Archiv štítku: moderní architektura

Pražský bedekr: Karlín plný překvapení I.

Karlín mě opravdu překvapil.

Když jste kdysi vystoupili z metra na Sokolovské (dneska je to Florenc), dostali jste se do ošklivé a zanedbané čtvrti jménem Karlín. A po průchodu oblouky Negrelliho viaduktu se před vámi otevřela brána do světa, kde jste nechtěli setrvávat. Fasády s empírovým a secesním zdobením překryté do jedné barvy vrstvou prachu a špíny, spousta komínů a továrních hal, velké prázdné plochy zarostlé dvoumetrovým pelyňkem. Písnička Karlín od Ivana Hlase nebyla oslavou karlínských krás, ale velkým výsměchem.

Až do 19. století se tomuto místu říkalo prostě Zábransko, území ležící za branami Prahy, nebo Špitálské pole, protože zde do třicetileté války stál špitál. Na něj vlastně navázala Ivalidovna z roku 1737, domov pro vysloužilé válečné veterány a jejich rodiny, ke které patřil i hřbitov. Byla vystavěna v letech 1732 až 1740 zde byla podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera na mstě bývalé vojenské střelnice. Více než 1400 zde žijících válečných invalidů mohlo využívat vlastní obchody, lékárnu, nemocnici, salon, čítárnu, školu, kapli i pivovar.

Invalidovna skrytá v parku
Opravy pokračují

Nové jméno Karolinenthal získala na počest poslední manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty v roce 1817, kdy byla osada fakticky založena. Brzy po té zde vznikl i říční přístav, který velmi přispěl k rozvoji Karlína, stejně jako zde byla vybudována vůbec první plynárna v Praze, díky které se v centru města každý den rozsvěcelo 200 lamp. Velkou zásluhu na tom měl vynálezce František Křižík, který tady nechal postavit továrnu na obloukévé lampy, které osvětlovaly i ulice Karlína. Během několika let zde vniklo 18 továren, kde pracovalo na 700 dělníků. Své sídlo zde měly proslulé Zátkovy sodovkárny a pekárny, velká továrna na potisk látek (tzv. kartounka), strojírenské podniky, ale také továrny na výrobu mýdel, olejů, svíček, sirek, rukavic i klobouků, Z místa na luxusní bydlení se postupně stávalo průmyslové předměstí, především po zbourání hradeb města v roce 1874. Do centra Prahy jezdila koňka, později v roce 1898 ji vystřídala tramvajová trať. Založením hlavního pražského autobusového nádrží na Florenci v roce 1929 se tu vytvořil i významný dopravní uzel, to už Karlín patříl v hlavnímu městu.

Už od roku 1850 prochází čtvrtí Negrelliho viadukt, který spojil Masarykovo nádrží s nádražím v Bubnech a současně překlenul Vltavu,  V tom roce most měřil 1110 metrů. Měl 87 kamenných oblouků, z toho 76 pískovcových půlkruhových, 8 žulových segmentových a jeden pískovcový segmentový oblouk, pod kterým byl průchod pro pěší, později ho doplnilo ještě propojení na Libeň. Viadukt byl navržen který navrhnul Aloisem Negrellim, který proslul jako projektant Suezského průplavu. Až do roku 1910 byl Negrelliho viadukt nejdelším mostem v Evropě. Dodnes je nejdelším železničním mostem a třetím nejdelším mostem u nás. V minulém roce prošel viadukt, který je řazený mezi chráněné kulturní památky, generální rekonstrukcí a počítá se s ním i na další využití.

Nejzajímavější památkou z 19. století je v Karlíně bezesporu kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí. Patří mezi nejvýznačnější stavby v novorománském slohu u nás. Trojlodní kostel s apsidou a dvěma věžemi patří se svojí délkou 75m a šířkou 31m k největším církevním stavbám. Dovnitř jsem se nedostala, ale můžete si udělat představu z videoprocházky, kterou má na svých stránkách wikipedie. Na výzdobě se podíleli i Josef Mánes a František Ženíšek, sochy u vchodu jsou od Břetislava Kafky a můžete vidět i varhany, které byly ve své době největší u nás. Kostel byl vysvěcen přesně 1000 let po příchodu věrozvěstů na Moravu, tj. v roce 1863. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Cyrila_a_Metod%C4%9Bje_(Praha)

Karlínské náměstí navečer

Velkou část obyvatel Karlína tvořili bohatí židovští továrníci a obchodníci. Ti si nechali ve Vítkově ulici zbudovat v roce 1861 synagogu. Poslední její přestavba proběhla na konci 20. let 20. století ve výrazně funkcionalistickém duchu. Víme, že do ní na Velké svátky docházela i známá česko-německá židovská spisovatelka Lenka Reinerová. Dnes objekt patří Československé církvi husitské, která ji využívá jako modlitebnu.

Druhou významnou dominantou Karlína není zámeček, i když tak na první pohled působí, ale základní škola. Na Ličkově náměstí vznikla v roce 1906 jedna z nejmodernějších škol v celém Rakousko-Uhersku. Za zdobenou secesní fasádou se skrývá 21 učeben, tělocvična, lázeň a slavnostní síň a také 4 třídy mateřské školy. Jako jedna z prvních u nás se vytápěla ústředním parním topením. Obrovská budova zaujme výrazným secesním zdobením a historizujícími malbami.

V 60. letech vzniklo na Invalidovnou nové sídliště socialistického střihu a velký hotel Olympic, ale atmosféře Karlína to příliš nepomohlo. Po revoluci vznikla potřeba nových kancelářských prostorů. Od 90. let zde vznikal ambiciózní projekt River City s mnoha kancelářskými budovami, kterému se hodlám věnovat někdy jindy, Byly postaveny na nevyužitém prostoru Rohanského ostrova a do atmosféry Karlína mnoho nepromluvily, protože je od staré zástavby odděluje frekvantovaná komunikace. Změně na současnou stylovou čtvrť a vyhledávanou adresou v rámci celé Prahy předcházela velká katastrofa. V roce 2002 se Vltava vylila z břehů za zaplavila celý Karlín až do výšky 3 metrů voda, která byla spočítána jako stoletá. Karlín se stal symbolem boje s živlem na dlouhé měsíce. Všechny domy vyžalovaly obrovské opravy, některé musely být dokonce strženy. Ovšem to byl pravý impuls pro opravu a přestavbu celé čtvrti.

