Zimní Turecko – Ještě jednou Göreme
Naše plány doznaly po včerejšku změny. Dnes dokončíme prohlídku okolí Göreme, skalní město Derinkuyu a údolí Ihlara musíme odložit. Tentokrát jsme jeli dolmušem jen do prvního městečka od Nevšehiru – Očhisaru. Do nejvyšší skály široko daleko byl vykután hrad, že kterého je rozhled po celém okolí. Nám v rozhledu bránila slušná mlha, ale i tak to stalo za to se vydrápat po kluzkých schodech vzhůru.
Ještě náročnější byl sestup do údolí pod námi, vyhlášeném Pigeon valley, turecky Güvercinlik vadisi (neboli Holubí údolí). Krásně tvarované skály, zajímavé pohledy a výhledy, občas nahoru a klouzavě dolů. Určitě stojí za návštěvu.
Pigeon valley končí v Göreme, tak je asi jednodušší vzít cestu z této strany, ale my jsme měli v plánu ještě jedno údolí – asi nejfotografovanější místo celé Kappadokie – Love valley neboli Údolí lásky. Nejjednodušší je sem přístup od Göreme, a to autem. Šlapat 2 km po silnici se nám nechtělo (tedy mně 😁), tak jsme vymysleli trochu zacházku po polní cestě. Už z ní bylo Love valley hezky vidět. Dělila nás od něj jen skalní stěna, místy sice pozvolnější, ale stejně pokrytá sněhem. Takže ideální Zdeňkova zkratka (dle rčení Zkratka byla delší, zato méně pohodlná 😁). Zvládli jsme to. Sice jsme do Love valley přistáli po zadku, špinaví a s promáčenýma botama, ale zvládli 😂.
před sjezdem 
po sjezdu :-))
A proč je Love valley tak vyhlášené? Eroze tu vytvořila ze skalních věží útvary podobné penisům… Údolím se dá pokračovat směrem na Učhisar, ale my jsme se raději vrátili zpátky (po silnici 😁).
Blížil se silvestrovský večer museli jsme se přesunout do města Kayseri. Překvapivě to bylo docela jednoduché – z Göreme jezdí přímé autobusy, dokonce i rovnou na letiště.
Göreme je naprosto zasvěcené turistům. Spousta hotelů, restaurací, ale ještě víc turistických agentur. Dokáží vám zajistit dopravu komkoliv, půjčit kola, motorku nebo teď v zimě častější čtyřkolku. Zajistí vám výlet horkovzdušným balónem nad bizarní krajinou i tančící derviše. Restaurace jsou slušné, ovšem bohužel turistické, a tudíž předražené. Dali jsme si tu oběd i poseděli při čekání na autobus, ovšem není to náš šálek kávy. Ten jsme zažili až v Kayseri, ale to předbíhám. V Kayseri před letištěm jsme hledali dopravu do centra. Taxíky jsou drahé, tady dokonce stály bez řidičů opuštěné. O kousek dál si Zdeněk všimnul městského autobusu o kousek dál. Řidič byl moc ochotný a vysvětlil nám (pochopitelně turecky), že nás tam vezme. Nad placením mávnul rukou, že je to na něj. Cesta měla stát 3 liry, ale pravděpodobně se dalo platit jen místní kartou. Zabookovamý hotel byl ve vedlejší uličce od hlavního náměstí. Bála jsem se, že Silvestrovský večer tady bude divoký, ale celou dobu se nedělo nic. NIC!! Po půlnoci bouchly tři petardy a zazněl jeden delší klakson. Z okna ve 4. patře jsem měla dobrý výhled a NIC – ani jediná rachejte!!Tou dobou už jsme měli v sobě výbornou večeři. Přesně takové podniky máme rádi. Jídelna, kam chodí místní, jídlo autentické chuti (ne zpotvořeniny pro turisty), čerstvé, přímo připravované, za rozumné ceny. Nik to měl nejlepší kebab (a že jich ochutnal 😁), dokonce na ayran měli speciální stroj (podle nás se musí jmenovat ayranovač 😉), který ayran správně napěnil a stáčel se do mosazných kalíšků, žádný plast. Doporučuji! ( jméno dohledám).
Takže:
Šťastný nový rok 2019, ideálně v dobré společnosti a na cestách.