22. července – Zpět domů přes Edmonton
Cesta i přepročení hranic proběhlo, jak mělo – v klidu a bez zdržení. Trochu jsme se obávali, jak budeme vracet auto, resp. zda na nás čeká pokuta za projetí zpoplatněného mostu v Seattlu bez zaplacení (viz 20. července). Ale nikdo po nás nic nechtěl. Autopůjčovna ale stále má blokovaný depozit, takže to ještě může přijít.
Z Vancouveru jsme přeletěli vnitrostátně do Edmontonu s malou kanadskou společností Air Canada. Ta měla pouze odbavení u elektronických stánků, ale ty zase nezvládaly návazné lety mimo Kanadu. Tak jsme museli vystát frontu k přepážkám pro pasažéry s podobnými problémy (např. odbavit sbalené hokejky jako zavazadlo), což ovšem trvalo téměř hodinu, protože místy nefungovala ani jedna přepážka.
Rezervu jsme i tak měli velkou, takže i tak jsme letišti čekali opravdu dlouho. Poslední kanadské dolary jsme projedli, prokafovali a já si konečně koupila tričko, které se blíží tomu, jaké jsem si představovala.
Letiště v Edmontonu, na které jsme doletěli za hodinu a tři čtvrtě, je velmi zajímavé, v roce 2013 byla otevřena budova kontrolní věže, jenž sbírá architektonické ceny. V samotné budově letiště v Edmontonu mě hodně zaujala tzv. zelená stěna, jejíž vzor byl vytvořen z různě barevných a tvarovaných rostlin. A automat na nezbytnosti k mobilům 
Zbytek cesty proběhl v klidu, sedm tisíc kilometrů jsme zvládli za osm a půl hodiny. Přestup byl tentokrát „na knop“, zvlášť když jsme byli nudeni přejít přes pasovou kontrolu při vstupu do Schengenského prostoru. Přesvědčili jsme ale paní, která to na místě organizovala, že spěcháme, a tak nás pustila přednostně. Jde to. Důležité je to zkusit. Prostě: komunikovat, komunikovat, komunikovat…