Sídliště a výstup z metra
Detaily socialistické arcitektury

První vlaštovkou, která přdcházela, byla přestavba areálu ČKD Dukla v roce 1999 na Palác Karlín který zainvestovala firma Karlín Group belgického podnikatele Serge Borensteina. Ta přinesla nový koncept – propojení kancelářských prostor, obchodů a bydlení do urbanisticky propojeného celku s výrazným architektonickým rukopisem. Většinou se snaží zapojit stávající architekturu z brownfieldů, např. bývalých továren, i když to někdy znamená jen zachování staré fasády a přetavení budovy na nový účel. Známý španělský architekt Ricardo Bofill tímto způsobem zrealizoval v Karlíně také Corso Karlín, která byla vyhlášena Stavbou roku 2001, Vision Park s jedinečnou společenskou halou Fórum Karlín, Kotelnu nebo dalších rezidenčních domů. Musím přiznat, že já tohle spojení starého s novým prostě miluju,

Mimo projektů v River City vzniklo v Karlíně i pár úplných novostaveb. Jako poslední byla v roce 2018 otevřena zajímavá stavba organických tvarů – Butterfly neboli motýl. Nachází se na hraně Vítkova a uzavírá Pernerovu ulici. To, co vás na první pohled zaujme, jsou oblé tvary budovy, které tak kontrastují s ostatními pravoúhlými domy. Ovšem i druhý pohled je zajímavý. Budovu pokrývá zelená fasáda, kde na 40tisíc rostlin tvoří vertikální zahradu.

Při povodních 2002 skončily svůj život ošklivé budovy statistického úřadu v sousedství Invalidovny. Na volném prostranství začal od roku 2009 vznikat projekt Futurama Business Parku od architeka Vladimíra Krátkého. Nepříliš objevné budovy, které aspoň v podobě tradičního režného zdiva korespondují s industriálním okolím, jsou seskupeny kolem jedné centrální osy, ovšem vtipně je doplňuje vodní element. Mělké bazénky podél chodníků jsou oživeny betonovými sochami, takže tu můžete pozorovat plameňáky, hrochy nebo i koupající se plavce, které vytvořil sochar Zdeněk Ruffer.

Dá se říct, že především za posledních 15 let se Karlín vyklubal z opravdu ošklivého kačátka v nádhernou labuť. Fasády domů získaly správné barvy, tovární haly začaly sloužit k jiným účelům, automobilová doprava se přesunula o pár ulic dál, a tak se i celý Karlín zklidnil. Z opomíjené čtvrti se stala vyhledávaná adresa pro milovníky současných trendů. Pokud chcete ochutnat modrní styly stravování, jsou tu krsáná bistra, pokud zbožňujete kávu, najdete tu velké množství kaváren s dokonalou přípravou, jestliže toužíte ochutnávat různé druhy piva a pivních stylů, je Karlín to správné místo. I mimopražští budou znát názvy jako Eska, Etapa, Proti proudu nebo Můj šálek kávy, To vše najdete v Karlíně. A navíc k komu spoustu kvalitní architektury, která spojuje genius loci průmyslového předměstí s moderními trendy současného města.

10 důvodů proč navštívit německý Ulm

Když jsem odjížděla do Ulmu za našimi kamarády Míšou a Michalem, podivovaly se kamarádky, že jim jméno města vůbec nic neříká. Kde leží a co je tam vlastně zajímavé? Mně se Ulm líbil nesmírně, protože má vše, co mám ráda – dávnou historii i nejnovější současnost, město i krásnou přírodu vše spojené dohormady do organického celku v lidských rozměrech. Nestrávila jsem tu tolik času, kolik by si zasloužil a vím, že ses sem budu chtít určitě vrátit.

Rozhodla jsem se proto sepsat důvody, proč určitě Ulm navštívit. A není jich málo…Napočítala jsem jich minimálně deset.

300 kilometrů do Rozvadova…
  1. Historie

Německé město Ulm leží ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko na hranicích s Bavorskem. První zmínka o městě Ulm pochází z poloviny 9. století, kdy tu byla vybudována (na dnešním náměstí Weinhof) císařská falc, ale místo bylo osídleno už mnohem, MNOHEM dříve. V roce 1181 prohlásil císař Fridrich I. Barbarossa Ulm svobodným říšským městem, to znamená, že byl městským státem spadajícím přímo pod císaře, nikoliv pod menší místní vládce. Znamenalo to velkou nezávislost a prestiž, dokonce spolek svobodných měst, kam patřily třeba i Řezno, Lübeck nebo Hamburk, měl vlastního zástupce na Říšském sněmu Svaté říše římské.

Na západ od radnice můžeme projít kolem knihovny a pak krátkou uličkou a ocitneme se na náměstí, kde v 9. stol. stávala královská falc. Tady stojí budova Schwörhaus na památném místě, kde dřív byla kaple královské falce a později věž.

Schwörhaus

V 15. a 16. století zažil Ulm rozkvět díky rozvoji textilní výroby a významné křižovatky obchodních cest, dokonce razí vlastní měnu. Tyto cesty byly ovšem později přerušeny objevnými cestami a řadou válek, které se prohnaly kolem. Dokonce byl několikrát okupován francouzskými, rakouskými i bavorskými vojsky, než v roce 1810 ho získali Württembergové. V polovině 19. století zde byla vybudována strategická pevnost Wilhelmsburg, která dokázala pojmout až 100tisíc vojáků i s výzbrojí. V této době se město rozrostlo mimo původní středověké hradby o řadu továren a průmyslových podniků. Právě ty se staly terčem spojeneckého náletu v prosinci 1944, který zničil také 80 % historického centra města. Na uvolněných místech pak vznikaly stavby moderní architektury.

2. Ulm Münster

V Ulmu nemůžete minout hlavní dóm Ulm Münster, protože je vidět snad úplně odevšad. Jeho věž je totiž vysoká 161,53 m, což z ní činí nejvyšší kostelní věž na světě. Úzké točité schodiště je ukryté v postranní věžičce. Po zdolání více než 750 schodů se ocitnete na vyhlídkové plošině ve výšce 140 metrů nad zemí a z města i jeho okolí se stane dětská stavebnice. Až úplně na vrcholek otevřené kamenné věže vede ještě jedno schodiště jak z Jména růže, ale to bylo v průběhu naší návštěvy zavřené.

Zajímavá je i historie chrámu. Jeho prvním architektem byl Heinrich Parler. Pokud by vám to jméno bylo povědomé, tak máte pravdu. Jeho syn, kterého známe jako Petra Parléře, proslul jako architekt Karlova mostu a chrámu sv. Víta na Hradě. A ještě jedna podobnost by tu byla. Ulmský Münster se začal se budovat v 1377 (ten předchozí stánek byl zničen při obléhání města vojsky Karla IV.) jako katolický chrám a vinou náboženských válek i nedostatku peněz byl dokončen až v roce 1890, tedy po 518 letech od položení základního kamene (sv. Vít dokonce po 585 letech). V době reformace se přidala většina ulmských obyvatel k protestantům, takže chrám převzali luteráni, dodnes je největším protestantským kostelem v Německu. Zajímavé je, že byl postaven za peníze bohatých ulmských měšťanů a nebyl tedy stavbou financovanou církví. Kostel je protestantsky jednoduchý, zaujmou vás výrazné sochy podél hlavní lodi a velké varhany, na které hrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Původní oltář byl zničen v období reformace, ale z 15. století zůstala vitrážová okna za ním a také nádherně vyřezávané chórové lavice s bustami.

