Treky po Česku: Českosaské Švýcarsko
Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.
První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci, my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.
Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)
I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…