Archiv štítku: cesty

7. března – Do Limassolu

Ještě večer jsem zjistila, že máme před sebou otevřený východní obzor a můžu – nejspíš poprvé v živvotě – sledovat východ slunce nad mořem přímo z balkonu našeho hotelu. I když krátce po páté ranní…Takže jsem vstala, koukla jsem se, udělala pár fotek a zase ulehla. Než jsem se vzbudila podruhé, Zdeněk už měl za sebou koupání moři, které bylo přímo před našimi okny. Pro něj se z toho stala tradice, mně by do vody okolo 15 stupňů nikdo nedostal.

Ubytování jsme měli zajištěné jen na první večer, nebylo jisté, jak se budeme přesouvat a stíhat, nechtěli jsme spěchat jen z povinnosti, že musíme dorazit na objednaný hotel. Pár míst jsme měli vybraných, ovšem na Kypru je toho k vidění opravdu hodně. Larnaku jsme se rozhodli nechat až na konec, ovšem stejně jsme zastavili hned po pár kilometrech od hotelu. Vlastně ještě ve městě se nachází velké jezero se slanou vodou, které na léto vysychá. Od prosince do dubna tady zimují velká hejna plameňáků i dalšího ptactva. Narazili jsme na ně náhodou, když jsme kolem nich projížděli. Bylo jich tu hodně, ale dost daleko od břehu, takže fotit se moc nedali. Ale viděli jsme je! Před pár lety jsem byli v Andalusii moc brzo, tak zahlédli plameňáků jen pár, tady jich bylo spousta.

Zdejší dálnice spojuje tři velká města na jižním pobřeží s hlavním městem Nikósii uprostřed ostrova. Je kvalitní, zadarmo, rychlost omezena na 100 km/hod a ta se většinou dodržuje. My jsme z ní brzo sjeli a pokračovali po okreskách. První postřeh ze silnic: v obcích se moc neřeší parkování, kdekoliv nechají auto u chodníku, udělají tak z dvoupruhové silnice jen jeden a půl pruhu. Někdy docela vzrůšo.  Zvlášť pro mne jako spolujezdce…Na ježdění vlevo jsem si zvykala fakt těžko.

Kolem středověké věž Alaminos Tower jsme minuli malý ženský klášter sv. Minase, který byl tak důkladně zrekonstruován, až vypadal skoro nový. Podobně opravené bylo i horské městečko Pano Lefkara. V zimě poklidné až ospalé městečko, kde ženy sedí před svými krámky a ručně vyšívají krajky, které pak nabízejí zákazníkům, doplňují obchody se stříbrem. Podle kapacity kaváren a hospůdek to tady musí být v sezóně turistický masakr.

Alaminos Tower
Svatý Minas
Pano Lefkara
Krajkářka

Jedna z nejzachovalejších pravěkých památek v celém Středomoří je k vidění na okraji městečka Choirokoitia, dokonce je vidět z dálnice, která tudy prochází. Neolitičtí zemědělci zde vybudovali vesnici už v 7. tisíciletí před naším letopočtem na jednom z kopců. K prohlídce atcheologické vykopávky i rekonstrukce čtyř kulatých obydlí.

Čtvrteční odpoledne jsme dojeli do druhého největšího z kyperských měst – Limassolu, zde nazývaného Lemesos. Břeh moře lemuje příjemná parková promenáda zakončená moderním přístavem pro jachty. Moderní stavby na pobřeží vystřídaly kousek od pobřeží klikaté uličky, staré kostely i byzantský hrad, ale při naší návštěvě se vše chystalo na velké ukončení masopustu s koncertem, na který odkazovaly všude přítomné obrovské papírové sochy.

1. ledna – Istanbul

Když se říká: Jak na Nový rok, tak po celý rok…tak to nás tedy čekají zážitky.