(kostel vstup zdarma, věž 5 euro na osobu)

3. Stará a nová architektura

Mám pocit, že Ulm je ukázkovým spojením starého s novým, potkávají s opravdu na každém kroku. Spojenecké bombardování v prosinci 1944 bylo zaměřené na průmyslové podniky a vojenské objekty v okolí centra Ulmu, ale některé bomby zasáhly i historické centrum města. Po jediném dni zůstalo zničeno celých 80 % budov v centru. Ulm Münster nebyl vážněji poškozen, ale byly zasaženy historické stavby na hlavním náměstí a v jeho blízkosti. Část z nich bylo vystavěna znovu, na míst byly vybudovány současné stavby, které zajímavě propojují staré a nové. Na začátku 90. let bylo náměstí Münsterplatz uzavřeno stavbou Stadthaus – městského výstavního centra s turistickou kanceláří se zvláštním propojením devíti kostek a kruhové stěny.

Vedle hlavního náměstí, kde se konají každou středu trhy s ovocem, zeleninou, květinami i s masem a rybami, se nachází stará radnice. Nemůžete ji přehlédnout kvůli její malované renesanční fasádě, kterou z východní strany zdobí zajímavé astronomické hodiny se zvěrokruhem ze 16. století. A hned vedle stojí moderní prosklená pyramida Centrální knihovny od architekta Gottfrieda Böhma, která byla otevřena v roce 2004

Silná židovská komunita měla svoji hlavní synagogu kousek od Münsteru na Weinhof, ta byla zničena při pogromu v listopadu 1938. Na stejném místě byla v roce 2012 otevřena nová synagoga a židovské společenské centrum. Jednoduchou „kostku“ ozvášťňují tzv. jeruzalémská okna v podobě stylizované Davidovy hvězdy. Na stejném náměstí najdete i Schwörhaus – Dům přísahy, který byl postaven na místě bývalé falci a připomíná zvýšení postavení řemeslníků při hlasování městské rady nad urozenými občany v roce 1397.

Zajímavé stavby vznikly i v bezprostřední blízkosti centra např. Galerie Kunsthalle Weishaupt ve čtvrti Neue Mitte nebo budova Sparkasse od Stephana Braufelse, který vytvořil i obchodní dům Münstertor vedle staré radnice.

4. Fischerviertel

Asi nejromantičtější místo v Ulmu je čtvrť Fischerviertel. Středověké hrázděné domy na březích říčky Blau, která se zde rozlévá do dvou ramen, obývali rybáři a řemeslníci, dnes ti najdete řadu hospůdek a hotýlků nebo třeba funkční dřevěné mlýnské kolo na hostinci Lochmühle. Na jednom z domů také najdete desku potvrzující jedinečnost této stavby zápisem do Guinessovy knihy rekordů jako nejvíc šikmý hotel na světě. Hrázděný dům tzv. Schiefes Hausse viditelně naklání směrem k říčce, vypadá to roztomile, ale spát bych v něm fakt nechtěla.

5. Dunaj

Ulm leží v místě, kde se do Dunaje vlévají řeky Blau a Iller. Dunaj pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa, ale pokud znáte jeho velikost ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, budete překvapeni, že jeho šířka v Ulmu dosahuje maximálně 100 metrů. Od pramene sem urazí asi 150 kilometrů, než se do něj z pravé strany připojí alpská řeka Iller a zleva menší tok Blau, který ovšem protéká přímo starým městem a tvoří tak krásné kulisy historickým domům. Ulm je také posledním místem, kam ještě směřuje velká lodní doprava proti proudu. Nad tímto úsekem se setkáte už jen s výletními loďkami, veslicemi, šlapadly a dalšími vodními hýbadly, protože pro místní ve voda všudepřítomný živel. Jako důkaz mohou posloužit četné kašny po městě – Lví, Delfíní, Sádková nebo Jiřího kašna.

Elektrárna před Ulmem – konečná pro lodní dopravu

Ze strany od Dunaje jsou také vybudovány městské hradby z 15. století, které doplňují dvě věže ze staršího opevnění Metzgerturm a Gänsturm, na severní straně centra zůstal zachovaný kus zdi a věž s bránou Seelturm.

6. Einstein

Nejznámějším zdejším rodákem je Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny na fyziku z roku 1921 a autor nejslavnější rovnice, kterou změnil nazírání na fungování světa. Jeho rodný dům v Bahnhofstrasse 20 byl zničen při spojeneckém bombardování v roce 1944. Prožil ve městě pouhý rok svého života, než se rodina židovského obchodníka a elektrotechnika Hermanna Einsteina přestěhovala do Mnichova a pak do Itálie a Švýcarska. Ovšem místní s nadsázku tvrdí, že právě místo narození mělo zásadní vliv na jeho genialitu.

Attribution: Björn S. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Einstein-Brunnen_-_panoramio.jpg

7. Univerzita a vědecké centrum

Ulm se pyšní přízviskem Univerzitní město. Universität Ulm nemá dlouhou tradici, byla založena až v roce 1967, vede si ale výborně, protože podle prestižního hodnocení univerzit jí patří 8. místo na světě mezi mladými univerzitami. Město přiláká každý rok spoustu mladých lidí, takže na čtyřech fakultách poskytuje vzdělání více než 10ti tisícům studentů, což je ve 120tisícovém Ulmu hodně znát. Její moderní budovy ve čtvrti Tübingen doprovází celý rozlehlý kampus a také tzv. Vědecké městečko, kde se zabývají aplikovaným multidisciplinárním výzkumem, což univerzitě přidává na prestiži. Součástí areálu je také významná Univerzitní nemocnice. Univerzita sice nenese jméno slavného rodáka, ale alespoň je po něm pojmenována hlavní ulice – Albert Einstein Allee.

