Na obnovené Akropoli stály dva nové Athéniny sochy od Feidia, obě bronzové. Jedné se přezdívalo Promachos – bojovnice v prvních řadách, kde byla stvárněna s válečnou helmou. Zdůrazňovala nezdolnost města, ale moc dalších informací o ní nemáme. Druhé se říkalo Athéna Lémnia, protože byla vytvořena na ostrově Lemnos, nebo také překrásná, což dokládá její římské kopie.
Uvnitř chrámu stála 12metrová socha Athény Parthenos, která musela být kvůli své velikosti do chrámu umístěna ještě před dostavbou. Feidias ji navrhnul jako mramorovou, ale na přání Athéňanů byla nakonec vytvořena technikou chrýselefantíny, kdy se na dřevěné jádro připevňovaly části ze slonoviny a zlatého plechu s drahokamy místo očí. V ruce držela Niké, bohyni vítězství a v druhé válečný štít. Bohužel se nám dochovaly pouze malé repliky z římské doby, jednu tzv. Athénu z Varvakeion, můžete vidět v Národním archeologickém muzeu. Chrám byl vystavěn v dórském řádu, pro který je typické zdobení pásu mezi sloupy a střechou metopami oddělené třemi čarami tzv triglyfy. Tady se nachází 92 metop s mytologickými náměty, jako je boj s Giganty, Amazonkami nebo trojské války. Další Feidiova díla byla na obou štítech – na východním Zrození Athény z Diovy hlavy, na západním legendární souboj Athény s Poseidonem o město. Právě tuto sochařskou výzdobu nechal na počátku 19. století sejmout britský lord Elgin a převezl je k vystavení do Britského muzea, kde jsou k vidění dodnes. Velmi malou část si můžete prohlédnout v horním patře Muzea Akropole.
Chrám byl vybudován z bílého mramoru z nedalekých lomů na délce 70 metrů a šířce 30 metrů. Po svém obvodu má 46 sloupů s výškou 10 a půl metru a průměru 1,9 metru, které se kvůli estatickému dojmu naklánějí mírně ven. Nad základnou se mírně rozšířuje a pod jednoduchou hlavicí se zase zužuje. Vypadá to pro oko velmi přirozeně a zároveň pevně. Vnitřní část chrámu má jako obvykle tři části – předsíň, svatyni a zadní síň. Součástí svatyně byla i pokladnice, do které se dalo vstoupit ze západní části. Po krátkou dobu zde byla i pokladnice Délského spolku. Kolem vnitřní cely byl vytesán unikátní vlys v iónském stylu, který na délce 160 metrů ukazuje Panathénajské procesí, jehož se účastní na 600 postav. Nad slopy byly původně umístěno 22 pozlacených perských štítů, které ukořistil Alexandr Veliký v bitvě u Graniku. Dodnes jsou ve stavbě viditelné čtvercové otvory po jejich uchycení. Dnes si představujeme antické stavby jako bílé, ale to je velmi vzdálené pravdě. Sochy i všechny stavby byly vymalovány pestrými barvami.
K Akropoli počítáme ještě dvě stavby, které se nachází mimo posvátný okrsek – divadlo a odeion. Bůh Dionýsos byl bohem přírody a vína, jeho slavnosti velebily přírodu a plodnost, při kterých se hojně popíjelo víno. Z těchto oslav se postupem času vyvinula nejstarší divadelní představení a Dionýsos se stal navíc ochráncem Můz a divadla. První divadlo na světě s dřevěnými sedadly a rozkládacím pódiem bylo někdy v 6. století vybudováno právě na jižním svahu Akropole, kde byl chrám boha Dionýsa. Tragedie Aischyla, Sofokla nebo Euripida byly poprvé uvedeny přímo zde. Hlediště s 78 řadami bylo ve 4. století přestavěno z kamene, na některých sedadlech je dodnes pak přečtení, kdo si je rezervoval. Většina divadla byla zničena, ale odhaduje se, že tady mohlo sledovat divadlo až 17tisíc diváků. V době Římanů bylo klasické řecké divadlo překonané, amfiteátr byl přebudován na půlkruhové arény na gladiátorské zápasy. V římské době se podoba jižního svahu Akropole měnila ještě jednou, vznik zde totiž Odeion je stylu římského divadla. Bohatý athénský občan Tiberius Claudius Héródés Atticus nechal v roce 161 př. n. l. postavit divadlo kryté cedrovou střechou pro 5 tisíc diváků. V současnosti bylo zrekonstruováno a konají se zde koncerty i divadelní představení.
Akropolis se vlastně neustále opravuje a průběžně najdete chrámy přikryté lešením. K prvnímu narušení došlo na počátku křesťanské éry, kdy se z původně pohanských svatyní staly křesťanské kostely. Parthenon se stal kostelem Boží Moudrosti a později Panny Marie Athénské, osmanští Turci k němu dostavěli minaret a používali ho jako mešitu, později zde dokonce skladovali střelný prach. V roce 1687 Benátčané obléhali Turky odstřelováním z nedalekého Filoppapova pahorku a podařilo se jim odpálit zásoby střelného prachu. Z Parthenonu zbyly trosky a celá Akropole začala chátrat. Od té doby se dá jen zpívat s Juditou Čeřovskou Akropolis, adieu. Ale za návštěvu stojí stoprocentně.