Vstávání už o půl sedmé, taxíkem na letiště, přelet z Kayseri do Istanbulu, přesun busem náměstí Taksim, procházka pěší zónou (hodně obchodů už byla před polednem otevřená) ke Galatské věži, ubytování, pěšky zpátky a přes Galatský most do centra, Egyptský trh s kořením (v jednom stánku vedle nakupujeme olivy a sýry snad po čtvrté ), neuvěřitelná tlačenice, Velký bazar, Sultanamed (Hagia Sofia je uzavřena, před Bazilikovou cisternou stojí delší fronta, což je škoda, protože je skvělá), čaj a kebab (hádejte, kdo si co dal 😉), zpátky na ubytování. A kousek od něj ještě večeře přesně v tom typu restaurací, které se snažíme vyhledávat – pár skvělých jídel, tady dokonce vystavených, aby si člověk mohl lépe vybrat. Do plněných vinných listů se doma nepustíme (přestože byly výborné), ale určitě musíme udělat lilky s  hovězím, jehněčí na zelenině i bulgur. Labužnická paráda! To byla ta pěkná tečka za tím naším příběhem ( v originále je tedy případem). Zítra nás čeká už jen přesun na letiště a návrat domů.

Až jak se už stalo tradicí: nestihli jsme všechno, musíme se tam vrátit. A rádi – Kappadokie je skvělá.

31. prosince – opět Göreme

Naše plány doznaly po včerejšku změny. Dnes dokončíme prohlídku okolí Göreme, skalní město Derinkuyu a údolí Ihlara musíme odložit. Tentokrát jsme jeli dolmušem jen do prvního městečka od Nevšehiru – Očhisaru. Do nejvyšší skály široko daleko byl vykután hrad, že kterého je rozhled po celém okolí.  Nám v rozhledu bránila slušná mlha, ale i tak to stalo za to se vydrápat po kluzkých schodech vzhůru.

Ještě náročnější byl sestup do údolí pod námi, vyhlášeném Pigeon valley, turecky Güvercinlik vadisi (neboli Holubí údolí). Krásně tvarované skály, zajímavé pohledy a výhledy, občas nahoru a klouzavě dolů. Určitě stojí za návštěvu.

Pigeon valley končí v Göreme, tak je asi jednodušší vzít cestu z této strany, ale my jsme měli v plánu ještě jedno údolí – asi nejfotografovanější místo celé Kappadokie – Love valley neboli Údolí lásky. Nejjednodušší je sem přístup od Göreme, a to autem. Šlapat 2 km po silnici se nám nechtělo (tedy mně 😁), tak jsme vymysleli trochu zacházku po polní cestě. Už z ní bylo Love valley hezky vidět. Dělila nás od něj jen skalní stěna, místy sice pozvolnější, ale stejně pokrytá sněhem. Takže ideální Zdeňkova zkratka (dle rčení Zkratka byla delší, zato méně pohodlná 😁). Zvládli jsme to. Sice jsme do Love valley přistáli po zadku, špinaví a s promáčenýma botama, ale zvládli 😂.

A proč je Love valley tak vyhlášené? Eroze tu vytvořila ze skalních věží útvary podobné penisům… Údolím se dá pokračovat směrem na Učhisar, ale my jsme se raději vrátili zpátky (po silnici 😁).

Blížil se silvestrovský večer museli jsme se přesunout do města Kayseri. Překvapivě to bylo docela jednoduché – z Göreme jezdí přímé autobusy, dokonce i rovnou na letiště. 
Göreme je naprosto zasvěcené turistům. Spousta hotelů, restaurací, ale ještě víc turistických agentur. Dokáží vám zajistit dopravu komkoliv, půjčit kola, motorku nebo teď v zimě častější čtyřkolku. Zajistí vám výlet horkovzdušným balónem nad bizarní krajinou i tančící derviše. Restaurace jsou slušné, ovšem bohužel turistické, a tudíž předražené. Dali jsme si tu oběd i poseděli při čekání na autobus, ovšem není to náš šálek kávy. Ten jsme zažili až v Kayseri, ale to předbíhám. V Kayseri před letištěm jsme hledali dopravu do centra. Taxíky jsou drahé, tady dokonce stály bez řidičů opuštěné. O kousek dál si Zdeněk všimnul městského autobusu o kousek dál. Řidič byl moc ochotný a vysvětlil nám (pochopitelně turecky), že nás tam vezme. Nad placením mávnul rukou, že je to na něj. Cesta měla stát 3 liry, ale pravděpodobně se dalo platit jen místní kartou. Zabookovamý hotel byl ve vedlejší uličce od hlavního náměstí. Bála jsem se, že Silvestrovský večer tady bude divoký, ale celou dobu se nedělo nic. NIC!! Po půlnoci bouchly tři petardy a zazněl jeden delší klakson. Z okna ve 4. patře jsem měla dobrý výhled a NIC – ani jediná rachejte!!Tou dobou už jsme měli v sobě výbornou večeři. Přesně takové podniky máme rádi. Jídelna, kam chodí místní, jídlo autentické chuti (ne zpotvořeniny pro turisty), čerstvé, přímo připravované, za rozumné ceny. Nik to měl nejlepší kebab (a že jich ochutnal 😁), dokonce na ayran měli speciální stroj (podle nás se musí jmenovat ayranovač 😉), který ayran správně napěnil a stáčel se do mosazných kalíšků, žádný plast. Doporučuji! ( jméno dohledám).

