Kanada a okolí 2017

.
Zde najdete album na Googlu:
Naše trasa:

21. července
Celou cestu se pokoušíme porovnat Kanadu a Státy. Ve většině věcí jsou stejné nebo hodně podobné. Příroda je náderná v obou částech. V Kanadě jsme projeli obrovskou téměř neobydlenou oblast , ale i v USA jsme se vyhnuli hustě zalidněné krajině a velkým městům. Města, vesnice i jednotlivé farmy se příliš neliší, lidé bydlí hlavně v nízkých dřevěných domcích. V Kanadě mají žít milejší a pohodovější lidé, ale my jsme si zde vybrali spoustu nepříjemností, tak jsme tuhle jejich stránku neměli šanci tolik poznat. Tak hlavní rozdíl jsmje přece našli – ceny. Kanada je prostě dražší. V cenách ubytování to může být až o polovinu za srovnatelný standart. Od tohoto zjištění je už kousek k rozhodnutí strávit poslední noc ještě v USA a vrátit se do Kanady až ráno těsně před odletem. Přesunuli jsme se víc na sever až ke kanadské hranici do městečka Ferndale. Výborný pozdní oběd jsme si dali v malé restauraci vedené pravou Mexičankou, která nám připravila čerstvé tacos s rybou.
 
Přes hranici vzdálenou kolem 30 km jsme přesto vyrazili, potřebovali jsme nakoupit nějaké kanadské dárky i prozkoumat, jak přechod funguje. Jako prohlídka Vancouveru nám bude muset stačit pouze první večer v Kanadě
Hraniční přechod se oficiálně jmenuje Douglas, ale častěji je známý jako Peace Arch Crossing. Mírový oblouk zde stojí od roku 1921 jako připomínka stoletého míru mezi oběma státy.
Překročení hranice šlo rychle a bez problémů, i když oficiální paní se vyptávala na spoustu věcí, tak budeme doufat, že stejné to bude i zítra po ránu, kdy si zdržení nebudeme moci dovolit. Dál jsme chvílku nakupovali a courali po mořském pobřeží v městě Surrey. Mraky bylo nízko a počasí nic moc, tak nás to k delším procházkám nelákalo. Navíc nás čekalo složité balení. Pokud bydlíte tři týdny v autě, není nic jednoduchého to „přebalit“ zpět do třech batohů, zvlášť když jsme teď měli o odst víc věcí než při příletu. Vše se nakonec povedlo. Zítra vyrazíme s hodně velkou rezervou, ať nemám nervy…

20. července
Už včera jsme se dohodli, že dnešní den začneme prohlídkou továrny Boeingu. A raději jsme si prohlídku objednali přes web hned na ráno na 9. To ale znamenalo, že musíme brzy vstávat, protože areál Boeingu je přes celý Seattle v ranní špičce. Zvládli jsme odjet v 7:15 a dobře jsme udělali. Po pár kilometrech na dálnici se provoz zahustil a postatně zpomalil. Z povolené stovky se stala místy třicítka. Trochu nám pomohlo zdejší opatření k zrychlení provozu. Jeden z mnoha pruhů je určen pro autobusy a také pro auta, ve kterých sedí dva a více lidí. Takovýhle pruh měl někde i vyšší povolenou rychlost. Největší zácpu jsme tedy projeli v poolu, pak se do speciálních pruhů mohly zařadit jen automobily, které si zaplatily rychlejší průjezd, ale to už jsme nepotřebovali tolik. Přijeli jsme k návštěvnické budově natolik včas, že jsme stihli i kafe.
Značka upravující průjezd levým pruhem dálnice
Požadavky před vstupem byly náročné – žádné zbraně (ani Zdeňkův švýcarák), žádný foťák ani mobil, ani žádné kabelky, peněženky apod. Vstoupila jsem do kinosálu jen s papírovými kapesníčky v ruce. Po krátkém propagačním videu nás usadili do autobusů a převezli asi kilometr do střeženého areálu Boeingu. Díly k letadlům se vyrábí v 60ti zemích světa (pro firmu příjmo či nepřímo pracuje 170tisíc lidí) a definitivní podobu letadla dostanou právě zde. Dostali jsme spoustu informací od našeho průvodce, ale neudržela jsem jich v hlavě tolik.
Pohled na halu, ve které se za obrovskými modrými vraty montují nejnovější Boeingy. Bližší záběr už nebyl možný.

Velmi zajímavé mi přišlo, že montážní hala je největší svého druhu na světě – měří kilometr na délku a půl kilometru na šířku. Je rozdělena na šest samostatných prostor, v každé se kompletuje jiný druh. My nejdřív prošli vlastně kolektorem se všemi rozvody, pak nás průmyslový výtah přenesl na vyhlídkovou terasu, odkud byl výhled na celou halu. Viděli jsme rozpracovaná letadla 737, která jsou po světě nejčastější, novější 777 a nejnovější typ 787. Už jsme s ním letěli, takže můžu říct, že je pěkné i na pohled se spoustou vychytaných detailů jako jsou zatmavovací skla místo roletek, ale je převratný především pro použití kompozitních materiálů, díky čemuž jsou letadla lehčí, proto mohou být větší a také mít větší dolet. Při montáži postupně prochází přes čtyři stanoviště, kde se sestaví trup, přidají elektrické rozvody a doplní vnitřní zařízení, nakonec se připojí motory. Na každém místě se zdrží v průměru 26 dní. Nejvíc mě asi překvapil klid v celé hale. I když v továrně pracuje na 26 tisíc lidí, přímo při práci jsem viděla jenom jednotlivce. Mnohem víc lidí sedělo přímo u montovaného letadla za počítačem a ještě víc jich posedávalo a svačilo.

