Archiv rubriky: Kuba netradičně 2020

Kubánské pláže jako z prospektů: Cayo Coco

Cayo Coco je asi nejméně pravděpodobné místo na Kubě, kde bych si samá sebe uměla představit. Plážové resorty s all inclusive, kde  plastový náramek na ruce je vstupenkou všude, to není můj šálek kávy. A přes to sedím na bělostné pláži na břehu nejkrásnějšího moře, které hraje všemi barvami modré a užívám si kousek pravého karibského ráje.  

Korálové ostrovy na severu, ke kterým patří i Cayo Coco, se souhrnně nazývají Královské zahrady a bývaly od pevniny odděleny mořem. Dnes se sem návštěvníci mohou dostat přes asi dvacet kilometrů dlouhý umělý násep po silnici. Návštěvníci znamená zahraniční turisté, protože pro místní Kubánce je sem přístup povolen, jen pokud tu pracují. Na ostrovech nebylo nikdy trvalé osídlení, neboť tu chybí zdroj pitné vody, ovšem dnes je voda dopravována z pevniny dlouhým potrubím, aby mohlo Cayo Coco pohostit turisty s žádanou zahraniční měnou.

Jižní strana ostrova patří mangrovům a divokým ptákům, sever zabraly hotelové komplexy se slunícími se turisty. Pláže ovšem stály za to. Kdyby někdo toužil fotit reklamu na Karibik, Cayo Coco je to pravé místo. Dlouhé pláže s bělostným pískem, neskutečné barvy azurového moře, které se lehce svažuje. I vlny byly jen lehké houpání. Teplota vody byla příjemná okolo 24C, tudíž osvěžující, protože i ve stínu panovaly teploty okolo 30 st. Vůbec se nedivím, že hlavní část osazenstva představují Kanaďané, kteří se sem jezdí ohřát z mrazivých severských zim. Pro ně tady vzniklo malé letiště, díky kterému jsme sem také přijeli – odsud budeme za dva dny odlétat.

Všechny hotely počítají s minimálně týdenní dovolenou, my potřebujeme jen dvě noci. Jediné cenově dostupné přenocování jsme našli pár kilometrů od pobřeží, v replice domorodé vesnice Sitio la Guira s dřevěnými chatkami a malou restaurací s barem, mezi kterými je umístěna expozice domorodé zvířeny – slepice, perličky, holubi i králík. Abych úplně nekřivdila, ukazují i trochu něco exotického – vodní želvy, malého krokodýla a jednoho dravého ptáka, asi supa. Já byla ovšem unesena z nádherného zeleného kolibříka, který tu žil přirozeně a poletoval kolem jak malý jiskřivý drahokam. Důvodem, proč se ve vesničce zastavují plážoví turisté s průvodcem při cestě kolem ostrova není zvířena, ale hovorná Maria a její vyhlášené koktejly. Nejvíc času tu ovšem trávili místní řidiči turistických autobusů, protože to bylo jediné místo široko daleko, kde nebyly ceny předražené.

Široké silnice jsou stavěné pro velký turistický ruch, který možná někdy přijde, ale vše se postupně rozpadá, jako kdyby všechny peníze nestačily na údržbu. Ve zbytku se rozrůstá divoká tropická vegetace. Doprava po Cayo Coco je složitá, protože se jaksi přirozeně předpokládá, že turisté přijedou z letiště společným autobusem a na případné cesty po ostrově si vezmou taxi, které stojí u hotelu. To my jsme se pohybovali po velmi velkorysých silnicích navržených asi tak pro sto násobnou dopravu, jak jsme zvyklí – takže po svých. Ovšem vypadali jsme nejspíš zvláště, bílí turisté pěšky prostě nechodí. Tak nám dokonce zastavil projíždějící autobus, který nás povovezl, aniž bysme na něj mávli.

