Neuvěřitelné Kanárské ostrovy III. – La Palma sopečná
Většinou stojí La Palma, jeden z Kanárských ostrovů, stranou zájmu. Není totiž ideální pro plážové turisty. Pláže jsou tu spíše jako přívažek nesmírně zajímavé krajině a vegetaci. Jezdí sem především nadšenci do treků, sopek a nádherného hvězdného nebe. V poslední době se o něm mluví ze všech Kanárských ostrovů nejvíc – probudil se zde dřímající vulkán. Soptí už tři týdny a nevypadá to, že by chtěl přestat. Některá z těch míst, která se zmiňují ve zprávách, jsme projeli, tak zkusím o nich říct něco bližšího. Třeba si ji zapíšete na seznam budoucích cílů a vyrazíte, až to podmínky dovolí.
Ostrovu La Palma se přezdívá Isla bonita neboli Krásný ostrov. Jestliže ostatní ostrovy jsou většinou vysušené, tady dostatek vody po celý rok umožňuje, aby byl zelený a rozkvetlý. Tedy pokud to dovolí sopečná krajina, La Palma je považována za ostrov s největší vulkanickou aktivitou. Hlavní, ale vyhaslá sopka ostrova Taburiente začíná svou základnu 4000 metrů pod hladinou a vyčnívá víc než 2400 metrů nad ni. Asi před 2 miliony let se zhroutila a zůstala z dnes už vyhaslého vulkánu veliká kaldera viditelná snad ze všech kousků ostrova. Díky zvláštnímu tvaru již zvětralému kuželu je nádherně rozpoznatelný i z leteckého záběru, ale přímo z ostrova se hodně špatně fotí.
La Palma má velmi řídké osídlení a díky tomu také minimální světelné znečištění. To ji dělá dokonalou destinací pro sledování hvězdné oblohy. Nevěnují se tomu zde pouze romantici, ale především astromoničtí profesionálové z celé Evropy. Mraky se na tomto ostrově drží v nadmořské výšce do 2000 metrů, nad touto výškou je už jen čistá obloha. Na vrcholu kaldery Taburiente v oblasti Roque de los Muchachos je umístěno 13 teleskopů obluhovanými vědci z různých koutů světa. Observatoř zde začala pracovat v roce 1984, jako poslední byl v roce 2007 zprovozněn Gran Telescopio Canarias neboli GranTeCan, jeden z největších zrcadlových teleskopů na světě s průměrem více než 10 metrů. Svá pracoviště zde má vyhlášená Královská greenwichská observatoř.
Oproti Tabiriente je nedaleký stratovulkán Cumbre Vieja, který zabírá až třetinu ostrova v jeho jižní části a je tvařen desítkami kráterů a kuželů, VELMI aktivní. Poslední velká erupce proběhla na jihu ostrova v roce 1971 u kuželuTeneguia. Současná vulkanická činnost ji strčila dávna do kapsy, za pár dní vychrlila sopka dvojnásobné množství lávy než před padesáti lety.
Kroky milovníků divoké krajiny zasažené vulkanickou činností nejčastěji vedou na Ruta de los Volcanes – Cestu vulkánů, která tvoří nejjižnější část dálkové trasy GR 131. Cesta začíná u parkoviště Refugio el Pilar (1450 m) a po zdolání 25 kilometrů sklesá k hladině moře k majáku Faro de Fuencaliente. Trasa není náročná, zvládnete ji projít za jeden den. My jsme řešili hlavně kam dojet a jak se dostat zpátky, takže jsme trasu rozděli do dvou částí a dvou dní. První den jsme z parkoviště zamířili k Volcan de Durazneo po červené značce (GR 131), kousek jsme se vrátili, pak jsme po zelené spojce přestoupili na žlutou a dostali jsme se zpátky na parkoviště. Po opuštění Cesty vulkánů už ale nebyla cesta příliš zajímavá.
Další den jsme začali v městě Fuencalientes, takže jsme se nedostali na celkem dlouhý a zajímavý úsek trasy. Při prohlídce návštěvnického cetntra Centro de Visitantes Volcán San Antonio (5 euro) u stejnojmenného sopečného kuželu jsme se seznámili s různými podobami vukánů, pomocí virtuální reality jsem se mohli převtělit do podoby ptáků a proletět se nad nesmírně zajímavou krajinou. Turisté, kteří nepokračují dále pěšky, se zde projdou po hraně kráteru San Antonio.
My jsme pozvolna sklesali podél sopky Teneguia, jež má na svědomí výbuch v roce 1971, až k moři, k majáku Faro de Fuencalientes a přilehlým salinám. Auto jsme nachali u návštěvnického centra a nazpátek k němu jsme dojeli autobuskem (resp. mikrobusem), který tyto místa spojuje. Saliny jsou vlastně místa, kde se z mořské vody těží sůl. Voda se přivede do připravených plochých nádrží ze sopečného kamene a slunce ruku v ruce s větrem mořskou vodu postupně odpařuje. Voda se po chemické reakci zbarví voda do různách barev, třeba dorůžova, a vytváří tak zajímavý kontrast s jasně modrou vodou a hnědo-černou vulkanickou půdou. Nachází se tu i restaurace Jardín de la Sal v zajímavé moderní budově ze sopečného kamene. Pod majákem je malá pláž, další místa na koupání se nachází pod větrníky kousek na severovýchod v malých zátokách.
S dnešními znalostni bych doporušila jít Cestu vulkánů celou, klidně se dvou dnech s přespáním v Fuencaliente, protože po cestě není voda a špatně by se zde stanovalo. První úsek by tak měřil 15 kilometrů, druhý 10 km. Dopravně je to složitější. Nabízí se nachat auto v městě El Paso, do „divočiny“ zamířit taxíkem nebo turistickým mikrobusem. Zpátky od majáku už veřejná doprava funguje bez problémů až do El Pasa. Všechny spoje na ostrově najdete na odkazu https://moovitapp.com/index/es/transporte_p%C3%BAblico-lines-La_Palma-3380-855495
O druhé návštěvnické centrum Centro de interpretación Caños de Fuego u městečka Todoque mám opravdu obavy, protože se nachází kousek od míst, kudy teče láva i v těchto dnech. Láva tudy kdysi směřovala k moři, takže js možné se projít nad lávovým polem po připraveném chodníku. Při chladnutí vytvořila i prostorné lávové tunely, které je možné navštívit. Moderní muzeum s multimediální expozicí je možné si prohlédnout zdarma, shlédnete krátký dokument o sopkách a nechají vás nahlédnout i do tunelu. Návštěva sopečných tunelů se vší parádou tj. s helmami a velkými baterkami je na objednání a je placený. Ale i určitě stojí za to. Tedy pokud muzeum současné běsnění živlu přežije…
V další části se vrátím k dalším zajímavostem La Palmy – zvláštní přírodě i historickým městům. Určitě je na co se těšit.