Po návratu do návštěvnického centra jsme si prohlédli ještě malou expozici. Byly zde vystaveny modely letadel, motory, průřez trupem i vesmírný modul, který pracoval jako součást ISS.
Spousta exponátů se dala vyzkoušet, např. otestovat tuhost jednotlivých materiálů v letadle a zjistit jejich umístění nebo zakusit pocity pilota v kokpitu, příp. nechat na sebe působit letecký trenažér.
Po dostatečně dlouhé době v expozici Flights in Future jsme vyrazili prozkoumat samotný Seattle. A nejlépe se to dělá z výšky. V Seattlu se na to hodí věž Space Needle. Tato pozoruhodná věž, která celkově měří 184 metrů, byla otevřena v roce 1962 u příležitosti konání světové výstavy. Podle navigace to byl docela kousek, jen jsme minuli tu správnou odbočku. Navigace to promptně vyřešila, jen se zapomněla zmínit, že musíme projet přes jediný placený most, který se navíc nedá zaplatit v hotovosti na místě. Tak jsme ho přesvištěli a musíme zjistit, co s tím bude dělat půjčovna, až jí přijde pokuta.
Ani parkování u věže nebylo úplně easy, parkoviště drahá, ale navíc plná. Zaplatili jsme 13 dolarů na parkování na dvě hodiny a doufali, že to bude stačit. Nejbližší možný vstup byl až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme zkusili najít Nikův žádaný kebab, ale nakonec to skončilo v nejbližší občerstvovně, což byl mekáč. Ze všech prodejen hamburgerů (a že jich bylo) je mekáč fakt nejhorší. Jedinou inovací nebylo jídlo, ale možnost objednat si a zaplatit u automatu, takže u pokladen se netvořily fronty, ale hromadili se lidé čekající na jídlo 😐). Ale třeba se to chytne…
Na vyhlídkovou plošinu Space Needle ve výšce 160 metrů jsme se dostali mnohem později, než jsme čekali – pozdější začátku, dlouhá fronta, focení ( jo, opravdu nás všechny u vstupu vyfotili před modrým pozadím; jak dopadly, netuším, ale daly se pod kódem stáhnout a nadšeně sdílet – prostě něco pro nás…😏 ).
Výhled na celý Downtown, i s přístavem, celou aglomeraci i široké okolí byl fantastický, jen hora Mt. Rainiér, která nás provázela na obzoru včera, byla schována v mlžném oparu. Zato jsme v siluetě města našli baseballový stadion Safeco Arena s roztahovací střechou. A od tohoto zjištění už chybělo minimum k odhodlání se k němu vypravit a,. Nebyli jsme si jistí, zda na nás na parkovišti nečeká také pokuta za překročení zaplacené doby, ale bylo to v pohodě. Průjezd městem neubíhal moc rychle, aspoň jsme stihli koukat z okýnka na přístav. Podařilo se nám zaparkovat v ulici blízko stadionu, kde se neplatilo, což byla velká náhoda. Stadion zvenku nevypadal jako architektonický skvost, mnohem zajímavější byl šrumec okolo něj. Za několik hodin se na něm měl představit slavný tým New York Yankees, na který čekal zápas s místními Mariners. A my zatoužili vidět Yenkees v akci. Navíc minulý týden vyhrál jejich hvězda Judge homerun derby, což by mohlo znamenat, že bude dobře pálit. Domluvili jsme se a koupili nejlevnější lístky a doufali, že něco uvidíme. Auto jsme nechali na místě, došli si na kafe, něco k jídlu a pocourali po nejstarší části Downtownu. Sehnat nějakou ze seznamu knih, které by chtěla vlastnit Linda, se nám nepovedlo.
Na stadion se má vejít 48tisíc diváků, ve všední den se tolik lidí nesešlo, ale i tak byl stadion zaplněn tak ze tří čtvrtin. Začátek utkání byl v pro nás nezvyklou dobu – 19:10.
Utkání samo nebylo příliš zajímavé (skončilo 4:1 pro Yenkees), viděli jsme ovšem jeden homerun i výborný zákrok polaře, který už vyskočil pro míč, který už plachtil mezi diváky, a povedlo se mu ho ukořistit, i když ho musel téměř vyrvat lidem toužícím po suvenýru. Nás ovšem zaujaly i jiné věci. Poprvé jsem viděla použití videa ve hře, kdy spornou situaci několikrát zpomaleně promítli na obří plátno a rozhodčí si potvrdili svá rozhodnutí. Během přestávek mezi inningy se publikum bavilo hádáním interpreta starší písmičky, vítěze homerundarby v minulosti nebo záběry na diváky, kteří předváděli např. bubnování do puštěné hudby. I když utkání trvalo tři a půl hodiny, nebyl čas se nudit.
Náš výhled na hřiště
Pohled na velkou obrazovku s reklamou i statistikami
Rozhidčí čekají na vyřešení sporné situace porstřednictvím videa 

19. července
Zjistila jsem, že tady víc než jinde potřebujeme připojení k internetu. Ani ne tolik kvůli zprávám z domova, jako spíš kvůli informacím odsud. Potřebujeme zjistit, kam stojí za to jet, objednat atrakci nebo ubytování, příp. stáhnout aktuální mapy. Takže pokud to jenom trochu jde, začínáme den wifi a kafem, ideálně u Starbucks. Dnes jsme byli mimo civilizaci, tak muselo stačit kafe z automatu v lodgi a místní wifi, navrch jsme ale měli nádherný výhled na jezero.
Prvním průjezdným bodem se stalo město Port Angeles. Ocitli jsme se na místě, které leží nejblíže jižní částí kanadského ostrova Vancouver, proto také odsud jezdí trajekty k hlavnímu městu Britské Kolumbie Victorii. Kdyby naším cílem nebyl Seattle, nejspíš bychom se nalodili. Takhle po krátké procházce vyrážíme dál autem, nikoliv lodí. Okružní silnice 101 pokračovala směrem na jih, aby ukončila objezd Olympijského poloostrova a my ji konečně opustili.
V pozadí ostrov Vancouver
Přivítání hned po vystoupení z trajektů přijíždějících z Kanady
Přístaviště trajektů
Další zastávka na naší cestě byla u mostu přes Hood kanál. Hood Canal Bridge je se svojí délkou skoro 2 kilometry třetí nejdelší plovoucí most na světě. Most překonává dlouhý a úzký Hoodův kanál, což není vytvor člověka,  ale vlastně přirozený fjord. Při výhledu na něj nás navíc zaujalo, že se v kanále nachází i ústřice. Cedule informovala, že sezóna ústřic skončila, tak jsme nechali na svém místě i tu jednu, kterou Zdeněk našel.
Dál už nás cesta vedla stále hustěji obydlenou oblastí a končila v aglomeraci, kterou tvoří Tacoma a Seattle spolu s množstvím dalších míst. Ubytování v Motelu 6 se povedlo už napodruhé, po zkušenostech z minulých dní jsme si zaplatili rovnou dvě noci. A vyrazili jsme na nákupy do obřího nákupního centra Westfield Southcenter. Moc jsem toho neulovili, ale aspoň jsme se prošli. Rozhodli jsme se, že se konečně pořádně navečeříme. Chleba se sýrem nebo instantní nudle stačily. Zdeněk toužil po pořádném bifteku, tak jsme skončili v Outback Steakhouse. Jídlo bylo výborné, nám zůstane v paměti i pro zajímavou možnost objednat si přímo jídlo tabletem, který byl připravený na stole.

18. července
Ráno jsme si krásně přispali, protože okolo nás byl klid. Měli bychom odjet do 11, ale protože jsme byli daleko od civilizace, nikdo to nekonroloval. Chtěli jsme využít toho, že jsme včera dojeli tak daleko a dát trek někde poblíž. Nabízel se velký okruh v délce 20ti mil (tady přes 32 km), ale na to jsme spali moc dlouho… Tak nám zbyla vycházka k jezeru Irely přírodou deštného lesa mírného pásma. Všude kolem nás rostly obrovské stromy, pod nimi spousta kapradí, mechu a lišejníků. Cesta nebyla těžká, lehounce do kopce, největší překážky představovalo bahno a spadlé kmeny. Jezero bylo schované tak dobře, že ani když jsem byla kousek od něj, neviděla jsem ho. Uprostřed vody stálo několik statných kmenů, jako kdyby jezero vzniklo nedávno. Zkusili jsme se dostat ještě dalších sedm kilometrů k dalším jezerům, ale nepovedlo se. Bolístky v kombinaci s dusnem byly proti. Jinak pro Olympic national park má být typické deštivé počasí, mlhy a teploty do 20°, díky čemuž se tady tvoří třikát víc živé hmoty než v tropickém deštném pralese. Ovšem my máme jasno a kolem 25° – ideálně na trek, ale nedaří se.
Cestou dál jsme se zastavili u největšího smrku na světě, jehož stáří se odhaduje na tisíc let. S výškou přes 60 metrů a obvodem více než 17 metrů je to skutečný obr.
Olympic national park se nedá projet vnitřkem, je nutné se vždy vrátit na okružní stojedničku a pak zase vjet na jiném místě. Další cesta, kterou jsme hodlali prozkoumat, vedla podél jednoho z ramen řeky Duc Lak (ve správném období tudy táhnou proti proudu lososi a přeskakují peřeje) k místu zvanému Hot Springs (ano, opět teplé prameny 😀). Bohužel – kempy byly zase plné, tak jsme se spokojili s projetím tam a zpět. Druhé bohužel – plné byly i další tři kempy, takže už třetí den po sobě to vypadalo, že skončíme pod mostem. Nakonec jsme si docela hodně zajeli do neznáma, pátrali jsme po břehu velkého jezera Crescent. Moc to nevypadalo, ale povedlo se. V naprosto nepravděpodobném místě prázdninového resortu měli plac i pro obytná auta a také pro pár stanů. Shánění ubytování je tady dost náročné a bere hodně sil. Ale dnes večer bydlíme.

