2. července – Konečně Kanada (někdy den trvá i 33 hodin)

V klidu jsme si našli křesílka u gatu a klimbali. Kolem sedmé nás probralo hlášení rozhlasu, že se Subrt Dominik (představte si to ve francouzské výslovností a zkreslené rozhlasem) se má dostavit na přepážku. Neznamenalo to však problém, ale nabídli nám přímý let do Vancouveru bez nutnosti přelétat do Amsterdamu – odlet 10:25. A definitivní letenky – PÁTÉ! Škoda, že s tím nepřišli včera, mohli jsme se vyspat i nasnídat.

Let proběhl v klidu, jen vyrazil o hodinu a půl později. I když se to nezdá, i takhle dlouhý let se dá v pohodě vydržet s filmy, muzikou (dost pozdě jsem zjistila, že diskografie Air France obsahuje i mé oblíbené Systémy i spoustu další skvělé hudby), zbytek času zabere jídlo a spánek.

Po 9 a půl hodinách letu – WELCOME TO CANADA!

Ve Vancouveru nás čekala imigrační kontrola automatem i člověkem, ale také nepříjemné překvapení – ztratili nám jeden batoh. Asi si musíme tentokrát vybrat spoustu nových zkušeností. Air France nám na této cestě hodně zamíchalo plán – přílet jindy a jinam, místo odjezdu návrat na letiště, kde by mohl být.

Po vyzvednutí auto v půjčovně Avis jsme se ubytovali v zamluveném motelu (stejném jako v celé Americe, zkusím je popsat jindy). A zamířili jsme do centra Vancouveru v domnění, že v neděli odpoledne by mohl být provoz klidnější než obvykle. Doprava v úplném Downtownu klidná nebyla, protože v rámci oslav Dne Kanady táhl městem průvod lidí všech národností, které zde žijí. A že jich je! My chvíli vydrželi, ale bylo to hodně amatérské, někdy šlo jen pár lidí s vlajkou, někdy předváděli tance lidé v“krojích“. Centrum města mi nepřipadalo zajímavé, stejné jako v dalších amerických městech, ale zaujalo mě, že hned v úplném centru stojí moderní vysoké domy, ve kterých nejsou obvyklé úřady, ale slouží jako obytné. Stojí na břehu mořské zátoky s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Paráda.

Při cestě zpátky jsme se vyhnuli centru a projeli jsme obrovským Stanley parkem. I když k našemu cíli zbývalo něco přes 10 km, usnula jsem tak tvrdě, že jsem neviděla prý skvělý výhled na město přes zátoku z mostu.

Posledním úkolem bylo sehnat pivo, protože se v normálních obchodech neprodává, ale Zdeněk se doptal na nejbližší liquere store.

Usnuli jsme úplně mrtví kolem půl deváté. Den trvající 33 hodin dá zabrat.