Taxi pro turisty – naleštěná amerika
Tropická gžungle zabírající si kždé volné místečko

Na letiště jsme si domluvili taxi, které ovšem nepřijelo. takže jsme vyrazili pěšky a stopovali všechno, co jelo okolo, s obavou, jestli stihneme být na letišti včas. Na Kubě je zvykem stopovat, dokonce prý je v nějakém zákoně, že pokud má auto volné místo, musí místní, kteří čekají u silnic na výjezdu z města, nabrat. Tudíž všichni zastavují téměř automaticky. Díky tomu nás popovezl autobus plný místních zaměstnanců mířících z práce na pevninu. Nějak jsme jim nabourali představu bohatých západních turistů. Druhý stop byl ještě zajímavější…Zastavil autobus vojáků a pracovníků letiště, kteří nás měli za chvíli kontrolovat. Nakonec jsme všechno s rezervou stihli, jen příslušnému úředníkovi na vstupu vrtalo hlavou, proč jsme přistáli na jiném letišti než teď odlétáme…S open-jaw turismem se evidentně nesetkal.

Malé letiště pro chartrové lety

Tou dobou jsem ještě netušili, že stopování na letiště nebylo to nejdobružnější, co nás na cestě potkalo…Čekal nás Montreal a covid rychle zavírající hranice evropských zemí.

Kubánská perla plná barev – Trinidad

Trinidad je opravdová perla. Ošlapaná kameny, kterými jsou dlážděné všechny ulice v centru, už zažily hodně, my jsme po nich procourali ve třech dnech kdejaké zákoutí. Omluvám se, ale musím začít historickým výkladem, abyste pochopili, jak se stalo, že je dnes Trinidad považován za jedno z nejkrásnějších měst na Kubě (pokud není úplně 🔝)

V roce 1492 přistál Kryštof Kolumbus u břehu San Sebastiánu v Bahamském souostroví, které se mu postavilo do cesty při plavbě do Indie západním směrem. O pár dní později, 28. října 1492, se vydal hledat zlato jinam a zakotvil také i u sousedního ostrova Kuba v oblasti dnešního Bariay. V roce 1514 byla založena první města na ostrově Kuba – Baracoa, Bayamo a jako třetí město Trinidad. Jeho zakladatel Diego Velazquez de Cuéllar ho původně nazval La Villa de la Santisima Trinidad (česky Obec nejsvětější trojice). V jeho počátcích stál také známý dobyvatel Hernán Cortés, který zde sháněl žoldnéře na výpravu do Mexika, protože místní zásoby zlata zde byly brzy vydransovány, a odplula s ním většina obyvatel města. Tomu Cortésovi, kterému se podařilo vyvrátit slavnou říši Aztéků. Ve městě fakticky zůstalo jen 12 španělských rodin a domorodé indiánské obyvatelstvo, které ale už bylo natolik poevropštěno, že pokračovalo v původním evropském rozvoji. Základem místního obchodu se stalo solené hovězí maso, tabák a cukrová třtina.

Pohled na město od Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa těsně před setměním

Později se Trinidad stal útočištěm pirátů a pašeráků spolupracující se sousední Jamaikou, neboť byl pro cetrální moc v Havaně dostupný prakticky jen z moře, největší protivníky tak představovali jiní piráti – angličtí bukanýři, jenž město často napadali. Velká změna pro město nastala v 19. století, kdy na sousedním ostrově Haiti vypuklo povstání otroků a v oblasti východně od Trinidadu se usadily stovky francouzských uprchlíků. V údolí Valle de los Ingenios vybudovali plantáže s cukrovou třtinou a mlýny na její zpracování, jejíž výrobky představovaly třetinu celé kubánské produkce. Trinidad se stal nejbohatším městem na Kubě. V této době se změnil ve výstavní koloniální město s nádhernými paláci a kostely, v okolí vyrostla řada přepychových hacient s luxusním nábytkem, obrazy a všemi moderními technologiemi, které přivážely lodě přímo z Evropy a usazovali se zde také evropští přistěhovalci. Rozvoj měl ovšem i stinnou stránku – plantáže byly závislé na práci tisíců otroků z Afriky, které sem za strašných podmínek převáželi.

