Archiv štítku: Itálie

27. října – Lago di Como

Miláno bylo zajímavé, ale velkou (jestli ne větší) přitažlivost má i jeho okolí. Leží sice v rovině, ale na dohled od něj se už stoupají vrcholky Alp a v jejich údolích se rozhládají jezera podobná norským fjordům. Největší z nich jsou Lago di Garda, Lago Maggiore a Lago di Como. Poslední z nich je naším cílem, protože k němu směřují vláčky, které se prohánějí kousek od našeho bydliště. Končíme na jižním konci jezera, které z vrchu připomíná písmeno Y, v městečku Como, podle něhož získalo pojmenování. Jezero má zvláštní příjemné mikroklima, takže funguje jako klimatické lázně. Na 170 km dlouhém členitém pobřeží se rozkládají malebná městečka s úzkými uličkami, barevnými domy a nádhernými zahradami. A také se spoustou vyhlášených pláží, přístavů a kotvišť pro všechna plavidla, která neustále křižují vodní hladinu.

Nad hladinu jezera v nadmořské výšce kolem 200 metrů nad mořem stoupají prudké kopce, které dále přechází do alpských vrcholů. A jeden z těchto kopců byl naším dnešním cílem – Monte Bisbino. Městečko Como jsme jen prosvištěli, protože pro nás představovalo jen přestupní stanici, kde jsme přesedli na místní autobus do městečka Cernobbio. Odtud už jsme jen stoupali po svých po staré štětované cestě příkře vzhůru přes horskou vesničku Madrona. Kolem nás barevné (inu, konec října. i když teploty připomínaly spíše naše léto) listnaté lesy se spoustou jedlých kaštanů a nádherné výhledy na jezero pod námi, které se měnily v každé zákrutě. Stoupání mě stálo hodně sil, protože vrcholek Monte Bisbino ční do výšky 1325 metrů nad mořem, takže jsme museli vystoupat více než 1100 metrů. V teplém a slunečném počasí ze mě tekly čůrky potu a v kapičkách stékaly z nosu. Určitě jsem se zpotila nejvíc z celého roku, a to byl letošek opravdu teplý.

Na vrcholku se nachází kostelík a alpská restaurace, kde jsme se chvíli občerstvili pivem a pořádným italským espresem, pak jsme spěchat zase dolů, protože dny jsou již krátké a před námi ještě 14 km pozvolného klesání. Dvě stě metrů pod vrcholem probíhá švýcarská hranice, takže jsme se kousek prošli i ve státě, který jsme ještě nenavštívili. Cestičky v lese plném spadaného listí se hledaly špatně, takže v jednu chvíli jsme zjistili, že se jdeme po jiné cestě, na tu správnou jsme museli sklouznout dolů asi 100 metrů po klouzajícím listí plném ostrých ježatých slupek jedlých kaštanů. Přežili jsme, ale bylo by to návrh na speciální adrenalinovou sportovní disciplínu.

Někde v dáli i Mont Blanc

Dolů na břeh jezera Como jsme se dostali, až když se začalo rozsvěcet pouliční osvětlení. Pokusili jsme se zrychlit nastoupením do autobusu, abychom stihli dřívější vlak, ale silnice kolem jezera prožívaly dopravní špičku, takže bychom byli rychlejší i pěšky. Velký podíl měl na tom nejspíš i probíhající fotbalový zápas místních Como 1907, hrajících třetí nejvyšší italskou soutěž. Diváci dokázali udělat takový hluk, že si neumím představit atmosféru Série A. V městě policie regulovala dopravu, supermarkety neprodávali alkohol, všude zmatek. My jsme ovšem využili volnou hodinu do odjezdu vláčku ke korzu podél břehu krásného jezera Lago di Como.

26. října – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita

Tivoli – luxusní letovisko Římanů

Chaty a chalupy nejsou fenoménem jen pro současnost, ale víkendová a letní sídla zakládali už staří Římané, především proto aby mohli opustit rozpálené město. Císař Hadrián si vybral pro své letovisko kopce na východ od Říma, konkrétně vesnici Tibur, kde nakonec strávil většinu svého života. Dnes ji můžeme znát pod názvem Tivoli a z centra města je to necelých 30 km. Používá se pro ní název Hadriánova vila, i když v zahradách o rozloze přes 100 ha se nachází pozůstatky mnoha honosných budov – paláce, knihovny, chrámy, amfiteátr, lázně, tělocvičny, promenády a bazénky s vodotrysky. Císař Hadrián hodně cestoval po své veliké říši a vše, co viděl, ho inspirovalo, takže na ní můžeme vidět řecké i egyptské vlivy. Vila bývá považována za nejluxusnější stavbu Římské říše. Někdejší velkolepost je vidět na mozaikových podlahách, freskách i na více než pětistovce dochovaných soch. Dnes je tato rezidence pod ochranou UNESCO.

