Balkán tour 2011 aneb strašáci ve vlastní hlavě
Musím přiznat, že mne léta cestování hodně změnila. Jedna věc je tvrdit doma na gauči, že je člověk tolerantní k jiným, druhá věc se dennodenně potkávat s neznámými lidmi, potýkat se s neznámými zvyky, tradicemi, náboženstvím. Stále se učím být otevřená novým situacím, lidem, prostředí. Ověřila jsem si, že paušalizování neplatí, nálepky jsou zbytečné na lidech i na zemích. Prostě bojovat s vlastním strachem z neznáma, s předsudky a zažitými představami. Myslím si, že právě tím se dost měním i rozvíjím.
Uvědomuji si, že poprvé jsem tenhle boj s vlastním strachem z neznáma prožila docela překvapivě kousek od nás – v Evropě.
Velký kus západní a střední Evropy jsme projeli autem, k opuštění bezpečí Evropy jsem odhodlala až na podzim v roce 2011. Naši poslední delší cestu autem jsme podnikli ten samý rok během prázdnin a zamířili jsme na jih. Tuhle naši „expedici“ nazývám Balkán tour, protože jsme za 17 dní projeli většinu balkánských zemí od severu k jihu a zase zpět. Rakousko, Slovinsko, Itálii, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Albánii, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Mapy mi změřily, že jsme ujeli minimálně 4 200 kilometrů. Prošli jsme si historická města, muzea i chrámy, koupali se v moři (tedy mořích 😀), podnikli treky ve slovinských Alpách i černohorských horách. Mám na tuhle cestu skvělé vzpomínky, i když jsme si hrábla místy na dno – fyzicky v horách, teplotně v Řecku i psychicky v Albánii.
Cesta probíhá v pohodě až do příjezdu do Albánie. Země byla skoro padesát let v izolaci a ani dodnes tam mnoho lidí necestuje. Neuměla jsem si představit, co mám čekat. Lehce zaostalou a chudou Evropu, nebo pro mne neznámý svět Blízkého Východu?? Civilizaci nebo divočinu?? Ovládly mě velké obavy a nejistota…
Do Albánie jsme se dostali z Černé Hory přes přechod Muriqan. Už příjezd k němu působil spíše jako zapomenutá cestička, na druhé straně hranice to bylo ještě horší. Jedna z nejdůležitějších příjezdových silnic do země je bez asfaltu! Místy se rozšiřuje na možná 20 metrů udusané hlíny s pořádnými dírami, která auta objíždějí v celé šířce „silnice“, klidně do protisměru. Kolem ní rozeseté nuzné špinavé domky i velké haciendy. A desítky myček aut! Pod velkým nápisem Lavaza sedí kluk pod přístřeškem z vlnitého plechu ochotný ručně omýt auto hadicí. Všechna voda stéká na silnici a vytváří na ní obrovské kaluže. Všude se víří prach a do toho je nesnesitelné vedro, teploměr v autě ukazuje 35 stupňů. Hlavou mi běží jen: Kde jsem se to proboha ocitla??? Je tu bezpečno? Neokradou nás zloději a mafiáni? Domluvíme se tu vůbec? Jak asi můžou vypadat jejich záchody? Kde vyměníme peníze?
Po necelých dvaceti kilometrech se objevuje město Skodar, ve kterém žije přes 100tisíc obyvatel a je čtvrtým největším v Albánii. V sobotu odpoledne jsou jeho ulice prázdné, možná díky tomu vedru. Potřebujeme vyměnit albánské leky, známe směnný kurz, ale nevíme, kolik jich budeme potřebovat, jak je tady draho…Náhodně zastavujeme na hlavní ulici a kousek od nás je funkční bankomat. A hned vedle auta v řadě zavřených obchodů svítí nápis Bar. Vstupujeme. Uvnitř je příjemné chladno díky klimatizaci. Mladík za barem mluví slušnou angličtinou a točí nám docela dobré a studené pivo. Záchod je sice turecký, ale čistý a voňavý. A na velké televizi na stěně běží přímý přenos z fotbalu, anglická Premier League. A najednou je po obavách. Jak málo stačí ke spokojenosti! Od té doby jsem byla na místech, kam civilizace zasáhla mnohem méně, ale mé největší obavy byly už dávno minulostí – zůstaly na severu Albánie
.