Místní Ayuntamento

Rozkvět města nevydržel dlouho a upadal po vzpourách otroků, díky vyčerpanosti půdy i vykácení téměř všech lesů na palivové dříví. Zabrzdilo ho i objev výroby cukru z cukrové řepy a definitivné skončil v době bojů o nezávislost, když byly třtinové plantáže, nositelé bohatství města, vypáleny. Město už se nikdy nezpamatovalo a upadlo na skoro sto let do spánku jak Šípková Růženka a celé království s ní. Probudil ho až zákon na ochranu památek prezidenta Batisty v padesátých letech 20. století, který hodlal město použít jako lákadlo pro zahraniční turisty. Podruhé ho uspala kubánská socialistická revoluce v roce 1959, která turismus omezila. Do dnešních dní se město zachovalo jako vzpomínka na velkolepé bohatství, postupně se rekonstruuje a dostává se do původní krásy.

Typické pro trinidadské domy a paláce jsou různobarevné fasády, s četnými balkóny a zdobenými portály. někde vznikla podloubí, kde se mohli lidé schovat před pražícím sluncem. Původní jednoduché stavby z vepřovic později naradily větší a v centru byly postaveny dvoupatrové domy z vápence, kde v přízemí byly obchody a v prvním patře žily rodiny, někde v mezipaře nebo pod střechou také byli ubytováni také otroci starající se o chod domu. Nejvíc mě vždycky baví toulat se uličkami, užívat si atmosféru a všímat si zajímavých detailů nebo krásného světla. Ty nejvýznamnější místa a památky ovšem minout nemůžu.

Srdce města tvoří Plaza Mayor, což je zvláštní parčík s palmami lemovaný kovovými plůtky. Na jeho stranách stojí nejvýznamnější budovy Trinidadu – hlavní kostel Iglesia Parroquial de la Santisima, Museo de Arquitectura Colonial a Casa Padrón, kde sídlí další muzeum. Jednomu rohu náměstí dominuje Palacio Conde de Brunet, ve kterém se nachází Museo Romántico. Tento dům nechala v roce 1807 postavit rodina Travieso, do dnešní podoby ho přestavěl nejbohatší cukrovarník z okolí Don José Mariano Borrel. Poslední z významných muzeí – městské – najdete ve vedlejší uličce z náměstí v Palacio Cantero a také tento dům patřil Donu Borrelovi, který zde žil a také zemřel.

Trinidad bude pro mě navždy spojen s věží kláštera sv. Františka z Assisi, která byla viditelná vždy a odevšad. Jen jsme měli problém trefit chvíli, kdy nás pustí dovnitř. Z věže (1 CUC) byl skvělý výhled na celé město. V klášteře sídlí také Muzeum revoluce, takže jsme na rajském dvoře kláštera mohli před přístřešky vidět vysloužilý vojenský náklaďák a obstarožní člun. Ovšem jen ze střechy, protože muzeum se přestavuje, ale i tak to bylo velmi bizarní spojení s tímto prostředím.

Člun v klášteře
Národní park Topes de Collantes na dohled, bohužel jsem nestihli ho navštívit
Plaza Mayor z věže

Kuba je typický karibský ostrov a všechny domy jsou stavěné tak, aby se do nich dostala aspoň troška proudícího vzduchu. Velké stavby mívají uprostřed dvůr se stromem, poskytující stín, nebo aspoň otevřený dvoreček. Menší domky větrají aspoň velkými otevřenými okny, které chrání ozdobné mříže, který se říká arrotes nebo rejas. Původně byly vyřezávané ze dřeva, dnes jsou častější krásně tepané a ohýbané kovové. Průhledy okny je vidět, že místní žijí opravdu jednoduše, v obýváku stačí houpací křeslo a televize. Místní tráví hodně času v oknech nebo přímo na ulici.

Školka s portrétem hrdiny

Památky jsou v Trinidadu super, ale stejně nejzajímavější je ten šrumec na ulicích, My jsme se zatoulali mezi malé domečky na předměstí, lidé diskutovali, uklízeli nebo něco popravovali, hráli fotbal, baseball nebo jen tak lenošili, hráli domino, brnkali na kytaru nebo na bubínky, mezi tím jezdila kola, vozíky se zapřaženým koníkem nebo i jezdci v koňském sedle. Každý večer bylo navíc vše zalité nádherným zlatavým světlem.