Zajímavé je, že v tak malém městečku jako Tivoli, se nachází ještě jedna památka UNESCO. S koncem Římské říše neztratilo toto místo nic ze své atraktivity. Přímo v centru na vrcholku kopce najdeme renesanční Villu d´Esté s nádherně zrekonstruovanými nástěnnými malbami. Villa byla vybudována v 16. století v prudkém kopci. Nejkrásnější jsou ovšem terasovité zahrady s spoustou prýštící vody. Složité umístění zahrad do svahu se nakonec změnilo v přednost. Schodiště spojují jednotlivé terasy a umožňují nezvyklé průhledy. Ale největší zajímavostí je spojení s vodou. V parku najdeme 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží, 50 fontán, což s něj činí jednu největších vodních zahrad v Evropě. Vodní živel doplňují zajímavé stromy, keře a květiny (tedy pokud zde nejste v únoru jako my ), ale také různé branky, altánky a sochy. Její krása byla oceněna v roce 2007, kdy získala titul Nejkrásnější evropské zahrady.

V městečku se s Tivoli by stálo za návštěvu i tak. Jeho malebné úzké uličky, gotické domy i původní středověké obytné věže. Z kopce je krásný výhled po okolí, např. na velké travertinové lomy. Navíc se zde skrývá ještě park u Villy Gregoriana, který obsahuje starořímské památky, vodopády i umělé jeskyně. Pokud by vám název toho místa byl povědomý, bude to nejspíš díky stejnojmennému zábavnímu parku v dánské Kodani. Ale spojitost tady je. Podle italského Tivoli byl pojmenován pařížský park Jardin de Tivoli, odtud se inspirovalo dánské zábavní centrum.

Takže pokud budete hledat cestu z rozpáleného Říma, zamiřte jako římští patriciové k moři (třeba do Ostie) a nebo do kopců do Tivoli. Obojí stojí za to!

Tiramisu

Vždycky se snažíme využívat kvalitní a pokud možno originální suroviny. A s tím může být problém. Naštěstí mívá řetězec Lidl dny jednotlivých národních kuchyní a nabízené potraviny chutnají tak, jak správně mají.

Právě probíhají Italské dny, takže se náš špajz zaplnil plechovkami rajčat, různými druhy těstovin i originálními slanými tyčinkami grissini (jsou dost suché, ale to nevadí – normálně se tyčinky namáčejí do skleničky s olivovým olejem a šup s nimi do pusy).  V lednici se objevila gorgonzola, mortadela i speck delle Alpi. Ale hlavně jsme se rozhodli, že tentokrát z originálních surovin vytvoříme pravé tiramisu. Pochopitelně, že jsme už kdysi dávno dělali něco jako  (Nik by použil moderní slovo „fakeový“) tiramisu z českých kulatých piškotů a pomazánkového másla s lučinou, ovšem originál je originál. Takže tentokrát jsem v Lidlu zakoupili mascarpone a podlouhlé cukrářské piškoty Savoiardi.

Výsledek obrázku pro lidl mascarpone
https://www.modrykonik.sk/forum/recepty/kde-sa-da-kupit-mascarpone-2/

https://www.kupi.cz/sleva/piskoty-cukrarske-italiamo

 

 

 

 

 

 

 

 

Zajímavé je, že tenhle recept není tak tradiční, jak jsem předpokládala. Přestože podobné recepty existovaly již v době renesance, jeho novodobá podoba vznikla v městě Treviso až v roce 1970. Nemá za sebou ani 50té narozeniny, ale od té doby se z ní stala pochoutka celosvětové známá. Vycházím z myšlenky, že nejlépe umí udělat místní laskominy místní kuchař. Takže jsem si vybrala recept, podle kterého tiramisu připravil televizně profláknutý Ital Emanuele Ridi, jen jsem pro naše potřeby zvojnásobila suroviny.

http://pascalsbistro.com/2017/07/20/dinner-specials-26/

Než celý desert zkompletujeme, musíme připravit pár věcí. Začneme uvařením silné kávy – espresa nebo instantní, aby mohla chladnout. Dále si připravíme krém. Do vaječných žloutků přidáme cukr a ručně vyšleháme, až změní barvu na světlejší. Potom ve žloutkové pěně rozmícháme mascarpone. K bílkům přidáme špatku soli, která pomůže vytvořit pevný sníh, potom ho lehce zapracujeme do žloutkové směsi. Do vhodné čtvercové nádoby (nebo do několika menších misek) vyskládáme cukrářské piškoty, které jsme před tím namočili do chladné kávy (může se do ní přidat trocha likéru Amaretto) nalité na talíř, aby nacucali tak do poloviny. Na první vrstvu piškotů navršíme polovinu směsi a pak přidáme další vrstvu z piškotů. Poslední vrstva je z vaječné směsi s mascarpone. Na ní přes sítko nasypeme kvalitní kakao. Pak už zbývá nechat tiramisu odležet aspoň dvě hodiny v lednici.