17. července
Dnes ráno jsme se ještě jednou zastavili na místě, kde jsme včera večer fotili. Pocourali jsme po prázdné pláži, při teplotě 16°C a větru se nikomu opalovat ani koupat nechtělo. Na úplném konci poloostrova se vlévala do moře obrovská řeka Columbia. Tak obrovská, že vypadala jako velký mořský záliv. V dálce byl vidět most, který řeku překonává ve městě Astoria a přes který později pojedeme. U pláže byla ptačí rezervace i pevnost vybudovaná v roce 1904 jako ochrana proti možnému napadení Japonskem a fungovala po celou dobu 2. světové války.
V Astorii jsme si došli na oběd k Mexičanům na burrito. Složit si svoje vlastní z výběru placek, fazolí, rýže, masa, různé zeleniny a různých omáček nám dalo opravdu zabrat. Ale každý jedl něco jiného, i když pořád to bylo burrito. Most, který jsme pozorovali z dálky, je zajímavé konstrukce. Uprostřed je kousek nad hladinou řeky, protože je tady mělčina, ale oba kraje mostu jsou zvednuté, aby zde mohly proplout i větší lodě. Po překonání mostu s fascinující délkou přes 6,5 kilometru jsme se ocitli v posledním z amerických států – Washingtonu.
K pokračování naší cesty do národního parku Olympic jsme zvolili silnici 101, která ho celý obkrouží. Je vyhlášená jako vedoucí krásnou krajinou a poskytující nádherné výhledy. Chvílemi procházela přírodou připomínající Šumavu, chvílemi  po mořském pobřeží. Škoda jen, že byl zrovna odliv, který z mělkých zátok udělal jen veliké bahnité roviny.
Hodlali jsme strávit další den v okolí jezera Quinault, proto jsem tady hledali kemp. Bohužel – všechna místa v kempech břehu jezera byly zarezervované. V lodgi, kde jsem se byla zeptat, mi poradili, že volný kemp by mohl (opravdu mohl, ne bude) být asi dalších dvacet kilometrů daleko, většinou po nezpevněné cestě. Opět se blížila noc a my se sunuli pomalým tempem dál. Naštěstí, kemp North Fork byl právě takový, jaký jsme chtěli – volný a mimo civilizaci u břehu divoké říčky. Zítra snad dojde i na nějaký trek, celodenní sezení v autě je rozhodně únavné.


16. července
Dál táhneme na západ! Dnes jsme pokračovali po dálnici 84 přes Oregon až k jeho hlavnímu městu Portlandu. Společnost nám skoro celou dobu dělala řeka Columbia, přes kterou jsme se dívali do státu Washington.
Zajímavý zvedací železniční most
Portland jsme spíš potkali, než že by byl naším cílem. Nik si chtěl koupit něco na softball, tak nastavil na navigaci největší obchodní středisko v centru Portlandu – Lloyds. Sport v něm sice nebyl, ale stejně jsme tu strávili hodně času ( a Nik si i něco koupil 😀). Před Lloyd centrem se hromadili cyklisté, kteří pravděpodobně právě dokončili amatérský závod, a tak v parku na trávě polehávali, diskutovali, doplňovali ztracenou energii u stánků s jídlem z celého světa, pokud jim energie zůstala, tak tančili na živou country kapelu.
Klužiště v obchodním centru
Centrum Portlandu představuje náměstí Pioneer Square (tedy pionýrů coby průkopníků dobyvatelů Západu, ne bývalé komunistické dětské organizace 😀), ale to je zrovna přestavováno, tak jsme jen projeli kolem. Nedalo se tady ani rozumně zastavit, tak jsme se jen pomalu propletli ulicemi Downtownu a zamířili pryč.
Podle map jsme na předměstí projížděli kolem velkého sportovního obchodu Sportsmen Warehouse, název byl ale matoucí. Tady měli představu, že mužskými sporty je jen fishing and hunting, tedy rybaření a lov zvěře. V obrovské hale měli všechno, co je potřeba k pobytu v přírodě a lovu, včetně oblečení, spaní a všech možných i nemožných udělátek. Rybáři by byli určitě na vrcholu blaha! Nám to příliš nepomohlo…
V obchodě se rybáři také mohou pochlubit svým úlovkem
Naším dnešním cílem bylo pobřeží Pacifiku. V neděli večer se proti nám posunoval souvislý proud aut, Portlanďanům skončil víkend. Proto jsme předpokládali, že v době mimo víkendu najdeme ubytování bez problémů. Hned v prvním „městečku“ na pobřeží jménem Seaside jsme našli Motel 6, ale připadal za 136$ drahý. Vrátili jsme se ještě kousek zpátky, že raději strávíme noc v kempu a ušetřené peníze utratíme jinak. Ale chyba – už u vstupu byl jasný nápis: No tento (žádné stany). Takže jsme museli jinam. Možností bylo víc, my si vybrali, že popojedeme ještě víc na jih do městečka Beach Canyon. Vypadalo to tu opravdu malebně, všechny domečky ve stejném stylu, spousta kytek, opravdu roztomilé. Už jsem se těšila, jak do dvou hodin budu z korza sledovat západ slunce nad mořem. Ale další chyba – u vjezdu do jediného kempu nápis Tents are not allowed (Stany nejsou dovoleny). Z map jsme našli další kempy, ale všude to samé. Blížila se noc a my stále nebydleli… Kolem tři čtvrtě na devět jsme našli kemp, který bral i stanaře a měl i volné místo. Ale byl drahý…Co se dalo dělat…
Vyplnili jsme veškeré náležitosti a ještě jsme stihli rychlý přesun na pláž, abychom viděli úplně poslední paprsky slunce zapadajícího nad mořem. Všechny problémy zapomenuty. To byla krása!
Stan jsme stavěli už za tmy, K místu pro stan se navíc nedalo dojet, museli jsme věci přenosit asi 50 metrů pod hustou korunou lesa.
Myslela jsem, že zážitkům je pro dnešek konec, ale čekal na mne ještě jeden. Po rychlém jídle se kluci uložili ke spánku a já se snažila s čelovkou na hlavě ještě napsal pár poznámek do mobilu. Po chvíli jsem slyšela, jak něco u houští kolem stanu šustí. Když jsem zvedla hlavu a osvítila zdroj toho zvuku, uviděla jsem před sebou tak na dva metry statného mývala. Chvíli jsme se na sebe dívali a po několika vteřinách se mýval otočil a důstojně odešel. Bohužel, na focení nebyl čas 😐. Po dalších deseti minutách mu to nedalo a přišel ještě jednou. Zase neuspěl. Potřetí jsem ho už jen slyšela ze stanu, jak venku šramotí mezi ešusy.