Ideální vozítko na rande
Různobarevné fasády mají i malé domky na okraji města
Ermita de Nuestra Señora de la Candelaria de la Popa, tedy to, co z něj zbylo.
Večerní partička domina

Vyhlášené kubánské pláže leží na severním pobřeží ostrova, nejkrásnější jižní pláž se jmenuje Playa Ancón. Její bílý písek se nachází 12 kilometrů od centra Trinidadu a dostanete se tam taxíkem, na kole, nebo turistickým autobusem. Byla jsem ráda, že na kolo nedošlo, protože na silnici přes přílivovou mělčinu zátoky Bahía de Casilda foukal tak silný vítr, že bychom asi hodně mákli. Než jsme stihli najít taxík, právě odjížděl otevřený turistický bus, který nás za cenu 5 CUC dovezl tam i zpět. Opravdu krásnou pláž s bělostným pískem lemují velké kostky hotelů a řady slunečníků. My jsme se rozložili do stínu pod velkou korunou stromu, neboť opalování není nic pro nás, a většinu času jsme se cachtali v příjemně teplé vodě. Nic jiného se tu dělat fakt nedalo, ani rybičku jsme nepotkali. Takže jsme se pokochali a brzy jsme byli pryč.

Prostě Karibik…

Busík jsme opustili asi na půli cesty do centra. Podle navigace mělo být kousek od nás vlakové nádrží, ze kterého jezdí historické parní vláčky do Valle de los Ingenos. Vlak jsme tedy viděli, ale nenašli jsme nádraží. Našeho bloudění mezi kolejemi si všimlo osazenstvo podivně vyhlížejícího stroje, které nám nabídlo, že můžeme jet s ním. Spontální rozhodnutí bývají nejlepší, tak jsme úplně nalezli do stařičkého zanedbaného vagónku. Do Třtinového údolí jsme sice nedorazili, ale i tak těch pár kilometrů s místními do přístavu Casilda byl super zážitek. Lidé se spoustou zavazadel nastupovali a vystupovali, mládež ve školních uniformách jedoucí do školy nebo ze školy doběhla z autobusové zastávky, když mašinku uviděla. Postupně vystoupili všichni, až na tři členy posádky. Na konečné mezi poli jsme vystoupili my i osádka, ta chvíli opravala točnu, po úspěšné akci na ni vjela mašinka a otočila celý vláček a jelo se zpět. Opravdové, lidské, spontální.

„Depo“
Než se mašinka otočí, je potřeba opravit točnu
Borci na kolejích (8krát zrychleno)

Historický vláček, který jsme hledali, nás měl dopravit stylově dopravit do údolí Valle de los Ingenios (Údolí cukrovarů), ležícím pár kilometrů východně od města. Právě odsud proudilo bohatství – cukrová třtina – do Trinidadu. Geograficky správně se jmenuje Valle de San Luís, s tímto názvem se tady ale málokde setkáte. My jsme nakonec využili nabídku státní turistické kanceláře Cubatour a pojeli jsme si údolí autem za doprovodu průvodce s dokonalou angličtinou. Ukázalo se to jako super volba, protože taxíkem bychom na všechna místa nezamířili a nedozvěděli bychom se spoustu zajímavostí.

Nalezený, ale nepoužitý vláček
Použitý průvodce

San Isidro de los Destiladeros, pocházející ze začátku 30. let 19. století, býval velkolepý cukrovar. Tedy vlastně zde probíhaly hned tři propojené směry podnikání. Dva byste si určitě tipnuli – cukrovar a destulérie skvělého kubánského rumu. Z třetího jsem byla dost překvapená. Majitel si úspěšně přivydělával prodejem otroků, kteří se narodili na farmě. Zhruba sedmileté dítě už mohlo být na trhu prodáno jako pracovní síla do jiného cukrovaru. Z ubytovny otroků a velkých citeren zůstaly jen základy, dobře dochovaná je třípatrová „rozhledna“, ze které sledovali hlídači otroky, a sídlo majitele – typická hacienda. Nyní probíhá rozsáhlá rekonstrukce, takže se pomalu vylupuje do původné velkorysé podoby.

