Kubánské pláže jako z prospektů: Cayo Coco
Cayo Coco je asi nejméně pravděpodobné místo na Kubě, kde bych si samá sebe uměla představit. Plážové resorty s all inclusive, kde plastový náramek na ruce je vstupenkou všude, to není můj šálek kávy. A přes to sedím na bělostné pláži na břehu nejkrásnějšího moře, které hraje všemi barvami modré a užívám si kousek pravého karibského ráje.
Korálové ostrovy na severu, ke kterým patří i Cayo Coco, se souhrnně nazývají Královské zahrady a bývaly od pevniny odděleny mořem. Dnes se sem návštěvníci mohou dostat přes asi dvacet kilometrů dlouhý umělý násep po silnici. Návštěvníci znamená zahraniční turisté, protože pro místní Kubánce je sem přístup povolen, jen pokud tu pracují. Na ostrovech nebylo nikdy trvalé osídlení, neboť tu chybí zdroj pitné vody, ovšem dnes je voda dopravována z pevniny dlouhým potrubím, aby mohlo Cayo Coco pohostit turisty s žádanou zahraniční měnou.
Jižní strana ostrova patří mangrovům a divokým ptákům, sever zabraly hotelové komplexy se slunícími se turisty. Pláže ovšem stály za to. Kdyby někdo toužil fotit reklamu na Karibik, Cayo Coco je to pravé místo. Dlouhé pláže s bělostným pískem, neskutečné barvy azurového moře, které se lehce svažuje. I vlny byly jen lehké houpání. Teplota vody byla příjemná okolo 24C, tudíž osvěžující, protože i ve stínu panovaly teploty okolo 30 st. Vůbec se nedivím, že hlavní část osazenstva představují Kanaďané, kteří se sem jezdí ohřát z mrazivých severských zim. Pro ně tady vzniklo malé letiště, díky kterému jsme sem také přijeli – odsud budeme za dva dny odlétat.
Všechny hotely počítají s minimálně týdenní dovolenou, my potřebujeme jen dvě noci. Jediné cenově dostupné přenocování jsme našli pár kilometrů od pobřeží, v replice domorodé vesnice Sitio la Guira s dřevěnými chatkami a malou restaurací s barem, mezi kterými je umístěna expozice domorodé zvířeny – slepice, perličky, holubi i králík. Abych úplně nekřivdila, ukazují i trochu něco exotického – vodní želvy, malého krokodýla a jednoho dravého ptáka, asi supa. Já byla ovšem unesena z nádherného zeleného kolibříka, který tu žil přirozeně a poletoval kolem jak malý jiskřivý drahokam. Důvodem, proč se ve vesničce zastavují plážoví turisté s průvodcem při cestě kolem ostrova není zvířena, ale hovorná Maria a její vyhlášené koktejly. Nejvíc času tu ovšem trávili místní řidiči turistických autobusů, protože to bylo jediné místo široko daleko, kde nebyly ceny předražené.
Široké silnice jsou stavěné pro velký turistický ruch, který možná někdy přijde, ale vše se postupně rozpadá, jako kdyby všechny peníze nestačily na údržbu. Ve zbytku se rozrůstá divoká tropická vegetace. Doprava po Cayo Coco je složitá, protože se jaksi přirozeně předpokládá, že turisté přijedou z letiště společným autobusem a na případné cesty po ostrově si vezmou taxi, které stojí u hotelu. To my jsme se pohybovali po velmi velkorysých silnicích navržených asi tak pro sto násobnou dopravu, jak jsme zvyklí – takže po svých. Ovšem vypadali jsme nejspíš zvláště, bílí turisté pěšky prostě nechodí. Tak nám dokonce zastavil projíždějící autobus, který nás povovezl, aniž bysme na něj mávli.
Na letiště jsme si domluvili taxi, které ovšem nepřijelo. takže jsme vyrazili pěšky a stopovali všechno, co jelo okolo, s obavou, jestli stihneme být na letišti včas. Na Kubě je zvykem stopovat, dokonce prý je v nějakém zákoně, že pokud má auto volné místo, musí místní, kteří čekají u silnic na výjezdu z města, nabrat. Tudíž všichni zastavují téměř automaticky. Díky tomu nás popovezl autobus plný místních zaměstnanců mířících z práce na pevninu. Nějak jsme jim nabourali představu bohatých západních turistů. Druhý stop byl ještě zajímavější…Zastavil autobus vojáků a pracovníků letiště, kteří nás měli za chvíli kontrolovat. Nakonec jsme všechno s rezervou stihli, jen příslušnému úředníkovi na vstupu vrtalo hlavou, proč jsme přistáli na jiném letišti než teď odlétáme…S open-jaw turismem se evidentně nesetkal.
Tou dobou jsem ještě netušili, že stopování na letiště nebylo to nejdobružnější, co nás na cestě potkalo…Čekal nás Montreal a covid rychle zavírající hranice evropských zemí.