John Muir Trail – 10. července – den 5.
Ráno se probouzíme líně, nikam nespěcháme. Slunce už dávno vykukuje přes hřebeny a my si děláme instantní kaši – ten nejskromnější, ale nejvděčnější snídaňový poklad všech poutníků. S plnými bříšky se vydáváme po cestičce, která se vine podél říčky South Fork San Joaquin River. Pak se dostaneme na druhý břeh po fortelném mostě a už zase míříme nahoru.
Pak už začíná stoupání do Evolution Valley podél Evolution Creek až k Evolution Lake. Jezer a říček je tu tolik, že muselo být složité dávat jim jména, ale takhle je to jasné – všechno, co sem patří, nese jméno Evolution.
Voda z horního údolí padá dolů v kaskádách, hraje si s kameny, šumí, zpívá, občas burácí. A pak se najednou rozlije do šířky. Tady, říká zkušené oko poutníka, tady se dá přebrodit. Cedule ale varuje, že když je vody moc, je lepší obejít úsek přes bažiny o pár kilometrů výš. Voda je silná, hory neodpouštějí. Myslím, že Češi obecně dobře „čtou“ vodu – asi neexistuje Čech, který by nikdy nesjížděl Vltavu, Sázavu nebo Lužnici. Tyhle zkušenosti několika generací se nám prostě propsaly do DNA. Poznáme, kde je vody hodně, kde se nebezpečně vaří, prostě kde je bezpečné přebrodit.
Voda je tu ledová, proud prudký, ale jen po kolena. Jsem ráda, že mám v ruce hůlky, které mi přidávají další opěrný bod. Brodíme bez větších problémů.
Rychlý oběd na padlém stromě, bugové krouží kolem a dávají najevo, že mají také hlad. Vytahuju repelent, ale při snaze postříkat si loket zezadu si vystříknu přímo do očí. Taková hloupost…Ještě že je voda hned vedle – tohle bych asi nevybrečela.
Když se zvedáme, přichází odnaproti hiker. Vypadá zmateně, takový ten typ, co čte cedule, ale nerozumí meziřádkům. „Kde se to brodí?“ ptá se. Ukazuju mu cestu, ale on si to vezme po svém. Rezignovaně kývne hlavou, zouvá se a vyráží na protější břeh – v jedné ruce má hůlky, v druhé boty. Vyrazí nejkratší cestou, voda mu stoupá nad kolena, proud se mu zakusuje do nohou a chvíli to vypadá, že ho sebere. Volám na něj, ať se vrátí, že tudy ne. Naštěstí mě poslechne. Co by dělal takhle daleko od civilizace, kdyby mu uplavaly boty? Nebo kdyby mu proud podtrhnul nohy? Přehodí si boty přes krk, vezme hůlky do rukou a přejde správným místem. Ufff, docela mě vylekal, na záchranné expedice nejsem stavěná.
Dál jdeme po rovině, kolem rangerské stanice, kde se motá pár lidí s technikou – nejspíš vědci, kteří počítají ptáky nebo hmyz. Jedna starší paní mi povídá, že je vidět, že jsem v kondici, že mám pěkný krok, že určitě budu stoupat až na Mt. Whitney. Chvíli váhám, jestli si ze mě nedělá legraci, protože jsem pravděpodobně úplně nejpomalejší v celé Sieře, ale zvládám alespoň poděkovat za lichotku a tvářím se odhodlaně.
Před odpoledním stoupáním si dáváme siestu ve stínu. Večer tu budou stát nějaké stany, teď vidíme jen opodál hikera sedícího na skládací židli. Tenhle trek se obvykle chodí s co nejlehčím batohem, tenhle hiker ale evidentně dává přednost pohodlí. Zdeněk se natáhne na tyvek, já se opřu o strom a svět kolem se rozplyne. Když se po hodině probouzím, hiker se židličkou zmizel, zato nás bystrým očkem pozoruje zvědavý čipmank. Přiblíží se až na deset centimetrů ke spícímu Zdeňkovi. Chci to vyfotit, ale samozřejmě ho vyplaším. A za chvíli se vrací z druhé strany – co kdyby z nás něco vypadlo k jídlu.
Ve tři hodiny se cítíme dostatečně osvěženi, abychom pokračovali posledních čtyři sta metrů stoupání. Cestička se vine serpentinami, stínu ubývá. Trail po celou dobu není značený, pouze na křižovatkách, kterých tu ale moc není. Prostě jdete po nejvyšlapanější cestičce; když vede po souvislé skále, lemuje trail pár kamenů. Stoupám a stoupám, až mi najednou dojde, že cesta slábne. Mapa v mobilu mě usvědčuje – zahnula jsem špatně a zamířila do naprosto jiného údolí. Naštěstí jsem si nezašla moc daleko.
A pak, za posledním hřebenem, se otevře pohled, který bere dech. Modravé jezero Evolution, obklopené tichými hřebeny, zrcadlí nebe a všechno kolem ztichne. Dál už nejdeme. Tady zůstáváme.
Kolem jezera je dost míst k táboření, my si nakonec vybíráme rovinku hned na břehu za malým vrškem, takže máme úplné soukromí a nádherný výhled na jezero. Voda nemá víc než deset stupňů, zvládnu v ní jen pár temp, ale je to perfektně osvěžující. Přepereme všechno špinavé oblečení, rozložíme ho na kameny, a než se otočíme, všechno je suché. Dlouho sedíme a koukáme na modrou hladinu, kde se prohánějí malé rybky, a na skalní hřeben, který osvětluje zapadající slunce. To teplé světlo je neskutečné. Absolutní romantika.
Shrnutí:
Piute Creek – Evolution Lake
délka: 19,5 km
stoupání: 880 m – klesání: 0 m