8. Blautopf

Říčka Blau (v němčině Modrá), která prochází Ulmem a vlévá se zde do Dunaje, má svůj počátek ve zvláštním místě nazývaném Blautopf. Nachází se ve městě Blaubeuren asi 15 km od Ulmu a kousek za klášterem najdete jezírko s neuvěřitelně modrou vodou. Dlouho se nevědělo, kde pramen vzniká, dnes se považuje za potvrzené, že sem křišťálově čistá voda proniká jeskyním systémem z vápencového pohoří Švábská Alba nebo také Švábská Jura. Podzemní voda zde vytvořila několik velikých jeskyní např.  Blauhöhle nebo Apokalypse, které byly prozkoumány až v nedávné době, a napojují se na Blautopf v hloubce asi 20 metrů. Do nedávné doby zde bylo potápění zakázáno, protože tu došlo k několika smrtelným úrazům, dnes je to možné pouze s několika specializovanými agenturami. Kolem jezírka vede jednosměrná cesta od vodního mlýna, kde je možné zhlédnout dokument o objevování jeskyní

9. Pravěké jeskyně

Pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu je vápencového původu a skrývá v sobě mnoho jeskyní, některé zdroje uvádějí, že jich je víc než dva tisíce. Staly se výborným útočištěm pro pravěkého člověka, který zde žil už zhruba před 40ti tisíci lety, tedy velice brzo po příchodu pravěkého člověka do Evropy. Pozůstatky jejich života, které se našly v údolích Lonetal a Achtal, byly uznány za natolik významné, že jsou od roku 2017 pod ochranou UNESCO. Mimo jiné se zde našel nejstarší známý hudební nástroj – pravěká flétna, ale také šperky, figurky (např. Venuše, která se našla v jeskyni Hohle Fels, ale také sošky mamutů, lvů nebo koní) vyřezávané z kamene, kosti nebo slonové kosti. Figurka Lvího muže, zobrazeného jako člověka se lví hlavou, je dokonce považována za nejstarší známé umělecké dílo vůbec. Některé z jeskyní, které byly objeveny v roce 1860, jsou veřejně přístupné, umělecká díla se nacházejí ve více muzeích např. v  Landesmuseum Württemberg ve Stuttgartu nebo v Prehistorickém muzeu v Blaubeuren.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A1bsk%C3%A1_Alba
https://www.dw.com/en/caves-and-ice-age-art-in-the-swabian-jura/a-39314348

10. Na kole i pěšky

Ulm má výbornou polohu na poklidnou cyklistiku. Město leží v nadmořské výšce 459 až 646 metry, staré město i bavorský Neu Ulm za Dunajem ovšem leží na rovině, nad kterou se zvedají kopce počínající Švábské Alby. Město je protkáno řadou cyklostezek a i ve městě samém je to možná častější dopravní prostředek než auto a také nejspíš rychlejší. Občas najdete dopravní značky, že ulice je jednosměrná, ale pouze pro auta, kola jezdí oběma směry. Kolem Dunaje vede pochopitelně nádherná cyklostezka.

Jako ideální místo na procházky je stezka pro pěší, která vede přímo vedle historckého centra nebo velký park Friedrichsau na jeho břehu kousek po proudu. Vznikl už v roce 1811 a je nádhernou symbiózou stromů, květin a vodních ploch, které doplńují zajímavá umělecká díla. Můžete tu sportovat, navštívit malou zoologickou zahradu, děti se mohou vyřádit na nápaditých hřištích. Z parku také odjíždějí turistické lodě, aby poskytly pohled na město i na Neu Ulm z druhé strany Dunaje z nezvyklé perspektivy.

A navíc – Blízké okolí

V 1. století našeho letopočtu překročili vojáci Římské říše řek Rýn a Dunaj a posunuli hranice civilizovaného světa dál na sever. Další rozšiřování se zde zastavilo a na severní hranici říše vznikl systém opevnění,  který nazýváme limes romanum. Původní proutěné ploty a dřevěné věže na dohled postupně nahradily palisády a věže z kamene na celkové délce 380 kilometrů. Podél limes vznikaly tábory legionářů, ze kterých se vyvinula středověká města. Na místě největšího římského tábora severně od Alp ve městě Aalen bylo vybudováno muzeum, jenž přibližuje Hornogermánsko-rétský limes a zahrnuje i pozůstatky římské pevnosti a kasáren. Aby zůstaly památky na římské období zachovány, byl systém limes zapsán v roce 1987 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Aalen se nachází 70 km severně od Ulmu, ale pokud byste cestovali do Ulmu po dálnici od Norimberka, bude to vlastně po cestě. https://www.limesmuseum.de/limesmuseum.52501.52497.htm

Pokud jste milovníky barevných dánských kostiček, necelou půl hodinu cesty od Ulmu na východ se nachází v bavorském městečku Günzburg Legoland Germany. Byl otevřen v roce 2002 a každý rok přiláká více než milion návštěvníků. Vstupné tedy stojí za to – jednodenní stojí 50 euro za dospělého a 45 euro za dítě, ale to nadšence asi neodradí (v současnosti mají vstupenky jen online, ale zase jsou trochu zlevněné). Na ploše 130 000 m2 tu najdete miniaturní legoměstečko LEGO Miniland, kde jsou postaveny z legokostek známé budovy především z Německa, jako je model Berlína s Braiborskou bránou nebo stadion v Mnichově. Mimo to můžete projet v okružním vláčku nebo si pohrát s legoautíčky na dálkové ovládání, dokonce se můžete v legohotelu i ubytovat.  V Adventure landu se nabízí třeba safari za zvířaty z lega nebo dinopark, pouťové atrakce jako je horská dráha v lego hradu nebo rozličná dětská hřiště. Každý rok se expozice inovuje a představuje nejnovější přírůstky do Lego rodiny. Existuje i síť menších Legoland Discovery Centre, nejbližší je nachází v Berlíně. https://www.legoland.de/cs/

Pražský bedekr: Zajímavosti Žižkova

Prahou se toulám moc ráda, protože je opravdu nádherné místo. Není to nějakou jednou vyjímečnou stavbou, ale je kouzelné jen tak bloumat ulicemi a čekat, co jaká krása vás osloví, protože zajímavé stavby potkáte na každém kroku, v centru i na periferii. Přesto návštěvníci Prahy a občas i její obyvatelé vyhledávají jen známá místa. Což takhle opustit zaběhlé cestičky kolem vyhlášených památek a vydat se třeba….třeba na Žižkov.

Vrch Vítkov

Žižkov získal své pojmenování podle Jana Žižky, který na vrchu Vítkově svedl vítěznou bitvu proti křižáckým vojskům. Žižkov, jak ho známe, vznikl až na konci 19. století. Do té doby se zde rozkládaly pouze zemědělské usedlosti s pastvinami a vinicemi. S rozvojem průmyslu a rozšiřování města prudké svahy obsadily činžáky pro dělníky, neučesaná až divoká atmosféra přitahovala umělce a také pražskou galérku. Kdysi přehlížená a zanedbaná čtvrť, která zažívá rozkvět a stává se oblastí spousty hotelů a hotýlků, restaurací, kaváren i výtvarných galerií. V jednom z domů našlo své sídlo vyhledávané Divadlo Járy Cimrmana (https://www.zdjc.cz/), v jiném slavný rockový klub. Dokonce Bořivojově ulici se přezdívá Pražská Stodolní, protože se v ní nachází více než 20 hospod, i když na mnohem větší délce. Žili zde např. Jaroslav Hašek nebo Jaroslav Seifert, kteří zde mají památníky,


Kam tedy zamířit??