Vláček z Trinidadu by nás dovezl poblíž druhé farmy – Manaca Inzaga, která bývá nejčastějším cílem turistů a často také jediným. Bratři Inzagové se díky cukrovaru a obchodu s otroky stali jedni z nejbohatších na Kubě. V rozsáhlé haciendě se dnes nachází restaurace pro turisty a k vidění je také starý dřevěný mlýn na curovou třtinu. V jeho okolí nabízejí místní turistům ručně vyšívané krajkové přehozy a dečky. Největší zajímavostí a symbolem celého údolí je nepřehlédnutelná, 64 metrů vysoká věž, ze ktereré mohli majitelé obhlédnout všechny své pozemky, mohli sledovat, jestli někde nehoří, neblíží se bouře či hurikán nebo dohlédnout na stovky pracujících černých otroků. Stavba je zvláštní i architektonicky, spodní tři patra jsou ve tvaru čtverce, horní čtyři mají osmiboký půdorys. Pokud zdoláte 184 schodů, uvidíte skoro celé údolí až k horám. Výhled na všechny strany je opravdu parádní (1 CUC)

Nejvzdálenější od Trinidadu je Sítio Guáimaro, který založil obchodník Don José Mariano Borrell, majitel největších domů v Trinidadu. V roce 1827 zdejší farma produkovala nejvíc cukru na světě, neuvěřitelných 1 milion kilogramů cukru za rok. Don Borrell žil krutým životem otrokáře a krutě také zemřel – nechala ho prý rukou svého milence zavraždit jeho vlastní manželka. Z jeho plantáží se dochovala hacienda a další hospodářské budovy, kde se připravuje muzeum cukrovanictví. Kdyby vás neobklopovalo všudypřítomné vedro a porosty tropické vegetace, neuvěříte v luxusním sídle, že nejste na nějakém z evropských zámků. Fresky na stěnách znázorňující evropskou krajinu, křišťálové lustry, nábytek z drahých dřev, soukromá kaple. Mě nejvíc překvapilo dokonalé umístění domu, protože na terase panovalo krásné klima s mírným větříkem, i když jinde bylo vedro na padnutí…A taky vymakaný stroj na ochlazování vody, něco jako dnešní chlazené zásobníky.

Turisté na prolídku přijeli starými amerikammi

Trinidad byl opravdu super, sice přizpůsobený turistům, ale moc jich tu nebylo. Do toho ale místní žijí svým životem v překrásných kulisách barevného města.

Večerní závoz zeleniny
Školačky
Prodejna masa
Zásobování na motorce, klidně i šlehačkové dorty
Collectivo taxi

Kubánská příroda a historie na jednom místě – Playa Larga

Na projetí Kuby jsme měli pouhý týden, tak jsme se rozhodli, že uděláme jen malý okruh a nebudeme podstupovat dlouhé přesuny. Už při plánování z domu bylo jasné, že doprava na Kubě nebude lehká záležitost, i když podle zkušeností jiných cestovatelů se i tady dalo jezdit místní dopravou, tak jak jsme zvyklí třeba z Asie. Na místě jsme zjistili, že to už neplatí. Do stařičkých a rozhrkaných dopravních prostředky určených pro Kubánce nás vůbec nepustili a zůstaly nám na výběr dvě možnosti – turistické linky Viazul, které ovšem jezdí jen někam, nebo předražené taxíky.

Jako druhou kubánskou zastávku jsme vybrali městečko Playa Larga, kam jsme se dostali právě neskutečně drahým taxíkem. Playa Larga není úplně top turistický cíl, ale pár výhod má. Nachází se na konci zátoky, které se říká zátoka Sviní (španělsky Bahía de Cochinos nebo anglicky Bay of Pigs). Pokud by vám toto jméno bylo povědomé, v roce 1961 se tu odehrál pokus o vylodění několika emigrantů placených Spojenými státy, aby svrhli socialistický režim  Fidela Castra. Do tří dnů byli zničeni a Kuba se ještě více přimkla k SSSR, což skončilo známou Karibskou krizí. Pak už byl jen krůček k rozpoutání jaderné války. Všude kolem pobřeží jsou vybudovány pomníky padlých kubánských vojáků a vystavena vojenská technika. Pro Kubánce je zátoka Sviní důkaz o jejich síle a vítězství nad zhoubným kapitalismem. Tyto události by nás sem nepřivedly.