15. července
Po obligátní zastávce u Starbucks na dobré kafe a fungující wifi jsme pokračovali po dálnici Hw86, která vede na Salt Lake City. Uvažovali jsme, jestli stojí za návštěvu, nakonec jsme se rozhodli, že hlavní město mormonů vynacháme. Tak jsem změnili dálnici na 84 a zamířili jsme na západ. Dálnice částečně kopíruje trasu slavného Oregon trailu, kudy odcházeli od roku 1843 noví osadníci z Missouri do Oregonu, jak popisovaly informační tabule na odpočívadlech. Teploměr včera večer v 8 ukazoval 32°C, dnes se teplota postupně vyšplhala na nepředstavitelných 43°C a nad čtyřicítkou vydržela dlouho. Kolem dálnice se ukazovalo zelené a žluté Idaho. Vysušená rovina ve výšce kolem 1600 metrů nad mořem, kde se pěstují vyhlášené brambory. Všechno, na co nepadaly kapky vody z postřikovačů, bylo spálené sluncem na troud, takže zelená pole a žlutá tráva. Dokonce se zalévaly i pastviny pro dobytek.
Celou cestu nás doprovázela řeka Snake River, která se hluboce zařezává do zdejší krajiny. Vytváří i veliké vodopády Shoshone Falls ve městě Twin Falls, které mají být vyšší než známé Niagarské vodopády. Byly skvělé, jen to vedro bylo k nevydržení. I když jsem překročili hranici do Oregonu a řeka Snake River nás opustila, změnila se rovina za kopečky, ale teplota zůstala kolem 35°C.
Varování před ledem v teplotě přes 40 st. :-)))
Projeli jsme historické město Baker City, ale ani se nám nechtělo vystupovat, což byla asi škoda, protože podle průvodce je výjimečné. Strávili jsme v autě celý den a bylo nám s klimatizací nejlíp.
Jako bydliště na tuto noc jsme zvolili kemp u jezera Hot Lake, kudy opravdu protékal potůček s teplou vodou a napájel místní bazén.

14. července
Plán na dnešek byl jasný. Prohlédneme si zbytek okružní silnice a dojedeme co nejdál mimo park. Nakonec to tak úplně nebyli…
Začali jsme tím, že jsme se vrátili na Mud Volcano, na který jsme neměli včera sílu. Další bublíci a čmoudíci, každý jiný a každý zajímavý. Zajímavé bylo, že mezi vyvýšenými chodníčky pro lidi, aby se neprobořili do žhavé půdy, ležel v klidu obrovský bizon.
Další vyhlášenou zastávkou je Fishing Bridge, jak jméno napovídá je to most, že kterého se rybaří. Dneska je tu už zakázáno lovit, ale i tak se tady všichni zastaví a koukají z mostu do jezera, jestli nějaké ryby aspoň neuvidí. Po chvíli pátrání jsme objevili spoustu pstruhů, odhaduji tak 40 cm, kteří se schovávali mezi stejně zbarvenými kameny. Zajímavý je i most sám, protože je postaven pouze z masivního dřeva.
Posledním místem, které nám chybělo na ukončení velkého okruhu, byl West Thumbnail Geyser Basin. Zda se potkává vulkanická činnost s vodami jezera a vytváří v něm zajímavé útvary. A my ve vodě viděli nejen další velké pstruhy, ale také malého vodního hádka.
Z pěti možných výjezdů z parku jsme si vybrali ten stejný, kterým jsme přijeli. To znamenalo, že musíme projet kolem té části spodního loopu, který jsme prošli předevčírem. Opět jsme několikrát překonali kontinentální rozvodí a skončili u gejzíru Old Faithful. I v jeho okolí bylo dost zajímavých gejzírků a bublíků. Vydrápali jsme se i na vyhlídku, odkud měl být velký gejzír a vulkanické pole kolem něj jako na dlani, ale nebyl. Mnohem zajímavější byl Geyser Castle, který vystavěla vroucí voda z rozpoštěného vápence až do výšky takových 10 metrů. Opravdu vypadá jako hrad…
Pak už jen pozdní piknik nad Kepler Cascades, Zdeňkova oblíbená koupel ve studeném potoce, objet okruh Firehole Lake a pryč.
Určitě jsem na něco z krás Yellowstone zapomněla, protože toho tady bylo strašně moc. Abych to shrnula – Yellowstone je fantastický!
Opustili jsme stát Wayoming, na jehož území se park nachází, a zamířili do Idaha.  Kopce, lesy, rybářské revíry na každém kroku… Určitě by stálo za to tady na chvíli zůstat, ale my museli dát. Bohužel, protože jsme skončili v naprosto nezajímavém městě Idaho Falls (jo, opravdu tu měli na řece Idaho malé peřeje) u dálnice na jih. Motel 6 byl drahý (nejspíš pátek), s placenou wifi, která moc nefungovala, náladu nám vylepšily až slušné hamburgery od Carl’s Jr. V tomto řetězci jsme jedli už vloni a v hlavě nám zůstal příběh, který je vyvěšen v každém podniku. Jímavý příběh o tom, jak Carl senior v třicátých letech vyráběl své hamburgery v pojízdném vozíku, pak si s manželkou pořídili malý stánek a pak se z něho stal velký řetězec, nakonec ho převzal syn. Hamburgery umí, McDonald by se měl jít klouzat…

13. července

Noc jsme strávili v kempu v Madisonu na západní straně parku. Celý Yellowstone se dá projet autem po velkém okruhu, který měří 230 km. Uprostřed je propojka, která může okruh rozdělit na horní (upper loop) a dolní (lower loop). Část spodního jsme zvládli včera, tak dnes jsme se vypravili na horní část.
Hned na začátku jsme si prošli pár bublíků a čmoudíků, ale naprosto úchvatná byla oblast Norris Geyser Basin. V  tolika různých podobách se může projevovat žár pod zemí! V této oblasti se nachází i největší gejzír na světě – Steamboat. Bohužel prská velmi nepravidelně, tedy jeho poslední velké erupce byly někdy před čtyřmi lety. To pak vystřikoval vodu až do těžko představitelných 90 metrů.
Pak nás čekal 40 km přesun bez zastavení. Tedy vlastně jsme stavěli dost často, protože se silnice opravovala (mimochodem – uplynulou noc byla zavřená úplně a dělníci pracovali pod silnými světly – u nás to nejde 😏) a tak jsme se kochali krásnou krajinou jen z okýnka. Teplota přelezla třicítku, když jsme vystupovali na jedné z hlavních atrakcí parku Mammoth Hot Springs. Teplá voda ze zdejších termální pramenů rozpustila vápenec, který vytvořil krásné útvary a místy i terasy podobné mnohem profláknutějšímu tureckému Pamukkale.
Obědový piknik jsme si dali přímo na terase informačního centra, protože jsme nikde cestou nenašli stolek ve stínu, a spolu s jídlem zkonzumovali přednášku o vlčí smečce. Pak přišel na řadu vodopád Tower.
V dalším centru Canyon Village jsme se neúspěšně pokusili sehnat místo v kempu stejným způsobem jako včera. Paní byla důležitá a nekompromisní – v celém parku místo v kempu neexistuje a nejlepší bude hledat ubytování mimo park. Což mohlo být tak zhruba 100 km! Zatím jsme to odložili…
Vedle Canyon Village se rozkládá skutečný kaňon řeky Yellowstone river. A stojí za to! Řeka se valí úzkou kaňonem a vytváří zde dva vodopády. Horní –  Upper a dolní – Lower Falls, které měří na výšku 94 m. Seběhli jsme (a vyběhli) dvě stě výškových metrů, abychom si se mohli pokochat jejich silou.
V celém parku neustále řeší medvědy. Na každém stole na piknikovišti, na záchodě v kempu, na dopravních značkách, na všech informačních materiálech jsou pravidla, jak zacházet s potravinami, aby nepřilákaly medvěda a co dělat, když ho potkáte. Pro nás se vžilo rčení, že nesmíme fídovat béry 😂. Tady se poprvé objevilo i varování, že může být nebezpečný i bizon, především protože váží až 2 tuny. Včera jsme zahlédli několik menších zvířat, ale kolem Mud Volcano se páslo celé veliké stádo. Skutečně jsou to velká zvířata! Mnohem nebezpečnější než bizoni mi ale přišli řidiči, kteří neváhali zastavit přímo na silnici, aby pořídili pár fotek.
Ubytování v kempu jsme pochopitelně našli. Skončili jsme na břehu obrovského jezera Yellowstone Lake, které leží v nadmořské výšce 2400 metrů, což z něj činí nejvýše položené jezero v Severní Americe. Zdeněk se v něm samozřejmě vykoupal, ale mě připadalo studené.
Poslední zážitek dnešní dne si odnesl Nik, když byl vyslán s odpadky. Po kempu se poflakoval dospělý bizon a dokonce si na louce mezi stany lehl na záda a několikrát se převalil. Prý vypadal docela spokojeně, na rozdíl od vyplašených obyvatel okolních stanů 😀.