Takže:

Šťastný nový rok 2019, ideálně v dobré společnosti a na cestách.

30. prosince – Göreme

Počasí se od včerejška změnilo. Trochu se oteplilo, zatáhlo….a začalo sněžit. Na krásně uklizené chodníky (inu, Turecko 😀), připadlo dalších pár centimetrů.

Pojmenování Kappadokie je prý z perštiny a znamená Země krásných koní. Podle mě by se měla jmenovat Země krásných skal. Ty jsou tu všude a zvláštních tvarů. Kdysi dávno tady byly sopky a vyvržený popel se přeměnil na zvláštní měkkou horninu – sopečný tuf. Ten nakonec zvětral do podoby kuželů a sloupů s pokličkami, tak zajímavých, že se na ně jezdí dívat lidé z celého světa. Nejvíce na jednom místě je jich v okolí městečka Göreme, kam míříme i my.

Kappadokie bývala samostatným královstvím uprostřed Malé Asie, než ji spolkli Římané. Pak patřila dlouho k Byzantské říši, hodně jejích obyvatel tvořili řečtí křesťané. Ti byli vyhnáni během jediného týdne roce 1924 a část území zůstala neobydlená. Právě Řekové využívali od středověku zdejší skály jako útočiště a vybudovali si tu celá města zahloubená do skály. Jedno z těchto měst je zachované vedle Göreme, a tak z něj bylo vytvořeno muzeum pod širým nebem (open air muzeum). V měkké skále tu zůstaly vyhloubené domy i kostely, v některých nádherné byzantské nástěnné malby. Prohlídka byla zajímavá, ale bohužel – byla tu také spousta turistů snad z celého světa. Část se chovala, jako kdyby viděla sníh poprvé v životě (což je klidně možné 😁), a tak podstatě zvýšila počet nafocených selfíček. Navíc nově napadlý sníh nepříjemně klouzal (zvlášť když někteří měli na nohou boty podobné tanečním lakýrkám 🙄), takže všichni se pohybovali velmi pomalu a opatrně. Předpokládám, že teď je období hodně mimo sezónu, a i tak to byl mazec. Pro mě na hranici únosnosti (např. jediný dámský záchod pro celý areál 🙄), v sezóně bych se tomuhle místu určitě vyhnula.

Zdeněk byl davy natolik rozhozený, že hned u areálu opustil chodník a zamířil přímo mezi okolní skály, které jsou protkané spoustou cestiček. Tím jsme se ocitli úplně sami v nádherné krajině. Občas nám sice sníh znesnadňoval pohyb a dokonce nás donutil k sjezdu po zadku dolů, protože ani klouzání po nohách nepřicházelo v úvahu. Ale bylo krásně. Přestalo úplně sněžit a po chviličkách vykouklo i sluníčko. Dokonce byla otevřena i jedna „hospoda na mýtince“. Vedle nádherného kostelíka Cross church fungovalo občerstvení s čerstvými džusy a svařeným vínem.

Většina našeho plánu na dnešek zůstala nesplněná, takže se sem ještě zítra vrátíme a uvidíme…

29. prosince – Konya

Pokud pojedete do Turecka k moři, skončíte nejspíš někde na jižním pobřeží u Antalye. Pokud ovšem cestujete za krásami této obrovské země, musíte vidět Istanbul, Pamukkale a Kappadokii. Nám už z tohoto seznamu zbývá jen to poslední místo – Kappadokie. Většina turistů sem jezdí v létě, nejlepší období je jaro nebo podzim, ale my sem míříme uprostřed zimy. Napsala jsem si Ježíškovi o novou péřovku, tak ji tady otestuji. Protože neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení 😀.