První koupání v Karibiku
Skoro prázdná obchod na křižovatce
Zavřená pizzerie a jeden z pomníku padlých při obraně socialistické Kuby
Playa Larga – to je krab a …tank
Propagace revoluce na kždém kroku
Tank na památku
Fidel tentokrát v plechu a s batohem

Playa Larga leží na břehu krásného karibského moře a navíc sousedí s poloostrovem Zapata, největší bažinatou oblastí Karibiku. Je tu doma krokodýl kubánský, endemitní druh krokodýla mrštný i na souši. Na toho jsme se šli podívat do chovné stanice Criadero de Cocodrilos v místě Boca de Guamá. Odsud také odjíždějí lodičky na velké jezero Laguna del Tesoro, ale akorát se z jezera vrátila poslední výprava, přestože byly teprve tři hodiny. S množstvím turistů se tu evidentně nepočítá. Krokodýli byli zajímavější. V několika vodních plochách se zde chovají krokodýli od nejmenších drobečků až po pořádné macky. Dostali jsme se až na dosah, i od těch největších nás dělil pouze plot…Zajímavý zážitek. Tolik už ne park okolo, který už měl nejlepší léta za sebou, ani na focení s krokodýlem mě moc neužije. Restaurace asi 10 metrů od ohrady s krokodýly nabízela na jídelním lístku i krokodýlí maso…Krokouši byli super, ale ten cirkus okolo bych si odpustila.

Ptáček s duší dobrodruha
Je libo fotečku s krokodýlem? Je bezpečný, protože není kubánský krokodýl, ale aligátor
„Sknzen“ pro turisty

Naprostý opak byla naše druhá návštěva. V jednom zapadlém malém domečku žije pán, který má zálibu v kolibřících a ptácích vůbec. Na zahrádce připravil spoustu pítek různých velikostí, do kterých nalévá cukrový roztok.  Kolibříci poletují okolo jako malé zářivé drahokamy. A on chodil nadšeně mezi nimi, naléval jim roztok do pítek, nadšeně upozorňoval návštěvníky, jaký ptáček létá támhle a vůbc bylo vidět, že to dělá s láskou. Velký rozdíl oproti znuděným zaměstnancům státní farmy.

Ptáky a ptáčky jsme si užili i druh den. Ze dvou nabídek výletů v kanceláři rezervace jsme si vybrali procházku s průvodcem po rezervaci Sendero Enigma de la Roca (15 CUC za osobu + doprava na místo). Průvodce Mario se ukázal jako velký znalec zdejších cest a cestiček, takže místo nahlášených 2 kilometrů jsme ušli zhruba 6 km. Po vápenci zvětrých hran se nám nešlo moc dobře, doporučené pevné boty nám nikdo nevyřídil, ale zvládli jsme to i v trekových sandálech a žabkách. Vápenec zde prý vznikl usazováním korálů a dnes tvoří spoustu jeskyní a zatopených děr, ve kterých žijí krokodýli, želvy, krabi i ryby. U jedné z mnoha cenote s nádhernou čistou vodou byla i přestávka na koupání. Voda prý příjemně osvěžila, ale stejně tam vlezlo jen pár lidí. Mario nám velmi slušnou angličtinou popisoval vše kolem nás a odhodlaně lákal ptáky nahranými hlasy z mobilu, abychom si je mohli prohlédnout, takže jsme jich viděli opravdu hodně. Jména ptáčků jsem si nezapamatovala, většina neměla ekvivalent v angličtině a stejně bych ho asi neznala. Na poslední zastávku jsme museli sestoupit po provizorních žebřících do úplné tmy v jeskyni. Rozkoukání nepomohlo, až po nasvětlení baterkou jsme zjisitli, že tu bydlela velká kolonie netopýrů, resp. vrápenců. Probuzení se proplétali mezi námi a létali tiše nad našimi hlavami.