Originální recept Emanuele Ridiho je tady:

500g Mascarpone
5 lžic cukru krupice
5 vajec
2x malý panák Amaretto (nebo mandlové aroma)
hrnek silné černé kávy
1 balení Savoiardi (italské dlouhé piškoty obalené v cukru)
tmavé kakao na posypání

Spaghetti aglio, olio, peperoncino

Těstoviny jíme docela často a mám pocit, že se jich nikdy nepřejím. Pocházejí z Itálie, kde existuje první záznam o jejich vaření už s přelomem letopočtu, takže asi dva tisíce let. Jejich výroba je vlastně úplně jednoduchá. Těsto nemusí kynout, jen se spojí mouka a voda, mohou se přidat vejce nebo další přísady, které těsto třeba obarví. Italové tradičně používají mouku ze speciální tvrdé pšenice – semoliny, ale dnes se dají sehnat i těstoviny celozrnné, pohankové nebo špaldové. My vyhledáváme klasiku. Určitě se vyplatí koupit kvalitní těstoviny, vyzkoušet různé značky nebo si přivést originální těstoviny z Itálie, tam nemůžete šlápnout vedle. Nekvalitní těstoviny totiž zkazí celé jídlo, i kdyby jste k nim udělali super omáčku. Druhým způsobem, jak těstoviny změnit na příšernost, je jejich rozvaření, navíc se tím prý zhoršuje jeho stravitelnost.

Těstoviny se vyrábějí v různých tvarech a délkách, mohou být plněné (třeba tortelliny nebo ravioli) nebo neplněné, dlouhé špagety nebo placaté nudle linguine, tagliatelle nebo fettuccine, různě silné „trubky“ penne, cannelloni či maccheroni, zvláštní tvary např. mašličky (farfalle), ouška (orecchiette), vřetena (fusilli), kola od vozu (rotelle).

Výsledek obrázku pro druhy těstovin
http://janinynaminy.webnode.cz/news/pasta-mio-preferito/

 
A naše nejoblíbenější úprava špaget? Určitě kombinace aglio – olio – peperoncino
Na trochu olivového oleje (olio) lehce opečeme na plátky nakrájený česnek (aglio)a najemno nakrájenou chillinku (peperoncino). Špagety uvařené na „skus“, tj. al dente, přidáme k česneku s větším množstvím nakrájené petrželové natě a prohodíme. Občas vytuníme nakrájenými sušenými rajčaty. Před podáváním posypeme nastrouhaným parmazánem (parmigiano reggiano). 
Mňam…
spaghetti-aglio-olio-e-peperoncino
obrázek z http://dettinapoletani.it/spaghetti-aglio-olio-e-peperoncino/

Spaghetti alla carbonara

Zdeněk má rád spaghetti alla carbonara, ale tvrdí, že v žádné české restuaraci je neumí správně udělat. Takže si je dává v Itálii, a nebo, jako dneska, si je udělá sám doma.

Příprava je úplně jednoduchá:
Uvaříme kvalitní těstoviny na skus.
Na pánvičce opečeme italskou panchettu, velmi podobná je naše anglická slanina, takže ji můžeme použít, aniž bychom měli pocit, že něco „babicujeme“. Plátky slaniny nakrájíme na proužky nebo na kostičky a můžeme pod ně nalít kapku olivového oleje nebo je nechat vypéct na vlastním tuku.
Během přípravy si rozšleháme žloutky nebo celá vejce. Směs osolíme a hodně opepříme čerstvě namletým pepřem (a u nás se přidá ještě sušené chilli, ale to už bych ani nemusela psát, to se rozumí samo sebou)
Uvařené těstoviny slijeme, přidáme na pánev ke slanině a rychle prohodíme. Nezbytné a důležité: teď pánev sundáme z plotýnky!  Žádné smažení a opékání!! A ihned, dokud je vše rozpálené, zalijeme rozšlehanými vejci. Vejce se nesmí vařit, jen musí na teplých špagetách ztuhnout, jen tvoří takový film pokrývající těstoviny, nejsou úplně vařené. Určitě nejsou suché! Je potřeba opatrně, ale přesto intenzivně míchat, aby se vejce nepřichytila na dně a špagety nebyly slepené. 
Na povrchu porci ještě posypeme strouhaným parmazánem, opět opepříme a šup s talířem na stůl. Spagetti alla carbonara se okamžitě podávají a nedají se ani ohřívat.
Suroviny: 500g špaget, 6 žloutků nebo 4 vejce, 200g slaniny, 100g parmezánu, kapka olivového oleje, čerstvě mletý pepř (a pro chillifiliky sušenou nebo čerstvou chillinku)
 
Fotka http://ilkim.it/la-pasta-alla-carbonara/