Novým Zélandem v zimě – Christchurch rodících se z trosek
Zéland je pro nás skutečně „úplně naproti“. V zimě je časový posun 12 hodin, teď 10. Začátek letních prázdnin u nás znamená vrchol zimy tady, prostě náš leden. Sice žádné záplavy sněhu, náš první den na Zélandu nás přivítal příjemnými 15 st., ale dny jsou velmi krátké. Svítá v 8 a v 17 je už zase tma. Budeme muset začít fungovat už před svítáním, abychom v 8 vyjiždéli.
Ani nevím, jaká byla první noc strávená v obytném autě, protože jsme byli jak přejetí parním válcem. Jediné, co si vybavuji, byly zvuky mořských vln, jak naráží do pobřeží. Takže naše první ranní procházka vedla k oceánu. Dlouhá pláž obnažená odlivem, za mraky prosvítající paprsky slunce. Rackové hodovali na mušlích, které tam zanechal příliv. Zavřené škeble vzali do zobáku, vznesli se do výšky a pak svůj úlovek upustili. A potom už si jen pochutnali. Na pláži jsme potkali ptáky připomínající tučňáky, kolébali se vzpřímeně, ale byli schopni kousek popoletět pomocí svých malých křídel. Takže si asi na naše první tučňáky budeme muset počkat.
Město Christchurch je největší na Jižním ostrově, víc než 330 tisíc obyvatel žije převážně na předměstích v nízkých bungalovech, velmi podobných americkým. V centru města se intenzivně staví, po obrovském ničivém zemětřesení v roce 2011 nezůstal z města kámen na kameni. Jako připomínka stojí pobořená katedrála obehnaná bezpečnostním plotem. Uvažovalo se o jejím stržení, ale teď se jedná o možnosti zakonzervování. Podobný problém řešili u kostela sv. Jana, kde zbytky kostela provizorně zakryli pomocí konstrukce z velkých papírových trubek. Z dočasného řešení se stalo trvalé, dokonce byl překřtěn na Cardboard cathedral a dostal se mezi největší pamětihodnosti města. Na mě tedy působila mnohem přirozeněji, než třeba zrekonstruovaná Regent street, která vypadala spíše jako filmové kulisy. Minuli jsme místo, kde stával dřevěný kostelík sv Lukáše, ze kterého se zachoval jenom zvon. Ten pověšen na bílé konstrukci slibuje obnovu kostela.
Z Christchurch jsme zamířili na jihovýchod, na poloostrov Banks. Kolem silnice se rozkládala placatá krajina rozdělená úhlednými stromovými stěnami na jednolivé pastviny. Dál jsme pokračovali pi vyhlídkové silnici kolem bývalého kráteru, ze kterého zbyla dnes už jen malebná zátoka s městečkem ve francouzském stylu Akaroa. Působili natolik ospalým dojmem, že jsme ji prosviśtěli bez zastavení. Mnohem zajímavější mi připadal malý maorský kostelík v Onuku. V paprscích zapadajícího slunce působil úplně magicky. Rozhodli jsme se nehledat kemp a zůstat na noc „nadivoko“, hned vedle málo frekventované silnice mezo Onuku a Akaroa. S tímto typem auta můžeme, zákaz tam nebyl, ovšem podle zkušeností ostatních místní nebývají nadšeni. Odbilo 18 hodin, tak pro dnešek dobrou noc.