Mario…
…a jeho neodmyslitelné pomůcky pro průvodce po rezervaci.
Pod kameny se schovávalo množství krabů i většíh než dlaň
Koupačka pro otužilé Středoevropany
Strom s ostny
Trogon kubánský

Cestou zpátky jsme vystoupili u Cueva de los Peces (Cave of Fish), 70 metrů hluboké cenote (anglicky sinkhole), kde v křišťálově čisté vodě žijí tropické rybičky, ke který se dá potápět se šnorchlem. Nás ale mnohem víc zaulala možnost potápět se za korálovými rybičkami přímo v moři, stačilo přejít pobřežní silnici. To byla neuvěřitelná paráda. Spousty rybek v různých barvách a velikostech plavaly mezi námi, okusovali rostlinky. Slunce si dneska zrovna vybralo pauzu, ale i tak jsem šnarchlovala, dokud se do mě nedala zima. Dokonce jsem vytáhla i Go Pročko, ale chvíli potrvá, než video s rybičkami sestříhám. Super zážitky po celý den!

Cueva de los Peces
První (nesestříhané) rybičky na ochutnávku

Kudy kráčela kubánská revoluce – Santa Clara

I když je venku skoro tma, všude panuje vlhké dusno. Ve stařičkém taxíku zní veselá kubánská samba, předjíždíme malé vozíky tažené klusajícím koníkem a na zdi se skví velký nápis Revolucion o muerte. 

Viva la Cuba!

Byl začátek března, když nás letadlo Air Canada nás vypustilo v kubánském městě Santa Clara, které leží na šířku i na délku uprostřed Ostrova svobody. Důvody, proč zamířit právě sem, jsou dva. První se ukázal hned před letištní budovu. Zatímco jsme šli směnit eura na místní turistickou měnu CUC (neboli konvertibilní peso), ostatní z plného letadla nastoupili do přistavených autobusů a odjeli směrem na ostrůvek Cayo Santa Maria. Tam v poslední době vyrostla řada hotelových resortů, ideální cíl pro promrzlé obyvatele Montrealu a okolí, kteří nám dělali na palubě letadla společnost. Na pláže jsme nemířili, v plánu jsme měli průzkum ostrova, jak jsme zvyklí. Ve vlhkém tropickém večeru tak zůstala před budovou letiště pouhá pětice lidí – Kubánec žijící v Kanadě, který přijel navštívit rodinu, my dva a dva kluci taky z Česka. Poprvé se nám stalo, že před letištěm nestál vůbec žádný taxík. S individuálními turisty se tady prostě nepočítá. Letištní zřícenci zavolali svým přátelům, takže po čtvrt hodině čekání se nám podařilo ve dvou autech odjet.

Druhým důvodem, proč zamířit do Santa Clary, je právě kubánská revoluce. V roce 1956 připlula ke břehům Kuby jachta Grandma, na palubě které byl i Fidel Castro, jeho bratr Raul a Che Guevara. Snažili se vyvolat povstání proti režimu preidenta Batisty, který vládl po vojenském převratu s podporou USA. Během partyzánského boje se k nim připojila řada civilistů i vojáků. V prosince 1958 došlo k rozhodující bitvě právě v Santa Claře. Těsně před pádem režimu povolal Batista posilu vojáků, kteří se blížili v obrněném vlaku. V Santa Claře ho povstalci přepadli a zajistili si tak volnou cestu do hlavního města. Batista okamžitě emigroval, k moci se dostal Fidel Castro a revoluce slavně zvítězila. Čtyři originální vagóny tohoto vlaku dnes tvoří památník nazvaný Monumento a la Toma del Tren Blindado. Jsou zde k vidění zbraně, osobní potřeby vojáků a řada fotografií (vstup 1 CUC pro cizince, 1 CUC focení).