V pátek večer jsme přiletěli do města Konya (s mezipřistáním na Istanbulském letišti Sebiha Gokcen) a přivítalo nás mrazivé počasí – teplota -6°C a sníh. V Praze bylo určitě o 12 stupňů tepleji.  Ještě minulý týden tady byly stejné teploty jak u nás, ale rychle se tu ochladilo. Vypadá to opravdu na zkoušku odolnosti a vybavení. Turecko je tak obrovské, že se vyplatí létat i ve vnitrostátním měřítku. A také to tak hodně lidí dělá. Takže z Istanbulu do Konyi jsme letěli plným airbusem A320, stejným jako při letu z Prahy. Klasické aerolinky Tukish Airlines zde doplňuje nízkonákladovka Pegasus.Přestože název Konya bude znát v Česku málokdo, je to město s 3/4  milionem obyvatel a dlouhou tradicí. Nejznámější je dnes v celém Turecku jako místo působení Rúmího, súfijského mystika z Persie, kterému se zde říká Mevlana. Kolem jeho hrobu vznikl súfijský klášter, kde mniši meditují i prostřednictvím tance, který je známý jako tančící derviši. Dnes je tu velmi navštěvované Muzeum Mevlana, prý bylo v roce 2017 nejnavštěvovanější v celém Turecku, a to je co říct. 

Probudili jsme se do velmi mrazivého rána, v -10°C byly ulice skoro vylidněné, kdo musel vystrčit nos z domu, byl důkladně zachmlán. Postupně se ale oteplovalo, tak v poledne ukazoval teploměr už jen -3°C. Na moc velké procházky po ulicích to nebylo, tak jsme zasedli na pravý turecký čaj i pravou tureckou kávu. Muzeum Mevlana bylo zajímavé, a dokonce se tu objevili i další turisté – skupina z Číny a druhá z Indie. Nevím, co pro ně představoval mystik z 13. století, že sem vedly jejich kroky v tomto mrazivém počasí.Pro nás byla Konya jen vstupním letištěm do Kappadokie, pro jsme museli pokračovat autobusem (skvělé turecké autobusy jsou na samostatné téma, takže někdy jindy 😀)dál na východ. Další dva dny strávíme v okolí města Nevšehir. 

Tentokrát nás okolnosti donutili, abychom si zajistili ubytování už z domu a nesháněli ho až na místě. V Nevšehiru jsme měli problém najít podle navigace objednaný hotel. Opravdu jsme bloudili. Ptala jsem se mladíků, jestli neznají adresu (čekala jsem, že by mohli umět trochu anglicky, protože jinak se tu s angličtinou nechytáme), ale odpovídali stejně – pomalu, jasně a turecky. Ještě že gesta a tón řeči jsou mezinárodní. V místě, kam nás dohnala navigace, jsem oslovila dva muže, kteří vyšli před čajovnu. Po mnoha diskuzích a telefonování nás naložili do stařičkého auta a odvezli nás k jinému hotelu, kde jim konečně poradili. Po dalších deseti minutách jízdy v pomalé koloně nás naši zachránci vyložili před hotelem. Díky bohu za ochotné lidí. Teď bydlíme v krásně vytopeném pokoji, po skvělé večeři a vařící sprše se připravujeme na zítra – celý den budeme v přírodě.

1. prosince – Valencie

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery. 

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle).Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce.  Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet.  Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas

21. – 22. července – Biškek

Kyrgyzské hlavní město se jmenuje Biškek, ale zkušenější generace bude znát ze školy jeho předchozí jméno Frunze, které mělo od roku 1926 až do roku 1991 po blízkém spolupracovníkovi V. I. Lenina. Má skoro milion obyvatel, ale na mě působilo jen jako ošuntělé město balkánského typu. S přirovnáním k Balkánu jsem před třemi týdny začínala a celá cesta mě tento první dojem jen potvrdila. Historické centrum chybí, protože bylo založeno na konci 19. století jako vojenská pevnost. Bylo pro ní vybráno strategické místo na tradiční Hedvábné stezce.

Střed města představuje náměstí Ala-too s budovou národního muzea a obrovskou vlajkou s vojenskou stráží. Vedle ní původně stál na vysokém podstavci obrovský Lenin, dnes ho vystřídala Svoboda….Na rozpáleném náměstí stříkaly fontány a kolem nich stromy obsypané velkými květy. Chvíli jsem si myslela, že mne šálí zrak…všechny listy a květy zaručeně nezvadnou, jsou totiž udělané z látky. Ale příjemně mne zde překvapila socha Čingize Ajtmatova, kterého jsem v mládí ráda četla (a jeho Popraviště mi dodnes nevymizelo z paměti). Ani jsem netušila, že je to Kyrgyz.

