Kudy kráčela kubánská revoluce – Santa Clara
I když je venku skoro tma, všude panuje vlhké dusno. Ve stařičkém taxíku zní veselá kubánská samba, předjíždíme malé vozíky tažené klusajícím koníkem a na zdi se skví velký nápis Revolucion o muerte.
Viva la Cuba!
Byl začátek března, když nás letadlo Air Canada nás vypustilo v kubánském městě Santa Clara, které leží na šířku i na délku uprostřed Ostrova svobody. Důvody, proč zamířit právě sem, jsou dva. První se ukázal hned před letištní budovu. Zatímco jsme šli směnit eura na místní turistickou měnu CUC (neboli konvertibilní peso), ostatní z plného letadla nastoupili do přistavených autobusů a odjeli směrem na ostrůvek Cayo Santa Maria. Tam v poslední době vyrostla řada hotelových resortů, ideální cíl pro promrzlé obyvatele Montrealu a okolí, kteří nám dělali na palubě letadla společnost. Na pláže jsme nemířili, v plánu jsme měli průzkum ostrova, jak jsme zvyklí. Ve vlhkém tropickém večeru tak zůstala před budovou letiště pouhá pětice lidí – Kubánec žijící v Kanadě, který přijel navštívit rodinu, my dva a dva kluci taky z Česka. Poprvé se nám stalo, že před letištěm nestál vůbec žádný taxík. S individuálními turisty se tady prostě nepočítá. Letištní zřícenci zavolali svým přátelům, takže po čtvrt hodině čekání se nám podařilo ve dvou autech odjet.
Druhým důvodem, proč zamířit do Santa Clary, je právě kubánská revoluce. V roce 1956 připlula ke břehům Kuby jachta Grandma, na palubě které byl i Fidel Castro, jeho bratr Raul a Che Guevara. Snažili se vyvolat povstání proti režimu preidenta Batisty, který vládl po vojenském převratu s podporou USA. Během partyzánského boje se k nim připojila řada civilistů i vojáků. V prosince 1958 došlo k rozhodující bitvě právě v Santa Claře. Těsně před pádem režimu povolal Batista posilu vojáků, kteří se blížili v obrněném vlaku. V Santa Claře ho povstalci přepadli a zajistili si tak volnou cestu do hlavního města. Batista okamžitě emigroval, k moci se dostal Fidel Castro a revoluce slavně zvítězila. Čtyři originální vagóny tohoto vlaku dnes tvoří památník nazvaný Monumento a la Toma del Tren Blindado. Jsou zde k vidění zbraně, osobní potřeby vojáků a řada fotografií (vstup 1 CUC pro cizince, 1 CUC focení).
Kubánský vůdce Fidel Castro je ovšem v Santa Claře zastíněn jiným hrdinou – Che Guevarou. Jeho život, který připomíná druhé muzeum, je plný neuvěřitelných událostí. Vystudovaný lékař, který pro své marxistické názory opustil rodnou Argentinu, se v Mexiku přidal ke skupině Fidela Castra, jenž už měl za sebou vězení za pokus o vyvolání revoluce v roce 1953. Po druhém – úspěšném -povstání byl na Kubě vyhlášen socialismus a Che se stal bankéřem centrální banky a ministrem průmyslu. Později po neshodách s Fidelem odjel šířit myšlenky revoluce do dalších zemí. Jeho život skončil v Bolívii, kde byl při pokusu o vyvolání revoluci zatčen a v roce 1967 popraven. Roku 1997 byly jeho ostatky spolu s těly několika dalších spolubojovníků z Bolívie převezeny na Kubu, kontrétně do Santa Clary. Byly pohřbeny v mauzoleu vedle muzea (vstup zdrama, zákaz focení). Na hrobech jsou reliéfní potrtéty a vždy jen jméno nebo přezdívka. Vedle nich visí živí květiny, které jsou každý den měněny. Další hroby spolubojovníků se nachází venku před mauzoleem. Obrovská socha Che vévodí velikému a prázdnému náměstí Revoluce. Trochu mi připomíná vyasfaltovanou Letenskou pláň, určenou na velké manifestace a podporu socialistíckého režimu. V muzeu jsou k vidění fotografie z života El Comandante, jak se Guevarovi také přezdívalo, a pár předmětů z jeho vlastnictví. Mimochodem – víte, že se správně jmenoval Ernesto, Che je také přezdívka a znamená něco jako „kámo“, které často používal.
Jinak je Santa Clara malé město s hlavním náměstím Parque Vidal, kde se nachází několik zajímavých budov z koloniální doby – divadlo La Caridad, Palacio del Gobierno Provincial nebo hotel Santa Clara. Z malebnosti mu ubírá betonová kostka hotelu, který dvojnásobně převyšuje ostatní budovy. Okolní uličky působily ospale, ale bylo vidět, že to muselo být kdysi bohaté město, protože všude kolem centra jsme míjeli honosné paláce, ovšem v dnešních dnech nejsou v nejlepší kondici. Kolem nich projížděla nádherná stará americká auta, kvůli kterým by se u nás každý zastavil a fotil si je, tady nevzbudila žádnou pozornost. Jezdí většinou jako taxíky. Ovšem nejčastější dopravní prostředek místních byl v Santa Claře vozík pro zhruba 8 – 10 pasažérů tažený hubeným koníkem nebo jízdní kolo různého stáří.
Turisté se tu vyskytovali málo, nebyl problém zajít do malé prodejničky na malinké sladké a silní kafe rozlévané z termosky v přepočtu za korunu. Mohli jsme se najíst u okénka za místní ceny nebo na zídce před bistrem ochutnat výbornou zdejší specialitu – ropa vieja neboli staré hadry. V největším parnu jsme se schovali do stínu velkých stromů v místní ZOO kousek od centra, zvířat tu v malých klecích (naštěstí) moc nebylo. Ovšem za vstupné zhruba 3 koruny jsem moc nečekala.
Místní Kubánci během parného dne seděli v houpacích křeslech v domech u otevřených oken a dveří, aby se k nim dostal aspoň trochu proudící vzduch nebo posedávali ve stínu na prahu domu a besedovali s ostatními. Těšila jsem se, že večer zažiji sponální tanec Kubánců na náměstí Parque Vidal, ale měli jsme smůlu. Odpoledne se přihnala silná bouřka a do večera vydržel déšť, takže místních venku bylo málo a do tance jim také nebylo. Mně taky do tance nebylo. Kubánská realita mi hodně připomněla, jak to u nás vypadalo před rokem 1989. A místo nostalgie jsem ráda, že už to máme za sebou.
