Asijský superman: Tuktuk

Doprava v Asii velmi složitá. Silnice a ulice jsou totiž určeny nejen pro auta, autobusy a náklaďáky, ale pohybuje se zde i neuvěřitelné množství motocyklů, kol (i nákladních), chodců i volně se potulujících zvířat. Místní jsou na tenhle šrumec zvyklí, ovšem půjčit si zde auto pro Evropana se rovná téměř sebevraždě .

Pohyb v tomto provozu vyžaduje někdy originální řešení. Je potřeba vozítko, které je levné, obratné a uveze co nejvíce. Pro rodinné použití většinou dostačuje motorka, ale pro taxík?? A tak se zrodil tuktuk. Je to vlastně tříkolka s jedním kolem vpředu a dvěma koly vzadu, díky čemuž se s ním dá lehce manévrovat a dokáže se otočit téměř na místě. V hustém provozu si lépe razí cestu, do cíle určitě dorazí dříve než taxíky v podobě auta (a navíc i mnohem levněji). Tuktuk je velmi lehký, prý zvládne jezdit rychlostí až 90 km/hod, tedy pokud by se k tomu naskytly příhodné podmínky.

Původně benzínový motor o objemu 150 kubických centimetrů někde nahradil i elekromotor, i když pak se jeho maximální rychlost sníží na padesátku. Největší problémy přináší vozítku kopcovitý terén, tudíž se s ním např. v indických Himalájích nepotkáte.

Vpředu za řidítky jako od motorky sedí řidič a za ním je místo pro dva až čtyři cestující podle typu tuktuku. Místní dokáží obsadit každé volné místo nákladem, ale i lidí se do něj nacpe klidně trojnásobně. Někdy zastupuje školní autobus, do kterého se nacpe celá třída, jindy převezou obsah celého stánku s košíky. I my jsme se dokázali narvat do dvojmístéto tuktuku tři dospělí s třemi opravdu velikými batohy, chce to jen chtít  (nebo když nezbývá jiná možnost).

Protože se používá v zemích s velmi teplým podnebím, kde je proudění vzduchu určitě výhodou, chrání tuktuk pouze měkká střecha. Dveře neexistují, ale pro případ deště se dají strany zakrýt koženkovými „stěnami“ připevněné na lehké trubkové konstrukci.

 

Jak si zajistit svezení v tuktuku? Otevřená konstrukce umožňuje jednoduchou komunikaci s řidičem. Většinou sami zastaví u kraje silnice nebo aspoň přibrzdí a nabízí své služby, pokud aspoň trochu vypadáte, že byste je mohli potřebovat. A pak už přijde na řadu smlouvání ceny. Někdy je to hodně úmorná záležitost…

Dobrý tuktukář může ovšem velmi pomoci. Zná místní prostředí, takže najde skrytý stánek s kořením nebo levný hotel. Ale pozor – bývají to podniky, od kterých dostane pár peněz za to, že přivedl zákazníky. V turistických městech se nabízí tuktukáři jako taxíkáři a průvodci v jedné osobě. Moc často jsme je nevyužili, většinou si stačíme projít vše sami. S jednou výjimkou….Na Srí Lance ve městě Anuradnapura jsme natrefili na výborného člověka. Památky jsou zde dost daleko od sebe, takže si turisté často půjčují bicykly, ale vyšlo by nás to na podobnou cenu. Tuktukář se nám celý den věnoval, mluvil velmi dobrou angličtinou, zavezl nás na místa, kam se turisté často nedostanou a navíc nám vysvětlil hodně z buddhismu, meditací i tradičního lékařství ayurvédy. To pak byl nezapomenutelný zážitek!

Historie vzniku tuktuku je docela zajímavá. Tříkolové náklaďáčky vyráběla v Itálii firma Piaggio pod názvem Ape už od roku 1945. Dodnes se s ním můžete setkat na Apeninském poloostrově, kde ho často využívají motorizovaní zmrzlináři. Později prodala licenci indické firmě Bajaj, která začala vyrábět a vyvážet do celé Asie a většiny Afriky. Setkáte se s ním tedy pod pojmem bajaj, ale častěji se mu říká tuktuk. Prý podle zvuku, který vydává jeho motor.

Nepříhází v úvahu, abyste jízdu v tuktuku v Asii minuli. Vzhůru za zážitky!