Kousek před náměstím nás zaujala ještě jedna budova, na první pohled státní a významná v typickém socialistickém slohu, ale nebyla nijak označená a ani z mapy se nám nepodařilo zjistit, co to je. Až doma jsme dohledali, že se jí říká tzv. Bílý dům a je sídlem partlamentu i prezidenta. 

Pár zajímavostí by se ale v Biškeku našlo. Mezi hlavními tepnami města se rozkládají parky v délce několika kilometrů, někde jsou sochy, jinde dětská hřiště, ale ve všech příjemný stín pod korunami stromů. Druhou zvláštností jsou mělké kanálů vedoucí podél chodníku, v některých z nich teče stružka vody. Může to být klimatizace k ochlazení rozpálených ulic, možná spojená s úklidem odpadků.

Jako vždy jsme navštívili zdejší trh, v Biškeku je největší Osh bazaar. Museli jsme totiž koupit jako suvenýr typické kyrgyzské čepice. Začíná se z toho stávat tradice, ještě pár cest a otevřeme muzeum pokrývek hlavy. Výborně jsme se na trhu také najedli ve vývařovně pro místní, takové podniky bývají vždycky lepší než restaurace určené turistům. Ale tradice už pomalu porážejí nové vymoženosti. V centru vznikají restaurace západního typu, fastfoody, kavárny i nákupní centra. Vypadají skoro stejně jako u nás. Jen si ale představte, když si budete chtít koupit v nákupím centru jako je např. pražské Palladium koupit boty a nabídnou vám jasné padělky, i když za hezkou cenu. Inu, jiný kraj…Celkově pro mne je Biškek zklamáním, prostě jen přestupní stanice před výletem do mnohem zajímavějších částí Kyrgyzstánu. 

18.- 20. července – Ala Archa aneb jak jsem nezdolala Učitěľa

Na místo počátku našeho posledního kyrgyzského dobrodružství jsme nejeli z Biškeku daleko, stačil taxík, který jsme zastavili před hostelem. I z centra města je vidět pohoří Ala Archa jako vysoká bílá hradba. Do třiceti kilometrů na jih se rozkládá národní park s několika vrcholy, které šplhají až k pěti tisícům metrů. Krásná divoká příroda, kde se nesmí pást dobytek (a ani koně) je ideálním místem odpočinku pro obyvatele „rušného“ velkoměsta. Všude dobře značené stezky, údolím podél říček i strmě stoupající k zasněženým vrcholkům. Pro místní je to hlavně ráj pro horolezce.

Stoupáme….

První den jsme pouze vystoupali k chatě Racek. Obnášelo to zdolání 1000 výškových metrů, ale mně se šlapalo hodně špatně. Své udělala únava z předchozích dní, ale hlavně jsem šla extrémně na těžko. Předchozí treky jsme se vždy vraceli do stejného kempu, takže malý kousek věcí jsme si tam uschovali. Kdo by se chtěl tahat se špinavým prádlem na zádech. Tentokrát jsme ovšem věděli, že se do stejného hostelu vracet v žádném případě nebudeme. Malý pokojíček ve sklepě bez oken, kde rozehřátý vzduch rozhání jen malý větrák na stropě, to už nebudeme opakovat. Takže vše s sebou. Pro mě to mohlo být klidně i dvě kila navíc.Cesta k chatě vedla kolem Rozbitého srdce, přes divoké horské říčky, pod vodopádem i příkře do skalní stěny. Než jsem se vydrápala nahoru, měli kluci postavený stan na začátku úzkého údolí, po hraně kterého tekl malý potůček, tedy spíš stružka, která sváděla vodu z tajícího sněhu do údolí. Dozvěděli jsme se, že se v předešlých dnech vždy večer rozvodnila a zatopila přesně to místo, které jsme si vybrali. Nedalo se nic dělat – postavený stan i všechny vybalené věci jsme pro jistotu přestěhovali o kus nahoru proti proudu.Zbytek dne do setmění jsme se věnovali průzkumu. Tábořiště se ukázalo docela velké, bylo jasné, že je to oblíbená lokalita pro kyrgyzské horolezce, zahraniční turisté byli v menšině. Chatu představovala větší budova z vlnitého plechu, kde bylo možné se najíst, posedět na baru i přespat. Nám stačilo, že měli coca colu a pivo, přestože bylo teplé. Když si představím, že všechno musel někdo vynést zádech… Klobouk dolů.