Kubánský vůdce Fidel Castro je ovšem v Santa Claře zastíněn jiným hrdinou – Che Guevarou. Jeho život, který připomíná druhé muzeum, je plný neuvěřitelných událostí. Vystudovaný lékař, který pro své marxistické názory opustil rodnou Argentinu, se v Mexiku přidal ke skupině Fidela Castra, jenž už měl za sebou vězení za pokus o vyvolání revoluce v roce 1953. Po druhém – úspěšném -povstání byl na Kubě vyhlášen socialismus a Che se stal bankéřem centrální banky a ministrem průmyslu. Později po neshodách s Fidelem odjel šířit myšlenky revoluce do dalších zemí. Jeho život skončil v Bolívii, kde byl při pokusu o vyvolání revoluci zatčen a v roce 1967 popraven. Roku 1997 byly jeho ostatky spolu s těly několika dalších spolubojovníků z Bolívie převezeny na Kubu, kontrétně do Santa Clary. Byly pohřbeny v mauzoleu vedle muzea (vstup zdrama, zákaz focení). Na hrobech jsou reliéfní potrtéty a vždy jen jméno nebo přezdívka. Vedle nich visí živí květiny, které jsou každý den měněny. Další hroby spolubojovníků se nachází venku před mauzoleem. Obrovská socha Che vévodí velikému a prázdnému náměstí Revoluce. Trochu mi připomíná vyasfaltovanou Letenskou pláň, určenou na velké manifestace a podporu socialistíckého režimu. V muzeu jsou k vidění fotografie z života El Comandante, jak se Guevarovi také přezdívalo, a pár předmětů z jeho vlastnictví. Mimochodem – víte, že se správně jmenoval Ernesto, Che je také přezdívka a znamená něco jako „kámo“, které často používal.

Dodržovala jsem zákaz focení, tak fotky pouze sdílím. http://www.dailyfinland.fi/worldwide/2606/Che-memorial-keeps-LA-revolutionarys-legacy-alive-in-Cuba/print
Che Guevara
http://www.vitosoft.it/2006-04.htm
The former City wall.
https://www.hammocksandruins.com/articles-hammocks/santa-clara-che-guevara-mausoleum

Jinak je Santa Clara malé město s hlavním náměstím Parque Vidal, kde se nachází několik zajímavých budov z koloniální doby – divadlo La Caridad, Palacio del Gobierno Provincial nebo hotel Santa Clara. Z malebnosti mu ubírá betonová kostka hotelu, který dvojnásobně převyšuje ostatní budovy. Okolní uličky působily ospale, ale bylo vidět, že to muselo být kdysi bohaté město, protože všude kolem centra jsme míjeli honosné paláce, ovšem v dnešních dnech nejsou v nejlepší kondici. Kolem nich projížděla nádherná stará americká auta, kvůli kterým by se u nás každý zastavil a fotil si je, tady nevzbudila žádnou pozornost. Jezdí většinou jako taxíky. Ovšem nejčastější dopravní prostředek místních byl v Santa Claře vozík pro zhruba 8 – 10 pasažérů tažený hubeným koníkem nebo jízdní kolo různého stáří.

V jednom z domů na náměstí je veřejná knihovna, opravdu s dveřmi dokořán.

Turisté se tu vyskytovali málo, nebyl problém zajít do malé prodejničky na malinké sladké a silní kafe rozlévané z termosky v přepočtu za korunu. Mohli jsme se najíst u okénka za místní ceny nebo na zídce před bistrem ochutnat výbornou zdejší specialitu – ropa vieja neboli staré hadry. V největším parnu jsme se schovali do stínu velkých stromů v místní ZOO kousek od centra, zvířat tu v malých klecích (naštěstí) moc nebylo. Ovšem za vstupné zhruba 3 koruny jsem moc nečekala.

Výborné staré hadry
Hrnečky té správné velikosti
Neturistické ceny – co hodnota v CUPech (tedy v nekonvertibilním kubánském pesu), to samé v korunách
Pár zvířat v malých klecích zdejší ZOO

Místní Kubánci během parného dne seděli v houpacích křeslech v domech u otevřených oken a dveří, aby se k nim dostal aspoň trochu proudící vzduch nebo posedávali ve stínu na prahu domu a besedovali s ostatními. Těšila jsem se, že večer zažiji sponální tanec Kubánců na náměstí Parque Vidal, ale měli jsme smůlu. Odpoledne se přihnala silná bouřka a do večera vydržel déšť, takže místních venku bylo málo a do tance jim také nebylo. Mně taky do tance nebylo. Kubánská realita mi hodně připomněla, jak to u nás vypadalo před rokem 1989. A místo nostalgie jsem ráda, že už to máme za sebou.

Okna i dveře otevřená dlouho do noci
Místní debatující na chodníku
Nádrerná auta
Z náklaďáčku je něco jako mikrobus
Poklidný večer po dešti na hlavním náměstí