  • Národní památník na Vítkově

O zajímavé stavbě Národního památníku jsem psala minule (http://karinsubrtova.cz/?p=3708). V rámci vstupenky do Národního muzea stojí určitě za návštěvu, já bych ji doporučila i samotnou. Stavba je v česku unikátní, zvenku i zevnitř monumentální se zvláštní výzdobou. Expozice se věnují vzniku Československa a jeho osudovým momentům, které stojí za to si neustále připomínat. Ze střechy je nádherný a nezvyklý výhled na Prahu. Do areálu Památníku patří ještě Armádní muzeum na úpatí Vítkova, které vytvořit také architekt Jan Zázvorka, bývalého čs. legionáře v Rusku. V současnosti se muzeum, které stravuje Vojenský historický ústav, dlouhodobě rekonstruuje, jinak se zabývá historií československé armády a válečným konfliktům. Otevřeno čtvtek až neděle 10 – 18 hodin, plné vstupné 120 Kč (nebo v rámci vstupného do budov Národního muzea)

www.nm.cz

  • Televizní vysílač (Žižkovská věž v Mahlerových sadech)

Tato nová pražská dominanta vyrostla v Mahlerových sadech na hranici Žižkova a Vinohrad v roce 1992. Se svými 216 metry na vrcholku stále představuje  nejvyšší stavbu v Praze. Architekti Václav Aulický a Jiří Kozák ji navrhli ze tří ocelových tubusů, které jsou spojeny na třech místech třemi kabinami s restaurací a vyhlídkovou plošinou ve výšce 97 metrů. Zajímavý rozměr dodává věži deset obřích miminek od provokativního umělce Davida Černého, které lezou po tubusech. Nejdříve zde byly instalovány pouze jako výstava, pak zde zůstaly na trvalo, resp. na dobu dvaceti let, které by měly skončit v říjnu 2021. Laminátová miminka mají na výšku přes 2,5 metru, jejich bronzové sourozence si můžete prohlédnout zbízka v parku vedle Muzea Kampa. Otevřeno každý den od 9ti do půlnoci, základní vstupné 250 Kč. Panoramatický výhled na skoro celou Prahu za to opravdu stojí. www.towerpark.cz

  • Starý olšanský židovský hřbitov (Mahlerovy sady)

Přiznám se, že jsem o existenci tohoto nádherného místa neměla tušení, zaujal mě až při pohledu z věže. Dole jsem zjistila, že je to vlastně pozůstatek velkého židovského hřbitova z konce 18. století, na kterém bylo pohřbeno na 40 tisíc osob. Zbytek byl zničen při kontroverzní stavbě věže. Ale i tak si zachoval zajímavou atmosféru, krásné náhrobní kameny různých velikostí se pod příkrovem stromů naklánějí různými směry, na některých kamínky na památku.

Vstup volný, otevřeno 10 – 16: duben – říjen denně mimo soboty; listopad – březen mimo pátku a soboty

https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/2200/stary-zidovsky-hrbitov-na-zizkove

  • Pokud budete procházet Prokopovou ulicí, stavbu ve vnitrobloku určitě minete. Skrývá nezvyklou Betlémskou kapli v kubistickém slohu s prvky pozdní secese, kterou navrhl pravděpodobně Emil Králíček. Byla otevřena v roce 1914 jako farní kostel Českobratrské církve evangelické, i když ji v 70. letech používali jako zkušebnu Plastic People of the Universe. Před asanací ji zachránilo prohlášení kulturní památkou a později byla zrekonstruována.
  • Telefonní a telegrafní ústředna (Fibichova ulice)

Na roku Mahlerových sadů vás jistě zaujme nezvyklá žlutá budova, jejíž rohy zdobí výrazné věže. Je to krásná ukázka moderní české architektury z 20tých let ve stylu dekorativismu – Mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, kterou vyprojektoval architekt Bohumil Kozák a sochařsky vyzdobil Ladislav Kofránek. Kdysi do ní směřovalo až 120 linek mezinárodní a meziměstké telefonní sítě, dnes je budova patřící Telecomu prázdná.

  • Palác Akropolis (Kubelíkova ulice)

Hned přes ulici vás zaujme barevná fasáda Paláce Akropolis ve stylu art deco. Tento původně luxusné bytový dům architekta Rudolfa Svobody v sobě zahrnoval kavárnu a také vyjímečný divadelní sál. V něm sídlilo divadlo Komedie, kino a později divadlní skupina Pražská pětka včetně vyhlášeného divadla Sklep. V současnosti jeho prostory hostí vyhlášený rockový klub. Oceňovanou přestavbu interiéru v 90. letech provedl malíř František Skála ve spolupráci s architektem a Sklepákem Davidem Vávrou, poslední zprávy ovšem hlásí další zásadní přestavbu. https://www.palacakropolis.cz/

Co se mi nepovedlo? Zajímavý novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí s vzácným Škrétovým obrazem byl zavřený, nestihla jsem navštívit největší pražský hřbitov, na kterém je pohřbeno na 2 miliony osob včetně slavných osobností – Olšanské hřbitovy. Skládají se z klasického hřbitova (kde jsou pohřbni např. Karel Havlíček Borovský, Jan Werich, Jan Voskovec, Ladislav Smoljak nebo Vladimír Menšík), nového židovského (Franz Kafka, Ota Pavel, Jiří Orten), nachází se zde i pravoslavný a také vojenský hřbitov s hroby legionářů i obětí osvobození Prahy. Tak to až jindy.

Co jsem ovšem nemohla minout, je unikátní stavba na hranici Žižkova a Vinohrad. Prezident Masaryk pověřil slovinského architekta Josipa Plečnika přestavbou Pražského hradu, ovšem v Praze zanechal i další díla. Nejzajímavější je kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad, který je zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Páně, z let 1928 – 1932. Kostel má jednoduchý obdélníkový půdorys a plochý kazetový strop. Venkovní stěny jsou do tří čtvrtin obloženy polévanými cihlami, takže působí dojmem režného zdiva. Kostel je zakončen nezvyklou věží s obrovskými hodinami o průměru 7,6 metrů. Věž zakončuje čtyřmmetrový kříž. Svoji jednoduchostí moc krásná stavba, určitě se do ní chci podívat ještě jednou, protože zde právě probíhala mše, tak jsem nechtěla rušit. Například nový žulový oltář Josefa Pleskota a Norberta Schmidta z roku 2018 vzbuzuje rozporuplné reakce. Za průzkum stoprocentně stojí.

http://srdcepane.cz/

Pohled z Žižkovské věže

Pražský bedekr: Národní muzeum a něco navíc

V Národním muzeu jsem byla několikrát před rekontrukcí a v hlavě mi zůstal zajímavý sál s vycpaninami a nekonečné místnosti se šutry. Od té doby se hodně změnilo. Do podzimu 2018 prošla Historická budova muzea zásadní rekonstrukcí zvenku i zevnitř.