12. července
Po ranním shopovaní v Missoule jsme vyrazili na cestu až kolem poledne. Přesvědčili jsme se, že čtvrti malých dřevěných domků s verandami usezené v zeleni jsou půvabné, a našli jsme i nějaké ty parky. Dokonce Missoula je sídlo Univerzita of Montana, ale studenti mají také prázdniny, tak to na životě města nebylo k poznání.
Pokračovali jsme dál směrem na Yellowstone. Montanu si budu navždy pamatovat jako šikoká údolí zakončená kopci, po kterých jsou rozeseté jednotlivé ranče se stády černých krav nebo koní pasoucí se okolo na obrovských loukách.
Navečer jsme přijeli k bráně do národního parku. Už na budce, kde kontrolují vstup, bylo napsáno, že uvnitř parku jsou všechny možnosti ubytování včetně kempů obsazené. Zdeněk vyhodnotil, že to nic neznamená, a tak jsme pokračovali. Od hranice parku k okružní silnici spojující všechny zajímavosti parku je to přes 30 km. To je cesta, kterou bychom se museli vrátit… Před prvním kempem nás neodradily ani dvě cedule, že je plně obsazeno, a šli jsme se zeptat. A (pro mne) nepochopitelně – bez problémů nás ubytovali 😀.
A tak jsme místo schánění místa pro stan vyrazili za krásami Yellowstonu. Za začali jsme tou největší – obřím gejzírem Old Faithful. A trefili jsme se dobře. Stačilo počkat asi dvacet minut spolu s další tisícovkou lidí, než začal chrlit obrovské množství vody do slušné výšky. Super zážitek!
Obcházení gejzírů v těsném sousedství jsme vyměnili za pomalý přesun autem zpět ke kempu. Zastavili jsme na každém parkovišti a obdivovali, co všechno dokáže sopka pod našima nohama. Všechny ty prckátka, bublíci, čmoudíci a smrádci…Těch rozmanitých tvarů a neuvěřitelných barev. Ani jsme nevěděli, co fotit dřív. Do toho pomalu zapadalo slunce, a to dělalo z krás ještě úžasnější podívanou.

11. července
Po včerejším bloudění jsme to na hranice USA měli kousek. Hraniční přechod byl prázdný, asi tady nemají normálně frmol. Nám se věnoval imigrační úředník jménem Lewis. Vypadal, že imigrační kontrolu turistů s povolením ESTA, hodně dlouho nedělal. Chvíli bojoval s počítačem, chvíli s tiskárnou, ale nakonec to zvládnul. Přišil nám do pasu sešívačkou povolení k opakovanému vstupu do Států. Celá tahle procedura se odehrávala ve velkém místnosti boarder office, která byla vyzdobena vycpanými hlavami divokých zvířat. Pohled pro bohy byl, když podobizna prezidenta Trumpa visela přesně pod hlavou statného paroháče. Kdybychom se nebáli provokovat, určitě stála za fotku.
Dál jsme se přesunovali po území státu Montana. Jih Kanady byl minimálně obydlený, většinou jen obrovské lesy a zřídka pár domků. Montana vypadala civilizovaněji –  vesnice i města s obchodními zónami a golfovými hřišti. Jeli jsme stále kolem nějaké vody – řeky nebo jezera – a všude se nabízely rybářské revíry. Vypadá to, že zdejší krajina je ráj pro rybáře. Cestou jsme projížděli velikým územím indiánské rezervace kmenů Flathead (česky asi Ploskohlavci), důkazem bylo množství kasin, které mohou provozovat.
Na noc jsme zakotvili v městě Missoula. Mně připadalo jako  naprosto nezajímavé místo, hlavně rozlehlá nákupní zóna s mezinárodním letištěm, ale prý se mu říká město parků. My žádný nepotkali, ale třeba jsme měli jen smůlu. Po delší době jsem se ubytovali v motelu, tentokrát v řetězci Motelů 6. Využili jsme i možnosti vyprat si prádlo v místní prádelně. Do pračky se nacházelo 8 čtvrt dolarových mincí a později do sušičky stejné množství. Takže vyprání velké haldy prádla a jeho usušení stálo 4 dolary (plus prášek, který jsme museli koupit), ale vychází to levněji než indická prádelna v Léhu, a také rychleji – stačily dvě hodiny.
 

10. července
Dnes jsme pokračovali dál podél toku řeky Kootenai. Měli jsme v plánu postupovat jako včera a zastavovat na každém kochálišti, ale moc to nešlo. Jarní povodně svalily několik mostů, takže se nedalo nikam moc dostat. Prohlédli jsme si vlastně jen místo zvané Paint Pots. To je místo, kde tzv. first nations, neboli první národy (což je dnešní politicky korektní pojmenování pro indiány a eskymáky, pardon Inuity 😀). Na tomto místě získávali barevné hlinky na výzdobu svých teepee a těl.
Na hranici národního parku Kootenai se nachází město Radium Hot Springs, což česky znamená radiové horké prameny. Těsně před městem se nachází koupaliště, ve kterém je i bazén s termální vodou teplou 39°C, a tak jsem se rozhodli se naložit se na chvíli do teplé vody. Vstupné bylo přijatelné – necelých 17 dolarů (a k tomu ještě dva dolary za půjčení plavek, které jsem si zapomněla doma 😐). Získala jsem slušivý modýlek, ještě že nikdo neměl s sebou foťák… Jak jsme se namočili do příjemné vody, ochladilo se a začaly se nad námi stahovat mraky. A skutečně – asi po půl hodině začalo studeně pršet. Naše reakce byla jediná možná… Víc jsme se ponořili. Chvílemi padaly skutečně velké kapky, odrážely se od hladiny a tvořily bubliny. Super pohled. Teď mě naopak mrzelo, že nikdo nemá foťák, který by to krásu zachytil…
Po dvou hodinách umytí a odpočinutí jsme pokračovali dál k jihu. Měli jsme v plánu zakempovat někde poblíž americké hranice, abychom ji mohli druhý den překonat, tady legálně přejet. Naše přenocování nakonec nebylo tak jednoduché. Několik špatných rozhodnutí znamenalo, že jsme stavěli stan až po osmé večer v lesích u Loon Lake zhruba 15 km od hranic. Krásné místo, málo turistů… Super tip na dovolenou v karavanu. Kam se hrabou Slapy… Škoda, že je to trochu z ruky…