Chata Racek

Další zvláštností bylo umístění záchodů. V naší části údolí pramenily zdroje pitné vody, tak se plechové kadibudky nacházely na druhé straně ledovcové morény – prudkým kamenitým svahem asi 15 výškových metrů. Zase byla příležitost kochat se v noci nádhernou oblohou s neuvěřitelným množstvím hvězd. Víc hvězd jsem nikdy neviděla.

Kadibudka visící nad údolím

Taky jsme našli místo, kde začíná náš trek, abychom ráno za šera nebloudili. Ráno jsme se zapojili do „vláčku“ ostatních turistů, kteří se vydali zdolat Učitel’a, tedy Pik Učitel’a, horu vysokou 4540 m. n. m.Zatím jsme fungovali tak, že mi chlapi brzy utekli a někde na mě čekali, brzy bylo jasné, že to dnes bude jinak. Nikovi nebylo dobře od žaludku, já se cítila pod psa víc než obvykle a Zdeňkovi byla brzy zima, když na nás čekal. Chvíli (tedy asi tři hodiny) jsme se s tím prali, ale pak jsme se s Nikem otočili zpět do údolí. Zbytek dne jsme prospali… Zdeněk se za nás vyškrábal až na vrchol a mohl se kochat nádhernými výhledy. Počasí přesvádělo svoji nejlepší tvář. V uplynulých dnech často pršelo dokonce nám říkali jiní turisté, že zde zažili jedenáct bouřek ve třech dnech….

Vláček začíná stoupat
Svítá
Nádherné výhledy na ledovec

Druhý den jsme už jen zklesali do údolí. Tedy…Počasí ví, že mě nejvíc zrychlí bouřka (stačí pouze výhružné hřmění), takže si ji na mě přichystalo… Dole jsme ještě složitě řešili přesun pět do Biškeku. Od hotelu Ala Archa je to ke vstupu do národního parku, odkud jezdí maršrutky do měst, necelých 12 km nudné cesty po silnici. Auta kolem nás téměř nejezdila, takže jsme se vlekli v slušném vedru sami. Nkonec nás zachránilo auto, do kterého jsme se vecpali ke dvěma Dubajčnům a jejich řidiči. Byli moc milí a ochotní, prý se sem vydali ochladit se od dubajských teplot…. :-))

17. července – do Biškeku

Předchozí večer jsme se rozhodli opustit Son kol a ráno na nás čekal nelehký úkol – zajistit si dopravu do civilizace. Turisté sem přijíždějí buď mikrobusem cestovnní kanceláře, nebo taxíkem a cestu mají zajištěnou dopředu. Tím, že jsme si nebyli jistí, jak dlouho tady vydržíme, jsme museli tenhle problém vyřešit na místě. Znamenalo to počkat, zda se nenacpeme do některého z odjíždějících turistických drožek (tři dospělí a s nimi tři velké batohy – to bylo bez šance). A nebo si někoho stopnout. Ovšem pravděpodobnost nebyla moc veliká. Poměr projíždějích aut ke koním byl tak 1:20. Po půl hodině Zdeněk zastavil druhé auto, které kolem nás projíždělo po prašené cestě. Po chvíli smlouvání jsme usedli do starého žigulíka, který měl ovšem sportovní sedačky i volant. Bylo vidět, že si ho majitel hodně šlechtí. Jak jsme obšem brzy zjistili pouze uvnitř. Hned po kilometru jízdy jsme zastavili uprostřed brodění malé říčky. Řidič vyběhl, nabíral vodu do petky a chladil motor. Pak jsme stavěli ještě několikrát. Byl schopen zajet i k pasteveckým jurtám a prolívat motor vodou z kbelíku, kterou mu nosil malý chlapec. Naštěstí se cesta brzy překlopila na klesání a to stařičký žigul dával lépe. Mladíka, který si jel k Son kolu neúspěšně zarybařit, celou cestou zajímalo, kolik u nás stojí auta, hlavně za kolik by byl jiný žigulík. Prostě odborník!