Opravdu prokoukla. Jen se bohužel zatím nezaplnila expozicemi, ty budou přibývat postupně celý rok 2020. Ze zvířat je k vidění pouze obrovská kostra plejtváka myšoka (a i ta je od 20. ledna pouze k nahlédnutí, protože i ona bude procházet rekonstrukcí). Zbytek sálů byl prázdný nebo v nich byly malé dočasné expozice. Na podzim, kdy jsme muzeum navštívili, tu byla především zajímavá výstava Rytíři nebes o českých letcích v době 2. světové války. Dnes by mě k návštěvě nalákala výstava velkoformátových fotografií zachycující předměty z přírodovědecké sbírky, jak je zachytil můj oblíbený fotograf Petr Jan Juračka, která bude k vidění do konce dubna. Druhou zajímavostí je nově vybudovaná více než 50ti metrová spojovací chodba mezi Starou a Novou budovou, kde je na plochu 270m2 promítána projekce o vývoji Václavského náměstí a událostem, které se zde uskutečnily.

ALE…Za vstupné 200 Kč pro dospělého (130 Kč pro děti do 15ti let, studenty a seniory nad 65 let; rodinné vstupné 350 Kč) se vám neotevře pouze Historická budova Národního muzea, ale rovnou 9 muzeí, kam lze zavítat v průběhu 5 dní. K návštěvě zvou:

  • Historická budova Národního muzea
  • Nová budova Národního muzea
  • Náprstkovo muzeum
  • Národopisné muzeum Národního muzea
  • Národní památník na Vítkově
  • Lapidárium Národního muzea
  • České muzeum hudby
  • Muzeum Antonína Dvořáka
  • Muzeum Bedřicha Smetany

A to je naprostá bomba. My jsme vstupenku využili ještě v Nové budově a poté i v Náprstkově muzeu, které se věnuje asijským, africkým a americkým kulturám. Celé vrchní patro zabírá zajímavě představená stálá expozice věnovaná Austrálii a Oceánii.

Vstupenku jsme využili i druhý den, kdy jsme zamířili na vrch Vítkov do Národního památníku. Mohutná funkcionalistická budova je viditelná z řady míst v Praze a určitě jste ji zahlédli při průjezdu Prahou po magistrále. Před stavbou architekta Zázvorky, která byla budována od roku 1928, stojí také s výškou 9 metrů největší jezdecká socha ve střední Evropě – Jan Žižka od Bohumila Kafky. Díky umístění Památníku je z jeho střešní terasy nádherný výhled na Staré Město i s Hradčany v pozadí. Původní záměr uctít památku legionářů a odbojářů z 1. světové války se časem rozšířil o bojovníky 2. světové války. Součástí je také tzv. hrob neznámého vojína s ostatky bojovníků od Zborova a z Karpatsko-dukelské operace, kam představitelé státu kladou věnce při výročích. V Památníku samém jsem nikdy nebyla, takže mě úplně mrazilo z chmurného Velkého sálu a ještě víc po vstupu do podzemí, kde bylo zázemí pro mauzoleum komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Obojí vypadá jak z drsného hororového filmu, také proto ho často využívají filmaři i z Hollywoodu. Celkový pocit?? Monumentální architektura ve mně vyvolávala stísněnost, ale určitě stojí za návštěvu.

Na konec důležité praktické věci…Vstupenky můžete koupit přímo na pokladně v kterémkoliv z devíti muzeí, jen nedoporučuji Historickou budovu, kde bývají o víkendu dlouhé fronty (zvlášť když si vyberete k návštěvě deštivý den). Není ale problém koupit si vstupenku online https://www.nm.cz/navstivte-nas/vstupenky-a-rezervace, klidně těsně před vstupem, a ukázat ji na mobilu. Mě láká výstava Juračkových fotografíí a spojovací chodba, doufám, že stálé expozice v Historické i Nové budově budou rychle plnit. K nim bych přidala nejspíš Národopisné muzeum, které vůbec neznám.

Vzhůru na Prahu!!!

Na skok v Itálii – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

EDIT: Objevila jsem na Twitru nádherný pohled na Duomo a náměstí před ním.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita

Fantastická Valencie – Supermoderní dle Calatravy

Na rozhodnutí, že musím navštívit Valencii, si pamatuji naprosto přesně. V jednom časopise jsem objevila obrázek Města umění a věd architekta Santiaga Calatravy. Přišlo mi úplně fantastické, jako z jiného světa. Když jsem zjistila, že to není jen model z papíru, ale skutečně stojí, okamžitě jsem ho přidala na svůj to-visit list. Nějaká doba sice uplynula, ale teď stojím na mostě a pode mnou Calatravův Ciudad v plné kráse. Z ranního šera vystupují ladné křivky bílých budov, které se zrcadlí ve světlé modré vodě nádrží. Doufala jsem, že tady po ránu skoro nikdo nebude, abych mohla v klidu fotit, ale je tu hodně lidí. Tedy lidí… přesněji běžců. Zjišťujeme, že zítra na tomto místě startuje jeden z největších maratonů v Evropě a s ním i desetikilometrový městský běh. Probíhá tu registrace, fasování reklamních balíčků a také se dostavují cílové tribuny a připravují kamery. 

Jsme ve Valencii jen na skok na víkend, takže jsme jednotlivé stavby jen důkladně obešli, i když i interiéry stoí určitě za vidění. Hezký výhled na celý komplex je od zvláštní kovové konstrukce zimní zahrady. (Umbarcle). Valencijská opera (Palau de les Artes Reina Sofia – Palác umění královny Sofie) připomíná fantastickou plachetnici. Muzeum vědy (Muzeu de les Ciencies) z betonu se spoustou skla vypadá jako kostra pravěkého zvířete. Mezi nimi stojí L´Hemisferic, první stavba z tohoto „Města“, ve kterém se nachází prostorové kino, připomíná oko včetně pohyblivého víčka ze zvedající se skleněné konstrukce.  Další stavbou směrem na jih je multifunkční prostor v modré barvě nazvaný Agora.

Poslední stavby tvoří uzavřený komplex Oceanografic, největší podobné muzeum v Evropě. Nachází se zde sedm akvárií s živočichy z celého světa i delfinárium, kde se předvádí cvičení delfíni. V zajímavé stavbě připomínjící iglů je epozice tučňáků, lachtanů mrožů i malých bílých velryb – běluh. Celkem přes 500 druhů živočiců v nádherně vymyšleném areálu. Určitě stojí za návštěvu, i když vstupné není nejlevnější.