9. července
Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
Mladý les prorůstá mezi spálenými kmeny stromů

8. července
Ráno jsme doplnili benzín a důležité potraviny a zamířili jsme po silnici 93 k jihu směrem na národní park Banff. Oba národní parky spolu sousedí a na mapě vypadají kousek od sebe, ale ve skutečnosti je dělí 300 km. Větší část cesty patří k tzv. Icefields Parkway, tedy vyhlídkové silnici mezi jezery a ledovci, která je napájejí. Je lemovaná mnoha odpočívadly a vyhlídkami na krásy zdejší přírody. Za zmínku určitě stojí vodopády Athabasca, Sunwapta a Tangle.
Na hranici mezi oběma parky se nalézá ledovec Athabasca, který patří k obrovskému ledovcovému poli Colombia Icefield. Přiblížit se k němu dá pěšky z malého parkoviště. My se sem dopravili k večeru, tak tu šlo zastavit, ale neumím si to představit během dne. Z vyhlídkového místa horoskopy vidíte jako na dlani, ale nedostanete se až k němu. Tohle privilegium mají pouze zákazníci, kteří si zaplatili speciální autobus a průvodce, příp. si dopřejí zážitek v podobě speciálního dopravního prostředku – snowcoachi. Druhé místo, na které se nedostanete jinak než placeným autobusem, je nově vybudovaný prosklený chodník zvaný Skywalk. Ten sám placený není, ale autem se zde zastavit nedá. Tak zbývá jen autobus odjíždějící od návštěvnického centra každou chvíli za 32 CAD na osobu.
Ještě před procházkou k ledovci jsme se ubytovali v příjemném kempu Icefield tent, který leží ledovci na dohled, schovaný mezi stromy a protéká jím dokonce vlastní malý vodopád. Přijeli jsme před druhou hodinou odpoledne a byli jsme jedni z posledních, na které vyšlo volné místo.


7. července

Ráno jsme řešili, jakým směrem se vůbec vydáme. Varianty se nabízely dvě: nahoru nebo dolů. Nahoru by znamenala tentokrát natěžko vylézt znovu do sedla, kde jsme byli včera a dál pokračovat proti směru Skyline treku k jezeru Maligne. Druhá představovala vrátit se ve svých stopách zpátky i přes to zatrolené bahno. Nakonec vyhrál obyčejný sestup, protože se počasí horšilo a občas trochu pršelo, navíc jsme si nebyli jistí, jak se dostat od jezera k autu. Cesta šla dobře, bahna mi připadalo míň, možná i proto, že místy jsme lezli přes kameny, kudy jsme včera nešli. Stejně jsme dorazili k autu pečení, vaření. Ledovou říčku vedle parkoviště jsme využili ke zchlazení i k očistě. Pro mne je ideální teplota ke koupání tak termální prameny, ale ani já jsem neodolala. Jen mytí hlavy mi zůstalo až do kempu, ponořit se i s hlavou bych nedokázala…
Dojeli jsme (teď už čistí a voňaví) k vyhlášenému jezeru Maligne. Má to být druhé největší ledovcové jezero na světě, ale musím to ještě ověřit. Je tak velké a plné záhybů, že se nedá v kuse přehlédnout. Můžete si zde půjčit kánoi za 50 CAD na hodinu (což nás lákalo) a povyjet vlastními silami kousek po jezeře, a nebo si zaplatit výlet lodí, ale cena 72 CAD za osobu nám připadala hodně (a navíc tou dobou měli už všechny lístky vyprodané). Tak jsme si koupili pozdní sváču a obešli jezero kousek pěšky spolu s dalšími stovkami lidí.
K večeru na cestě zpět do Jasperu na nás čekala ještě procházka po kaňonu řeky Maligne. Ta v mnoha zákrutech a vodopádech razila cestu vápencovou strží, z jejíchž stěn vytvářela zajímavé tvary.
Po večeři v restauraci specializované na řeckou kuchyni jsme (pro změnu 😀) opět zakotvili v Overflow kempu za Jasperem. Tentokrát už naposledy, protože zítra se vydáváme směrem k jihu.

6. července

Mám ráda treky. Už jen proto, že si člověk mákne, ale hlavním cílem je někam dostat a něco vidět. Z vrcholku kopce bývají nádherné výhledy. Člověk řeší, jakou cestu vybrat, kam může šlápnout, aby neplýtval moc energií, jaký kámen je stabilní, jak vyšplhat na skalku, jak překonat vodu nebo bahno. Prostě přirozený pohyb, žádný asfalt a jezdící schody…
Jako nejlepší trek v okolí Jasperu se nám jevil dvoudenní, příp. třídenní trek Skyline, na který se vychází od jezera Maligne. Bohužel množství lidí, kteří se na něj mohou vydat, je limitováno kapacitou tábořišť. Takže na nás nedošlo. Vybrali jsme přístup vedlejším údolím k tábořišti Watchrower. Stoupali jsme hustým lesem do kopce, pak se les otevřel. Ze smrků zůstaly po lesním požáru jen kmeny, na slunných místech kvetly koberce žlutých květů.
Pak se před námi otevřela krajina, která vypadala jako reklama na Kanadu. Údolí uzavřené skalními vrcholy, kterým se žene divoká říčka se spoustou kamenů, loučky s drobnými kvítky a nízkým porostem vrb a olší. Naše pěšina byla protkána množstvím potůčků, stružek a jezírek. A bahna! Vyšli jsme sice co nejdříve, ale tady nás už zastihl polední žár. Ve vedru a s množstvím komárů v zádech každé bahno bralo spoustu sil. Pupence od komárů na celém těle, v botách voda, na nohách bahno až ke kolenům a poškrábané do krve od větví. Všechny radosti trekování!
Po deseti kilometrech jsme dosáhli tábořiště, ale byli jsme tak utahaní, že po postavení stanu a rychlém obědě jsme všichni usnuli. Pauza nám nakonec zabrala přes dvě hodiny, ale pomohla. Už jen nalehko jsme začali šplhat k trase Skyline treku. Ubylo bahna i keřů, takže se nám šlo docela dobře. Pod nohama nám švachtala voda z tajícího sněhu, místy jsme museli přejít hlubokou vrstvu sněhu a poslední část patřila mojí „oblíbené“ disciplíně – výšlap břidlicového suťáku. Ale tohle všechno bylo lepší než to dopolední bahno…
A nahoře se nám otevřely úžasné výhledy z hřebene na obě strany. Vyšplhali jsme ještě kousek výš na no name vrcholek do výšky 2300 m a kochali se. A proto mám ráda treky…
V okoléí se měli běžně pohybovat medvvědi. Moc jsme tomu nevěřili, dokud jsme neobjevily stopu v blátě.
Obrana proti medvědům – jídlo mimo stan a ve výšce, kam medvěd nemá dosáhnout, prý :-))
Na ochranu před medvědy jsme si koupili bear sprey, který je potřeba nastříkat proti úročícímu medvědovi, když je vzdálený asi 15 metrů. Může to být to poslední, co pomůže.