Jurty v ranním slunci

Náš „taxík“ (Zdeněk domlouvá cenu)

Stojíme uprosřed brodu (a řidič chladí motor)

Pro poslední trek v Kyrgizstánu jsme si vybrali pohoří Ala Archa, které se nachází kousek na jih od hlavního města Bišketu, a tak naše další cesta musela směřovat tam. Přejezd jsme zvládli velmi moderní maršrutkou po dálnici. Na ubytování přes Booking jsme to z konečné měli asi dva kilometry, ale v rozpáleném městě to nebylo moc příjemné. Navíc cesta nás zavedla skrz největší zdejší tržistě – Oš bazar. Tam jsme měli problém promotat se s našimi batohy všemi přístřešky a slunečníky, navíc nic nezbourat. Dali jsme to! Ubytování nebylo, jak jsme si představovali, aspoň že o kus dál byla restaurace s točeným pivem s slušním jídlem, velmi podobná všem moderním podnikům po celém světě. V nabídce měli hamburgery, pizzu, ale také dobré šašliky a šiškebab. Poslední načerpání energie a zítra zase do hor.

16. července – Son kol

Po dvou hodinách stoupání po částečně nezpevněných silnicích jsme se dostali na sedlo se zbytky sněhu a za ním v plochém údolí se ukázalo rozlehlé jezero – Son kol. Kolem něj v nadmořské výšce 3000 metrů byly vidět nizoučké porosty spásané trávy a rozeseté skupinky jurt, ve kterých bydlí přes léto rodiny pastevců, a v dálce za nimi se zvedal horský hřeben.

Problém, jak tady budeme hledat ubytování, za nás vyřešil náš řidič, mladý domácí z Kočkoru. Jurty určené pro turisty jsou v západní části jezera, kam se dá dostat dvěmi vyjetými kolejemi v písčité půdě a přebrodit i jednu horskoku říčku, ale to vše se dá zvládnout i normálním autem a trochou odvahy. Dohodil nám jednu z jurt, kterou provozuje maminka jeho kamaráda, paní Dilbara. Pro turisty také vaří (ono by to ani jinak nešlo) a domlouvá další aktivity, třeba výlety na koních u jezera nebo do hor. Na oběd jsme zůstali i s pěticí Poláků, se kterými jsme se předtím potkali v Tosoru. Ochutnala jsem končeně kumys – zkvašené kobylí mléko, ale nijak mě nezaujalo.  Ovšem splněno – kumys ochutnán. Po jídle měla paní Dilbara chvíli, abychom si popovídali o rodině a tak. Zvláštní bylo, že tato vystudovaná hydroinženýrka během roku prodává oblečení na tržnici a v tři měsíce v roce se stará o turisty u Son kolu, protože stát platí špatně. Prostě peníze vládnou světu…

Vnitřek tradiční jurty

Odpoledne jsme si půjčili jednoho koníka, abych já i Nik vyzkoušeli jezdit sami, ale žádná sláva to nebyla. Jsem asi moc měkká. Koník byl líný, každou chvíli zastavil nebo chodil dokola, takže nás to brzy přestalo bavit. Jediný, kdo ho dokázal bez problémů ovládat, byl Zdeněk. Dostal se ním docela daleko i ho zrychlil z líné chůze. Na výlet na koních to tedy nevypadá. Já jsem šla raději fotit a Nik se přidal k mladíkům, kteří čutali do míče. Po příjezdu našeho domácího se jich tam brzy objevilo snad dvanáct, ale bylo vidět, že ce cítí lépe na koni než s míčem u nohy.

Večer se objevili další turisté a plechová bouda sloužící jako jídelna praskala ve švech – prostě správný turistický průmysl. A tedy nic pro nás. Zdeňka navíc začala bolet záda, takže jen s velkými obtížemi prošel dveřmi jurty, které měly na výšku tak 140 cm. Koně ne, jurta ne, moc turistů a bylo rozhodnuto. Je to tady hezké a zajímavé, ale jedna noc nám bude stačit. Zítra se přesuneme do Biškeku…

Já jsme si užila ještě krásného západu slunce ve společnosti koní a brzy na kutě. V jurtě byla postavena i malá kamínka, ale my se raději zachumlali do teplých dek. Když po nějaké chvíli přišla ještě paní Dilbara, aby odstěhovala jednu z našich prázdných postelí do druhé jurty, protože přijeli další turisté, naše rozhodnutí se utvrdilo…Zítra pryč!