Odpoledne jsme zamířili městským autobusem na pláž. Za přístavem se nacházejí krásné pláže, nejbližší je Playa de Malvarrosa s více než 100 metrů nádherného písku, lemovaného restauracemi a kavárnami. Na koupání nedošlo, ale pozdní oběd s výhledem na moře jsme si dali. Tradiční španělská paella má svůj původ ve Valencii, takže je povinností jí tady ochutnat. Valencijská podoba obsahuje zároveň kuřecí a králičí maso, navíc jsou v ní i bílé fazole. Mně nejvíc chutná paella s mořskými plody, které jsou tady úplně čerstvé.

Brzké prosincové stmívání nás zastihlo na jediné vyhlídce na město. Součástí katedrály ve staré Valencii je věž Torre de Micalet.  Po náročném zdolání 207 schodů velmi příkrého a úzkého točitého schodiště jsme měli celou starou i novou Valencii jako na dlani. Světla se pomalu rozsvěcela a město získalo zcela jinou podobu než za dne. Nahoře je také zvonice typická pro celé Španělsko. My odešli těsně před šestou, ale hlasité vyzvánění se neslo velmi daleko. Musí být zajímavé zažít ho nahoře. Na nás čekala už jen procházka nočními ulicemi a posezení nad tapas

4. března – Opět Dubaj!

Ještě předchozího večera jsme odletěli z indického Kochinu, kam jsme se dostali po dvouhodinovém kodrcání tuktukem (inu – překonání 50 km něco zabere). A někdy po půlnoci jsem se ocitli na dubajském letišti. Bylo potřeba zůstat zde do rána, tak jsme se opět zkroutili na sedačce v příletové hale. O spánku se mluvit nedá, ale trochu jsme si přece jen odpočinuli. Ráno jsme ještě odložili naše těžká zavazadla do letištní úschovny a vyrazili jsme do města.

Možná si vzpomínáte na jeden z dílů Mission Imposible, kde Tom Cruise šplhá po fasádě obrovského mrakodrapu a pak se posadí na vršek antény (je vidět třeba v krátkém dokumentu na Youtube).

http://www.nydailynews.com/entertainment/tv-movies/dangling-tom-cruise-1-700-feet-dubai-mission-impossible-ghost-protocol-article-1.988566

Tahle fantastická scéna se odehrává v Dubaji na nejvyšší budově světa – mrakodrapu Burdž Chalífa (anglicky se přepisuje jako Burj Khalifa). Byl otevřen v roce 2010 a nese jméno po prezidentovi Spojených arabských emirátů, jehož jméno zní Chalífa bin Saíd Ál Nahján. Jeho nejvyšší místo ční do výšky 828 metrů a až do 189. patra se dá dostat výtahem, zbytek je anténa. Stavba drží ještě daších čtrnáct rekordů, např. jsou zde i nejrychlejší výtahy na světě, které jezdí rychlostí až 65 km/hod. Byla také první, kterou představil Street view v Google mapách, takže si i doma můžete prohlédnout veřejné prostory. A nebo je to místo, odkud jeden šílenec podnikl nejvyšší basejump (na tuhle parádičku se můžete podívat tady).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Burd%C5%BE_Chal%C3%ADfa#/media/File:BurjDubaiHeight.png

Jeho návštěvu jsme si nemohli nechat ujít, přestože pro turisty je možné navštívit „jen“ 124. a 125. patro. Plošina se nachází ve výšce 425 metrů, což je pořád víc než vrcholek nejvyšší budovy v Evropě, který má 375 metrů. Věděli jste, že je jí Věž Federace v Moskvě???? Já to zjistila před pár okamžiky . Výše se dá dostat už jen v Šanghaji!

Přestože jsme měli lístky objednané už z domu, stejně nám trvalo zhruba půl hodiny, než jsme dosáhli vyhlídkové plošiny. Ovšem samotná jízda výtahem trvala přes minutu. Celé město leželo kdesi dole za prašným závojem. Z této výšky i veliké mrakodrapy vypadaly jako malé krabičky. Všude pod našima nohama vyrůstaly další a další moderní stavby, tady je jasně vidět, že Dubaj je jedno velké staveniště. Prý tady najednou funguje celá čtvrtina stavebních jeřábů na světě!

Fotit na vyhlídkové plošině bylo občas téměř nemožné – selfie šílenství v maximálním rozsahu.

Město zhora – bez elektronické úpravy

Počítačem „očištěný“ pohled bez prašného závoje

U paty Burdž Chalífa se rozkládá další budova s NEJ – Dubai Mall, což je největší obchodní centrum na světě z hlediska celkové plochy, kde můžete nakoupit ve více než 1200 obchodech. A také nejnavštěvovanější, protože sem zavítá více než 100 milionů návštěvnéků za rok. Jedna část vypadá jako tradiční arabský trh – souk. Ale nákupy jsou jen jednou součástí. Je zde luxusní hotel, 200 kinosálů, 120 restaurací a také kluziště olympijských rozměrů. V době naší návštěvy zde trénovala pouze jedna evropská krasobruslařka, a tak měla celou plochu jen pro sebe. Přímo v obchodním centru se nachází ještě jedna placená zajímavost – Akvárium, které je jedno z největších akvárií na světě. V obřích nádržích žije více než 3300 živočichů, včetně 400 žraloků. Dovnitř jsme se ovšem podívat nešli – akvárium v Ósace může těžko něco překonat.

Malé prodejničky s různým sortimentem v podobě tradičních britských telefonních budek hned vedle ledové plochy.

Malá část vodopádu odzdobeného letícími postavami

 

Jinou vodní atrakci jsme ovšem vynachat nemohli. Před Burdž Chalífa a Dubai Mall bylo vybudováno umělé jezero Burdž Chalífa Lake o rozloze 12 ha. Už jenom takové množství vody v tomto pouštním státě je unikátní, ovšem to nestačí. Součástí je i Dubai Fountain, jedna z největších tančících fontán na světě. Z mnoha trysek stříká voda až do výšky 150 metrů za různého hudebního doprovodu. Po setmění tryskání vody doplňuje světělná show, ale my jsme zde byli v pravé poledne, takže jen voda a hudba…Ale i tak to bylo super.

Pak už jsme jen stihli projít okolí jezera, kde se nachází třeba i Dubajská opera a spousta kancelářských budov i hotelů. Celé nově vznikající oblasti se říká Downtown Dubai a s červenou linkou metra ji spojuje přes kilometr dlouhá spojovací chodba s navazujícími pojízdnými chodníky, jaké znáte třeba z velkých letišť. Z klimatizovaného letiště lze odjet klimatizovananým metrem přes spojovací chodbu do Dubai Mall (pochopitelně klimatizovaným), odkud se návštěvníci (opět vnitřkem) dostanou až na vyhlídkovou plošinu. Inu – moderní civilizace! Možná je to rozmar, ale stojí za to vidět.