5. července
Dnes v noci jsme s překvapením zjistili, že je tu vidět tak do jedenácti, v noci je spíš takové husté šero než tma a ráno je světlo už od čtyř. Tolik na severu nejsme, tak nevím… Ještě jedna zajímavost – večer dlouho do večera až 30°, že se nám špatně usínalo, ráno teploměr ukazoval 8°, takže jsme se budili zimou.
Rozhodli jsme se, že zůstaneme ubytovaní ve stejném provizorním kempu, i když  se dalo platit jen jedna noc. Podnikli jsme „choďák“ po rovinnaté prašné silnici s tím, že vylezeme na nějaký kopec, ale nikam to nešlo. Jen smrky a smrčky a husté šáší. Tak jsme jen obešli místní zajímavost (jak byla popsána v mapě), což představoval roubený dům z roku 1905. Byli jsme úplně vaření, v nohách 20 km a nic jsme neviděli. Po návratu jsme aspoň vyjeli autem podél toku řeky Athabaska až k Jasper lake. Nádherná krajina všude kolem! Tyrkysová jezera, řeky divoce tekoucí vody rozvětvené do mnoha ramen, zasněžené vrcholky zvedající se hned za nimi…

4. července

Začínáme přechazet do travel modu. Vybrat trasu, nakoupit, najíst se, zastavit se na kafe, sehnat ubytování, naplánovat další program… Prostě se člověk zabývá pouze tím podstatným pro život a neřeší pitomosti.
Z místa zvaného 100 Mile House jsme vyrazili dál (nejdřív se nám povedlo koupit správnou plynovou bombu, kterou neměli ve Vancouveru), podél řek North Thompson a Fraser. Potkávame spoustu aut, která vezou nebo táhnou na vozíku lodě různých velikostí, míjíme dopravní značky s upozorněním na jeleny, losy nebo přecházející kachny s mladými. Kolem nádherná krajina s desítkami jezer s průhlednou vodou, lesy od obzoru k obzoru, za kterými vyčuhují skalnaté hory pokryté sněhem, divoce tekoucí řeky, říčky a potoky, u každé cedule s nápisem, že zde žijí lososi. Vypadá to jako ráj! Až mě mrzí, že nejsem rybář…😁.
Míříme do národního parku Jasper, který leží hned za hranicí státu Alberta. Městečko Jasper je úplně turistické, podobné našim krkonošským městečkům – jedna dlouhá ulice s množstvím krámků s potřebami pro turisty.
V Beer shopu (alkohol se tady nedá koupit v běžném obchodě) byli dobře zásobeni vínem, pivem i tvrdým alkoholem.
Pivo bylo uchováváno ve speciální chlezené místnosti, škoda, že zteplalo tak brzy po jejím opuštění.
Náš úlovek…Pít se moc nedalo :-(((
Měli jsme z domova vymyšlený nejzajímavější trek v Jasperu – Skyline, který byl ale ještě minulý týden uzavřený kvůli množství sněhu a ledovým plotnám. V informačním centru jsme si ověřili, že už je otevřený, ale všechna tábořiště jsou celý týden plná. Rychle jsme vymysleli alternativu, zaregistrovali tábořiště a uvidíme…
Dnes konečně stavíme stan, konec snobáren 😀. Kemp na sever od Jasperu je velmi jednoduchý – pitná voda z barelu a suché záchody. Ale stačí. Jediné, co přebývá, jsou mračna komárů, takže repelent je v neustálé permanenci.

3. července
Náš první celý den v Kanadě začal příjemně. Přispali jsme si, nasnídali a vyřešili vše potřebné přes web. Ani mně, ani Nikovi nefunguje telefon, takže jsme odkázáni na komunikaci elektronickou. Před vyzvednutím ztraceného batohu na letišti jsme ještě vyrazili na nákup základního jídla na cestu, a tak jsme míjeli nepřeberné množství potravin z celého světa, včetně živých nebo čerstvých ryb, mušlí, krabů, ústřic. To nám doma chybí…
Protože Zdeňkovi přišla zpráva, že batoh je k vyzvednutí, zamířili jsme k letišti. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zastavili na místě sloužícím pouze k vyložení a naložení s tím, že budeme za chvilku zpět a Nik případně vysvětlí, o co jde. Další omyl! Pochopili jsme, že máme zavolat na interní telefon do přepážky Air France, když jsme vystáli frontu, nikdo telefon nezvedl. Bezradně jsme se vyptáváli lidí z personálu, co dělat. Odpověď byla jasná – telefonovat znovu. Znovu fronta, ale tentokrát jsme se domluvili. Batoh byl uložený v úschovně. Celá procedura trvala tři čtvrtě hodiny!!! Mezi tím měl i Nik zajímavé zážitky. Po chvíli, co jsme odešli, začal kolem obcházet pán v uniformě. Nik vysvětlil, proč tam to auto stojí, ale pán neodešel. Prohlásil, že za chvíli někdo přijede a dál nám za stěrač lístek. Pak několikrát telefonoval. Skutečně moc nescházelo a odtáhli nám auto! Co bychom dělali dál, opravdu nevím….
Vyjeli jsme z Vancouveru směrem na národní park Jasper. Cesta bude dlouhá asi 1000 km.
Dnes jsme jeli podél toku řeky Frasier po HW1 na východ. V městě Hope jsme opustili dalnici a pokračovali kaňonem Fraseru. Nejužší a nejdivočejší místo se jmenuje Hell’s Gatě. Nedá se k němu dostat pěšky, ale je nutné využít lanovku Airtram. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme si tento výlet odpustili.
Projeli jsme malé osady na křižovatkách, často nazvaná podle vzdálenosti, a na nocleh jsme zakotvili v místě zvaném 100 Mile House. Pár motelů, občerstvoven, obchůdků a benzínek. Po osmé večer jsme se chtěli najíst, a tak nám byl doporučen jediný otevřený gril podobný McDonaldu. Ten zavítal až v 9, což jsme stihli jen tak tak.
Zatím si vybíráme zážitky, které jsme ještě neměli. Takže jsme si neodpustili ještě jeden kontakt, tentokrát nás zastavil opravdový policista. Upozornil nás, že jsme jeli v obci, kde je padesátka rychlostí 60 km/hod. Ale byl celkem příjemný. Když mi někdo tvrdí, že nemůže cestovat, protože neumí anglicky, vždy jsem odpovídala, že to není moc potřeba, že stačí jen základní znalost a příp. ruce a nohy. Omlouvám se, tahle cesta mě za tři dny přesvědčila o úplném opaku. Když se nic nepřihodí, je to dobré, ale při potížích je angličtina klíčová.
Zatím první postřehy z Kanady:
– je to fakt obrovská země
– lidé jsou milí, v hotelu, hospodě, obchodu začínají komunikaci dotazem, jak se máme
– i pokladní v supermarketu jsou milé
– žijí tu obyvatelé všech národností, podle mne převažují Asiaté
– všude jsou lesy jako u nás – smrky, borovice, olše, břízy; dokonce i ve městech
– projeli jsme už i údolím, kde najednou bylo o 10° tepleji a takové sucho, že stromů bylo minimum, pouze smrky asi třetinové velikosti; kde zavlažovali, rostlo ovoce
– pivo je tu hrozné, asi přejdeme na místní víno 😁

 2. července

Dnešní den byl hodně dlouhý a to nejen kvůli brzkému vstávání. Do postele jsme se dostali po půlnoci, dnes ráno jsme vstávali po čtyřech hodinách spánku. Rozhodli jsme se, že kvůli problematickému fungování dopravy do hotelu, pojedeme už prvním shuttlem v nelidských 5:03. Nechtěli jsme riskovat, že nám uletí další letadlo. Před šestou jsme tedy byli na letišti.
Svítání nad pařížským letištěm
V klidu jsme si našli křesílka u gatu a klimbali. Kolem sedmé nás probralo hlášení rozhlasu, že se Subrt Dominik (představte si to ve francouzské výslovností a zkreslené rozhlasem) se má dostavit na přepážku. Neznamenalo to však problém, ale nabídli nám přímý let do Vancouveru bez nutnosti přelétat do Amsterdamu – odlet 10:25. A definitivní letenky – PÁTÉ! Škoda, že s tím nepřišli včera, mohli jsme se vyspat i nasnídat.
Let proběhl v klidu, jen vyrazil o hodinu a půl později. I když se to nezdá, i takhle dlouhý let se dá v pohodě vydržet s filmy, muzikou (dost pozdě jsem zjistila, že diskografie Air France obsahuje i mé oblíbené Systémy i spoustu další skvělé hudby), zbytek času zabere jídlo a spánek.
Po 9 a půl hodinách letu – WELCOME TO CANADA!
Ve Vancouveru nás čekala imigrační kontrola automatem i člověkem, ale také nepříjemné překvapení – ztratili nám jeden batoh. Asi si musíme tentokrát vybrat spoustu nových zkušeností. Air France nám na této cestě hodně zamíchalo plán – přílet jindy a jinam, místo odjezdu návrat na letiště, kde by mohl být.
Po vyzvednutí auto v půjčovně Avis jsme se ubytovali v zamluveném motelu (stejném jako v celé Americe, zkusím je popsat jindy). A zamířili jsme do centra Vancouveru v domnění, že v neděli odpoledne by mohl být provoz klidnější než obvykle. Doprava v úplném Downtownu klidná nebyla, protože v rámci oslav Dne Kanady táhl městem průvod lidí všech národností, které zde žijí. A že jich je! My chvíli vydrželi, ale bylo to hodně amatérské, někdy šlo jen pár lidí s vlajkou, někdy předváděli tance lidé v“krojích“. Centrum města mi nepřipadalo zajímavé, stejné jako v dalších amerických městech, ale zaujalo mě, že hned v úplném centru stojí moderní vysoké domy, ve kterých nejsou obvyklé úřady, ale slouží jako obytné. Stojí na břehu mořské zátoky s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Paráda.

Při cestě zpátky jsme se vyhnuli centru a projeli jsme obrovským Stanley parkem. I když k našemu cíli zbývalo něco přes 10 km, usnula jsem tak tvrdě, že jsem neviděla prý skvělý výhled na město přes zátoku z mostu.
Posledním úkolem bylo sehnat pivo, protože se v normálních obchodech neprodává, ale Zdeněk se doptal na nejbližší liquere store.
Usnuli jsme úplně mrtví kolem půl deváté. Den trvající 33 hodin dá zabrat.

1. července
Jsou dny, kdy se všechno daří, jindy jsou dny, kdy se všechno hatí. Dnešní den je ten druhý případ. Jen na potvrzení tohoto faktu – tohle vyprávění píšu už po čtvrté.
Na letiště do Vídně nás doprovodila Linda s Ondrou, aby si mohli odvézt auto domů. Zastavili jsme na krátkodobém parkovišti hned u terminálu 1 (4,90€ za hodinu, max. 3 hodiny). Rozloučili jsme se a já, Zdeněk a Nik jsme se vydali dovnitř k odbavení. Air France tady mělo jen přepážky drop-off, tak jsme si vyřídili odbavení u automatu. Ten nám poslal zavazadla do cílové destinace Vancouveru a vytiskl boarding cards (česky palubní vstupenky, ale zní mi to hrozně). Na nich jsme ale nemohli najít let z Paříže do Montrealu, tak jsme je vytiskli znova, ale byly stejné. Rozhodli jsme se to vyřešit u paní u přepážky, když vtom se objevila Linda. My předpokládali, že už jsou na cestě k domovu, ale nepodařilo se jim opustit parkoviště, protože jim automat sežral zaplacený lístek. Zatím se fronta u přepážky hodně prodloužila a také zůstala na přepážce jediná obsluha. Už v průběhu čekání ve frontě jsme našli ztracený let (byly dva lety na jednom lístku), ale auto z parkoviště se podařilo dostat až po hodině a čtvrt, vyplnění formuláře a zaplacení znova 5€. Ještě jsme jim zamávali, když úspěšně projeli závorou, a předpokládali jsme, že starostem je konec. Chyba lávky…
Při zmatcích s dvojími letenkami jsem se omylem pokusila nalodit na Zdeňkovo  jméno, tak mi  paní vydala  a další (už třetí). Letadlo mělo původně 15 minut zpoždění, které narostlo na 35. To znamenalo, že budeme náš další let stíhat jen tak tak. Něco jsme cestou nahnali, ale i tak nám zbývala přesně hodina na vylodění a přesun na jiný terminál včetně kontroly pasů. Letadlo ale vůbec nezamířilo k budově, ale zůstalo stát na ploše. Příletová budova byla evakuována kvůli „bezpečnostnímu problémů“. Chvíli to vypadalo pro nás dobře, protože neodlétala žádná letadla. Zdeněk využil nově zavedenou možnost používat v EU přístup k internetu přes data za stejných podmínek jako doma a zjišťovat podrobnosti. Tak jsme se také dozvěděli, že letadlo do Montrealu nám ulétlo ještě když jsme trávili čas na ploše. Takže zásadní změna plánu. Ohňostroj v Montrealu budeme muset oželet…

Další fáze zestručním, i když zabraly tři hodiny. Marné pátrání po přepážce Air France (spolu s jednou nešťastnou holčinou, která letěla poprvé v životě a navíc sama do Montrealu), vystání si slušné fronty u přepážky, kde nám původně paní řekla, že je uzavřená, vytištění nových letenek na druhý den (čtvrtých – přes Amsterdam rovnou do Vancouveru), další dlouhý přesun po letišti (včetně vláčku) k místu odjezdu shuttlu do hotelu, hodinové čekání na bus, který měl jezdit každých deset minut. V rámci přebookovaných letenek jsme dostali noc v hotelu Ibis vč. večeře a snídaně. Večeře byla v přilehlé restauraci, která fungovala do 11, my se v hotelu objevili v 10:30, takže jsme šli nejdřív jíst. Grilovaná žebra, tuňák a obrovský hamburger v ceně 63€ zahnaly trochu chmury. Do postele jsme se dostali po půl jedné, ovšem musíme vstát 4:30, abychom stihli první shuttlu. Letadlo do Amsterdamu odlétá v 7:50. Jen na dokumentování špatného dne – po té, co jsem se s radostí vykoupala a umyla si hlavu, jsem zjistila, že hřeben zůstal ve velkém batohu. Takže zítra budu vypadat jak Frankensteinova babička :-)).


30. června

Zítra je první den prázdnin a my se hned vydáváme na cesty. Čekají na nás přírodní krásy Kanady a Spojených států. Než se tam dostaneme, musíme zvládnout několik přesunů, ale díky časovému posunu bychom měli stihnout během mezipřistání v Montrealu i státní svátek připadající na 1. července. Tento den bude Kanada dokonce slavit 150 let od svého založení, a tak doufám, že to bude velkolepé.

Letadlo Air France sice odlétá až v 15:05 (let AF 1739), ale my už musíme vyrazit ráno, protože starovní letiště je ve Vídni. Na přestup v Paříži máme něco přes hodinu, tak snad to stihneme. Let AF 348 sice trvá přes 7 hodin, ale díky časovému posunu bychom měli přistát v Montrealu v 20:30 místního času stále 1. července. Dost času na přesun do centra na očekávaný ohňostroj…

Takový je plán. Uvidíme, jak se ho povede naplnit… Můžete to sledovat i vy, pokud si letadla vyhledáte na super stránce http://www.flightradar24.com

Tak nejvyšší čas balit 😉