Celkově jsme v Dubaji viděli asi tak pětinu všeho, co jsem si naplánovala. Co se dá dělat…Budu se sem muset podívat znova .

Krása industriálních památek: Dolní oblast Vítkovic

Ostrava – podle mne – není a nikdy nebyla architektonickým skvostem. Prostě průmyslové město se spoustou výrobních hal, těžebních věží a komínů. Když jsem tam byla naposledy, měla jsem pocit, že celé město je takové šedivé a zaprášené uzavřené pod  pokličkou smogu. Po roce 1990 se začaly uzavírat doly i hutě a městu se trochu očistilo. Také vzduch se stal dýchatelnější, i když stále patří k nejhorším v Česku. Hlavně k tomu přispělo uzavření největšího znečišťovatele ve městě – Vítkovických železáren. Tento podnik byl v minulosti jedinečný i v evropském měřítku, protože od roku 1828 na jednom místě probíhala výroba železa i jeho zpracování na ocel a další výrobky z oceli. Součástí areálu byl i důl na černé uhlí jménem Hlubina, ze kterého se přímo zde dělal koks, potřebný pro tavbu železa.

Výroba v nejstarší části areálu skončila výroba v roce 1998 a v roce 2002 byla vyhlášena národní kulturní památkou. Památkáři prosazovali zachování metodou posledního dne, tj. jak to dělníci opustili, tak to tam mělo zůstalo. Naštěstí se podařilo prosadit koncepci opačnou – pokusit se do toto specifického místa přivést nový život. Majitel nově vzniklé firmy Vítkovice Holding Jan Světlík našel spřízněnou duši v architektovi Josefu Pleskotovi, pravděpodobně nejuznávanějším českém architektovi součastosti, který např. výrazně ovlivnil podobu Litomyšle. A spolu začali přetvářet mrtvý kolos v moderní a přitažlivé místo, dnes nejčastěji nazývaný Dolní oblast Vítkovic, ve zkratce DOV. Tak jsme se ji vypravili prozkoumat .

Areál železáren před přestavbou http://www.ekobydleni.eu/zivotni-prostredi/ceske-nanotechnologie-pomahaji-zlepsovat-vzduch-ve-skolkach-na-ostravsku

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A9_%C5%BEelez%C3%A1rny#/media/File:Ostrava,_V%C3%ADtkovice,_Hlubina,_vysok%C3%A9_pece.jpg

V rámci revitalizace byly některé stavby odstraněny, jiné upraveny a opraveny, kažodpádně se podoba areálu zásadně proměnila.  Já (na rozdíl od Zdeňka) jsem zde nebyla v době, kdy se zde ještě vyrábělo, takže nemohu porovnávat, ale prý jednou z nejpodstatnějších změn je pořádek (tedy vlastně nepřítomnost neuvěřitelného b**u).

Některé zrekonstruované stavby dostaly nový účel, ale jejich průmyslová minulost je z nich jasně patrná i nadále, a to je činí přitažlivými.

Vysoká pec 1 se stala ukázkou postupu výroby železa od přivážení potřebných surovin tzv. skipovým výtahem na vršek vysoké pece (dnes se tudy dopravují turisté ), postup jejího nasypávání až po odpich, tj. vypouštění žhavého surového železa do připravených speciálních vagónů k dalšímu zpracování. Účastníkům naučné trasy se naskytne ojedinělá možnost prohlédnout si i vnitřek vychladlé vysoké pece. Ale hlavní atrakcí je něco úplně jiného. Architekt Pleskot postavil na vrchu pece moderní skleněnou nástavbu s vnějším ochozem v podobě šroubovice. Byla nazvána Bolt Tower, podle anglického slova pro šroub, který tvarem připomíná. Za vtipnou pointu považuji, že ji v roce 2012 oficiálně otvíral jamaiský atlet Usain Bolt, který se právě účastnil ostravské Zlaté tretry. Osvětlená Bolt tower má také připomínat plamenem hořící plyn, který často vzplál nad aktivní vysokou pecí.

Vysoká pec 1 s Bolt Tower

Pohled lehkým ochozem kolem Bolt Tower ve výšce 70 metrů nad zemí.

Noční Ostrava při pohledu z Bolt Tower

Bolt Tower v noci a jeho „planoucí oheň“

Další stavbou, která získala novou funkci, se stal plynojem, který původně jímal plyn vznikající při výrobě železa. Plynojem byl konstruován jako nádoba o průměru 71 metrů, kterou zastřešovala pohyblivá poklička. U nepoužívaného plynojemu byl zvednuta střecha nad výšku stěny 14 metrů a do vzniklého prostoru fantasticky zabudoval architekt Pleskot betonovou konstrukci sálu pro 1500 diváků a další zázemí. Dnes se tato multifunkční busova nazývá Gong. Mrzí mě, že jsme se nedostali na jeho prohlídku, protože zde právě (a neočekávaně) probíhaly zkoušky na večerní muzikál. Takže jsme prozkoumali, co šlo, a zhlédli promítání dokumentu Po Jantarové stezce, který mapuje vývoj tohoto místa od minulosti do dnešních dní a nejvíce se věnuje právě Gongu. Doporučuji – k puštění je na youtube.

Průhled na Gong

Kavárna Marylin v Gongu a pohled na konstrukci

Konstrukce Gongu – v horní části „mušle“ sálu

V budově energetické centrály se zabydlel Svět techniky, který se věnuje technickým vynálezům od parního stroje. Technické expozice doplnil tzv. Velký Svět techniky, jenž jako jediný nevyužívá původní budovy, ale byla přímo pro něj vybudována novostavba.

Nová budova v areálu – Velký Svět techniky.

Další budovy areálu nezasáhly tak radikální přestavby, většina byla upravena, ale původní účel zůstal poznatelný, protože je neopustily těžké stroje. Staly se z nich výstavní prostory, kluby i sportoviště. Např. po té, co jsme zvědavě prošli mezi dvěma obrovskými stroji, dostali jsme se do prostoru lezeckého centra Tendon, kde byla vybudována lezecká stěna o výšce 21 metrů, která se dá zdolat až 110 cestami. Prostě – ráj pro všechny horolezce. Zbytek zatím vypadá jen jako vhodné kulisy pro postapokaliptické filmy…Budu se těšit, co s ním vymyslí dál.

Opravený a dostavěný Brick House – staré v symbióze s novým

Krása starých strojů

Obrovská lezecká stěna v jedné z budov

Uvidíme….:-)))